Tak se mě pár známých e-mailem ptalo, proč už jsem tak dlouho do blogu nic nenapsal. Inu, můj osobní život zaznamenal zásadní změnu... nový partner a dvě štěňata. Takže když nepracuju, užívám si intimity tohoto nového mikrosvěta, o jehož podrobnostech se do světa kybernetického vlastně ani nechci moc rozkřikovat.
pátek, listopadu 26, 2004
středa, září 15, 2004
Štrasburk
Posledních pár týdnů jsem neměl nic co psát. Minulý týden jsem strávil v Komisi v Bruselu a tento týden jsem ještě na plenárce Evropského parlamentu ve Štrasburku. Štrasburk je malebné město, alespoň pokud jsem měl možnost posoudit během přesunů z hotelu do práce. Jinak zatím nebyla příležitost se do města podívat a tentokrát ani nebude. Plenárky jsou dost stresová záležitost. Na týden v měsíci se přesune téměř celý Evropský Parlament z Bruselu do Štrasburku a město praská ve švech. Hotely se musejí rezervovat skoro rok dopředu, jsou přeplněné všechny lety. Plenárka je navíc daleko hektičtější než jiná zasedání, alespoň z hlediska organizace tlumočení. Začátek týdne se nevyvíjel zrovna pohodově. Hned v pondělí ráno, kdy jsem vylítal v 6.50 do Frankfurtu, jsme nabrali hodinové zpoždění, takže nám ujel vlak do Štrasburku (chtěli jsme vyzkoušet tuto trasu). Chytli jsme jiný, ale už nám ve Štrasburku nezbyl čas na odpočinek a museli jsme hned do práce. Potom jsem přišel do hotelu a zjistil, že internetovou rezervační kancelář x-hotels.net, přes kterou jsem si zarezervoval hotely do konce roku vůbec neznají a moji rezervaci neobdrželi, i když jsem měl v ruce potvrzovací e-mail. A že sice mají pokoj na první noc, ale po zbytek týdne mají plno. Jestli se něco uvolní, nechají mě tam, jestli se neuvolní, pokusí se sehnat pokoj někde jinde. Večer jsem se naštěstí dozvěděl, že jim někdo odřekl pokoj, takže jsem se alespoň nemusel stěhovat. Následně jsem se dozvěděl, že mi přidali na středu zasedání od šesti večera, takže nestihnu večerní let. Snažil jsem se hned přebukovat na čtvrtek poledne, ale to už bylo plno a dostal jsem se jenom na čekačku. Až dneska jsem se dozvěděl, že nakonec v poledne odletím a nebudu muset čekat až do večera. A podobných stresujících maličkostí bylo během posledních pár dnů asi tisíc. Naštěstí tady mají úžasné zázemí. U některých sálů jsou za kabinami odpočinkové místnosti s počítači a rozkládacími křesly pro tlumočníky, takže se můžeme mezi zasedáními na chvíli natáhnout, což se zrovna chystám udělat.
neděle, srpna 29, 2004
Konec letního lenošení
Tak tento víkend mi definitivně končí lenošení. Mám ale za sebou úžasné léto, takže mi to ani nepřišlo moc líto. Jsem více méně připraven nastoupit na první tlumočení. Začátek pracovní sezóny jsme tento víkend náležitě oslavili. V sobotu jsme byli na oběd u kamarádky Lubici. Vařila její maminka ze Slovenska. Udělala skvělou fazolkovou polévku a hrnec ovocných knedlíků z bramborového těsta. Snědl jsem jich deset. Potom jsme se odvalili na odpoledne do Stromovky a večer si ještě dali u mě šíšu. V sobotu jsem si udělal den sám pro sebe. Dneska ke mně přišli na odpolední jihovýchodněasijskou žranici kamarádi. Uvařil jsem svá čtyři nejoblíbenější thajská a vietnamská jídla a nacpali jsme se k prasknutí. Ani při nejlepším úsilí jsme to všechno nezvládli spořádat, takže jsem ještě naplnil mražák a do pátku nebudu muset vařit. Teď si při zprávách vyžehlím na zítřek oblek a košili a završím to panákem s dalším kamarádem. A zítra hurá do práce...
úterý, srpna 24, 2004
Tenhle film mě dostal
Dneska večer jsem viděl film Věčná zář neposkvrněné mysli (The Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a opravdu mě dostal. Určitě si na něj zajděte. Ve filmu se prolíná velmi odůvodněně několik časových rovin a děj je trochu složitý, takže nebudu moc prozrazovat. Snad jenom tolik, že muž potká ženu, zamilují se do sebe, vztah nezvládnou a ona si ho nechá vymazat z paměti. On je tím zcela zdrcen a aby se z toho dostal, rozhodne se, že si ji nechá z paměti vymazat taky. Uprostřed zákroku si uvědomí, že to vlastně nechce, ale už je pozdě ... nebo není?
Z filmu pro mě vyplynulo několik poselství, i když si nejsem úplně jistý, že to autoři mysleli zrovna takhle. Potenciální vztahy často abortujeme a vymažeme z paměti, protože je dopředu necháme proběhnout ve své strachem zmanipulované fantazii a "uvidíme jejich konec." Abychom tento proces mohli zvrátit, musíme se pustit do svých nejtemnějších zákoutí - do chvílí největšího ponížení, nejsilnější neukojené potřeby, nejhlubšího zhnusení sama sebou - a zjistit, že právě tato místa manipulují naší fantazií. Když se nám to nepodaří, setkáme se se stejným vztahovým nastavením znovu, protože si prostě nemůžeme pomoct. Amnézie patří mezi nejmocnější obranný arzenál zraněného dítěte. Někdy možná arzenál jediný. Jako děti nevíme, jak strašlivou cenu za jeho použití nejspíš platíme. Jako dospělí na to můžeme přijít...
Z filmu pro mě vyplynulo několik poselství, i když si nejsem úplně jistý, že to autoři mysleli zrovna takhle. Potenciální vztahy často abortujeme a vymažeme z paměti, protože je dopředu necháme proběhnout ve své strachem zmanipulované fantazii a "uvidíme jejich konec." Abychom tento proces mohli zvrátit, musíme se pustit do svých nejtemnějších zákoutí - do chvílí největšího ponížení, nejsilnější neukojené potřeby, nejhlubšího zhnusení sama sebou - a zjistit, že právě tato místa manipulují naší fantazií. Když se nám to nepodaří, setkáme se se stejným vztahovým nastavením znovu, protože si prostě nemůžeme pomoct. Amnézie patří mezi nejmocnější obranný arzenál zraněného dítěte. Někdy možná arzenál jediný. Jako děti nevíme, jak strašlivou cenu za jeho použití nejspíš platíme. Jako dospělí na to můžeme přijít...
sobota, srpna 21, 2004
Den skutků
Dnes jsem se probudil v akční náladě. Měl jsem sraz na snídani s kamarádem v kavárně Louvre a tam ve mně odhodlání dozrálo. Počasí nanic, tak proč neodškrtat pár položek na seznamu. Nejprve jsme byli zkontrolovat, jestli po záplavách funguje Libeňský ostrov a bazary se starým a starožitným nábytkem. Od povodní jsme tam ani jeden nebyli a pochopitelně jsme od té doby neustále meditovali o tom, že bychom se tam měli podívat. S radostí konstatuji, že Libeňák funguje. Potom jsem nasedl do auta a odjel do Malešic, protože už mám několik týdnů chuť na bok choy (taková zelenina - dneska jsem si ji dal na večeři - mňam) a rau muong (taková skvělá vodní rostlinka s dutým stonkem a dlouhými listy - zítra bude na oběd) a navíc mi došla jasmínová rýže. Když už jsem tam byl, vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl zeptat paní, u které kupuji vietnamské potraviny, jestli neví o nějakém učiteli vietnamštiny, na kterou jsem se pochopitelně od začátku léta ani nepodíval. Řekla, že její syn potřebuje pomoct s angličtinou a že mi na oplátku pomůže s vietnamštinou. Vyměnili jsme si číslo na mobil a můžeme začít. U šnečí polévky bun oc jsem se rozhodl, že dost bylo přemítání o tom, jestli mám doma vymalovat nebo ne. Vyrazil jsem tedy koupit barvy. Od návratu z New Yorku pořád povídám o tom, že provedu v bytě několik změn. Dostal jsem od našich starý rodinný jídelní stůl, potřebné přesuny nábytku jsem už provedl minulý týden, tak jsem si řekl, že vyhrnu rukávy a vymaluju aspoň obývák. Nejvíce času zabralo oblepit všechny lišty, zásuvky a barevné přechody a trefit a odzkoušet ten správný odstín. Pak už to byla hračka. První nátěr je hotový. Teď si dávám před spaním šíšu, foukám na mozol na pravé dlani, zítra dopoledne udělám druhý nátěr a uklidím ... a je vymalováno. :-)
Odpoledne jsem taky zažil menší dobrodružství, protože babičce vynechal startér. Usilovně jsem se snažil vzpomenout, jak se startuje klikou. Na to, že člověk nesmí podložit palec pod kliku, protože si ho jinak zlomí, jsem naštěstí nezapomněl. Už mi ale nějak ušlo, že se po otočení musí klika okamžitě vytáhnout. Takže se mi roztočila v rukou rychlostí motoru, trošku mi posekala prsty, ale nastartovali jsme. :-) Když jsem doma vyložil barvy a vezl auto do garáže, už jsme zase startovali pěkně moderně, elektricky.
Odpoledne jsem taky zažil menší dobrodružství, protože babičce vynechal startér. Usilovně jsem se snažil vzpomenout, jak se startuje klikou. Na to, že člověk nesmí podložit palec pod kliku, protože si ho jinak zlomí, jsem naštěstí nezapomněl. Už mi ale nějak ušlo, že se po otočení musí klika okamžitě vytáhnout. Takže se mi roztočila v rukou rychlostí motoru, trošku mi posekala prsty, ale nastartovali jsme. :-) Když jsem doma vyložil barvy a vezl auto do garáže, už jsme zase startovali pěkně moderně, elektricky.
středa, srpna 18, 2004
Rodinné album
Přes víkend jsem si půjčil od našich stará rodinná alba. Spoustu fotek jsem si naskenoval a zažil pár nostalgických chvilek. Podělím se o dvě fotky. Na první jsem já a nejsem si moc jistý, kolik mi je let. Na druhé jsem se svými sourozenci a psem Dixim (podle jeho věku odhaduju, že mi bylo tak dvanáct, třináct let).
úterý, srpna 17, 2004
Východ slunce na Vinohradech
Před pár dny jsem ráno vstával kolem šesté. Takhle brzo ráno se objevuje v mém obýváku krásný úkaz. Slunce se mi přes okno odrazí na stěnu a vytvoří tohle... Budu si muset častěji přivstat...
neděle, srpna 15, 2004
Vale cigaretám
Úplně jsem se zapomněl pochlubit. Od 30.7. nekouřím. Od té doby jsem jednou ujel a dal si za výjimečné situace jednu cigaretu, ale jinak nic. Zatím žvýkám nikoretky... Tak mi držte palce! Není to bohužel první pokus...
Dneska jsme si vyjeli na hrad Kost. Autíčko začíná nějak prdět do výfuku. Nevím, čím to je. Tak asi půjde k panu doktorovi... :-)
Je pozdě, včera jsem málo spal a už se mi nechce natahovat fotky... Tak příště.
Dneska jsme si vyjeli na hrad Kost. Autíčko začíná nějak prdět do výfuku. Nevím, čím to je. Tak asi půjde k panu doktorovi... :-)
Je pozdě, včera jsem málo spal a už se mi nechce natahovat fotky... Tak příště.
úterý, srpna 10, 2004
Nevyzpytatelné jsou cesty osudu...
Večer jsem stál na tramvajové zastávce za rohem a chystal jsem se na dvě deci s kamarádem do Medúzy. Mladá žena na neosvětleném kole se čelně střetla s protijedoucím autem, saltem přeletěla kapotu, helmou narazila na silnici, udělala kotrmelec, vstala a po pár vteřinách odešla k chodníku zjevně téměř bez šrámu.
O tři hodiny později jsem dostal e-mail, že jednoho člověka, kterého jsem kdysi znal, včera na jezeře u Mladé Boleslavi přejel rychlý člun. Už není mezi námi.
Mám existenciální chvilku a nějak nevím, co k tomu všemu říct...
O tři hodiny později jsem dostal e-mail, že jednoho člověka, kterého jsem kdysi znal, včera na jezeře u Mladé Boleslavi přejel rychlý člun. Už není mezi námi.
Mám existenciální chvilku a nějak nevím, co k tomu všemu říct...
pondělí, srpna 09, 2004
Hádanka
Nedávno jsem dostal zajímavou hádanku. Tak ji dávám k dispozici. Předesílám, že hádanka obsahuje všechny informace, které potřebujete k jejímu vyřešení. Zatím znám kromě sebe jenom dva lidi, kteří našli správnou odpověď. Pošlete mi svou odpověď e-mailem a já vám dám vědět, jestli jste měli pravdu a co to znamená. Nebojte se zdánlivě absurdních řešení. Hádanka je, konec konců, pro drsnější povahy:
"Žena potká na pohřbu své matky krásného neznámého muže. Na první pohled se do něj zamiluje, ale ostýchá se na něj promluvit a požádat jej o telefonní číslo. Po pohřbu ho nemůže dohledat. Za čtyři dny zabije svou sestru. Jaký měla motiv k vraždě své sestry?"
"Žena potká na pohřbu své matky krásného neznámého muže. Na první pohled se do něj zamiluje, ale ostýchá se na něj promluvit a požádat jej o telefonní číslo. Po pohřbu ho nemůže dohledat. Za čtyři dny zabije svou sestru. Jaký měla motiv k vraždě své sestry?"
Ještěd a Český Ráj
S Filipem a Laurou jsme absolvovali koncem minulého týdne další výlet. Trasa byla moc pěkná. Opět doporučuju!! Začali jsme na Ještědu. Vyjeli jsme na Tetřeví sedlo, odkud jsme vystoupali na vrchol. Určitě stojí za to jít prudší stezkou a ne po silnici. Jestli si pospíšíte, určitě kolem stezky najdete takovou spoustu borůvek jako my.
Pokračovali jsme dolů po 278-ce do Smržova k Čertově zdi. (těsně před obcí je hnojník, u kterého je třeba nechat auto a vydat se lesní cestou. pozor - špatně značeno!) Čertova zeď je zajímavý přírodní útvar, který vypadá jako člověkem (respektive čertem) postavená zeď dlouhá přes 20 kilometrů. K jejímu vzniku se váže pohádka, kterou asi znáte. Dnes je už zeď hodně přerušovaná, částečně proto, že kdysi kdosi kus zdi rozebral a materiál použil na stavbu silnice.
Po 278-ce jsme jeli až do Českého Dubu, kde jsme odbočili na silnici 277 směr Mnichovo Hradiště. Tam jsme se vydali 610-kou a v Hoškovicích odbočili na Dneboh. Kousek za Dnebohem je jedno z nejkrásnějších a nejzajímavějších míst, na které jsme zatím na výletech narazili. Jmenuje se Drábské světničky. Drábské světničky jsou pískovcové kopce se soustavou vytesaných chodeb a světniček. První osídlení se datuje už do staroslovanských dob. Později tam měli hrad loupežníci (drábové). Ještě později byl na skále kolem světniček dobudován dřevěný hrad (dnes už neexistující.) Na vzdálenějším kopci se dá ještě jít po červené kousek dál a potom prudce dolů zpátky k parkovišti.
