Hraju si s foťákem a učím se GIMP, program na upravování digitálních fotek.

Včera jsme chtěli jít na japonský animovaný film, který se tady uvádí jako "Spirited Away." Před kinem jsme měli sraz s kamarádkou na pozdní snídani. Už když jsem odcházel z domova, tušil jsem, že něco nebude v pořádku. Venku bylo sychravo a zima. Nakonec jsme se probojovali k restauraci, kde jsme se měli s tou kamarádkou sejít, a zjistili jsme, že tam je půlhodinová řada na stůl. Prostě nával jako v nočním klubu a hroznej hluk. Nakonec jsme dostali stůl, ale byl hned vedle "shromaždiště" lidí, kteří čekali, až se uvolní stůl i pro ně. Cítili jsme se stísněně, neslyšeli jsme vlastního slova a jídlo nestálo za nic. Pak jsme dorazili do kina a zjistili, že je vyprodáno. Hoang dostal vynadáno za špatné plánování, protože jsme mu s tou kamarádkou říkali,ž e máme jít na oběd někde blízko toho kina a koupit lístky před tím, než půjdeme jíst. On tvrdil, že ten film nebude vyprodanej. Nakonec jsme šli do jinýho kina na iránský film "Deset." Úžasně zajímavá montáž deseti rozhovorů, natočených malou digitální kamerou namontovanou do palubní desky auta jedné teheránské ženy. Film mě zaujal jak umělecky, tak sociologicky. Vypadalo to, že se atmosféra v Iránu hodně uvolňuje. Ženy měly jenom minimální závoj přes vlasy a nosily make-up, hovořily otevřeně o rozvodu a postavení žen, ve filmu se objevila prostitutka, řidička hlasitě nadávala muži, který špatně parkoval, apod. Protagonisti improvizovali podle osnovy režiséra a film působí naprosto reálně. Hádka matky s náctiletým synem, který je na ni rozzužený, protože se rozvedla s jeho otcem a vzala si někoho jiného, je udělaná n aprosto úchvatně. Rozhodně doporučuju na Deset zajít.

Hraju si s novým foťákem. Tady jsou první výsledky:
- co jsme měli dneska k obědu
- pohled na sídliště, které začíná kousek od nás přes ulici. Jsou tam městem subvencované byty s nižším nájemným.
- váza, kterou jsme koupili na bambusy, ale nějak se jim v ní nelíbilo.
- obrázek, kterej Hoangovi namaloval na vejšce jeho kamarád John.
- fotka jiné kytky s vyšším rozlišením - tahle je myslím celkem dobrá.

Minolta dorazila a jsem úplně nadšenej. Taková malá věcička je to, vleze se do kapsy od košile a tolik toho umí! :-) Teprve se ji učím ovládat, takže na fotky musíte počkat minimálně do zítřka. :-)

Kolem poledne jsem se byl na hodinu projet na kole kolem Central Parku. Svítilo sluníčko, teplo tak akorát, lidi klusali po běžeckých stezkách místo oběda. Krása.

Odpoledne jsem si zašel na šíšu do své oblíbené marocké kavárny. Starosta New Yorku prosadil velmi přísný protikuřácký zákon, na který s největší pravděpodobností dojedou i arabské restaurace a kavárny, které podávají vodní dýmky. Snaží se žádat o výjimky, ale dost pochybuju, že se jim to povede. Asi mi nezbyde než si šíšu koupit a kouřit ji na střeše našeho domu.

Večer mi zavolala dávná kamarádka Nica Treadwell, která teď žije v Jižní Karolíně a chystá se stěhovat do D.C.. Kecali jsme skoro tři hodiny a bylo to moc příjemné. Je dobré vybalancovat nová přátelství v New Yorku rozhovorem s někým, se kterým se znám dlouho, vím přesně jak funguje, atd. Blízká kamarádství mi tady chybí a vždycky se těším na návštěvu z domova jako malej kluk. Příští týden přijede pracovně kamarád Eugen a pár dní po něm - dají li bohové - kamarád Dan Volf. Už se na oba moc těším.

