pátek, října 10, 2003
Super epizoda Simpsons
Po celodenní práci jsem se skvěle bavil u dnešní epizody Simpsons, v níž pan Burns zaprodal kostel reverenda Lovejoye marketingové ředitelce, která z něj učinila úžasnou směsici obchoďáku s Disneylandem. Lisa se rozhodla vystoupit z církve a najít si nové náboženství. Po cestě se objevovaly na nebi mráčky, na kterých byla zpitvořena jména náboženství a církví. Zaznamenal jsem "Bed, Bath and Baha'i" podle místního řetězce obchodů Bed, Bath and Beyond. Nakonec narazila na springfieldský budhistický chrám, ve kterém meditovali Carl a Lenny pod vedením Richarda Gera. Lisa se rozhodla konvertovat. Rodina a široké okolí se jí snažilo mírným až hrubým nátlakem dostat zpět do náruče církve. Nechtěli jí např. dávat vánoční cukroví a zabalili Milhouse s Ralphem do podoby poníka. Marge za Lisou poslala malou Maggie s parohy na hlavě a cukrovou berlou - za oknem stál reverend Lovejoy a skandoval "lízni si, lízni si." Lisa utekla zpět do budhistického chrámu, ve kterém jí Richard Gere vysvětlil, že budhisté projevují náboženskou toleranci a že může slavit vánoce se svou rodinou i jako budhistka. Lisa se tedy vrátila domů a řekla, že s nimi půjde na půlnoční. Marge se jí zeptala, jestli tedy bude licoměrně světit církev. Lisa odpověděla, že ano a Homer jí na to řekl: "Více jsem od tebe nikdy nechtěl." A konec... Bohužel jsem to nestačil nahrát, protože Hoang v druhém pokoji cvičí Pilates z videa...
Zajímavá práce
Uprostřed právničiny, kterážto se tady stala téměř mým denním chlebem a v níž jsem už našel i zalíbení, jsem se dostal k jiné zajímavé prácičce. Učím jednu sopránistku vyslovovat texty českých písní, které bude zpívat v Carnegie Hall. Texty zároveň překládám do angličtiny. Je to příjemná práce.
Dalším malým vítězstvím bylo, že mi konečně dorazil hardwarový zámek od mojeho překladatelského podpůrného programu SDLX. Zapomněl jsem ho v Praze, takže jsem musil prudit ségru, aby mi zašla do bytu a poslala ho poštou. Ale mám ho. Předchozí veliké smlouvy, které jsem překládal bez něj, jsem naládoval do překladatelské paměti a teď už to půjde jako po másle.
Mimochodem, ten software nepřekládá sám. Jenom natáhne soubor s originálem, rozseká ho do segmentů a vytvoří mezisoubor se dvěma sloupci - vlevo je originál a napravo se píše překlad. Každý potvrzený segment se potom ukládá do paměti a když se v budoucnosti objeví segment podobný, systém na mě vyplivne překlad, který jsem v minulosti vypotil. Kromě toho si můžu jednoduše vytvářet terminologické databáze a položky se mi automaticky zobrazují, když se daný termín objeví v originálním textu. Nakonec se hotový překlad napasuje do formátování originálu. Je to super pomůcka. Všem lidem z profese vřele doporučuji!
Uprostřed právničiny, kterážto se tady stala téměř mým denním chlebem a v níž jsem už našel i zalíbení, jsem se dostal k jiné zajímavé prácičce. Učím jednu sopránistku vyslovovat texty českých písní, které bude zpívat v Carnegie Hall. Texty zároveň překládám do angličtiny. Je to příjemná práce.
Dalším malým vítězstvím bylo, že mi konečně dorazil hardwarový zámek od mojeho překladatelského podpůrného programu SDLX. Zapomněl jsem ho v Praze, takže jsem musil prudit ségru, aby mi zašla do bytu a poslala ho poštou. Ale mám ho. Předchozí veliké smlouvy, které jsem překládal bez něj, jsem naládoval do překladatelské paměti a teď už to půjde jako po másle.
