Chřipka pokračuje
Bohužel jsem tentokrát neměl pravdu. Teplotu už sice nemám, ale pořád mě bolí v krku a jsem hrozně unavený. Tak snad se nějak vykurýruju alespoň do odletu.

24-hodinový virus

Tak mě včera porazil 24-hodinový virus. Něco podobného mě potkalo už na jaře a druhý den jsem byl v pořádku. Tak snad to dopadne stejně i teď. Ve čtvrtek letím do Prahy a absolvovat zaoceánský let s chřipkou je úděsný zážitek. Snažil jsem se nebrat žádné prášky na horečku a nechat ji virus vysmažit, ale kolem páté ráno jsem vyměkl, protože jsem měl hlavu jako škopek a nemohl jsem spát. Průběh zatím naprosto stejný jako na jaře. Předevčírem jsem začal cítit trošku unavený. Včera po obědě jsem si na chvíli zdřímnul a probudil jsem se s vysokou horečkou a bolel mě celý člověk. Hoang mi uvařil polívku, která ze mě do hodiny vylítla. Dnes ráno jsem se cítil hodně grogy, ale v podstatě jsem v pořádku. Tak to snad mám za sebou.

Po vánocích

Po vánocích tady v Americe vesele pokračuje nakupovací horečka. Ceny ve výprodejích klesají po 25. prosinci ještě níže a vím o mnoha lidech, kteří na celé tohle komerční spiknutí vyzráli tím, že si kupují a dávají dárky až po vánocích.

Dalším specifickým zvykem je výměna dárků. Když vám tady někdo dá dárek, který vám nepřišel vhod, tak ho prostě můžete příští den vrátit v obchodě a vybrat si jiný. Nějak nevím, co bych k tomu dodal...

Muzikanti v metru

Pokaždé, když přesedám z dvojky na Q na Times Square, na peróně sedí stejný ázijec a hraje na elektronický saxofon Ave Maria. Ve všední dny jezdí kvéčko poměrně často, takže většinou slyším jenom jednu písničku, ale včera jezdilo metro podle svátečního jízdního řádu, takže jsme slyšeli delší eklektický recitál - Ave Maria, Oh Suzanna, Jingle Bells. Když jsme se o několik hodin později vraceli domů, vítala nás zase Ave Maria. Občas má na druhém perónu parťáka, se kterým hrajou přes koleje duet.

Na peróně dvojky zpívala černoška. Na velkém odpadkovém koši měla postavený malý kazeťák a vedle něj na zemi malý zesilovač napojený na mikrofon. Zpívala rockovou klasiku, tančila jako na jevišti a byla úžasná! Skvělý hlas, skvělé pohyby, výborné frázování. Někdy tady v metru slyší člověk muzikanty, kteří zpívají líp než hollywoodské hvězdy show businessu. Nekecám. V klobouku na zemi ale mají deset dolarů a ne sto miliónů. Je to nespravedlnost. Tak jsem bank zvýšil na jedenáct.

Pěkný příběh z Indie

Zrovna jsem se dočetl na BBC pěkný příběh. 132-letý indický muslim Habib Miyan, žijící v chudinské čtvrti města Jaipur toužil celý život po tom, aby mohl jet na pouť do Mekky. Pochopitelně si to nikdy nemohl dovolit. V květnu o něm BBC uveřejnilo na svých internetových stránkách krátkou reportáž. Přečetl si ji nějaký podnikatel v Londýně a pouť mu zaplatil. Tak se stařeček chystá na cestu svého života.

Štědrovečerní véča

Tady se vánoce slaví až 25. prosince - zítra jsme pozvaní ke kamarádům na večeři. Dneska jsme jedli doma a musím říct, že se nám papání skvěle vydařilo. Takže se alespoň virtuálně podělím. Nejprve marináda: do cca šesti lžic burákového oleje se zamíchá 8 stroužků česneku roztřených v soli, kůra ze dvou limetek (nebo přinejhorším citrónů,) 3 polévkové lžíce nasekaného čerstvého zázvoru a čtyři lžíce sojové omáčky. 2/3 marinády se potřou kousíčky kuřete, nechají se půl hodiny marinovat a pak se ogrilujou. Do hotových kousků se zamíchá zbytek marinády. Jedli jsme to se salátem - radicchio, takový ten na konci roztřepený křupavý zelený salát, bazalka, maličká rajčátka s dresinkem ze šťávy z té oholené limetky, oliváčem ve kterém máme naložený nasekaný česnek a troškou cukru. Mňam!!!

První šílená kráva

Tak od včerejška mají Spojené státy kromě mnoha šílených volů ve Washingtonu, D.C. i první šílenou krávu - ve státě Washington. Takže ... konec nepropečeným americkým steakům. Pěknej dáreček jim to tady Santa nadělil...

Můj nový filmový oblíbenec

Moji milí, jestli jste dosud neměli to potěšení podívat se na některý z filmů hong-kongského režiséra Wonga Kar-Waie, určitě si ho při nejbližší příležitosti nenechejte ujít.

Půjčili jsme si na DVD dva jeho filmy, o kterých si více můžete přečíst třeba na internetových stránkách jeho fanoušků - Happy Together a In the Mood for Love a musím říct, že jsem byl po delší době zase filmově dokonale unesen... výborné vykreslení mezilidských vztahů, zajímavé příběhy, dobré a dobře otitulkované dialogy a ta kamera... člověk by mohl skoro každé filmové políčko vyvolat jako fotku a pověsit si ji z fleku do obýváku na zeď. H.K.W. pracuje bez scénáře a natáčí filmy asi tak jako když člověk píše knihu ... improvizuje a točí a pak to sestříhá na polovinu. Není to sice nejhospodárnější postup - a párkrát ho prý přivedl na pokraj bankrotu - ale výsledek je skvostný!

Další příběh z metra

Dnes brzy odpoledne jsem jel za kamarádkou Julií do Brooklyn Heights. Na protější lavici ve vagóně metra seděla upravená, dobře udržovaná žena středního věku. Pod rozepnutým černým kabátem měla světlešedý svetr a džíny neposkvrněné břečkou, ve kterou se během dopoledne proměnil noční příděl sněhu. Zpod světle růžové čepice jí vyčnívaly konce miniaturních kudrlinek černých vlasů. Na nohou měla světle hnědé nízké kozačky. Na klíně měla položenou hnědou malou kabelku a pár rudých bíle tečkovaných rukavic. Boty a kabelka a čepice a rukavice se k sobě o pár odstínů nehodily. Tvář měla lehce nalíčenou. Celých třicet minut, kterých trvá jízda z Harlemu do Brooklyn Heights, si nepřetržitě povídala – sama se sebou. Chvílemi šeptem, chvílemi polohlasem, chvílemi jen tak mumlala. Přestože každé druhé slovo bylo sprosté, nepůsobila agresivně. Chvíli vykládala imaginární kamarádce o řediteli nějaké základní školy. Potom si sama sobě vykládala něco střídavě o Ježíši a o Hitlerovi a o tom, jak jsou všichni lidi na sračky. V rozpětí několika vět propukala v hlasitý smích a v usedavý pláč. Jako by v ní úplně rezignoval vnitřní cenzor a umožnil myšlenkám průchod přímo na jazyk tak, jak si poskakovaly v její mysli. Občas zjevně proud jejích myšlenek vyvolal nějaký podnět z jejího bezprostředního okolí – třeba reklama nad dveřmi. Sledoval jsem v tu chvíli její myšlenkové pochody a místy nebyly ani tak absurdní. Jedna myšlenka přecházela volnou asociací v jinou. Její asociace byly překvapivé, ale nebyly dementní. Prostě ze sebe chrlila naprosto nekorigovaný proud myšlenek. Mluvila tak rychle a nepřetržitě, že ani nestačila polykat a občas se jí kolem rtů tvořila pěna ze slin. Její první spolusedící jí nevěnoval žádnou pozornost. Koukal se před sebe a příští stanici vystoupil. Následující pasažér se občas uchichtnul a spiklenecky se na mě pousmál. Za nějakou chvíli vstal, vytáhl z kapsy voňavku ve spreji, vystříkl trošku do vzduchu, řekl „tady to nějak smrdí, ne?“ a odešel do jiného vagónu. Dvě stanice před Brooklyn Heights si vedle ní sedl jiný muž. Chvíli se na ni koukal a pak se s ní pokusil zavést řeč. Paní přestala mumlat, obrátila se k němu a asi půl minuty s ním celkem normálně komunikovala: „Ano, jsem v pořádku. Ne, děkuji, nechci se napít vaší sodovky.“ Pak se najednou zadívala před sebe, tak nějak vystrašeně, jakoby ji napadlo, že kolem sebe má lidi. Schoulila se, objala se vlastními pažemi, kývala se sem a tam a jen bezhlesně pohybovala rty. V obličeji měla výraz trucujícího dítěte, kterého něco bolí a neví, jak má tu bolest přehlušit. Za chvíli přešla v polohlas a postupně se vrátila k původnímu monologu ... dialogu... konferenci, kdoví čemu. Lidí trpících v metru samomluvou jsem tady viděl mnoho. U této paní mě ale nejvíce zaujalo, že její vzhled naprosto neodpovídal předobrazu schizofrenika nebo blázna nebo zfetovaného člověka, který si v metru blábolí sám pro sebe. Myslím, že odpor a zvědavost a touhu navázat kontakt v nás všech spolucestujících vyvolávala právě ta hranice dělící mysl se zábranami od mysli bez zábran. Člověk měl najednou pocit, že ta hranice je tak tenká, jako rozdíl mezi barvami čepice a rukavic oné dámy. Kdyby byly oba kousky jen o pár odstínů jiné, nebily by se spolu...

Plný týden

Tak jsem skoro týden nic nenapsal. Měl jsem hodně překladů a v podstatě od rána do večera jsem seděl u počítače a pracoval. Ani jsem se nestačil kouknout na zprávy v televizi. Abych pravdu řekl, už se těším na velmi rozmanitý pracovní i soukromý program, který mě čeká v lednu v Praze.

Sněží

Tak nás dnes postihla obrovská sněhová vánice. Kolem jedenácté mi volal Hoang z práce z Midtownu, že venku hustě sněží. Tady nahoře v Harlemu se občas něco před oknem mihlo, ale vzhledem k hustotě spádu to taky klidně mohlo být racčí hovno. Když jsem se kolem jedné chystal do Chinatownu na nákupy (pro výtečnou vietnamskou zeleninu "rau muong" kterou jsme si dali na véču) a na oběd s bývalou kolegyní z práce, už se i nad Harlemem roztrhla duchna. Než jsem se vrátil kolem půl čtvrté domů, na ulici už bylo deset centimetrů sněhu. A mrzne až praští!

Jedna moje kamarádka zatoužila po víkendovém lyžování. Nemá auto a nemá s kým jet, tak odpověděla na inzerát na Craigs Listu, což je něco jako místní anonce vynásobeno deseti. Včera jsme řešili, jestli je rozumné jet na hory s chlapem, kterého nikdy předtím neviděla. Nakonec jsme došli k závěru, že proč ne, ale že si s sebou určitě musí vzít mobil. Druhý den se dozvěděla, že onen mladík chtěl jet až do Vermontu (což je minimálně pět hodin cesty autem tam a pět zpět), tak to odřekla. Odpověděla na jiný inzerát a jedou někam blíž. Chtěl jsem jí doporučit, ať si kromě mobilu dá do kapsy zavírací nůž, ale držel jsem jazyk za zuby, ať jí to nekazím. Člověk tady ve městě osmi miliónů bublin, v každé z nichž se skrývá jeden člověk, občas propadne stihomamu a za vším hledá nekalý záměr. Koneců konců, ten člověk po ní nechtěl fotku a v inzerátu měl napsáno, že se nemusí nutně jednat o ženu. Tak snad bude všechno v pohodě.

Zajímavá přednáška o historii berlínské zdi

Včera jsem byl na zajímavé akci Klubu přátel svobodné berlínské univerzity. Ve starém klubu německé hudby (klub působil velmi bavorsky) na Upper East Side (která taky působí bavorsky, alespoň na mne) přednášela Hope Harrison (která pro změnu bavorsky nepůsobila) o své knize, ve které shrnuje výsledky svého dlouholetého výzkumu v německých a ruských archívech, kde studovala dokumenty o pozadí vztyčení berlínské zdi. (doufám, že vás moje odbočky v závorkách dosud nepřivedly k šílenství.)

Velmi často si uvědomuju své hluboce nedostatečné znalosti dějepisu. Nemám ale čas číst bezpochyby fascinujících 370 stran, tak jsem si říkal, že si alespoň poslechnu (zadarmo) krátké shrnutí a hlavní myšlenky. Konec konců, v knihovničce už půl roku stojí dosud neotevřená knížka o historii spojených států očima menšin, kterou si s sebou vezmu v lednu do Prahy.

