Odpolední vzrůšo

Dnes odpoledne bylo na naší ulici menší vzrůšo. Zrovna jsem obědval a najednou všude kolem slyším sirény. Vykouknu z okna a celou ulici lemují požární vozy. Z oken squattu přes ulici vychází dým. Lidé sedí na chodníku jako vždycky a sledují dění. Bylo mi blbé vyjít ven a okukovat, tak jsem pokrytecky fotil z okna "skrytou kamerou."

Požárníci vymlátili zadeklovaná okna, požár vevnitř uhasili, potom složili hadice a odjeli... Uvědomil jsem si, že jsem hašení požáru vlastně ještě nikdy v akci neviděl...

Americký slon v Buckinghamském porcelánu

Včera jsem se koukal na ruské zprávy, kde jsem se dozvěděl kromě vzniku ruského supertrháku superkrváku "Antikiller-Antiterrorist" i o tom, že Bush udělal britské královně bordel v zahradách Buckinghamského paláce. Pobrouzdal jsem po internetu a našel jsem dva články v britském tisku...

Podle prvního článku královnu příliš nepobavil nápad expertů ochranky George Bushe obrnit Buckinghamský palác u příležitosti jeho návštěvy ve Velké Británii. Údajně požadovali posílit zdi a vybavit okna neprůstřelnými skly a závěsy pro případ pumového útoku. Královna nesvolila s tím, že by to vyžadovalo zásahy do historických prvků budovy a že by v případě pumového útoku zesílené zdi a okna stejně nepomohly. Kromě toho údajně nechala seškrtat seznam ochranky, která bydlela s Bushem v paláci.

Ať už je to jakkoli, Bushova ochranka podle druhého článku i tak natropila v zahradách pěknou spoušť. Jeho helikoptéry údajně poškodily stromy a keře, které tam rostou od dob královny Viktorie. Královnino hejno plameňáků bylo údajně přesunem na bezpečné místo tak traumatizováno, že se nejspíš už nikdy do zahrad nevrátí. (předpokládám, že chudáci uletěli) Americká ochranka údajně podupala trávník víc než třicet tisíc hostů každoroční zahradní slavnosti. Navíc údajně poničili růže a vzácné exempláře rostlinné říše, které vysadila Královna Matka (nechť její ginem prosáklá duše odpočívá v pokoji) a pojmenovala je po členech královské rodiny. No a vrcholem všeho je [:-))] že jim všechna ta vysílací technika rušila televizní příjem a v královské televizi to zrnilo. :-)

Je to částečně z bulváru, takže zprávy berte s rezervou. Nicméně to dokonale odpovídá obrazu amerického slona v britském (a jiném) porcelánu. Povzbudivé je, že se nad touto zprávou pozastavoval a rozčiloval i americký tisk (byť pochopitelně ne ten prvoligový).

Kennedyovci na americké veřejnoprávní televizi

Během posledního týdne vysílala americká veřejnoprávní televize zajímavý a myslím dost objektivní několikadílný dokument o této moderní politické dynastii. Internetové stránky pořadu stojí určitě za probrouzdání.

Přepis projevu Ala Gora

Před nějakou dobu jsem vás upozorňoval na zajímavý projev Ala Gora. Tehdy byl na internetu k dispozici pouze text v podobě, v jaké si projev připravil. Dnes jsem se koukal na stránky moveon.org a našel jsem tam přepis projevu tak, jako zazněl.

Super nástroj na dočišťování digitálních fotek

Můj brácha mě před pár dny upozornil na báječný softvérek k dočišťování digitálních fotek. Výborně filtruje artefakty a šumy. Plně funkční demoverze, která se smí používat zadarmo k nekomerčním účelům, se dá stáhnout tady.

Jak se tady bojuje proti terorismu

Koukali jsme se onehda na zpravodajský pořad 60 minutes... Zpravodajský štáb se i s kamerou dostal přímo k cisternám se smrtelně nebezpečnými chemikáliemi v takovém množství, které by při případném útoku mohlo zasáhnout několik miliónů lidí. Reportér, se kterým spolupracovali, se takovým způsobem dostal do 60 závodů těsně sousedících s velkými městskými konglomeracemi po celých Spojených státech. Na tuto situaci upozorňovali už před rokem, kdy chtěl jeden senátor prosadit zákon, podle kterého by Ministerstvo bezpečnosti mohlo stanovovat chemičkám pravidla bezpečnosti a sledovat jejich dodržování. Podle jeho vlastních slov zákon neprošel kvůli tlaku chemického průmyslu. Tak nejenomže tahle země válčí údajně kvůli tomu, že snad někde měl někdo mít chemické zbraně. Tahle země je má přímo pod nosem a dělá s tím prd...