V New Yorku pokračují protiválečné akce. Předpokládám, že Česká televize mlčí jako dosud, tak o tom píšu. Dneska skupina lidí zorganizovala ve středu města na 5. Avenue nepovolenou akci, které se říká "die in" - to znamená, že si lehnou vedle sebe na ulici a zablokují dopravu. Včera měli demonstraci (nepovolenou) v části města, kde je soustředěno několik velkých televizních společností. Obrovská kontroverze taky panuje kolem protiválečných prohlášení při udělování Oskarů. Před Oskary se povídalo, že byl na všechny vyvíjen nátlak, aby neříkali nic proti válce. Pět lidí to přesto učinilo - někteří inteligentněji než jiní. Michael Moore, který natočil údajně velmi dobrý dokument o zbraních v americké společnosti, přednesl velmi emotivní a za daných okolností dosti nepřístojný a navíc nepříliš inteligentní projev. Brody, představitel klavíristy, na druhou stranu vystoupil velmi sofistikovaně a přesvědčivě. Dost se tady o tom mluví.

Snažím se pořád sehnat někoho, kdo by mi pomohl s vietnamštinou. Hoang nemá dost trpělivosti s mou prasáckou výslovností. Včera jsem byl na obědě v Nha Trangu a naproti mě u stolu seděly dvě Vietnamky. Objednal jsem si Vietnamsky, což upoutalo jejich pozornost a začali jsme se bavit (anglicky). Řekl jsem jim, že se učím vietnamsky a že hledám někoho, kdo by mi s tím pomohl výměnou za lekce angličtiny. Vypadala, že ji to nadchlo a vyměnili jsme si telefonní čísla. Pro jistotu jsem hned zmínil, že můj přítel je Vietnamec. Ukázalo se ale, že nějak nepostřehla rozdíl mezi přítel a kamarád. Dneska mi volala a zvala mě na rande. :-) Zjevně neznala slovo "gay," tak jsem jí to musel velmi pomalu a zřetelně vysvětlit. :-))) Nechci to bagatelizovat, ale nejspíš si říkala, že když si narazí "Američana," tak se třeba vdá a dostane trvalý pobyt. Sňatky za účelem získání trvalého pobytu jsou tady ještě častější než doma...

Foťák zatím nedorazil. Sleduju zásilku přes internet a trčí na dispečinku v Newarku.

Sedím v kanclu a baštím čínské gumítky. Mňam.

Včera večer nejspíš změnili letový koridor k letišti La Guardia, takže co pět minut nad našim barákem přelétlo pekelně nízko letadlo. Vylezl jsem oknem na požární schodiště a koukal. Bylo mi líto, že jsem to nemohl vyfotit, ale můj foťák odešel do věčných lovišť. Tak jsem si řekl, že nastala chvíle pro přechod k digitálu. Jeden známý nám vloni v létě ukazoval fantastickej kapesní digitální fo'táček, kterej má 3 optické zoomy, několik kvalit ostrosti a dokonce na něj jde nahrát asi půlminutové video. Udělal jsem si průzkum na internetu a nakonec jsem ho koupil. Ten zázrak se jmenuje Minolta Dimage X a vycáloval jsem za něho i s poštovným a daní 300 dolarů, což je pořád míň než kdybych ho měl kupovat v obchodě. Když už jsme u obchodů s fotopotřebami: v tomto oboru je tady téměř legendou obchod B and H Photo na 34. ulici a 9. Avenue. Vlastní ho a pracují v něm téměř výhradně chasidští židé. Mají vypracovaný dokonalý systém s běžícím pásem, po kterém jim jezdí objednané zboží k pokladně. V každé sekci mají několik prodavačů. 'Clověk si stoupne do fronty a jako na poště mu blikají čísla volných prodavačů. Prodávají úžasně a navíc nejsou tak drazí. Já jsem tam nakonec nekoupil, protože měli jenom novější typ s větší pamětí za 400 a říkal jsem si, že ten za 300 stačí, protože stejně nevyfotím za den tolik fotek, abych zaplnil paměťovou kartu. Nového technomiláčka očekávám během několika dní. Jeho příchod určitě poznáte, protože budu fotit jak z řetězu urvanej.

Občas se dostanu k tomu, abych si na internetu přečetl ruské nebo polské noviny. Dneska jsem narazil na zajímavý článek. Kdo vládne rusky, stojí to za přečtení. V podstatě nazírá konflikt USA a islámských států z pohledu dialektiky situace, kdy barbar napadá starou civilizaci, postupně se jí obohacuje, pak chce napadat nové barbary a nakonec zaniká. Přičemž podle autora jsou barbaři jak američani tak muslimové. Konkrétně tento konflikt nazývá konfliktem mladého silného barbara s barbarem slabým a starým. Předpokládám, že zástupcem civilizované země je autor. :-) Nevím, jestli tohle je v Rusku běžný pohled na věc. Jestli někdo víte, napište a já to potom otisknu. V každém případě zajímavé čtení.

