Místní dojíždějící

Dnes odpoledne jsem se rozhodl oslavit konec pracovního týdne a dopřát si trochu předčasného oddychu. Po obědě jsem si zajel do svého oblíbeného syrského napajedla na vodní dýmku. Široké několikadílné francouzské dveře přes léto zůstávají otevřené do ulice a na chodníku před nimi je malý stolek se židlí pro případ, že někdo z hostů bude chtít sedět venku. Stolek ale částečně stojí na velkém železném poklopu, který zakrývá vlez do podzemního skladiště. Poklop je delší než stolek a když u něho člověk sedí, tak často kolemjdoucí na poklop šlápnou, stolek se zakýve a člověku se vyleje čaj. Z toho důvodu tam často nesedám. Dnes jsem si tedy vybral stolek hned u východu, četl si, popíjel čaj a kouřil vodní dýmku. Po nějaké době si majitel udělal na chvíli přestávku, vzal si ven čaj a cigaretu a sedl si na poklopní trůn. Po pár chvílích ho manželka zavolala dozadu, aby jí s něčím pomohl. Kromě obsluhování hostů a vaření totiž ještě společně v krámku hlídají své dvě malé děti. Odběhl tedy za ní dozadu a čaj nechal stát na stolku. Vzápětí procházel kolem asi pětadvacetiletý kluk. Zastavil se u stolku s poloplnou skleničkou čaje, vzal ji do ruky a chtěl ji vypít. Majitel na něj zezadu halekal: hele, to je moje ... a řítil se bránit svůj mátový čaj. Kluk na to: aha, já myslel, že je to volný. A odešel. Majitel se za ním ještě chvíli díval, kroutíc hlavou, ale po chvíli se uvelebil zpátky na židli, otočil se ke mně a povídá: "Když si dávám pauzu, vezmu si sem k tomuhle stolu občas sladkosti, čaj nebo cigaretu. Občas musím odběhnout a zatím se mi ještě nestalo, že bych po návratu na stole našel to, co jsem tam nechal. Bláznivý město." Chvíli jsem zvažoval, jestli mu povědět o pražských dojížďácích, aby si nemyslel, že je bláznivý jenom New York, ale pak jsem si řekl, že mu nebudu brát iluze...