Přiznám se, že jsem dosud předpokládal, že Němci postavili zeď pod nátlakem Rusů. Na přednášce jsem se dozvěděl, že z několika archivních dokumentů zcela jasně vyplývá, že se Chruščov osm let bránil usilovnému nátlaku Ulbrichta až nakonec svolil. Po smrti Stalina dokonce poslalo sovětské ministerstvo zahraničí do Berlína dokument, ve kterém uvádělo důvody politické nepřípustnosti zdi a nabádalo východní Německo aby zmírnilo výstavbu socialismu a zabývalo se blahem svého obyvatelstva, které následně bude cíti menší potřebu zdrhat do Západního Berlína, což byla jediná možnost, jak se mezi roky 1952 a 1961 dostat z východního Německa do Německa západního. Taky se hodně mluvilo o tom, jak nesmírně důležitý byl Berlín pro Sovětský svaz i Spojené státy. Jak se obě strany snažily z Berlína vytvořit "výstavku úspěchů národního hospodářství." A jak Ulbricht tvrdě tlačil na Chruščova, aby poskytl Německu více hospodářské pomoci a vyrovnal tak protiváhu Marshalova plánu. A jak Kennedy na jednu stranu řekl "Jsem Berlíňan," ale na druhou stranu řekl "lepší zeď než válka" (v angličtině z toho vznikne aliterace s rozdílem dvou posledních písmen). A jak i dnes stále probíhá v Německu kontroverze, co udělat s pozůstatky zdi. A jestli existuje jakási paralela mezi berlínskou zdí a zdí, kterou se chystají postavit v Izraeli (dilema supervelmoci a jejího vztahu k důležitému regionálnímu satelitu versus veřejnému mínění a třeba i vlastnímu národu). Probrouzdejte se po internetu, určitě o té knížce najdete spoustu dalších informací.

Americké komediální seriály, které česká komerční televize nevysílá

Tak abych pořád jenom nekritizoval. :-) V Praze jsem i já patřil mezi lidi, kteří považovali americké televizní seriály za něco naprosto dementního. V Americe jsem si ale uvědomil, že v Česku člověku naše soukromé televize servírují jenom určitý výřez z tohoto druhu televizní tvorby - podle mého názoru ten podprůměrný.

Takže bych se podělil o tři pořady, které více méně sleduji.

Will and Grace je již delší dobu etablovaný seriál. Spolubydlící z vysoké školy jsou po mnoha letech stále spolubydlícími. Grace byla na samém začátku trošku zabouchlá do Willa, který je ale gay. Dnes jsou z nich nejlepší přátelé. Další dvě postavy jsou Jack, naprostý šílenec, který před lety uvedl Willa do gay světa a Karen, manželka starého tlustého milionáře, která dělá Grace sekretářku, protože nemá nic jiného na práci. Ze začátku se mi tenhle seriál hodně líbil, ale teď už začíná být podle mého názoru trochu zvětralý. Holt, zdá se, že se téma vyčerpalo. Zdroj humoru vychází hlavně z toho, že všechny čtyři postavy jsou typičtí newyorští neurotici. Nicméně, i poslední sezóny jsou o několik tříd výše než Friends. (díky bohům, že je po nich)

Druhý seriál, The Practice (Advokátní kancelář), je zatím můj nejoblíbenější. Podle mého názoru se mu výborně daří držet obsahovou vyváženost dramat mezilidských vztahů v rámci advokátní kanceláře a fascinujících právnických kauz, které kancelář řeší. Autorem je bývalý právník. Současné díly jsou dost politicky aktuální - někdy je to ku prospěchu věci, jindy je to dost prvoplánové. Nicméně, je to jediný pořad, který nahráváme na video, když náhodou během vysílání nejsme doma. Už jsem o něm myslím tady psal. Asi o dvacet řádů výše než Ally McBeal, nebo jak se to jmenovalo.

Třetí seriál se jmenuje It's All Relative (Všechno je relativní) a právě opakují prvních devět dílů. Dnes jsem viděl první díl a moc se mi líbil. Zápletka: Mladá žena se seznámí s mladým mužem (který je, mimochodem, k sežrání) a po nějaké době se tajně zasnoubí. Je jim jasné, že nastal čas seznámit jejich rodiče. Zatímco mladého muže vychovali dva skalně katoličtí Irové - otec vlastní bar v Bostonu a matka v něm pracuje, mladá žena má dva otce - intelektuály (jeden vlastní galerii, druhý pracuje jako učitel). Dva odlišnější světy si v rámci Spojených států asi těžko představit... nu, humorného materiálu požehnaně...

Tak, jenom abyste si jako kdysi já nemysleli, že tady na všech tisících kanálech kabelové televize běží ty americké sračky, které se dostanou do televize v Česku. :-)

První mrazy

Dnes poprvé klesla během dne teplota pod nulu. Když se tady vydaří zimní den, člověk se kouká z okna na prosluněnou modrou oblohu a ani by neřekl, že je prosinec. Zimní obloha je sice o odstín studenější barvy než na podzim a lidé jsou celí zachumlaní, ale ulice vypadá z okna krásně. Jenom listí ze stromů už opadalo. Ani jsem si nevšiml kdy.

Mimochodem, další dobrá zpráva ... telefon konečně funguje!

Gončarův Oblomov v Michalkově adaptaci

Místní státní univerzita (City University of New York) tady provozuje vlastní televizní kanál. Nedávno jsem zjistil, že na něm jednou týdně promítají klasický kousek ze světové kinematografie. Minulý týden to byl Oblomov, kterého podle Gončarovova románu zpracoval v roce 1979 Michalkov. Úžasný kousek! Mám to nahrané na videu, takže tímto kamarády zvu na lednový večírek ruského filmu.

Film plyne dvě a půl hodiny pozvolným ruským tempem. Hlavní postava, Oblomov, je archetyp staroruského melancholického fatalisty. Jeho protipólem je Stoltz, napůl Rus a napůl Němec - kosmopolita, podnikatel, světák - který se snaží Oblomova vytrhnout z letargie. Trojúhelník doplňuje Olga, mladá půvabná žena, kamarádka Stoltze, který odjel do zahraničí a Oblomov ho měl následovat. Oblomov se do ní zamiluje a ona ho chvíli udržuje v činnosti. Překonají první krizi, během které se Oblomov rozhodne, že ho Olga nemůže milovat, protože pro ni není dost dobrý a že proto odjede pryč. Napíše jí dopis. Druhý den ji ale sleduje, když v lese čte jeho dopis a pláče. Ona ho uvidí ho a hrozně se rozčílí. Uvědomí si, že ten dopis vlastně napsal, aby ji viděl utrápenou a že ji chce stáhnout s sebou dolů. Oblomov se sebere a probudí se k činorodosti. Když se ale vrátí Stoltz, ustoupí z cesty, odjede do města, postupně přeruší s Olgou styky. Ona si vezme Stoltze, on si vezme svou bytnou. On za pár let zemře na mrtvici.

Film krásně kontrastuje staroruskou šlechtu s novou kosmopolitní šlechtou (19. století), ruskost s německostí (možná dnes americkostí). Ukazuje obě skupiny z obou stran. Naprosto výjimečná je scéna, ve které je mladý Stoltz po studiích svým německým otcem vyexpedován do světa. Otec se s nim rozloučí chlapácky. Mladý Stoltz nasedne na koně a až po nějaké chvíli ho přivolá zpět matka a služebnictvo, se kterými se dlouze a slzavě po rusky loučí. Film je také popisem - a možná i kritikou - instituce sluhů. Krásně ukazuje ruskou oslavu Matky Rusi. Nádherná kamera... výborné herecké výkony. Prostě jsem se tetelil - "naslaždal," jak říkají v Rusku.

Anabáze s místním telekomem pokračuje

Inu, už jedenáctý den nám nefunguje telefon. Místní poskytoval pevných telefonních linek Verizon si vskutku nezadá ani z bývalým Serekomem za totality. Krátká rekapitulace celé anabáze: Problém jsme nahlásili okamžitě přes internet. Technici vyjíždějí pochopitelně pouze během pracovní doby a dají člověku rozpětí 4, někdy i 8 hodin. Na první den nám přidělili termín odpoledne, ale nikdo nepřijel. Druhý den jsme tam zavolali a opravu urgovali. Na ústředně slíbili, že technici zavolají před příjezdem, abychom se náhodou neminuli, když si na chvíli odskočím ven. Technici pochopitelně nevolali a následně mi řekli, že zavolat nemůžou, protože jim společnost nedala mobilní telefony a mohou volat jen z budek Verizonu, kterou tady v okolí nemáme. Vystřídaly se tady postupně čtyři týmy - vždy po neskutečném uhánění. Scénka byla vždy vystřižena ze stejné grotesky. Přijdou dva technici, kteří nemají ani páru o tom, v čem je problém, jak dlouho je linka pokažená a kdy byl proveden poslední servisní zásah. (Dneska mi technik polovtipem řekl: Vědět dopředu, že tady byl někdo před námi? A vy si myslíte, že Verizon je slušně fungující a organizovaná společnost?) Jeden stojí a čumí, druhý se v něčem povrtá. Následně se dušují, že teď už to musejí jen na ústředně znovu zapojit a do dvou hodin zase uslyšíme vytáčecí tón. Do dvou hodin pochopitelně neslyšíme nic. Voláme zpět. Za dva dny pošlou někoho jiného a tak pořád dokola. Pochopitelně pokaždé musíme zařídit, aby tady v tu dobu byl správce nebo si alespoň od něho vyzvednout klíče od sklepa. Když člověk volá na jejich zákaznickou linku, neprobije se přes operátorku, která mu není ochotná dát číslo na nadřízeného ani na nikoho, kdo by mu mohl dát více informací. Až dneska jsme od technika dostali číslo na jeho nadřízeného. Volal jsem tam krátce po páté a už tam pochopitelně nikdo nebyl. Takže zítra budeme pokračovat. Jsem už vytočený do vývrtky. Vzhledem k tomu, že mají přirozený monopol na infrastrukturu, napadlo mě včera, že je tím pádem musí regulovat nějaký státní úřad. A vskutku. Zjistil jsem, že úřad veřejných služeb v současnosti provádí audit na základě podnětů o nedostatečnosti zákaznických služeb této firmy. Tak připravujeme masivní stížnost. Uvažujeme o tom, že přejdeme k nějaké společnosti, která nabízí telefonní hovory přes náš kabelový internet. Jenom ještě musím zjistit, jestli bychom si mohli nechat svoje číslo. Jinak bych totiž všem pracovním kontaktům musel hlásit změnu. Nejsem si jistý, že by to stálo za ten opruz.

Odpolední vzrůšo

Dnes odpoledne bylo na naší ulici menší vzrůšo. Zrovna jsem obědval a najednou všude kolem slyším sirény. Vykouknu z okna a celou ulici lemují požární vozy. Z oken squattu přes ulici vychází dým. Lidé sedí na chodníku jako vždycky a sledují dění. Bylo mi blbé vyjít ven a okukovat, tak jsem pokrytecky fotil z okna "skrytou kamerou."

Požárníci vymlátili zadeklovaná okna, požár vevnitř uhasili, potom složili hadice a odjeli... Uvědomil jsem si, že jsem hašení požáru vlastně ještě nikdy v akci neviděl...

Americký slon v Buckinghamském porcelánu

Včera jsem se koukal na ruské zprávy, kde jsem se dozvěděl kromě vzniku ruského supertrháku superkrváku "Antikiller-Antiterrorist" i o tom, že Bush udělal britské královně bordel v zahradách Buckinghamského paláce. Pobrouzdal jsem po internetu a našel jsem dva články v britském tisku...

Podle prvního článku královnu příliš nepobavil nápad expertů ochranky George Bushe obrnit Buckinghamský palác u příležitosti jeho návštěvy ve Velké Británii. Údajně požadovali posílit zdi a vybavit okna neprůstřelnými skly a závěsy pro případ pumového útoku. Královna nesvolila s tím, že by to vyžadovalo zásahy do historických prvků budovy a že by v případě pumového útoku zesílené zdi a okna stejně nepomohly. Kromě toho údajně nechala seškrtat seznam ochranky, která bydlela s Bushem v paláci.

Ať už je to jakkoli, Bushova ochranka podle druhého článku i tak natropila v zahradách pěknou spoušť. Jeho helikoptéry údajně poškodily stromy a keře, které tam rostou od dob královny Viktorie. Královnino hejno plameňáků bylo údajně přesunem na bezpečné místo tak traumatizováno, že se nejspíš už nikdy do zahrad nevrátí. (předpokládám, že chudáci uletěli) Americká ochranka údajně podupala trávník víc než třicet tisíc hostů každoroční zahradní slavnosti. Navíc údajně poničili růže a vzácné exempláře rostlinné říše, které vysadila Královna Matka (nechť její ginem prosáklá duše odpočívá v pokoji) a pojmenovala je po členech královské rodiny. No a vrcholem všeho je [:-))] že jim všechna ta vysílací technika rušila televizní příjem a v královské televizi to zrnilo. :-)

Je to částečně z bulváru, takže zprávy berte s rezervou. Nicméně to dokonale odpovídá obrazu amerického slona v britském (a jiném) porcelánu. Povzbudivé je, že se nad touto zprávou pozastavoval a rozčiloval i americký tisk (byť pochopitelně ne ten prvoligový).

Kennedyovci na americké veřejnoprávní televizi

Během posledního týdne vysílala americká veřejnoprávní televize zajímavý a myslím dost objektivní několikadílný dokument o této moderní politické dynastii. Internetové stránky pořadu stojí určitě za probrouzdání.

Přepis projevu Ala Gora

Před nějakou dobu jsem vás upozorňoval na zajímavý projev Ala Gora. Tehdy byl na internetu k dispozici pouze text v podobě, v jaké si projev připravil. Dnes jsem se koukal na stránky moveon.org a našel jsem tam přepis projevu tak, jako zazněl.

