Haleluja, babička je na světě

Tak do třetice všeho dobrého! Sborově přivítejme nového člena mé domácnosti! Je to babička, narodila se v roce 1960 a ještě nemá jméno (vítám nápady). Získal jsem ji za mohutného přispění svého automechanika Valdemara Vašundy, na jehož stránky jsem dal odkaz v minulém článečku. Odvezl mě (ne poprvé) na místo, auto prohlédl, vyhodnotil, upozornil na kosmetické vady, které by mému netrénovanému oku utekly, usmlouval cenu o deset litrů níž, jel za mnou až do Prahy a hned si autíčko nechal do neděle na seřízení a doladění. Vrátili jsme se v 11 večer. Je to světec!

První jízdu máme tedy za sebou. A abych vás dál nenapínal, tady jsou fotky. Jedna s pevnou střechou, druhá s plátěnou.

Další putování za Felícií

Jak už jsem psal dříve, snažím se koupit starou Felícii z roku 1960 (kabrioletka). První pokus jsem už popisoval - nakonec nevyšel, protože tam byl nějaký zádrhel s papíry. Včera jsem se ráno vydal autobusem do Jeseníku prohlédnout kousek číslo 2. Nebyla k němu žádná fotodokumentace, takže jsem bral prodávajícího za slovo v tom, že auto je před šesti lety renovované. Můj automechanik Valdemar Vašenda, který je shodou okolností původně také z Jeseníku, zajistil, že mě na nádraží vyzvedl jeho aut znalý bratr a exponát se mnou prohlédl a poradil. To jsou služby! Pomoc jsem opravdu oceňoval, protože na spoustu skrytějších věcí bych vůbec nepřišel. Ve dvě už jsem seděl v autobusu zpátky do Prahy. Deset hodin jízdy autobusem za jeden den dá člověku zabrat, ale projížďka Orlickými horami a Jeseníky byla velmi příjemná. Musím se tam někdy zase vydat, doufejme že už se spuštěnou střechou. :-)

Dneska odpoledne vyjíždíme do Jižních Čech (naštěstí jenom 120 km od Prahy) prohlédnout kousek číslo 3. K tomu mám kompletní fotodokumentaci, tak nás snad nečekají žádná překvapení. Opět je to tak trochu akce kulový blesk - zítra ráno odlítám v nekřesťanských 6.50 do Bruselu.

Dobrý článek v dnešních lidovkách

V letadle jsem si přečetl lidovky, ve kterých byl velmi zajímavý článek o studiu agrese u paviánů. Napadá mě spousta aplikací pro lidskou společnost...

Jak se schvaloval návrh ústavní smlouvy EU

Závěr mého dvoutýdenního pobytu v Bruselu a Lucemburku byl mimořádně zajímavý. Tlumočil jsem na summitu Rady, tj. setkání prezidentů a předsedů vlád členských států EU, který se tentokrát týkal hlavně návrhu ústavní smlouvy EU a nominace příštího předsedy Evropské komise. Tisk už dopředu oznamoval, že jednání bude velmi dramatické, protože v obou hlavních bodech panuje mezi delegacemi dost zásadních neshod. Drama probíhalo dost kulantně, ale mezi řádky bylo místy cítit silné napětí. Kromě samotného jednání jsem byl také nasazen na pracovní večeři premiérů a prezidentů, kde se projednávalo právě jmenování budoucího předsedy EK. Seděl jsem v anglické kabině a tlumočil jenom českou delegaci do angličtiny, takže jsem měl dost prostoru k tomu, abych vnímal celkovou atmosféru. Po třech hodinách diskuse u stolu se ke shodě neschylovalo, takže předsednictví vyhlásilo hodinu a půl na bilaterální jednání. Pokračovalo se o půl dvanácté večer. Skončili jsme tiskovkou v jednu v noci ... bez dosažení shody. Druhý den se jednalo o ústavní smlouvě, což je nesmírně obsažný a místy velmi složitý dokument. Po obědě následoval stejný postup. Plenární jednání se zastavilo a delegace jednaly mnoho hodin bilaterálně. Společně zasedly opět až kolem půl desáté večer. Na předsedovi komise se jim nepodařilo domluvit, ale na textu návrhu ústavní smlouvy se v potu tváře dohodli. Takže jsme během bilaterálek nic nedělali. Počítač a knížku jsem nechal "doma," takže po pár hodinách povídání s kolegy jsme se všichni začali tvrdě nudit a upadat do stále hloubějšího stavu demoralizace. A pak v půl jedenácté najednou hukot, do pěti minut jsme začínali a irský předseda šíleně překotným tempem oddrmolil závěry. To jsem se panečku zapotil! No, do hotelu jsem dorazil v půl jedné ráno a v šest jsem vstával, abych chytil ranní letadlo. Bohužel se o pozadí jednání moc nemůžu rozepisovat, protože bylo uzavřené. A veřejné části tady určitě dávali v televizi.

