čtvrtek, července 31, 2003
Velmi zajímavá hádanková hra
Jestli umíte anglicky, máte rádi hádanky a máte spoustu času, klikněte sem.
Svět po e-learningu
Po pár měsících přešlapování jsem se včera rozhodl opustit svého zaměstnavatele a živit se i v New Yorku plně překlady a tlumočením. Za rok jsem se ve firmě naučil hodně věcí, s nimiž bych se při tlumočení nebo překladu nedostal do styku. Byla to určitě obohacující zkušenost a vůbec jí nelituju. Hlavní háček byl v tom, že jsem záhy přišel na to, že se naše představy o vedení a rozvoji firmy nekamarádí a kamarádit nebudou. Jsem holt člověk, který dlouhodobě nevydrží spokojeně vykonávat vizi někoho jiného, pokud s ní nejsem intelektuálně a emocionálně sladěn. Na druhou stranu to byl bolestný krok, protože lidi ve vedení firmy i řadové pracovníky mám osobně velmi rád a záleží mi na nich. Naštěstí se to obešlo bez oboustranného hněvu a scén – lidé tady chápou, že člověk chce a má jít za svým snem a jsou ochotni přijmout, že v tom snu nebudou hrát hlavní roli.
Po práci jsem měl sraz s Hoangem a naší kamarádkou Angelikou. Byl jsem po perném dni pěkně vystresovaný, tak jsem se prošel ze SoHo do East Village pěšky. Zašli jsme na večeři to klidné tibetské restaurace (vzpomněl jsem si tam na svého oblíbeného hradčanského Malého Buddhu) a potom vykročení z další křižovatky na mé cestě oslavili v japonském baru.
Zítra odlítám na měsíc domů, tak trošku bilancuju uběhlý rok. Mám za sebou zatím nejdelší pobyt mimo domov a jsem zvědavý, v jaké perspektivě uvidím doma Prahu a New York. Poprvé v životě jsem strávil relativně delší období v zaměstnání a ne na volné noze – byla to tvrdá zkouška; naučil jsem se, že to zvládnu, když bude potřeba, ale že mi to není vlastní. Poprvé žiju s partnerem ve společné domácnosti – není to lehké, ale je to lehčí, než jsem očekával. Poprvé žiju ve čtvrti, v níž je drtivá většina obyvatelstva jiné rasy, přičemž rasa je tady dosti politická záležitost – tohle je naprosto neocenitelná zkušenost. Zatímco v Praze jsem po jedenácti letech na tlumočnickém trhu velmi dobře etablovaný, tady začínám úplně od nuly a musel jsem párkrát přijmout zakázky, nad kterými bych v Praze ohrnul nos – spadnout z oblak bylo dost nepříjemné, ale myslím navýsost užitečné. Cítím, že jsem postoupil o další píď v boji se strachem z nejistoty: myslím, že před pár lety bych v současné – vlastně minulé – práci zůstal kvůli penězům a neustále si stěžoval, jak mě to prudí. New York tlačí člověka k tomu, aby se přestal bát riskovat. V New Yorku je velmi silná koncentrace individualistů, kteří tady setrvávají přes nepohodlnost místního života, protože sem přišli realizovat svůj sen. Třeba se jim nikdy nesplní, ale minimálně se o to snaží – vážím si lidí, kteří roky a roky nastavují tvář neúspěchu či minimálně jeho možnosti. Začínám se tady učit něco, k čemu jsem se v Praze z různých důvodů nedopracoval: nedívat se na lidi optikou toho, co v současnosti dělají a jak jsou v současnosti úspěšní, ale spíš oceňovat jejich vizi, to, jak se jejich vize vyvíjí a jak rostou jako lidské osobnosti. V Praze jsem tyhle věci vnímal trošku jako fráze. Tady začínám cítit jejich obsah.
Po pár měsících přešlapování jsem se včera rozhodl opustit svého zaměstnavatele a živit se i v New Yorku plně překlady a tlumočením. Za rok jsem se ve firmě naučil hodně věcí, s nimiž bych se při tlumočení nebo překladu nedostal do styku. Byla to určitě obohacující zkušenost a vůbec jí nelituju. Hlavní háček byl v tom, že jsem záhy přišel na to, že se naše představy o vedení a rozvoji firmy nekamarádí a kamarádit nebudou. Jsem holt člověk, který dlouhodobě nevydrží spokojeně vykonávat vizi někoho jiného, pokud s ní nejsem intelektuálně a emocionálně sladěn. Na druhou stranu to byl bolestný krok, protože lidi ve vedení firmy i řadové pracovníky mám osobně velmi rád a záleží mi na nich. Naštěstí se to obešlo bez oboustranného hněvu a scén – lidé tady chápou, že člověk chce a má jít za svým snem a jsou ochotni přijmout, že v tom snu nebudou hrát hlavní roli.
Po práci jsem měl sraz s Hoangem a naší kamarádkou Angelikou. Byl jsem po perném dni pěkně vystresovaný, tak jsem se prošel ze SoHo do East Village pěšky. Zašli jsme na večeři to klidné tibetské restaurace (vzpomněl jsem si tam na svého oblíbeného hradčanského Malého Buddhu) a potom vykročení z další křižovatky na mé cestě oslavili v japonském baru.