Mimořádný zážitek na Broadwayi

Jak jsem před týdnem psal, odměnili jsme se s Hoangem k pětiletému výročí lístky na hru "Jsem si sám manželkou." (I am My Own Wife/Ich bin meine eigene Frau) Autor Doug Wright navštívil na začátku 90. let Berlín a náhodou se dostal i do muzea Gruenderzeit, kde potkal jeho správkyni, transvestitu Charlotte von Mahlsdorf. Její příběh mu tak učaroval, že ji po návratu do New Yorku dopisem požádal o sérii rozhovorů, které následně sloužily jako podklad pro divadelní hru, která se po velkém úspěchu v menším divadle mimo Broadway dostala nedávno i na Broadway.

Charlotte se narodila v roce 1928 jako Lothar Berfelde. Používám ženský rod, i když se narodila jako chlapec a nebyla transsexuál, ale transvestita. Během války odcestovala z Berlína s matkou na pruský venkov, což ji na jednu stranu uchránilo před soužitím s otcem, který byl tyran a nacista a na druhou stranu vložilo pod křídla lesbické tety. Nakonec ale byla přece jenom odvlečena do Berlína, kde za tragických okolností zabila vlastního otce, který jí hrozil, že zastřelí nejprve ji a potom i její matku a zbytek rodiny. Odseděla si za to nějakou dobu v polepšovně. O vlásek unikla smrti, když ji chtěli esesáci zastřelit jako chlapce, který nenastoupil do armády. Po postavení berlínské zdi se ocitla na východní straně a stále více propadala své vášni - starožitnostem. Sbírala všechny možné předměty z konce 19. století - gramofony, polyfony, hodiny, nábytek, atd. Když se komunisté rozhodli zrušit a zbořit kabaret, kam chodila berlínská gay a lesbická společnost, s přáteli v předvečer zkázy veškeré zařízení kabaretu přestěhovala do sklepa svého domu v Mahlsdorfu, kde poté třicet let kabaret provozovala. V sedmdesátých letech byla, podle svého tvrzení, donucena podepsat spolupráci se Státní policií. Po pádu berlínské zdi dostala řád za příspěvek k záchraně kulturního dědictví, načež v zápětí vypukl skandál po odtajnění spisů Stasi. Za nějakou dobu napadla muzeum skupina neonácků. Muzeum sama bránila spolu se skupinou lesbiček, poté co vystrašení gayové vzali nohy na ramena. :-) Po tomto útoku se rozhodla přestěhovat a přesunout část muzea do Švédska, kde žila osm let. Nebyla schopna čelit "novému" Berlínu. V roce 2002 se vydala na dovolenou do Berlína a v zahradě muzea dostala infarkt a na místě zemřela.

V divadelní hře hraje všechny role jeden herec - Jefferson Mays - a vede si úžasně. Celá hra je složena z autentických rozhovorů, které autor s Charlotte vedl, z jejich korespondence a z jeho korespondence s přáteli v New Yorku. Na samý závěr zní ze starého gramofonu (pochopitelně zvukařským trikem) skutečná páska s jejich prvním rozhovorem a v tu chvíli si člověk uvědomí, že táž slova slyšel na úplném začátku hry v podání herce.

Celé hře dodává další kouzlo právě perspektiva naivního Američana, který, jak sám říká, ani nevěděl, co je to studená válka dokud neskončila. Propadá kouzlu příběhu, bezradně trpí, když se objeví Charlotiny spisy Německé státní policie, strašně chce věřit jejímu příběhu a nakonec tři dny po její smrti dostává obálku, kterou Charlotte poslala pár dní před tím, než umřela, s její fotkou z dětství, kde sedí jako malý chlapeček na lavičce v berlínské ZOO a objímá každou rukou jedno lvíče, které se mu packou opírá o nohy.