Super nástroj na dočišťování digitálních fotek

Můj brácha mě před pár dny upozornil na báječný softvérek k dočišťování digitálních fotek. Výborně filtruje artefakty a šumy. Plně funkční demoverze, která se smí používat zadarmo k nekomerčním účelům, se dá stáhnout tady.

Jak se tady bojuje proti terorismu

Koukali jsme se onehda na zpravodajský pořad 60 minutes... Zpravodajský štáb se i s kamerou dostal přímo k cisternám se smrtelně nebezpečnými chemikáliemi v takovém množství, které by při případném útoku mohlo zasáhnout několik miliónů lidí. Reportér, se kterým spolupracovali, se takovým způsobem dostal do 60 závodů těsně sousedících s velkými městskými konglomeracemi po celých Spojených státech. Na tuto situaci upozorňovali už před rokem, kdy chtěl jeden senátor prosadit zákon, podle kterého by Ministerstvo bezpečnosti mohlo stanovovat chemičkám pravidla bezpečnosti a sledovat jejich dodržování. Podle jeho vlastních slov zákon neprošel kvůli tlaku chemického průmyslu. Tak nejenomže tahle země válčí údajně kvůli tomu, že snad někde měl někdo mít chemické zbraně. Tahle země je má přímo pod nosem a dělá s tím prd...

Mimořádný zážitek na Broadwayi

Jak jsem před týdnem psal, odměnili jsme se s Hoangem k pětiletému výročí lístky na hru "Jsem si sám manželkou." (I am My Own Wife/Ich bin meine eigene Frau) Autor Doug Wright navštívil na začátku 90. let Berlín a náhodou se dostal i do muzea Gruenderzeit, kde potkal jeho správkyni, transvestitu Charlotte von Mahlsdorf. Její příběh mu tak učaroval, že ji po návratu do New Yorku dopisem požádal o sérii rozhovorů, které následně sloužily jako podklad pro divadelní hru, která se po velkém úspěchu v menším divadle mimo Broadway dostala nedávno i na Broadway.

Charlotte se narodila v roce 1928 jako Lothar Berfelde. Používám ženský rod, i když se narodila jako chlapec a nebyla transsexuál, ale transvestita. Během války odcestovala z Berlína s matkou na pruský venkov, což ji na jednu stranu uchránilo před soužitím s otcem, který byl tyran a nacista a na druhou stranu vložilo pod křídla lesbické tety. Nakonec ale byla přece jenom odvlečena do Berlína, kde za tragických okolností zabila vlastního otce, který jí hrozil, že zastřelí nejprve ji a potom i její matku a zbytek rodiny. Odseděla si za to nějakou dobu v polepšovně. O vlásek unikla smrti, když ji chtěli esesáci zastřelit jako chlapce, který nenastoupil do armády. Po postavení berlínské zdi se ocitla na východní straně a stále více propadala své vášni - starožitnostem. Sbírala všechny možné předměty z konce 19. století - gramofony, polyfony, hodiny, nábytek, atd. Když se komunisté rozhodli zrušit a zbořit kabaret, kam chodila berlínská gay a lesbická společnost, s přáteli v předvečer zkázy veškeré zařízení kabaretu přestěhovala do sklepa svého domu v Mahlsdorfu, kde poté třicet let kabaret provozovala. V sedmdesátých letech byla, podle svého tvrzení, donucena podepsat spolupráci se Státní policií. Po pádu berlínské zdi dostala řád za příspěvek k záchraně kulturního dědictví, načež v zápětí vypukl skandál po odtajnění spisů Stasi. Za nějakou dobu napadla muzeum skupina neonácků. Muzeum sama bránila spolu se skupinou lesbiček, poté co vystrašení gayové vzali nohy na ramena. :-) Po tomto útoku se rozhodla přestěhovat a přesunout část muzea do Švédska, kde žila osm let. Nebyla schopna čelit "novému" Berlínu. V roce 2002 se vydala na dovolenou do Berlína a v zahradě muzea dostala infarkt a na místě zemřela.

V divadelní hře hraje všechny role jeden herec - Jefferson Mays - a vede si úžasně. Celá hra je složena z autentických rozhovorů, které autor s Charlotte vedl, z jejich korespondence a z jeho korespondence s přáteli v New Yorku. Na samý závěr zní ze starého gramofonu (pochopitelně zvukařským trikem) skutečná páska s jejich prvním rozhovorem a v tu chvíli si člověk uvědomí, že táž slova slyšel na úplném začátku hry v podání herce.

Celé hře dodává další kouzlo právě perspektiva naivního Američana, který, jak sám říká, ani nevěděl, co je to studená válka dokud neskončila. Propadá kouzlu příběhu, bezradně trpí, když se objeví Charlotiny spisy Německé státní policie, strašně chce věřit jejímu příběhu a nakonec tři dny po její smrti dostává obálku, kterou Charlotte poslala pár dní před tím, než umřela, s její fotkou z dětství, kde sedí jako malý chlapeček na lavičce v berlínské ZOO a objímá každou rukou jedno lvíče, které se mu packou opírá o nohy.

Je to hra o dilematech přežití, pro která se jen těžko hledají v západních demokraciích paralely. Pobavila mě a rozesmutnila zároveň. Měl jsem pocit, že se na ni Američané dívají jako na podívanou, ale nepociťují tu hlubokou emocionální reakci a pouto člověka, který žil v prostředí, kde je podobných příběhů přehršel. Tak jako pro nás, na druhou stranu, je Čaroděj ze země Oz jenom pohádka...

Snažil jsem se vysvětlit Hoangovi - myslím, že ne úplně úspěšně - ten pocit ztráty, který člověk cítí s nástupem amerikanizace západní Evropy. Ve hře je to krásně popsáno ve chvíli, kdy Charlotte v devadesátých letech navštivuje západní Berlín a když s ní německá televize typu MTV dělá rozhovor. Shodou okolností jsme byli v neděli na dim sum s jednou kamarádkou, za kterou přijel její kolega z Berlína. Postavu Charlotte znal a říkal, že ji měl rád, že byla "legrační, když seděla jako staromilská dáma, vyprávěla své příběhy a dělala pukrle."

Myslím, že jsme byli za utrpení totality odměněni darem právě takových ryzích příběhů zrozených ve specifických poměrech dané doby a do budoucnosti nejspíš nepřenositelných. Když se člověk prochází po Praze, tak podobné postavičky stále ještě potkává a ze zdí starých domů cítí jejich příběhy. Obávám se ale, že tohle všechno odvál čas a pokud ještě neodvál, tak časem odvane a nahradí příběhy postmoderními. Přesto bych si přál, aby tuhle hru uvedli v Praze. Představuji si, jak by hlavní roli hrál Jaroslav Čejka. A vím, že přestože teď žiju za Oceánem, mé srdce patří staré Praze. Když jsem se poprvé vrátil z New Yorku, hrozně jsem si přál, aby byla Praha trochu jako New York. Časem jsem se ale naučil toužit po ní takové, jaká je a chvíle, kdy začne připomínat New York se naopak hrozit...

Letadlo

Na monitoru visícím ze stropu paluby se po mapě pomalu sune figurka našeho letadla. New York na ní vypadá jako profil nosatého plivajícího starce. Na jeho čele leží Bronx, který pomalu přechází ve vystouplé zarostlé obočí, spojující se nad špičkou nosu v Inwoodu a parcích Washington Heights...

(zbytek slíbené povídky si můžete přečíst, když kliknete obrázek) :-)

Litery

Posledních pár dní jsem si dopřával volnější tempo. Konečně jsem se dostal k tomu, abych dal na papír, respektive na obrazovku, myšlenky, které se mi delší dobu honí hlavou. Začala vznikat menší povídka, která tak nějak shrnuje můj vztah k New Yorku a k Praze. Ještě ji nemám úplně dopsanou, ale až bude, vyvěsím ji...

Vichřice

Podle včerejších večerních zpráv měla New York dnes zasáhnout šílená vichřice dosahující rychlosti přes 100 km/h. Živly měly kulminovat v odpoledních hodinách. Říkal jsem si, bude zábava, půjdu odpoledne ven a celé to nafotím. Ráno jsem šel do obchodu a představoval jsem si, jak budou odpoledne ulicí lítat velké černé igelitové pytle s odpadky, připravené na chodníku k odvozu, nebo jak nám alespoň živel uklidí obě strany ulice najednou.

Pravda, během dne občas dost zafučelo a někde údajně došlo ke slibovaným škodám, ale u nás nahoře vítr tak maximálně rozfoukal listí. No, ale třeba ještě není všem dnům konec... :-)

New York se nenechá ve svém každodenním životě mnoha událostmi vzrušit ani vyrušit. I dnes ráno vyčistili levou stranu naší ulice a auta poslušně přeparkovala do dvouzástupu u pravého chodníku... a když jsem se naposledy díval z okna, byl na naší straně stejný bordel jako ráno.

Vojnovič

Dočetl jsem Vojnovičovu Moskvu 2042 a musím říct, že to je jedna z nejlepších knih, na kterou kdy padlo mé oko. Jestli máte možnost, určitě si ji někde sežeňte a přečtěte!

Kuře na rohu

Dnes odpoledne svítilo sluníčko, ale na teploměru bylo o 20 stupňů Celsia méně než minulý víkend. Hoangovi se do zimy nechtělo, tak jsem se vydal sám metrem na 72. ulici a odtud pomalou procházkou přes Central Park domů. Bylo to velmi příjemné. Občas potřebuji vypadnout z domova a o samotě si srovnat myšlenky v hlavě.

Když jsem zahýbal na rohu 128. ulice k našemu domu, uviděl jsem na cestě živé bílé kuře. Zmateně se koukalo kolem, občas něco sezoblo ze země a čechralo si v té zimě peří. Kolemjdoucí se zastavovali, nevěřícně na něj koukaly a možná mnoho z nich napadalo to, co mně. Co s ním? Domů si ho člověk vzít nemůže. Na večeři si ho uvařit nemá srdce. Odkud se tam vlastně vzalo? Nakonec jsem pokrčil rameny a odešel domů...

Projev Ala Gora

Al Gore pronesl dnes, myslím, velmi dobrý projev na akci spolupořádané organizací moveon.org.

Poslouchal jsem pozorně a chci věřit, že si americká většina uvědomí alespoň pár věcí, o kterých mluvil. Mimochodem, společných rysů této americké vlády s vládou Nixonovou jsem si všimnul už před nějakou dobou.

Projev si můžete přečíst nebo poslechnout tady. V současnosti tam mají pouze text připraveného projevu. Ve skutečnosti toho řekl podstatně víc a spousta důležitých věcí v textu dostupném v této chvíli na Internetu chybí. Předpokládám ale, že tam časem vytisknou přepis skutečného projevu.

Zprávy z médií

Dnes jsem v médiích zaznamenal tři věci, které mne zaujaly.

Prvním byl rozhovor Marthy Stewart s Barbarou Walters ve zpravodajském pořadu 20/20 stanice ABC. Martha Stewart je, pro ty z Vás, kteří ji neznají, jedním ze zosobnění amerického snu se všemi pozitivními i negativními stránkami. Z majitelky malé cateringové firmy, kterou založila s kamarádkou na malém městě v New Jersey se přes několikaletou kariéru na Wall Street propracovala k majitelce obrovského impéria v oblasti "domácnosti." Uvádí televizní pořad typu "domácí štěstí pro bohaté," má několik časopisů, sortiment produktů prodávaných v síti K-Mart a obrovskou internetovou stránku. Její čistá účetní hodnota byla kolem miliardy dolarů. Před nějakou dobou prodala den před tím, než vyšly najevo zprávy o odmítnutí žádosti o uznání prototypu na lék proti rakovině americkou obdobu SÚKLu, akcie výrobce v hodnotě 40,000 dolarů, což je malý plivanec v moři jejích statků. Znala generálního ředitele té firmy a jeho asistent jí v den prodeje neprozřetelně prozradil, že jeho šéf prodal své akcie. Šéf za to v současnosti sedí v base. Martha Stewart byla obviněna z toho, že se snažila zničit důkazy, které by ji mohly usvědčit ze zneužívání neveřejných obchodních informací. Je z toho tady obrovský skandál. Akcie její společnosti šly do pr..., ona přišla o půlku majetku, ale to není nejdůležitější, protože jí určitě zůstalo dost. Problém je v tom, že jedním šmahem přišlo o obrovský majetek spousta lidí, kteří do akcií její společnosti investovali. Připadne mi absurdní, že by žena, která vybudovala miliardovou firmu tratila čas vymýšlením, jak ušetřit 40 000 dolarů a riskovala tím svobodu, což po letech na Wall Street samozřejmě musela vědět. Je docela možné, že to bylo tak, že prostě učinila jedno z tisíce rychlých instinktivních obchodních rozhodnutí, které ředitel tak velké firmy musí činit každý den. Pak se možná lekla, když praskla celá bublina kolem ředitele inkriminované společnosti a zbytek se ukáže u soudu. Myslím, že celá věc má hluboký "pohlavní" podtext. Média a možná i soudní systém se dost možná nemůžou dočkat toho, až ženu, která si postavila svou značku na tom, že je úspěšná, ale přitom dobrá ženuška, dostane na zadek. Mimochodem, v inkriminovaný den byly prodány tisíce akcií oné firmy. Přestože je mi Martha Stewart tím, co zosobňuje, výrazně nesympatická a přestože nejsem zdaleka tak naivní, abych věřil všemu, co říká v televizním rozhovoru, musím říct, že jsem dnes byl na její straně.

