Ráno jsem jel metrem do práce. Vedle mě seděla černoška s kočárkem a na protějším trojsedadle byly její tři další děti. Nalevo seděla holčička, o ní se opíral chlapeček a o něho se opíral další chlapeček. Postupně všichni usnuli, opření kolem sebe jako kníŽky na poličce. Krásné děti. Paní četla kníŽku o tom, proč muŽi podvádějí Ženy a proč to Ženy často dovolí. Skoro téma na povídku.
Deset minut jsem tam seděl a debatoval sám se sebou, jestli mám vytáhnout fo’Ták a zeptat se jí, jestli mĚŽu děti vyfotit. Nakonec jsem to neudělal. Proč? Z ostychu kvĚli rase. Zjiš’Tuji, Že jak jsem v Harlemu neustále obklopen téměř výlučně lidmi jiné rasy, kteří na mě koukají, protoŽe jsem bílý, začínám být na tyhle věci hodně citlivý. €íkal jsem si, jestli by se třeba neurazila, Že z jejích dětí činím objekty právě proto, Že jsou černoši. Jestli by jí nevadilo, Že je nad těmi sedadly napsáno "postiŽení cestující mají přednost." A zkoušel jsem se zamyslet nad tím, jestli bych měl stejnou potřebu ty děti vyfotit, kdyby opravdu byly bílé.
Nevím, jestli začínám být na tyhle otázky přecitlivělý, protoŽe Žiju v zemi a městě, kde je rasa navýsost politickou záleŽitostí, nebo jestli si začínám uvědomovat skutečné souvislosti.
Lidi jsou tady trojího druhu: "barvoslepí," rasově političtí a rasisti. "Barvoslepí" lidé odmítají brát rasu v úvahu v čemkoli (říká se to třeba o Clintonovi). Nevím, jestli je správné být barvoslepý ve společnosti, ve které statistiky jasně hovoří o tom, Že některé rasy jsou diskriminovány. Je "barvoslepost" bílý koncept?
Bavil jsem se o těhle věcech s Hoangem mnohokrát. Vím, Že on, jako neběloch, je na otázky rasy citlivější neŽ prĚměrný běloch. Mám v tom pořád trošku zmatek.
Další příklad: máme dva kamarády - jeden běloch, druhý míšenec Japonky a Američana - kteří uvaŽují o adopci. Nejvíce dětí, které je těŽké umístit do adoptivní péče, je mezi afroamerickou populací. Vím, Že se zamýšlejí nad tím, jestli dítěti nezpĚsobí krizi identity, Že je černé a má bílé rodiče. Včera jsme se koukali na dokument, který hovořil přesně na toto téma. Lidé, kteří takto adoptovali, se v podstatě shodli na tom, Že v ideálním případě by asi bylo lepší, kdyby byli rodiče a adoptivní děti stejné rasy, ale v ideálním světě neŽijeme. A Že dítě bude mít nejspíš menší zátěŽ z toho, Že má adoptivní rodiče jiné rasy, neŽ by mělo z toho, Že vyrĚstalo v děcáku.
Je fakt, Že v Praze bych tyhle věci asi neřešil... AŽ si vytvořím nějaký promyšlenější názor, dám vědět...
Blog jsem zakládal, když jsem žil v New Yorku, abych hromadně posílal kamarádům zprávy, co se děje za velkou louží. Po mnoha přílivech a odlivech jsem napevno zakotvil v matičce Praze a vybudoval si nový mikrosvět, ze kterého zase občas vyšlu zprávu... Můžete se mi ozvat na michalginter gmail com.
pondělí, června 16, 2003
Dneska jsme s Hoangem a s naší kamarádkou Angelikou proodpočívali skoro celý den v East Village, což je velmi příjemná čtvrť v dolní východní části Manhattanu. Slyším na ni dva různé názory: jedni říkají, že to je nejprogresivnější čtvrt Manhattanu a že tam žijí alternativní umělci a svobodomyslné duše; druzí říkají, že to je čtvrt do sebe zahleděných postpubertálních rádobyosobností. Já si myslím, že pravda je někde ku prostředku, ale spíš se klaním na tu pozitivní stranu.
V jednu chvíli šla po ulici dívka oblečená a namalovaná jako klaun, s klaunským vozíčkem. Zastavila se u pouličního stánku s knihami a něco si tam prohlížela. Chvíli se živě bavila s prodavačem a potom si šla po svých. Kolemjdoucí okem nemrkli ... Pravda je, že když se delší dobu pohybujete v East Village, už vás téměř nic nemůže překvapit...
V jednu chvíli šla po ulici dívka oblečená a namalovaná jako klaun, s klaunským vozíčkem. Zastavila se u pouličního stánku s knihami a něco si tam prohlížela. Chvíli se živě bavila s prodavačem a potom si šla po svých. Kolemjdoucí okem nemrkli ... Pravda je, že když se delší dobu pohybujete v East Village, už vás téměř nic nemůže překvapit...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)