Mimochodem, ten software nepřekládá sám. Jenom natáhne soubor s originálem, rozseká ho do segmentů a vytvoří mezisoubor se dvěma sloupci - vlevo je originál a napravo se píše překlad. Každý potvrzený segment se potom ukládá do paměti a když se v budoucnosti objeví segment podobný, systém na mě vyplivne překlad, který jsem v minulosti vypotil. Kromě toho si můžu jednoduše vytvářet terminologické databáze a položky se mi automaticky zobrazují, když se daný termín objeví v originálním textu. Nakonec se hotový překlad napasuje do formátování originálu. Je to super pomůcka. Všem lidem z profese vřele doporučuji!
středa, října 08, 2003
Svalovec a zubatci
Zatímco se stále zvyšuje možnost, že Kalifornie nevysloví důvěru současnému guvernérovi a zvolí na jeho místo Terminátora, v New Yorku propustili z nemocnice člověka, který ve svém subvencovaném městském bytě v Harlemu, z něhož se ho úřady už delší dobu snaží vystěhovat protože neplatí nájem, choval dospělého tygra a krokodýla. Tygr chtěl napadnout kotě, které bylo novým přírustkem do jeho manéže. Chlap se mu v tom snažil zabránit a tygr ho pošramotil. Chlap se dobelhal do nemocnice, kde mu doktor nevěřil, že mu zranění způsobil tygr. Až když na policii volalo několik lidí z činžáků, kde bydlel, vydali se tam, zvířata uspali a převezli je do rezervace na Západě. Chlapa čeká obvinění z několika trestných činů.
Zatímco se stále zvyšuje možnost, že Kalifornie nevysloví důvěru současnému guvernérovi a zvolí na jeho místo Terminátora, v New Yorku propustili z nemocnice člověka, který ve svém subvencovaném městském bytě v Harlemu, z něhož se ho úřady už delší dobu snaží vystěhovat protože neplatí nájem, choval dospělého tygra a krokodýla. Tygr chtěl napadnout kotě, které bylo novým přírustkem do jeho manéže. Chlap se mu v tom snažil zabránit a tygr ho pošramotil. Chlap se dobelhal do nemocnice, kde mu doktor nevěřil, že mu zranění způsobil tygr. Až když na policii volalo několik lidí z činžáků, kde bydlel, vydali se tam, zvířata uspali a převezli je do rezervace na Západě. Chlapa čeká obvinění z několika trestných činů.
neděle, října 05, 2003
Nedělní oběd po čínsku - Dim Sum
Dnes jsme se vydali s kamarády do restaurace Harmony Palace na Mott Street v čínské čtvrti, která je proslavená tradičními čínskými obědovými slavnostmi - dim sum. Z domova jsme vybíhali na poslední chvíli, takže jsem bohužel zapomněl foťák. Jedna naše kamarádka s sebou foťák měla a jestli pošle fotky e-mailem, tak je určitě přetisknu.
Prozatím tedy alespoň slovně. Harmony Palace je obrovské zařízení rozměrů nádražní haly s kapacitou 400 hostů, rozesazovaných kolem velikých kulatých stolů. Čínská čtvrt je nejspíš jediné místo v New Yorku, kde je společensky přijatelné sesadit dvě skupiny, které se navzájem neznají, k jednomu velkému stolu. "Přisedávání" se tady jinak nenosí. To ale předbíhám. U vchodu je pultík s uvaděčkou, u které jsme nejprve nahlásili, že je nás pět. Dostali jsme přiděleno číslo 131 a čekali jsme asi dvacet minut než se uvolnil potřebný počet židlí a uvaděčka vyvolala naše číslo do mikrofonu připnutého na klopě. Bez mikrofonu by ševelící dav nepřekřičela. Číšník nás potom dovedl ke stolu, přinesl prázdný účet, misky, talířky, hůlky a zelený čaj a hostina mohla začít.
Mezi stoly vozily číšnice vozíčky naložené různými dobrotami. Na přední starně vozíčku měly pověšeny cedulky s čínskými a anglickými názvy jídel. Takový pojízdný bufet. Když na člověka něco zapůsobilo, tak mávnul, číšnice zastavila, on si prohlédnul obsah vozíčku a ukázal kolik čeho chce. Číšnice naložila jídlo na stůl a malinkým razítkem, zavěšeným na šňůrce kolem krku, označila na účet počet kusů. A tak to šlo pořád dokola, dokud člověk nebyl nacpaný k prasknutí.
