http://www.revbilly.com/
Tady nemám vytříbený názor, ale říkám si, když jsou cvoci na jedné straně, proč ne na druhé. Aspoň rozpohybují status quo...
Zrovna měli rozhovor na Nation Radio s Laurou Flanders. Vyhánění zlých duchů z bankovek uložených v pokladnách společnosti Victoria's secret, aby došlo navýšení podílu recyklovanýho papíru v katalozích mě opravdu dostalo...
středa, prosince 20, 2006
Jo, americký aktivismus
http://www.grannypeacebrigade.org/
Kdo ví, kdy se na něco takovýho zmůžou český babky. Nebo se pletu?
Kdo ví, kdy se na něco takovýho zmůžou český babky. Nebo se pletu?
Dost vtipné i bez porozumění francouzskému dialogu
Myslím, že tohle Vás dost pobaví i bez porozumění francouzskému dialogu, který je velmi lakonický... Začíná pochopitelně "máte oheň?"
čtvrtek, listopadu 23, 2006
Jak jsem zaplatil (bývalému) prostitutovi
Včera večer jsem poslal jednomu bývalému americkému prostitutovi přes Paypal 15 amerických dolarů a zároveň jsem napsal e-mail všem svým gay kamarádům, aby udělali totéž. Jmenuje se Mike Jones a tady je jeho na internetu běžně dostupná e-mailová adresa.
Proč?
Protože jak píše autor blogu "Joe My God," dáváme dýško barmanovi, který posune půllitr piva o půl metru a postaví ho před nás na bar, tak bychom měli dát dýško i prostitutovi, který posunul Spojené státy dopředu o daleko větší kus.
Pár dní před volbami "vyoutoval" Teda Haggarda, teď už bývalého předsedu vlivné americké ultrakonzervativní křesťanské lobystické skupiny, člověka, se kterým se pravidelně radil prezident George Bush. Teda Haggarda, který roky srší síru na gaye, totiž uviděl v televizi a poznal v něm svého letitého klienta. Pod tíhou důkazů se Ted Haggard v rámci vnitrocírkevního kárného řízení přiznal k "aktům sexuální zvrácenosti" a dostal padáka.
Tento skandál následoval nedlouho poté, co prasklo, že republikánský kongresman Mark Foley na jednu stranu hlasitě bojoval proti homosexuálům a prosazoval návrhy zákonů, které by chránily nezletilé před "sexuálními predátory" na internetových chatech a na druhou stranu posílal téměř nezletilým kongresovým poslíčkům (mužského pohlaví) přes Instant Messenger zprávy typu "rajcuju tě?" Jeden z těchto poslíčků ho prásknul. Mark Foley dostal padáka.
Jak píše můj oblíbený americký publicista Dan Savage ve svém sloupku otištěném v International Herald Tribune ze čtvrtka 9. listopadu, Haggardové tohoto světa se často obracejí na prostituty, protože se domnívali, že je ochrání princip "vzájemně zaručeného zničení." Jinými slovy, že je prostitut nemůže vyoutovat, aniž by vyoutoval sám sebe.
Mike Jones odvážně poukázal na to, že se člověk nemusí stydět za nejstarší řemeslo na světě, ale měl by se stydět, když licoměrně hřímá proti homosexuálům a přitom si kupuje prostituty. Slovy Dana Savage, Haggardové tohoto světa dostali ultimátum: nemůžete s prostituty spát a zároveň proti nim brojit.
Mike Jones ubral hodně větru z plachet amerických ultrakonzervativních křesťanských mravokárců a homofobů. Po sérii skandálů si totiž lidé ve Spojených státech stále častěji vzpomenou na Shakespearovo "pročpak asi tolik křičí?" (V Čechách bychom asi spíš řekli: potrefená husa nejvíc kejhá.) Výsledek jsme viděli v minulých volbách a jeho "vedlejší dopady" možná pocítíme po celém světě.
Mike Jones je v tuto chvíli nezaměstnaný a v nejbližší budoucnosti asi i nezaměstnatelný. Souhlasím s autorem blogu Joe My God i s Danem Savagem, že si svým odvážným krokem podkopal živobytí a zaslouží si v této chvíli podporu. Sbírka na jeho finanční podporu se podle zpráv na různých blozích slušně rozjela. Mike Jones tedy nejspíš neskončí na ulici. Celá záležitost snad dodá odvahu jiným Jonesům, kteří obsluhují jiné Haggardy - a třeba nejen ve Spojených státech.
Ano, ve střední a východní Evropě ještě Haggardové a Foleyové nemají - snad s výjimkou Polska - tolik následovníků jako by chtěli. Jejich duchovní spřízněnci ale začínají vystrkovat růžky. Podobnou rétoriku třeba vykazuje Občanský institut. Dejme si pozor, aby jim ty růžky moc nenarostly.
Proč?
Protože jak píše autor blogu "Joe My God," dáváme dýško barmanovi, který posune půllitr piva o půl metru a postaví ho před nás na bar, tak bychom měli dát dýško i prostitutovi, který posunul Spojené státy dopředu o daleko větší kus.
Pár dní před volbami "vyoutoval" Teda Haggarda, teď už bývalého předsedu vlivné americké ultrakonzervativní křesťanské lobystické skupiny, člověka, se kterým se pravidelně radil prezident George Bush. Teda Haggarda, který roky srší síru na gaye, totiž uviděl v televizi a poznal v něm svého letitého klienta. Pod tíhou důkazů se Ted Haggard v rámci vnitrocírkevního kárného řízení přiznal k "aktům sexuální zvrácenosti" a dostal padáka.