Zítra odlítám na měsíc domů, tak trošku bilancuju uběhlý rok. Mám za sebou zatím nejdelší pobyt mimo domov a jsem zvědavý, v jaké perspektivě uvidím doma Prahu a New York. Poprvé v životě jsem strávil relativně delší období v zaměstnání a ne na volné noze – byla to tvrdá zkouška; naučil jsem se, že to zvládnu, když bude potřeba, ale že mi to není vlastní. Poprvé žiju s partnerem ve společné domácnosti – není to lehké, ale je to lehčí, než jsem očekával. Poprvé žiju ve čtvrti, v níž je drtivá většina obyvatelstva jiné rasy, přičemž rasa je tady dosti politická záležitost – tohle je naprosto neocenitelná zkušenost. Zatímco v Praze jsem po jedenácti letech na tlumočnickém trhu velmi dobře etablovaný, tady začínám úplně od nuly a musel jsem párkrát přijmout zakázky, nad kterými bych v Praze ohrnul nos – spadnout z oblak bylo dost nepříjemné, ale myslím navýsost užitečné. Cítím, že jsem postoupil o další píď v boji se strachem z nejistoty: myslím, že před pár lety bych v současné – vlastně minulé – práci zůstal kvůli penězům a neustále si stěžoval, jak mě to prudí. New York tlačí člověka k tomu, aby se přestal bát riskovat. V New Yorku je velmi silná koncentrace individualistů, kteří tady setrvávají přes nepohodlnost místního života, protože sem přišli realizovat svůj sen. Třeba se jim nikdy nesplní, ale minimálně se o to snaží – vážím si lidí, kteří roky a roky nastavují tvář neúspěchu či minimálně jeho možnosti. Začínám se tady učit něco, k čemu jsem se v Praze z různých důvodů nedopracoval: nedívat se na lidi optikou toho, co v současnosti dělají a jak jsou v současnosti úspěšní, ale spíš oceňovat jejich vizi, to, jak se jejich vize vyvíjí a jak rostou jako lidské osobnosti. V Praze jsem tyhle věci vnímal trošku jako fráze. Tady začínám cítit jejich obsah.
neděle, července 27, 2003
Den svaté Julie
Včera jsme byli na oslavě svátku mojí kamarádky Julie. Anglosasové jmeniny nemají, ale Slované si tady nedají ujít příležitost uspořádat večírek. V pozvánce byl předepsán "andělský úbor," protože jmeniny jsou svátkem našeho patrona, našeho strážného anděla. Někteří lidé to pojali doslovně, jiní symbolicky, ostatní přišli v neandělském civilu.
Já jsem strávil část odpoledne tím, že jsem se snažil v New Yorku sehnat slušně vypadající tričko s nápisem Los Angeles, ale nepovedlo se. Tak jsme projeli šatníky a nakonec přišli na kombinaci triček s andělskou filmovou hádankou. Hoang měl na sobě tričko s hlavními představitelkami původní verze "Charlieho andílků" a já jsem si oblékl tričko s nápisem Berlín, zeleným semaforovým panáčkem vpředu a červeným vzadu (symbolizujícím Checkpoint Charlie - tedy bývalý přechod mezi západním a východním Berlínem).
Na oslavě bylo něco málo přes dvacet lidí, z nichž jenom tři byli rodilí Američani. Jídlo bylo převážně ruské a výborné. Nejvíce mě zaujaly kyselou smetanou zalité vypeckované švestky plněné mletými vlašskými ořechy s velmi mírným nádechem česneku. Naprosto úžasné! Holky taky připravily skvělý kompot a melounový punč. Dobře jsme se poměli...
Včera jsme byli na oslavě svátku mojí kamarádky Julie. Anglosasové jmeniny nemají, ale Slované si tady nedají ujít příležitost uspořádat večírek. V pozvánce byl předepsán "andělský úbor," protože jmeniny jsou svátkem našeho patrona, našeho strážného anděla. Někteří lidé to pojali doslovně, jiní symbolicky, ostatní přišli v neandělském civilu.
Já jsem strávil část odpoledne tím, že jsem se snažil v New Yorku sehnat slušně vypadající tričko s nápisem Los Angeles, ale nepovedlo se. Tak jsme projeli šatníky a nakonec přišli na kombinaci triček s andělskou filmovou hádankou. Hoang měl na sobě tričko s hlavními představitelkami původní verze "Charlieho andílků" a já jsem si oblékl tričko s nápisem Berlín, zeleným semaforovým panáčkem vpředu a červeným vzadu (symbolizujícím Checkpoint Charlie - tedy bývalý přechod mezi západním a východním Berlínem).
Na oslavě bylo něco málo přes dvacet lidí, z nichž jenom tři byli rodilí Američani. Jídlo bylo převážně ruské a výborné. Nejvíce mě zaujaly kyselou smetanou zalité vypeckované švestky plněné mletými vlašskými ořechy s velmi mírným nádechem česneku. Naprosto úžasné! Holky taky připravily skvělý kompot a melounový punč. Dobře jsme se poměli...
sobota, července 26, 2003
Na newyorské radnici se střílelo
Ve středu se ozbrojený muž dostal přes ochranku na newyorské radnici a zastřelil jednoho radního. Chvíli na to střelce zastřelil policista. Vrah se v minulosti dopustil několika násilných činů. Radní byl ve svém obvodě nesmírně populární (podle televize). Vrah den před tím, než radního zastřelil, zavolal policii a tvrdil, že mu radní nabídl úplatek, fiktivní místo na radnici a prodej nemovitosti v Brooklynu za nominální cenu výměnou za to, že proti němu nebude kandidovat v místních volbách. Dva dny po smrti radního jeho bratr, který nemá absolutně žádné politické zkušenosti, oznámí, že bude kandidovat na místo jeho bratra a pokračovat v jeho misi "dokud potluče jeho srdce" (nebo něco podobně trapně patetického). Očekává se, že pro něj bude hlasovat spousta lidí z pocitu sounáležitosti. Zdá se, že celá věc je velmi komplikovaná, takže si na to nedělám názor.
Všimnul jsem si spíše, že tady v New Yorku lidé reagují na smrt - především násilnou - se zdánlivým pocitem obrovské fascinace. Je to něco, co je nutí k činu, nutí je k to k vyjádření, k demonstraci více, než jinde na světě, kde jsem podobné věci pozoroval. Možná je to důsledek útoků na Světové obchodní centrum a války proti terorismu... a náhlého zvědomění pocitu smrtelnosti, náhodnosti smrti, nebezpečí a na druhou stranu triumfu, že já jsem přežil... kdo ví. Ještě to nemám moc rozebrané - spíš si toho začínám všímat.