Zatímco před začátkem války nedostali organizátoři pochodu v New Yorku povolení a mohlo se konat jenom shromáždění, včera proběhl veliký mírový pochod. Podle policie se zúčastnilo "přes 125 000 lidí," podle organizátorů to bylo 250 000 a podle místní televize 200 000. Tentokrát jsme zvolili jinou strategii než minule a připojili jsme se k pochodu až už byl v pohybu. Dali jsme si sraz na dvacáté ulici a šli jsme směrem k Broadwayi a prostě jsme vstoupili do čela davu. Tím pádem jsme se taky dostali na Washington Square, kde měl pochod končit a kde nemělo dojít k žádnému shromáždění, mezi prvními a odešli jsme se najíst. Později jsem měl na Washington Square sraz s kamarádem, se kterým jsem šel do kina. Když jsem šel na ten sraz kolem čtvrté hodiny, na šesté Avenue už se srocovali policajti v plné výzbroji a někteří na koních. Když jsem se dostal zpátky na Washington Square, už tam byl neskutečný brajgl. Postupně se tam začali hrnout policajti a začali blokovat vstup z vedlejších ulic. Známý mi zavolal na mobil, že se už na náměstí nedostal a řekl mi, kde zůstal trčet, tak jsem rychle vypadnul. Později jsme se dozvěděli, že tam vypukly menší bitky s policií a že snad nějací demonstranti postříkali policajty slzným plynem. Ale snad to nebylo tak násilné jako v San Franciscu před několika dny, kde údajně zajali 1,000 lidí. Tady se zatýkalo velmi málo a na obou stranách bylo jen několik lehce zraněných, což na dvousettisícovou akci není tak strašné. Kousíček za námi pochodovala zpěvačka a básnířka Patty Smith se svým synem. Moje známá z toho byla na větvi, já jsem ji nepoznal. :-)

Právě jsem se dokoukal na včerejší hlavní zpravodajskou relaci ČT a na noční zprávy. Přišlo mi neuvěřitelné, že vůbec neinformovali o masových protestech v USA. Ukazovali protesty z Austrálie, Evropy, Blízkého Východu, Afriky, ale o USA ani slovo. Taky se vůbec nezmínili, že by nějaká akce proběhla v Praze? To se doma vážně nic nedělo?

Po mírovém pochodu jsem byl v kině na Ruské arše. Film je vizuálně naprosto úchvatnej a v každém případě doporučuji! I když bez podrobnější znalosti historie Ruska může příběh působit trošku nesrozumitelně, není to příliš na škodu. Natočili jej jedním záběrem, což je vzhledem k počtu lidí a spádu příběhu jedinečná záležitost. Ve filmu se neustále střídá přítomnost s různými obdobími minulosti a všechno se to točí kolem Ermitáže v Petěrburku. Moje oblíbené scény:
- Carena vychází se sluhou ze salónu, kde si hrají malé děti, na dvůr. Sluha se ji snaží něčím přikrýt, protože je třeskutý mráz. Carevna se pomalu rozbíhá, sníh jí křupe pod nohami, člověku je skoro zima, když se na tu sekvenci dívá.
- Končí obrovský opulentní bál. Lidé scházejí po krásných mramorových schodech dolů do šatny. Kamera je zabírá zezadu, takže má člověk pocit, jako by šel s nimi po těch schodech dolů.
- Moderní starší žena komunikuje s obrazem v Ermitáži tím, že před ním pomalu tančí.
- Mlůdík obdivuje obraz apoštolů Petra a Pavla. Hlavní hrdina k němu přistupuje a rozčiluje se, že o tom obrazu nic nemůže vědět, když nečetl Nový zákon. Mladík popisuje, proč se mu obraz líbí. Je vidět, že se hlavního hrdiny, podivínsky vypadajícího staříka, trošku bojí.
- Několikaminutový záběr na audienci vyslance perského šáha u cara, při které se omlouvá za nešťastný incident, během kterého byli zabiti dva ruští diplomaté. Následuje detailní pohled na naprosto neuvěřitelnou tabuli státní večeře.
Nádherná hudba. Skvostná podívaná.