Čtrnáctidenní kontrakt pro evropské instituce

Jak jsem správně odhadl, z profesního hlediska byl začátek května nejlepší dobou pro návrat do Evropy, protože tlumočnické služby Evropské komise a Evropského parlamentu začaly bojovat s nedostatkem tlumočníků, kteří složili evropské zkoušky v jazycích nových členských zemí. V podstatě bych pro ně mohl pracovat 20 dní v měsíci, kdybych chtěl. Kromě pár lidí, které nabrali do zaměstnaneckého poměru, v současnosti v evropských institucích tlumočí asi 40 Čechů "na volné noze." Systém funguje tak, že přes internetové rozhraní označíme v kalendáři, kdy máme čas a chuť pro evropské instituce pracovat a oni nám následně nabízejí týdenní kontrakty. Internetový kalendář má zatím jenom SCIC (tlumočnická služba obsluhující Komisi, Radu a několik dalších organizací). Parlament objednává klasicky telefonem. Do konce roku by měli uvést do provozu meziinstituční kalendář, v rámci kterého budou zadávat práci všechny tlumočnické služby.

"Nové jazyky" se tlumočí většinou přes anglickou a francouzskou pilotáž. To znamená, že když hovoří Čech, tlumočí se přímo do angličtiny, němčiny nebo francouzštiny a z té se potom tlumočí do všech ostatních jazyků. Zatím ve více případech tlumočí do západních jazyků Češi, ale už existuje v západoevropských kabinách několik kolegů, kteří si dodělali češtinu do té míry, že z ní mohou tlumočit. Ihned po vstupu jsem se dočetl v tisku, že snad vzniklo nějaké jazykové zmatení. Jestli tomu tak bylo na začátku, tak v současnosti je všechno více méně vyřešené. Zasedání Rady probíhalo v devatenácti jazycích celkem hladce. Systém je nastavený tak, že vidíte před sebou na displeji, které jazyky jsou tlumočeny přímo a které přes pilotáž, takže se dá vyhnout situaci, kdy by vznikala "tichá pošta" tím, že by se třeba tlumočilo přes dva pilotní jazyky (třeba že by Fina tlumočil do francouzštiny Francouz, kterého by poslouchal do angličtiny tlumočící Angličan, kterého by poslouchal do estonštiny tlumočící Estonec). Středoevropští tlumočníci jsou navíc na pilotáž zvyklí ze svých domácích trhů, takže když jsem poslouchal kolegyni tlumočící ze španělštiny do češtiny přes francouzštinu a srovnával to ve sluchátkách s polskou kolegyní, která tlumočila ze španělštiny přímo do polštiny, necítil jsem ve výsledku žádný rozdíl. Sestavit týmy tak, aby bylo pokryto v rámci omezených možností co nejvíce kombinací musí být celkem věda.

Kuriozitou současného jazykového systému je, že když mluví Slovák slovensky, česká kabina musí tlumočit do češtiny. Ne že by to potřeboval delegát, ale čeština musí být nepřetržitě k dispozici kvůli zvukovému záznamu. Kromě toho čeština může sloužit jako pilotní jazyk třeba pro německého kolegu, který pracuje z češtiny ale ne ze slovenštiny. Ten potom tlumočí slovenštinu do němčiny přes rodilou češtinu. Ze slovenštiny do češtiny jsem tlumočil pochopitelně poprvé v životě. Ze začátku mi to paradoxně připadlo skoro těžší než z angličtiny, protože jsem cítil mezi slovenštinou a češtinou velmi silnou interferenci a musel jsem si dávat veliký pozor, abych neměl v češtině slovakismy. Ale nakonec se do toho člověk nějak vpravil.