Z jiného soudku. Druhou záležitostí bylo z mého pohledu naprosto neodpustitelné novinářské faux-pas téže stanice, která ve sledované zpravodajské relaci odvysílala zprávu, že Al Qaeda možná plánuje další útok na USA s využitím dopravních letadel, načež v zápětí řekli, že tato zpráva pochází od jediného zdroje ze zahraničí a nebyla potvrzena z jiného nezávislého zdroje. Neuvěřitelné!!! Jedním ze základních pravidel novinářské etiky je nezveřejňovat zprávy, které nebyly podepřeny alespoň dvěma nezávislými zdroji. Tohle je prachsprosté šíření poplašné zprávy a ABC by za to měli napařit pokutu, až by se ohli přes své nenažrané hamižné břicho. Polovině truhlíků totiž zůstane trčet v paměti pouze první část zprávy, což přidá na notně ochablé legitimitě Bushova válečného tažení. Jsem nasraný!

Třetí věc se týká zajímavého rozhovoru v pořadu Charlie Rose (rozhovory se známými lidmi ve 23 hodin). Dnes byli jeho hosty protagonisté filmu Love, Actually, který se sice zhlédnout nechystám, nicméně herečka Emma Thompson řekla zajímavou věc. A to, že velikou tragédií po 11. září byla promrhaná šance změnit svět k lepšímu. Říkal jsem si, že trefila hřebíček na hlavičku. Myslím, že v určitém pohledu je tato promrhaná šance ještě tragičtější než oběti ve World Trade Center a následné dopady na hospodářství města New York. Je to totiž ztráta globální a objektivním způsobem asi nekvantifikovatelná. Další zajímavá věc, která v tom pořadu zazněla: je škoda, že Tony Blair vyplácal zahraničně-politické karty na válku v Iráku. Po rozsáhlé zahraničněpolitické akci většinou voliči obrací pozornost k domácím problémům a nechtějí vidět další zásadní snahy v zahraničí. V pořadu zaznělo, že by byli raději, kdyby se Tony Blair vepsal do zahraniční politiky bojem s AIDS nebo chudobou v Africe a ne válkou v Iráku. Souhlasím.

Závěr: když se tady člověk dívá na televizi, jde spát s hořkou slinou na jazyku. A ta hořká slina není z nikotinové žvýkačky.

Výročí

Před pěti lety 7. listopadu jsem se poprvé v New Yorku setkal s Hoangem. Oslavili jsme to dnes pěknou večeří v restauraci The Place. Příští týden jdeme na hru "I'm my own wife," která má být úžasná a moc se na ni těším.

Metro je ložnice, tělocvična i knihovna

Dnes odpoledne jsem se rozhodl vydat nejprve do East Village a při vodní dýmce pilovat první koncept překladu krátké knížky, na kterém pracuji s jednou kolegyní. Potom jsem se vydal pěšky do čínské čtvrti po nákupech.

V metru obsadil lavici u dveří vedoucího do druhého vagónu bezdomovec. Za dvacet minut stihnul celou odpolední hygienu. Nejprve se vyklubal zpod deky. Protřel si oči, upravil hnízdo a začal cvičit. Nejprve si protahoval ruce, potom se v předklonu snažil dosáhnout co nejvíce ke kotníkům, načež zášvihem protahoval boční svalstvo zad a ramena. Otevřel dveře na přechodní můstek do druhého vagónu, vyšel si na chvilku na čerstvý vzduch a pořád si u toho něco sám pro sebe povídal. Nakonec zašel zpátky, vytáhnul z báglu pouzdro s brýlemi, nasadil si je na nos, rozložil noviny a začal si číst. Než si stihnul dát odpolední kafe, musel jsem na čtrnácté ulici vystoupit.

Venku zuří babí léto

Od pátku minulého týdne je venku kolem 20 stupňů a svítí slunce. Neuvěřitelné! Dokonce jsme si kvůli tomu i nechali ujít každoroční halloweenový průvod a v pátek večer jsme odjeli na venkovském sídle naší známé v Hamptons. Moře bylo plné surferů.


Navíc jsem měl přes víkend skvělý motoristický zážitek. Naše známá chtěla cestou pracovat na notebooku, tak mě požádala, jestli bych neřídil - jejího mercedesího kabrioletího veteránka z roku 1966. No odmítli byste?

Týden sovětské kultury

Od práce na překladech a na propagaci mi během posledního týdne poskytly vítanou a příjemnou přestávku dva zážitky sovětské kultury.

Prvním je kniha Moskva 2042 od Vladimíra Vojnoviče. Moje kamarádka ji překládá do češtiny a jestli ji vydají, určitě si ji pořiďte. Je to parádní pseudo-sci-fi o cestě sovětského spisovatele v německé emigraci do budoucnosti - do Moskvy roku 2042 - pravidelným letem Lufthanzy. Moskva roku 2042 je pochopitelně komunistická, ale jak! Vládne jí Genialisimus (geniální generální tajemník a generalisimus) jakožto Bůh, vrchol pětiúhelníku vedení, generální tajemník strany, vrchní velitel vojsk a nositel řady dalších funkcí. Budování reálného komunismu započal Velkou srpnovou revolucí. Pochopitelně nemají obchody a peníze, ale zato se mohou najíst v zakostrách (tedy zařízeních komunistického stravování.) Zdraví se slágen (sláva genialisimovi) a klejí slovy "progena!" Noviny jsou tištěny na toaletní papír, který narozdíl dob reálného socialismu na veřejných záchodech mají v neomezeném množství. Místo křižování se hvězdí. Na konci cípů hvězd pro změnu mají malé kříže. Propracoval jsem se zatím jenom na stranu 150 a královsky se bavím.

Druhým zážitkem byla dětská roková opera Davida Tuchmanova "Galuboj ščenok," kterou mi Julie pustila z cédéčka. Goluboj znamená rusky modrý, ale zároveň taky teplý - gay. Pochází ze sedmdesátých let a je napsána formou dětské pohádky, ve které je každé druhé slovo dvojsmyslem. Přesto však prošel cenzurou - konec konců, je to přece pohádka pro děti a kdo si myslí, že má ještě jiný smysl, tak ten se mýlí. Syžet: na jednom normálním ostrově žila normální zvířátka normálním životem. Jedním z nich bylo modré štěně. Ostatní psi si s ním nechtěli hrát. Štěně z toho mělo depku a pořád srdceryvně zpívalo "ach, ach, proč já jsem modrý." Až jednou ostrov napadl zlý pirát, který by zahubil všechny, kteří se neschovali. Modrého teplého psa k sobě nikdo nechtěl vzít. Nakonec zaklepal na dveře černé kočky, která ho pustila dále, ale v zápětí ho zradila a vydala pirátovi, protože měla ráda piráty a nenáviděla psy. Oba se nalodili na pirátovu bárku. Pirát byl zlý a pořád s kočkou přemítal o tom, co by mohl zlého provést. Jeho protikladem byl hodný námořník s operním hlasem, kterého pirát napadl a postupně jeho loď potopil pomocí mečouna, který zpíval, že všechno propíchá a že i jeho matka a babička byly taky píchačky. Hodného námořníka nakonec zatknou, ale modrý a teplý pes ho osvobodí a společně piráta porazí. Zvířátka na ostrově si začnou modrého a teplého psa vážit a vše skončí sborem "ať žije modrý, teplý geroj!" Řehtal jsem se ještě hodinu potom. Uvažoval jsem, že by to v přebásněné formě mohlo osvěžit vystoupení některého z pražských kabaretů.

Konečně film, který se mi líbil

Station Agent. Roztomilý film s dobrým příběhem, dobře zahraný. Moc dobře jsem se bavil! Konečně film, u kterého se mi po první půlce nechtělo zvednout a odejít z kina.

Zelená stezka kolem Manhattanu

Po celém týdnu stráveném u počítače jsem se dnes před obědem rozhodl, že si vyjedu ven na kole, abych úplně nepropásnul krásný newyorský podzim. Většinou jezdívám do Central Parku, ale tentokrát jsem se rozhodl, že prozkoumám tzv. zelenou stezku. Respektive, že se tak jmenuje jsem zjistil až cestou a následně z internetu. Věděl jsem, že se dá podél řeky Hudson dojet z Upper West Side do Chinatownu, protože jsem to jednou kdysi absolvoval. Věděl jsem, že Riverside park se táhne až dolů k 72. ulici a že jeho severní část postupně přechází v Riverbank State Park a potom ve Fort Washington Park, který se táhne až na úplný sever Manhattanu do Inwoodu. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli se to dá celé projet na kole. Kdybych se dopředu podíval na internet, tak bych věděl. Ani mě to ale nenapadlo, takže jsem se nejspíš podvědomě nechtěl řídit mapou. Cestou na sever jsem nějak propásl nájezd a tak jsem jel po Riverside Drive a koukal se z výšky dolů na řeku, kolem které se táhne železnice a hned vedle ní Riverside Park, ve kterém jsem zahlédl cyklistickou stezku, ale neměl jsem se k ní jak dostat. Podařilo se mi to až ve Washington Heights na 181. ulici. Pak jsem po ní dojel až k dalšímu přerušení těsně před Inwoodem a rozhodl se pomalu vrátit. Zpátky jsem už jel podél řeky a byla to nádhera až zhruba do 145 ulice, odkud je zelená stezka zase přerušena až do 125. ulice. Mezi 145. a 135. ulicí zřídilo město dočasnou cyklistickou stezku - poměrně nevábnou - kolem čističky vod, ale bylo to pořád lepší než bojovat s provozem na silnici. Celkem jsem byl venku hodinu a půl a dorazil jsem domů skvěle občerstvený. Dal jsem si k obědu špagety, uvařil si kafe, dokoukal se asi podesáté na kazetu se svými oblíbenými Tales of the City Armisteada Maupina a za doprovodu Haničky Hegerové se pouštím znovu do práce.

Mimochodem, její písničku "Bože můj, já chci zpět" miluju. Pouštím si ji, když se mi stýská po Praze, běhá mi při ní mráz po zádech a občas i slzím. :-) I když, přísně řečeno, bych při ní měl myslet na Ostravu, protože, alespoň pro mě, je ta píseň spíš o dětství než o prvním dospělém domově. Zatím jsem se k tomu ale nedopracoval. Domov v Praze mě prostě napadá první a když si na něj vzpomenu, šimrá mě v břiše. Třeba až budu starší, budu sentimentálně vzpomínat na dětství v Ostravě... kdo ví.

Když prší, tak leje ... jak se tady říká

Minulý týden jsem se věnoval jenom propagaci. Pořád dolaďuju stránky, dopracovávám databázi kontaktů, chystáme se s Julií na velkou rozesílací akci, která proběhne tento víkend. Na žádný překlad jsem v podstatě ani nešáhl.

Tento týden jsem pro změnu zavalen překlady. Včera jsem dělal zakázku odtud a začal pomalu pracovat na velké zakázce z Prahy. Dnes odpoledne jsem do toho dostal velikou urgentní zakázku, kterou jsem právě dodělal. Do konce týdne mám ještě dva velké překlady. Takže do sobotního rána se nehnu z domova. Ale díky bohu za to - peněz tady není nikdy dost...

Joe milionář vyrazil do světa aneb podejte mi kýbl, budu zvracet

V americké televizi proběhlo několik variací na první soutěž Joe Milionář, ve které se x žen ucházelo o jednoho chlapa, o kterém jim producenti show řekli, že je milionář a on nebyl. Zápletkou bylo, jestli s ním dívka zůstane i když se dozví, že je to traktorista bůhví odkud a vydělává tak na chleba. Když zůstane, dostanou myslím milión dolarů dohromady. Tak to nějak bylo. Chyták byl v tom, že celý pořad byl předtočený, takže účastnice údajně opravdu nevěděly, která bije.

Inu, teď už jim v Americe na špek nikdo neskočí, tak se vydali do Evropy. V létě jsem v hospodě v Praze potkal Američana, který pracoval pro casting "nějaké reality TV show" a odmítal říct které, tak jsem si říkal, že se musím podívat na první díl.

No neskutečné! Vybrali dokonalou karikaturu ignorantského burana, který pracuje jako koboj někde v Texasu. Blbej jak pučto! Pronajali vilu v Toskánsku a do ní nalákali x dívek a žen, z nichž myslím 4 jsou Češky, aby se o něj ucházely. Už do prvního dílu zapracovali snad všechny existující stereotypy panujících o Evropanech v USA a naopak. V určitých místech jsem si říkal, že to snad nemůžou myslet ani vážně. No, evidentně myslej.

Na další díly se dívat nebudu ale chtěl jsem vám alespoň dát vědět, o co přicházíte. Tady je jeden z mnoha odkazů.

Nová tvář fotkového bloku

Tak jsem trošku překopal svůj fotkový blok a dal na něj takový výběr svých oblíbených kousků.

Svět podle Gimpa

Tak jsem si dnes před večeří hrál se svým grafickým programem Gimpem.

Inu, paravan... či erotický sen...

Dvě naprosto stejné budovy a koukejte na ten rozdíl...

Reality TV míří do Česka - oh nooooooooooooooo!

Tak si to přečtěte sami. Mimochodem, co to sakra je televize Óčko. Uteklo mi něco?

Špekáčky a opékáčky

Tak jsem zrovna koukal přes internet na české zprávy a dozvěděl jsem se, že i u nás už vstoupila v platnost vyhláška regulující přísady uzenin. Jak mi kdysi říkal brácha žijící ve Finsku, jakýsi místní salám tam pro vysoký obsah mouky díky této vyhlášce spadl do kategorie pečiva. :-) Myslím, že se u nás tímto také rozšíří sortiment pečiva a lehkých topných olejů.