Dneska odpoledne jsem se byl nechat ostříhat. Chodím k syřanovi Toufiqovi do kadeřnictví Daily Cuts na deváté ulici mezi první Avenue a Avenue A. Toufiq stříhá skoro tak dobře jako můj oblíbený Radek Zahradník v Barbarele v Praze. Tady v New Yorku musejí mít licenci jenom kadeřníci. Holiče může dělat a dělá skoro kdokoli. když jsem tady nechal stříhat poprvé loni v létě, tak to dopadlo naprosto katastrofálně - zašel jsem do normálního holičství na Upper West Side a hispánka nehovořící anglicky mě tak opiždlala, že jsme to hned doma vzali strojkem na jeden centimetr. Když jsem to v Praze říkal Radkovi, doporučil mi, abych si tady našel nějakého arabského kadeřníka. Arabové mají silné vlasy, na kterých se okamžitě pozná, jestli jsou dobře ostříhané nebo ne. Mimo to, většina Arabů tady má velmi dobře ostříhané vlasy, tak jsem to zkusil a jsem navýsost spokojen. Samozřejmě se hovor velmi rychle stočil na válku. V krámě běžela televize. V jednu chvli se na obrazovce objevily záběry bombardování. Toufiq i jeho kolega se zrovna hrabali mně a vedlejšímu zákazníkovi ve vlasech a najednou jim oběma ustrnula ruka a obrátili oči k obrazovce. Koukal jsem se před sebe do zrcadla a říkal jsem si škoda, že to někdo od dveří nevyfotil. Dva kadeřníci nehybně stojící s levou rukou na hlavě zákazníka, pravou ruku s nůžkami ve vzduchu a hlavou obrácenou k televizi.

Tak to vypuklo. Doufám v několik věcí. Za prvé, že to rychle skončí a že nebude zmařeno příliš mnoho životů, by't i jeden je příliš. Za druhé, že si všichni potenciální hledači odplaty uvědomují, že většina New Yorku je proti. V sobotu je další protest - budu tam.

Dnes jsem dostal odkazy na dva absurdní články. Podle prvního článku nedávno promluvila k jednomu chasidskému řezníkovi ryba a předpověděla mu hebrejsky konec světa. Vyšel o tom článek i v New York Times, ale tam si ho můžete přečíst jenom když se zadarmo přihlásite. Jsou lidi, kteří to berou i vážně. Podle druhého se neteř Osamy bin Ladina chystá na dráhu populární zpěvačky.

Taky mi šéfová říkala, že dneska ráno bylo na Times Square neskutečné množství policajtů. Koukal jsem se o chvíli později na webovou kameru Times Square a nic se tam nedělo. Tak těžko říct, jestli přehání. Mimochodem, na těchto stránkách se koukám na webové kamery Prahy.

V sobotu bude v New Yorku další protiválečný pochod. Pochopitelně se tam vydáme. Lidi diskutují o tom, jestli vůbec v neděli proběhne předávání Oskarů a jestli ano, tak jak.

New York Times uveřejnily pěkný interaktivní deník z Iráku. V pravém sloupci této stránky je odkaz na "Go to Interactive Feature." Stojí to za vidění.

Včera jsme byli na festivalu krátkých filmů, které měly něco do činění s transgender. (Mimochodem, pokud na to ještě někdo nepřišel, tak když je slovo napsáno jinou barvou nebo tučně, tak se na něj dá většinou kliknout myší a prohlédnout si odkaz.) Náš kamarád Sean tam poprvé promítal svůj poslední krátký film.

Všimnul jsem si, že filmy buď natočené transsexuály nebo o transsexuálech - respektive transgender, ono to není jenom o pohlaví ale o společenské roli, což slovo gender vyjadřuje, zatímco slovo pohlaví ne - mají podstatně silnější politický tón než současné filmy o gayích nebo od gay tvůrců a jsou většinou biografické nebo autobiografické. Trans filmy mi připomněly gay tvorbu tak deset let zpátky. Prostě ještě nejsou součástí středního proudu. Je to pochopitelné - trans je méně než gayů, vytvářejí menší politický tlak, je jich méně vidět a mají jako komunita méně peněz (není mezi nimi tolik hollywoodských herců, průmyslníků, atd.) Pochopitelné, ale to neznamená, že je vše v pořádku.

Například tady v USA si drtivá většina transsexuálů musí platit operaci ze svého, byť jim pojiš'tovna zaplatí hormonální léčbu. Pokud vím, tak u nás si platí jenom elektivní plastickou chirurgii obličeje. Zákon, který zakazuje diskriminaci transgender lidí v New Yorku schválili teprve nedávno. V podstatě se čeká na to, až nějaký transsexuál zažaluje pojišťovnu a vyhraje a tak vznikne precedens.