Kromě posledního týdne v červnu, kdy budu dva dny pracovat pro Parlament, jsem vzal dva na sebe navazující týdenní kontrakty pro SCIC. Původně jsem myslel, že budu vždy od pondělí do pátku v Bruselu a přes víkend si zajedu do Paříže, ale to jsem se panečku přepočítal. Do Bruselu jsem dorazil minulou neděli. V pondělí jsem pracoval v Bruselu pro komisi v anglické kabině a večer odjížděl vlakem do Lucemburku, kde jsem byl v úterý na zasedání Rady. Večer jsem se vracel zase do Bruselu, kde jsem měl ve středu tlumočnickou pohotovost. (Pro případ, že se někomu něco stane nebo že vznikne najednou neplánovaná potřeba, je vždy v Bruselu o pár tlumočníků více než by bylo nutné k pokrytí plánovaných jednání. Pracovní vytížení je plánováno poměrně spravedlivě. Když má člověk pohotovost, musí být na mobilu a musí být schopen se dostavit do půl hodiny na jednání) Ve středu večer jsem opět přejel vlakem do Lucemburku, kde jsem pracoval na dalším zasedání Rady ve čtvrtek a pátek s tím, že v pátek bylo večerní zasedání. V pondělí a úterý mám další zasedání Rady v Lucemburku, takže jsem přes víkend rozhodl zůstat v Lucemburku. V úterý večer se přesouvám zpět do Bruselu, kde budu pracovat ve středu pro Komisi a ve čtvrtek a pátek budu tlumočit Summit Rady. Pokud se všechno podaří, tak odletím zpět do Prahy v pátek večer. Pokud se v pátek jednání protáhne, poletím až v sobotu ráno.

Od přesunu do New Yorku jsem vlastně teď jel do Bruselu poprvé. V době, kdy se hodnotil soulad českého práva s právem komunitárním, jsme sem jezdili hodně často. Na konkrétních jednáních o vstupních podmínkách se tlumočilo jen v rámci některých kapitol. Od dojednání smlouvy o vstupu jsme pro "Brusel" pracovali jen občas v Praze. Přestože bych v Bruselu nechtěl žít nastálo, mám ho více méně rád. Ve městě se vyznám, je tady spousta zajímavých akcí a mám tady i několik známých a kamarádů, takže se po práci nenudím. Ve středu, kdy jsem byl v Bruselu na pohotovosti, jsem si odpoledne po vyřízení řady pracovních formalit zašel do muzea autoveteránů Autoworld v Parku padesátiletí kousek nad místním "kulaťákem" Schumanem. Kochal jsem se spoustou exemplářů, které navíc byly velmi přehledně a logicky uspořádány. Udělal jsem spoustu fotek, které ale raději nebudu na internet věšet - nejspíš je to zakázané. Tak se aspoň podívejte na jejich stránky.

Vzhledem k tomu, že podle smlouvy zasedá Rada tři měsíce v roce v Lucemburku, budu se nejspíš občas vyskytovat i tam. Lucemburk jsem navštívil letos poprvé a musím říct, že si k němu budu hledat vztah dost těžko. Je to malé, ospalé provinční město. Centrum je celkem malebné, ale takové nemastné neslané. Včera jsem si ho celé prošel a když jsem se dnes ráno probudil, necítil jsem žádnou nutkavou potřebu se tam vracet. Všechny evropské instituce jsou soustředěny v odpudivě skličující čtvrti Kirchberg, kde jsem si naneštěstí nechal na prvních pár dní zarezervovat hotel, protože jsem netušil, do čeho jdu. Když jsem dorazil do sterilního Novotelu uprostřed železo-betonovo-skleněné džungle, rozhodl jsem se, že víkend v tomto prostředí by mě stál duševní zdraví, tak jsem se na druhou půlku nechal přesunout do celkem slušného hotelu President hned naproti nádraží. Po parném a slunečném pracovním týdnu se výrazně pokazilo počasí, takže víkend není žádná slast. Dnes jsem se rozhodl zůstat více méně v hotelu, číst si, připravit se trošku na zítřejší zasedání a dohnat spánkový deficit.

Včera jsem byl na obědě u dobré kamarádky a kolegyně Angely Rogner, která se před nějakou dobu přesunula do Lucemburku a začala pracovat v německé kabině pro Evropský soudní dvůr. Moc rád jsem ji po dlouhé době viděl. Její manžel udržuje velmi užitečné stránky pro Čechy v Luxu a na dálku se podílí na ochraně zvířat.

Přestože francouzštinu k práci nepotřebuju, při obecném fungování v Bruselu a Lucemburku cítím její nedostatečnou znalost jako dost silný deficit. Základním věcem alespoň rozumím, takže v restauracích a jinde komunikace funguje tak, že oni na mě mluví francouzsky a já na ně anglicky. Zatím to více méně fungovalo, ale říkal jsem si, že bych se časem měl pustit do nějakého krátkého intenzivního kurzu francouzštiny, abych zvládal alespoň základní konverzaci.