Tento skandál následoval nedlouho poté, co prasklo, že republikánský kongresman Mark Foley na jednu stranu hlasitě bojoval proti homosexuálům a prosazoval návrhy zákonů, které by chránily nezletilé před "sexuálními predátory" na internetových chatech a na druhou stranu posílal téměř nezletilým kongresovým poslíčkům (mužského pohlaví) přes Instant Messenger zprávy typu "rajcuju tě?" Jeden z těchto poslíčků ho prásknul. Mark Foley dostal padáka.
Jak píše můj oblíbený americký publicista Dan Savage ve svém sloupku otištěném v International Herald Tribune ze čtvrtka 9. listopadu, Haggardové tohoto světa se často obracejí na prostituty, protože se domnívali, že je ochrání princip "vzájemně zaručeného zničení." Jinými slovy, že je prostitut nemůže vyoutovat, aniž by vyoutoval sám sebe.
Mike Jones odvážně poukázal na to, že se člověk nemusí stydět za nejstarší řemeslo na světě, ale měl by se stydět, když licoměrně hřímá proti homosexuálům a přitom si kupuje prostituty. Slovy Dana Savage, Haggardové tohoto světa dostali ultimátum: nemůžete s prostituty spát a zároveň proti nim brojit.
Mike Jones ubral hodně větru z plachet amerických ultrakonzervativních křesťanských mravokárců a homofobů. Po sérii skandálů si totiž lidé ve Spojených státech stále častěji vzpomenou na Shakespearovo "pročpak asi tolik křičí?" (V Čechách bychom asi spíš řekli: potrefená husa nejvíc kejhá.) Výsledek jsme viděli v minulých volbách a jeho "vedlejší dopady" možná pocítíme po celém světě.
Mike Jones je v tuto chvíli nezaměstnaný a v nejbližší budoucnosti asi i nezaměstnatelný. Souhlasím s autorem blogu Joe My God i s Danem Savagem, že si svým odvážným krokem podkopal živobytí a zaslouží si v této chvíli podporu. Sbírka na jeho finanční podporu se podle zpráv na různých blozích slušně rozjela. Mike Jones tedy nejspíš neskončí na ulici. Celá záležitost snad dodá odvahu jiným Jonesům, kteří obsluhují jiné Haggardy - a třeba nejen ve Spojených státech.
Ano, ve střední a východní Evropě ještě Haggardové a Foleyové nemají - snad s výjimkou Polska - tolik následovníků jako by chtěli. Jejich duchovní spřízněnci ale začínají vystrkovat růžky. Podobnou rétoriku třeba vykazuje Občanský institut. Dejme si pozor, aby jim ty růžky moc nenarostly.
středa, listopadu 22, 2006
úterý, listopadu 21, 2006
Nevěříme v čajovou konvici
"Většina z nás nevěří ve většinu bohů, které lidé uctívali. Někteří z nás jen udělali o krok víc."
neděle, listopadu 19, 2006
Catherine Tate
Kamarádka Angela Rogner mě právě upozornila na skvělou britskou komičku. Tak se hned dělím o pár ukázek...
Borat
Postava Borata je výjimečná a průkopnická.
V recenzích (a také v diplomatických nótách a několika žalobách) Sachu Barona Cohena napadají z toho, že očerňuje Kazachstán a propaguje antisemitské, homofobní a mysogynní názory. Tyto názory jsou podle mě velmi prvoplánové a na postavu Borata se prvoplánově dívat nelze.
Borat především ukazuje, že se ve Spojených státech našlo mnoho lidí, které vůbec nenapadlo, že si z nich Cohen/Borat dělá legraci. Vůbec nezapochybovali a uvěřili, že je Kazachstán takový, jak jej Borat představoval. To samo je pro Spojené státy větší trapas než pro Kazachstán. Kladu si otázku, jak by Sacha Cohen pochodil s podobným experimentem u nás... Odpovědí si nejsem úplně jistý.
Borat předstírá, že je vyslancem zaostalé kultury, který se přijíždí do Spojených států učit. Brnká tak na dychtivě čekající strunu civilizovatele a mnohý Američan zazpívá to, co by si před svými soukmenovci nemohl dovolit říct nahlas.
Ukazuje Ameriku v její rozmanitosti prostřednictvím jejího přístupu k rozmanitosti. Někteří lidé se proti jeho nehorázným prohlášením ohradí či dokonce znechuceně odejdou. Jiní v něm vidí potenciálního klienta, přikyvují, ale myslí si svoje. Někteří s nim souhlasí - konečně se našel někdo, kdo řekl na plnou pusu, co si oni myslí.
Musím se ale přiznat, že se mi postava Borata líbila daleko více v krátkých scénkách, které najdete na youtoube. (Většina je z Cohenova pořadu Da Ali G. Show) Mnohé scénky, které jsem považoval za nejpovedenější, se do filmu nedostaly. Například ta, ve které donutí na přímou otázku jednoho amerického politika přiznat, že věří, že Židé půjdou do pekla. Nebo ta, ve které doprovází republikánského kandidáta do Kongresu při kampani od dveří ke dveřím a donutí ho k vyjádření o potratech, které by z něho žádná americká televizní stanice nedostala. Nebo ta, ve které skupinka buranů v jižanském baru tleská a zpívá s ním "hoďte žida do studně, ať je má země svobodná."
Měl jsem pocit, že tento celovečerní film tak trochu splácali dohromady, aby získali širší publikum pro krátké komediální pořady, o kterých by bez tohoto filmu mnoho lidí nevědělo a přitom rozhodně stojí zato. Ano, určitě si na ten film zajděte. Budete se místy popadat za břicho a místy nebudete věřit vlastním očím a uším. Ale ještě spíš si zajděte na youtoube.com, zadejte si do vyhledávače Borat nebo "Sacha Cohen" a prohlédněte si sérii jeho několikaminutových klipů.