Potom jsem si všimnul, že tady v New Yorku je v transgender komunitě daleko pestřejší škála lidí na stupnici od těch, vypadajících jako tradiční muž až k těm, kteří vypadají jako tradiční žena. Včera jsem napočítal asi tak pět, šest mezitypů. Mám pocit, že v Praze - alespoň jsem to tak vnímal a je možné, že se pletu - máme transvestity a transsexuály a že když se někdo vnímá jako transsexuál, tak se co nejrychleji snaží změnit v biologickou ženu se vším všudy. Tady jsem viděl celou škálu - sám nevím, jestli mám říkat muž nebo žena, tak se mnou mějte trpělivost; pokusím se popsat: muž bez líčidel a paruky v androgynní halence, černé sukni a vysokých kožených botech na třícentimetrovém podpadku - většinou se oblíká jako muž, cítí se zcela jako muž, ale se chce občas oblíct do sukně; muž v mužském oblečení, ale nalíčený a s prsy; muž ve velmi elegantním ženském oblečení, nalíčený, s vlastními "na ženu" učesanými vlasy, ale bez prsou; stará žena, u které by člověka nikdy nenapadlo, že kdysi byla muž; starý muž, u kterého by člověka nikdy nenapadlo, že byl kdysi žena; naprosto "žensky" vypadající člověk s penisem /ne že bych ten penis viděl, ale vím, že ho má a nechce se ho zbavit/ - prostě obrovská škála.

Po filmech byla krátká diskuse, ve které se mluvilo hlavně o následujícím paradoxu: transsexuálové často propadají stejnému binárnímu vnímání muž - žena, které má většinová společnost a následně se snaží, aby "ostatní nepoznali" nebo vytvářejí hierarchie, ve kterých ten, kdo vypadá více jako biologičtí příslušníci jeho vytouženého pohlaví je úspěšnější než třeba ten, který má hlubší hlas. Následně je těžké být autenticky tím, čím se člověk cítí a není dostatek prostoru pro různé odstíny mezi mužem a ženou. Pochopitelně je to taky tlakem většinové společnosti, která transsexuála přijme, až když "nejde poznat, že byl kdysi příslušníkem opačného pohlaví." Vůbec tohle rigidní mužsko-ženské vidění světa sem zavlekli kolonizátoři. Mnohé indiánské kmeny to vnímaly trochu jinak - existuje o tom spousta knih.

Myslím, že většinová společnost o hodně přichází, když se odmítá těmito mezistupni zabývat. Vždy't je to hrozně zajímavé. Na tom shromáždění hovořil jeden muž, který se narodil jako žena. V mládí se nejprve považovala za lesbičku. Pak začala přitvrzovat zevnějšek a považovala se za "butch" lesbičku - nechci říkat mužatku, protože to zní pejorativně, tak budu používat terminologii, kterou používají lesbičky. Následně si uvědomila, že je transsexuál a že se chce stát mužem a podstoupila operaci. Jako muž ale pořád zůstal feministkou a má pro to celou řadu důvodů. Viděl svět z obou stran. Například na vlastní kůži ucítil, že společnost se chová podstatně hůř k tlustým ženám než k tlustým mužům. Nebo zjistil, že když najednou patří k nejmocnější skupině populace /tedy bílý muž spíše než bílá butch lesbička/, lidi se k němu chovají úplně jinak v obchodech. A přitom je to pořád jeden a ten samý člověk.

Abych to uzavřel: po promítání jsme všichni zašli na pozdní večeři a byl to super zážitek.

Mám v kanceláři kolegu, který si založil firmu The Antagonist Movement. Pomáhají amatérům pořádat výstavy a tisknou legrační trička. Dnes ráno mě napadlo, že Freedom fries znamená kromě hranolků svobody taky "svoboda smaží." Hned si to vzal k srdci a vytvořil design trička, na kterém je napsáno. American Freedom Fries Iraq s tím, že v American je M ze znaku McDonalds.

Právě jsem se dočetl, že podle příkazu jednoho republikánského poslance, který má na starosti chod budov Kongresu, přejmenovali na jídelníčku Kongresu hranolky (French fries) na Freedom fries a chleba ve vajíčku (French toast) na Freedom toast. Tohle už je opravdu absurdistán.