Měli jsme napařované knedlíčky se zeleninou, napařované knedlíčky s krevetami, smažené knedlíčky s vepřovým, tofu obalované rýžovým těstem, rýžový závin s hovězím, rýžový závin se zeleninou, kousíčky vepřového v nějaké omáčce, mírně nasládlé kousíčky pečiva plněné slanou masovou směsí (výtečné!), smažené knedlíčky se žraločí ploutví, lepivou rýži s masovou směsí v banánovém listu a nakonec měkké kokosové knedlíčky jako dezert. A to jsem si to určitě zpětně nevybavil všechno. Prostě žranice jako ve středověku.
Nakonec člověk jenom mávne na vrchního, který razítka spočte a pošle vás zaplatit k pokladně. Celá ta sranda vyšla na 10 dolarů na osobu a to jsme se opravdu ven doslova vykutáleli.
Dim sum určitě nepatří mezi nejzdravější kulinářské zážitky, protože do sebe člověk nasype horu mastného nebo sladkého jídla, z něhož zelenina tvoří pod jedno procento, ale jednou za čas si to žaludek nějak přebere. Hodnota celé akce spočívá, alespoň pro mě, ve stimulaci všech smyslů. Obrovský mumraj lidí. Tu a tam někomu kluzký knedlíček vyklouzne z hůlek a spadne do pálivé omáčky, na ubrus nebo na zem. Občas číšnice-vozíkářka hlasitě čínsky propaguje obsah svého vozíčku: kuřecí pařátky, vařené dršťky, medůzí nudličky, dočtete se v zápětí z cedulek. S napětím očekáváte, až se přiblíží vozíček naložený zrovna tou vaší vybranou lahůdkou. Všechno jídlo dobře vypadá a pěkně voní. Člověk musí velmi uvažovat, kolik čeho může sníst, aby mu zbylo místo a nemusel si odepřít žádnou lákavou dobrotu. No a samozřejmě ta směsice chutí...
Člověka to unaví. Když jsme přijeli domů, Hoang padl za vlast a já jsem si musel dát velké kafe, abych vypudil alespoň trošku krve ze žaludku do mozku a končetin.
Dodatečně fotky: (když kliknete na odkaz, dostanete se na celoformátovou verzi)
Dnes jsme se vydali s kamarády do restaurace Harmony Palace na Mott Street v čínské čtvrti, která je proslavená tradičními čínskými obědovými slavnostmi - dim sum. Z domova jsme vybíhali na poslední chvíli, takže jsem bohužel zapomněl foťák. Jedna naše kamarádka s sebou foťák měla a jestli pošle fotky e-mailem, tak je určitě přetisknu.
Prozatím tedy alespoň slovně. Harmony Palace je obrovské zařízení rozměrů nádražní haly s kapacitou 400 hostů, rozesazovaných kolem velikých kulatých stolů. Čínská čtvrt je nejspíš jediné místo v New Yorku, kde je společensky přijatelné sesadit dvě skupiny, které se navzájem neznají, k jednomu velkému stolu. "Přisedávání" se tady jinak nenosí. To ale předbíhám. U vchodu je pultík s uvaděčkou, u které jsme nejprve nahlásili, že je nás pět. Dostali jsme přiděleno číslo 131 a čekali jsme asi dvacet minut než se uvolnil potřebný počet židlí a uvaděčka vyvolala naše číslo do mikrofonu připnutého na klopě. Bez mikrofonu by ševelící dav nepřekřičela. Číšník nás potom dovedl ke stolu, přinesl prázdný účet, misky, talířky, hůlky a zelený čaj a hostina mohla začít.
Mezi stoly vozily číšnice vozíčky naložené různými dobrotami. Na přední starně vozíčku měly pověšeny cedulky s čínskými a anglickými názvy jídel. Takový pojízdný bufet. Když na člověka něco zapůsobilo, tak mávnul, číšnice zastavila, on si prohlédnul obsah vozíčku a ukázal kolik čeho chce. Číšnice naložila jídlo na stůl a malinkým razítkem, zavěšeným na šňůrce kolem krku, označila na účet počet kusů. A tak to šlo pořád dokola, dokud člověk nebyl nacpaný k prasknutí.
Měli jsme napařované knedlíčky se zeleninou, napařované knedlíčky s krevetami, smažené knedlíčky s vepřovým, tofu obalované rýžovým těstem, rýžový závin s hovězím, rýžový závin se zeleninou, kousíčky vepřového v nějaké omáčce, mírně nasládlé kousíčky pečiva plněné slanou masovou směsí (výtečné!), smažené knedlíčky se žraločí ploutví, lepivou rýži s masovou směsí v banánovém listu a nakonec měkké kokosové knedlíčky jako dezert. A to jsem si to určitě zpětně nevybavil všechno. Prostě žranice jako ve středověku.