Je to hra o dilematech přežití, pro která se jen těžko hledají v západních demokraciích paralely. Pobavila mě a rozesmutnila zároveň. Měl jsem pocit, že se na ni Američané dívají jako na podívanou, ale nepociťují tu hlubokou emocionální reakci a pouto člověka, který žil v prostředí, kde je podobných příběhů přehršel. Tak jako pro nás, na druhou stranu, je Čaroděj ze země Oz jenom pohádka...

Snažil jsem se vysvětlit Hoangovi - myslím, že ne úplně úspěšně - ten pocit ztráty, který člověk cítí s nástupem amerikanizace západní Evropy. Ve hře je to krásně popsáno ve chvíli, kdy Charlotte v devadesátých letech navštivuje západní Berlín a když s ní německá televize typu MTV dělá rozhovor. Shodou okolností jsme byli v neděli na dim sum s jednou kamarádkou, za kterou přijel její kolega z Berlína. Postavu Charlotte znal a říkal, že ji měl rád, že byla "legrační, když seděla jako staromilská dáma, vyprávěla své příběhy a dělala pukrle."

Myslím, že jsme byli za utrpení totality odměněni darem právě takových ryzích příběhů zrozených ve specifických poměrech dané doby a do budoucnosti nejspíš nepřenositelných. Když se člověk prochází po Praze, tak podobné postavičky stále ještě potkává a ze zdí starých domů cítí jejich příběhy. Obávám se ale, že tohle všechno odvál čas a pokud ještě neodvál, tak časem odvane a nahradí příběhy postmoderními. Přesto bych si přál, aby tuhle hru uvedli v Praze. Představuji si, jak by hlavní roli hrál Jaroslav Čejka. A vím, že přestože teď žiju za Oceánem, mé srdce patří staré Praze. Když jsem se poprvé vrátil z New Yorku, hrozně jsem si přál, aby byla Praha trochu jako New York. Časem jsem se ale naučil toužit po ní takové, jaká je a chvíle, kdy začne připomínat New York se naopak hrozit...

Letadlo

Na monitoru visícím ze stropu paluby se po mapě pomalu sune figurka našeho letadla. New York na ní vypadá jako profil nosatého plivajícího starce. Na jeho čele leží Bronx, který pomalu přechází ve vystouplé zarostlé obočí, spojující se nad špičkou nosu v Inwoodu a parcích Washington Heights...

(zbytek slíbené povídky si můžete přečíst, když kliknete obrázek) :-)

Litery

Posledních pár dní jsem si dopřával volnější tempo. Konečně jsem se dostal k tomu, abych dal na papír, respektive na obrazovku, myšlenky, které se mi delší dobu honí hlavou. Začala vznikat menší povídka, která tak nějak shrnuje můj vztah k New Yorku a k Praze. Ještě ji nemám úplně dopsanou, ale až bude, vyvěsím ji...

Vichřice

Podle včerejších večerních zpráv měla New York dnes zasáhnout šílená vichřice dosahující rychlosti přes 100 km/h. Živly měly kulminovat v odpoledních hodinách. Říkal jsem si, bude zábava, půjdu odpoledne ven a celé to nafotím. Ráno jsem šel do obchodu a představoval jsem si, jak budou odpoledne ulicí lítat velké černé igelitové pytle s odpadky, připravené na chodníku k odvozu, nebo jak nám alespoň živel uklidí obě strany ulice najednou.

Pravda, během dne občas dost zafučelo a někde údajně došlo ke slibovaným škodám, ale u nás nahoře vítr tak maximálně rozfoukal listí. No, ale třeba ještě není všem dnům konec... :-)

New York se nenechá ve svém každodenním životě mnoha událostmi vzrušit ani vyrušit. I dnes ráno vyčistili levou stranu naší ulice a auta poslušně přeparkovala do dvouzástupu u pravého chodníku... a když jsem se naposledy díval z okna, byl na naší straně stejný bordel jako ráno.

Vojnovič

Dočetl jsem Vojnovičovu Moskvu 2042 a musím říct, že to je jedna z nejlepších knih, na kterou kdy padlo mé oko. Jestli máte možnost, určitě si ji někde sežeňte a přečtěte!

Kuře na rohu

Dnes odpoledne svítilo sluníčko, ale na teploměru bylo o 20 stupňů Celsia méně než minulý víkend. Hoangovi se do zimy nechtělo, tak jsem se vydal sám metrem na 72. ulici a odtud pomalou procházkou přes Central Park domů. Bylo to velmi příjemné. Občas potřebuji vypadnout z domova a o samotě si srovnat myšlenky v hlavě.

