Buldozery na cédéčka odpadlíků

Asi před měsícem tady média nafoukla obrovskou bublinu poté, co jedna ze zpěvaček skupiny Dixie Chicks na londýnském koncertě prohlásila, ľe „se stydí, ľe prezident Bush je z Texasu.“ Ta zpěvačka je obecně známá jako velmi bezprostřední osoba, která řekne, co jí na jazyk přijde. Tato konkrétní slova zazněla na pozadí vąech mezinárodních protestů proti válce v Iráku a na pozadí Bushova prohláąení, ľe správný vůdce nenechá „focus groups“ (pojem z průzkumu trhu, který v podstatě znamená, ľe se dá dohromady skupina lidí zastupujících cílový trh a zjią»uje se od nich formou řízené diskuse, jaký mají na vyvíjený výrobek názor) určovat směr zahraniční politiky.

Včera s celou skupinou byl hodinový rozhovor v televizi doplněný pořadem, který se celou záleľitost snaľil – s velmi pochybným úspěchem - rozebírat.

Osobně vidím její výrok jako problematický, protoľe ve své podstatě sleduje stejnou logiku jako lidi, kteří říkají, ľe se někdo chová „neamericky“ kdyľ dělá to nebo ono. Jinými slovy obě skupiny říkají, ľe aby člověk někam „zapadl,“ musí dělat to nebo ono. Ona říká: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Texasan a já se za tebe stydím. Oni říkají: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Američan.

Na druhou stranu chápu frustraci té zpěvačky a zcela bez výhrady uznávám její právo vyjádřit svůj názor a to třeba i neobratně. Myslím, ľe se částečně snaľila distancovat od v Evropě roząířeného pohledu na Texas jako stát buranů a Georgů Bushů. Moľná chtěla ukázat, ľe její fanouąci nejsou takoví burani jako si lidi myslí a paradoxně vyąel najevo pravý opak.

Nedovedete si představit, jakou vlnu medializace jejích slov spustila v jiľních Státech. Některé fanouąky country music to rozlítilo do takové míry, ľe začali volat do rádií a vyľadovali bojkot Dixie Chicks. Přestoľe nejspíą byli v menąině, ozývali se více neľ ostatní a tak to mnohá rádia učinila. Ministerstvo obrany „odloľilo“ plán koncertu této skupiny pro vojáky v Iráku (přestoľe podle průzkumu některých televizních stanic větąinu vojáků její prohláąení neurazilo, jelikoľ v zápětí několikrát prohlásila, ľe podporuje vojáky, kteří dělají svoji práci.) Burani na Jihu dokonce začali organizovat akce, kde snáąeli na hromadu vlastní cédéčka Dixie Chicks a rozjíľděli je buldozery. V televizi ukazovali záběr takové akce, kde stál s rodiči malý chlapeček, mával americkou vlajkou a dupal po cédéčkách. Udělalo se mi blivno.

Dixie Chicks nicméně nezruąily nadcházející koncertní turné, ale musely nechat před vstup do budovy, kde budou vystupovat, nainstalovat kovové detektory, protoľe se objevily první výhruľné telefonáty. Vąechny se velmi obávají o bezpečnost vlastní i svých rodin.

Na druhou stranu: prodej jejich cédéčka, které budou na turné propagovat, sice troąku poklesl, ale propadl se jenom z prvního na třetí místo na ľebříčcích. Vąechny jejich koncerty jsou dopředu vyprodány.

Celá aféra vyvolala veřejnou debatu o svobodě projevu, podstatě vlastenectví, roli umělců apod. Pokud by ta debata nějakým smysluplným způsobem pokračovala, tak je to určitě dobře. Pokud pokračovat nebude, tak to můľe být velmi ponuré znamení nadcházejících časů.

Sám přesně nevím, jak se k agresivní reakci té radikální skupiny Jiľanů postavit. Na jednu stranu si říkám, ľe se nad tím dá mávnout rukou jako nad excesem pár nevzdělaných vidláků, kteří se uľírají nudou a potřebují si vybít frustraci na něčem „vzneąeném,“ jako třeba vlastenectví /podle jejich definice, pochopitelně./ Konec konců, proti válce vystoupilo několik umělců a přestoľe na to kaľdý troąku doplatil, nikoho to nepostihlo tak jako Dixie Chicks a souvislost s posluchači country music je tedy nasnadě.

Na druhou stranu si říkám, ľe je přece jenom dost průser, kdyľ střední proud sdělovacích prostředků v prvních týdnech v podstatě jenom lakonicky konstatuje, ľe rozhlasové stanice bojkotují jejich hudbu a ľe lidi ničí jejich cédéčka a ponechá celou záleľitost jaksi bez komentáře. I ve včerejąím pořadu se zpěvaček moderátorka hlavně ptala, jestli litují toho, co řekly, proč to řekly, jestli si to opravdu myslí, jestli je poslední události rozloľily jako skupinu, atd. Tak troąku bulvár.

Vzpomněl jsem si při této příleľitosti na kníľku, kterou jsem před lety četl. Jmenovala se McJihad, autora si nevzpomenu. Rozebírala dialektický vztah mezi globalizací a tribalismem – tedy jak jeden trend podporuje druhý a přitom ho zároveň neguje. Myslím, ľe to celkem dobře popisuje současný stav věcí.

Závěr? Nejsem si jistý. Z potlačování kritiky a z následné sebecenzury umělců mám hrůzu. Setkal jsem se tady se dvěma protichůdnými názory: jedni lidi z toho nemají příliąný strach, protoľe věří, ľe systém je nastavený tak, aby nakonec porazil síly, které chtějí omezit osobní svobody (McCarthysmus ľil dlouho, ale nakonec byl přece jenom poraľen.) Jiní lidé mají strach, tak jako já, protoľe cítí, ľe jakmile se jednou vzdáme občanských svobod, uľ je nikdy v plné míře nedostaneme zpátky – a kdyľ dostaneme, tak jenom za cenu velikého úsilí neúměrného tomu, které bychom potřebovali k přemoľení oněch sil v současnosti. Moľná na celou záleľitost reaguju přílią citlivě, protoľe znám reálný socialismus. Moľná, na druhou stranu, reaguju správně právně proto, ľe znám reálný socialismus.