Nakonec člověk jenom mávne na vrchního, který razítka spočte a pošle vás zaplatit k pokladně. Celá ta sranda vyšla na 10 dolarů na osobu a to jsme se opravdu ven doslova vykutáleli.
Dim sum určitě nepatří mezi nejzdravější kulinářské zážitky, protože do sebe člověk nasype horu mastného nebo sladkého jídla, z něhož zelenina tvoří pod jedno procento, ale jednou za čas si to žaludek nějak přebere. Hodnota celé akce spočívá, alespoň pro mě, ve stimulaci všech smyslů. Obrovský mumraj lidí. Tu a tam někomu kluzký knedlíček vyklouzne z hůlek a spadne do pálivé omáčky, na ubrus nebo na zem. Občas číšnice-vozíkářka hlasitě čínsky propaguje obsah svého vozíčku: kuřecí pařátky, vařené dršťky, medůzí nudličky, dočtete se v zápětí z cedulek. S napětím očekáváte, až se přiblíží vozíček naložený zrovna tou vaší vybranou lahůdkou. Všechno jídlo dobře vypadá a pěkně voní. Člověk musí velmi uvažovat, kolik čeho může sníst, aby mu zbylo místo a nemusel si odepřít žádnou lákavou dobrotu. No a samozřejmě ta směsice chutí...
Člověka to unaví. Když jsme přijeli domů, Hoang padl za vlast a já jsem si musel dát velké kafe, abych vypudil alespoň trošku krve ze žaludku do mozku a končetin.
Dodatečně fotky: (když kliknete na odkaz, dostanete se na celoformátovou verzi)
sobota, října 04, 2003
Snopudná močopudnost
Nouzí obrazných snů určitě netrpím. Mám štěstí na velmi agilní podvědomí. Před nějakou dobou jsem ale odhalil souběh okolností, za kterých se mi propojí obrazy z činností posledních dní podivným způsobem nebo si dotvoří podivnou zápletkou. Takové sny se mi zdají téměř pravidelně, když se mi v brzkých ranních hodinách chce čurat dost na to, abych se tím na chvíli probudil, ale zase ne úplně dost na to, abych se vyštrachal z postele a šel na záchod, takže se obrátím na druhý bok a usnu.
Tak třeba dneska ráno. Zdálo se mi, že jsme se tady v New Yorku nakonec rozhodli přestěhovat do jiné oblasti. Dostali jsme nabídku strávit den v bytě ve Washington Hights (o kterých už jsem tady psal) a pak se rozhodnout, jestli si ho chceme pronajmout nebo ne. Inu, vyrazili jsme do Washington Hights - Hoang, já a Salma a Patty Bouvier ze Simpsonových. Obrovský třípokojový byt se nacházel ve starém domě s velikým, částečně zastřešeným vnitroblokem, kde se zrovna něco dostavovalo. Moc se mi líbil. Hoang se odešel podívat do vyšších pater domu, zatímco já jsem se Salmou a Patty našel v kuchyni pod dřezem tajnou zásobu cigaret. Vzali jsme krabičku a vyšli jsme z bytu zadním východem, který vedl právě do chodby ústící do vnitrobloku. Vnitroblok byl vskutku obrovský. V nezastřešené části zrovna dostavovali bazené. Pod zastřešenou částí byla půjčovna aut (29 dolarů za den) a tržiště. Salma a Patty se vyvalily na stupínek u východu a kouřily. Já jsem si sice s nimi cigaretu zapálil, ale šel jsem směrem k nezastřešené části vnitrobloku, kde pouliční prodavači nabízeli čerstvé pečivo a zeleninu. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Otočil jsem se na Salmu a Patty a křičím: "ty jo, tady maj čerstvý bategy. Tenhle byt musím dostat!" A přesně v tu chvíli jsem se probudil.
Ten sen má pochopitelně své hluboké psychoanalytické roviny, ale to bych nosil moc kůži na trh... :-)
Vězte tedy, že jsem se včera koukal večer na Simpsons, že stále zvažujeme, jestli se přestěhovat do jiného bytu nebo ne a že se mi občas setsakramentsky stýská po cigaretách, ale nekouřím, protože by mě Hoang buzeroval.