Přečtěte si článek na:
http://www.nytimes.com/aponline/national/AP-Freedom-Fries.html

Aha, tak tenhle šel. Nějaké čáry máry se tady dějí. No, v minulém příspěvku nešlo o nic tak světoborného. Jenom jsem poznamenal, že jsem našel v kuchyni švába. Hnusnýho a velkýho. Myslel jsem, že mě trefí šlak. Kamarádka z East Village nám říkala, že musí pravidelně vystříkávat kuchyni a nikdy nesmí nechat žádné potraviny venku na vzduchu, jinak se mrchy množí. Taky občas nějakého najdeme v práci. Asi to patří k místnímu klimatu. Každopádně, jestli máte někdo nějaký zaručený recept, jak se těch potvor zbavit, tak napište.

Byli jsme na večeři s touž kamarádkou. Má malou produkční agenturu, která organizuje fotografování pro reklamu. Celé tohle odvětví je totálně v prčicích. Už několik měsíců nezavadila o práci. I velké reklamní agentury údajně zavírají celá oddělení. Spousta lidí se zadlužuje a doufá, že se hospodářství za nějakou dobu zvedne a oni to pak splatí. Díky božstvům za to, že máme oba práci. Součástí mojí práce je shánět firmě nové zakázky a musím říct, že to je sakra těžké. Nikdo nechce do ničeho investovat.

Ale je fajn. Některý dny mám pocit, že odjet sem za touhle prací bylo skvělý rozhodnutí, jindy bych to nejradějš zabalil a odjel domů, ale to je asi normální. Střídá se to jako naše současný počasí - někdy je prostě 10 nad nulou, jindy 10 pod nulou. Teď je zrovna tak 5 nad nulou. :-)

Z nějakého důvodu se mi nedaří natáhnout poslední příspěvek. Poslal jsem dotaz na technickou podporu, tak to snad vyřeší.

Přichází jaro, potvory vylejzají z děr. Párkrát se k nám dostala do bytu myš. Našel jsem díru u trubek, ucpal jsem ji starým tričkem a od té doby se nevrátila. Dneska jsem ale našel v kuchyni hnusnýho velkýho švába. Myslel jsem, že mě trefí šlak. Hned zítra půjdu nakoupit desinsekci. Se šváby jsem se na cestách setkal mnohokrát - jednou v Kapském městě jeden spadl ségře do kafe a málem ho pozřela. V Egyptě jsme museli nechávat v noci rozsvíceno a zavazovat si oči, protože ty svině kousaly. Při cestování jsem ochoten s nimi bojovat, ale nějak jsem nebyl připraven na to, že s nimi třeba budeme bojovat pravidelněji. Kamarádka s East Village nám říkala, že musí pravidelně vystříkávat kuchyň a nikdy nenechat žádné potraviny na vzduchu, jinak se rozmnožej. Jsou i v SoHo - před čtrnácti dny jsme našli jedno ve škvíře na horním víku monitoru a dva na záchodě. Jestli máte někdo zkušenosti nebo zaručené recepty, jak se těch bestií zbavit, dejte prosím vědět.

Na místním zpravodajském kanále zrovna vysílali diskusi se členy newyorského zastupitelstva, které údajně zvažuje rezoluci proti válce. Politická diskuse zuří. Jeden z novinářů se jednoho zastupitele zeptal, jestli se teda zastupitelstvo staví spíš na stranu Německa a Francie než Spojených států. Všichni se pozastavovali nad tím, jaká je to nefér otázka a že nesouhlasit se svou vládou nebo prezidentem přece není protivlastenecké. Minimálně ideologicky se to tady dost mele.

Ale z jiného soudku. Už delší dobu se zajímám o otázky multikulturní společnosti. Když jsem před lety New York poprvé navštívil, působil na mě vzorem etnicky integrovaného města. Postupně přicházím na to, že opravdu kosmopolitní jsou jenom určité třídy lidí a určité části určitých čtvrtí. Lidé všech ras v nich mluví standardní, tedy původně bílou, americkou angličtinou a většina z nich není původně z New Yorku. Kladu si otázku, do jaké míry se jedná o integraci a do jaké o asimilaci. Zatím jsem nenašel jednoznačnou odpoveď. Potom ale máte velké části, jako třeba Harlem nebo Spanish Harlem nebo Chinatown na Manhattanu a cast Williamsburgu v Brooklynu, Coney Island a další čtvrti, které většinou obývají lidé jednoho etnika, nebo přinejmenším jedné etnické skupiny. Anglicky mluví s "etnickým" přízvukem, i když je třeba angličtina jejich prvním jazykem, nebo přinejmenším jazykem, kterým mluví odmalička. Zachovávají si daleko více znaky a zvyky "původní" kultury - například v Harlemu je nepoměrně více kostelů než v jiných částech Manhattanu. V neděli dopoledne člověk vidí rodiny vyšvihnuté v "nedělním" oblečení na cestě do kostela - dámy v šatech, kloboucích, rukavičkách, na podpadcích. To se jinde ve městě nevidí.