Matka Tereza na prknech, která znamenají svět

Právě jsem se dočetl na BBC, že v Itálii spustili muzikál o Matce Tereze. Údajně se jedná o směsici funku, reggae a popu a má obrovskou návštěvnost.

Matku Terezu hraje dvaadvacetiletá herečka, která ji zobrazuje při boji s byrokracií ve snaze dostat jídlo. Údajně se jedná spíše o portrét Matky Terezy, který se vyhýbá politicky citlivým tématům, jako např. že přijala peníze od průmyslníka Maxwella nebo bývalého haitského diktátora Duvaliera, jak píše BBC. No, Durex tento muzikál asi nesponzoruje...

Stále se opaluju u monitoru

S Julií pracujeme na velké propagační akci. Od pondělka jsem se nehnul z domova, sedím u počítače a makám na databázi kontaktů. Dnes jsem si udělal malou pauzu a šel nakoupit zeleninu za roh ke korejcům. Chci už to mít z krku.

Ale v pondělí ta pauza stála zato. New York navštívila jedna dávná známá, kterou jsem neviděl roky. Zašli jsme si do cukrárny ve čtvrti Nolita (North of Little Italy - tedy severně od italské čtvrti) která se specializuje na rýžový pudink. Dal jsem si kokosový a čokoládový a olizoval jsem se až do večera.

Jejich starosti...

Dnes jsem plánoval, že budeme po Simpsonových, u kterých relaxuju po práci, cvičit, protože mě po celodenním opalování u monitoru bolej záda. Simpsonovi se nekonali kvůli baseballu, tak jsem hned v 7 začal do Hoanga hučet, ať zapne dévédéčko s Pilates. Ani po pěti minutách nepovolil a trval na tom, že se bude koukat na pořad Oprah Winfrey, ve kterém hostovala Barbra Streisand. Inu, vzdal jsem to a šel jsem vařit večeři. Kromě chvíle, kdy jsem musel rychle zavřít dveře do kuchyně a vyvětrat poté, co se mi v troubě vznítila miniaturní vrstva oleje na alobalu (asi jsem dal plech moc blízko k hořákům) jsem poslouchal. Občas byl ten rozhovor tak absurdní, že jsem musel vyběhnout do obýváku a podívat se na vlastní oči.

1. (ale spíš jen na okraj) Kdo ví, co zakrýval ten podivný vysoký rolák. (viz foto v odkazu)
2. B.S. byla úplně mimo! V jednu chvíli tam sveřepě rozvíjela svou posedlost slaďováním barev. Květiny rostoucí na zahradě před oknem do určitého pokoje musejí být sladěny s jeho barvami. Tak jednou, chudák, jela do svého newyorského apartmá a pochopitelně si před tím nechala na okno vysadit kytky a nadiktovala, jaké barvy mají být. Přijela do New Yorku a - hromy, blesky - byly tam kytky barvy, která se bila s barvou na stěnách. Ale byly to přece kytky - živí tvorové - tak je přece nemohla vykopat a zahodit. Rozhodla se tedy překrýt je záclonou, aby se na ně nemusela dívat. (Oprah vtipně poznamenala, kdepak je asi konec tetě zahradnici). Ale tím to zdaleka nekončí. Za pár dní někdo (už si nepamatuju kdo) rozhrne záclony a kytky mají jinou barvu - asi začaly odkvétat, předpokládám. Inu, zeptal se onen člověk Barbry, jestli dala ty kytky vyměnit a ona že ne... Tý jo, když to zmerčila, ihned zavolala Deepakovi Choprahovi (jména slavných z ní lítala až se prášilo) a ten jí řekl, že si to asi tolik přála, až to dostala. (sic!) Oprah na to podotknula, že to možná mělo co do činění se sluncem... :-) B.S. se mírně zarazila a zamračila, jelikož někdo přerušil její monolog o kouzelné moci lidské [rozuměj: její] vůle. No to už jsem ležel v křečích... Celé téma se totiž probíralo minimálně deset minut. Mimochodem, nakonec zazpívala - celá v bílém, do bílého mikrofonu a s bílým pudlem v náručí. :-)

Tyhlety show v USA slouží jako výborný vzájemný handl propagací. Barbra Streisand vydává nové CD. Tak udělá vystoupení na show Oprah Winfrey, kde zazpívá v televizi poprvé po několika desetiletích. Na jednu stranu se sledovanost Oprah Winfrey zvedne ještě do závratnějších výšin a s ní i příjem za reklamu (mj. uvozenou jejím podmanivým hlasem: "skryté titulky poskytl výrobce následujícího produktu"), na druhou stranu si díky tomu Barbra Streisand odpropaguje svoje cédéčko. Pak už stačí přimíchat jenom srdceryvný příběh o fanynce s rakovinou prsu a je uvařeno...

Inu, kapitalismus.

Další filmové zklamání

Poslední dobou se mi skoro nechce chodit do kina. Kdykoli se tam vydám, končí to zklamáním. Výjimkou nebyl ani film Mystic River režírovaný Clintem Eastwoodem (který kromě režie dělal ještě dalším 150 věcí a možná v tom vězel jeden z problémů) přestože tady o něm všichni kritici básnili. Ani Hoangovi ani mně ani kamarádce filmařce, která ho s námi viděla, se nelíbil.

Kdyby se vyhnul moralizování a přetvořil literární předlohu v dobrou detektivku podle pravidel Agáty Christie, dopadl by asi líp. Premisa příběhu je sama o sobě zajímavá a proto jsem se nejspíš i vydal do kina: z vraždy dcery jednoho z tří přátel dětství je podezřelý druhý z nich a vyšetřuje ji třetí.

Příběh v kostce: tři kluci kamarádi; jednoho z nich unese falešný "policajt," ze kterýho se vyvine pedofil a čtyři dny ho brutalizuje, než se mu podaří uniknout. Přestane se stýkat s těma dvěma zbývajícími a trio se rozpadne. Z druhého vyroste jakýsi pseudomafián, který se snaží minimalizovat trestnou činnost do té míry, aby ho nikdo nechytl. Třetí se stane policajtem, kterého opustila žena, která mu neustále odněkud volá, ale přitom nic neřekne. Mafiánovi někdo zabije devatenáctiletou dceru. Zneužívaný je v baru, kde před zavražděním řádila. Zneužívaný přijde domů celý od krve s tím, že ho někdo přepadl a že ho nejspíš zabil. Postupně na něho padne podezření. Jeho manželka se z prapodivných důvodů najednou nedokáže vyrovnat s jeho psychózou a řekne Mafiánovi, že si myslí, že její manže zabil jeho dceru. Ten ho nakonec zabije. Mezitím se policajt dozví, že tu dívku zabili dva pubertální bratři jejího přítele, jehož otce kdysi Mafián zabil. Ukáže se, že o tom policajt věděl a že také ví, že Mafián zabil Zneužívaného. Těsně před koncem filmu následuje hloupý monolog manželky Mafiána o tom, jak se jejich děti i ona cítí bezpečná, protože on udělá všechno, co je potřeba, aby ochránil své milované a že přece s tak dobrým úmyslem nemůže být nic, co udělá, špatné. (sic) Následně ho manželka ojede. A k policajtovi se opět naprosto bez filmového vysvětlení vrátí jeho manželka.

Nikdo jsme na konci filmu přesně nevěděli, o co vlastně Eastwoodovi šlo. Příběh byl nedodělaný. Zbytečně hrubé scény násilí (např. vidíme obličej jednoho z na zemi ležících bratrů - vrahů ve chvíli, kdy mu na něj botou dupe rozzuřený starší bratr - pětkrát!!!

Na druhou stranu to bylo poměrně slušně zahrané - byly tam zvlášť slušné scény šíleného, neovládaného zármutku a morálních dilemat.

Celkově to ale bylo velké zklamání.

Ruský večer

Včera jsem byl večer u kamarádky a obchodní partnerky Julie, o které jsem se tady mnohokrát zmiňoval. Potřebovali jsme probrat nějaké obchodní věci a plánovali jsme, že po večeři trochu pocvičíme rusko-anglické tlumočení.

Nakonec ale dorazil její ruský kamarád a kolega tlumočník z Washingtonu, otevřeli jsme flašku červeného, on naladil Juliinu starou kytaru a zbytek večera jsme strávili při družné slovanské zábavě s písněmi Vysockého.

Náhledy fotek

Konečně jsem přišel na to, jak na stránky dávat jenom náhledy fotek, které by se měly natahovat podstatně rychleji než celé fotky. Když na ně klepnete, otevře se fotka v původní velikosti. Snad to těm z Vás, kteří se sem připojují přes modem, ulehčí prohlížení.

Dáma v natáčkách

Dnes jsme byli s kamarády zase v italské čtvrti Bronxu, o které už jsem tady psal. Nakoupili jsme sýry, maso, čerstvé těstoviny, zašli jsme na dobrý oběd a pak si na závěr dali kafe. Když jsme takhle seděli v kavárně, z vedlejšího vchodu vyšla dáma v natáčkách, odplivla si na chodník a nasedla do auta. V tu chvíli jsem nebyl dost pohotový a nezachytil ji na foťák. Za nějakou dobu jsme ji ale zahlédli podruhé a to už jsem ji alespoň z dálky zachytil.

Super epizoda Simpsons

Po celodenní práci jsem se skvěle bavil u dnešní epizody Simpsons, v níž pan Burns zaprodal kostel reverenda Lovejoye marketingové ředitelce, která z něj učinila úžasnou směsici obchoďáku s Disneylandem. Lisa se rozhodla vystoupit z církve a najít si nové náboženství. Po cestě se objevovaly na nebi mráčky, na kterých byla zpitvořena jména náboženství a církví. Zaznamenal jsem "Bed, Bath and Baha'i" podle místního řetězce obchodů Bed, Bath and Beyond. Nakonec narazila na springfieldský budhistický chrám, ve kterém meditovali Carl a Lenny pod vedením Richarda Gera. Lisa se rozhodla konvertovat. Rodina a široké okolí se jí snažilo mírným až hrubým nátlakem dostat zpět do náruče církve. Nechtěli jí např. dávat vánoční cukroví a zabalili Milhouse s Ralphem do podoby poníka. Marge za Lisou poslala malou Maggie s parohy na hlavě a cukrovou berlou - za oknem stál reverend Lovejoy a skandoval "lízni si, lízni si." Lisa utekla zpět do budhistického chrámu, ve kterém jí Richard Gere vysvětlil, že budhisté projevují náboženskou toleranci a že může slavit vánoce se svou rodinou i jako budhistka. Lisa se tedy vrátila domů a řekla, že s nimi půjde na půlnoční. Marge se jí zeptala, jestli tedy bude licoměrně světit církev. Lisa odpověděla, že ano a Homer jí na to řekl: "Více jsem od tebe nikdy nechtěl." A konec... Bohužel jsem to nestačil nahrát, protože Hoang v druhém pokoji cvičí Pilates z videa...

Zajímavá práce

Uprostřed právničiny, kterážto se tady stala téměř mým denním chlebem a v níž jsem už našel i zalíbení, jsem se dostal k jiné zajímavé prácičce. Učím jednu sopránistku vyslovovat texty českých písní, které bude zpívat v Carnegie Hall. Texty zároveň překládám do angličtiny. Je to příjemná práce.

Dalším malým vítězstvím bylo, že mi konečně dorazil hardwarový zámek od mojeho překladatelského podpůrného programu SDLX. Zapomněl jsem ho v Praze, takže jsem musil prudit ségru, aby mi zašla do bytu a poslala ho poštou. Ale mám ho. Předchozí veliké smlouvy, které jsem překládal bez něj, jsem naládoval do překladatelské paměti a teď už to půjde jako po másle.

Mimochodem, ten software nepřekládá sám. Jenom natáhne soubor s originálem, rozseká ho do segmentů a vytvoří mezisoubor se dvěma sloupci - vlevo je originál a napravo se píše překlad. Každý potvrzený segment se potom ukládá do paměti a když se v budoucnosti objeví segment podobný, systém na mě vyplivne překlad, který jsem v minulosti vypotil. Kromě toho si můžu jednoduše vytvářet terminologické databáze a položky se mi automaticky zobrazují, když se daný termín objeví v originálním textu. Nakonec se hotový překlad napasuje do formátování originálu. Je to super pomůcka. Všem lidem z profese vřele doporučuji!

Palestinec na Ruzyni

Nevíte někdo, jak dopadl případ toho třicetiletého Palestince, Ibráhíma Zijáda, který byl nucený kempovat na letišti v Ruzyni poté, co byla zamítnuta jeho žádost o azyl? Před pár týdny to proběhlo tiskem, ale od té doby ani slovo. Na stránkách ČSA ani slovo...

Svalovec a zubatci

Zatímco se stále zvyšuje možnost, že Kalifornie nevysloví důvěru současnému guvernérovi a zvolí na jeho místo Terminátora, v New Yorku propustili z nemocnice člověka, který ve svém subvencovaném městském bytě v Harlemu, z něhož se ho úřady už delší dobu snaží vystěhovat protože neplatí nájem, choval dospělého tygra a krokodýla. Tygr chtěl napadnout kotě, které bylo novým přírustkem do jeho manéže. Chlap se mu v tom snažil zabránit a tygr ho pošramotil. Chlap se dobelhal do nemocnice, kde mu doktor nevěřil, že mu zranění způsobil tygr. Až když na policii volalo několik lidí z činžáků, kde bydlel, vydali se tam, zvířata uspali a převezli je do rezervace na Západě. Chlapa čeká obvinění z několika trestných činů.