Ve středu se ozbrojený muž dostal přes ochranku na newyorské radnici a zastřelil jednoho radního. Chvíli na to střelce zastřelil policista. Vrah se v minulosti dopustil několika násilných činů. Radní byl ve svém obvodě nesmírně populární (podle televize). Vrah den před tím, než radního zastřelil, zavolal policii a tvrdil, že mu radní nabídl úplatek, fiktivní místo na radnici a prodej nemovitosti v Brooklynu za nominální cenu výměnou za to, že proti němu nebude kandidovat v místních volbách. Dva dny po smrti radního jeho bratr, který nemá absolutně žádné politické zkušenosti, oznámí, že bude kandidovat na místo jeho bratra a pokračovat v jeho misi "dokud potluče jeho srdce" (nebo něco podobně trapně patetického). Očekává se, že pro něj bude hlasovat spousta lidí z pocitu sounáležitosti. Zdá se, že celá věc je velmi komplikovaná, takže si na to nedělám názor.
Všimnul jsem si spíše, že tady v New Yorku lidé reagují na smrt - především násilnou - se zdánlivým pocitem obrovské fascinace. Je to něco, co je nutí k činu, nutí je k to k vyjádření, k demonstraci více, než jinde na světě, kde jsem podobné věci pozoroval. Možná je to důsledek útoků na Světové obchodní centrum a války proti terorismu... a náhlého zvědomění pocitu smrtelnosti, náhodnosti smrti, nebezpečí a na druhou stranu triumfu, že já jsem přežil... kdo ví. Ještě to nemám moc rozebrané - spíš si toho začínám všímat.
Pořad Queer Eye
Tak jsem se ze zvědavosti podíval na první epizodu pořadu Queer Eye. Pořad se odehrává v New Yorku a probíhá asi takto. Na tzv. "úžasnou pětku" (módní návrhář, bytový architekt, vizážista, kulinář a kulturolog - všichni gayové) se obrátí jeden tesař (heterosexuál), který je zároveň umělec a chystá se na vernisáž své výstavy v nějaké malé galerii. Pětka dorazí do jeho bytu - on vypadá jako vidlák, říká si "Butch" (něco jako "řízek") a jeho doupě je vskutku nechutné. Jejich cílem je vytvořit z něj za den tzv. "metrosexuála" - to znamená kultivovaného heterosexuálního obyvatele velkého města. Úžasná pětka celý proces koření více či méně jízlivými hláškami. (módní návrhář vybírá Butchova ušmudlaná trička ze skříně salátovými kleštěmi a hází je do koše a prohlašuje "ó má hnusoto") Všichni protagonisté jsou naprosto stereotypičtí a protiklad těch stereotypů je na jednu stranu komický a na druhou stranu obnažuje plytkost i všudypřítomnost stereotypů. Myslím, že boj se stereotypy prostřednictvím vtipu a zlehčení je účinnější než agresivní konfrontace člověka s jeho vlastními stereotypy. Módní návrhář je týpek, jaké v Praze uvidíte v Mecce a v New Yorku jich máme celou čtvrt (přeháním, samozřejmě.) "Kulturolog" omezí svou lekci na triviality účinného pokrytí davu na recepci. Kadeřník a bytový architekt na druhou stranu odvedli výbornou práci. Kuchař byl průměrný.
Co jsem se z toho naučil: všimnul jsem si, že jsem se v první chvílí naprosto instinktivně bránil stereotypům té teplé pětky, která mě prudila, ne-li urážela. Až jsem si rozebral, že to jsou jenom stereotypy, kterých i já mám na hluboké, instinktivní úrovni spoustu, mohl jsem se celé věci zasmát. A věčné téma - beru sám sebe moc vážně...
Nicméně, na druhý díl už bych se nedíval. Proč? Chybí tomu zápletka. Jeden člověk se naprosto pasivně podřizuje názorům a vůli skupiny lidí. Asi by bylo zajímavější, kdyby se přinejmenším trošku bránil, kdyby se ty dva stereotypy střetávaly více vyrovnaně.
Podstatně zajímavější premisu má chystaný pořad "Boy Meets Boy" (parodie na Boy Meets Girl), další přidavek do skupiny pořadů "reality TV," ve kterých skupina nápadníků soupeří o přízeň jednoho člověka. Zápletky v předchozích případech spočívaly většinou v protikladu "lásky" a peněz. V případě Boy Meets Boy se bude 15 chlapů ucházet o jednoho chlapa, který je bude v několika kolech vyřazovat ze hry. Zápletka spočívá v tom, že mezi těmi 15 chlapy bude "nasazeno" pár heterosexuálů, takže se teoreticky může stát, že si hlavní protagonista nakonec zvolí partnera, který je s ním v této zásadní oblasti nekompatibilní a jejich vztah bude následně nerealizovatelný (alespoň předpokládám...)