Nouzí obrazných snů určitě netrpím. Mám štěstí na velmi agilní podvědomí. Před nějakou dobou jsem ale odhalil souběh okolností, za kterých se mi propojí obrazy z činností posledních dní podivným způsobem nebo si dotvoří podivnou zápletkou. Takové sny se mi zdají téměř pravidelně, když se mi v brzkých ranních hodinách chce čurat dost na to, abych se tím na chvíli probudil, ale zase ne úplně dost na to, abych se vyštrachal z postele a šel na záchod, takže se obrátím na druhý bok a usnu.
Tak třeba dneska ráno. Zdálo se mi, že jsme se tady v New Yorku nakonec rozhodli přestěhovat do jiné oblasti. Dostali jsme nabídku strávit den v bytě ve Washington Hights (o kterých už jsem tady psal) a pak se rozhodnout, jestli si ho chceme pronajmout nebo ne. Inu, vyrazili jsme do Washington Hights - Hoang, já a Salma a Patty Bouvier ze Simpsonových. Obrovský třípokojový byt se nacházel ve starém domě s velikým, částečně zastřešeným vnitroblokem, kde se zrovna něco dostavovalo. Moc se mi líbil. Hoang se odešel podívat do vyšších pater domu, zatímco já jsem se Salmou a Patty našel v kuchyni pod dřezem tajnou zásobu cigaret. Vzali jsme krabičku a vyšli jsme z bytu zadním východem, který vedl právě do chodby ústící do vnitrobloku. Vnitroblok byl vskutku obrovský. V nezastřešené části zrovna dostavovali bazené. Pod zastřešenou částí byla půjčovna aut (29 dolarů za den) a tržiště. Salma a Patty se vyvalily na stupínek u východu a kouřily. Já jsem si sice s nimi cigaretu zapálil, ale šel jsem směrem k nezastřešené části vnitrobloku, kde pouliční prodavači nabízeli čerstvé pečivo a zeleninu. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Otočil jsem se na Salmu a Patty a křičím: "ty jo, tady maj čerstvý bategy. Tenhle byt musím dostat!" A přesně v tu chvíli jsem se probudil.
Ten sen má pochopitelně své hluboké psychoanalytické roviny, ale to bych nosil moc kůži na trh... :-)
Vězte tedy, že jsem se včera koukal večer na Simpsons, že stále zvažujeme, jestli se přestěhovat do jiného bytu nebo ne a že se mi občas setsakramentsky stýská po cigaretách, ale nekouřím, protože by mě Hoang buzeroval.
čtvrtek, října 02, 2003
Ošuntělost
Nájmy v horní části Manhattanu šly za poslední rok trošku dolu, tak se začínám pomalu rozhlížet po trhu, jestli najdeme nějaké ještě výhodněší a pěknější bydlení. Na konci prosince se budeme muset rozhodnout, jestli si prodloužit nájemní smlouvu ještě o rok nebo se přesunout jinam. Zatím jsem nenarazil na nic světoborného - náš byt je asi na místní poměry opravdu nadstandard.
Dnes jsem pochopil, proč někteří místní Rusové říkají "dvuchbědrumnaja kvartira" a ne "trjochkomnatnaja kvartira." Byl jsem se na jeden takový kvartýr podívat. Jednalo se o dlouhatánskou nudli tří na sebe navazujících průchozích minipokojů, z nichž většina měla okna do ošuntělého světlíku. Chodba před vchodem do bytu byla široká necelý metr. Dohromady to mělo nějakých 50 metrů. Vot - dvuchbědrumnaja kvartira. :-)
Po cestě do dolní části Manhattanu, kam jsem jel na jednu profesní akci, nastoupil do vagonu asijský bezdomovec, oblečený v poměrně pěkných, ale hrozně špinavých hadrech. V ruce měl velikou igelitku z obchodního domu Century 21. Napasoval se mezi dvě dámy na protější lavici a začal z igelitky vybalovat odpadky, které před tím nejspíš někde vylovil z popelnice: prázdný kelímek od coca coly, který odvíkoval a poklepem o špinavé kalhoty z něj vypáčil další kelímek, původně od kafe. Oba prázdné, kromě malého zbytku tekutiny, která mu vytekla na kalhoty. Dáma vedle něj povstala a rozhodla se, že vlastně sedět nemusí...
