Návrat k předchozímu modelu

Tak jsme se museli vrátit k předchozímu modelu pelíšku. Viki si ve vlastní peřině lebedila - pravda, dříve se v noci směla zdržovat v naší posteli jenom před porodem, takže to asi brala jako nečekaný návrat ztracené výsady. Prcci se ale postupně nabažili svrchních vrstev pelíšku a začali prolézat otvorem kolem knoflíků dovnitř mezi deku a povlečení. Tam spokojeně usnuli, ale když dostali hlad, neuměli už se dostat zpět a velmi hlasitě spílali nekonečnému prostěradlu stojícímu v cestě k vytouženému cecku. Viki se je snažila vyhrabat ven, čímž je ale do deky ještě více zamotala. Nakonec musela do stupňujícího dramatu zasáhnout jako deus ex machina lidská ruka. Inu, stalo se to za noc několikrát a chudák Albert vypadal ráno jakoby slezl ze Záhořova lože.

Já to vím jenom z vyprávění, protože spím jako dřevo. První noci mě ještě kvičení budilo, ale myslím, že jsem si vypracoval odolnost, kterou pozoruju i u Viki. Štěňata si totiž rozšiřují slovník a neustále si ho procvičují. Ňafají, když se jim něco líbí. Mručí, když se probouzejí. Mrmlají, když vymlasknou jeden cecek a nenapadne je, že kousek dál je jiný a plný. Kvílejí, když jim něco zásadně vadí nebo se cítí ohrožena. Kromě kvílení Viki ostatní zvuky ignoruje a když při kojení spí, ani to s ní nehne.

Mimochodem, za mohutného kvílení jsem je dnes znovu zvážil. Podle literatury mají svou váhu zdvojnásobit během deseti dnů a jim se to podařilo už za pět. Svorně mají kolem 440 gramů. Tak snad nám nepřerostou přes hlavu...