Tak jsem se ze zvědavosti podíval na první epizodu pořadu Queer Eye. Pořad se odehrává v New Yorku a probíhá asi takto. Na tzv. "úžasnou pětku" (módní návrhář, bytový architekt, vizážista, kulinář a kulturolog - všichni gayové) se obrátí jeden tesař (heterosexuál), který je zároveň umělec a chystá se na vernisáž své výstavy v nějaké malé galerii. Pětka dorazí do jeho bytu - on vypadá jako vidlák, říká si "Butch" (něco jako "řízek") a jeho doupě je vskutku nechutné. Jejich cílem je vytvořit z něj za den tzv. "metrosexuála" - to znamená kultivovaného heterosexuálního obyvatele velkého města. Úžasná pětka celý proces koření více či méně jízlivými hláškami. (módní návrhář vybírá Butchova ušmudlaná trička ze skříně salátovými kleštěmi a hází je do koše a prohlašuje "ó má hnusoto") Všichni protagonisté jsou naprosto stereotypičtí a protiklad těch stereotypů je na jednu stranu komický a na druhou stranu obnažuje plytkost i všudypřítomnost stereotypů. Myslím, že boj se stereotypy prostřednictvím vtipu a zlehčení je účinnější než agresivní konfrontace člověka s jeho vlastními stereotypy. Módní návrhář je týpek, jaké v Praze uvidíte v Mecce a v New Yorku jich máme celou čtvrt (přeháním, samozřejmě.) "Kulturolog" omezí svou lekci na triviality účinného pokrytí davu na recepci. Kadeřník a bytový architekt na druhou stranu odvedli výbornou práci. Kuchař byl průměrný.
Co jsem se z toho naučil: všimnul jsem si, že jsem se v první chvílí naprosto instinktivně bránil stereotypům té teplé pětky, která mě prudila, ne-li urážela. Až jsem si rozebral, že to jsou jenom stereotypy, kterých i já mám na hluboké, instinktivní úrovni spoustu, mohl jsem se celé věci zasmát. A věčné téma - beru sám sebe moc vážně...
Nicméně, na druhý díl už bych se nedíval. Proč? Chybí tomu zápletka. Jeden člověk se naprosto pasivně podřizuje názorům a vůli skupiny lidí. Asi by bylo zajímavější, kdyby se přinejmenším trošku bránil, kdyby se ty dva stereotypy střetávaly více vyrovnaně.
Podstatně zajímavější premisu má chystaný pořad "Boy Meets Boy" (parodie na Boy Meets Girl), další přidavek do skupiny pořadů "reality TV," ve kterých skupina nápadníků soupeří o přízeň jednoho člověka. Zápletky v předchozích případech spočívaly většinou v protikladu "lásky" a peněz. V případě Boy Meets Boy se bude 15 chlapů ucházet o jednoho chlapa, který je bude v několika kolech vyřazovat ze hry. Zápletka spočívá v tom, že mezi těmi 15 chlapy bude "nasazeno" pár heterosexuálů, takže se teoreticky může stát, že si hlavní protagonista nakonec zvolí partnera, který je s ním v této zásadní oblasti nekompatibilní a jejich vztah bude následně nerealizovatelný (alespoň předpokládám...)
Zajímavé internetové stránky americké veřejnoprávní televize o rase
Jedna kamarádka mi poslala odkaz na zajímavé internetové stránky americké veřejnoprávní televize, které se zabývají historií rasy jako politického tématu. Hned na první stránce je taková hra - máte za úkol roztřídit dvacet fotek lidí žijících v USA podle rasy. Následně můžete porovnat své výsledky s tím, za jakou rasu se považují lidé na těch fotkách a dozvědět se o nich pár podrobností. Je fakt, že některé fotky nejsou zrovna nejostřejší, ale přesto jsem byl dost překvapený, že jsem se v polovině případů netrefil...
čtvrtek, července 24, 2003
New York Times Dnes
V dnešních New York Times je pár zajímavých článků:
Tady se píše o životě transsexuálů a transvestitů v Indonésii.
Tady je vtipný komentář k pořadu Queer Eye, o kterém jsem psal.
Tady je méně vtipná recenze dokumentu o AIDS v Africe, na který se dneska chystám večer koukat.
Tady se píše o životě transsexuálů a transvestitů v Indonésii.
Tady je vtipný komentář k pořadu Queer Eye, o kterém jsem psal.
Tady je méně vtipná recenze dokumentu o AIDS v Africe, na který se dneska chystám večer koukat.
Asiati vedou!
Hoang sleduje různé soutěže talentů v televizi, protože se mu líbí jejich dramatičnost. Právě končí pořad "poslední komik stojí na nohou," ve kterém soutěží jevištní komici. Všichni žijou po dobu soutěže v jednom domě a soutěž samotná je kombinací vyřazování na základě hlasování obecenstva a hlasování soutěžících. Zatím vede kluk vietnamského původu, proti kterému se spikli ostatní soutěžící, ale zatím všem nástrahám soutěže odolal. Podrobnosti moc neznám, koukal jsem se na to jenom jednou.
Další soutěží je "Sláva," která je více méně podobná Americkému idolu, o kterém jsem psal, jenom trošku složitější. Celou epizodu jsem neviděl ani jednu. Zjistil jsem jenom, že vyhrál kluk čínského původu, který se jmenuje Harlem Lee, je mu 35 ale vypadá na 25 a hlásek má jako Michael Jackson při zpěvu i při řeči. Tak mě to pobavilo...
Další soutěží je "Sláva," která je více méně podobná Americkému idolu, o kterém jsem psal, jenom trošku složitější. Celou epizodu jsem neviděl ani jednu. Zjistil jsem jenom, že vyhrál kluk čínského původu, který se jmenuje Harlem Lee, je mu 35 ale vypadá na 25 a hlásek má jako Michael Jackson při zpěvu i při řeči. Tak mě to pobavilo...
