Další příběh z metra

Dnes brzy odpoledne jsem jel za kamarádkou Julií do Brooklyn Heights. Na protější lavici ve vagóně metra seděla upravená, dobře udržovaná žena středního věku. Pod rozepnutým černým kabátem měla světlešedý svetr a džíny neposkvrněné břečkou, ve kterou se během dopoledne proměnil noční příděl sněhu. Zpod světle růžové čepice jí vyčnívaly konce miniaturních kudrlinek černých vlasů. Na nohou měla světle hnědé nízké kozačky. Na klíně měla položenou hnědou malou kabelku a pár rudých bíle tečkovaných rukavic. Boty a kabelka a čepice a rukavice se k sobě o pár odstínů nehodily. Tvář měla lehce nalíčenou. Celých třicet minut, kterých trvá jízda z Harlemu do Brooklyn Heights, si nepřetržitě povídala – sama se sebou. Chvílemi šeptem, chvílemi polohlasem, chvílemi jen tak mumlala. Přestože každé druhé slovo bylo sprosté, nepůsobila agresivně. Chvíli vykládala imaginární kamarádce o řediteli nějaké základní školy. Potom si sama sobě vykládala něco střídavě o Ježíši a o Hitlerovi a o tom, jak jsou všichni lidi na sračky. V rozpětí několika vět propukala v hlasitý smích a v usedavý pláč. Jako by v ní úplně rezignoval vnitřní cenzor a umožnil myšlenkám průchod přímo na jazyk tak, jak si poskakovaly v její mysli. Občas zjevně proud jejích myšlenek vyvolal nějaký podnět z jejího bezprostředního okolí – třeba reklama nad dveřmi. Sledoval jsem v tu chvíli její myšlenkové pochody a místy nebyly ani tak absurdní. Jedna myšlenka přecházela volnou asociací v jinou. Její asociace byly překvapivé, ale nebyly dementní. Prostě ze sebe chrlila naprosto nekorigovaný proud myšlenek. Mluvila tak rychle a nepřetržitě, že ani nestačila polykat a občas se jí kolem rtů tvořila pěna ze slin. Její první spolusedící jí nevěnoval žádnou pozornost. Koukal se před sebe a příští stanici vystoupil. Následující pasažér se občas uchichtnul a spiklenecky se na mě pousmál. Za nějakou chvíli vstal, vytáhl z kapsy voňavku ve spreji, vystříkl trošku do vzduchu, řekl „tady to nějak smrdí, ne?“ a odešel do jiného vagónu. Dvě stanice před Brooklyn Heights si vedle ní sedl jiný muž. Chvíli se na ni koukal a pak se s ní pokusil zavést řeč. Paní přestala mumlat, obrátila se k němu a asi půl minuty s ním celkem normálně komunikovala: „Ano, jsem v pořádku. Ne, děkuji, nechci se napít vaší sodovky.“ Pak se najednou zadívala před sebe, tak nějak vystrašeně, jakoby ji napadlo, že kolem sebe má lidi. Schoulila se, objala se vlastními pažemi, kývala se sem a tam a jen bezhlesně pohybovala rty. V obličeji měla výraz trucujícího dítěte, kterého něco bolí a neví, jak má tu bolest přehlušit. Za chvíli přešla v polohlas a postupně se vrátila k původnímu monologu ... dialogu... konferenci, kdoví čemu. Lidí trpících v metru samomluvou jsem tady viděl mnoho. U této paní mě ale nejvíce zaujalo, že její vzhled naprosto neodpovídal předobrazu schizofrenika nebo blázna nebo zfetovaného člověka, který si v metru blábolí sám pro sebe. Myslím, že odpor a zvědavost a touhu navázat kontakt v nás všech spolucestujících vyvolávala právě ta hranice dělící mysl se zábranami od mysli bez zábran. Člověk měl najednou pocit, že ta hranice je tak tenká, jako rozdíl mezi barvami čepice a rukavic oné dámy. Kdyby byly oba kousky jen o pár odstínů jiné, nebily by se spolu...