Týden sovětské kultury
Od práce na překladech a na propagaci mi během posledního týdne poskytly vítanou a příjemnou přestávku dva zážitky sovětské kultury.
Prvním je kniha Moskva 2042 od Vladimíra Vojnoviče. Moje kamarádka ji překládá do češtiny a jestli ji vydají, určitě si ji pořiďte. Je to parádní pseudo-sci-fi o cestě sovětského spisovatele v německé emigraci do budoucnosti - do Moskvy roku 2042 - pravidelným letem Lufthanzy. Moskva roku 2042 je pochopitelně komunistická, ale jak! Vládne jí Genialisimus (geniální generální tajemník a generalisimus) jakožto Bůh, vrchol pětiúhelníku vedení, generální tajemník strany, vrchní velitel vojsk a nositel řady dalších funkcí. Budování reálného komunismu započal Velkou srpnovou revolucí. Pochopitelně nemají obchody a peníze, ale zato se mohou najíst v zakostrách (tedy zařízeních komunistického stravování.) Zdraví se slágen (sláva genialisimovi) a klejí slovy "progena!" Noviny jsou tištěny na toaletní papír, který narozdíl dob reálného socialismu na veřejných záchodech mají v neomezeném množství. Místo křižování se hvězdí. Na konci cípů hvězd pro změnu mají malé kříže. Propracoval jsem se zatím jenom na stranu 150 a královsky se bavím.
Druhým zážitkem byla dětská roková opera Davida Tuchmanova "Galuboj ščenok," kterou mi Julie pustila z cédéčka. Goluboj znamená rusky modrý, ale zároveň taky teplý - gay. Pochází ze sedmdesátých let a je napsána formou dětské pohádky, ve které je každé druhé slovo dvojsmyslem. Přesto však prošel cenzurou - konec konců, je to přece pohádka pro děti a kdo si myslí, že má ještě jiný smysl, tak ten se mýlí. Syžet: na jednom normálním ostrově žila normální zvířátka normálním životem. Jedním z nich bylo modré štěně. Ostatní psi si s ním nechtěli hrát. Štěně z toho mělo depku a pořád srdceryvně zpívalo "ach, ach, proč já jsem modrý." Až jednou ostrov napadl zlý pirát, který by zahubil všechny, kteří se neschovali. Modrého teplého psa k sobě nikdo nechtěl vzít. Nakonec zaklepal na dveře černé kočky, která ho pustila dále, ale v zápětí ho zradila a vydala pirátovi, protože měla ráda piráty a nenáviděla psy. Oba se nalodili na pirátovu bárku. Pirát byl zlý a pořád s kočkou přemítal o tom, co by mohl zlého provést. Jeho protikladem byl hodný námořník s operním hlasem, kterého pirát napadl a postupně jeho loď potopil pomocí mečouna, který zpíval, že všechno propíchá a že i jeho matka a babička byly taky píchačky. Hodného námořníka nakonec zatknou, ale modrý a teplý pes ho osvobodí a společně piráta porazí. Zvířátka na ostrově si začnou modrého a teplého psa vážit a vše skončí sborem "ať žije modrý, teplý geroj!" Řehtal jsem se ještě hodinu potom. Uvažoval jsem, že by to v přebásněné formě mohlo osvěžit vystoupení některého z pražských kabaretů.
neděle, října 26, 2003
Konečně film, který se mi líbil
Station Agent. Roztomilý film s dobrým příběhem, dobře zahraný. Moc dobře jsem se bavil! Konečně film, u kterého se mi po první půlce nechtělo zvednout a odejít z kina.
Station Agent. Roztomilý film s dobrým příběhem, dobře zahraný. Moc dobře jsem se bavil! Konečně film, u kterého se mi po první půlce nechtělo zvednout a odejít z kina.
pátek, října 24, 2003
Zelená stezka kolem Manhattanu
Po celém týdnu stráveném u počítače jsem se dnes před obědem rozhodl, že si vyjedu ven na kole, abych úplně nepropásnul krásný newyorský podzim. Většinou jezdívám do Central Parku, ale tentokrát jsem se rozhodl, že prozkoumám tzv. zelenou stezku. Respektive, že se tak jmenuje jsem zjistil až cestou a následně z internetu. Věděl jsem, že se dá podél řeky Hudson dojet z Upper West Side do Chinatownu, protože jsem to jednou kdysi absolvoval. Věděl jsem, že Riverside park se táhne až dolů k 72. ulici a že jeho severní část postupně přechází v Riverbank State Park a potom ve Fort Washington Park, který se táhne až na úplný sever Manhattanu do Inwoodu. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli se to dá celé projet na kole. Kdybych se dopředu podíval na internet, tak bych věděl. Ani mě to ale nenapadlo, takže jsem se nejspíš podvědomě nechtěl řídit mapou. Cestou na sever jsem nějak propásl nájezd a tak jsem jel po Riverside Drive a koukal se z výšky dolů na řeku, kolem které se táhne železnice a hned vedle ní Riverside Park, ve kterém jsem zahlédl cyklistickou stezku, ale neměl jsem se k ní jak dostat. Podařilo se mi to až ve Washington Heights na 181. ulici. Pak jsem po ní dojel až k dalšímu přerušení těsně před Inwoodem a rozhodl se pomalu vrátit. Zpátky jsem už jel podél řeky a byla to nádhera až zhruba do 145 ulice, odkud je zelená stezka zase přerušena až do 125. ulice. Mezi 145. a 135. ulicí zřídilo město dočasnou cyklistickou stezku - poměrně nevábnou - kolem čističky vod, ale bylo to pořád lepší než bojovat s provozem na silnici. Celkem jsem byl venku hodinu a půl a dorazil jsem domů skvěle občerstvený. Dal jsem si k obědu špagety, uvařil si kafe, dokoukal se asi podesáté na kazetu se svými oblíbenými Tales of the City Armisteada Maupina a za doprovodu Haničky Hegerové se pouštím znovu do práce.
Mimochodem, její písničku "Bože můj, já chci zpět" miluju. Pouštím si ji, když se mi stýská po Praze, běhá mi při ní mráz po zádech a občas i slzím. :-) I když, přísně řečeno, bych při ní měl myslet na Ostravu, protože, alespoň pro mě, je ta píseň spíš o dětství než o prvním dospělém domově. Zatím jsem se k tomu ale nedopracoval. Domov v Praze mě prostě napadá první a když si na něj vzpomenu, šimrá mě v břiše. Třeba až budu starší, budu sentimentálně vzpomínat na dětství v Ostravě... kdo ví.