Nebo se na ně podívejte tady:
V recenzích (a také v diplomatických nótách a několika žalobách) Sachu Barona Cohena napadají z toho, že očerňuje Kazachstán a propaguje antisemitské, homofobní a mysogynní názory. Tyto názory jsou podle mě velmi prvoplánové a na postavu Borata se prvoplánově dívat nelze.
Borat především ukazuje, že se ve Spojených státech našlo mnoho lidí, které vůbec nenapadlo, že si z nich Cohen/Borat dělá legraci. Vůbec nezapochybovali a uvěřili, že je Kazachstán takový, jak jej Borat představoval. To samo je pro Spojené státy větší trapas než pro Kazachstán. Kladu si otázku, jak by Sacha Cohen pochodil s podobným experimentem u nás... Odpovědí si nejsem úplně jistý.
Borat předstírá, že je vyslancem zaostalé kultury, který se přijíždí do Spojených států učit. Brnká tak na dychtivě čekající strunu civilizovatele a mnohý Američan zazpívá to, co by si před svými soukmenovci nemohl dovolit říct nahlas.
Ukazuje Ameriku v její rozmanitosti prostřednictvím jejího přístupu k rozmanitosti. Někteří lidé se proti jeho nehorázným prohlášením ohradí či dokonce znechuceně odejdou. Jiní v něm vidí potenciálního klienta, přikyvují, ale myslí si svoje. Někteří s nim souhlasí - konečně se našel někdo, kdo řekl na plnou pusu, co si oni myslí.
Musím se ale přiznat, že se mi postava Borata líbila daleko více v krátkých scénkách, které najdete na youtoube. (Většina je z Cohenova pořadu Da Ali G. Show) Mnohé scénky, které jsem považoval za nejpovedenější, se do filmu nedostaly. Například ta, ve které donutí na přímou otázku jednoho amerického politika přiznat, že věří, že Židé půjdou do pekla. Nebo ta, ve které doprovází republikánského kandidáta do Kongresu při kampani od dveří ke dveřím a donutí ho k vyjádření o potratech, které by z něho žádná americká televizní stanice nedostala. Nebo ta, ve které skupinka buranů v jižanském baru tleská a zpívá s ním "hoďte žida do studně, ať je má země svobodná."
Měl jsem pocit, že tento celovečerní film tak trochu splácali dohromady, aby získali širší publikum pro krátké komediální pořady, o kterých by bez tohoto filmu mnoho lidí nevědělo a přitom rozhodně stojí zato. Ano, určitě si na ten film zajděte. Budete se místy popadat za břicho a místy nebudete věřit vlastním očím a uším. Ale ještě spíš si zajděte na youtoube.com, zadejte si do vyhledávače Borat nebo "Sacha Cohen" a prohlédněte si sérii jeho několikaminutových klipů.
Nebo se na ně podívejte tady:
pondělí, října 30, 2006
Zemřela vzácná žena
Vloni v létě jsem si po odchodu z obřadní síně Vinohradského hřbitova uvědomil předěl, který existuje mezi dvěma generacemi pražských tlumočníků. Jsou ti, kteří znali Marcelu Sochorovskou-Jílkovou a ti, kteří ji neznali. Počítal jsem se k té "starší generaci." Včera jsem dostal zprávu o úmrtí další krásné ženy, která se pojila s tlumočnickými osudy dvou generací - té před rokem 1968 a té těsně po roce 1990. Jmenovala se - jak divné je použít minulý čas - Zuzana Libichová.
Těm z Vás, kteří ji znali, netřeba připomínat její přínos českému tlumočení. Dovolím se s ní rozloučit vzpomínkou spíše osobní.
Se Zuzankou jsem se poprvé setkal na katedře tlumočení a překladu, kde mě naučila konsekutivní tlumočení. O pár let později se mi stala skvělou kolegyní a mentorem a jak čas plynul i dobrou známou a kamarádkou. Obdivoval jsem její širokou jazykovou kombinaci, její schopnosti a její skromnost. Vážil jsem si jí pro houževnatost, se kterou žila svůj nelehký ale plný život. Cenil jsem si jejího přátelství. Bydlela kousek ode mne, na náměstí Jiřího z Lobkovic. Býval jsem u ní častým hostem.
Se sestrou jsme ji občas navštěvovali i v domově s pečovatelskou službou v Mnichově, kam se uchýlila poté, co u ní zjistili Alzheimerovu chorobu. Vzpomínám si na jeden z jejích posledních lucidních týdnů, kdy jsme ji odvezli na vozíčku na oběd do zahradní restaurace v blízkém parku. Pamatuji si, jak jí chutnal dezert.
Když jsem ji navštívil naposledy, dávala najevo, že mě ráda vidí, i když jsem si nebyl jistý, zda věděla kdo přesně jsem. Její duše už byla jinde, jen se chvilkami vracela mezi nás. Nejvíce reagovala na zmínky o Praze a o tlumočení. Seděl jsem vedle jejího lůžka. Povětšinou jsme oba mlčeli a v pozadí hrála televize. Tušil jsem, že ji vidím naposledy.
Zuzanko, zapálil jsem za Vás svíčku a připíjím Vám archivním francouzským červeným. Vím, že by Vám chutnalo.
Těm z Vás, kteří ji znali, netřeba připomínat její přínos českému tlumočení. Dovolím se s ní rozloučit vzpomínkou spíše osobní.
