Dnes jsme se vydali s kamarády do restaurace Harmony Palace na Mott Street v čínské čtvrti, která je proslavená tradičními čínskými obědovými slavnostmi - dim sum. Z domova jsme vybíhali na poslední chvíli, takže jsem bohužel zapomněl foťák. Jedna naše kamarádka s sebou foťák měla a jestli pošle fotky e-mailem, tak je určitě přetisknu.
Prozatím tedy alespoň slovně. Harmony Palace je obrovské zařízení rozměrů nádražní haly s kapacitou 400 hostů, rozesazovaných kolem velikých kulatých stolů. Čínská čtvrt je nejspíš jediné místo v New Yorku, kde je společensky přijatelné sesadit dvě skupiny, které se navzájem neznají, k jednomu velkému stolu. "Přisedávání" se tady jinak nenosí. To ale předbíhám. U vchodu je pultík s uvaděčkou, u které jsme nejprve nahlásili, že je nás pět. Dostali jsme přiděleno číslo 131 a čekali jsme asi dvacet minut než se uvolnil potřebný počet židlí a uvaděčka vyvolala naše číslo do mikrofonu připnutého na klopě. Bez mikrofonu by ševelící dav nepřekřičela. Číšník nás potom dovedl ke stolu, přinesl prázdný účet, misky, talířky, hůlky a zelený čaj a hostina mohla začít.
Mezi stoly vozily číšnice vozíčky naložené různými dobrotami. Na přední starně vozíčku měly pověšeny cedulky s čínskými a anglickými názvy jídel. Takový pojízdný bufet. Když na člověka něco zapůsobilo, tak mávnul, číšnice zastavila, on si prohlédnul obsah vozíčku a ukázal kolik čeho chce. Číšnice naložila jídlo na stůl a malinkým razítkem, zavěšeným na šňůrce kolem krku, označila na účet počet kusů. A tak to šlo pořád dokola, dokud člověk nebyl nacpaný k prasknutí.
Měli jsme napařované knedlíčky se zeleninou, napařované knedlíčky s krevetami, smažené knedlíčky s vepřovým, tofu obalované rýžovým těstem, rýžový závin s hovězím, rýžový závin se zeleninou, kousíčky vepřového v nějaké omáčce, mírně nasládlé kousíčky pečiva plněné slanou masovou směsí (výtečné!), smažené knedlíčky se žraločí ploutví, lepivou rýži s masovou směsí v banánovém listu a nakonec měkké kokosové knedlíčky jako dezert. A to jsem si to určitě zpětně nevybavil všechno. Prostě žranice jako ve středověku.
Nakonec člověk jenom mávne na vrchního, který razítka spočte a pošle vás zaplatit k pokladně. Celá ta sranda vyšla na 10 dolarů na osobu a to jsme se opravdu ven doslova vykutáleli.
Dim sum určitě nepatří mezi nejzdravější kulinářské zážitky, protože do sebe člověk nasype horu mastného nebo sladkého jídla, z něhož zelenina tvoří pod jedno procento, ale jednou za čas si to žaludek nějak přebere. Hodnota celé akce spočívá, alespoň pro mě, ve stimulaci všech smyslů. Obrovský mumraj lidí. Tu a tam někomu kluzký knedlíček vyklouzne z hůlek a spadne do pálivé omáčky, na ubrus nebo na zem. Občas číšnice-vozíkářka hlasitě čínsky propaguje obsah svého vozíčku: kuřecí pařátky, vařené dršťky, medůzí nudličky, dočtete se v zápětí z cedulek. S napětím očekáváte, až se přiblíží vozíček naložený zrovna tou vaší vybranou lahůdkou. Všechno jídlo dobře vypadá a pěkně voní. Člověk musí velmi uvažovat, kolik čeho může sníst, aby mu zbylo místo a nemusel si odepřít žádnou lákavou dobrotu. No a samozřejmě ta směsice chutí...
Člověka to unaví. Když jsme přijeli domů, Hoang padl za vlast a já jsem si musel dát velké kafe, abych vypudil alespoň trošku krve ze žaludku do mozku a končetin.
Dodatečně fotky: (když kliknete na odkaz, dostanete se na celoformátovou verzi)