Po celém týdnu stráveném u počítače jsem se dnes před obědem rozhodl, že si vyjedu ven na kole, abych úplně nepropásnul krásný newyorský podzim. Většinou jezdívám do Central Parku, ale tentokrát jsem se rozhodl, že prozkoumám tzv. zelenou stezku. Respektive, že se tak jmenuje jsem zjistil až cestou a následně z internetu. Věděl jsem, že se dá podél řeky Hudson dojet z Upper West Side do Chinatownu, protože jsem to jednou kdysi absolvoval. Věděl jsem, že Riverside park se táhne až dolů k 72. ulici a že jeho severní část postupně přechází v Riverbank State Park a potom ve Fort Washington Park, který se táhne až na úplný sever Manhattanu do Inwoodu. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli se to dá celé projet na kole. Kdybych se dopředu podíval na internet, tak bych věděl. Ani mě to ale nenapadlo, takže jsem se nejspíš podvědomě nechtěl řídit mapou. Cestou na sever jsem nějak propásl nájezd a tak jsem jel po Riverside Drive a koukal se z výšky dolů na řeku, kolem které se táhne železnice a hned vedle ní Riverside Park, ve kterém jsem zahlédl cyklistickou stezku, ale neměl jsem se k ní jak dostat. Podařilo se mi to až ve Washington Heights na 181. ulici. Pak jsem po ní dojel až k dalšímu přerušení těsně před Inwoodem a rozhodl se pomalu vrátit. Zpátky jsem už jel podél řeky a byla to nádhera až zhruba do 145 ulice, odkud je zelená stezka zase přerušena až do 125. ulice. Mezi 145. a 135. ulicí zřídilo město dočasnou cyklistickou stezku - poměrně nevábnou - kolem čističky vod, ale bylo to pořád lepší než bojovat s provozem na silnici. Celkem jsem byl venku hodinu a půl a dorazil jsem domů skvěle občerstvený. Dal jsem si k obědu špagety, uvařil si kafe, dokoukal se asi podesáté na kazetu se svými oblíbenými Tales of the City Armisteada Maupina a za doprovodu Haničky Hegerové se pouštím znovu do práce.
Mimochodem, její písničku "Bože můj, já chci zpět" miluju. Pouštím si ji, když se mi stýská po Praze, běhá mi při ní mráz po zádech a občas i slzím. :-) I když, přísně řečeno, bych při ní měl myslet na Ostravu, protože, alespoň pro mě, je ta píseň spíš o dětství než o prvním dospělém domově. Zatím jsem se k tomu ale nedopracoval. Domov v Praze mě prostě napadá první a když si na něj vzpomenu, šimrá mě v břiše. Třeba až budu starší, budu sentimentálně vzpomínat na dětství v Ostravě... kdo ví.
středa, října 22, 2003
Když prší, tak leje ... jak se tady říká
Minulý týden jsem se věnoval jenom propagaci. Pořád dolaďuju stránky, dopracovávám databázi kontaktů, chystáme se s Julií na velkou rozesílací akci, která proběhne tento víkend. Na žádný překlad jsem v podstatě ani nešáhl.
Tento týden jsem pro změnu zavalen překlady. Včera jsem dělal zakázku odtud a začal pomalu pracovat na velké zakázce z Prahy. Dnes odpoledne jsem do toho dostal velikou urgentní zakázku, kterou jsem právě dodělal. Do konce týdne mám ještě dva velké překlady. Takže do sobotního rána se nehnu z domova. Ale díky bohu za to - peněz tady není nikdy dost...
Minulý týden jsem se věnoval jenom propagaci. Pořád dolaďuju stránky, dopracovávám databázi kontaktů, chystáme se s Julií na velkou rozesílací akci, která proběhne tento víkend. Na žádný překlad jsem v podstatě ani nešáhl.
Tento týden jsem pro změnu zavalen překlady. Včera jsem dělal zakázku odtud a začal pomalu pracovat na velké zakázce z Prahy. Dnes odpoledne jsem do toho dostal velikou urgentní zakázku, kterou jsem právě dodělal. Do konce týdne mám ještě dva velké překlady. Takže do sobotního rána se nehnu z domova. Ale díky bohu za to - peněz tady není nikdy dost...
Joe milionář vyrazil do světa aneb podejte mi kýbl, budu zvracet
V americké televizi proběhlo několik variací na první soutěž Joe Milionář, ve které se x žen ucházelo o jednoho chlapa, o kterém jim producenti show řekli, že je milionář a on nebyl. Zápletkou bylo, jestli s ním dívka zůstane i když se dozví, že je to traktorista bůhví odkud a vydělává tak na chleba. Když zůstane, dostanou myslím milión dolarů dohromady. Tak to nějak bylo. Chyták byl v tom, že celý pořad byl předtočený, takže účastnice údajně opravdu nevěděly, která bije.
Inu, teď už jim v Americe na špek nikdo neskočí, tak se vydali do Evropy. V létě jsem v hospodě v Praze potkal Američana, který pracoval pro casting "nějaké reality TV show" a odmítal říct které, tak jsem si říkal, že se musím podívat na první díl.
No neskutečné! Vybrali dokonalou karikaturu ignorantského burana, který pracuje jako koboj někde v Texasu. Blbej jak pučto! Pronajali vilu v Toskánsku a do ní nalákali x dívek a žen, z nichž myslím 4 jsou Češky, aby se o něj ucházely. Už do prvního dílu zapracovali snad všechny existující stereotypy panujících o Evropanech v USA a naopak. V určitých místech jsem si říkal, že to snad nemůžou myslet ani vážně. No, evidentně myslej.
Na další díly se dívat nebudu ale chtěl jsem vám alespoň dát vědět, o co přicházíte. Tady je jeden z mnoha odkazů.
V americké televizi proběhlo několik variací na první soutěž Joe Milionář, ve které se x žen ucházelo o jednoho chlapa, o kterém jim producenti show řekli, že je milionář a on nebyl. Zápletkou bylo, jestli s ním dívka zůstane i když se dozví, že je to traktorista bůhví odkud a vydělává tak na chleba. Když zůstane, dostanou myslím milión dolarů dohromady. Tak to nějak bylo. Chyták byl v tom, že celý pořad byl předtočený, takže účastnice údajně opravdu nevěděly, která bije.
Inu, teď už jim v Americe na špek nikdo neskočí, tak se vydali do Evropy. V létě jsem v hospodě v Praze potkal Američana, který pracoval pro casting "nějaké reality TV show" a odmítal říct které, tak jsem si říkal, že se musím podívat na první díl.
No neskutečné! Vybrali dokonalou karikaturu ignorantského burana, který pracuje jako koboj někde v Texasu. Blbej jak pučto! Pronajali vilu v Toskánsku a do ní nalákali x dívek a žen, z nichž myslím 4 jsou Češky, aby se o něj ucházely. Už do prvního dílu zapracovali snad všechny existující stereotypy panujících o Evropanech v USA a naopak. V určitých místech jsem si říkal, že to snad nemůžou myslet ani vážně. No, evidentně myslej.
Na další díly se dívat nebudu ale chtěl jsem vám alespoň dát vědět, o co přicházíte. Tady je jeden z mnoha odkazů.
pondělí, října 20, 2003
Nová tvář fotkového bloku
Tak jsem trošku překopal svůj fotkový blok a dal na něj takový výběr svých oblíbených kousků.
Tak jsem trošku překopal svůj fotkový blok a dal na něj takový výběr svých oblíbených kousků.
neděle, října 19, 2003
pátek, října 17, 2003
Reality TV míří do Česka - oh nooooooooooooooo!
Tak si to přečtěte sami. Mimochodem, co to sakra je televize Óčko. Uteklo mi něco?