Po večeři jsem se stavil na šíšu ve své oblíbené syrské kavárničce v East Village. Seděl jsem u francouzských dveří, ze kterých jsem měl dobrý výhled na ulici. Občas se kolem prošel člověk, oblečený v riflích a bílém triku, přes které měl přehozený černý župan i s kapucí, kterou měl naraženou na hlavu...
Nájmy v horní části Manhattanu šly za poslední rok trošku dolu, tak se začínám pomalu rozhlížet po trhu, jestli najdeme nějaké ještě výhodněší a pěknější bydlení. Na konci prosince se budeme muset rozhodnout, jestli si prodloužit nájemní smlouvu ještě o rok nebo se přesunout jinam. Zatím jsem nenarazil na nic světoborného - náš byt je asi na místní poměry opravdu nadstandard.
Dnes jsem pochopil, proč někteří místní Rusové říkají "dvuchbědrumnaja kvartira" a ne "trjochkomnatnaja kvartira." Byl jsem se na jeden takový kvartýr podívat. Jednalo se o dlouhatánskou nudli tří na sebe navazujících průchozích minipokojů, z nichž většina měla okna do ošuntělého světlíku. Chodba před vchodem do bytu byla široká necelý metr. Dohromady to mělo nějakých 50 metrů. Vot - dvuchbědrumnaja kvartira. :-)
Po cestě do dolní části Manhattanu, kam jsem jel na jednu profesní akci, nastoupil do vagonu asijský bezdomovec, oblečený v poměrně pěkných, ale hrozně špinavých hadrech. V ruce měl velikou igelitku z obchodního domu Century 21. Napasoval se mezi dvě dámy na protější lavici a začal z igelitky vybalovat odpadky, které před tím nejspíš někde vylovil z popelnice: prázdný kelímek od coca coly, který odvíkoval a poklepem o špinavé kalhoty z něj vypáčil další kelímek, původně od kafe. Oba prázdné, kromě malého zbytku tekutiny, která mu vytekla na kalhoty. Dáma vedle něj povstala a rozhodla se, že vlastně sedět nemusí...
Po večeři jsem se stavil na šíšu ve své oblíbené syrské kavárničce v East Village. Seděl jsem u francouzských dveří, ze kterých jsem měl dobrý výhled na ulici. Občas se kolem prošel člověk, oblečený v riflích a bílém triku, přes které měl přehozený černý župan i s kapucí, kterou měl naraženou na hlavu...
neděle, září 28, 2003
Sprostá slova v televizi
K přenášení fotek z foťáku do grafického programu a následně do fotoalba jsem si pustil veřejnoprávní televizi, ve které zrovna běžel přímý přenos z veřejné diskuse s náměstkem ministra obrany Wolfowitzem. Nemám ho vůbec rád, ale byl jsem zvědavý, jak na něj budou lidé reagovat - televize je puštěná v druhém pokoji, takže ho jenom slyším a nemusím se na něj koukat.
Hned od začátku se ho tam snažila skupina lidí vypískat. Moderátor je upozornil, se stoupající razancí, že jestli budou rušit diskusi, nechá je vyvést. Než se mu to povedlo, vylítnul na pódium jeden člověk, jenžto dříve na Wolfowitze z hlediště halekal "válečný zločinče" a začal křičet (cituji) "já tě zabiju, ty jeden zkurvenej hajzle, ty jeden zkurvysynu" ... a ještě pár věcí stihnul, než ho vyvedli.
Nechci hodnotit, jestli mluvil pravdu nebo ne ani jestli to bylo správné nebo ne. Pravda, po chvilce už to byla celkem fraška, protože bez řvaní nebyli schopni dokončit skoro ani větu. (na druhou stranu, měl jsem potutelně radost)
Zaujalo mne to a o celou záležitost se dělím z jiného důvodu. ... V americké televizi (kromě některých kabelových kanálů) nesmějí vysílat sprostá slova. Když někdo v nějaké talk show něco řekne sprostě, zazní místo onoho slova proslulé pípnutí. To tam doplní až po natáčení, protože tyhle talk shows nejdou naživo. U přímého přenosu jsem si myslel, že mají v televizi nějakou "pípačku" nebo "pípáka," který sleduje celé dění a kdyby náhodou zaznělo nějaké to "fu," zmáčkne tlačítko a nenechá doznít to "ck." Nemají! Takže pokud chcete slyšet v americké televizi sprosté slovo, musíte do přímého přenosu...