Potom jsme pokračovali do Zásadek a z nich nahoru na Mužský. Jednak tam byla cache, druhak tam byl nádherný výlet.
Odtud jsme se vrátili na mladoboleslavskou dálnici a jeli domů.
Pokračovali jsme dolů po 278-ce do Smržova k Čertově zdi. (těsně před obcí je hnojník, u kterého je třeba nechat auto a vydat se lesní cestou. pozor - špatně značeno!) Čertova zeď je zajímavý přírodní útvar, který vypadá jako člověkem (respektive čertem) postavená zeď dlouhá přes 20 kilometrů. K jejímu vzniku se váže pohádka, kterou asi znáte. Dnes je už zeď hodně přerušovaná, částečně proto, že kdysi kdosi kus zdi rozebral a materiál použil na stavbu silnice.
Po 278-ce jsme jeli až do Českého Dubu, kde jsme odbočili na silnici 277 směr Mnichovo Hradiště. Tam jsme se vydali 610-kou a v Hoškovicích odbočili na Dneboh. Kousek za Dnebohem je jedno z nejkrásnějších a nejzajímavějších míst, na které jsme zatím na výletech narazili. Jmenuje se Drábské světničky. Drábské světničky jsou pískovcové kopce se soustavou vytesaných chodeb a světniček. První osídlení se datuje už do staroslovanských dob. Později tam měli hrad loupežníci (drábové). Ještě později byl na skále kolem světniček dobudován dřevěný hrad (dnes už neexistující.) Na vzdálenějším kopci se dá ještě jít po červené kousek dál a potom prudce dolů zpátky k parkovišti.
Potom jsme pokračovali do Zásadek a z nich nahoru na Mužský. Jednak tam byla cache, druhak tam byl nádherný výlet.
Odtud jsme se vrátili na mladoboleslavskou dálnici a jeli domů.
středa, srpna 04, 2004
Kokořínsko a dál na sever
Poslední týden se v Praze sešla celá nukleární rodina. Ségra přijela ze Slovinska a brácha se svou přítelkyní Laurou z Finska. Přes víkend a počátek týdne jsem vždycky jenom přijel babičkou k našim do Hovorčovic a v podstatě jsme zůstali tam. Dnes jsme ale s mámou, Filipem a Laurou vyrazili na výlet. Vydali jsme se plně naloženi po dosti klikaté trase plné prudkých klesání a stoupání malinkými bočními silnicemi přes Křivoklát a Housku na Bezděz. Nádherná krajina! Babička zvládla zkoušku ohněm, i když v určitých chvílích při dlouhých stoupáních supěla a když jsem ji párkrát tlačil do pro ni nedůstojných otáček, dala najevo nevoli a uprdla si benzínu do výfuku. Jinak ale klobouk dolů ... s novým karbutátorem a tlumiči jela jen předla. Na Housce a Bezdězu jsme také ulovili dvě geocache (o geocachingu jsem tady už psal.) Kousek za křivoklátem jsme také navštívili Pokličky, což je velmi zajímavý pískovcový útvar. Odbočka z cesty je dosti špatně značená, takže je v podstatě třeba odpočítávat serpentýny, pokud máte dosti podrobnou mapu. Z Housky je krásný výhled až na Říp a určitě stojí za vystoupání. Cestou na Bezděz si určitě nenechejte ujít vesničku Doksy-Kruh, která je postavená celá z roubených chalup. Také nádhera! Hrdinně jsme vystoupali svižným tempem i na Bezděz. Potom jsme obrátili a jeli kratší cestou domů.
Jak vidíte, výlet jsme pojali stylově:
Jak vidíte, výlet jsme pojali stylově:
úterý, července 27, 2004
Přerušené lenošení
Minulý týden jsem krátce přerušil letní odpočinek, protože mi zavolali, abych tlumočil přijetí Carly Fioriny, prezidentky firmy Hewlett Packard, u ministra Grosse. Říkal jsem si, že takové nabídky se prostě neodmítají.
Tento týden pracuji v Evropském parlamentu v Bruselu, kde probíhá týden výborů. V Bruselu je krásné počasí, kterého jsem hned využil, protože jsem měl poměrně dlouhou pauzu na oběd. Zašel jsem si "domů," sundal mundůr a na hodinu se vyvalil na zahrádku, abych si trochu srovnal barvu. Od prvního výletu v babičce vypadám pořád jako zebra.
Vracím se ve čtvrtek večer a už se těším na další pokračování výletů po okolí Prahy. Babička je v současnosti v servisu a absolvuje výměnu tlumičů, karburátoru a pár dalších maličkostí.
Tento týden pracuji v Evropském parlamentu v Bruselu, kde probíhá týden výborů. V Bruselu je krásné počasí, kterého jsem hned využil, protože jsem měl poměrně dlouhou pauzu na oběd. Zašel jsem si "domů," sundal mundůr a na hodinu se vyvalil na zahrádku, abych si trochu srovnal barvu. Od prvního výletu v babičce vypadám pořád jako zebra.
Vracím se ve čtvrtek večer a už se těším na další pokračování výletů po okolí Prahy. Babička je v současnosti v servisu a absolvuje výměnu tlumičů, karburátoru a pár dalších maličkostí.
úterý, července 20, 2004
Další babiččina dobrodružství
Tak Babička už je Pražanda. V pondělí jsem ji přehlásil na inspektorátě a vyzvednul pražské značky. Původně jsem tam vyrazil už v pátek v nekřesťanských 7:30, protože jsem se dopředu nepodíval na internet a nezjistil, že za a) mají v pátek zavřeno a za b) registr automobilů přesunuli z Kongresové na několik pracovišť po celé Praze. V pondělí jsem dorazil na registr na Ohradě pět minut před otvírací dobou a než jsem stačil vyplnit lejstra, byl jsem na řadě. Tam jsem pro změnu zjistil, že si úřednický šiml vymyslel nový úkon - tzv. evidenční kontroly. I když máte platnou technickou a emise, musíte jít před převodem na stanoviště technické kontroly a nechat si vystavit za dvě kila protokol, že zkontrolovali čísla motoru a bůhví čeho ještě. Tak jsem jel zpátky tramvají do garáže pro Babičku, přivezl ji na technickou, kde se pánové kochali a pak jsem teprve pořídil nové značky. I tak jsem ale byl hotový před desátou.
Odpoledne jsem se stavil u rodičů a alespoň kousek je svezl.
Dneska jsem svezl bráchu do Luk pod Medníkem a sešli jsme dolů k Sázavě. Je tam prastará kolonie srubů a chat, o které jsem už tady psal. To místo zbožňuju. Tak se pokochejte alespoň jednou fotkou toho, jak si představuji, že má vypadat chata...
Odpoledne jsem se stavil u rodičů a alespoň kousek je svezl.
Dneska jsem svezl bráchu do Luk pod Medníkem a sešli jsme dolů k Sázavě. Je tam prastará kolonie srubů a chat, o které jsem už tady psal. To místo zbožňuju. Tak se pokochejte alespoň jednou fotkou toho, jak si představuji, že má vypadat chata...
sobota, července 17, 2004
Babiččin první výlet
Dneska bylo krásné počasí, tak jsem vyvezl babičku Felícii na první výlet. Absolvovali jsme trasu, kterou už znám a vřele doporučuji. Člověk se proplétá klikatou silničkou střídavě lesy a podél Berounky. Jako stvořené pro důstojnou pomalou jízdu se spuštěnou střechou. :-)
Vyjeli jsme po strakonické a odbočili na silnici 115 na Karlštejn. Zastavili jsme se u zámečku (původně křížovnická tvrz) v Dobřichovicích. Na Karlštejně už jsem byl mockrát, tak jsem pokračoval dál do Srbska, kde jsem odbočil na 116-ku směrem na Svatého Jana pod Skalou. Tam jsem si dal kafe, babičku odstavil na parkoviště, natáhl jí střechu a vyšplhal se na skálu. Musím říct, že jsem pěkně z formy, protože jsem nahoře málem vypustil duši. Dost jsem se zastyděl, když jsem úplně na vrcholu potkal ženu v pokročilém stádiu těhotenství. Potom jsme pokračovali do Loděnice a zpátky do Prahy. V zápalu jsem se letos poprvé dnes ráno zapomněl namazat krémem na opalování, takže jsem se vrátil dost spálený ... ale spokojený.
Svatý Jan pod Skalou
Pohled ze skály
čtvrtek, července 15, 2004
Zpátky v Praze
Návrat do Prahy byl kapánek dramatický. Piloti nebyli schopni v Avignonu nastartovat letadlo. Nakonec se jim stroj podařilo opravit a vyrazili jsme do Paříže se skoro dvouhodinovým zpožděním. Měl jsem celkem strach, že mi uletí spoj do Prahy, protože jsem se musel přesouvat z letiště Orly na letiště Charles de Gaulle. Pokud tenhle přesun budete absolvovat během ranní nebo večerní dopravní špičky, počítejte, že cesta autobusem může trvat i přes hodinu (a stojí 15 Euro). Autobusy jezdí navíc jenom dvakrát za hodinu a je celkem problém najít jak jejich stanoviště, tak jízdní řád. Měl jsem pocit, že to je dost na těsno, tak jsem trochu zatlačil na transfer desk France Air a nakonec mně zachekovali na let do Prahy a zaplatili mi taxíka, který to nakonec urazil za hodinu, takže jsem spoj v pohodě chytnul. Pokud se dostanete do podobné situace a budete mít méně než dvě hodiny před odletem z druhého letiště, určitě tlačte, aby vám zavolali a zaplatili taxíka a zachekovali vás až do konečné destinace. Na letišti Charlese de Gaulla je ještě jedna matoucí věc - nejprve musíte projít pasovou kontrolou a až potom check-inem. Nikde jinde jsem to takhle neviděl.
pondělí, července 12, 2004
Impromptus
Impromptus Sashy Waltz byl uzasny! Asi nejlepsi tanecni predstaveni, ktere jsem tady videl. Scena byla minimalisticka - vlastne jenom dve na sebe navazujici sikme plochy, nad kterymi byl zaveseny veliky preklizkovy nepravidelny ctyruhelnik. Hudba - pozdni dilo Schuberta hrane na koncertni kridlo. Obcas operni zpev. Tanec byl chvili rychly a dynamicky, chvili pomaly, baletni az akrobaticky. Byla tam jedna neuveritelna asi petiminutova sekvence, ve ktere se tela tanecniku a tanecnic pomalicku propletala pomalu s neuveritelnou ladnosti a kontrolou. Jakoby tvorila pomalu se pohybujici sousosi. Jeden tanecnik byl trochu mensiho vzrustu a jedna tanecnice naopak prevysovala vsechny ostatni o pul hlavy, takze mohli pracovat i v parech muz-muz a zena-zena. Navenek pohyby vypadaji ladne az nenucene, ale pritom si clovek uvedomuje, jak obrovskou silu a koncentraci vyzaduji. Neco podobneho jsem videl u Nederlands Dans Theater. Skoro nevim, jak to kratce popsat. V druhe polovine tanecnici cervenou a cernou barvou pokryli sva tela, jeden druheho a nakonec i tanecni plochu. Ke konci zvedli jeden panel, pod kterym se skryvala velka vana, kde se nahe tanecnice vykoupaly za Schubertova klavirniho doprovodu.
neděle, července 11, 2004
Zajimave predstaveni
Tak jsem si rikal, ze budu psat jenom o predstavenich, ktera me opravdu zaujala. Dneska mezi ne urcite patrila "Berta." Predstaveni spocivalo v interakci protagonistky, ktera se krome tance a hrani starala i o vlastni zvukovou techniku, s videozaznamem sebe sama, respektive dvou stran sve osobnosti, ktery bezel na dvou televiznich obrazovkach. Takovy vnitrni trialog vyneseny na povrch technikou. Moc zajimave!
Taky jsem objevil zahrady nad papezskym palacem, ze kterych je uzasny vyhled na mesto a na vzdalene hory. Dalsi predstaveni mam az v deset vecer, takze tam stravim cele odpoledne s knizkou.
Taky jsem objevil zahrady nad papezskym palacem, ze kterych je uzasny vyhled na mesto a na vzdalene hory. Dalsi predstaveni mam az v deset vecer, takze tam stravim cele odpoledne s knizkou.
sobota, července 10, 2004
Novy hotel
Po dobu festivalu je v Avignonu velky problem sehnat ubytovani. Rezervovali jsme si pokoj dost na posledni chvili, takze v hotelu Magnan, ve kterem jsme bydleli na zacatku, uz meli od 9.7. obsazeno. Tak jsme si pro zbytek pobytu zamluvili pokoj v hotelu Montclar. Jinde uz bylo vsude plno. Je to dost hruza. Hotel je primo vedle nadrazi a koleji, takze je tam desny randal. Uz pred osmou cloveka i pres zavrene okno budi hlaseni o odjezdu vlaku. Hotel mi trosku pripomina dum, ve kterem bydleli hrdinove kresleneho filmu Trio z Belville. Jestli jste ho nahodou jeste nevideli, vrele doporucuji!!!
La chambre d'Isabella
Vcera jsme byli na dalsim predstaveni v ramci oficialni casti programu. Jmenovalo se La chambre d'Isabella (Isabelin pokoj). Zanechalo ve me trochu rozpacity dojem.
Pribeh byl velmi zajimavy. Vypravel retrospektivne zivot dnes osmdesatilete slepe archeolozky a etnolozky Isabelly, ktera zije v jednopokojovem byte v Parizi obklopena africkymi artefakty. Jako dite vyrustala na malem ostrove hned u brehu ve vezi s majakem, o ktery se staral jeji otec. Jeji rodice - Arthur a Anna - ji rikali, ze ji adoptovali a ze jejim skutecnym otcem je princ z pouste. Jeji rodice jsou oba alkoholici. Anna zahy zemre, Arthur utece do Parize a zanecha Isabellu s parizskou adresou napsanou na listku. Po mnoha letech se Isabella presune take do Parize, vystuduje Sorbonne a zjisti, ze na adrese, kterou ji otec zanechal na listku, je jednopokojovy byt plny africkych artefaktu. Isabelle se v nem usadi. Ke konci zivota jeste potka otce, ktery ji da dopis a zada ji, aby jej necetla pred jeho smrti. Je uz stary, zivotem a alkoholem zniceny a chce se jeste jednou podivat na stary majak. Kdyz tam dojede, spacha sebevrazdu - utopi se v mori. Isabella otevre zmineny dopis. Jedna z prvnich vet zni: "Princ z pouste neexistuje. Jsem tvuj skutecny otec a tva matka je tva skutecna matka, i kdyz o tom nikdy nevedela." Jeji otec Arthur byl v mladi zamilovany do Anny, ktera ale jeho city neopetovala. Hodne se tim trapil, odjel do Afriky a vratil se s jiz nekolikrat zminenymi artefakty. Jednoho dne videl Annu z okna. Nasledoval jil, povalil ji na zem a kdyz upadla do bezvedomi, znasilnil ji. Pak ho v zoufalstvi napadlo, ze ji odnese ke kasne, pocka az se probudi a bude predstirat, ze ji zachranil a osetril ji rany. Vyslo mu to a prestoze po nem Anna nikdy fyzicky netouzila, mohl alespon vedle ni zit. Arthur ale Annu pri jejich jedinem sexualnim aktu privedl do jineho stavu. Kdyz se narodila Isabella, Anna pozadala Arthura, aby dite zabil. On odnesl Isabellu do klastera. Po nekolika letech chtela Anna adoptovat dite, aby si vytvorila iluzi normalniho rodinneho zivota. Bylo to behem valky. Arthur se vydal do klastera a privedl Isabellu, ktera uz mezitim odrostla a Anna ji nepoznala. Arthur cely zivot nesl brime lzi a tajemstvi a nakonec obe utopil v alkoholu a sebe v mori.