Tak si to přečtěte sami. Mimochodem, co to sakra je televize Óčko. Uteklo mi něco?
Špekáčky a opékáčky
Tak jsem zrovna koukal přes internet na české zprávy a dozvěděl jsem se, že i u nás už vstoupila v platnost vyhláška regulující přísady uzenin. Jak mi kdysi říkal brácha žijící ve Finsku, jakýsi místní salám tam pro vysoký obsah mouky díky této vyhlášce spadl do kategorie pečiva. :-) Myslím, že se u nás tímto také rozšíří sortiment pečiva a lehkých topných olejů.
Tak jsem zrovna koukal přes internet na české zprávy a dozvěděl jsem se, že i u nás už vstoupila v platnost vyhláška regulující přísady uzenin. Jak mi kdysi říkal brácha žijící ve Finsku, jakýsi místní salám tam pro vysoký obsah mouky díky této vyhlášce spadl do kategorie pečiva. :-) Myslím, že se u nás tímto také rozšíří sortiment pečiva a lehkých topných olejů.
Matka Tereza na prknech, která znamenají svět
Právě jsem se dočetl na BBC, že v Itálii spustili muzikál o Matce Tereze. Údajně se jedná o směsici funku, reggae a popu a má obrovskou návštěvnost.
Matku Terezu hraje dvaadvacetiletá herečka, která ji zobrazuje při boji s byrokracií ve snaze dostat jídlo. Údajně se jedná spíše o portrét Matky Terezy, který se vyhýbá politicky citlivým tématům, jako např. že přijala peníze od průmyslníka Maxwella nebo bývalého haitského diktátora Duvaliera, jak píše BBC. No, Durex tento muzikál asi nesponzoruje...
Právě jsem se dočetl na BBC, že v Itálii spustili muzikál o Matce Tereze. Údajně se jedná o směsici funku, reggae a popu a má obrovskou návštěvnost.
Matku Terezu hraje dvaadvacetiletá herečka, která ji zobrazuje při boji s byrokracií ve snaze dostat jídlo. Údajně se jedná spíše o portrét Matky Terezy, který se vyhýbá politicky citlivým tématům, jako např. že přijala peníze od průmyslníka Maxwella nebo bývalého haitského diktátora Duvaliera, jak píše BBC. No, Durex tento muzikál asi nesponzoruje...
Stále se opaluju u monitoru
S Julií pracujeme na velké propagační akci. Od pondělka jsem se nehnul z domova, sedím u počítače a makám na databázi kontaktů. Dnes jsem si udělal malou pauzu a šel nakoupit zeleninu za roh ke korejcům. Chci už to mít z krku.
Ale v pondělí ta pauza stála zato. New York navštívila jedna dávná známá, kterou jsem neviděl roky. Zašli jsme si do cukrárny ve čtvrti Nolita (North of Little Italy - tedy severně od italské čtvrti) která se specializuje na rýžový pudink. Dal jsem si kokosový a čokoládový a olizoval jsem se až do večera.
S Julií pracujeme na velké propagační akci. Od pondělka jsem se nehnul z domova, sedím u počítače a makám na databázi kontaktů. Dnes jsem si udělal malou pauzu a šel nakoupit zeleninu za roh ke korejcům. Chci už to mít z krku.
Ale v pondělí ta pauza stála zato. New York navštívila jedna dávná známá, kterou jsem neviděl roky. Zašli jsme si do cukrárny ve čtvrti Nolita (North of Little Italy - tedy severně od italské čtvrti) která se specializuje na rýžový pudink. Dal jsem si kokosový a čokoládový a olizoval jsem se až do večera.
středa, října 15, 2003
Jejich starosti...
Dnes jsem plánoval, že budeme po Simpsonových, u kterých relaxuju po práci, cvičit, protože mě po celodenním opalování u monitoru bolej záda. Simpsonovi se nekonali kvůli baseballu, tak jsem hned v 7 začal do Hoanga hučet, ať zapne dévédéčko s Pilates. Ani po pěti minutách nepovolil a trval na tom, že se bude koukat na pořad Oprah Winfrey, ve kterém hostovala Barbra Streisand. Inu, vzdal jsem to a šel jsem vařit večeři. Kromě chvíle, kdy jsem musel rychle zavřít dveře do kuchyně a vyvětrat poté, co se mi v troubě vznítila miniaturní vrstva oleje na alobalu (asi jsem dal plech moc blízko k hořákům) jsem poslouchal. Občas byl ten rozhovor tak absurdní, že jsem musel vyběhnout do obýváku a podívat se na vlastní oči.
1. (ale spíš jen na okraj) Kdo ví, co zakrýval ten podivný vysoký rolák. (viz foto v odkazu)
2. B.S. byla úplně mimo! V jednu chvíli tam sveřepě rozvíjela svou posedlost slaďováním barev. Květiny rostoucí na zahradě před oknem do určitého pokoje musejí být sladěny s jeho barvami. Tak jednou, chudák, jela do svého newyorského apartmá a pochopitelně si před tím nechala na okno vysadit kytky a nadiktovala, jaké barvy mají být. Přijela do New Yorku a - hromy, blesky - byly tam kytky barvy, která se bila s barvou na stěnách. Ale byly to přece kytky - živí tvorové - tak je přece nemohla vykopat a zahodit. Rozhodla se tedy překrýt je záclonou, aby se na ně nemusela dívat. (Oprah vtipně poznamenala, kdepak je asi konec tetě zahradnici). Ale tím to zdaleka nekončí. Za pár dní někdo (už si nepamatuju kdo) rozhrne záclony a kytky mají jinou barvu - asi začaly odkvétat, předpokládám. Inu, zeptal se onen člověk Barbry, jestli dala ty kytky vyměnit a ona že ne... Tý jo, když to zmerčila, ihned zavolala Deepakovi Choprahovi (jména slavných z ní lítala až se prášilo) a ten jí řekl, že si to asi tolik přála, až to dostala. (sic!) Oprah na to podotknula, že to možná mělo co do činění se sluncem... :-) B.S. se mírně zarazila a zamračila, jelikož někdo přerušil její monolog o kouzelné moci lidské [rozuměj: její] vůle. No to už jsem ležel v křečích... Celé téma se totiž probíralo minimálně deset minut. Mimochodem, nakonec zazpívala - celá v bílém, do bílého mikrofonu a s bílým pudlem v náručí. :-)
Tyhlety show v USA slouží jako výborný vzájemný handl propagací. Barbra Streisand vydává nové CD. Tak udělá vystoupení na show Oprah Winfrey, kde zazpívá v televizi poprvé po několika desetiletích. Na jednu stranu se sledovanost Oprah Winfrey zvedne ještě do závratnějších výšin a s ní i příjem za reklamu (mj. uvozenou jejím podmanivým hlasem: "skryté titulky poskytl výrobce následujícího produktu"), na druhou stranu si díky tomu Barbra Streisand odpropaguje svoje cédéčko. Pak už stačí přimíchat jenom srdceryvný příběh o fanynce s rakovinou prsu a je uvařeno...
Inu, kapitalismus.