Se Zuzankou jsem se poprvé setkal na katedře tlumočení a překladu, kde mě naučila konsekutivní tlumočení. O pár let později se mi stala skvělou kolegyní a mentorem a jak čas plynul i dobrou známou a kamarádkou. Obdivoval jsem její širokou jazykovou kombinaci, její schopnosti a její skromnost. Vážil jsem si jí pro houževnatost, se kterou žila svůj nelehký ale plný život. Cenil jsem si jejího přátelství. Bydlela kousek ode mne, na náměstí Jiřího z Lobkovic. Býval jsem u ní častým hostem.
Se sestrou jsme ji občas navštěvovali i v domově s pečovatelskou službou v Mnichově, kam se uchýlila poté, co u ní zjistili Alzheimerovu chorobu. Vzpomínám si na jeden z jejích posledních lucidních týdnů, kdy jsme ji odvezli na vozíčku na oběd do zahradní restaurace v blízkém parku. Pamatuji si, jak jí chutnal dezert.
Když jsem ji navštívil naposledy, dávala najevo, že mě ráda vidí, i když jsem si nebyl jistý, zda věděla kdo přesně jsem. Její duše už byla jinde, jen se chvilkami vracela mezi nás. Nejvíce reagovala na zmínky o Praze a o tlumočení. Seděl jsem vedle jejího lůžka. Povětšinou jsme oba mlčeli a v pozadí hrála televize. Tušil jsem, že ji vidím naposledy.
Zuzanko, zapálil jsem za Vás svíčku a připíjím Vám archivním francouzským červeným. Vím, že by Vám chutnalo.
Ďábel nosí Pradu
Jestli chcete vědět, co se mi nelíbilo na New Yorku, zajděte si na film Ďábel nosí Pradu. Je-li něco ve Spojených státech vývar, v New Yorku to bude silný vývar a v korporátním New Yorku z toho vznikne consommé. Jsi-li nový a nezasvěcený a chceš-li to někam dotáhnout ve městě a zemi posedlými úspěchem a celebritami, přetrp nejprve několik let jako osobní asistent - rozuměj otrok - někoho slavného a postupně se ti začnou otevírat dveře.
Kostra příběhu je jednoduchá. Andy je začínající novinářka, která si hledá práci v New Yorku. Shodou okolností dostane nabídku na přijímací pohovor. Uchází se o místo osobní asistentky šéfky velkého módního časopisu Runway, Mirandy Priestley. Miranda je něco mezi Cézarem, Stalinem, Napoleonem a markýzem de Sade. (Každý z nich měl jistě své slabé chvilky, což taky ve filmu uvidíme). Andy chápe, že jestli tu práci dostane a rok to vydrží, budou jí dveře do ostatních redakcí otevřeny. Takže i když ji móda a její svět vůbec nezajímá, zatne zuby a pustí se do práce. Práce ji zahlcuje ale také pohlcuje. Mění se před očima nejen nám, ale i svým kamarádům a svému příteli. Mění se před očima i své šéfové, která v ní začíná vidět kousky sebe sama. Až se jim oběma rozpadne vztah, Andy si uvědomí, že tudy cesta nevede... a dá výpověď.
Film je propracovaný do posledního detailu. Výborně napsaný příběh, hluboce prokreslené postavy, nenucené dialogy, přirozené herecké výkony, reálný základ (film vychází z knihy bývalé asistentky šéfky Vogue). Slabší odvar Andy a Mirandy jsem v New Yorku viděl na vlastní oči, o trochu silnějších odvarech jsem tam slyšel od svých známých.
Byl jsem nadšen postavou Nigela, který nám celý film ukazoval, že přesně ví, která bije. Že prostě přistoupil na pravidla korporátní hry. Asistenti totiž nejsou naivní využívané chudinky. Nekupují zajíce v pytli. Vědí, že jim zvučné jméno v životopise opravdu otevře dveře do lepších zaměstnání.
Film výborně popisuje ikony velkých korporací, pro které je každý člověk (snad kromě osobního asistenta bez ambicí) potenciálním nepřítelem. Lidí s podobnými schopnostmi by se jistě našlo hodně, zvláště pokud bychom jim dali stejnou podporu a stejný rozpočet. Do své pozice se dostali - minimálně v přeneseném slova smyslu - přes mrtvoly. Aby dokazovali svému okolí a sobě sama svou důležitost a nenahraditelnost, vytvářejí si auru kaprice a chovají se ke svým asistentům jako k otrokům. Využívají toho, že každý aspirující otrok ví, že se o jeho místo porve deset dalších, takže si mohou dovolit prakticky cokoli.
Pochopitelně existují vrcholoví manažeři, kteří k životu přistupují úplně jinak. Ale o nich tento film není.
Kostra příběhu je jednoduchá. Andy je začínající novinářka, která si hledá práci v New Yorku. Shodou okolností dostane nabídku na přijímací pohovor. Uchází se o místo osobní asistentky šéfky velkého módního časopisu Runway, Mirandy Priestley. Miranda je něco mezi Cézarem, Stalinem, Napoleonem a markýzem de Sade. (Každý z nich měl jistě své slabé chvilky, což taky ve filmu uvidíme). Andy chápe, že jestli tu práci dostane a rok to vydrží, budou jí dveře do ostatních redakcí otevřeny. Takže i když ji móda a její svět vůbec nezajímá, zatne zuby a pustí se do práce. Práce ji zahlcuje ale také pohlcuje. Mění se před očima nejen nám, ale i svým kamarádům a svému příteli. Mění se před očima i své šéfové, která v ní začíná vidět kousky sebe sama. Až se jim oběma rozpadne vztah, Andy si uvědomí, že tudy cesta nevede... a dá výpověď.