Ve hre byla cela rada zajimavych momentu: napriklad pronikavy rozboru vztahu Isabelly s jejim zenatym milencem Alexandrem. Prestoze mel doma Alexander manzelku a pet deti, chtel si privlastnit i Isabellu. Ta vsak zavislost raznym zpusobem odmitla a pripustila, ze vlastne ani nechce, aby Alexander odesel od manzelky, protoze s nim vlastne nechce zit jako s partnerem a role milenky ji vyhovuje. Dalsi zajimavou veci bylo, ze na scene vystupovalo nekolik postav, ktere zosobnovaly jednotlive casti osobnosti Isabelly - jeji prava a leva mozkova hemisfera, libido, atd. Casove roviny se prolinaly; Isabella mluvila s mrtvym otcem, matkou, milenci, atd.
Zajimavym momentem bylo, kdyz si Isabella zacala jako 69-ti leta se svym 16-ti letym vnukem Frankem. Musim priznat, ze kdyz se zacali na scene divoce libat, pripadlo mi to celkem odporne. Holt, nekterych predsudku se dost tezko zbavuje.
Celkove jsem mel ze hry rozpacity dojem, protoze mi pripadlo, ze ty jednotlive dobre prvky netvorily dobry celek. Nejak se to rozpadalo. Je pravda, ze v modernim divadle se casto deje na scene mnoho veci najednou a kazdy divak si vlastne ma moznost vytvorit svuj pribeh tim, jak zameruje pozornost na urcite veci, protoze vsechno proste neusleudje. Moc se mi ten trend nelibi, ale s tim holt nic neudelam. V tomto pripade se mi ale zdalo, ze polovina vyrazovych prostredku neslouzila zadnemu ucelu, ze se nijak netykaly pribehu. To mi dost lezlo na nervy.
Pribeh byl velmi zajimavy. Vypravel retrospektivne zivot dnes osmdesatilete slepe archeolozky a etnolozky Isabelly, ktera zije v jednopokojovem byte v Parizi obklopena africkymi artefakty. Jako dite vyrustala na malem ostrove hned u brehu ve vezi s majakem, o ktery se staral jeji otec. Jeji rodice - Arthur a Anna - ji rikali, ze ji adoptovali a ze jejim skutecnym otcem je princ z pouste. Jeji rodice jsou oba alkoholici. Anna zahy zemre, Arthur utece do Parize a zanecha Isabellu s parizskou adresou napsanou na listku. Po mnoha letech se Isabella presune take do Parize, vystuduje Sorbonne a zjisti, ze na adrese, kterou ji otec zanechal na listku, je jednopokojovy byt plny africkych artefaktu. Isabelle se v nem usadi. Ke konci zivota jeste potka otce, ktery ji da dopis a zada ji, aby jej necetla pred jeho smrti. Je uz stary, zivotem a alkoholem zniceny a chce se jeste jednou podivat na stary majak. Kdyz tam dojede, spacha sebevrazdu - utopi se v mori. Isabella otevre zmineny dopis. Jedna z prvnich vet zni: "Princ z pouste neexistuje. Jsem tvuj skutecny otec a tva matka je tva skutecna matka, i kdyz o tom nikdy nevedela." Jeji otec Arthur byl v mladi zamilovany do Anny, ktera ale jeho city neopetovala. Hodne se tim trapil, odjel do Afriky a vratil se s jiz nekolikrat zminenymi artefakty. Jednoho dne videl Annu z okna. Nasledoval jil, povalil ji na zem a kdyz upadla do bezvedomi, znasilnil ji. Pak ho v zoufalstvi napadlo, ze ji odnese ke kasne, pocka az se probudi a bude predstirat, ze ji zachranil a osetril ji rany. Vyslo mu to a prestoze po nem Anna nikdy fyzicky netouzila, mohl alespon vedle ni zit. Arthur ale Annu pri jejich jedinem sexualnim aktu privedl do jineho stavu. Kdyz se narodila Isabella, Anna pozadala Arthura, aby dite zabil. On odnesl Isabellu do klastera. Po nekolika letech chtela Anna adoptovat dite, aby si vytvorila iluzi normalniho rodinneho zivota. Bylo to behem valky. Arthur se vydal do klastera a privedl Isabellu, ktera uz mezitim odrostla a Anna ji nepoznala. Arthur cely zivot nesl brime lzi a tajemstvi a nakonec obe utopil v alkoholu a sebe v mori.
Ve hre byla cela rada zajimavych momentu: napriklad pronikavy rozboru vztahu Isabelly s jejim zenatym milencem Alexandrem. Prestoze mel doma Alexander manzelku a pet deti, chtel si privlastnit i Isabellu. Ta vsak zavislost raznym zpusobem odmitla a pripustila, ze vlastne ani nechce, aby Alexander odesel od manzelky, protoze s nim vlastne nechce zit jako s partnerem a role milenky ji vyhovuje. Dalsi zajimavou veci bylo, ze na scene vystupovalo nekolik postav, ktere zosobnovaly jednotlive casti osobnosti Isabelly - jeji prava a leva mozkova hemisfera, libido, atd. Casove roviny se prolinaly; Isabella mluvila s mrtvym otcem, matkou, milenci, atd.
Zajimavym momentem bylo, kdyz si Isabella zacala jako 69-ti leta se svym 16-ti letym vnukem Frankem. Musim priznat, ze kdyz se zacali na scene divoce libat, pripadlo mi to celkem odporne. Holt, nekterych predsudku se dost tezko zbavuje.
Celkove jsem mel ze hry rozpacity dojem, protoze mi pripadlo, ze ty jednotlive dobre prvky netvorily dobry celek. Nejak se to rozpadalo. Je pravda, ze v modernim divadle se casto deje na scene mnoho veci najednou a kazdy divak si vlastne ma moznost vytvorit svuj pribeh tim, jak zameruje pozornost na urcite veci, protoze vsechno proste neusleudje. Moc se mi ten trend nelibi, ale s tim holt nic neudelam. V tomto pripade se mi ale zdalo, ze polovina vyrazovych prostredku neslouzila zadnemu ucelu, ze se nijak netykaly pribehu. To mi dost lezlo na nervy.
pátek, července 09, 2004
Navrat do pritomnosti
Odpoledne jsme se vydali na predstaveni argentinske autorky zijici v Berline. Jmenovalo se "Return to the Present" a figurovalo v oficialni casti programu. Odesli jsme po prestavce, ze kterou jsme dekovali bozstvum. Prvni podezreni jsem pojal, kdyz mi Julie zacala cist text rozhovoru s autorkkou vytisteny v programu predstaveni - preintelektualizovana regurgitace na tema "zit v soucasne chvili." Nasledovalo multimedialni herecko-tanecni predstaveni, jehoz smysl mi uniknul a k jehoz emocim jsem nedosahl. Jedinym pozitivnim prvkem, ktery jsem nasel, byla fyzicka pritazlivost hercu. Kdyz vyhlasili prestavku, zeptal jsem se Julie - zbabele rusky, aby nikdo nerozumel - jestli se po prestavce vratime. Obratila oci v sloup. Kdyz jsme vysli z divadla ven, pronesla vetu, ktera shrnuje predstaveni lepe nez tenhle muj blabol: "Nerozumim podstate jedne veci. Ceho presne se dosahne, kdyz se do vysoke umelecke formy zanese nizka kultura?"
Rytmy a nalady
Julie je porad v newyorskem rytmu. Lita z jednoho predstaveni na druhe a nejradeji by sla jeste vecer po vsi slave parit. Ja jsem po pracovne a emocionalne velmi intenzivnim pulroce strasne unaveny. Po dvou predstavenich a prochazkach po meste o pulnoci padnu za vlast a spim jako zarezany do desiti.
Mimochodem, zrovna jsme rozebirali, v cem vezi skvela atmosfera tohoto festivalu. Prestoze je historicke jadro Avignonu dost male a musi tady byt tisice lidi, clovek nema pocit sklicujici prelidnenosti. Vsechno probiha tak stredomorsky pomalu a v pohode. V New Yorku by se na podobnem festivalu lide predhaneli v tom, kdo je vic "cool," zatimco tady si vice mene nikdo na nic nehraje.
Predevcirem jsme zcela nahodou objevili ulicku, kde probiha spousta predstaveni v neoficialni casti festivalu. Jmenuje se rue de Teinturiers. Po strane ji podteka potok, ktery je prerusovane premosten vchody do domu. V prizemi jsou vetsinou kavarny a restaurace. Velmi prijemne posezeni! V neoficialni casti probiha temer 500 predstaveni, takze je hodne propaguji. Po teto ulicce kazdou chvili projde nejaka zvlastni postavicka - nejzabavnejsi byl asi "bebe Charli" - dospely muz prevleceny za cite, ktery jezdil ve velkem kocarku vyrobenem z motokary, mluvil do mikrotofonu napojeneho na zvukove zarizeni, ktere mu zdetstovalo hlas a propagoval sve predstaveni nazvane "to fou or not to fou," neboli "to fuck or not to fuck."
Vecer na ulicich probiha spousta poulicnich predstaveni, takze jsem se nakonec vcera zabavil, i kdyz predstaveni, na ktere jsem se chystal, nevyslo...
Mimochodem, zrovna jsme rozebirali, v cem vezi skvela atmosfera tohoto festivalu. Prestoze je historicke jadro Avignonu dost male a musi tady byt tisice lidi, clovek nema pocit sklicujici prelidnenosti. Vsechno probiha tak stredomorsky pomalu a v pohode. V New Yorku by se na podobnem festivalu lide predhaneli v tom, kdo je vic "cool," zatimco tady si vice mene nikdo na nic nehraje.
Predevcirem jsme zcela nahodou objevili ulicku, kde probiha spousta predstaveni v neoficialni casti festivalu. Jmenuje se rue de Teinturiers. Po strane ji podteka potok, ktery je prerusovane premosten vchody do domu. V prizemi jsou vetsinou kavarny a restaurace. Velmi prijemne posezeni! V neoficialni casti probiha temer 500 predstaveni, takze je hodne propaguji. Po teto ulicce kazdou chvili projde nejaka zvlastni postavicka - nejzabavnejsi byl asi "bebe Charli" - dospely muz prevleceny za cite, ktery jezdil ve velkem kocarku vyrobenem z motokary, mluvil do mikrotofonu napojeneho na zvukove zarizeni, ktere mu zdetstovalo hlas a propagoval sve predstaveni nazvane "to fou or not to fou," neboli "to fuck or not to fuck."
Vecer na ulicich probiha spousta poulicnich predstaveni, takze jsem se nakonec vcera zabavil, i kdyz predstaveni, na ktere jsem se chystal, nevyslo...
čtvrtek, července 08, 2004
Snem ptaku
Jako nefrankofonni se tady zameruju hlavne na tanecni predstaveni a krome vyjimecnych pripadu planuju cinohru jenom v jazycich, kterym rozumim. Dnes rano jsme byli na "Kde bydlime." Uprimne receno - nic moc. Jedna herecka provadela jakysi tanec se zidli, ktery trval pres pul hodiny a prestoze byl slusne provedeny, zacal jsem se po chvili nudit. Tema se zdalo byt celkem pruhledne - v mestske osamelosti se casto uzavirame do svych bytu a vkladame do nezivych objektu vice nez jim patri. Dobra...
Odpoledne jsme byli na inscenaci motivovane Attarovym dilem Snem ptaku. Prestoze hra nebyla beze slov a slova byla pronasena francouzsky, rikal jsem si, ze mi toho zase tolik neutece, protoze tu knizku celkem dobre znam. A nelitoval jsem. Role vsech triceti ptaku hral jeden herec a byl uchvatny! Prechazel ve velmi rychlych replikach dokonale z jedne role do druhe jakoby spinacem prehazoval osobnosti. Skvele tancil a mel uchvatny prednes.
Zato vecer jsem se trochu vypekl. Chystal jsem se na jednu polskou hru do dosti vzdaleneho divadla a kdyz jsem se tam dostrachal, zjistil jsem, ze ji oproti programu zacinaji uvadet az zitra.
Odpoledne jsme byli na inscenaci motivovane Attarovym dilem Snem ptaku. Prestoze hra nebyla beze slov a slova byla pronasena francouzsky, rikal jsem si, ze mi toho zase tolik neutece, protoze tu knizku celkem dobre znam. A nelitoval jsem. Role vsech triceti ptaku hral jeden herec a byl uchvatny! Prechazel ve velmi rychlych replikach dokonale z jedne role do druhe jakoby spinacem prehazoval osobnosti. Skvele tancil a mel uchvatny prednes.
Zato vecer jsem se trochu vypekl. Chystal jsem se na jednu polskou hru do dosti vzdaleneho divadla a kdyz jsem se tam dostrachal, zjistil jsem, ze ji oproti programu zacinaji uvadet az zitra.
středa, července 07, 2004
More
Stravili jsme v podstate lenivy den v primorskem mestecku Sete vzdalenem asi hodinu a pul cesty vlakem od Avignonu. Dokonale stredomori. Klikate ulicky, domy s okenicemi, kavarny, pekarny, Vespy, sneci tempo. Prochazkou jsme urazili asi 4 km na plaz. Nekolik hodin jsem si cetl ve stinu slunecniku a spalil si narty, ktere mi vytrcavaly na slunce. V Howardovi Zinnovi jsem se propracoval na stranu 250.
Cestou zpatky na nadrazi me potkaly dva bizarni zazitky. V jednu chvili lemovala primorskou cestu kamenna zed. Mezi kameny byly misty poradne skviry. V jedne z nich jsem uvidel uvizleho ptaka. Kridla mel pripazena a hlavu mirne naklonenou dopredu, jakoby se na nas dival. Kdyz jsem se mu priblizil temer na dosah, abych si ho lepe prohledl, zjistil jsem, ze je v tom vzprimenem posedu mrtvy, ma vyzrana ocka a je mu pres ne videt na kamen, o ktery se mirne opira. Prekvapenim jsem skoro uskocil.
Cestou na nadrazi jsme videli zajimavou podivanou. Na rece se odehravaly rytirske souboje na barkach. Dve motorove barky s posadkou asi deseti chlapcu ve veku tak mezi 15 a 20 lety od sebe nejprve odpluly na nejakych 50 metru a pak se plnou parou rozjely proti sobe. Na vyvysene zadi kazde z nich stal mladik s dlouhym kopi. Kdyz se barky mijely, mladici se snazili jeden druheho kopim shodit do vody. Pockali jsme az se to jednomu povede a pak jsme se vydali dale.
Na nadrazi jsme nejprve cekali skoro pul hodiny v rade na listky, protoze bylo otevreno jenom jedno okynko a vyrizeni jednoho zakaznika trvalo nepredstavitelne dlouho. Na nastupisti jsme nasledne zjistili, ze vlak ma "dosud neurcene zpozdeni." Zpozdeni nakonec trvalo asi hodinu a pul. Nikde nic nehlasili. Julie se nakonec zeptala nejakeho zamestnance drah a dozvedela se, ze kousek pred Avignonem se zasekl oteviraci most a nejde spustit dolu...