Dnes jsem plánoval, že budeme po Simpsonových, u kterých relaxuju po práci, cvičit, protože mě po celodenním opalování u monitoru bolej záda. Simpsonovi se nekonali kvůli baseballu, tak jsem hned v 7 začal do Hoanga hučet, ať zapne dévédéčko s Pilates. Ani po pěti minutách nepovolil a trval na tom, že se bude koukat na pořad Oprah Winfrey, ve kterém hostovala Barbra Streisand. Inu, vzdal jsem to a šel jsem vařit večeři. Kromě chvíle, kdy jsem musel rychle zavřít dveře do kuchyně a vyvětrat poté, co se mi v troubě vznítila miniaturní vrstva oleje na alobalu (asi jsem dal plech moc blízko k hořákům) jsem poslouchal. Občas byl ten rozhovor tak absurdní, že jsem musel vyběhnout do obýváku a podívat se na vlastní oči.
1. (ale spíš jen na okraj) Kdo ví, co zakrýval ten podivný vysoký rolák. (viz foto v odkazu)
2. B.S. byla úplně mimo! V jednu chvíli tam sveřepě rozvíjela svou posedlost slaďováním barev. Květiny rostoucí na zahradě před oknem do určitého pokoje musejí být sladěny s jeho barvami. Tak jednou, chudák, jela do svého newyorského apartmá a pochopitelně si před tím nechala na okno vysadit kytky a nadiktovala, jaké barvy mají být. Přijela do New Yorku a - hromy, blesky - byly tam kytky barvy, která se bila s barvou na stěnách. Ale byly to přece kytky - živí tvorové - tak je přece nemohla vykopat a zahodit. Rozhodla se tedy překrýt je záclonou, aby se na ně nemusela dívat. (Oprah vtipně poznamenala, kdepak je asi konec tetě zahradnici). Ale tím to zdaleka nekončí. Za pár dní někdo (už si nepamatuju kdo) rozhrne záclony a kytky mají jinou barvu - asi začaly odkvétat, předpokládám. Inu, zeptal se onen člověk Barbry, jestli dala ty kytky vyměnit a ona že ne... Tý jo, když to zmerčila, ihned zavolala Deepakovi Choprahovi (jména slavných z ní lítala až se prášilo) a ten jí řekl, že si to asi tolik přála, až to dostala. (sic!) Oprah na to podotknula, že to možná mělo co do činění se sluncem... :-) B.S. se mírně zarazila a zamračila, jelikož někdo přerušil její monolog o kouzelné moci lidské [rozuměj: její] vůle. No to už jsem ležel v křečích... Celé téma se totiž probíralo minimálně deset minut. Mimochodem, nakonec zazpívala - celá v bílém, do bílého mikrofonu a s bílým pudlem v náručí. :-)
Tyhlety show v USA slouží jako výborný vzájemný handl propagací. Barbra Streisand vydává nové CD. Tak udělá vystoupení na show Oprah Winfrey, kde zazpívá v televizi poprvé po několika desetiletích. Na jednu stranu se sledovanost Oprah Winfrey zvedne ještě do závratnějších výšin a s ní i příjem za reklamu (mj. uvozenou jejím podmanivým hlasem: "skryté titulky poskytl výrobce následujícího produktu"), na druhou stranu si díky tomu Barbra Streisand odpropaguje svoje cédéčko. Pak už stačí přimíchat jenom srdceryvný příběh o fanynce s rakovinou prsu a je uvařeno...
Inu, kapitalismus.
úterý, října 14, 2003
Další filmové zklamání
Poslední dobou se mi skoro nechce chodit do kina. Kdykoli se tam vydám, končí to zklamáním. Výjimkou nebyl ani film Mystic River režírovaný Clintem Eastwoodem (který kromě režie dělal ještě dalším 150 věcí a možná v tom vězel jeden z problémů) přestože tady o něm všichni kritici básnili. Ani Hoangovi ani mně ani kamarádce filmařce, která ho s námi viděla, se nelíbil.
Kdyby se vyhnul moralizování a přetvořil literární předlohu v dobrou detektivku podle pravidel Agáty Christie, dopadl by asi líp. Premisa příběhu je sama o sobě zajímavá a proto jsem se nejspíš i vydal do kina: z vraždy dcery jednoho z tří přátel dětství je podezřelý druhý z nich a vyšetřuje ji třetí.
Příběh v kostce: tři kluci kamarádi; jednoho z nich unese falešný "policajt," ze kterýho se vyvine pedofil a čtyři dny ho brutalizuje, než se mu podaří uniknout. Přestane se stýkat s těma dvěma zbývajícími a trio se rozpadne. Z druhého vyroste jakýsi pseudomafián, který se snaží minimalizovat trestnou činnost do té míry, aby ho nikdo nechytl. Třetí se stane policajtem, kterého opustila žena, která mu neustále odněkud volá, ale přitom nic neřekne. Mafiánovi někdo zabije devatenáctiletou dceru. Zneužívaný je v baru, kde před zavražděním řádila. Zneužívaný přijde domů celý od krve s tím, že ho někdo přepadl a že ho nejspíš zabil. Postupně na něho padne podezření. Jeho manželka se z prapodivných důvodů najednou nedokáže vyrovnat s jeho psychózou a řekne Mafiánovi, že si myslí, že její manže zabil jeho dceru. Ten ho nakonec zabije. Mezitím se policajt dozví, že tu dívku zabili dva pubertální bratři jejího přítele, jehož otce kdysi Mafián zabil. Ukáže se, že o tom policajt věděl a že také ví, že Mafián zabil Zneužívaného. Těsně před koncem filmu následuje hloupý monolog manželky Mafiána o tom, jak se jejich děti i ona cítí bezpečná, protože on udělá všechno, co je potřeba, aby ochránil své milované a že přece s tak dobrým úmyslem nemůže být nic, co udělá, špatné. (sic) Následně ho manželka ojede. A k policajtovi se opět naprosto bez filmového vysvětlení vrátí jeho manželka.
Nikdo jsme na konci filmu přesně nevěděli, o co vlastně Eastwoodovi šlo. Příběh byl nedodělaný. Zbytečně hrubé scény násilí (např. vidíme obličej jednoho z na zemi ležících bratrů - vrahů ve chvíli, kdy mu na něj botou dupe rozzuřený starší bratr - pětkrát!!!
Na druhou stranu to bylo poměrně slušně zahrané - byly tam zvlášť slušné scény šíleného, neovládaného zármutku a morálních dilemat.
Celkově to ale bylo velké zklamání.
Poslední dobou se mi skoro nechce chodit do kina. Kdykoli se tam vydám, končí to zklamáním. Výjimkou nebyl ani film Mystic River režírovaný Clintem Eastwoodem (který kromě režie dělal ještě dalším 150 věcí a možná v tom vězel jeden z problémů) přestože tady o něm všichni kritici básnili. Ani Hoangovi ani mně ani kamarádce filmařce, která ho s námi viděla, se nelíbil.
Kdyby se vyhnul moralizování a přetvořil literární předlohu v dobrou detektivku podle pravidel Agáty Christie, dopadl by asi líp. Premisa příběhu je sama o sobě zajímavá a proto jsem se nejspíš i vydal do kina: z vraždy dcery jednoho z tří přátel dětství je podezřelý druhý z nich a vyšetřuje ji třetí.