úterý, července 22, 2003
Stomatologická první svépomoc
V neděli jsem si zubní nití nechtěně katapultoval půlku jedné plomby. Za pár týdnů jedu do Prahy, tak jsem si říkal, že s návštěvou zubaře počkám až na doma, protože mi to nestojí za opruz s pojišťovnou. V běžné lékárně jsem koupil za 4 dolary sadu s provizorním zubním cementem a návodem, jak díru po vypadlé plombě vymýt a provizorně zaplácat, než se člověk dostane k zubaři. Dokonce s tím lze údajně přilepit upadlou korunku. Tenhle problém naštěstí řešit nemusím. Pochopitelně je v návodu napsáno, že provizorní cement v žádném případě není náhradou za plnohodnotnou výplň a že se člověk má co nejdříve dostavit ke svému zubnímu lékaři, chce-li předejít zánětu atd.. Ale přesto - vot těchnika a americká samostatnost na straně jedné a díky božstvům za české zdravotní pojištění na straně druhé. Mimochodem, ve stejné lékárně mají i takové ty bazmeky, co jimi zubaři odrápávají zubní kámen na spodku zubů. Pořídil jsem, takže mi paní zubařka nebude po 9 měsících od poslední návštěvy zase říkat, že mám v puse vydlážděno jako na Staromáku...
pondělí, července 21, 2003
Krásný den
Včera byl nádherný den - kolem 25 C, mírný opar na obloze, foukal jemný vánek. Odpoledne jsme se procházeli po Chelsea Piers, což je bývalé přístaviště na řece Hudson po pravé straně spodní části Manhattanu. Celou oblast vloni renovovali a je to tam moc pěkné. Výběžky do řeky jsou částečně zatravněné, všude lavičky a stolky se židlemi, u řeky je chladněji než ve městě, vánek je tam silnější, prostě paráda. Hoang se potom odebral pracovat na svém scénáři do české kavárny "Doma." Já jsem nejprve uvažoval o tom, že bych pokračoval procházkou po Central parku, ale nakonec jsem se rozhodl, že navštívím syrskou kavárno-čajovnu v East Village a dám si vodní dýmku. Majitelé byli rádi, že mě vidí, i když jsem tam nebyl od dubna. Sedl jsem si na maličkou předzahrádku, báňal pomalu dýmku a bylo mi fajn. Při takhle příjemném počasí jsou lidé upovídaní, zvláště když vidí něco neobvyklého a vodní dýmky tady přece jenom nejsou ještě tak běžné jako v Praze. Nejprve se u mě zastavil jeden indián a ptal se mě, co to kouřím. Tak jsem mu nabídl, ať si dá práska. Jablečná dýmka mu moc chutnala a zahrál mi za to melodii na flétnu. Potom si ke mně přisedl jeden upovídaný člověk a asi hodinu jsme klábosili o Evropě (zrovna mu zavolala známá z Paříže, ať za ní přijede a když se dozvěděl, že jsem Evropan, byl z toho celý nadšený).
Z jiného soudku: v Harlemu je spousta toulavých koček. Vedle našeho domu je prázdná zarostlá parcela, na které se usadila nádherná černobílá kočka se dvěma maličkými koťaty. Když jsem se vracel domů, uviděl jsem je na chodníku. Tak jsem zašel nahoru a donesl jim misku mlíka. Když jsem se vrátil dolů, už byly mimo dohled. Postavil jsem misku za popelnice a do půl minuty nejspíš ucítily vůni dobroty a přiběhly. Nezahlídl jsem ale jejich matku, tak doufám, že je v pořádku. Jednáme s jedním člověkem, který má zájem pronajmout si od nás náš byt na ten měsíc, co budeme pryč. Tak ho poprosím, ať je občas taky nakrmí...
Z jiného soudku: v Harlemu je spousta toulavých koček. Vedle našeho domu je prázdná zarostlá parcela, na které se usadila nádherná černobílá kočka se dvěma maličkými koťaty. Když jsem se vracel domů, uviděl jsem je na chodníku. Tak jsem zašel nahoru a donesl jim misku mlíka. Když jsem se vrátil dolů, už byly mimo dohled. Postavil jsem misku za popelnice a do půl minuty nejspíš ucítily vůni dobroty a přiběhly. Nezahlídl jsem ale jejich matku, tak doufám, že je v pořádku. Jednáme s jedním člověkem, který má zájem pronajmout si od nás náš byt na ten měsíc, co budeme pryč. Tak ho poprosím, ať je občas taky nakrmí...
neděle, července 20, 2003
Vikendove oslavy
Central Park se tento vikend "doziva" 150 let. Cely den probihaji oslavy, vecer bude dalsi operni recital na "Velkem travniku." V parku jsem nebyl uz nekolik tydnu, ale jeho prosta existence, prosty fakt, ze tam muzu na chvili vypadnout z rusnych ulic a chvili nevidet vyskove budovy a koukat na stromy kdyz budu chtit, pro me hodne znamena. Nejradeji mam severni cast, ktera je divocejsi a mene frekventovana. Vypada temer jako lesopark. Central park mam moc rad, ale uz se nemuzu dockat, az se projdu z Flory Vinohradskou na Jirak a potom pres svou oblibenou Manesku do Riegrovych sadu, kde se vyvalim s knizkou na travu a kdyz obcas zvednu oci od stranek, uvidim pod sebou Prahu... a po ceste zpet se stavim na vodni dymku v cajovne Pod stromem. Prvni srpen se blizi...
Ale dost nostalgie. Odpoledne jsme byli na harlemskem kniznim trhu, ktery se odehraval primo 7 bloku severne na 135. ulici. Jako na kazde harlemske akci bylo i tady hodne politickeho umeni. Navrat k africkemu dedictvi, zkoumani historie a nasledku kolonializace, socialni problemy, atd.
Na rohu 135. a Lenox avenue, primo pres ulici od trhu, horel byt. Pres okna bylo videt, jak vevnitr slehaji plameny. Zdalo se, ze v byte krome pozarniku snad nikdo neni. Pak nekdo prohodil zidli oknem, za ni se vyvalily proudy vody a za vodou obrovske mraky koure. O patro vyse stali vystraseni najemnici u okna a koukali, co se deje.