Cestou zpatky na nadrazi me potkaly dva bizarni zazitky. V jednu chvili lemovala primorskou cestu kamenna zed. Mezi kameny byly misty poradne skviry. V jedne z nich jsem uvidel uvizleho ptaka. Kridla mel pripazena a hlavu mirne naklonenou dopredu, jakoby se na nas dival. Kdyz jsem se mu priblizil temer na dosah, abych si ho lepe prohledl, zjistil jsem, ze je v tom vzprimenem posedu mrtvy, ma vyzrana ocka a je mu pres ne videt na kamen, o ktery se mirne opira. Prekvapenim jsem skoro uskocil.
Cestou na nadrazi jsme videli zajimavou podivanou. Na rece se odehravaly rytirske souboje na barkach. Dve motorove barky s posadkou asi deseti chlapcu ve veku tak mezi 15 a 20 lety od sebe nejprve odpluly na nejakych 50 metru a pak se plnou parou rozjely proti sobe. Na vyvysene zadi kazde z nich stal mladik s dlouhym kopi. Kdyz se barky mijely, mladici se snazili jeden druheho kopim shodit do vody. Pockali jsme az se to jednomu povede a pak jsme se vydali dale.
Na nadrazi jsme nejprve cekali skoro pul hodiny v rade na listky, protoze bylo otevreno jenom jedno okynko a vyrizeni jednoho zakaznika trvalo nepredstavitelne dlouho. Na nastupisti jsme nasledne zjistili, ze vlak ma "dosud neurcene zpozdeni." Zpozdeni nakonec trvalo asi hodinu a pul. Nikde nic nehlasili. Julie se nakonec zeptala nejakeho zamestnance drah a dozvedela se, ze kousek pred Avignonem se zasekl oteviraci most a nejde spustit dolu...
úterý, července 06, 2004
Instalace "Asylum"
Krucek po krucku jsme se obezretne sunuli po neopracovane podlaze do nitra tmaveho celestianskeho kostela. Ze tmy vystupovalo devet velkych filmovych platen, na kterych bezely pomale sekvence skupinek lidi provadejicich nejakou rytmickou mechanickou cinnost. Kuchari odnekud z jihovychodni Asie sedeli na konstrukci z kmenu stromu a pomalu trhali polystyrenove obaly na jidlo. Delnici v oranzovych vestach pomalu skladali vzorce z ostnatych dlazdic. Zeny z Indie pomalu eroticky otiraly prach z dlouhych krku drevenych volavek. Cernosi v depozitari bilych antickych soch vytahovali z naprsnich kapes cernych bund kriklave barevne panenky a staveli je na zem. Panenky se kolibavymi pohyby boku pomalu sunuly dopredu. Zeny buhvi odkud vysavacem cistily kameny mezi kaktusy. Jednou za nekolik minut vsichni ustali, zaber presel strihem na postavy sestavene do sboru, ktery zazpival jeden ton a vytvoril s ostatnimi sbory rozlozeny akord.
Nase oci si pomalu zvykaly na pritmi a zacaly rozeznavat obrysy sloupu, zdi a klenby. Z male okrouhle dirky v bedneni jednoho z oken pronikalo dovnitr slunce a vykreslilo doprostred podlahy mesic v uplnku. Kdyz jsem se k nemu postavil v urcitem uhlu, vznikl obraz strapate hlavy se svatozari uprostred zamracene nocni oblohy.
Kdyz jsme vysli ven, zacali jsme si o instalaci s Julii povidat. Zjistili jsme, ze na nas pusobila na oba uplne jinak a navic jsme se ani jeden netrefili do zameru umelce. Ja jsem v nem videl meditaci nebo dokonce trans vychazejici z rytmicky opakovane jednoduche cinnosti. Do tohoto stavu se clovek muze dostat mnoha ruznymi zpusoby. Kdyz se do nej dostane, jeho oci si zvyknou na pritmi a najednou vidi obrysy, ktere mu dosud zustavaly ukryty. Julie v dile videla to, ze travime zivot opakovanim nesmyslnych cinnosti, protoze se z jejich zajeti nedokazeme vyprostit. A zamer autora? Studovat stereotypy spojovane se skupinami uprchliku ruznych ras a zemi puvodu...
Nase oci si pomalu zvykaly na pritmi a zacaly rozeznavat obrysy sloupu, zdi a klenby. Z male okrouhle dirky v bedneni jednoho z oken pronikalo dovnitr slunce a vykreslilo doprostred podlahy mesic v uplnku. Kdyz jsem se k nemu postavil v urcitem uhlu, vznikl obraz strapate hlavy se svatozari uprostred zamracene nocni oblohy.
Kdyz jsme vysli ven, zacali jsme si o instalaci s Julii povidat. Zjistili jsme, ze na nas pusobila na oba uplne jinak a navic jsme se ani jeden netrefili do zameru umelce. Ja jsem v nem videl meditaci nebo dokonce trans vychazejici z rytmicky opakovane jednoduche cinnosti. Do tohoto stavu se clovek muze dostat mnoha ruznymi zpusoby. Kdyz se do nej dostane, jeho oci si zvyknou na pritmi a najednou vidi obrysy, ktere mu dosud zustavaly ukryty. Julie v dile videla to, ze travime zivot opakovanim nesmyslnych cinnosti, protoze se z jejich zajeti nedokazeme vyprostit. A zamer autora? Studovat stereotypy spojovane se skupinami uprchliku ruznych ras a zemi puvodu...
Zdravim z Avignonu bez hacku a carek
Se svou kamaradkou z New Yorku Julii jsme se domluvili, ze letos pojedeme do Avignonu na mezinarodni divadelni festival. Tak jsem vcera dorazil.... Krome oficialnich festivalovych predstaveni tady jeste probihaji stovky mimofestivalovych predstaveni a akci.
Vcera vecer jsme byli na takove zvlastni multimedialni poulicni akci nazvane KompleXKapharnauM, ktera zacinala na jednom namesti asi pul kilometru od historickeho mesta, do ktereho se potom ubirala pruvodem. Z nekolika mensich vozu promitali na pruceli domu fotografie a videozaznamy obyvatel Avignonu. K tomu stridave hrala hudba, stridave bezely rozhovory z videozaznamu, pripadne nekdo pronasel socialne uvedomele komentare. Asi dvakrat spustili maly ohnostroj. Byla to velmi zajimava podivana. Lide vykukovali jen tak ve spodnim pradle z oken domu, na jejichz pruceli promitali jine lidi.
Pruvod v historickem centru mi trochu pripomnel nocni "stezky odvahy" z dob pionyrskych taboru.
Tematicky se produkce zabyvala socialnimi problemy velkomest a izolovanosti jejich obyvatel. Prislo mi zajimave ... az dialekticke, ze ucinkujici popisovali a kritizovali velkomestskou izolovanost pomoci prostredku, ktere k ni prispivaji: televize, hluk, dav, atd.
Co se politickych poselstvi tyce, prislo mi to jako kazani konvertitum z ust lidi, kteri uz problemy, o kterych kazou, netrpi. Ale jinak to byl vizualne urcite zajimavy experiment ... a zazitek.
V teto chvili leje jako z konve, tak jsme si nasli internetovou kavarnu, hledame Julii zpatecni letenku do New Yorku a vyrizujeme par dalsich zalezitosti. Zitra bychom chteli vyrazit vlakem k mori, jestli nebude prset.
Vcera vecer jsme byli na takove zvlastni multimedialni poulicni akci nazvane KompleXKapharnauM, ktera zacinala na jednom namesti asi pul kilometru od historickeho mesta, do ktereho se potom ubirala pruvodem. Z nekolika mensich vozu promitali na pruceli domu fotografie a videozaznamy obyvatel Avignonu. K tomu stridave hrala hudba, stridave bezely rozhovory z videozaznamu, pripadne nekdo pronasel socialne uvedomele komentare. Asi dvakrat spustili maly ohnostroj. Byla to velmi zajimava podivana. Lide vykukovali jen tak ve spodnim pradle z oken domu, na jejichz pruceli promitali jine lidi.
Pruvod v historickem centru mi trochu pripomnel nocni "stezky odvahy" z dob pionyrskych taboru.
Tematicky se produkce zabyvala socialnimi problemy velkomest a izolovanosti jejich obyvatel. Prislo mi zajimave ... az dialekticke, ze ucinkujici popisovali a kritizovali velkomestskou izolovanost pomoci prostredku, ktere k ni prispivaji: televize, hluk, dav, atd.
Co se politickych poselstvi tyce, prislo mi to jako kazani konvertitum z ust lidi, kteri uz problemy, o kterych kazou, netrpi. Ale jinak to byl vizualne urcite zajimavy experiment ... a zazitek.
V teto chvili leje jako z konve, tak jsme si nasli internetovou kavarnu, hledame Julii zpatecni letenku do New Yorku a vyrizujeme par dalsich zalezitosti. Zitra bychom chteli vyrazit vlakem k mori, jestli nebude prset.
pondělí, července 05, 2004
Další cesta - Brusel a Haag
V úterý jsem letěl ranním letem v brutálních 6.50 do Bruselu. Pracoval jsem dva dny pro Evropský parlament. Ve středu večer jsem se vracel. Ve čtvrtek ráno jsem jenom vyřídil pár záležitostí a odpoledne odletěl tlumočit na konferenci předsedů senátů a poslaneckých sněmoven členských států EU a kandidátských zemí do Hágu. Po skončení konference nás v sobotu odpoledne vzali na projížďku výletní lodí po rotterdamském přístavu. V jednu chvíli jsme jeli kolem dvou lodí, které nakládaly kontejnery nezvyklým způsobem. U první lodi se kontejnery naházely do moře a plavoucí se potom vytahovaly jeřábem. Druhá loď se mírně připotopila, nechala na sebe kontejnery naplavat a potom se zase vynořila.
neděle, července 04, 2004
Adopce Afrika
Delší dobu jsem příležitostně prozkoumával charity, které umožňují finančně sponzorovat dítě ve třetím světě. Dlouho jsem narážel jenom na katolické organizace, kterým jsem nechtěl dávat peníze z politických důvodů. Pak jsem našel sekulární Humanistické centrum narovinu, přes které jsem si vybral osmiletou Rosalii Wanjiru. Otec jí zemřel, maminka je chromá a malá Rosalie žije v nějakém opatrovnickém středisku. Tak aspoň bude mít peníze na jídlo a na školu.
pondělí, června 28, 2004
Haleluja, babička je na světě
Tak do třetice všeho dobrého! Sborově přivítejme nového člena mé domácnosti! Je to babička, narodila se v roce 1960 a ještě nemá jméno (vítám nápady). Získal jsem ji za mohutného přispění svého automechanika Valdemara Vašundy, na jehož stránky jsem dal odkaz v minulém článečku. Odvezl mě (ne poprvé) na místo, auto prohlédl, vyhodnotil, upozornil na kosmetické vady, které by mému netrénovanému oku utekly, usmlouval cenu o deset litrů níž, jel za mnou až do Prahy a hned si autíčko nechal do neděle na seřízení a doladění. Vrátili jsme se v 11 večer. Je to světec!
První jízdu máme tedy za sebou. A abych vás dál nenapínal, tady jsou fotky. Jedna s pevnou střechou, druhá s plátěnou.
První jízdu máme tedy za sebou. A abych vás dál nenapínal, tady jsou fotky. Jedna s pevnou střechou, druhá s plátěnou.
Další putování za Felícií
Jak už jsem psal dříve, snažím se koupit starou Felícii z roku 1960 (kabrioletka). První pokus jsem už popisoval - nakonec nevyšel, protože tam byl nějaký zádrhel s papíry. Včera jsem se ráno vydal autobusem do Jeseníku prohlédnout kousek číslo 2. Nebyla k němu žádná fotodokumentace, takže jsem bral prodávajícího za slovo v tom, že auto je před šesti lety renovované. Můj automechanik Valdemar Vašenda, který je shodou okolností původně také z Jeseníku, zajistil, že mě na nádraží vyzvedl jeho aut znalý bratr a exponát se mnou prohlédl a poradil. To jsou služby! Pomoc jsem opravdu oceňoval, protože na spoustu skrytějších věcí bych vůbec nepřišel. Ve dvě už jsem seděl v autobusu zpátky do Prahy. Deset hodin jízdy autobusem za jeden den dá člověku zabrat, ale projížďka Orlickými horami a Jeseníky byla velmi příjemná. Musím se tam někdy zase vydat, doufejme že už se spuštěnou střechou. :-)
Dneska odpoledne vyjíždíme do Jižních Čech (naštěstí jenom 120 km od Prahy) prohlédnout kousek číslo 3. K tomu mám kompletní fotodokumentaci, tak nás snad nečekají žádná překvapení. Opět je to tak trochu akce kulový blesk - zítra ráno odlítám v nekřesťanských 6.50 do Bruselu.
Dneska odpoledne vyjíždíme do Jižních Čech (naštěstí jenom 120 km od Prahy) prohlédnout kousek číslo 3. K tomu mám kompletní fotodokumentaci, tak nás snad nečekají žádná překvapení. Opět je to tak trochu akce kulový blesk - zítra ráno odlítám v nekřesťanských 6.50 do Bruselu.
sobota, června 19, 2004
Dobrý článek v dnešních lidovkách
V letadle jsem si přečetl lidovky, ve kterých byl velmi zajímavý článek o studiu agrese u paviánů. Napadá mě spousta aplikací pro lidskou společnost...
Jak se schvaloval návrh ústavní smlouvy EU
Závěr mého dvoutýdenního pobytu v Bruselu a Lucemburku byl mimořádně zajímavý. Tlumočil jsem na summitu Rady, tj. setkání prezidentů a předsedů vlád členských států EU, který se tentokrát týkal hlavně návrhu ústavní smlouvy EU a nominace příštího předsedy Evropské komise. Tisk už dopředu oznamoval, že jednání bude velmi dramatické, protože v obou hlavních bodech panuje mezi delegacemi dost zásadních neshod. Drama probíhalo dost kulantně, ale mezi řádky bylo místy cítit silné napětí. Kromě samotného jednání jsem byl také nasazen na pracovní večeři premiérů a prezidentů, kde se projednávalo právě jmenování budoucího předsedy EK. Seděl jsem v anglické kabině a tlumočil jenom českou delegaci do angličtiny, takže jsem měl dost prostoru k tomu, abych vnímal celkovou atmosféru. Po třech hodinách diskuse u stolu se ke shodě neschylovalo, takže předsednictví vyhlásilo hodinu a půl na bilaterální jednání. Pokračovalo se o půl dvanácté večer. Skončili jsme tiskovkou v jednu v noci ... bez dosažení shody. Druhý den se jednalo o ústavní smlouvě, což je nesmírně obsažný a místy velmi složitý dokument. Po obědě následoval stejný postup. Plenární jednání se zastavilo a delegace jednaly mnoho hodin bilaterálně. Společně zasedly opět až kolem půl desáté večer. Na předsedovi komise se jim nepodařilo domluvit, ale na textu návrhu ústavní smlouvy se v potu tváře dohodli. Takže jsme během bilaterálek nic nedělali. Počítač a knížku jsem nechal "doma," takže po pár hodinách povídání s kolegy jsme se všichni začali tvrdě nudit a upadat do stále hloubějšího stavu demoralizace. A pak v půl jedenácté najednou hukot, do pěti minut jsme začínali a irský předseda šíleně překotným tempem oddrmolil závěry. To jsem se panečku zapotil! No, do hotelu jsem dorazil v půl jedné ráno a v šest jsem vstával, abych chytil ranní letadlo. Bohužel se o pozadí jednání moc nemůžu rozepisovat, protože bylo uzavřené. A veřejné části tady určitě dávali v televizi.
neděle, června 13, 2004
Čtrnáctidenní kontrakt pro evropské instituce
Jak jsem správně odhadl, z profesního hlediska byl začátek května nejlepší dobou pro návrat do Evropy, protože tlumočnické služby Evropské komise a Evropského parlamentu začaly bojovat s nedostatkem tlumočníků, kteří složili evropské zkoušky v jazycích nových členských zemí. V podstatě bych pro ně mohl pracovat 20 dní v měsíci, kdybych chtěl. Kromě pár lidí, které nabrali do zaměstnaneckého poměru, v současnosti v evropských institucích tlumočí asi 40 Čechů "na volné noze." Systém funguje tak, že přes internetové rozhraní označíme v kalendáři, kdy máme čas a chuť pro evropské instituce pracovat a oni nám následně nabízejí týdenní kontrakty. Internetový kalendář má zatím jenom SCIC (tlumočnická služba obsluhující Komisi, Radu a několik dalších organizací). Parlament objednává klasicky telefonem. Do konce roku by měli uvést do provozu meziinstituční kalendář, v rámci kterého budou zadávat práci všechny tlumočnické služby.