Příběh v kostce: tři kluci kamarádi; jednoho z nich unese falešný "policajt," ze kterýho se vyvine pedofil a čtyři dny ho brutalizuje, než se mu podaří uniknout. Přestane se stýkat s těma dvěma zbývajícími a trio se rozpadne. Z druhého vyroste jakýsi pseudomafián, který se snaží minimalizovat trestnou činnost do té míry, aby ho nikdo nechytl. Třetí se stane policajtem, kterého opustila žena, která mu neustále odněkud volá, ale přitom nic neřekne. Mafiánovi někdo zabije devatenáctiletou dceru. Zneužívaný je v baru, kde před zavražděním řádila. Zneužívaný přijde domů celý od krve s tím, že ho někdo přepadl a že ho nejspíš zabil. Postupně na něho padne podezření. Jeho manželka se z prapodivných důvodů najednou nedokáže vyrovnat s jeho psychózou a řekne Mafiánovi, že si myslí, že její manže zabil jeho dceru. Ten ho nakonec zabije. Mezitím se policajt dozví, že tu dívku zabili dva pubertální bratři jejího přítele, jehož otce kdysi Mafián zabil. Ukáže se, že o tom policajt věděl a že také ví, že Mafián zabil Zneužívaného. Těsně před koncem filmu následuje hloupý monolog manželky Mafiána o tom, jak se jejich děti i ona cítí bezpečná, protože on udělá všechno, co je potřeba, aby ochránil své milované a že přece s tak dobrým úmyslem nemůže být nic, co udělá, špatné. (sic) Následně ho manželka ojede. A k policajtovi se opět naprosto bez filmového vysvětlení vrátí jeho manželka.
Nikdo jsme na konci filmu přesně nevěděli, o co vlastně Eastwoodovi šlo. Příběh byl nedodělaný. Zbytečně hrubé scény násilí (např. vidíme obličej jednoho z na zemi ležících bratrů - vrahů ve chvíli, kdy mu na něj botou dupe rozzuřený starší bratr - pětkrát!!!
Na druhou stranu to bylo poměrně slušně zahrané - byly tam zvlášť slušné scény šíleného, neovládaného zármutku a morálních dilemat.
Celkově to ale bylo velké zklamání.
neděle, října 12, 2003
Ruský večer
Včera jsem byl večer u kamarádky a obchodní partnerky Julie, o které jsem se tady mnohokrát zmiňoval. Potřebovali jsme probrat nějaké obchodní věci a plánovali jsme, že po večeři trochu pocvičíme rusko-anglické tlumočení.
Nakonec ale dorazil její ruský kamarád a kolega tlumočník z Washingtonu, otevřeli jsme flašku červeného, on naladil Juliinu starou kytaru a zbytek večera jsme strávili při družné slovanské zábavě s písněmi Vysockého.
Včera jsem byl večer u kamarádky a obchodní partnerky Julie, o které jsem se tady mnohokrát zmiňoval. Potřebovali jsme probrat nějaké obchodní věci a plánovali jsme, že po večeři trochu pocvičíme rusko-anglické tlumočení.
Nakonec ale dorazil její ruský kamarád a kolega tlumočník z Washingtonu, otevřeli jsme flašku červeného, on naladil Juliinu starou kytaru a zbytek večera jsme strávili při družné slovanské zábavě s písněmi Vysockého.
Dáma v natáčkách
Dnes jsme byli s kamarády zase v italské čtvrti Bronxu, o které už jsem tady psal. Nakoupili jsme sýry, maso, čerstvé těstoviny, zašli jsme na dobrý oběd a pak si na závěr dali kafe. Když jsme takhle seděli v kavárně, z vedlejšího vchodu vyšla dáma v natáčkách, odplivla si na chodník a nasedla do auta. V tu chvíli jsem nebyl dost pohotový a nezachytil ji na foťák. Za nějakou dobu jsme ji ale zahlédli podruhé a to už jsem ji alespoň z dálky zachytil.
Dnes jsme byli s kamarády zase v italské čtvrti Bronxu, o které už jsem tady psal. Nakoupili jsme sýry, maso, čerstvé těstoviny, zašli jsme na dobrý oběd a pak si na závěr dali kafe. Když jsme takhle seděli v kavárně, z vedlejšího vchodu vyšla dáma v natáčkách, odplivla si na chodník a nasedla do auta. V tu chvíli jsem nebyl dost pohotový a nezachytil ji na foťák. Za nějakou dobu jsme ji ale zahlédli podruhé a to už jsem ji alespoň z dálky zachytil.
pátek, října 10, 2003
Super epizoda Simpsons
Po celodenní práci jsem se skvěle bavil u dnešní epizody Simpsons, v níž pan Burns zaprodal kostel reverenda Lovejoye marketingové ředitelce, která z něj učinila úžasnou směsici obchoďáku s Disneylandem. Lisa se rozhodla vystoupit z církve a najít si nové náboženství. Po cestě se objevovaly na nebi mráčky, na kterých byla zpitvořena jména náboženství a církví. Zaznamenal jsem "Bed, Bath and Baha'i" podle místního řetězce obchodů Bed, Bath and Beyond. Nakonec narazila na springfieldský budhistický chrám, ve kterém meditovali Carl a Lenny pod vedením Richarda Gera. Lisa se rozhodla konvertovat. Rodina a široké okolí se jí snažilo mírným až hrubým nátlakem dostat zpět do náruče církve. Nechtěli jí např. dávat vánoční cukroví a zabalili Milhouse s Ralphem do podoby poníka. Marge za Lisou poslala malou Maggie s parohy na hlavě a cukrovou berlou - za oknem stál reverend Lovejoy a skandoval "lízni si, lízni si." Lisa utekla zpět do budhistického chrámu, ve kterém jí Richard Gere vysvětlil, že budhisté projevují náboženskou toleranci a že může slavit vánoce se svou rodinou i jako budhistka. Lisa se tedy vrátila domů a řekla, že s nimi půjde na půlnoční. Marge se jí zeptala, jestli tedy bude licoměrně světit církev. Lisa odpověděla, že ano a Homer jí na to řekl: "Více jsem od tebe nikdy nechtěl." A konec... Bohužel jsem to nestačil nahrát, protože Hoang v druhém pokoji cvičí Pilates z videa...
Zajímavá práce
Uprostřed právničiny, kterážto se tady stala téměř mým denním chlebem a v níž jsem už našel i zalíbení, jsem se dostal k jiné zajímavé prácičce. Učím jednu sopránistku vyslovovat texty českých písní, které bude zpívat v Carnegie Hall. Texty zároveň překládám do angličtiny. Je to příjemná práce.
Dalším malým vítězstvím bylo, že mi konečně dorazil hardwarový zámek od mojeho překladatelského podpůrného programu SDLX. Zapomněl jsem ho v Praze, takže jsem musil prudit ségru, aby mi zašla do bytu a poslala ho poštou. Ale mám ho. Předchozí veliké smlouvy, které jsem překládal bez něj, jsem naládoval do překladatelské paměti a teď už to půjde jako po másle.