Koupil jsem knizku Howarda Zinna, se kterym jsem kdysi videl rozhovor na knizni televizni stanici. Diva se na historii USA od roku 1492 do soucasnosti ocima zen, delniku, afroamericanu, americkych indianu a pristehovalcu. Necham si ji na cestu letadlem. Zatim mam rozectena "Pravidla vsemocnosti" od Michaila Vellera. Pise velmi hovorovou rustinou, tak musim porad koukat do slovniku - respektive, naskenovat dane slovo do "C-Penu" a kouknout se na jeho anglicky preklad. Snecim tempem jsem se zatim propracoval na stranu 60...
Ale dost nostalgie. Odpoledne jsme byli na harlemskem kniznim trhu, ktery se odehraval primo 7 bloku severne na 135. ulici. Jako na kazde harlemske akci bylo i tady hodne politickeho umeni. Navrat k africkemu dedictvi, zkoumani historie a nasledku kolonializace, socialni problemy, atd.
Na rohu 135. a Lenox avenue, primo pres ulici od trhu, horel byt. Pres okna bylo videt, jak vevnitr slehaji plameny. Zdalo se, ze v byte krome pozarniku snad nikdo neni. Pak nekdo prohodil zidli oknem, za ni se vyvalily proudy vody a za vodou obrovske mraky koure. O patro vyse stali vystraseni najemnici u okna a koukali, co se deje.
Koupil jsem knizku Howarda Zinna, se kterym jsem kdysi videl rozhovor na knizni televizni stanici. Diva se na historii USA od roku 1492 do soucasnosti ocima zen, delniku, afroamericanu, americkych indianu a pristehovalcu. Necham si ji na cestu letadlem. Zatim mam rozectena "Pravidla vsemocnosti" od Michaila Vellera. Pise velmi hovorovou rustinou, tak musim porad koukat do slovniku - respektive, naskenovat dane slovo do "C-Penu" a kouknout se na jeho anglicky preklad. Snecim tempem jsem se zatim propracoval na stranu 60...
středa, července 16, 2003
Aznar na hrad!
Tak jsem se dneska ráno při snídani koukal na svoji oblíbenou stanici C-SPAN, která kromě přímých přenosů z kongresu vysílá přenosy různých konferencí a veřejných diskusí. Obecně jsou velmi dobří a přesní. Dnes se jim ale povedla menší blamáž. Vysílali přenos projevu Jose Maria Aznara z konference v Los Angeles a označili ho za "španělského prezidenta" místo premiéra. Že se podobných šlompáctví dopouští CNN mě nepřekvapuje, ale od slušné veřejnoprávní stanice bych to nečekal...
neděle, července 13, 2003
Nová "reality show" na americké kabelové televizi
Možná už jsem se zmiňoval o po pořadech typu "Extreme Makeover," ve kterém producenti vyberou účastnici, která chce zcela změnit svůj zevnějšek, odvezou ji pryč ode všech známých a rodiny a dají jí možnost podstoupit cokoli chce, případně cokoli jí odborníci doporučí: prvotřídní holič, trenér, plastická chirurgie, atd. Po dokončení celého procesu se účastnice setká s rodinou. Všechno se to natáčí a diváci zpětně celou záležitost sledují.
Stanice Bravo spustila nový pořad, který se jmenuje Queer Eye for the Straight Guy. (volně přeloženo to znamená něco jako heterák pod teplým dohledem) Heterosexuální muž se přihlásí do výběru bu'd sám, nebo ho tam může s jeho souhlasem přihlásit přítelkyně. Pořad má většinou zájem o stereotypního chlápka, který je tak trochu šlomp, tak trochu prasátko, tak trochu buran. Nasadí na něho skvadru pěti stereotypních gayů: kadeřník, módní návrhář, bytový návrhář, kulinářský odborník, odborník na kulturu. No a ti dají dokupy chlápka i jeho byt a výsledek předvedou jeho blízkým. Obecenstvo celou záležitost sleduje ze záznamu. Samozřejmě jsou to všechno mělké stereotypy, ale musí to být zábava. Zrovna o tom vyšel článek v New York Times.
Stanice Bravo spustila nový pořad, který se jmenuje Queer Eye for the Straight Guy. (volně přeloženo to znamená něco jako heterák pod teplým dohledem) Heterosexuální muž se přihlásí do výběru bu'd sám, nebo ho tam může s jeho souhlasem přihlásit přítelkyně. Pořad má většinou zájem o stereotypního chlápka, který je tak trochu šlomp, tak trochu prasátko, tak trochu buran. Nasadí na něho skvadru pěti stereotypních gayů: kadeřník, módní návrhář, bytový návrhář, kulinářský odborník, odborník na kulturu. No a ti dají dokupy chlápka i jeho byt a výsledek předvedou jeho blízkým. Obecenstvo celou záležitost sleduje ze záznamu. Samozřejmě jsou to všechno mělké stereotypy, ale musí to být zábava. Zrovna o tom vyšel článek v New York Times.
Pevnost Italů v Bronxu
Dneska jsme vyrazili do italské čtvrti Bronxu, která má velmi dlouhou tradici. Měli jsme štěstí - zrovna probíhala pouť, takže tam bylo velmi živo. Je to štreka, ale pokud budete v New Yorku, návštěva stojí určitě zato. Jak se tam dostat? Jed'tte metrem D do Bronxu na stanici Fordham. Potom můžete jít bud'to pěšky východně po Fordham, až narazíte na Arthur Avenue. Po Arthur Avenue se vydáte doprava, až narazíte na 187. ulici. Je to celkem kus, takže pokus se Vám nechce jít o rušné Fordham pěšky, můžete si zkrátit cestu kterýmkoli autobusem. Mají tam úžasné italské rodinné restaurace, na které se konkurence v Little Italy v dolní části Manhattanu absolutně nehrabe, byt' ceny jsou kupodivu velmi podobné. Kromě toho tam je obrovské tržiště a mnoho malých obchůdků - řeznictví, zelenina, pekárny [jako u nás na Vinohradech :-)]. Uzenáři přímo před vámi maso nebo uzeniny nakrájejí, zabalí vám je do papíru, cenu počítají tužkou na papíru, prostě starosvětská paráda. Nakoupili jsme sýry, kanistr skvělého panenského oliváče, olivovou pastu, focaccia, sušené rajčátka, prosciutto, mozzarellu - budou hody. Přímo na ulici tam mají vedle obchůdků s rybami a mořskými plody takové stánky, kde si můžete koupit ústřice, oni vám je přímo na místě rozloupnou, posloužíte si z výběru omáček a předkrm je na světě. Narazili jsme tam na jeden jugoslávský obchod, ve kterém měli takové ty malé polské perníkové bobky plněné povidly a zalité čokoládou. Mňam!