"Nové jazyky" se tlumočí většinou přes anglickou a francouzskou pilotáž. To znamená, že když hovoří Čech, tlumočí se přímo do angličtiny, němčiny nebo francouzštiny a z té se potom tlumočí do všech ostatních jazyků. Zatím ve více případech tlumočí do západních jazyků Češi, ale už existuje v západoevropských kabinách několik kolegů, kteří si dodělali češtinu do té míry, že z ní mohou tlumočit. Ihned po vstupu jsem se dočetl v tisku, že snad vzniklo nějaké jazykové zmatení. Jestli tomu tak bylo na začátku, tak v současnosti je všechno více méně vyřešené. Zasedání Rady probíhalo v devatenácti jazycích celkem hladce. Systém je nastavený tak, že vidíte před sebou na displeji, které jazyky jsou tlumočeny přímo a které přes pilotáž, takže se dá vyhnout situaci, kdy by vznikala "tichá pošta" tím, že by se třeba tlumočilo přes dva pilotní jazyky (třeba že by Fina tlumočil do francouzštiny Francouz, kterého by poslouchal do angličtiny tlumočící Angličan, kterého by poslouchal do estonštiny tlumočící Estonec). Středoevropští tlumočníci jsou navíc na pilotáž zvyklí ze svých domácích trhů, takže když jsem poslouchal kolegyni tlumočící ze španělštiny do češtiny přes francouzštinu a srovnával to ve sluchátkách s polskou kolegyní, která tlumočila ze španělštiny přímo do polštiny, necítil jsem ve výsledku žádný rozdíl. Sestavit týmy tak, aby bylo pokryto v rámci omezených možností co nejvíce kombinací musí být celkem věda.
Kuriozitou současného jazykového systému je, že když mluví Slovák slovensky, česká kabina musí tlumočit do češtiny. Ne že by to potřeboval delegát, ale čeština musí být nepřetržitě k dispozici kvůli zvukovému záznamu. Kromě toho čeština může sloužit jako pilotní jazyk třeba pro německého kolegu, který pracuje z češtiny ale ne ze slovenštiny. Ten potom tlumočí slovenštinu do němčiny přes rodilou češtinu. Ze slovenštiny do češtiny jsem tlumočil pochopitelně poprvé v životě. Ze začátku mi to paradoxně připadlo skoro těžší než z angličtiny, protože jsem cítil mezi slovenštinou a češtinou velmi silnou interferenci a musel jsem si dávat veliký pozor, abych neměl v češtině slovakismy. Ale nakonec se do toho člověk nějak vpravil.
Kromě posledního týdne v červnu, kdy budu dva dny pracovat pro Parlament, jsem vzal dva na sebe navazující týdenní kontrakty pro SCIC. Původně jsem myslel, že budu vždy od pondělí do pátku v Bruselu a přes víkend si zajedu do Paříže, ale to jsem se panečku přepočítal. Do Bruselu jsem dorazil minulou neděli. V pondělí jsem pracoval v Bruselu pro komisi v anglické kabině a večer odjížděl vlakem do Lucemburku, kde jsem byl v úterý na zasedání Rady. Večer jsem se vracel zase do Bruselu, kde jsem měl ve středu tlumočnickou pohotovost. (Pro případ, že se někomu něco stane nebo že vznikne najednou neplánovaná potřeba, je vždy v Bruselu o pár tlumočníků více než by bylo nutné k pokrytí plánovaných jednání. Pracovní vytížení je plánováno poměrně spravedlivě. Když má člověk pohotovost, musí být na mobilu a musí být schopen se dostavit do půl hodiny na jednání) Ve středu večer jsem opět přejel vlakem do Lucemburku, kde jsem pracoval na dalším zasedání Rady ve čtvrtek a pátek s tím, že v pátek bylo večerní zasedání. V pondělí a úterý mám další zasedání Rady v Lucemburku, takže jsem přes víkend rozhodl zůstat v Lucemburku. V úterý večer se přesouvám zpět do Bruselu, kde budu pracovat ve středu pro Komisi a ve čtvrtek a pátek budu tlumočit Summit Rady. Pokud se všechno podaří, tak odletím zpět do Prahy v pátek večer. Pokud se v pátek jednání protáhne, poletím až v sobotu ráno.
Od přesunu do New Yorku jsem vlastně teď jel do Bruselu poprvé. V době, kdy se hodnotil soulad českého práva s právem komunitárním, jsme sem jezdili hodně často. Na konkrétních jednáních o vstupních podmínkách se tlumočilo jen v rámci některých kapitol. Od dojednání smlouvy o vstupu jsme pro "Brusel" pracovali jen občas v Praze. Přestože bych v Bruselu nechtěl žít nastálo, mám ho více méně rád. Ve městě se vyznám, je tady spousta zajímavých akcí a mám tady i několik známých a kamarádů, takže se po práci nenudím. Ve středu, kdy jsem byl v Bruselu na pohotovosti, jsem si odpoledne po vyřízení řady pracovních formalit zašel do muzea autoveteránů Autoworld v Parku padesátiletí kousek nad místním "kulaťákem" Schumanem. Kochal jsem se spoustou exemplářů, které navíc byly velmi přehledně a logicky uspořádány. Udělal jsem spoustu fotek, které ale raději nebudu na internet věšet - nejspíš je to zakázané. Tak se aspoň podívejte na jejich stránky.
Vzhledem k tomu, že podle smlouvy zasedá Rada tři měsíce v roce v Lucemburku, budu se nejspíš občas vyskytovat i tam. Lucemburk jsem navštívil letos poprvé a musím říct, že si k němu budu hledat vztah dost těžko. Je to malé, ospalé provinční město. Centrum je celkem malebné, ale takové nemastné neslané. Včera jsem si ho celé prošel a když jsem se dnes ráno probudil, necítil jsem žádnou nutkavou potřebu se tam vracet. Všechny evropské instituce jsou soustředěny v odpudivě skličující čtvrti Kirchberg, kde jsem si naneštěstí nechal na prvních pár dní zarezervovat hotel, protože jsem netušil, do čeho jdu. Když jsem dorazil do sterilního Novotelu uprostřed železo-betonovo-skleněné džungle, rozhodl jsem se, že víkend v tomto prostředí by mě stál duševní zdraví, tak jsem se na druhou půlku nechal přesunout do celkem slušného hotelu President hned naproti nádraží. Po parném a slunečném pracovním týdnu se výrazně pokazilo počasí, takže víkend není žádná slast. Dnes jsem se rozhodl zůstat více méně v hotelu, číst si, připravit se trošku na zítřejší zasedání a dohnat spánkový deficit.
Včera jsem byl na obědě u dobré kamarádky a kolegyně Angely Rogner, která se před nějakou dobu přesunula do Lucemburku a začala pracovat v německé kabině pro Evropský soudní dvůr. Moc rád jsem ji po dlouhé době viděl. Její manžel udržuje velmi užitečné stránky pro Čechy v Luxu a na dálku se podílí na ochraně zvířat.
Přestože francouzštinu k práci nepotřebuju, při obecném fungování v Bruselu a Lucemburku cítím její nedostatečnou znalost jako dost silný deficit. Základním věcem alespoň rozumím, takže v restauracích a jinde komunikace funguje tak, že oni na mě mluví francouzsky a já na ně anglicky. Zatím to více méně fungovalo, ale říkal jsem si, že bych se časem měl pustit do nějakého krátkého intenzivního kurzu francouzštiny, abych zvládal alespoň základní konverzaci.
"Nové jazyky" se tlumočí většinou přes anglickou a francouzskou pilotáž. To znamená, že když hovoří Čech, tlumočí se přímo do angličtiny, němčiny nebo francouzštiny a z té se potom tlumočí do všech ostatních jazyků. Zatím ve více případech tlumočí do západních jazyků Češi, ale už existuje v západoevropských kabinách několik kolegů, kteří si dodělali češtinu do té míry, že z ní mohou tlumočit. Ihned po vstupu jsem se dočetl v tisku, že snad vzniklo nějaké jazykové zmatení. Jestli tomu tak bylo na začátku, tak v současnosti je všechno více méně vyřešené. Zasedání Rady probíhalo v devatenácti jazycích celkem hladce. Systém je nastavený tak, že vidíte před sebou na displeji, které jazyky jsou tlumočeny přímo a které přes pilotáž, takže se dá vyhnout situaci, kdy by vznikala "tichá pošta" tím, že by se třeba tlumočilo přes dva pilotní jazyky (třeba že by Fina tlumočil do francouzštiny Francouz, kterého by poslouchal do angličtiny tlumočící Angličan, kterého by poslouchal do estonštiny tlumočící Estonec). Středoevropští tlumočníci jsou navíc na pilotáž zvyklí ze svých domácích trhů, takže když jsem poslouchal kolegyni tlumočící ze španělštiny do češtiny přes francouzštinu a srovnával to ve sluchátkách s polskou kolegyní, která tlumočila ze španělštiny přímo do polštiny, necítil jsem ve výsledku žádný rozdíl. Sestavit týmy tak, aby bylo pokryto v rámci omezených možností co nejvíce kombinací musí být celkem věda.
Kuriozitou současného jazykového systému je, že když mluví Slovák slovensky, česká kabina musí tlumočit do češtiny. Ne že by to potřeboval delegát, ale čeština musí být nepřetržitě k dispozici kvůli zvukovému záznamu. Kromě toho čeština může sloužit jako pilotní jazyk třeba pro německého kolegu, který pracuje z češtiny ale ne ze slovenštiny. Ten potom tlumočí slovenštinu do němčiny přes rodilou češtinu. Ze slovenštiny do češtiny jsem tlumočil pochopitelně poprvé v životě. Ze začátku mi to paradoxně připadlo skoro těžší než z angličtiny, protože jsem cítil mezi slovenštinou a češtinou velmi silnou interferenci a musel jsem si dávat veliký pozor, abych neměl v češtině slovakismy. Ale nakonec se do toho člověk nějak vpravil.
Kromě posledního týdne v červnu, kdy budu dva dny pracovat pro Parlament, jsem vzal dva na sebe navazující týdenní kontrakty pro SCIC. Původně jsem myslel, že budu vždy od pondělí do pátku v Bruselu a přes víkend si zajedu do Paříže, ale to jsem se panečku přepočítal. Do Bruselu jsem dorazil minulou neděli. V pondělí jsem pracoval v Bruselu pro komisi v anglické kabině a večer odjížděl vlakem do Lucemburku, kde jsem byl v úterý na zasedání Rady. Večer jsem se vracel zase do Bruselu, kde jsem měl ve středu tlumočnickou pohotovost. (Pro případ, že se někomu něco stane nebo že vznikne najednou neplánovaná potřeba, je vždy v Bruselu o pár tlumočníků více než by bylo nutné k pokrytí plánovaných jednání. Pracovní vytížení je plánováno poměrně spravedlivě. Když má člověk pohotovost, musí být na mobilu a musí být schopen se dostavit do půl hodiny na jednání) Ve středu večer jsem opět přejel vlakem do Lucemburku, kde jsem pracoval na dalším zasedání Rady ve čtvrtek a pátek s tím, že v pátek bylo večerní zasedání. V pondělí a úterý mám další zasedání Rady v Lucemburku, takže jsem přes víkend rozhodl zůstat v Lucemburku. V úterý večer se přesouvám zpět do Bruselu, kde budu pracovat ve středu pro Komisi a ve čtvrtek a pátek budu tlumočit Summit Rady. Pokud se všechno podaří, tak odletím zpět do Prahy v pátek večer. Pokud se v pátek jednání protáhne, poletím až v sobotu ráno.
Od přesunu do New Yorku jsem vlastně teď jel do Bruselu poprvé. V době, kdy se hodnotil soulad českého práva s právem komunitárním, jsme sem jezdili hodně často. Na konkrétních jednáních o vstupních podmínkách se tlumočilo jen v rámci některých kapitol. Od dojednání smlouvy o vstupu jsme pro "Brusel" pracovali jen občas v Praze. Přestože bych v Bruselu nechtěl žít nastálo, mám ho více méně rád. Ve městě se vyznám, je tady spousta zajímavých akcí a mám tady i několik známých a kamarádů, takže se po práci nenudím. Ve středu, kdy jsem byl v Bruselu na pohotovosti, jsem si odpoledne po vyřízení řady pracovních formalit zašel do muzea autoveteránů Autoworld v Parku padesátiletí kousek nad místním "kulaťákem" Schumanem. Kochal jsem se spoustou exemplářů, které navíc byly velmi přehledně a logicky uspořádány. Udělal jsem spoustu fotek, které ale raději nebudu na internet věšet - nejspíš je to zakázané. Tak se aspoň podívejte na jejich stránky.
Vzhledem k tomu, že podle smlouvy zasedá Rada tři měsíce v roce v Lucemburku, budu se nejspíš občas vyskytovat i tam. Lucemburk jsem navštívil letos poprvé a musím říct, že si k němu budu hledat vztah dost těžko. Je to malé, ospalé provinční město. Centrum je celkem malebné, ale takové nemastné neslané. Včera jsem si ho celé prošel a když jsem se dnes ráno probudil, necítil jsem žádnou nutkavou potřebu se tam vracet. Všechny evropské instituce jsou soustředěny v odpudivě skličující čtvrti Kirchberg, kde jsem si naneštěstí nechal na prvních pár dní zarezervovat hotel, protože jsem netušil, do čeho jdu. Když jsem dorazil do sterilního Novotelu uprostřed železo-betonovo-skleněné džungle, rozhodl jsem se, že víkend v tomto prostředí by mě stál duševní zdraví, tak jsem se na druhou půlku nechal přesunout do celkem slušného hotelu President hned naproti nádraží. Po parném a slunečném pracovním týdnu se výrazně pokazilo počasí, takže víkend není žádná slast. Dnes jsem se rozhodl zůstat více méně v hotelu, číst si, připravit se trošku na zítřejší zasedání a dohnat spánkový deficit.