Když jsem zahýbal na rohu 128. ulice k našemu domu, uviděl jsem na cestě živé bílé kuře. Zmateně se koukalo kolem, občas něco sezoblo ze země a čechralo si v té zimě peří. Kolemjdoucí se zastavovali, nevěřícně na něj koukaly a možná mnoho z nich napadalo to, co mně. Co s ním? Domů si ho člověk vzít nemůže. Na večeři si ho uvařit nemá srdce. Odkud se tam vlastně vzalo? Nakonec jsem pokrčil rameny a odešel domů...

Projev Ala Gora

Al Gore pronesl dnes, myslím, velmi dobrý projev na akci spolupořádané organizací moveon.org.

Poslouchal jsem pozorně a chci věřit, že si americká většina uvědomí alespoň pár věcí, o kterých mluvil. Mimochodem, společných rysů této americké vlády s vládou Nixonovou jsem si všimnul už před nějakou dobou.

Projev si můžete přečíst nebo poslechnout tady. V současnosti tam mají pouze text připraveného projevu. Ve skutečnosti toho řekl podstatně víc a spousta důležitých věcí v textu dostupném v této chvíli na Internetu chybí. Předpokládám ale, že tam časem vytisknou přepis skutečného projevu.

Zprávy z médií

Dnes jsem v médiích zaznamenal tři věci, které mne zaujaly.

Prvním byl rozhovor Marthy Stewart s Barbarou Walters ve zpravodajském pořadu 20/20 stanice ABC. Martha Stewart je, pro ty z Vás, kteří ji neznají, jedním ze zosobnění amerického snu se všemi pozitivními i negativními stránkami. Z majitelky malé cateringové firmy, kterou založila s kamarádkou na malém městě v New Jersey se přes několikaletou kariéru na Wall Street propracovala k majitelce obrovského impéria v oblasti "domácnosti." Uvádí televizní pořad typu "domácí štěstí pro bohaté," má několik časopisů, sortiment produktů prodávaných v síti K-Mart a obrovskou internetovou stránku. Její čistá účetní hodnota byla kolem miliardy dolarů. Před nějakou dobou prodala den před tím, než vyšly najevo zprávy o odmítnutí žádosti o uznání prototypu na lék proti rakovině americkou obdobu SÚKLu, akcie výrobce v hodnotě 40,000 dolarů, což je malý plivanec v moři jejích statků. Znala generálního ředitele té firmy a jeho asistent jí v den prodeje neprozřetelně prozradil, že jeho šéf prodal své akcie. Šéf za to v současnosti sedí v base. Martha Stewart byla obviněna z toho, že se snažila zničit důkazy, které by ji mohly usvědčit ze zneužívání neveřejných obchodních informací. Je z toho tady obrovský skandál. Akcie její společnosti šly do pr..., ona přišla o půlku majetku, ale to není nejdůležitější, protože jí určitě zůstalo dost. Problém je v tom, že jedním šmahem přišlo o obrovský majetek spousta lidí, kteří do akcií její společnosti investovali. Připadne mi absurdní, že by žena, která vybudovala miliardovou firmu tratila čas vymýšlením, jak ušetřit 40 000 dolarů a riskovala tím svobodu, což po letech na Wall Street samozřejmě musela vědět. Je docela možné, že to bylo tak, že prostě učinila jedno z tisíce rychlých instinktivních obchodních rozhodnutí, které ředitel tak velké firmy musí činit každý den. Pak se možná lekla, když praskla celá bublina kolem ředitele inkriminované společnosti a zbytek se ukáže u soudu. Myslím, že celá věc má hluboký "pohlavní" podtext. Média a možná i soudní systém se dost možná nemůžou dočkat toho, až ženu, která si postavila svou značku na tom, že je úspěšná, ale přitom dobrá ženuška, dostane na zadek. Mimochodem, v inkriminovaný den byly prodány tisíce akcií oné firmy. Přestože je mi Martha Stewart tím, co zosobňuje, výrazně nesympatická a přestože nejsem zdaleka tak naivní, abych věřil všemu, co říká v televizním rozhovoru, musím říct, že jsem dnes byl na její straně.