Nedělní oběd po čínsku - Dim Sum

Dnes jsme se vydali s kamarády do restaurace Harmony Palace na Mott Street v čínské čtvrti, která je proslavená tradičními čínskými obědovými slavnostmi - dim sum. Z domova jsme vybíhali na poslední chvíli, takže jsem bohužel zapomněl foťák. Jedna naše kamarádka s sebou foťák měla a jestli pošle fotky e-mailem, tak je určitě přetisknu.

Prozatím tedy alespoň slovně. Harmony Palace je obrovské zařízení rozměrů nádražní haly s kapacitou 400 hostů, rozesazovaných kolem velikých kulatých stolů. Čínská čtvrt je nejspíš jediné místo v New Yorku, kde je společensky přijatelné sesadit dvě skupiny, které se navzájem neznají, k jednomu velkému stolu. "Přisedávání" se tady jinak nenosí. To ale předbíhám. U vchodu je pultík s uvaděčkou, u které jsme nejprve nahlásili, že je nás pět. Dostali jsme přiděleno číslo 131 a čekali jsme asi dvacet minut než se uvolnil potřebný počet židlí a uvaděčka vyvolala naše číslo do mikrofonu připnutého na klopě. Bez mikrofonu by ševelící dav nepřekřičela. Číšník nás potom dovedl ke stolu, přinesl prázdný účet, misky, talířky, hůlky a zelený čaj a hostina mohla začít.

Mezi stoly vozily číšnice vozíčky naložené různými dobrotami. Na přední starně vozíčku měly pověšeny cedulky s čínskými a anglickými názvy jídel. Takový pojízdný bufet. Když na člověka něco zapůsobilo, tak mávnul, číšnice zastavila, on si prohlédnul obsah vozíčku a ukázal kolik čeho chce. Číšnice naložila jídlo na stůl a malinkým razítkem, zavěšeným na šňůrce kolem krku, označila na účet počet kusů. A tak to šlo pořád dokola, dokud člověk nebyl nacpaný k prasknutí.

Měli jsme napařované knedlíčky se zeleninou, napařované knedlíčky s krevetami, smažené knedlíčky s vepřovým, tofu obalované rýžovým těstem, rýžový závin s hovězím, rýžový závin se zeleninou, kousíčky vepřového v nějaké omáčce, mírně nasládlé kousíčky pečiva plněné slanou masovou směsí (výtečné!), smažené knedlíčky se žraločí ploutví, lepivou rýži s masovou směsí v banánovém listu a nakonec měkké kokosové knedlíčky jako dezert. A to jsem si to určitě zpětně nevybavil všechno. Prostě žranice jako ve středověku.

Nakonec člověk jenom mávne na vrchního, který razítka spočte a pošle vás zaplatit k pokladně. Celá ta sranda vyšla na 10 dolarů na osobu a to jsme se opravdu ven doslova vykutáleli.

Dim sum určitě nepatří mezi nejzdravější kulinářské zážitky, protože do sebe člověk nasype horu mastného nebo sladkého jídla, z něhož zelenina tvoří pod jedno procento, ale jednou za čas si to žaludek nějak přebere. Hodnota celé akce spočívá, alespoň pro mě, ve stimulaci všech smyslů. Obrovský mumraj lidí. Tu a tam někomu kluzký knedlíček vyklouzne z hůlek a spadne do pálivé omáčky, na ubrus nebo na zem. Občas číšnice-vozíkářka hlasitě čínsky propaguje obsah svého vozíčku: kuřecí pařátky, vařené dršťky, medůzí nudličky, dočtete se v zápětí z cedulek. S napětím očekáváte, až se přiblíží vozíček naložený zrovna tou vaší vybranou lahůdkou. Všechno jídlo dobře vypadá a pěkně voní. Člověk musí velmi uvažovat, kolik čeho může sníst, aby mu zbylo místo a nemusel si odepřít žádnou lákavou dobrotu. No a samozřejmě ta směsice chutí...

Člověka to unaví. Když jsme přijeli domů, Hoang padl za vlast a já jsem si musel dát velké kafe, abych vypudil alespoň trošku krve ze žaludku do mozku a končetin.

Dodatečně fotky: (když kliknete na odkaz, dostanete se na celoformátovou verzi)

Snopudná močopudnost

Nouzí obrazných snů určitě netrpím. Mám štěstí na velmi agilní podvědomí. Před nějakou dobou jsem ale odhalil souběh okolností, za kterých se mi propojí obrazy z činností posledních dní podivným způsobem nebo si dotvoří podivnou zápletkou. Takové sny se mi zdají téměř pravidelně, když se mi v brzkých ranních hodinách chce čurat dost na to, abych se tím na chvíli probudil, ale zase ne úplně dost na to, abych se vyštrachal z postele a šel na záchod, takže se obrátím na druhý bok a usnu.

Tak třeba dneska ráno. Zdálo se mi, že jsme se tady v New Yorku nakonec rozhodli přestěhovat do jiné oblasti. Dostali jsme nabídku strávit den v bytě ve Washington Hights (o kterých už jsem tady psal) a pak se rozhodnout, jestli si ho chceme pronajmout nebo ne. Inu, vyrazili jsme do Washington Hights - Hoang, já a Salma a Patty Bouvier ze Simpsonových. Obrovský třípokojový byt se nacházel ve starém domě s velikým, částečně zastřešeným vnitroblokem, kde se zrovna něco dostavovalo. Moc se mi líbil. Hoang se odešel podívat do vyšších pater domu, zatímco já jsem se Salmou a Patty našel v kuchyni pod dřezem tajnou zásobu cigaret. Vzali jsme krabičku a vyšli jsme z bytu zadním východem, který vedl právě do chodby ústící do vnitrobloku. Vnitroblok byl vskutku obrovský. V nezastřešené části zrovna dostavovali bazené. Pod zastřešenou částí byla půjčovna aut (29 dolarů za den) a tržiště. Salma a Patty se vyvalily na stupínek u východu a kouřily. Já jsem si sice s nimi cigaretu zapálil, ale šel jsem směrem k nezastřešené části vnitrobloku, kde pouliční prodavači nabízeli čerstvé pečivo a zeleninu. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Otočil jsem se na Salmu a Patty a křičím: "ty jo, tady maj čerstvý bategy. Tenhle byt musím dostat!" A přesně v tu chvíli jsem se probudil.

Ten sen má pochopitelně své hluboké psychoanalytické roviny, ale to bych nosil moc kůži na trh... :-)

Vězte tedy, že jsem se včera koukal večer na Simpsons, že stále zvažujeme, jestli se přestěhovat do jiného bytu nebo ne a že se mi občas setsakramentsky stýská po cigaretách, ale nekouřím, protože by mě Hoang buzeroval.

Ošuntělost

Nájmy v horní části Manhattanu šly za poslední rok trošku dolu, tak se začínám pomalu rozhlížet po trhu, jestli najdeme nějaké ještě výhodněší a pěknější bydlení. Na konci prosince se budeme muset rozhodnout, jestli si prodloužit nájemní smlouvu ještě o rok nebo se přesunout jinam. Zatím jsem nenarazil na nic světoborného - náš byt je asi na místní poměry opravdu nadstandard.

Dnes jsem pochopil, proč někteří místní Rusové říkají "dvuchbědrumnaja kvartira" a ne "trjochkomnatnaja kvartira." Byl jsem se na jeden takový kvartýr podívat. Jednalo se o dlouhatánskou nudli tří na sebe navazujících průchozích minipokojů, z nichž většina měla okna do ošuntělého světlíku. Chodba před vchodem do bytu byla široká necelý metr. Dohromady to mělo nějakých 50 metrů. Vot - dvuchbědrumnaja kvartira. :-)

Po cestě do dolní části Manhattanu, kam jsem jel na jednu profesní akci, nastoupil do vagonu asijský bezdomovec, oblečený v poměrně pěkných, ale hrozně špinavých hadrech. V ruce měl velikou igelitku z obchodního domu Century 21. Napasoval se mezi dvě dámy na protější lavici a začal z igelitky vybalovat odpadky, které před tím nejspíš někde vylovil z popelnice: prázdný kelímek od coca coly, který odvíkoval a poklepem o špinavé kalhoty z něj vypáčil další kelímek, původně od kafe. Oba prázdné, kromě malého zbytku tekutiny, která mu vytekla na kalhoty. Dáma vedle něj povstala a rozhodla se, že vlastně sedět nemusí...

Po večeři jsem se stavil na šíšu ve své oblíbené syrské kavárničce v East Village. Seděl jsem u francouzských dveří, ze kterých jsem měl dobrý výhled na ulici. Občas se kolem prošel člověk, oblečený v riflích a bílém triku, přes které měl přehozený černý župan i s kapucí, kterou měl naraženou na hlavu...

Sprostá slova v televizi

K přenášení fotek z foťáku do grafického programu a následně do fotoalba jsem si pustil veřejnoprávní televizi, ve které zrovna běžel přímý přenos z veřejné diskuse s náměstkem ministra obrany Wolfowitzem. Nemám ho vůbec rád, ale byl jsem zvědavý, jak na něj budou lidé reagovat - televize je puštěná v druhém pokoji, takže ho jenom slyším a nemusím se na něj koukat.

Hned od začátku se ho tam snažila skupina lidí vypískat. Moderátor je upozornil, se stoupající razancí, že jestli budou rušit diskusi, nechá je vyvést. Než se mu to povedlo, vylítnul na pódium jeden člověk, jenžto dříve na Wolfowitze z hlediště halekal "válečný zločinče" a začal křičet (cituji) "já tě zabiju, ty jeden zkurvenej hajzle, ty jeden zkurvysynu" ... a ještě pár věcí stihnul, než ho vyvedli.

Nechci hodnotit, jestli mluvil pravdu nebo ne ani jestli to bylo správné nebo ne. Pravda, po chvilce už to byla celkem fraška, protože bez řvaní nebyli schopni dokončit skoro ani větu. (na druhou stranu, měl jsem potutelně radost)

Zaujalo mne to a o celou záležitost se dělím z jiného důvodu. ... V americké televizi (kromě některých kabelových kanálů) nesmějí vysílat sprostá slova. Když někdo v nějaké talk show něco řekne sprostě, zazní místo onoho slova proslulé pípnutí. To tam doplní až po natáčení, protože tyhle talk shows nejdou naživo. U přímého přenosu jsem si myslel, že mají v televizi nějakou "pípačku" nebo "pípáka," který sleduje celé dění a kdyby náhodou zaznělo nějaké to "fu," zmáčkne tlačítko a nenechá doznít to "ck." Nemají! Takže pokud chcete slyšet v americké televizi sprosté slovo, musíte do přímého přenosu...

Cimbálka a dechovka v Astorii

Dnes se mi nechtělo pracovat a když jsem začal uvažovat, co s načatým odpolednem, vzpomněl jsem si na dávný dluh - dosud jsem se nebyl podívat v české hospodě a pivnici Bohemian Hall. Vnitřně jsem se vždycky úspěšně vymluvil na to, že je to z ruky. Inu, nasedl jsem na metro směrem Queens a vyrazil do Astorii, tedy převážně řecké čtvrti městské části Queens, kde je zbytek české komunity a údajně jediná zahradní pivnice v New Yorku. Jak se dostali dokupy Češi a Řekové či jestli to tak bylo úplně odpočátku nevím...



Zrovna jsem se trefil do dne, kdy v zahradní pivnici slavili - pravda spíš po bavorsku než po česku - Oktoberfest. Davům, jejichž počet mě opravdu překvapil, střídavě hrála dechovka a cimbálka. Celé to působilo jako velká vesnická zábava někdy před 80 lety, ale lidi se bavili. Páry českých dříve narozených tančili polku klasicky, mladší a nestředoevropané si našli vlastní choreografii...



Měli tam dobrý sudový Staropramen v krýglech, což je tady velká vzácnost, tak jsem i tu dechovku přežil...

Místní dojíždějící

Dnes odpoledne jsem se rozhodl oslavit konec pracovního týdne a dopřát si trochu předčasného oddychu. Po obědě jsem si zajel do svého oblíbeného syrského napajedla na vodní dýmku. Široké několikadílné francouzské dveře přes léto zůstávají otevřené do ulice a na chodníku před nimi je malý stolek se židlí pro případ, že někdo z hostů bude chtít sedět venku. Stolek ale částečně stojí na velkém železném poklopu, který zakrývá vlez do podzemního skladiště. Poklop je delší než stolek a když u něho člověk sedí, tak často kolemjdoucí na poklop šlápnou, stolek se zakýve a člověku se vyleje čaj. Z toho důvodu tam často nesedám. Dnes jsem si tedy vybral stolek hned u východu, četl si, popíjel čaj a kouřil vodní dýmku. Po nějaké době si majitel udělal na chvíli přestávku, vzal si ven čaj a cigaretu a sedl si na poklopní trůn. Po pár chvílích ho manželka zavolala dozadu, aby jí s něčím pomohl. Kromě obsluhování hostů a vaření totiž ještě společně v krámku hlídají své dvě malé děti. Odběhl tedy za ní dozadu a čaj nechal stát na stolku. Vzápětí procházel kolem asi pětadvacetiletý kluk. Zastavil se u stolku s poloplnou skleničkou čaje, vzal ji do ruky a chtěl ji vypít. Majitel na něj zezadu halekal: hele, to je moje ... a řítil se bránit svůj mátový čaj. Kluk na to: aha, já myslel, že je to volný. A odešel. Majitel se za ním ještě chvíli díval, kroutíc hlavou, ale po chvíli se uvelebil zpátky na židli, otočil se ke mně a povídá: "Když si dávám pauzu, vezmu si sem k tomuhle stolu občas sladkosti, čaj nebo cigaretu. Občas musím odběhnout a zatím se mi ještě nestalo, že bych po návratu na stole našel to, co jsem tam nechal. Bláznivý město." Chvíli jsem zvažoval, jestli mu povědět o pražských dojížďácích, aby si nemyslel, že je bláznivý jenom New York, ale pak jsem si řekl, že mu nebudu brát iluze...