Rasa je tady navýsost politické téma. I třeba v té zmíněné diskusi newyorského zastupitelstva zmínil jeden člověk (žid) že do války půjdou "naše děti." Afroameričan ihned podotknul, že hlavně "jejich" děti, protože podstatně více černochů než bělochů nemá peníze na univerzitu a tak vstoupí do armády, která jim školu zaplatí.

Našel jsem velmi zajímavou stránku obsahující celou řadu nástrojů pro osobní rozvoj - mnemotechnika, nástroje pro zvládání stresu, atd. Je anglicky. www.mindtools.com

Fotky, opětovný návrat jara, čeština a Drewermann

Tak nové fotky už jsou dostupné. Původně jsem chtěl vytvořit vlastní album na svojí stránce, ale bylo s tím moc práce, tak jsem je nechal na stránkách Living Album. Ti mají asi nejlepší program na vytváření fotoalb doma na počítači - zadara. Kromě toho ještě používám oFoto. Je to celkem šikovné, pokud člověk zatím nemá digitální fo'ták. Pošlu jim film poštou a oni mi za 4 dolary film vyvolají a naskenujou, pošlou vyvolanej zpět a vytvoří mi album na internetu. Kdybych si chtěl koupit fotky tištěné, což nechci, tak si je prostě doobjednám. Vím, že v Praze existuje podobná služba, ale chtěli za to naprosto nehorázné sumy.

Mimochodem, dneska je zase skoro 10 stupňů a svítí sluníčko. Jako na horské dráze.

Dočetl jsem knížku Eugena Drewermanna "Co je důležité, je očím neviditelné: hlubinně psychologický výklad Malého prince." V originále to vyšlo pod názvem Das Eigentliche ist unsichtbar: Der Kleine Prinz tiefenpsychologisch gedeutet. Anglicky to vyšlo jako "Discovering the Royal Child Within: A Spiritual Psychology of The Little Prince". Zajímavý je už i rozdíl v názvech v angličtině a němčině-češtině. Třeba o těhle věcech někdy někdo napíše nebo už napsal diplomku. Drewermann má zajímavou perspektivu - je to zaroveň klerik a psychoanalytik. Obě skupiny se ho trochu straní, dokonce snad nesmí jako kněz v Německu kázat. Na hlubší informaci o jeho knížce teď nemám čas, ale doporučuji k přečtení. Knížku j sem se snažil před rokem sehnat v Praze a byla rozprodaná. Tady jsem ji sehnal náhodou přes e-bay.

Péčí mojí kamarádky Gábiny jsem se dostal ke svým pražským instalačkám a konečně mám na domácím počítači češtinu. Tak zkouším, jestli to bude všechno dobře fungovat.

Zimni den

Tak dnes je pro zmenu pod nulou a snezi!

Ale mam pro vas dokonalej odkazik, na kterem najdete uzasne sestrihane video, ve kterem Bush a Blair zpivaji "My love." A spoustu dalsiho.

Pracuju na natazeni novejch fotek ze stehovani z Upper West Side do Harlemu, takze uvidite, kde a jak bydlim. Taky na stranku natahnu par fotek z protivalecne demosky, o ktere jsem psal. A taky par fotek z New Yorku tesne po nedavne snehove vanici, o ktere jsem tady psal. Snad to bude zitra v provozu.