K přenášení fotek z foťáku do grafického programu a následně do fotoalba jsem si pustil veřejnoprávní televizi, ve které zrovna běžel přímý přenos z veřejné diskuse s náměstkem ministra obrany Wolfowitzem. Nemám ho vůbec rád, ale byl jsem zvědavý, jak na něj budou lidé reagovat - televize je puštěná v druhém pokoji, takže ho jenom slyším a nemusím se na něj koukat.
Hned od začátku se ho tam snažila skupina lidí vypískat. Moderátor je upozornil, se stoupající razancí, že jestli budou rušit diskusi, nechá je vyvést. Než se mu to povedlo, vylítnul na pódium jeden člověk, jenžto dříve na Wolfowitze z hlediště halekal "válečný zločinče" a začal křičet (cituji) "já tě zabiju, ty jeden zkurvenej hajzle, ty jeden zkurvysynu" ... a ještě pár věcí stihnul, než ho vyvedli.
Nechci hodnotit, jestli mluvil pravdu nebo ne ani jestli to bylo správné nebo ne. Pravda, po chvilce už to byla celkem fraška, protože bez řvaní nebyli schopni dokončit skoro ani větu. (na druhou stranu, měl jsem potutelně radost)
Zaujalo mne to a o celou záležitost se dělím z jiného důvodu. ... V americké televizi (kromě některých kabelových kanálů) nesmějí vysílat sprostá slova. Když někdo v nějaké talk show něco řekne sprostě, zazní místo onoho slova proslulé pípnutí. To tam doplní až po natáčení, protože tyhle talk shows nejdou naživo. U přímého přenosu jsem si myslel, že mají v televizi nějakou "pípačku" nebo "pípáka," který sleduje celé dění a kdyby náhodou zaznělo nějaké to "fu," zmáčkne tlačítko a nenechá doznít to "ck." Nemají! Takže pokud chcete slyšet v americké televizi sprosté slovo, musíte do přímého přenosu...
Cimbálka a dechovka v Astorii
Dnes se mi nechtělo pracovat a když jsem začal uvažovat, co s načatým odpolednem, vzpomněl jsem si na dávný dluh - dosud jsem se nebyl podívat v české hospodě a pivnici Bohemian Hall. Vnitřně jsem se vždycky úspěšně vymluvil na to, že je to z ruky. Inu, nasedl jsem na metro směrem Queens a vyrazil do Astorii, tedy převážně řecké čtvrti městské části Queens, kde je zbytek české komunity a údajně jediná zahradní pivnice v New Yorku. Jak se dostali dokupy Češi a Řekové či jestli to tak bylo úplně odpočátku nevím...
Zrovna jsem se trefil do dne, kdy v zahradní pivnici slavili - pravda spíš po bavorsku než po česku - Oktoberfest. Davům, jejichž počet mě opravdu překvapil, střídavě hrála dechovka a cimbálka. Celé to působilo jako velká vesnická zábava někdy před 80 lety, ale lidi se bavili. Páry českých dříve narozených tančili polku klasicky, mladší a nestředoevropané si našli vlastní choreografii...
Měli tam dobrý sudový Staropramen v krýglech, což je tady velká vzácnost, tak jsem i tu dechovku přežil...
Dnes se mi nechtělo pracovat a když jsem začal uvažovat, co s načatým odpolednem, vzpomněl jsem si na dávný dluh - dosud jsem se nebyl podívat v české hospodě a pivnici Bohemian Hall. Vnitřně jsem se vždycky úspěšně vymluvil na to, že je to z ruky. Inu, nasedl jsem na metro směrem Queens a vyrazil do Astorii, tedy převážně řecké čtvrti městské části Queens, kde je zbytek české komunity a údajně jediná zahradní pivnice v New Yorku. Jak se dostali dokupy Češi a Řekové či jestli to tak bylo úplně odpočátku nevím...
Zrovna jsem se trefil do dne, kdy v zahradní pivnici slavili - pravda spíš po bavorsku než po česku - Oktoberfest. Davům, jejichž počet mě opravdu překvapil, střídavě hrála dechovka a cimbálka. Celé to působilo jako velká vesnická zábava někdy před 80 lety, ale lidi se bavili. Páry českých dříve narozených tančili polku klasicky, mladší a nestředoevropané si našli vlastní choreografii...