Nevyzpytatelné vyhledávací servery

Můj počítač návštěv na osobních stránkách mi umožňuje nahlédnout alespoň kousíček za oponu anonymity návštěvníků. U posledních dvaceti hostů poznám, odkud se na blog dostali. Kromě štamgastů, kteří mají můj blog založený v oblíbených položkách nebo přímo vypisují adresu, se ke mně občas někdo dostane přes nějaký vyhledávací server. Některá hesla typu "čínská restaurace" jsou pochopitelné, protože jsem tady o několika básnil. Nicméně, během posledních pár dní se sem nějakým způsobem dostali lidi, kteří ve vyhledávači zadali "prsy a mu" a "těžké prsy." Tak nevím. :-))) Projel jsem prvních deset stránek odkazů a svoje stránky jsem tam nenašel. Pak jsem to vzdal. Třeba jsem byl někde úúúúplně vzadu a nechtělo se mi tam proklepávat. Nicméně, nejspíš tady nenašli co hledali. Nebo třeba jo, co já vím...

Den příjemných zpráv

Takhle by mohly vypadat zprávy každý den. :-)

Moje nejlepší kamarádka tlumočila v Událostech a komentářích Kevina Mitnika, jednoho z nejznámějších hackerů, který vydal po návratu z basy knížku a přijel ji propagovat do Prahy.

Amina Lawal, nigerijská žena, která byla před drahnou dobou odsouzena k trestu smrti ukamenováním za to, že porodila 10 měsíců po rozvodu, byla soudem vyšší instance osvobozena - jistě i na základě obrovského mezinárodního tlaku, do kterého se značným způsobem zapojila i Evropská unie. Kdysi jsem na blogu uváděl odkaz na příslušnou petici. Doufám, že jste tehdy podepsali a přispěli tak alespoň malinkatým dílem k dnešnímu úspěchu. Údajně je podobných případů ještě několik a "právnící bez hranic" se snaží využít tohoto nového precedentu a vybojovat jim život.


27 izraelských pilotů v záloze odmítlo uposlechnout vojenský rozkaz a účastnit se operacích na palestinském území s tím, že tyto operace působí zbytečné ztráty mezi civilním obyvatelstvem. V televizi se vyjádřili, že nebudou poslouchat nemorální rozkazy. Izraelská média se podle zpráv jiných médií z toho mohla po...

Komentátorka Událostí a komentářů se podle mně zcela správně zeptala, jestli se v německých státních "nenáboženských" školách stejně tak zabývají křížemi jako čádory.

A nakonec ... byla přestřižena pomyslná páska a do živého provozu vstoupily internetové stránky našeho newyorského tlumočnického spolku.

Na stránkách se pracuje

Kromě jedné menší ale zajímavé tlumočnické kauzy se v současných chvílích zabývám hlavně dokončením přípravy spuštění svých newyorských tlumočnických stránek do živého provozu. Počítám, že ve středu už by měly viset na Internetu. Až se tak stane, určitě dám vědět.

Propagační materiály už máme v podstatě hotovy, tak teď už "jen" zbývá roztřídit databázi potenciálních zákazníků a začít je kontaktovat. Čeká nás ještě spousta práce.

Jinak jsem byl nadšený kandidaturou Wesleyho Clarka v demokratických primárkách. Myslím, že má šanci to republikánům v této situaci nandat. Možná je dokonce i jediný, který to má šanci dokázat. Už během prvních dní se dostal v žebříčcích popularity demokratických kandidátů na špičku. Vedl operaci v Kosovu, má přes NATO dobré vztahy s evropskými spojenci, vystudoval filozofii na Oxfordu a přitom je to voják z Jihu, který působí důstojně ale přitom nenafoukaně. Navíc kritizoval válku v Iráku. To je kombinace, která by snad mohla zabrat. Problémem by ale mohlo být, že je etnický žid, který potom přestoupil do katolické církve. Katolíci i židé nepatří na Jihu USA mezi nejoblíbenější. I JFK musel nejprve baptistům natřít hodně medu kolem huby, aby měl šanci na zvolení. Držím mu (a nám všem) palce. Ale dost politiky.

Pozdě ale přeci

Dnes ráno konečně někdo (předpokládám že pracovníci města) posekali džungli na volné parcele vedle našeho domu, odnesli zbytky psa a uklidili to tam. Takže jsme zase v civilizaci...

Unikátní foto těsně před skokem




Nebojte, asi metr pod stěnou je vršek svahu, který klesá dolů k řece. A nejednalo se o podnikatelku před sebevraždou ale o modelku, kterou někdo fotil v parku ve Washington Heights, úplně na horním konci Manhattanu, kde jsme dnes odpoledne byli navštívit kamarády Rogera a Erica.

Jejich čtvrt je velmi kultivovaná. Hned po válce se tam nastěhovalo spousta židovských emigrantů. Původně tam byli hlavně němečtí židé, dnes tam je hodně ruských židů. Na konci zmíněného parku je zvláštní stavba, která se jmenuje prostě a jednoduše Klášter a kterou údajně sestavili z kusů kamene rozebraných z různých starých staveb v Evropě. Park je nádherný a celá čtvrt je zajímavá tím, že je trošku na kopci, což je na Manhattanu dost nezvyklé. Jedinou nevýhodou je, že je opravdu hodně vzdálená od jiných zajímavých čtvrtí. Přes den tam jezdí stejné expres metro jako k nám, ale od 11 hodin staví na každé zastávce, takže by to bylo opravdu daleko. No, stěhovat se asi nebudeme...

Přetištěno z překladatelské diskusní skupiny Czechlist na yahoo:

V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo, ze nžeáelzí
na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby blyy pnvrí a
psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být úlnpě pnzeháeřý a ty to
přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, ze ldiksý mezok netče kdažé
pensímo, ale svolo jkao cleek. Zjíamvaé, že??

Aoccdrnig to a rscheearch at Cmabrigde Uinervtisy, it deosn't
mttaer in waht oredr the ltteers in a wrod are, the olny
iprmoetnt tihng is taht the frist and lsat ltteer be at the
rghit pclae. The rset can be a total mses and you can sitll raed
it wouthit porbelm. Tihs is bcuseae the huamn mnid deos not raed
ervey lteter by istlef, but the wrod as a wlohe"

"Nach eienr Stidue der Cmabridge Uinverstiaet ist es eagl, in wlehcer
Reiehnfogle die Bchustebaen in Woeretrn vokrmomen. Es ist nur withcig,
dsas der ertse und lettze Bchusatbe an der ricthgien Stlele snid. Der Rset knan
total falcsh sein und man knan es onhe Porbelme leesn. Das kmomt dehar,
wiel das mneschilche Geihrn nciht jeden Bchustbaen liset, sodnern das Wrot als
gaznes. Krsas, oed"

Fukar

Dneska tady pěkně fučelo, i když hurikán Isabel se nám zatím vyhnul. V některých státech ale nadělal velké škody.

Jak pokračovala anabáze s baudelairovským tématem? Druhý den ráno přijel inspektor z hygieny, který si volnou parcelu prohlédnul, uznal, že tam je bordel a smrad a slíbil, že to bude brzy vyřešeno. Majiteli našeho činžáku dokonce na hygieně údajně slíbili, že pytel odstraní do 24 hodin. Mezitím jsme požádali všechny sousedy, aby hygienu bombardovali telefonáty. Když tam druhý den pořád byla mrtvola i smrad, volal jsem zpět a od operátorky jsem se dozvěděl, že musím zavolat na odbor zdravotnictví, protože se předmět nachází za plotem. Podivil jsem se, vzhledem k tomu, že tam byl jejich inspektor, ale přesto jsem zavolal na zdravotnický odbor. Tam mi pochopitelně řekli, že to není v jejich kompetenci a že mám zavolat na hygienu. Tak jsem zavolal znovu na hygienu, zvedla to jiná operátorka, která mi řekla, že jestli tam byl inspektor, případ je otevřen a řeší se. Na dotaz, kdy tedy můžeme očekávat odstranění pytle i s jeho obsahem řekla, že to neví a nemá to jak zjistit.

Dnes odpoledne jsem se vracel domů z pochůzek a před domem to nesmrdělo. Tak jsem si řekl, že soustředěné úsilí zabralo. Inu, šel jsem se podívat k plotu a zjistil jsem, že už tam je jenom kostra, kterážto nesmrdí. Takže příroda opět předběhla civilizaci...

Kdybych byl Baudelaire...

Kdybych byl Baudelaire, napsal bych dnes báseň...

Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
Za plotem na igelitovém loži
ležela bídná mršina...

a mučil bych, jako klasik ve své básni, další generace středoškoláků.

Včera večer jsme šli už za tmy s Hoangem na večeři k jednomu kamarádovi a všimli jsme si, že se zpoza plotu prázdné parcely vedle našeho činžáku line vůně vskutku nelibá. Dnes dopoledne jsem se tam za světla šel kouknout a ... místo básně jsem volal městskou hygienu.

Nějaké hovado hodilo přes plot černý igelitový pytel, který se v současnosti nadýmá vlnami odporných červů, přes něž občas vykoukne zbytek packy, podle jejíhož vzhledu a tvaru pytle usuzuju, že patřila psovi. Zbytek popisu ponechám na Rimbaudovi, kterému se to povedlo velmi výstižně. I fotografie vás ušetřím. :-)

Na hygienu volal, jak jsem později zjistil, i majitel našeho činžáku, a dostalo se mu příslibu, že to tam vyčistí do 24 hodin. Tak snad nebudeme muset nad chudákem dlouho rozjímat.

Človek ale fantazii nezakáže a napadá ho, jaký zmetek to musel být, když mrtvého psa hodí v pytli sousedovi za plot. A co se tomu psovi asi stalo... A že kousek od nás bydlí ve squatu jeden člověk, který mě na jaře uváděl v šílenství tím, že své štěně pitbulla nechával uvázané u plotu tři metry od kapoty auta, na které seděl a klábosil se svými kumpány, zatímco štěně bez ustání štěkalo a kňučelo. A jak jsem si říkal, že z toho psa vyroste neurotik. A že jsem toho psa poslední dobou neviděl. A jestli bych kromě hygieny taky třeba neměl zavolat policajty...

Žižkov v New York Times

V dnešních New York Times je článek o starých městech v Evropě, ve kterých to žije. Kapitola o Praze se soustřeďuje na Žižkov. V podstatě se v něm píše, že turisti, kteří si potřebují na chvíli odpočinout od krásného Starého města, se začínají stále více vydávat na Žižkov společně se spoustou mladých Čechů, kteří se tam stěhují za levným nájmem a populárními bary kolem Bořivojovy ulice. Podtitulek: drsná čtvrť začíná lákat turisty. :-))) Článek byl dobrý a do velké míry pravdivý, ale drsná čtvrť? Tím mě teda dostal.

Tichá pošta

Dopoledne jsem byl za svojí kamarádkou a obchodní partnerkou Julií v Brooklynu. Cestou domů jsem se stavil v Čínské čtvrti dokoupit potraviny. Prodírám se takhle davem po Canal Street, která je lemovaná krámky s krámy a pouličními prodejci pirátského zboží všeho druhu - od falšovaného značkového oddělení po cédéčka a dévédéčka. Chodník byl neprodyšně ucpaný nakupujícími, takže jsem postupoval velmi mírným tempem. Najednou jsem si všimnul, že jedna trhovkyně zvedla ruku a začala rychle balit svůj pojízdný krámek. Signálu si všimla druhá trhovkyně pár metrů kolem ní a začala taky rychle balit. Vlna mě nakonec předběhla a když jsem došel na Lafayette, utíkala už po krajnici řada trhovců, tlačíc vozíčky s cédéčky. Chystala se šťára a kouřové signály byly evidentně rychlejší a efektivnější než policejní vysílačky.

Tehotenstvi v prechodu

Dneska opakovali v televizi prvni dil komedialniho serialu, ve kterem hraje jeden muj davny znamy. Uprostred davali pochopitelne reklamy a zaznela tam jedna na prostredek, ktery zeny pouzivaji pro zmirneni priznaku prechodu. Na konci reklam na leky vzdycky nekdo kulometnou rychlosti oddrmoli pripadne vedlejsi ucinky a kontraindikace. Tady vtipne uvedli, ze by prostredek nemely pouzivat zeny, ktere jsou tehotne nebo se chystaji otehotnet. Jo, to se asi v prechodu stava dost casto, ze jo...