Včera jsem byl na obědě u dobré kamarádky a kolegyně Angely Rogner, která se před nějakou dobu přesunula do Lucemburku a začala pracovat v německé kabině pro Evropský soudní dvůr. Moc rád jsem ji po dlouhé době viděl. Její manžel udržuje velmi užitečné stránky pro Čechy v Luxu a na dálku se podílí na ochraně zvířat.
Přestože francouzštinu k práci nepotřebuju, při obecném fungování v Bruselu a Lucemburku cítím její nedostatečnou znalost jako dost silný deficit. Základním věcem alespoň rozumím, takže v restauracích a jinde komunikace funguje tak, že oni na mě mluví francouzsky a já na ně anglicky. Zatím to více méně fungovalo, ale říkal jsem si, že bych se časem měl pustit do nějakého krátkého intenzivního kurzu francouzštiny, abych zvládal alespoň základní konverzaci.
neděle, května 30, 2004
Radošinské naivné divadlo
Právě jsem se vrátil z Bránického divadla, kde občas hostuje Radošinské naivné divadlo. Pokaždé, když hrajou v Praze, jde nás na představení stále se rozrůstající tlupa pražských Slováků a spřízněných duší. Tentokráte jsme šli v patnácti na "Generála," hru o Štefánikovi. Na Radošincích miluji, že si dokáží dělat legraci ze všech, ale hlavně sami ze sebe... a navíc jinak než prostřednictvím "kameňáků" ... a navíc i z vlastních dějin.
Snad i vítr v ostříhaných vlasech
Rozhodl jsem se uskutečnit dalších ze svých snů. Už dlouho závistivě koukám po starých Feliciích (těch nádherných červených nebo modrých kabrioletech, které Škodovka vyráběla na začátku šedesátých let). Dokud jsem bydlel za Prahou nebo daleko od metra, potřeboval jsem spolehlivé auto na každodenní ježdění. Potom jsem se přestěhoval k metru, přestal auto potřebovat na běžný provoz a po pár měsících ho prodal. Po návratu jsem začal špekulovat, že by bylo fajn si občas vyjet za Prahu navštívit rodinu, kamarády nebo jen tak spočinout na nějakém krásném místě, kterých je kolem naší matičky přehršel.
Felinka mi zase začala vrtat hlavou. Nejprve jsem jen velice platonicky projížděl internet a narazil jsem na stránky člověka, který před pár lety koupil vrak a nechal si jej kompletně zrekonstruovat. Na těch stránkách byl odkaz na servis Auto Vašenda, který mu rekonstrukci dělal. Jejich stránky se mi moc líbily. Navíc k mé radosti nabízeli, že se s člověkem pojedou na případný vůz před koupí podívat, což jsem přivítal, protože já poznám nanejvýš, jestli auto dobře jezdí nebo ne a to ještě kdo ví jestli. Tak jsem jim napsal mail. Hned se ozvali, ať se zastavím na kus řeči, abych opravdu věděl, do čeho jdu.
Vyrazil jsem k nim ve čtvrtek. Vysvětlili mi různé možnosti, které v současnosti existují. Nakonec jsem zjistil, že vědí o jedné čtyřistapadesátce, což je předchůdce Felicie. Oproti Felicii má 450-ka pár vnějších i vnitřních rysů řešeno trošku jinak. Třeba má řadicí páku pod volantem, což je prostě super! Navíc se jich vyrobilo míň, takže jsou cennější. Mechanici auto viděli a je údajně ve výborném technickém stavu, takže bych si mohl zásadně zkrátit renovaci, která jinak trvá několik měsíců. Nabídli se, že tam se mnou zítra zajedou a jestli si s prodávajícím plácnu, vyzvednou auto odtahovkou příští pátek, převezou ho do servisu a zatímco budu 2 týdny hákovat v Bruselu a Lucemburku, zprovozní ho a udělají technickou. Menší defekt na laku bych potom řešil v zimě. Z jejich přístupu k věci jsem byl v kladném smyslu naprosto paf. Nechci to zakřiknout a chválit dne před večerem, ale jsem hodně natěšenej!
Tak mi všichni držte palce. O dalším průběhu budu pravidelně informovat. Mimochodem, kdybyste někdo věděli o pronájmu garáže buď na Vinohradech nebo někde u metra v Praze, hoďte mailík. V pondělí budu obvolávat velkokapacitní garáže, které mám v nejbližším okolí tři. Babička nemůže bydlet na ulici. :-)
Zkrátka, jestli se všechno podaří, tak se mi bude už letos v létě prohánět vítr v mém krátkém sestřihu.
Felinka mi zase začala vrtat hlavou. Nejprve jsem jen velice platonicky projížděl internet a narazil jsem na stránky člověka, který před pár lety koupil vrak a nechal si jej kompletně zrekonstruovat. Na těch stránkách byl odkaz na servis Auto Vašenda, který mu rekonstrukci dělal. Jejich stránky se mi moc líbily. Navíc k mé radosti nabízeli, že se s člověkem pojedou na případný vůz před koupí podívat, což jsem přivítal, protože já poznám nanejvýš, jestli auto dobře jezdí nebo ne a to ještě kdo ví jestli. Tak jsem jim napsal mail. Hned se ozvali, ať se zastavím na kus řeči, abych opravdu věděl, do čeho jdu.
Vyrazil jsem k nim ve čtvrtek. Vysvětlili mi různé možnosti, které v současnosti existují. Nakonec jsem zjistil, že vědí o jedné čtyřistapadesátce, což je předchůdce Felicie. Oproti Felicii má 450-ka pár vnějších i vnitřních rysů řešeno trošku jinak. Třeba má řadicí páku pod volantem, což je prostě super! Navíc se jich vyrobilo míň, takže jsou cennější. Mechanici auto viděli a je údajně ve výborném technickém stavu, takže bych si mohl zásadně zkrátit renovaci, která jinak trvá několik měsíců. Nabídli se, že tam se mnou zítra zajedou a jestli si s prodávajícím plácnu, vyzvednou auto odtahovkou příští pátek, převezou ho do servisu a zatímco budu 2 týdny hákovat v Bruselu a Lucemburku, zprovozní ho a udělají technickou. Menší defekt na laku bych potom řešil v zimě. Z jejich přístupu k věci jsem byl v kladném smyslu naprosto paf. Nechci to zakřiknout a chválit dne před večerem, ale jsem hodně natěšenej!
Tak mi všichni držte palce. O dalším průběhu budu pravidelně informovat. Mimochodem, kdybyste někdo věděli o pronájmu garáže buď na Vinohradech nebo někde u metra v Praze, hoďte mailík. V pondělí budu obvolávat velkokapacitní garáže, které mám v nejbližším okolí tři. Babička nemůže bydlet na ulici. :-)
Zkrátka, jestli se všechno podaří, tak se mi bude už letos v létě prohánět vítr v mém krátkém sestřihu.
Polsko
Od pondělí do středy jsem byl v Polsku na konferenci asociace evropských senátů. Druhý den nás vzali na výlet do Gdyně a Gdaňsku a provezli nás výcvikovou bojovou lodí Wodnik. Super zážitek. Vyfotil jsem se na pozadí ponorek, ve kterých nás bohužel nesvezli. Gdańsk je mimochodem kouzelné městečko s krásným (po válce opraveným) historickým středem. Moře, hory (no spíš krtince), pěkná architektura, milí lidi... Po Varšavě je to byla pastva pro oči.
Usazování
Tak se zase pomalu zabydluju doma. Pořídil jsem sazeničky máty a bazalky. Nakonec jsem se spokojil s italskou, protože jsem já trouba zapomněl v New Yorku koupit semínka thajské, která má trochu jinou chuť. Taky jsem se dozvěděl, že existují finančně dostupné bytové zavlažovací systémy. Jeden si pořídím, aby kytičky při mých častých výletech netrpěly.
Pořídil jsem ADSL, abych si nemučil nervy s vytáčeným spojením. Holt, po newyorském kabelu s 550 kbps se mi na vytáčených 40 jen těžko zvykalo. Naštěstí mám kamarády, kteří udělali důkladný průzkum trhu a doporučili firmu GTS, takže mi to ani neudělá díru do rozpočtu.
Na to konto jsem udělal průzkum internetových rádií a našel jsem stanici Echo Moskvy. Rusky mluvícím vřele doporučuji!
Po pěti letech odkladů jsem se konečně rozhodl nechat dodělat pár poliček do kuchyně, ať mám na co odkládat nakrájené suroviny.
Vyřídil jsem první várku administrativních záležitostí, které se mi tady nakupily. Ještě mě čeká pořídit nějakou kartotéku (mám rád takové ty staré, železné hrůznosti ze zaprášených archívů) a roztřídit a povyhazovat tuny papírů, které mi zatím leží ve skříni. Pořídil jsem scanner a budu se i jeho prostřednictvím snažit zredukovat stohy dokumentů na naprosté minimum. Na CD-ROMy se chytá míň prachu a jsou - pravda - přenosnější.
Dočetl jsem knihu "The Drama of the Gifted Child" od Alice Miller, kterážto se tímto vydává na turné po kamarádech. Opravdu dobré a poučné počtení. Pouštím se do druhé kapitoly "A People's History of the United States" od Howarda Zinna, kterou taky vřele doporučuji.
Pořídil jsem si šíšu (vodní dýmku), tak nemusím chodit bafat jenom do čajoven.
K další lekci vietnamštiny jsem se dosud nedostal, ale měl bych s tím pohnout. Dal jsem si totiž závazek, že se do Vietnamu nevrátím dokud se tam budu schopen domluvit. A plánoval jsem příští zimu... Tak uvidíme.
Pořídil jsem ADSL, abych si nemučil nervy s vytáčeným spojením. Holt, po newyorském kabelu s 550 kbps se mi na vytáčených 40 jen těžko zvykalo. Naštěstí mám kamarády, kteří udělali důkladný průzkum trhu a doporučili firmu GTS, takže mi to ani neudělá díru do rozpočtu.
Na to konto jsem udělal průzkum internetových rádií a našel jsem stanici Echo Moskvy. Rusky mluvícím vřele doporučuji!
Po pěti letech odkladů jsem se konečně rozhodl nechat dodělat pár poliček do kuchyně, ať mám na co odkládat nakrájené suroviny.
Vyřídil jsem první várku administrativních záležitostí, které se mi tady nakupily. Ještě mě čeká pořídit nějakou kartotéku (mám rád takové ty staré, železné hrůznosti ze zaprášených archívů) a roztřídit a povyhazovat tuny papírů, které mi zatím leží ve skříni. Pořídil jsem scanner a budu se i jeho prostřednictvím snažit zredukovat stohy dokumentů na naprosté minimum. Na CD-ROMy se chytá míň prachu a jsou - pravda - přenosnější.
Dočetl jsem knihu "The Drama of the Gifted Child" od Alice Miller, kterážto se tímto vydává na turné po kamarádech. Opravdu dobré a poučné počtení. Pouštím se do druhé kapitoly "A People's History of the United States" od Howarda Zinna, kterou taky vřele doporučuji.
Pořídil jsem si šíšu (vodní dýmku), tak nemusím chodit bafat jenom do čajoven.
K další lekci vietnamštiny jsem se dosud nedostal, ale měl bych s tím pohnout. Dal jsem si totiž závazek, že se do Vietnamu nevrátím dokud se tam budu schopen domluvit. A plánoval jsem příští zimu... Tak uvidíme.
sobota, května 22, 2004
Zpátky v Praze
Jistě jste si všimli, že jsem už do blogu dlouho nic nenapsal. Inu, v zimě jsem se po těžkých vnitřních bojích rozhodl, že se přestěhuju zpátky do Prahy. 7.května jsem tak učinil. Ty poslední týdny v New Yorku byly emocionálně i jinak hodně náročné a neměl jsem náladu to tady „kýblovat.“
Téměř okamžitě po příjezdu do Prahy jsem začal pracovat. Je mi dobře, ale pořád se ještě zabydluju v novém životním rytmu a řeším spoustu praktických maličkostí, které se během mé nepřítomnosti nakupily. Časem se nejspíš zase k blogování vrátím, ale teď na to nějak nenacházím v životě prostor.
Téměř okamžitě po příjezdu do Prahy jsem začal pracovat. Je mi dobře, ale pořád se ještě zabydluju v novém životním rytmu a řeším spoustu praktických maličkostí, které se během mé nepřítomnosti nakupily. Časem se nejspíš zase k blogování vrátím, ale teď na to nějak nenacházím v životě prostor.
čtvrtek, dubna 15, 2004
Návštěva u astrologa
Na dnešní odpoledne jsem byl objednaný k Peterovi Rothovi, který je kromě spousty jiných věcí něčím, co bych nazval multidisciplinárním astrologem. Koukněte se na jeho stránky, jsou moc zajímavé. Používá systém "Human Design," který je založený částečně na astrologii, částečně na I-Ching a částečně na práci s čakrami. Musím říct, že diagram, který mu na mě vyšel, byl až neuvěřitelně přesný a obsažný. No, koukal jsem! Spoustu aspektů toho popisu totiž určitě nemám napsáno na čele.... Před pár týdny u něho byl Hoang, který k "okultu" přistupuje ze zásady skepticky a taky mu to velmi imponovalo. Peter Roth nepředvídal budoucnost. Spíš člověku řekl, s jakými predispozicemi do života vchází a se kterými stránkami své osobnosti přes veškerou snahu asi nic moc nenadělá. Velmi zajímavé bylo také rozlišení, kterými věcmi je člověk ovlivňován vědomě a kterými nevědomě. Celou interpretaci navíc nahraje na pásku, takže se k ní může člověk vracet. Poslouchal jsem pásku ještě jednou a udělal jsem si z celého výkladu poznámky. Zrovna nad nima sedím a pokouším se to celé nějak zpracovat. Nebudu na sebe moc prozrazovat. Řeknu jen, že to celé stálo zato.
Na dnešní odpoledne jsem byl objednaný k Peterovi Rothovi, který je kromě spousty jiných věcí něčím, co bych nazval multidisciplinárním astrologem. Koukněte se na jeho stránky, jsou moc zajímavé. Používá systém "Human Design," který je založený částečně na astrologii, částečně na I-Ching a částečně na práci s čakrami. Musím říct, že diagram, který mu na mě vyšel, byl až neuvěřitelně přesný a obsažný. No, koukal jsem! Spoustu aspektů toho popisu totiž určitě nemám napsáno na čele.... Před pár týdny u něho byl Hoang, který k "okultu" přistupuje ze zásady skepticky a taky mu to velmi imponovalo. Peter Roth nepředvídal budoucnost. Spíš člověku řekl, s jakými predispozicemi do života vchází a se kterými stránkami své osobnosti přes veškerou snahu asi nic moc nenadělá. Velmi zajímavé bylo také rozlišení, kterými věcmi je člověk ovlivňován vědomě a kterými nevědomě. Celou interpretaci navíc nahraje na pásku, takže se k ní může člověk vracet. Poslouchal jsem pásku ještě jednou a udělal jsem si z celého výkladu poznámky. Zrovna nad nima sedím a pokouším se to celé nějak zpracovat. Nebudu na sebe moc prozrazovat. Řeknu jen, že to celé stálo zato.
středa, dubna 14, 2004
Výměna valut v New Yorku
V New Yorku je na několikatýdenní návštěvě jeden můj dávný kamarád. Dneska narazil na menší problém. Přivezl si z Evropy Eura s tím, že určitě nebude problém je tady lehce vyměnit na dolary. Zjistil několik zarážejících věcí. Za prvé: většina bank vám peníze nevymění, pokud u nich nemáte založený účet. Za druhé: směnárny tady v podstatě neexistují. Za třetí: směnný kurz je tady oproti Evropě nesmírně nevýhodný. Takže: pokud pojedete do Ameriky, přivezte si dolárky s sebou.