Film je propracovaný do posledního detailu. Výborně napsaný příběh, hluboce prokreslené postavy, nenucené dialogy, přirozené herecké výkony, reálný základ (film vychází z knihy bývalé asistentky šéfky Vogue). Slabší odvar Andy a Mirandy jsem v New Yorku viděl na vlastní oči, o trochu silnějších odvarech jsem tam slyšel od svých známých.
Byl jsem nadšen postavou Nigela, který nám celý film ukazoval, že přesně ví, která bije. Že prostě přistoupil na pravidla korporátní hry. Asistenti totiž nejsou naivní využívané chudinky. Nekupují zajíce v pytli. Vědí, že jim zvučné jméno v životopise opravdu otevře dveře do lepších zaměstnání.
Film výborně popisuje ikony velkých korporací, pro které je každý člověk (snad kromě osobního asistenta bez ambicí) potenciálním nepřítelem. Lidí s podobnými schopnostmi by se jistě našlo hodně, zvláště pokud bychom jim dali stejnou podporu a stejný rozpočet. Do své pozice se dostali - minimálně v přeneseném slova smyslu - přes mrtvoly. Aby dokazovali svému okolí a sobě sama svou důležitost a nenahraditelnost, vytvářejí si auru kaprice a chovají se ke svým asistentům jako k otrokům. Využívají toho, že každý aspirující otrok ví, že se o jeho místo porve deset dalších, takže si mohou dovolit prakticky cokoli.
Pochopitelně existují vrcholoví manažeři, kteří k životu přistupují úplně jinak. Ale o nich tento film není.
sobota, října 28, 2006
Vtipné heslo
Tak bych to nějak shrnul citátem z diskuzního fóra na Gazecie Wyborciej. Polsky se to i rýmuje: "nie poszedłeś do urny, to wybrał za ciebie naród durny." Durny je hloupý, zbytek je snad srozumitelný. :-)
Já jsem sice k urně šel, dokonce i na druhé kolo, ale co mi to bylo oplatné. ODS má nadpoloviční většinu v Senátu i v zastupitelstvu Prahy, spolu s ČSSD má v Parlamentu ústavní většinu. To se máme na co těšit...
Já jsem sice k urně šel, dokonce i na druhé kolo, ale co mi to bylo oplatné. ODS má nadpoloviční většinu v Senátu i v zastupitelstvu Prahy, spolu s ČSSD má v Parlamentu ústavní většinu. To se máme na co těšit...
pondělí, října 16, 2006
Výjimečná výřečnost
Bill Maher se tentokrát opravdu vyznamenal. Zvláště v druhé půlce tohoto krátkého klipu. Vřele doporučuji k poslechu...
středa, října 04, 2006
Další díl Podokapsů je na světě
Zdravím všechny z Bruselu. Tentokrát jsem s sebou kromě počítače vzal i mikrofon a nahrál jsem další díl Podokapsů se svým kamarádem Karlem - o tom, jak se žije gayovi, který býval manželem a zůstal otcem. Pokud si nepamatujete - odkaz na Podokapsy je tady.
pondělí, října 02, 2006
Další dávka Lauřina tumorového humoru
Lauřin komiks Cancerland vyšel na internetových stránkách Planet Cancer. Kromě toho mi poslala své další dílo - panenku Blarbie. Podcast s našim rozhovorem si zatím stáhlo 270 lidí.
čtvrtek, září 14, 2006
Článek v Gazeciehttp://www.blogger.com/img/gl.link.gif Wyborczej
Před pár týdny s námi dělali rozhovor pro Gazetu Wyborczou. Šlo o rozhovory s pěti páry z pěti nových členských států EU. Protože máme v ČR registrované partnerství, rozhodli se, že osloví dva muže, kteří se chystají svůj svazek legalizovat. V Polsku dost revoluční postup.
Dostal jsem z Polska dvě pěkné reakce. Nejprve se mi včera ozval jeden doktorant z Wroclawi, který se chystá psát knížku o Čechách pro Poláky. A dneska jsem dostal e-mail od člověka se stejným příjmením, kterého znám z jednoho tlumočení. Tak jsem zvědavý, jestli je to shoda jmen nebo jestli je svět opravdu takhle malý...
Dostal jsem z Polska dvě pěkné reakce. Nejprve se mi včera ozval jeden doktorant z Wroclawi, který se chystá psát knížku o Čechách pro Poláky. A dneska jsem dostal e-mail od člověka se stejným příjmením, kterého znám z jednoho tlumočení. Tak jsem zvědavý, jestli je to shoda jmen nebo jestli je svět opravdu takhle malý...
Nové podokapsy
Tak je na světě další díl pokeců do kapsy - tentokrát rozhovor s několika zajímavými lidmi o tom, jak se žije s více jazyky ve svém nitru, v rodině i v širším světě.
pátek, září 01, 2006
Zajímavý pořad o amerických sdělovacích prostředcích
Zajímavý pořad o tom, jak se dělají zpravodajské pořady na jedné z hlavních televizních stanic...
Podokapsy
Zdá se, že třetí díl Podokapsů, pokec s Laurou o tumorovém humoru, měl úspěch. Jednu ze dvou jazykových verzí si stáhlo téměř 100 lidí. Reakce jsem zatím dostal jenom dvě, ale obě byly pozitivní, takže mě to povzbudilo v další činnosti.
Moje okolí je ještě pořád rozlítané po dovolených, takže na další pokec budete muset ještě týden nebo dva počkat. Ale už mám téma. Chtěl bych mluvit o rodinách, ve kterých se komunikuje více jazyky.
