Princezna D

Včera večer jsem zažil, jaké to je sedět na zadním sedadle auta řítícího se tunelem městského okruhu rychlostí 140 km/h. Větrací šachty dělají uí, uí, uí. Jen to nebylo v Paříži, ale v Bruselu a narozdíl od princezny Diany jsem to i přežil.

Jel jsem na večeři za známými, kteří bydlí na okraji města. Cesta tam mi trvala hromadnou dopravou skoro hodinu a končili jsme dost pozdě, tak jsem si zavolal taxíka. Přijel se dvacetiminutovým zpožděním, protože adresu nemohl najít. Francouzsky se omluvil, že jsem musel čekat, anglicky jsem odpověděl, že to je v pohodě. Tak tady komunikuju...

Zeptal se už anglicky, jestli chci jet po avenue té nebo té. Řekl jsem, ať jede tou rychlejší cestou. Vzal to doslova...

Měl jsem trochu strach a připoutal jsem se, když auto na svahu mírně nadskočilo, ale nic jsem neříkal, protože bylo vidět, že má řízení dokonale v ruce. Před semafory se z těch 140 dostal na nulu během pár vteřin kombinací podřazování a brždění bez toho, aby to se mnou cuklo. Řekl jsem si, že tak nejede poprvé a zjevně žije, tak budu důvěřovat a nechám se vést.

Když jsme dojeli už podstatně pomaleji po městských ulicích k hotelu, řekl jsem mu, že dobře řídí. Odpověděl, že jel rychle, protože jsem musel čekat a protože jsem jeho poslední zákazník. Zeptal se, jestli znám nějakého XY (jméno si nepamatuju.) Řekl jsem, že ne. On prý, že je to nejlepší závodník na motorkách z Itálie, jeho rodák. A že taky miluje motorky. Zaplatil jsem, dal mu dýško a šel spát.

Zvláštní kombinace pocitů. Na jednu stranu jsem si říkal, že je dobře, že mám životní pojistku. Cítil jsem nepřístojnost takového rizika a nutkání říct mu, ať jede pomalu. Ale taky jsem si zcela nezodpovědně užíval let...