Jarni den
Mame za sebou dokonaly jarni den. Rano bylo skoro 10 stupnu (vcera hluboko pod nulou) a prselo. Pres obed se vyjasnilo a cele odpoledne svitilo slunicko. Po dlouhe dobe jsem nemusel mit pod kalhoty podvlikacky. :-) Tak jsme to oslavili a dali si na vecu stejk jako bejk se zampiony a sojovo-vinnym prelivem se zelenymi fazolkami a mexickymi tortillami s vejcem a syrem. Recept byla trosku moje improvizace, ale vysla mnamkove. Nejprve jsem si rozetrel asi 4 strouzky cesneku a ctvrtinu dal stranou. Vetsi dil jsem rozmichal s troskou olivace a potrel jim stejky a nechal zalezet. Pak jsem rychle pripravil zalivku: trochu sojovky jsem smichal s troskou ryzoveho vina na vareni a karamelu a redil vodou, az jsem dosahl tu spravnou chut. Pak jsem si trochu nahral troubu. Naslehal jsem dve vajicka s troskou mlika a spetkou muskatoveho orisku a zahustil jsem to nadrobno nastrouhanym zralym syrem. Na rozehratou panev jsem dal jednu tortillu a na ni dve lzice vajecno-syrove smesi. Syr byl dost slany a vyrazny, tak uz jsem nepridaval sul. Po pul minute jsem ji obratil vajecnou stranou dolu. Nechal jsem tortillu chvili smazit a pak vytahl a dal na talir. Takhle jsem usmazil ctyri. Rozpulil jsem je a ulozil do trouby, aby mi nevychladly. Potom jsem rychle orestoval na teze panvi zampiony a dal je stranou. Panev jsem ocistil, pridal olej a rozpalil ho na stejky. Mezitim jsem vymastil wok a rozpalil ho. Zatimco se smazily steaky, rychle jsem ve woku orestoval zelene fazolkove lusky. Mezitim se ohrala zalivka, do ktere jsem vmichal trochu skrobu na zahusteni. Na talir jsem na sebe naskladal ty ctyri usmazene tortilly (respektive jejich pulky), na ne nalozil steak, zasypal zampiony a zalil zalivkou. Na druhou stranu talire jsem dal orestovane fazolkove lusky, opepril, osolil a pokapal zbytkem zalivky na steak. Uzasne jsme se nacpali!

Slunna strana americke televize

Casto nadavam na televizi, kdyz Hoang sedi na gauci, dalkove ovladani v ruce a projizdi tech asi padesat kanalu, ktere doma mame (a to platime jenom za minimalni nabidku, ktera je soucasti kabeloveho pripojeni na Internet). Slunnou stranou takoveho mnozstvi stanic je, ze nektere jsou velmi uzce specializovane. Dnes jsem napriklad objevil "knizni kanal," na kterem zrovna bezela TRIHODINOVA diskuse se znamou americkou spisovatelkou, aktivistkou a velmi vzdelanou zenou Susan Sontag - diskuse s volajicimi, diskuse s moderatorkou, neprerusovana ANI JEDNOU reklamou. Byl jsem v soku. Ale vazne. Sontag mluvila velmi zasvecene, zanicene ale zaroven rozumne a vyrovnane o mnoha vecech, od Iraku pres feminismus k japonskemu filmu, rakovine az po Chomskeho. V deviti s desiti pripadu bych se mohl podepsat pod to, co rikala. Format diskuse mi trosku pripomnel vecery na prazskem festivalu spisovatelu, na kterem jsem par let pusobil a ktereho se letos bohuzel nebudu moci zucastnit, protoze budu tady v New Yorku. Ale jestli budete v Praze, tak si festival nenechejte ujit. Rok od roku je to lepsi.

Prave jsem se vratil z kina. Byli jsme na poslednim filmu Davida Cronenberga "Pavouk." Znama, se kterou jsme film videli, se strasne rozcilovala, ze mistni noviny otiskly kritiku, ve ktere autor prozradil hlavni zapletku. Pak jsem se ale podival na oficialni stranky filmu a nasel jsem tam touz informaci. Nicmene - neprozradim. Necham na vas, jestli si pribeh dopredu prectete nebo ne.

Reknu vam jenom, ze to urcite stoji zato. Nevim, do jake miry autor verohodne popisoval vnitrni svet schizofrenika. Ja jsem mel pocit, ze v tom filmu popisoval neuveritelne tragickou reakci na bezne trauma oidipovskeho syndromu. Podobny pocit jsem mel u novozelandskeho filmu Rain, ktery taky moc doporucuji (byt tam se nejednalo o oidipovsky syndrom ani o schizofrenii).

Mimochodem, sam jsem nedavno prisel na to, ze jsem vlastne ani presne nevedel, o cem pribeh Oidipa presne byl. Znal jsem ho jenom z Freudova popisu. Takze par odkazu: tady je anglicka verze stare Sofoklovy trilogie o Oidipovi a tady je obsah z neciho ctenarskeho deniku.