Zpátky v New Yorku

V pátek jsem se vrátil po pěti týdnech do New Yorku. Navazovala hned návštěva dvou kamarádů z Prahy, ze které jsem měl radost a díky které jsem si udělal po příletu pár dní volna a neměl jsem hned pocit, že se musím vrhnout do té spousty práce, která mě tady čeká a na kterou jsem dost natěšený.

Několik kamarádů mi říkalo, že jejich první cesta domů po odstěhování do New Yorku byla dost klíčová, protože si během ní z nadhledu prozkoumali svůj život tady i tam a viděli obě města v novém světle. Před odletem z New Yorku do Prahy mě trošku šimralo v břiše a nebyl jsem si úplně jistý, jestli to bylo tím, že jsem si už tady vytvořil domov do větší míry, než jsem si uvědomoval a nebo jestli to bylo obavou z nastávající cesty. Po příletu do Prahy jsem měl intenzivní pocit uvolnění a radosti z toho, že jsem zase doma, přestože jsem po nájemnících našel byt v dosti strašném stavu a týden jsem všechno dával do pořádku a přestože jsem v Praze měl program podstatně našlapanější než tady v New Yorku. Pět týdnů uteklo nesmírně rychle a ke konci pobytu jsem si vůbec nedokázal představit, že za pár dní už Prahu zase na několik měsíců neuvidím. Nakonec jsem přišel na jedno podobenství, které mi odjezd ulehčilo. Praha je pro mě kolébka a New York je pro mě kočárek. Praha je mateřská energie, New York je otcovská energie. Praha je to jisté, samozřejmé útočiště, které na mě vždycky bude čekat, o které už nemusím bojovat. New York mě nutí tlačit na hranice zón svého pohodlí, překonávat znovu předsudky, nacházet nové překážky. Během prvních devíti měsíců tady v New Yorku jsem se, ve zpětném pohledu, tak trošku snažil napasovat na kolíbku kolečka a rozčiloval jsem se, že to nejde. Uvidím jak se budu cítit teď tváří v tvář novým výzvám, když budu vědět, že za čtyři měsíce na mě čeká moje "kolébka," do které se zase na chvíli vrátím ke svému známému životu a kde nová dobrodružství uvidím v jiném světle a budu mít možnost je ve známém prostředí zreflektovat.

Když už jsem tady

tak jsem si říkal, že ještě poinformuji o pár podnicích, které jsem v Praze objevil, případně neobjevil.

1. La Bodaguita Del Medio (aneb prostřední obchůdek) je kubánská restaurace a bar v Kaprovce. Jídlo je předražené a kamarádi hlásili, že má do skvostnosti daleko, ale mají tam skvělá mochita. Původní LBDM proslavil E. Hemingway tím, že si tam v Havaně právě mochitka dával. Takže pokud nemáte morální problém s tím, že část prostředků půjde na financování Fidelova režimu, tak si dejte do nosu. Konec konců - rovnováha má být a když už financujeme imperialisty, tak proč by taky nemělo trošku ukápnout chudým rolnickým revolucionářům a jejich bohatému vůdci, že jo...

2. Green Leaf v Myslíkově - na místě, kde kdysi stála ruská hospoda je teď zvláštní thajsko-evropské krmidlo a napájedlo. Mezi střední cenovou kategorií tam mají podle mého názoru nejlepší thajské jídlo v Praze. Dal jsem si tam jednou bazalkové kuře a pak lahb gai, o kterém už jsem tady jednou básnil. Moje jídlo bylo dobré, ale Hoang tam byl jednou s námi, dal si kokosovou polívku a Pad Thai a moc se jim to nepovedlo. Tak asi podle toho, jaký má kuchař den...

3. Sklep - nikdy si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje ta ulice, po které jezdí tramvaje z Hlavního nádraží na Olšanské náměstí a která vede pod Domem odborářů a VŠE. No, tak na té ulici, kousíček za VŠE je dobrá česká hospoda s pár východoasijskými dobrotami na menu. Měl jsem masovou směs v bramboráků a pivo - moc mi to chutnalo a peněženka si taky nestěžovala.

4. Nevím, co se stalo, ale když jsem chtěl jít do staré čajovny na Boršov, vypadala zavřeně, opuštěně - bez kliky, klepátka, vývěsního štítu... Tak doufám, že ji nezavřeli úplně. Nevíte někdo? To by byla nehoráznost.

Konečně trochu volněji

Poslední týdny byly naprosto bláznivé. Kromě velmi příjemných káviček, večeří a skleniček s kamarády jsem totiž musel absolvovat spoustu papírování a zařizování a odpředkládal jsem 80 stran a 400 powerpointových diáků. Dneska jsem to konečně všechno odeslal a trochu si oddechnul. Všichni říkají, že lidi v New Yorku mají bláznivý životní styl, ale mně připadá, že blázinec vždycky začne až když se vrátím do Prahy...

kdepak asi před tou bábovkou seděla...

kdepak asi p?ed tou bábovkou sed?la...

Tuhle petici je třeba podepsat

V Nigérii odsoudili k smrti ukamenováním (!!!) ženu za nemanželský sex. Z toho nemanželského sexu se zrodilo dítě, které musí nejprve několik měsíců odkojit a pak ji zahrabou po krk do hlíny a budou ji kamenovat dokud neumře. Dítě pak dají bůhví kam. Amnesty International už v této souvislosti rozeslala několik petic. V minulosti se jim jinou ženu v podobné situaci podařilo zachránit. V tomto případě to vypadá blbě - má být ukamenována už 27. srpna.

Tady se dá podepsat další petice:

http://www.amnesty.org.au/e-card/petition.asp

Rockquiem

Včera večer jsem se byl podívat v Obecním domě na představení Rockquiem, v jehož produkci pracuje jeden můj kamarád. Jedná se o rockové zpracování Mozartova Requiem se sborem, orchestrem, přerušovanou filmovou projekcí a tanečníky. Na jevišti a na plátně se odehrává příběh člověka, který jede autem, pomalu se noří do mikrospánku a zbývá mu několik vteřin do smrtelné bouračky, ve kterých se mu promítají scény ze života a neobvyklé náboženské motivy. Ńakonec ale neusne, strhne v poslední chvíli volant a pokračuje v cestě. Scéna mi připadla místy přebujelá – se zbytečnými artefakty, podivně zakomponovanou choreografií a nedodělanou projekcí – ale líbil se mi způsob, jakým se prostřednictvím náboženských symbolů naváželi do katolické církve. Říkal jsem si, že jak v hudbě tak ve vizuálním pojetí klidně mohli zajít ještě dále a být odvážnější, ale třeba měli obavu, že by potom na to Češi ani turisti nechodili. Navíc, díky lokalitě měli trošku svázané ruce při stavění scény. Celé to ale bylo velmi dobře odehrané a hudba byla naprosto úchvatná. Určitě si ji pořídím na CD. Mají už jenom pár repríz, tak si pospěšte, jestli na to chcete zajít (pozor – pokud neznáte někoho s přístupem k volňáskům, lístky stojí 1,000). V každém případě doporučuji alespoň to CD.

Zpátky v Praze

V sobotu ráno jsem dorazil do Prahy. Po několika letech se mi poštěstilo a v letadle jsem měl k dispozici dvě sedadla, takže jsem se slušně vyspal. Zato jsem ale doma narazil po nájemnících na neskutečný bordel. Někteří lidi jsou prostě prasátka. Nejvíc mě vytočilo, že nejspíš neaktualizovali antivirus, stáhli nějaký zavirovaný mail a vymazali mi kompletně celý harddisk. Pochopitelně mi o tom do podrobností neřekli, jenom se zmínili, že potřebují přeinstalovat Windows. Takže jsem do Prahy dorazil bez instalaček, jenom se zálohami dat na CD, k počítači, na kterém nebylo vůbec nic. Hoang mi instalačky poslal z New Yorku Fedexem za strašné peníze, ale dorazily dneska, takže dokončuji práci na počítači. Přes víkend tady byl brácha z Finska a celá rodina. O volné chvíli jsme si zašli hledat geocache na u letohrádku Hvězda. Byla to zábava. Bohužel jsem špatně zaměřil foťák a fotka nevyšla. Fotila ségra, tak až dodá snímky, pověsím je sem. Prozatím jenom jeden skvělej strom, který jsem tam našel. Jinak jsem trávil poslední dny střídavě prvními setkánimi s kamarády a debordelizací bytu. Zítra se už musím pustit do práce na velkém překladu. Více později.

Velmi zajímavá hádanková hra

Jestli umíte anglicky, máte rádi hádanky a máte spoustu času, klikněte sem.

Svět po e-learningu

Po pár měsících přešlapování jsem se včera rozhodl opustit svého zaměstnavatele a živit se i v New Yorku plně překlady a tlumočením. Za rok jsem se ve firmě naučil hodně věcí, s nimiž bych se při tlumočení nebo překladu nedostal do styku. Byla to určitě obohacující zkušenost a vůbec jí nelituju. Hlavní háček byl v tom, že jsem záhy přišel na to, že se naše představy o vedení a rozvoji firmy nekamarádí a kamarádit nebudou. Jsem holt člověk, který dlouhodobě nevydrží spokojeně vykonávat vizi někoho jiného, pokud s ní nejsem intelektuálně a emocionálně sladěn. Na druhou stranu to byl bolestný krok, protože lidi ve vedení firmy i řadové pracovníky mám osobně velmi rád a záleží mi na nich. Naštěstí se to obešlo bez oboustranného hněvu a scén – lidé tady chápou, že člověk chce a má jít za svým snem a jsou ochotni přijmout, že v tom snu nebudou hrát hlavní roli.

Po práci jsem měl sraz s Hoangem a naší kamarádkou Angelikou. Byl jsem po perném dni pěkně vystresovaný, tak jsem se prošel ze SoHo do East Village pěšky. Zašli jsme na večeři to klidné tibetské restaurace (vzpomněl jsem si tam na svého oblíbeného hradčanského Malého Buddhu) a potom vykročení z další křižovatky na mé cestě oslavili v japonském baru.



Zítra odlítám na měsíc domů, tak trošku bilancuju uběhlý rok. Mám za sebou zatím nejdelší pobyt mimo domov a jsem zvědavý, v jaké perspektivě uvidím doma Prahu a New York. Poprvé v životě jsem strávil relativně delší období v zaměstnání a ne na volné noze – byla to tvrdá zkouška; naučil jsem se, že to zvládnu, když bude potřeba, ale že mi to není vlastní. Poprvé žiju s partnerem ve společné domácnosti – není to lehké, ale je to lehčí, než jsem očekával. Poprvé žiju ve čtvrti, v níž je drtivá většina obyvatelstva jiné rasy, přičemž rasa je tady dosti politická záležitost – tohle je naprosto neocenitelná zkušenost. Zatímco v Praze jsem po jedenácti letech na tlumočnickém trhu velmi dobře etablovaný, tady začínám úplně od nuly a musel jsem párkrát přijmout zakázky, nad kterými bych v Praze ohrnul nos – spadnout z oblak bylo dost nepříjemné, ale myslím navýsost užitečné. Cítím, že jsem postoupil o další píď v boji se strachem z nejistoty: myslím, že před pár lety bych v současné – vlastně minulé – práci zůstal kvůli penězům a neustále si stěžoval, jak mě to prudí. New York tlačí člověka k tomu, aby se přestal bát riskovat. V New Yorku je velmi silná koncentrace individualistů, kteří tady setrvávají přes nepohodlnost místního života, protože sem přišli realizovat svůj sen. Třeba se jim nikdy nesplní, ale minimálně se o to snaží – vážím si lidí, kteří roky a roky nastavují tvář neúspěchu či minimálně jeho možnosti. Začínám se tady učit něco, k čemu jsem se v Praze z různých důvodů nedopracoval: nedívat se na lidi optikou toho, co v současnosti dělají a jak jsou v současnosti úspěšní, ale spíš oceňovat jejich vizi, to, jak se jejich vize vyvíjí a jak rostou jako lidské osobnosti. V Praze jsem tyhle věci vnímal trošku jako fráze. Tady začínám cítit jejich obsah.

Den svaté Julie

Včera jsme byli na oslavě svátku mojí kamarádky Julie. Anglosasové jmeniny nemají, ale Slované si tady nedají ujít příležitost uspořádat večírek. V pozvánce byl předepsán "andělský úbor," protože jmeniny jsou svátkem našeho patrona, našeho strážného anděla. Někteří lidé to pojali doslovně, jiní symbolicky, ostatní přišli v neandělském civilu.



Já jsem strávil část odpoledne tím, že jsem se snažil v New Yorku sehnat slušně vypadající tričko s nápisem Los Angeles, ale nepovedlo se. Tak jsme projeli šatníky a nakonec přišli na kombinaci triček s andělskou filmovou hádankou. Hoang měl na sobě tričko s hlavními představitelkami původní verze "Charlieho andílků" a já jsem si oblékl tričko s nápisem Berlín, zeleným semaforovým panáčkem vpředu a červeným vzadu (symbolizujícím Checkpoint Charlie - tedy bývalý přechod mezi západním a východním Berlínem).

Na oslavě bylo něco málo přes dvacet lidí, z nichž jenom tři byli rodilí Američani. Jídlo bylo převážně ruské a výborné. Nejvíce mě zaujaly kyselou smetanou zalité vypeckované švestky plněné mletými vlašskými ořechy s velmi mírným nádechem česneku. Naprosto úžasné! Holky taky připravily skvělý kompot a melounový punč. Dobře jsme se poměli...