U příštího dílu už ale nejspíš nebudu šetřit na velikosti souboru a nahraju ho ve vyšším zvukovém rozlišení.
Moje okolí je ještě pořád rozlítané po dovolených, takže na další pokec budete muset ještě týden nebo dva počkat. Ale už mám téma. Chtěl bych mluvit o rodinách, ve kterých se komunikuje více jazyky.
U příštího dílu už ale nejspíš nebudu šetřit na velikosti souboru a nahraju ho ve vyšším zvukovém rozlišení.
Hustej vtip
Poslouchal jsem dneska jeden ze starých dílů ruského podcastu SVID a byl tam dost hustej vtip. Pokusím se zreprodukovat:
Jede policajt po silnici a u krajnice vidí auto převrácené na střechu, u kterého nervózně kouří babka. Přijede k ní a ptá se, jak se babka nabourala. Babka na to: "jedu si po cestě, koukám se kolem a najednou borovice. Zatočím doleva, borovice. Zatočím doprava, další borovice. Zatočím doleva, zase borovice. Až se mi auto převrátilo na střechu. Policajt se diví: "ale babi, tady v okruhu desíti kilometrů není žádný les." Klekne k auto, podívá se dovnitř a ze zpětného zrcátka vidí viset zelený osvěžovač vzduchu...
Jede policajt po silnici a u krajnice vidí auto převrácené na střechu, u kterého nervózně kouří babka. Přijede k ní a ptá se, jak se babka nabourala. Babka na to: "jedu si po cestě, koukám se kolem a najednou borovice. Zatočím doleva, borovice. Zatočím doprava, další borovice. Zatočím doleva, zase borovice. Až se mi auto převrátilo na střechu. Policajt se diví: "ale babi, tady v okruhu desíti kilometrů není žádný les." Klekne k auto, podívá se dovnitř a ze zpětného zrcátka vidí viset zelený osvěžovač vzduchu...
sobota, srpna 26, 2006
Zítra nehrajeme
Včera jsme byli na filmu Zítra nehrajeme. Trochu smutný a náladový pohled do světa lokálních rozhlasových estrád vysílaných z místního divadla, nad nimiž se vznáší anděl smrti...
čtvrtek, srpna 24, 2006
Monty Python International Philosophy
Výborný tříminutový klip Monty Pythonů o mezinárodním fotbalovém utkání Řecko - Německo. Hvězdné týmy filozofů v lítém boji pod rozhodcovskou píšťalkou Konfucia...
středa, srpna 23, 2006
Další díl podcastu Podokapsy je na světě
Právě jsem nahrál na stránky svého podokapsu - http://podokapsy.libsyn.com/ - další díl, ve kterém přináším slíbený pokec s bratrovou přítelkyní Laurou o její cestě Rakovinovem. Podrobnější popis viz výše uvedený odkaz.
čtvrtek, srpna 17, 2006
Mlácení do plechového bubínku
Asi Vám neuniklo, že se Guenther Grass přiznal, že ve svých patnácti letech sloužil u jednotek Waffen SS. V Polsku následovala zděšená reakce plná "spravedlivého hněvu," která najednou smetla ze stolu všechno, co Grass kdy pro Polsko udělal. K této bouři hněvu se připojil i Lech Walęsa, který je mimochodem už dlouho živoucím důkazem toho, že myšlení a mluvení mohou být dva na sobě zcela nezávislé duševní pochody. V Gazecie Wyborczej to komentoval Adam Michnik v tomto článku, z něhož cituji závěr: (mimochodem, i zbytek článku stojí za přečtení, jenom jsem líný ho celý překládat a ten závěr mi přišel nejvíce výmluvný.
"Cožpak je pro nás Poláky tak těžké pochopit tehdejší drama mladých Němců obalamucených totalitní indoktrinací propagandy nacistů a Hitlerjugendu, zatlačených do noční můry války, svíraných strachem z bomb a ještě větším strachem z bolševismu přicházejícího z východu? Což je těžké pochopit, že tehdy spousta mladých Němců zbloudila?
Vždyt' právě takové bylo tehdejší drama generace mladých Němců. Nezbloudil jenom Guenter Grass. Jiný Němec a Grassův vrstevník také strávil ke konci války několik měsíců v uniformě hitlerovské armády. Po letech tento Němec vzpomínal, že i když pocházel z protinacistické rodiny, cítíval v roce 1940 během velkých úspěchů německé armády "jakousi patriotickou satisfakci." Kdyby byl Walęsa na místě tohoto Němce, také by se chtěl něčeho vzdávat?
Pro každý případ sdělím osobní údaje: ten němec se jmenoval Joseph Ratzinger, v poslední době spíše známý jako papež Benedykt XVI."
Go Michnik!
"Cožpak je pro nás Poláky tak těžké pochopit tehdejší drama mladých Němců obalamucených totalitní indoktrinací propagandy nacistů a Hitlerjugendu, zatlačených do noční můry války, svíraných strachem z bomb a ještě větším strachem z bolševismu přicházejícího z východu? Což je těžké pochopit, že tehdy spousta mladých Němců zbloudila?
Vždyt' právě takové bylo tehdejší drama generace mladých Němců. Nezbloudil jenom Guenter Grass. Jiný Němec a Grassův vrstevník také strávil ke konci války několik měsíců v uniformě hitlerovské armády. Po letech tento Němec vzpomínal, že i když pocházel z protinacistické rodiny, cítíval v roce 1940 během velkých úspěchů německé armády "jakousi patriotickou satisfakci." Kdyby byl Walęsa na místě tohoto Němce, také by se chtěl něčeho vzdávat?