úterý, července 08, 2003
To je New York...
Ve druhém patře naší budovy sídlí modelingová agentura. Jdu si takhle po obědě na roh pro kafe a říkám si, že protáhnu kostru a seběhnu po schodech. Až do čtvrtého patra kolem čínské manufaktury se táhla řada mužů a žen ve spodním prádle. Asi mají casting... A zrovna dneska jsem si nevzal do práce foťák...
pondělí, července 07, 2003
Víkend 4. července
Myslím, že mě New York naučí slastem chalupaření, kterým jsem v Praze nikdy nepodlehl, protože se město přes víkend dostatečně vylidní a je tam pro mě ideální hladina energie.
New York je přelidněný a hektický sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně.
Dlouhý víkend kolem svátku nezávislosti trávíme opět u kamarádky v Hamptons, o kterých jsem už tady psal. Na léto si pronajala levnější chalupu kousek za vesnicí. Má obrovskou zahradu, která sousedí s lesem a není oplocená. Jsou tady tucty veverek a srn - tak drzých a zvědavých, že se postupně přibližují až na pět metrů a vůbec jim nevadí, že jsou na zahradě čtyři psi. Kupodivu i psi si jich přestali po pár hodinách všímat.
Tady je zbytek fotek.
Letošní červen patřil mezi nejdeštivější v historii americké meteorologie a následně se tady na venkově vyrojily tisíce komárů. Nohy mám v jednom ohni. Včera se mi dokonce jedna bestie dostala pod triko a pohryzala mi záda.
Tentokrát jsou síly lidí a domácí zvířeny vyrovnané - čtyři psi, jedna kočka a pět lidí. Včera jsme byli na chvíli na pláži a prožili jedno menší drama. Lulu, asi roční velmi divoká fenka, kterou moje kamarádka před půl rokem adoptovala, zmerčila kachnu s malými a jala se je pronásledovat do moře. Kachna ji velmi chytře odlákala od potomstva. Lulu za ní plavala stále hlouběji do moře a absolutně se nedala přivolat. Její majitelka lítala po břehu a marně na ni vřískala. Tak jsem se nakonec svlékl do trenclí, skočil do vody, dohonil Lulu a kachnu a přitáhl ji na břeh.
Tento víkend se k nám připojil přítel našeho kamaráda a majitele dvou kokršpanělů, kterého firma konečně převelela z Los Angeles do New Yorku, čímž jimž končí dvouletý vztah na dálku.
Při té příležitosti jsme začali zvažovat různé varianty, jak častěji a pravidelněji vypadnout za město. Mým ideálem by bylo pravidelněji pendlovat mezi Prahou a New Yorkem, ale to by bylo realizovatelné pouze tehdy, kdybych měl vlastní malou firmu. Začínám propočítávat různé nápady, tak se to snad za pár let povede. (za předpokladu, že dám New Yorku ještě šanci, k čemuž jsem se na sto procent zatím neodhodlal.) Ale pokud se tak stane, začínáme uvažovat o nájmu domečku za městem. Možností je mnoho (hory hodinu severně od New Yorku, moře tady na Long Islandu, nejspíš kousek dále než Sag Harbor, protože tam je levněji.) V každém případě bychom si mohli dovolit nájem jenom mimo letní sezonu, takže to snad vyhrajou hory. šli bychom do toho nejspíš napůl s těmi kamarády, se kterými trávíme víkend tady. Uvažují o tom, že by si přece jenom nechali auto, které mají v Los Angeles a že bychom se podělili o nájem a garážování auta na Manhattanu. Nejspíš by to nebylo ještě od tohoto podzimu, protože všichni potřebujeme našetřit peníze. S Hoangem oba chodíme do práce v drtivé většině případů čtyři dny v týdnu, takže bychom si místo středy brali volno v pondělí nebo pátek a trávili čtyři dny na Manhattanu a tři dny na venkově. V červnu a červenci bychom pracovali více a v srpnu přiletěli na měsíc do Prahy. Myslím, že je to na pár let dobrý plán.
Konečně dorazily nostrifikované transkripty mého univerzitního vzdělání v Praze, takže bych teoreticky mohl od podzimu pokračovat ve studiích. Našel jsem si zajímavý program na City University of New York - musím jenom zjistit, jak veliký je rozdíl ve školném pro rezidenty a nerezidenty. Pokud by byl výrazný, tak bych nejspíš počkal do příštího jara, kdy tady budu mít zaplacené první daně a budu se moct zaregistrovat jako rezident státu New York.
New York je přelidněný a hektický sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně.
Dlouhý víkend kolem svátku nezávislosti trávíme opět u kamarádky v Hamptons, o kterých jsem už tady psal. Na léto si pronajala levnější chalupu kousek za vesnicí. Má obrovskou zahradu, která sousedí s lesem a není oplocená. Jsou tady tucty veverek a srn - tak drzých a zvědavých, že se postupně přibližují až na pět metrů a vůbec jim nevadí, že jsou na zahradě čtyři psi. Kupodivu i psi si jich přestali po pár hodinách všímat.
Tady je zbytek fotek.