Z jiného soudku. Druhou záležitostí bylo z mého pohledu naprosto neodpustitelné novinářské faux-pas téže stanice, která ve sledované zpravodajské relaci odvysílala zprávu, že Al Qaeda možná plánuje další útok na USA s využitím dopravních letadel, načež v zápětí řekli, že tato zpráva pochází od jediného zdroje ze zahraničí a nebyla potvrzena z jiného nezávislého zdroje. Neuvěřitelné!!! Jedním ze základních pravidel novinářské etiky je nezveřejňovat zprávy, které nebyly podepřeny alespoň dvěma nezávislými zdroji. Tohle je prachsprosté šíření poplašné zprávy a ABC by za to měli napařit pokutu, až by se ohli přes své nenažrané hamižné břicho. Polovině truhlíků totiž zůstane trčet v paměti pouze první část zprávy, což přidá na notně ochablé legitimitě Bushova válečného tažení. Jsem nasraný!

Třetí věc se týká zajímavého rozhovoru v pořadu Charlie Rose (rozhovory se známými lidmi ve 23 hodin). Dnes byli jeho hosty protagonisté filmu Love, Actually, který se sice zhlédnout nechystám, nicméně herečka Emma Thompson řekla zajímavou věc. A to, že velikou tragédií po 11. září byla promrhaná šance změnit svět k lepšímu. Říkal jsem si, že trefila hřebíček na hlavičku. Myslím, že v určitém pohledu je tato promrhaná šance ještě tragičtější než oběti ve World Trade Center a následné dopady na hospodářství města New York. Je to totiž ztráta globální a objektivním způsobem asi nekvantifikovatelná. Další zajímavá věc, která v tom pořadu zazněla: je škoda, že Tony Blair vyplácal zahraničně-politické karty na válku v Iráku. Po rozsáhlé zahraničněpolitické akci většinou voliči obrací pozornost k domácím problémům a nechtějí vidět další zásadní snahy v zahraničí. V pořadu zaznělo, že by byli raději, kdyby se Tony Blair vepsal do zahraniční politiky bojem s AIDS nebo chudobou v Africe a ne válkou v Iráku. Souhlasím.

Závěr: když se tady člověk dívá na televizi, jde spát s hořkou slinou na jazyku. A ta hořká slina není z nikotinové žvýkačky.

Výročí

Před pěti lety 7. listopadu jsem se poprvé v New Yorku setkal s Hoangem. Oslavili jsme to dnes pěknou večeří v restauraci The Place. Příští týden jdeme na hru "I'm my own wife," která má být úžasná a moc se na ni těším.

Metro je ložnice, tělocvična i knihovna

Dnes odpoledne jsem se rozhodl vydat nejprve do East Village a při vodní dýmce pilovat první koncept překladu krátké knížky, na kterém pracuji s jednou kolegyní. Potom jsem se vydal pěšky do čínské čtvrti po nákupech.

V metru obsadil lavici u dveří vedoucího do druhého vagónu bezdomovec. Za dvacet minut stihnul celou odpolední hygienu. Nejprve se vyklubal zpod deky. Protřel si oči, upravil hnízdo a začal cvičit. Nejprve si protahoval ruce, potom se v předklonu snažil dosáhnout co nejvíce ke kotníkům, načež zášvihem protahoval boční svalstvo zad a ramena. Otevřel dveře na přechodní můstek do druhého vagónu, vyšel si na chvilku na čerstvý vzduch a pořád si u toho něco sám pro sebe povídal. Nakonec zašel zpátky, vytáhnul z báglu pouzdro s brýlemi, nasadil si je na nos, rozložil noviny a začal si číst. Než si stihnul dát odpolední kafe, musel jsem na čtrnácté ulici vystoupit.

Venku zuří babí léto

Od pátku minulého týdne je venku kolem 20 stupňů a svítí slunce. Neuvěřitelné! Dokonce jsme si kvůli tomu i nechali ujít každoroční halloweenový průvod a v pátek večer jsme odjeli na venkovském sídle naší známé v Hamptons. Moře bylo plné surferů.


Navíc jsem měl přes víkend skvělý motoristický zážitek. Naše známá chtěla cestou pracovat na notebooku, tak mě požádala, jestli bych neřídil - jejího mercedesího kabrioletího veteránka z roku 1966. No odmítli byste?