Nakonec jsme to vyřešili. Zavolal jsem na zákaznickou linku kreditky American Express, ve které mě navigovali do jejich nejbližší kanceláře v obchoďáku Macy's na 34. ulici. Tam kamarádovi peníze vyměnili, byť za mizerný kurz. Tak kdybyste to někdy řešili, víte, co dělat...
V New Yorku je na několikatýdenní návštěvě jeden můj dávný kamarád. Dneska narazil na menší problém. Přivezl si z Evropy Eura s tím, že určitě nebude problém je tady lehce vyměnit na dolary. Zjistil několik zarážejících věcí. Za prvé: většina bank vám peníze nevymění, pokud u nich nemáte založený účet. Za druhé: směnárny tady v podstatě neexistují. Za třetí: směnný kurz je tady oproti Evropě nesmírně nevýhodný. Takže: pokud pojedete do Ameriky, přivezte si dolárky s sebou.
Nakonec jsme to vyřešili. Zavolal jsem na zákaznickou linku kreditky American Express, ve které mě navigovali do jejich nejbližší kanceláře v obchoďáku Macy's na 34. ulici. Tam kamarádovi peníze vyměnili, byť za mizerný kurz. Tak kdybyste to někdy řešili, víte, co dělat...
pondělí, dubna 05, 2004
Praha
Pár se vás ozvalo, proč jsem sem tak dlouho nic nenapsal. Inu, jsem tři týdny v Praze a mám spoustu práce, takže jsem se k psaní nedostal. Ve čtvrtek letím zase do New Yorku a potom zase napíšu.
neděle, března 14, 2004
Nederlands Dans Theater
Minulý týden jsme byli na dvou představeních Nederlands Dans Theater, jehož tvůrčí osobností je asi nejvýznamnější český choreograf Jiří Kylián. Naprosto úžasná nekonvenční baletní podívaná! Jestli budou někde vystupovat, určitě si je nenechejte ujít!
Minulý týden jsme byli na dvou představeních Nederlands Dans Theater, jehož tvůrčí osobností je asi nejvýznamnější český choreograf Jiří Kylián. Naprosto úžasná nekonvenční baletní podívaná! Jestli budou někde vystupovat, určitě si je nenechejte ujít!
sobota, března 06, 2004
Pes baskervillský v Central Parku
Po krásném začátku týdne se nám najednou pokazilo počasí. Dneska občas jemně mrholilo a město zahalovala hustá mlha. Do New Yorku ale přijel na návštěvu můj starý kamarád Noel, tak jsme přesto po obědě vyrazili do Central Parku. Takhle to tam vypadalo. Psa baskervillského jsme nakonec nezaslechli, ale s trošku fantazie...
Po krásném začátku týdne se nám najednou pokazilo počasí. Dneska občas jemně mrholilo a město zahalovala hustá mlha. Do New Yorku ale přijel na návštěvu můj starý kamarád Noel, tak jsme přesto po obědě vyrazili do Central Parku. Takhle to tam vypadalo. Psa baskervillského jsme nakonec nezaslechli, ale s trošku fantazie...
neděle, února 29, 2004
Jeden zajímavý statistický údaj
Možná jste si všimli, že poslední týdny probíhá ve Spojených státech dosti bouřlivý vývoj v otázce manželství gayů a lesbiček. Nebudu shrnovat celý vývoj, protože za a) by to bylo na dlouhý elaborát, na který nemám v současnosti čas a za b) se o podrobnostech můžete dočíst ve všech velkých amerických novinách, jestli máte zájem o více informací.
Jenom bych vypíchnul dva údaje, které jsem se dočetl v dnešních New York Times a který podle mne mluví za vše:
1) Zatímco podle všech současných průzkumů veřejného mínění podporuje manželství gayů a lesbiček menšina Američanů, ta menšina je podstatně větší než menšina, která schvalovala rasově smíšená manželství v roce 1968, tedy rok POTÉ, co rasově smíšená manželství legalizoval Nejvyšší soud USA.
2) V současných průzkumech veřejného mínění má manželství gayů a lesbiček výrazně většinovou podporu mezi respondenty ve věkové skupině 18 - 29 let.
Závěry si udělejte sami. :-)
Možná jste si všimli, že poslední týdny probíhá ve Spojených státech dosti bouřlivý vývoj v otázce manželství gayů a lesbiček. Nebudu shrnovat celý vývoj, protože za a) by to bylo na dlouhý elaborát, na který nemám v současnosti čas a za b) se o podrobnostech můžete dočíst ve všech velkých amerických novinách, jestli máte zájem o více informací.
Jenom bych vypíchnul dva údaje, které jsem se dočetl v dnešních New York Times a který podle mne mluví za vše:
1) Zatímco podle všech současných průzkumů veřejného mínění podporuje manželství gayů a lesbiček menšina Američanů, ta menšina je podstatně větší než menšina, která schvalovala rasově smíšená manželství v roce 1968, tedy rok POTÉ, co rasově smíšená manželství legalizoval Nejvyšší soud USA.
2) V současných průzkumech veřejného mínění má manželství gayů a lesbiček výrazně většinovou podporu mezi respondenty ve věkové skupině 18 - 29 let.
Závěry si udělejte sami. :-)
Další výborný film
Dneska byl po dlouhé době první den, kdy měl člověk pocit, že tahle zima někdy skončí. Venku svítilo sluníčko a odpoledne se teplota vyšplhala nad 10 stupňů Celsia. Po obědě jsme se vydali na dlouhou procházku. Ušli jsme asi 70 bloků a potom dojeli do East Village, kde jsme měli sraz s kamarádkou a vydali jsme se do kina na Touching the Void. Je to naprosto úchvatný britský kousek - napůl dokument napůl dramatizace jedné horolezecké výpravy. Celý film jsem seděl našponovaný na kraji sedadla a držel se opěradla. Kdybych nevěděl, že film popisoval skutečný příběh, asi bych nikdy neuvěřil. Ta zvláštní směs smůly a štěstí je prostě k nevíře. A výkon, ke kterému se dokáže vyšponovat lidský organizmus ve chvíli, kdy mu prostě nic jiného nezbývá, se vymyká běžné představivosti. Vřele doporučuju!!!
Dneska byl po dlouhé době první den, kdy měl člověk pocit, že tahle zima někdy skončí. Venku svítilo sluníčko a odpoledne se teplota vyšplhala nad 10 stupňů Celsia. Po obědě jsme se vydali na dlouhou procházku. Ušli jsme asi 70 bloků a potom dojeli do East Village, kde jsme měli sraz s kamarádkou a vydali jsme se do kina na Touching the Void. Je to naprosto úchvatný britský kousek - napůl dokument napůl dramatizace jedné horolezecké výpravy. Celý film jsem seděl našponovaný na kraji sedadla a držel se opěradla. Kdybych nevěděl, že film popisoval skutečný příběh, asi bych nikdy neuvěřil. Ta zvláštní směs smůly a štěstí je prostě k nevíře. A výkon, ke kterému se dokáže vyšponovat lidský organizmus ve chvíli, kdy mu prostě nic jiného nezbývá, se vymyká běžné představivosti. Vřele doporučuju!!!
neděle, února 22, 2004
Capturing the Friedmans
Včera jsme si půjčili DVD s výborným dokumentárním filmem Capturing the Friedmans. Jestli se tenhle film někde bude hrát v kině nebo jestli to uvidíte v půjčovně DVD, určitě si ho nenechejte ujít. DVD je možná lepší než kino v tom, že na druhém dévédéčku je spousta materiálu, který do hlavního filmu autoři nezařadili.
Nebudu vám prozrazovat celý děj a zápletku filmu. Řeknu jen, že dokumentární filmař měl v tomto případě neuvěřitelné štěstí, protože narazil na zlatou žílu. Znázorněný příběh je působivý hned na několika rovinách. Jednak je to téměř řecká tragédie z osobního pohledu. Kromě toho popisuje konkrétní stránku 80. let v americké společnosti - masovou hysterii ze "sexuálních spolčení" ve Spojených státech. (Kdo ví, jestli je to relevantní v současných masových případech obvinění katolických kněží???)Taky poukazuje na černou stránku amerického systému "vyjednávání o vině a trestu" (plea bargaining) který, podle mého názoru naštěstí, v kontinentálním právu neexistuje a který v mnoha případech vylučuje možnost spravedlivého procesu. A navíc ... celá dotčená rodina je zvláštním způsobem exhibicionistická a celý svůj život natáčí na videokameru, takže ve výborně sestříhaném dokumentu vidíme spoustu autentického domácího videomateriálu. Musím říct, že ve výpovědích na obou stranách je tolik rozporů, že jsem na konci sám nevěděl, co si přesně myslet. Na emoční reakci to ale nic neubírá.
Včera jsme si půjčili DVD s výborným dokumentárním filmem Capturing the Friedmans. Jestli se tenhle film někde bude hrát v kině nebo jestli to uvidíte v půjčovně DVD, určitě si ho nenechejte ujít. DVD je možná lepší než kino v tom, že na druhém dévédéčku je spousta materiálu, který do hlavního filmu autoři nezařadili.
Nebudu vám prozrazovat celý děj a zápletku filmu. Řeknu jen, že dokumentární filmař měl v tomto případě neuvěřitelné štěstí, protože narazil na zlatou žílu. Znázorněný příběh je působivý hned na několika rovinách. Jednak je to téměř řecká tragédie z osobního pohledu. Kromě toho popisuje konkrétní stránku 80. let v americké společnosti - masovou hysterii ze "sexuálních spolčení" ve Spojených státech. (Kdo ví, jestli je to relevantní v současných masových případech obvinění katolických kněží???)Taky poukazuje na černou stránku amerického systému "vyjednávání o vině a trestu" (plea bargaining) který, podle mého názoru naštěstí, v kontinentálním právu neexistuje a který v mnoha případech vylučuje možnost spravedlivého procesu. A navíc ... celá dotčená rodina je zvláštním způsobem exhibicionistická a celý svůj život natáčí na videokameru, takže ve výborně sestříhaném dokumentu vidíme spoustu autentického domácího videomateriálu. Musím říct, že ve výpovědích na obou stranách je tolik rozporů, že jsem na konci sám nevěděl, co si přesně myslet. Na emoční reakci to ale nic neubírá.
Tanečník v metru
Stanice metra na Times Square je jako malé podzemní bludiště dlouhých chodeb a malých podzemních náměstí, kterými přecházíte z jedné linky na druhou. Často tam hrají muzikanti a jiní umělci. Tady máte vyfoceného jednoho, který tančil s plastikovou pannou, jejíž nohy měl přilepené na botách.
Stanice metra na Times Square je jako malé podzemní bludiště dlouhých chodeb a malých podzemních náměstí, kterými přecházíte z jedné linky na druhou. Často tam hrají muzikanti a jiní umělci. Tady máte vyfoceného jednoho, který tančil s plastikovou pannou, jejíž nohy měl přilepené na botách.
sobota, února 21, 2004
Zase dlouhá odmlka
Přestože se toho v Americe poslední dobou hodně děje - demokratické primárky se blíží k vrcholu, probíhá zuřivá debata kolem manželství gayů a lesbiček a mnoho dalšího - opět mám čas dění kolem sebe sledovat jenom z rychlíku a ke komentářům se, jak jste zjistili, nedostanu. V podstatě jsem se nehnul od počítače - jsem zavalený prací. No, pracovat je potřeba. Jenom jsem včera večer dostal skoro šok, když jsem si cestou na večeři se známými a na jednu malou vernisáž uvědomil, že jsem od neděle do čtvrtka vůbec nevyšel z bytu...
Zítra jdeme s kamarády na oběd do čínské čtvrti, kde zase nakoupíme spoustu dobrot a večer se na chvíli zastavím na párty u kamarádky Julie. Takže alespoň přes víkend si trošku vorazím. :-)
Jinak vernisáž byla celkem zajímavá. Přítel jednoho Hoangova kamaráda vystavoval svoje malby a kresby v takovém firemně-výstavním prostoru v Chelsea, kde je jedna galerie na druhé. Opět jsem zapomněl foťák. :-( Vernisáže se většinou konají ve čtvrtky a v okolních restauracích není šance sehnat stůl. Takže jsme večeřeli v příjemné německé restauraci kousek na východ na 20. ulici východně od Broadwaye. Jmenuje se Silver Swan. Jestli tam někdo půjdete, doporučuji držet se rady, kterou našim kamarádům dala jedna jejich známá, která píše kritiky restaurací. Držte se stolků kolem baru a objednávejte si z barového menu. Je to tam neformálnější a za úplně stejné jídlo (jenom trošku méně načančané) zaplatíte třetinu než v zadním salónku.
Ale zpátky k vernisáži. Byla to spíš párty než vernisáž - asi se snažili odlišit od konkurence. V jednu chvíli tam měli bubeníky, kteří předvedli číslo, jaké si pamatuji z pražských bubnovacích seancí, na které jsem kdysi chodil. Scházela se na nich spousta lidí. Každý si přinesl něco, na co se dalo bubnovat nebo se s tím dalo štěrchat. Jeden člověk udával rytmus a ostatní se přidávali. Člověk zažíval téměř extázi. Úžasné. Jedna věc, která mi ale na téhle párty vadila bylo, že hudba hrála tak strašně nahlas, že člověk neslyšel vlastního slova. Skoro jako v nějakém klubu. Po dvou hodinách jsem byl hluchý jak pařez a začala mě bolet hlava, tak jsme šli domů.
No, tak to je zatím vše.
Přestože se toho v Americe poslední dobou hodně děje - demokratické primárky se blíží k vrcholu, probíhá zuřivá debata kolem manželství gayů a lesbiček a mnoho dalšího - opět mám čas dění kolem sebe sledovat jenom z rychlíku a ke komentářům se, jak jste zjistili, nedostanu. V podstatě jsem se nehnul od počítače - jsem zavalený prací. No, pracovat je potřeba. Jenom jsem včera večer dostal skoro šok, když jsem si cestou na večeři se známými a na jednu malou vernisáž uvědomil, že jsem od neděle do čtvrtka vůbec nevyšel z bytu...
Zítra jdeme s kamarády na oběd do čínské čtvrti, kde zase nakoupíme spoustu dobrot a večer se na chvíli zastavím na párty u kamarádky Julie. Takže alespoň přes víkend si trošku vorazím. :-)
Jinak vernisáž byla celkem zajímavá. Přítel jednoho Hoangova kamaráda vystavoval svoje malby a kresby v takovém firemně-výstavním prostoru v Chelsea, kde je jedna galerie na druhé. Opět jsem zapomněl foťák. :-( Vernisáže se většinou konají ve čtvrtky a v okolních restauracích není šance sehnat stůl. Takže jsme večeřeli v příjemné německé restauraci kousek na východ na 20. ulici východně od Broadwaye. Jmenuje se Silver Swan. Jestli tam někdo půjdete, doporučuji držet se rady, kterou našim kamarádům dala jedna jejich známá, která píše kritiky restaurací. Držte se stolků kolem baru a objednávejte si z barového menu. Je to tam neformálnější a za úplně stejné jídlo (jenom trošku méně načančané) zaplatíte třetinu než v zadním salónku.