Letošní červen patřil mezi nejdeštivější v historii americké meteorologie a následně se tady na venkově vyrojily tisíce komárů. Nohy mám v jednom ohni. Včera se mi dokonce jedna bestie dostala pod triko a pohryzala mi záda.
Tentokrát jsou síly lidí a domácí zvířeny vyrovnané - čtyři psi, jedna kočka a pět lidí. Včera jsme byli na chvíli na pláži a prožili jedno menší drama. Lulu, asi roční velmi divoká fenka, kterou moje kamarádka před půl rokem adoptovala, zmerčila kachnu s malými a jala se je pronásledovat do moře. Kachna ji velmi chytře odlákala od potomstva. Lulu za ní plavala stále hlouběji do moře a absolutně se nedala přivolat. Její majitelka lítala po břehu a marně na ni vřískala. Tak jsem se nakonec svlékl do trenclí, skočil do vody, dohonil Lulu a kachnu a přitáhl ji na břeh.
Tento víkend se k nám připojil přítel našeho kamaráda a majitele dvou kokršpanělů, kterého firma konečně převelela z Los Angeles do New Yorku, čímž jimž končí dvouletý vztah na dálku.
Při té příležitosti jsme začali zvažovat různé varianty, jak častěji a pravidelněji vypadnout za město. Mým ideálem by bylo pravidelněji pendlovat mezi Prahou a New Yorkem, ale to by bylo realizovatelné pouze tehdy, kdybych měl vlastní malou firmu. Začínám propočítávat různé nápady, tak se to snad za pár let povede. (za předpokladu, že dám New Yorku ještě šanci, k čemuž jsem se na sto procent zatím neodhodlal.) Ale pokud se tak stane, začínáme uvažovat o nájmu domečku za městem. Možností je mnoho (hory hodinu severně od New Yorku, moře tady na Long Islandu, nejspíš kousek dále než Sag Harbor, protože tam je levněji.) V každém případě bychom si mohli dovolit nájem jenom mimo letní sezonu, takže to snad vyhrajou hory. šli bychom do toho nejspíš napůl s těmi kamarády, se kterými trávíme víkend tady. Uvažují o tom, že by si přece jenom nechali auto, které mají v Los Angeles a že bychom se podělili o nájem a garážování auta na Manhattanu. Nejspíš by to nebylo ještě od tohoto podzimu, protože všichni potřebujeme našetřit peníze. S Hoangem oba chodíme do práce v drtivé většině případů čtyři dny v týdnu, takže bychom si místo středy brali volno v pondělí nebo pátek a trávili čtyři dny na Manhattanu a tři dny na venkově. V červnu a červenci bychom pracovali více a v srpnu přiletěli na měsíc do Prahy. Myslím, že je to na pár let dobrý plán.
Konečně dorazily nostrifikované transkripty mého univerzitního vzdělání v Praze, takže bych teoreticky mohl od podzimu pokračovat ve studiích. Našel jsem si zajímavý program na City University of New York - musím jenom zjistit, jak veliký je rozdíl ve školném pro rezidenty a nerezidenty. Pokud by byl výrazný, tak bych nejspíš počkal do příštího jara, kdy tady budu mít zaplacené první daně a budu se moct zaregistrovat jako rezident státu New York.
úterý, července 01, 2003
Zavalen
Výhodou a zároveň prokletím webového bloku je, že si člověk všimne, když pár dní nenarazil na nic, co by bylo zajímavé do té míry, že by to chtěl zaznamenat.
Mám hroznej nával v práci. Konečně se objevilo pár zajímavých obchodních příležitostí. Kromě toho spolupředsedám pracovní skupině pro e-learning v newyorské kapitole Americké společnosti pro vzdělávání a rozvoj, což taky zabírá dost času - především organizačně. Kromě toho jsem dělal na velkém překladu.
V neděli jsme byli v Brooklynu. Po rusko-anglickém cviku jsme courali čtvrtí Brooklyn Heights, která je přímo naproti spodní části Manhattanu. Kopal jsem se do zadku, že jsem se tam nebyl podívat předtím, než jsme se přestěhovali do Harlemu koncem loňského roku. V Brooklyn Heights se mi strašně líbí. Je to tam dražší než v Harlemu, ale pořád levnější než ve srovnatelných čtvrtích na Manhattanu. Hned vedle je DUMBO (Down Under Manhattan Bridge Overpass), umělecká čtvrt, která vypadá jako SoHo před pár lety.
V pátek mají USA státní svátek - jedeme na víkend do Hamptons, o kterých už jsem tady psal. Tak si snad trošku odpočinu.
Předevčírem jsem se konečně zase dostal k vietnamštině a zjistil, kolik jsem toho za těch několik týdnů zapomněl....
Mám hroznej nával v práci. Konečně se objevilo pár zajímavých obchodních příležitostí. Kromě toho spolupředsedám pracovní skupině pro e-learning v newyorské kapitole Americké společnosti pro vzdělávání a rozvoj, což taky zabírá dost času - především organizačně. Kromě toho jsem dělal na velkém překladu.
V neděli jsme byli v Brooklynu. Po rusko-anglickém cviku jsme courali čtvrtí Brooklyn Heights, která je přímo naproti spodní části Manhattanu. Kopal jsem se do zadku, že jsem se tam nebyl podívat předtím, než jsme se přestěhovali do Harlemu koncem loňského roku. V Brooklyn Heights se mi strašně líbí. Je to tam dražší než v Harlemu, ale pořád levnější než ve srovnatelných čtvrtích na Manhattanu. Hned vedle je DUMBO (Down Under Manhattan Bridge Overpass), umělecká čtvrt, která vypadá jako SoHo před pár lety.
V pátek mají USA státní svátek - jedeme na víkend do Hamptons, o kterých už jsem tady psal. Tak si snad trošku odpočinu.
Předevčírem jsem se konečně zase dostal k vietnamštině a zjistil, kolik jsem toho za těch několik týdnů zapomněl....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)