Mimochodem, ten software nepřekládá sám. Jenom natáhne soubor s originálem, rozseká ho do segmentů a vytvoří mezisoubor se dvěma sloupci - vlevo je originál a napravo se píše překlad. Každý potvrzený segment se potom ukládá do paměti a když se v budoucnosti objeví segment podobný, systém na mě vyplivne překlad, který jsem v minulosti vypotil. Kromě toho si můžu jednoduše vytvářet terminologické databáze a položky se mi automaticky zobrazují, když se daný termín objeví v originálním textu. Nakonec se hotový překlad napasuje do formátování originálu. Je to super pomůcka. Všem lidem z profese vřele doporučuji!
Uprostřed právničiny, kterážto se tady stala téměř mým denním chlebem a v níž jsem už našel i zalíbení, jsem se dostal k jiné zajímavé prácičce. Učím jednu sopránistku vyslovovat texty českých písní, které bude zpívat v Carnegie Hall. Texty zároveň překládám do angličtiny. Je to příjemná práce.
Dalším malým vítězstvím bylo, že mi konečně dorazil hardwarový zámek od mojeho překladatelského podpůrného programu SDLX. Zapomněl jsem ho v Praze, takže jsem musil prudit ségru, aby mi zašla do bytu a poslala ho poštou. Ale mám ho. Předchozí veliké smlouvy, které jsem překládal bez něj, jsem naládoval do překladatelské paměti a teď už to půjde jako po másle.
Mimochodem, ten software nepřekládá sám. Jenom natáhne soubor s originálem, rozseká ho do segmentů a vytvoří mezisoubor se dvěma sloupci - vlevo je originál a napravo se píše překlad. Každý potvrzený segment se potom ukládá do paměti a když se v budoucnosti objeví segment podobný, systém na mě vyplivne překlad, který jsem v minulosti vypotil. Kromě toho si můžu jednoduše vytvářet terminologické databáze a položky se mi automaticky zobrazují, když se daný termín objeví v originálním textu. Nakonec se hotový překlad napasuje do formátování originálu. Je to super pomůcka. Všem lidem z profese vřele doporučuji!
středa, října 08, 2003
Svalovec a zubatci
Zatímco se stále zvyšuje možnost, že Kalifornie nevysloví důvěru současnému guvernérovi a zvolí na jeho místo Terminátora, v New Yorku propustili z nemocnice člověka, který ve svém subvencovaném městském bytě v Harlemu, z něhož se ho úřady už delší dobu snaží vystěhovat protože neplatí nájem, choval dospělého tygra a krokodýla. Tygr chtěl napadnout kotě, které bylo novým přírustkem do jeho manéže. Chlap se mu v tom snažil zabránit a tygr ho pošramotil. Chlap se dobelhal do nemocnice, kde mu doktor nevěřil, že mu zranění způsobil tygr. Až když na policii volalo několik lidí z činžáků, kde bydlel, vydali se tam, zvířata uspali a převezli je do rezervace na Západě. Chlapa čeká obvinění z několika trestných činů.
Zatímco se stále zvyšuje možnost, že Kalifornie nevysloví důvěru současnému guvernérovi a zvolí na jeho místo Terminátora, v New Yorku propustili z nemocnice člověka, který ve svém subvencovaném městském bytě v Harlemu, z něhož se ho úřady už delší dobu snaží vystěhovat protože neplatí nájem, choval dospělého tygra a krokodýla. Tygr chtěl napadnout kotě, které bylo novým přírustkem do jeho manéže. Chlap se mu v tom snažil zabránit a tygr ho pošramotil. Chlap se dobelhal do nemocnice, kde mu doktor nevěřil, že mu zranění způsobil tygr. Až když na policii volalo několik lidí z činžáků, kde bydlel, vydali se tam, zvířata uspali a převezli je do rezervace na Západě. Chlapa čeká obvinění z několika trestných činů.
neděle, října 05, 2003
Nedělní oběd po čínsku - Dim Sum
Dnes jsme se vydali s kamarády do restaurace Harmony Palace na Mott Street v čínské čtvrti, která je proslavená tradičními čínskými obědovými slavnostmi - dim sum. Z domova jsme vybíhali na poslední chvíli, takže jsem bohužel zapomněl foťák. Jedna naše kamarádka s sebou foťák měla a jestli pošle fotky e-mailem, tak je určitě přetisknu.
Prozatím tedy alespoň slovně. Harmony Palace je obrovské zařízení rozměrů nádražní haly s kapacitou 400 hostů, rozesazovaných kolem velikých kulatých stolů. Čínská čtvrt je nejspíš jediné místo v New Yorku, kde je společensky přijatelné sesadit dvě skupiny, které se navzájem neznají, k jednomu velkému stolu. "Přisedávání" se tady jinak nenosí. To ale předbíhám. U vchodu je pultík s uvaděčkou, u které jsme nejprve nahlásili, že je nás pět. Dostali jsme přiděleno číslo 131 a čekali jsme asi dvacet minut než se uvolnil potřebný počet židlí a uvaděčka vyvolala naše číslo do mikrofonu připnutého na klopě. Bez mikrofonu by ševelící dav nepřekřičela. Číšník nás potom dovedl ke stolu, přinesl prázdný účet, misky, talířky, hůlky a zelený čaj a hostina mohla začít.
Mezi stoly vozily číšnice vozíčky naložené různými dobrotami. Na přední starně vozíčku měly pověšeny cedulky s čínskými a anglickými názvy jídel. Takový pojízdný bufet. Když na člověka něco zapůsobilo, tak mávnul, číšnice zastavila, on si prohlédnul obsah vozíčku a ukázal kolik čeho chce. Číšnice naložila jídlo na stůl a malinkým razítkem, zavěšeným na šňůrce kolem krku, označila na účet počet kusů. A tak to šlo pořád dokola, dokud člověk nebyl nacpaný k prasknutí.
Měli jsme napařované knedlíčky se zeleninou, napařované knedlíčky s krevetami, smažené knedlíčky s vepřovým, tofu obalované rýžovým těstem, rýžový závin s hovězím, rýžový závin se zeleninou, kousíčky vepřového v nějaké omáčce, mírně nasládlé kousíčky pečiva plněné slanou masovou směsí (výtečné!), smažené knedlíčky se žraločí ploutví, lepivou rýži s masovou směsí v banánovém listu a nakonec měkké kokosové knedlíčky jako dezert. A to jsem si to určitě zpětně nevybavil všechno. Prostě žranice jako ve středověku.
Nakonec člověk jenom mávne na vrchního, který razítka spočte a pošle vás zaplatit k pokladně. Celá ta sranda vyšla na 10 dolarů na osobu a to jsme se opravdu ven doslova vykutáleli.