Ale zpátky k vernisáži. Byla to spíš párty než vernisáž - asi se snažili odlišit od konkurence. V jednu chvíli tam měli bubeníky, kteří předvedli číslo, jaké si pamatuji z pražských bubnovacích seancí, na které jsem kdysi chodil. Scházela se na nich spousta lidí. Každý si přinesl něco, na co se dalo bubnovat nebo se s tím dalo štěrchat. Jeden člověk udával rytmus a ostatní se přidávali. Člověk zažíval téměř extázi. Úžasné. Jedna věc, která mi ale na téhle párty vadila bylo, že hudba hrála tak strašně nahlas, že člověk neslyšel vlastního slova. Skoro jako v nějakém klubu. Po dvou hodinách jsem byl hluchý jak pařez a začala mě bolet hlava, tak jsme šli domů.
No, tak to je zatím vše.
čtvrtek, února 12, 2004
Komentář Bushova hodinového rozhovoru v televizi
Jestli máte rychlý internet a rozumíte anglicky, tak si pusťte legrační komentář Bushova nedávného hodinového rozhovoru v televizi. Je to video, takže po dial-upu se to možná bude stahovat trošku dýl.
Jestli máte rychlý internet a rozumíte anglicky, tak si pusťte legrační komentář Bushova nedávného hodinového rozhovoru v televizi. Je to video, takže po dial-upu se to možná bude stahovat trošku dýl.
pondělí, února 09, 2004
Rozdíl v přístupu k věci?
Dneska ranními zprávami problesklo následující: Španělsky mluvící značně zjitřený muž přiběhl k autu, ve kterém seděl příslušník cizinecké policie - mimo službu. Snažil se ho vytáhnout z vozidla. Policista POTENCIÁLNÍHO útočníka zastřelil dvěma ranami do hrudníku. Dosud se vyšetřuje, jestli chtěl zastřelený muž příslušníka unést nebo jestli došlo k nedorozumění kvůli jazykové bariéře.
Zůstal jsem chvíli sedět s otevřenými ústy a potom jsem se začal strašně rozčilovat. Hoang mi na to řekl: A co je na tom divného? Vždyť napadl ozbrojeného policajta. To je jasné, že ho zastřelil. Tak to chodí.
Některé věci už ani nemám chuť komentovat.
Dneska ranními zprávami problesklo následující: Španělsky mluvící značně zjitřený muž přiběhl k autu, ve kterém seděl příslušník cizinecké policie - mimo službu. Snažil se ho vytáhnout z vozidla. Policista POTENCIÁLNÍHO útočníka zastřelil dvěma ranami do hrudníku. Dosud se vyšetřuje, jestli chtěl zastřelený muž příslušníka unést nebo jestli došlo k nedorozumění kvůli jazykové bariéře.
Zůstal jsem chvíli sedět s otevřenými ústy a potom jsem se začal strašně rozčilovat. Hoang mi na to řekl: A co je na tom divného? Vždyť napadl ozbrojeného policajta. To je jasné, že ho zastřelil. Tak to chodí.
Některé věci už ani nemám chuť komentovat.
pátek, února 06, 2004
Sním nebo bdím?
Na Superbowl (finále poháru v americkém fotbalu) jsem se nedíval. Pustil jsem si ale později zprávy, ze kterých jsem se dozvěděl, že v poločase, který bývá dějištěm velké zábavné show, měl Justin Timberlake strhnout Janet Jackson svršky a nějak se to vymklo kontroly a strhl jí i část podprsenky. To je toho, řekl by si Evropan. V Americe je však z toho škandál, který může mít daleko širší dopady než si mnoho lidí uvědomuje. Věčně usměvavá televizní hlasatelka oznámila rozhodnutí Federální komunikační komise vysílat příští velký přímý přenos (Grammy Awards, myslím) s ještě větším zpožděním. Dosud se vysílalo s pětivteřinovým zpožděním, které umožnilo cenzorům "vypípat" sprostá slova, ale nedalo jim dost času vymazat celé "urážlivé" scény. S tím, že "urážlivé" nebylo dále specifikováno. Nyní bude přenos zpožděn ještě více, aby se cenzoři případně mohli vyřádit. Tady přestává legrace, moji milí! A národ dále sedí, žere kukuřičné chipsy se salsou a pije coca-colu...
Mezitím, na Manhattanu umrzla další bezdomovkyně. Dnes ráno jsem vykouknul z okna a viděl mladého bezdomovce, odhadem tak pětadvacetiletého, vybírat z popelnice plechovky od coca-coly, které jsou zálohované asi pěti centy.
Na Superbowl (finále poháru v americkém fotbalu) jsem se nedíval. Pustil jsem si ale později zprávy, ze kterých jsem se dozvěděl, že v poločase, který bývá dějištěm velké zábavné show, měl Justin Timberlake strhnout Janet Jackson svršky a nějak se to vymklo kontroly a strhl jí i část podprsenky. To je toho, řekl by si Evropan. V Americe je však z toho škandál, který může mít daleko širší dopady než si mnoho lidí uvědomuje. Věčně usměvavá televizní hlasatelka oznámila rozhodnutí Federální komunikační komise vysílat příští velký přímý přenos (Grammy Awards, myslím) s ještě větším zpožděním. Dosud se vysílalo s pětivteřinovým zpožděním, které umožnilo cenzorům "vypípat" sprostá slova, ale nedalo jim dost času vymazat celé "urážlivé" scény. S tím, že "urážlivé" nebylo dále specifikováno. Nyní bude přenos zpožděn ještě více, aby se cenzoři případně mohli vyřádit. Tady přestává legrace, moji milí! A národ dále sedí, žere kukuřičné chipsy se salsou a pije coca-colu...
Mezitím, na Manhattanu umrzla další bezdomovkyně. Dnes ráno jsem vykouknul z okna a viděl mladého bezdomovce, odhadem tak pětadvacetiletého, vybírat z popelnice plechovky od coca-coly, které jsou zálohované asi pěti centy.
čtvrtek, února 05, 2004
Začátek týdne opět u počítače
Právě jsem dotitulkoval jeden starý hollywoodský film. Byla to celkem zábava, i když prachy nic moc na to, že mi to trvalo skoro dva dny.
Hoang musí do konce příštího týdne poslat scénář se všemi podklady do jedné soutěže. Nějak nestíhá, tak jsem mu slíbil, že mu napíšu "treatment." Nevím přesně, jak se tomu říká česky, ale je to vlastně podrobný prozaický popis scénáře. Taková filmová povídka. Výtvor bude muset mít alespoň deset stran, takže mám do pátku co dělat.
Po návratu z arktických teplot na rakouském ledovci do mírnějšího podnebí jsem naprosto absurdně dostal téměř okamžitě kašel a rýmu. Tak se u počítače kurýruju horkým čajem s medem.
Právě jsem dotitulkoval jeden starý hollywoodský film. Byla to celkem zábava, i když prachy nic moc na to, že mi to trvalo skoro dva dny.
Hoang musí do konce příštího týdne poslat scénář se všemi podklady do jedné soutěže. Nějak nestíhá, tak jsem mu slíbil, že mu napíšu "treatment." Nevím přesně, jak se tomu říká česky, ale je to vlastně podrobný prozaický popis scénáře. Taková filmová povídka. Výtvor bude muset mít alespoň deset stran, takže mám do pátku co dělat.
Po návratu z arktických teplot na rakouském ledovci do mírnějšího podnebí jsem naprosto absurdně dostal téměř okamžitě kašel a rýmu. Tak se u počítače kurýruju horkým čajem s medem.
neděle, února 01, 2004
Novoroční průvod v čínské čtvrti
Vždycky, když si s sebou nevezmu foťák se stane něco, co bych býval rád zdokumentoval. Tak třeba dneska. Vyrazili jsme s kamarády do čínské čtvrti na "dim sum," o kterém jsem tady už psal. Na ulicích byl úžasný rumraj, protože jimi procházelo několik maskovaných průvodů oslavujících nástup roku opice, ke kterému došlo minulý týden. Průvod vždycky vedly dvě masky draka, pod jehož dlouhým tělem se schovalo několik lidí. Drak se zastavoval v obchodech, procházel restauracemi, klaněl se a zdravil osazenstvo u příležitosti nového roku a potom otevíral tlamu, do které mu lidi vkládali peníze v červených obálkách. Za drakem šli bubeníci a činelisti a ty následoval zbytek průvodu. Spousta hluku a jásání a velmi příjemný vizuální zážitek, za jehož nezprostředkování se tímto ještě jednou omlouvám.
Vždycky, když si s sebou nevezmu foťák se stane něco, co bych býval rád zdokumentoval. Tak třeba dneska. Vyrazili jsme s kamarády do čínské čtvrti na "dim sum," o kterém jsem tady už psal. Na ulicích byl úžasný rumraj, protože jimi procházelo několik maskovaných průvodů oslavujících nástup roku opice, ke kterému došlo minulý týden. Průvod vždycky vedly dvě masky draka, pod jehož dlouhým tělem se schovalo několik lidí. Drak se zastavoval v obchodech, procházel restauracemi, klaněl se a zdravil osazenstvo u příležitosti nového roku a potom otevíral tlamu, do které mu lidi vkládali peníze v červených obálkách. Za drakem šli bubeníci a činelisti a ty následoval zbytek průvodu. Spousta hluku a jásání a velmi příjemný vizuální zážitek, za jehož nezprostředkování se tímto ještě jednou omlouvám.
pátek, ledna 30, 2004
Zase za oceánem
Tak jsem zase za oceánem. Musím se přiznat, že tentokrát jsem Prahu opouštěl ještě méně ochotně než v létě. Přestože jsem měl, jak jsem už psal, velmi nabitý program a nakonec jsem zdaleka nestihnul všechno, co jsem chtěl, cítil jsem se v Praze plný života a energie způsobem, který jsem zatím v New Yorku nenašel. Stovky malých příběhů a radostí mi připomínaly rozmanitost a bohatství Prahy, skryté kousíček pod povrchem, ale o to ryzejší ... a propastné rozdíly v životním stylu těchto dvou měst.
Z předodjezdové depky mi výrazně pomohly čtyři dny lyžování na ledovci Hintertux v tyrolských Alpách, kam jsem vyrazil se ségrou a kamarády. Lyžovali jsme dost na doraz, takže když jsem se vrátil kolem páté ze svahu, byl jsem strhanej jako štěně. Člověk se akorát vysprchoval, namasíroval si nohy, dal něco k jídlu a po pár hodinách povídání u vína upadal kolem 10 večer do bezvědomí. Miluju ten pocit naprostého fyzična, kdy člověk nemusí myslet na nic jiného než na to, kde vytočí příští oblouk ... a boj se živly, když je venku skoro -20, vítr vám žene sníh do obličeje a nevidíte víc než na pár metrů ... nebo půl metru čerstvého prašanu, kterým musíte jet lehce jako pírko, abyste se nepropadli a ono se to vždycky nepovede a pak dole pod kopcem sledujete tu svou jedinou stopu protínající netknuté pole ... a ten slastný pocit lehkosti, když si člověk po dlouhém dni sundá lyžáky a nohy se mu začnou vznášet.
Před pár lety jsem si pořídil carvingové lyže. Dá se na nich sice celkem v pohodě (a s podstatně menším vypětím) jezdit klasicky, ale přesto jsem se rozhodl, že se začnu učit i nový styl, kterým se jezdí slalom od zavedení vykrojených lyží. Připadal jsem si, jako kdyby mi najednou v rodné řeči někdo zcela převrátil pravidla gramatiky a dal slovům opačné významy. Nohy se zatěžují jinak, do oblouku se najíždí horní lyží, člověk do sebe nezapasovává kolena, ale spíš tak nějak pod sebou překládá nohy z jedné strany na druhou, kolena jsou víc od sebe ... prostě všechno je jinak. Ale skvěle jsem se bavil a někdy se děsně rozčiloval, protože holt starého psa novým kouskům těžko učíš.
No, ale zpátky do reality. Nakupila se mi tady za ten měsíc spousta papírů a malých úkolů, tak se hned pouštím do práce.
Tak jsem zase za oceánem. Musím se přiznat, že tentokrát jsem Prahu opouštěl ještě méně ochotně než v létě. Přestože jsem měl, jak jsem už psal, velmi nabitý program a nakonec jsem zdaleka nestihnul všechno, co jsem chtěl, cítil jsem se v Praze plný života a energie způsobem, který jsem zatím v New Yorku nenašel. Stovky malých příběhů a radostí mi připomínaly rozmanitost a bohatství Prahy, skryté kousíček pod povrchem, ale o to ryzejší ... a propastné rozdíly v životním stylu těchto dvou měst.
Z předodjezdové depky mi výrazně pomohly čtyři dny lyžování na ledovci Hintertux v tyrolských Alpách, kam jsem vyrazil se ségrou a kamarády. Lyžovali jsme dost na doraz, takže když jsem se vrátil kolem páté ze svahu, byl jsem strhanej jako štěně. Člověk se akorát vysprchoval, namasíroval si nohy, dal něco k jídlu a po pár hodinách povídání u vína upadal kolem 10 večer do bezvědomí. Miluju ten pocit naprostého fyzična, kdy člověk nemusí myslet na nic jiného než na to, kde vytočí příští oblouk ... a boj se živly, když je venku skoro -20, vítr vám žene sníh do obličeje a nevidíte víc než na pár metrů ... nebo půl metru čerstvého prašanu, kterým musíte jet lehce jako pírko, abyste se nepropadli a ono se to vždycky nepovede a pak dole pod kopcem sledujete tu svou jedinou stopu protínající netknuté pole ... a ten slastný pocit lehkosti, když si člověk po dlouhém dni sundá lyžáky a nohy se mu začnou vznášet.
Před pár lety jsem si pořídil carvingové lyže. Dá se na nich sice celkem v pohodě (a s podstatně menším vypětím) jezdit klasicky, ale přesto jsem se rozhodl, že se začnu učit i nový styl, kterým se jezdí slalom od zavedení vykrojených lyží. Připadal jsem si, jako kdyby mi najednou v rodné řeči někdo zcela převrátil pravidla gramatiky a dal slovům opačné významy. Nohy se zatěžují jinak, do oblouku se najíždí horní lyží, člověk do sebe nezapasovává kolena, ale spíš tak nějak pod sebou překládá nohy z jedné strany na druhou, kolena jsou víc od sebe ... prostě všechno je jinak. Ale skvěle jsem se bavil a někdy se děsně rozčiloval, protože holt starého psa novým kouskům těžko učíš.
No, ale zpátky do reality. Nakupila se mi tady za ten měsíc spousta papírů a malých úkolů, tak se hned pouštím do práce.
sobota, ledna 17, 2004
Praha
Od nového roku jsem v Praze a v jednom kole. První dva týdny jsem zase učil simultánní a konsekutivní tlumočení na Euromasters na UK. Od příštího pondělí do pátku od rána do večera tlumočím. V sobotu jedu lyžovat do Hintertuxu. Vrátím se 28.1. a 29.1. se vracím do New Yorku. Mám se krásně, ale pro všechen ten shon o tom nestačím psát... V New Yorku mám vždycky více času.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)