Pro každý případ sdělím osobní údaje: ten němec se jmenoval Joseph Ratzinger, v poslední době spíše známý jako papež Benedykt XVI."
Go Michnik!
Stojí za přečtení
Francis Collins, vedoucí projektu lidského genomu, napsal knihu, ve které se snaží dokázat, že stávající extrémní (mé slovo) křest'anské učení je v plném souladu s vědou 21. století. Sam Harris jeho knihu rozcupoval v této eseji na kousky. Podle citátů, které uvádí, po právu.
Autor Sofiina světa o Izraeli
Jostein Gaarner, norský autor neobvyklé knihy Sofiin svět, napsal esej o Izraeli. V mnohém s ním souhlasím. Zvláště když si člověk přečte "dovysvětlení," které napsal poté, co jeho esej vyvolala velmi kontroverzní reakce.
sobota, srpna 12, 2006
The Wall
Zajímavý článek od bývalého šéfa blízkovýchodní sekce New York Times o zdi, kterou staví Izrael, aby se oddělil od Palestinských území - částečně na palestinských územích. Za vše mluví citát: "příliš velký tlak vede k výbuchu."
Taky si poslechněte rozhovor s Allegrou Pacheco. Její příběh je fascinující. Je to americká židovka ze sionistické rodiny, která se přestěhovala do Izraele a působila jako první zástupkyně Palestinců. Její manžel - který nedostal izraelské občanství, přestože si vzal majitelku izraelského pasu - je vězněn bez formálního obvinění. Amnesty International jej považuje za vězně svědomí.
Taky si poslechněte rozhovor s Allegrou Pacheco. Její příběh je fascinující. Je to americká židovka ze sionistické rodiny, která se přestěhovala do Izraele a působila jako první zástupkyně Palestinců. Její manžel - který nedostal izraelské občanství, přestože si vzal majitelku izraelského pasu - je vězněn bez formálního obvinění. Amnesty International jej považuje za vězně svědomí.
Najdi svého lesního ducha
Dneska jsme se byli dopoledne podívat na svého lesního ducha (viz foto). Hradec je nádherný les, tak jsem si řekl, že Vám prozradím souřadnice. Inu, pojedete od Prahy po strakonické dálnici, sjedete na Dobříš a potom se vydáte po silnici 114 na Hostomice až dorazíte na souřadnice (podle GPS) 3435780 & 5520247. Je to malá lesní cesta, kde asi po deseti metrech uvidíte zákaz vjezdu. Před značkou zaparkujete a vydáte se za nosem dolesa. Po chvíli se cesta rozdvojí, vydáte se po levé straně až dorazíte na souřadnice 3437483 & 5522625, kde uvidíte tento strom. Když půjdete dále, po pár kilometrech narazíte na rozcestí značených cest. Je tam takový přístřešek, kde se dá dobře najíst, zvláště pokud to prase, které tam nechalo pytlíky s odpadky je už ráčilo uklidit.
My jsme dnešní výlet museli trochu zkrátit, protože a) Hedviku píchla vosa nad oko, které jí dost nateklo a měli jsme obavu, jestli není na vosí píchnutí alergická jako Hynek, který vloni skončil na kalciovce a b) protože začalo pršet a my jsme neměli pršipláště a c) protože jsme odpoledne museli odvézt Albertova tátu na letiště. Ale i tak každý výlet do tohoto lesa stojí zato. I když tam ještě pořád nejsou žádné houby! :-(
My jsme dnešní výlet museli trochu zkrátit, protože a) Hedviku píchla vosa nad oko, které jí dost nateklo a měli jsme obavu, jestli není na vosí píchnutí alergická jako Hynek, který vloni skončil na kalciovce a b) protože začalo pršet a my jsme neměli pršipláště a c) protože jsme odpoledne museli odvézt Albertova tátu na letiště. Ale i tak každý výlet do tohoto lesa stojí zato. I když tam ještě pořád nejsou žádné houby! :-(
Kdo za to může?
Martin, autor Masy Krytyczne, se vrátil z jazykového tábora a nahrál další díl, který jsem si hned stáhnul. Zabodoval následujícím postřehem. V polském parlamentu poslanecký klub vládní strany Právo a Spravedlnost (PIS) zorganizoval - předpokládám, že ještě v období sucha - modlitby za déšť (věřte nebo nevěřte, na MK byl dokonce zvukový záznam). A čeho se dočkali? Povodně. :-)
čtvrtek, srpna 10, 2006
To tady ještě nemáme - aspoň ne v Česku
Dneska jsem poslouchal podcast serveru truthdig.org, ve kterém komentoval současné dění americký esejista a autor Gore Vidal. Připomněl průzkum veřejného mínění, organizovaný v roce 2002 časopisem Time Magazine, podle kterého 35 % Američanů věří, že Bible je slovo boží, které je třeba vykládat doslovně, 59 % Američanů se domnívá, že dojde k apokalypse podle knihy Zjevení, 35 % hledá ve zprávách známky konce světa a podobný počet věří, že se praví věřící po Apokalypse odeberou do nebe. Původní článek z Time Magazine jsem si vyhledal - je tady.
V posledních dnech si totiž dělali na kanálu Comedy Central legraci z toho, že na hlavních zpravodajských stanicích (CNN, Fox News a další) věnují mnoho prostoru rozhovory s "autoritami" na výklad apokalyptických vizí. Autoři humorných komentářů se podivovali jak nad obsahem těchto rozhovorů, tak nad tím, že je vůbec tyto stanice vysílají v hlavních zpravodajských relacích.