Dim sum určitě nepatří mezi nejzdravější kulinářské zážitky, protože do sebe člověk nasype horu mastného nebo sladkého jídla, z něhož zelenina tvoří pod jedno procento, ale jednou za čas si to žaludek nějak přebere. Hodnota celé akce spočívá, alespoň pro mě, ve stimulaci všech smyslů. Obrovský mumraj lidí. Tu a tam někomu kluzký knedlíček vyklouzne z hůlek a spadne do pálivé omáčky, na ubrus nebo na zem. Občas číšnice-vozíkářka hlasitě čínsky propaguje obsah svého vozíčku: kuřecí pařátky, vařené dršťky, medůzí nudličky, dočtete se v zápětí z cedulek. S napětím očekáváte, až se přiblíží vozíček naložený zrovna tou vaší vybranou lahůdkou. Všechno jídlo dobře vypadá a pěkně voní. Člověk musí velmi uvažovat, kolik čeho může sníst, aby mu zbylo místo a nemusel si odepřít žádnou lákavou dobrotu. No a samozřejmě ta směsice chutí...
Člověka to unaví. Když jsme přijeli domů, Hoang padl za vlast a já jsem si musel dát velké kafe, abych vypudil alespoň trošku krve ze žaludku do mozku a končetin.
Dodatečně fotky: (když kliknete na odkaz, dostanete se na celoformátovou verzi)
Dnes jsme se vydali s kamarády do restaurace Harmony Palace na Mott Street v čínské čtvrti, která je proslavená tradičními čínskými obědovými slavnostmi - dim sum. Z domova jsme vybíhali na poslední chvíli, takže jsem bohužel zapomněl foťák. Jedna naše kamarádka s sebou foťák měla a jestli pošle fotky e-mailem, tak je určitě přetisknu.
Prozatím tedy alespoň slovně. Harmony Palace je obrovské zařízení rozměrů nádražní haly s kapacitou 400 hostů, rozesazovaných kolem velikých kulatých stolů. Čínská čtvrt je nejspíš jediné místo v New Yorku, kde je společensky přijatelné sesadit dvě skupiny, které se navzájem neznají, k jednomu velkému stolu. "Přisedávání" se tady jinak nenosí. To ale předbíhám. U vchodu je pultík s uvaděčkou, u které jsme nejprve nahlásili, že je nás pět. Dostali jsme přiděleno číslo 131 a čekali jsme asi dvacet minut než se uvolnil potřebný počet židlí a uvaděčka vyvolala naše číslo do mikrofonu připnutého na klopě. Bez mikrofonu by ševelící dav nepřekřičela. Číšník nás potom dovedl ke stolu, přinesl prázdný účet, misky, talířky, hůlky a zelený čaj a hostina mohla začít.
Mezi stoly vozily číšnice vozíčky naložené různými dobrotami. Na přední starně vozíčku měly pověšeny cedulky s čínskými a anglickými názvy jídel. Takový pojízdný bufet. Když na člověka něco zapůsobilo, tak mávnul, číšnice zastavila, on si prohlédnul obsah vozíčku a ukázal kolik čeho chce. Číšnice naložila jídlo na stůl a malinkým razítkem, zavěšeným na šňůrce kolem krku, označila na účet počet kusů. A tak to šlo pořád dokola, dokud člověk nebyl nacpaný k prasknutí.
Měli jsme napařované knedlíčky se zeleninou, napařované knedlíčky s krevetami, smažené knedlíčky s vepřovým, tofu obalované rýžovým těstem, rýžový závin s hovězím, rýžový závin se zeleninou, kousíčky vepřového v nějaké omáčce, mírně nasládlé kousíčky pečiva plněné slanou masovou směsí (výtečné!), smažené knedlíčky se žraločí ploutví, lepivou rýži s masovou směsí v banánovém listu a nakonec měkké kokosové knedlíčky jako dezert. A to jsem si to určitě zpětně nevybavil všechno. Prostě žranice jako ve středověku.
Nakonec člověk jenom mávne na vrchního, který razítka spočte a pošle vás zaplatit k pokladně. Celá ta sranda vyšla na 10 dolarů na osobu a to jsme se opravdu ven doslova vykutáleli.
Dim sum určitě nepatří mezi nejzdravější kulinářské zážitky, protože do sebe člověk nasype horu mastného nebo sladkého jídla, z něhož zelenina tvoří pod jedno procento, ale jednou za čas si to žaludek nějak přebere. Hodnota celé akce spočívá, alespoň pro mě, ve stimulaci všech smyslů. Obrovský mumraj lidí. Tu a tam někomu kluzký knedlíček vyklouzne z hůlek a spadne do pálivé omáčky, na ubrus nebo na zem. Občas číšnice-vozíkářka hlasitě čínsky propaguje obsah svého vozíčku: kuřecí pařátky, vařené dršťky, medůzí nudličky, dočtete se v zápětí z cedulek. S napětím očekáváte, až se přiblíží vozíček naložený zrovna tou vaší vybranou lahůdkou. Všechno jídlo dobře vypadá a pěkně voní. Člověk musí velmi uvažovat, kolik čeho může sníst, aby mu zbylo místo a nemusel si odepřít žádnou lákavou dobrotu. No a samozřejmě ta směsice chutí...
Člověka to unaví. Když jsme přijeli domů, Hoang padl za vlast a já jsem si musel dát velké kafe, abych vypudil alespoň trošku krve ze žaludku do mozku a končetin.
Dodatečně fotky: (když kliknete na odkaz, dostanete se na celoformátovou verzi)
sobota, října 04, 2003
Snopudná močopudnost
Nouzí obrazných snů určitě netrpím. Mám štěstí na velmi agilní podvědomí. Před nějakou dobou jsem ale odhalil souběh okolností, za kterých se mi propojí obrazy z činností posledních dní podivným způsobem nebo si dotvoří podivnou zápletkou. Takové sny se mi zdají téměř pravidelně, když se mi v brzkých ranních hodinách chce čurat dost na to, abych se tím na chvíli probudil, ale zase ne úplně dost na to, abych se vyštrachal z postele a šel na záchod, takže se obrátím na druhý bok a usnu.
Tak třeba dneska ráno. Zdálo se mi, že jsme se tady v New Yorku nakonec rozhodli přestěhovat do jiné oblasti. Dostali jsme nabídku strávit den v bytě ve Washington Hights (o kterých už jsem tady psal) a pak se rozhodnout, jestli si ho chceme pronajmout nebo ne. Inu, vyrazili jsme do Washington Hights - Hoang, já a Salma a Patty Bouvier ze Simpsonových. Obrovský třípokojový byt se nacházel ve starém domě s velikým, částečně zastřešeným vnitroblokem, kde se zrovna něco dostavovalo. Moc se mi líbil. Hoang se odešel podívat do vyšších pater domu, zatímco já jsem se Salmou a Patty našel v kuchyni pod dřezem tajnou zásobu cigaret. Vzali jsme krabičku a vyšli jsme z bytu zadním východem, který vedl právě do chodby ústící do vnitrobloku. Vnitroblok byl vskutku obrovský. V nezastřešené části zrovna dostavovali bazené. Pod zastřešenou částí byla půjčovna aut (29 dolarů za den) a tržiště. Salma a Patty se vyvalily na stupínek u východu a kouřily. Já jsem si sice s nimi cigaretu zapálil, ale šel jsem směrem k nezastřešené části vnitrobloku, kde pouliční prodavači nabízeli čerstvé pečivo a zeleninu. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Otočil jsem se na Salmu a Patty a křičím: "ty jo, tady maj čerstvý bategy. Tenhle byt musím dostat!" A přesně v tu chvíli jsem se probudil.