Měli tam dobrý sudový Staropramen v krýglech, což je tady velká vzácnost, tak jsem i tu dechovku přežil...
sobota, září 27, 2003
Místní dojíždějící
Dnes odpoledne jsem se rozhodl oslavit konec pracovního týdne a dopřát si trochu předčasného oddychu. Po obědě jsem si zajel do svého oblíbeného syrského napajedla na vodní dýmku. Široké několikadílné francouzské dveře přes léto zůstávají otevřené do ulice a na chodníku před nimi je malý stolek se židlí pro případ, že někdo z hostů bude chtít sedět venku. Stolek ale částečně stojí na velkém železném poklopu, který zakrývá vlez do podzemního skladiště. Poklop je delší než stolek a když u něho člověk sedí, tak často kolemjdoucí na poklop šlápnou, stolek se zakýve a člověku se vyleje čaj. Z toho důvodu tam často nesedám. Dnes jsem si tedy vybral stolek hned u východu, četl si, popíjel čaj a kouřil vodní dýmku. Po nějaké době si majitel udělal na chvíli přestávku, vzal si ven čaj a cigaretu a sedl si na poklopní trůn. Po pár chvílích ho manželka zavolala dozadu, aby jí s něčím pomohl. Kromě obsluhování hostů a vaření totiž ještě společně v krámku hlídají své dvě malé děti. Odběhl tedy za ní dozadu a čaj nechal stát na stolku. Vzápětí procházel kolem asi pětadvacetiletý kluk. Zastavil se u stolku s poloplnou skleničkou čaje, vzal ji do ruky a chtěl ji vypít. Majitel na něj zezadu halekal: hele, to je moje ... a řítil se bránit svůj mátový čaj. Kluk na to: aha, já myslel, že je to volný. A odešel. Majitel se za ním ještě chvíli díval, kroutíc hlavou, ale po chvíli se uvelebil zpátky na židli, otočil se ke mně a povídá: "Když si dávám pauzu, vezmu si sem k tomuhle stolu občas sladkosti, čaj nebo cigaretu. Občas musím odběhnout a zatím se mi ještě nestalo, že bych po návratu na stole našel to, co jsem tam nechal. Bláznivý město." Chvíli jsem zvažoval, jestli mu povědět o pražských dojížďácích, aby si nemyslel, že je bláznivý jenom New York, ale pak jsem si řekl, že mu nebudu brát iluze...
Dnes odpoledne jsem se rozhodl oslavit konec pracovního týdne a dopřát si trochu předčasného oddychu. Po obědě jsem si zajel do svého oblíbeného syrského napajedla na vodní dýmku. Široké několikadílné francouzské dveře přes léto zůstávají otevřené do ulice a na chodníku před nimi je malý stolek se židlí pro případ, že někdo z hostů bude chtít sedět venku. Stolek ale částečně stojí na velkém železném poklopu, který zakrývá vlez do podzemního skladiště. Poklop je delší než stolek a když u něho člověk sedí, tak často kolemjdoucí na poklop šlápnou, stolek se zakýve a člověku se vyleje čaj. Z toho důvodu tam často nesedám. Dnes jsem si tedy vybral stolek hned u východu, četl si, popíjel čaj a kouřil vodní dýmku. Po nějaké době si majitel udělal na chvíli přestávku, vzal si ven čaj a cigaretu a sedl si na poklopní trůn. Po pár chvílích ho manželka zavolala dozadu, aby jí s něčím pomohl. Kromě obsluhování hostů a vaření totiž ještě společně v krámku hlídají své dvě malé děti. Odběhl tedy za ní dozadu a čaj nechal stát na stolku. Vzápětí procházel kolem asi pětadvacetiletý kluk. Zastavil se u stolku s poloplnou skleničkou čaje, vzal ji do ruky a chtěl ji vypít. Majitel na něj zezadu halekal: hele, to je moje ... a řítil se bránit svůj mátový čaj. Kluk na to: aha, já myslel, že je to volný. A odešel. Majitel se za ním ještě chvíli díval, kroutíc hlavou, ale po chvíli se uvelebil zpátky na židli, otočil se ke mně a povídá: "Když si dávám pauzu, vezmu si sem k tomuhle stolu občas sladkosti, čaj nebo cigaretu. Občas musím odběhnout a zatím se mi ještě nestalo, že bych po návratu na stole našel to, co jsem tam nechal. Bláznivý město." Chvíli jsem zvažoval, jestli mu povědět o pražských dojížďácích, aby si nemyslel, že je bláznivý jenom New York, ale pak jsem si řekl, že mu nebudu brát iluze...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)