Ten sen má pochopitelně své hluboké psychoanalytické roviny, ale to bych nosil moc kůži na trh... :-)
Vězte tedy, že jsem se včera koukal večer na Simpsons, že stále zvažujeme, jestli se přestěhovat do jiného bytu nebo ne a že se mi občas setsakramentsky stýská po cigaretách, ale nekouřím, protože by mě Hoang buzeroval.
Nouzí obrazných snů určitě netrpím. Mám štěstí na velmi agilní podvědomí. Před nějakou dobou jsem ale odhalil souběh okolností, za kterých se mi propojí obrazy z činností posledních dní podivným způsobem nebo si dotvoří podivnou zápletkou. Takové sny se mi zdají téměř pravidelně, když se mi v brzkých ranních hodinách chce čurat dost na to, abych se tím na chvíli probudil, ale zase ne úplně dost na to, abych se vyštrachal z postele a šel na záchod, takže se obrátím na druhý bok a usnu.
Tak třeba dneska ráno. Zdálo se mi, že jsme se tady v New Yorku nakonec rozhodli přestěhovat do jiné oblasti. Dostali jsme nabídku strávit den v bytě ve Washington Hights (o kterých už jsem tady psal) a pak se rozhodnout, jestli si ho chceme pronajmout nebo ne. Inu, vyrazili jsme do Washington Hights - Hoang, já a Salma a Patty Bouvier ze Simpsonových. Obrovský třípokojový byt se nacházel ve starém domě s velikým, částečně zastřešeným vnitroblokem, kde se zrovna něco dostavovalo. Moc se mi líbil. Hoang se odešel podívat do vyšších pater domu, zatímco já jsem se Salmou a Patty našel v kuchyni pod dřezem tajnou zásobu cigaret. Vzali jsme krabičku a vyšli jsme z bytu zadním východem, který vedl právě do chodby ústící do vnitrobloku. Vnitroblok byl vskutku obrovský. V nezastřešené části zrovna dostavovali bazené. Pod zastřešenou částí byla půjčovna aut (29 dolarů za den) a tržiště. Salma a Patty se vyvalily na stupínek u východu a kouřily. Já jsem si sice s nimi cigaretu zapálil, ale šel jsem směrem k nezastřešené části vnitrobloku, kde pouliční prodavači nabízeli čerstvé pečivo a zeleninu. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Otočil jsem se na Salmu a Patty a křičím: "ty jo, tady maj čerstvý bategy. Tenhle byt musím dostat!" A přesně v tu chvíli jsem se probudil.
Ten sen má pochopitelně své hluboké psychoanalytické roviny, ale to bych nosil moc kůži na trh... :-)
Vězte tedy, že jsem se včera koukal večer na Simpsons, že stále zvažujeme, jestli se přestěhovat do jiného bytu nebo ne a že se mi občas setsakramentsky stýská po cigaretách, ale nekouřím, protože by mě Hoang buzeroval.
čtvrtek, října 02, 2003
Ošuntělost
Nájmy v horní části Manhattanu šly za poslední rok trošku dolu, tak se začínám pomalu rozhlížet po trhu, jestli najdeme nějaké ještě výhodněší a pěknější bydlení. Na konci prosince se budeme muset rozhodnout, jestli si prodloužit nájemní smlouvu ještě o rok nebo se přesunout jinam. Zatím jsem nenarazil na nic světoborného - náš byt je asi na místní poměry opravdu nadstandard.
Dnes jsem pochopil, proč někteří místní Rusové říkají "dvuchbědrumnaja kvartira" a ne "trjochkomnatnaja kvartira." Byl jsem se na jeden takový kvartýr podívat. Jednalo se o dlouhatánskou nudli tří na sebe navazujících průchozích minipokojů, z nichž většina měla okna do ošuntělého světlíku. Chodba před vchodem do bytu byla široká necelý metr. Dohromady to mělo nějakých 50 metrů. Vot - dvuchbědrumnaja kvartira. :-)
Po cestě do dolní části Manhattanu, kam jsem jel na jednu profesní akci, nastoupil do vagonu asijský bezdomovec, oblečený v poměrně pěkných, ale hrozně špinavých hadrech. V ruce měl velikou igelitku z obchodního domu Century 21. Napasoval se mezi dvě dámy na protější lavici a začal z igelitky vybalovat odpadky, které před tím nejspíš někde vylovil z popelnice: prázdný kelímek od coca coly, který odvíkoval a poklepem o špinavé kalhoty z něj vypáčil další kelímek, původně od kafe. Oba prázdné, kromě malého zbytku tekutiny, která mu vytekla na kalhoty. Dáma vedle něj povstala a rozhodla se, že vlastně sedět nemusí...
Po večeři jsem se stavil na šíšu ve své oblíbené syrské kavárničce v East Village. Seděl jsem u francouzských dveří, ze kterých jsem měl dobrý výhled na ulici. Občas se kolem prošel člověk, oblečený v riflích a bílém triku, přes které měl přehozený černý župan i s kapucí, kterou měl naraženou na hlavu...
Nájmy v horní části Manhattanu šly za poslední rok trošku dolu, tak se začínám pomalu rozhlížet po trhu, jestli najdeme nějaké ještě výhodněší a pěknější bydlení. Na konci prosince se budeme muset rozhodnout, jestli si prodloužit nájemní smlouvu ještě o rok nebo se přesunout jinam. Zatím jsem nenarazil na nic světoborného - náš byt je asi na místní poměry opravdu nadstandard.
Dnes jsem pochopil, proč někteří místní Rusové říkají "dvuchbědrumnaja kvartira" a ne "trjochkomnatnaja kvartira." Byl jsem se na jeden takový kvartýr podívat. Jednalo se o dlouhatánskou nudli tří na sebe navazujících průchozích minipokojů, z nichž většina měla okna do ošuntělého světlíku. Chodba před vchodem do bytu byla široká necelý metr. Dohromady to mělo nějakých 50 metrů. Vot - dvuchbědrumnaja kvartira. :-)
Po cestě do dolní části Manhattanu, kam jsem jel na jednu profesní akci, nastoupil do vagonu asijský bezdomovec, oblečený v poměrně pěkných, ale hrozně špinavých hadrech. V ruce měl velikou igelitku z obchodního domu Century 21. Napasoval se mezi dvě dámy na protější lavici a začal z igelitky vybalovat odpadky, které před tím nejspíš někde vylovil z popelnice: prázdný kelímek od coca coly, který odvíkoval a poklepem o špinavé kalhoty z něj vypáčil další kelímek, původně od kafe. Oba prázdné, kromě malého zbytku tekutiny, která mu vytekla na kalhoty. Dáma vedle něj povstala a rozhodla se, že vlastně sedět nemusí...
Po večeři jsem se stavil na šíšu ve své oblíbené syrské kavárničce v East Village. Seděl jsem u francouzských dveří, ze kterých jsem měl dobrý výhled na ulici. Občas se kolem prošel člověk, oblečený v riflích a bílém triku, přes které měl přehozený černý župan i s kapucí, kterou měl naraženou na hlavu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)