I zde mají Američané krátkou paměť. Nezapomínejme na to, že ten průzkum veřejného mínění pochází už z roku 2002. Nezapomínejme, že stránky www.raptureready.com, které jsou jedním z ohnisek těchto blábolů, zaznamenávají v této době rekordní nárust návštěvnosti. A že jejich "rapture index" se nemění...
Nezapomínejme ani na to, že zastánci těchto blábolů existovali v americké vládě už za Ronalda Reagana. Podle zmíněného článku v Time Magazine řekl tehdejší ministr pro životní prostředí Watt v diskusi o ekologických otázkách: "Nevím, s kolika budoucími generacemi ještě můžeme počítat, než se Pán vrátí." Ministr obrany Weinberger řekl: "Četl jsem Knihu Zjevení a věřím, že svět skončí - doufám, že zásahem Boha. Každý den mám pocit, že se čas nachyluje." Prezident Reagan konec konců použil termín "Mocnost zla" už za svého úřadu na sjezdu americké evangelizační asociace.
Je samozřejmě osudným selháním amerických demokratů - alespoň těch, kteří v tyto vize nevěří - že tyto otázka nevnesli dostatečně důrazně do předvolebních diskurzů a nebojovali dostatečně důsledně proti zvolení a znovuzvolení George Bushe, který se těmito teoriemi řídí ve své domácí i zahraniční politice.
Jsme na tom ještě dobře. V Evropě se ve středním proudu politiky podobné pohledy objevují snad jen v Polsku. Mějme se ale před nimi na pozoru! Fundamentalistická pravice je daleko lépe organizovaná než jejich odpůrci. Pracují podle hesla, že pokud se o původně nehorázné myšlence dostatečně dlouho mluví ve veřejném diskurzu, začne se za nějakou dobu považovat za myšlenku legitimní, posléze přijatelnou a nakonec uzákoněnou.
Bojovníci za občanská práva v šedesátých letech se řídili stejnou teorií. Potom usnuli na vavřínech a dosud se úplně neprobudili.
Ne, nevěřím, že se těmto bláznům podaří jejich vize naplnit. Ale je dobré o nich vědět a kdyby došlo na lámání chleba, postavit se jim čelem.
V posledních dnech si totiž dělali na kanálu Comedy Central legraci z toho, že na hlavních zpravodajských stanicích (CNN, Fox News a další) věnují mnoho prostoru rozhovory s "autoritami" na výklad apokalyptických vizí. Autoři humorných komentářů se podivovali jak nad obsahem těchto rozhovorů, tak nad tím, že je vůbec tyto stanice vysílají v hlavních zpravodajských relacích.
I zde mají Američané krátkou paměť. Nezapomínejme na to, že ten průzkum veřejného mínění pochází už z roku 2002. Nezapomínejme, že stránky www.raptureready.com, které jsou jedním z ohnisek těchto blábolů, zaznamenávají v této době rekordní nárust návštěvnosti. A že jejich "rapture index" se nemění...
Nezapomínejme ani na to, že zastánci těchto blábolů existovali v americké vládě už za Ronalda Reagana. Podle zmíněného článku v Time Magazine řekl tehdejší ministr pro životní prostředí Watt v diskusi o ekologických otázkách: "Nevím, s kolika budoucími generacemi ještě můžeme počítat, než se Pán vrátí." Ministr obrany Weinberger řekl: "Četl jsem Knihu Zjevení a věřím, že svět skončí - doufám, že zásahem Boha. Každý den mám pocit, že se čas nachyluje." Prezident Reagan konec konců použil termín "Mocnost zla" už za svého úřadu na sjezdu americké evangelizační asociace.
Je samozřejmě osudným selháním amerických demokratů - alespoň těch, kteří v tyto vize nevěří - že tyto otázka nevnesli dostatečně důrazně do předvolebních diskurzů a nebojovali dostatečně důsledně proti zvolení a znovuzvolení George Bushe, který se těmito teoriemi řídí ve své domácí i zahraniční politice.
Jsme na tom ještě dobře. V Evropě se ve středním proudu politiky podobné pohledy objevují snad jen v Polsku. Mějme se ale před nimi na pozoru! Fundamentalistická pravice je daleko lépe organizovaná než jejich odpůrci. Pracují podle hesla, že pokud se o původně nehorázné myšlence dostatečně dlouho mluví ve veřejném diskurzu, začne se za nějakou dobu považovat za myšlenku legitimní, posléze přijatelnou a nakonec uzákoněnou.
Bojovníci za občanská práva v šedesátých letech se řídili stejnou teorií. Potom usnuli na vavřínech a dosud se úplně neprobudili.
Ne, nevěřím, že se těmto bláznům podaří jejich vize naplnit. Ale je dobré o nich vědět a kdyby došlo na lámání chleba, postavit se jim čelem.
Podokapsy jsou na světě!
Ahoj všem! První kapitolu mojeho nového podcastu Podokapsy najdete na http://podokapsy.libsyn.com. Příjemný poslech!
čtvrtek, srpna 03, 2006
Zajímavý pohled z druhé strany barikády
Z českých sdělovacích prostředků by člověk mohl nabýt dojmu, že v Izraeli neexistuje názorový disent. Není tomu tak. Jedním ze zajímavých příkladů opaku je Gush Shalom, organizace Uriho Averyho. Určitě se podívejte na jejich stránky. Je to zajímavé čtení. Pro ty z Vás, kteří nerozumí anglicky je tam i ruská, arabská a hebrejská verze.
pátek, července 28, 2006
Moje nové hračky
Celý tento příběh má delší genezi, kterou se pokusím shrnout do několika hlavních předělů. Zaprvé mi selhal discman. Za druhé jsem konečně podlehl a začal se učit francouzsky. Pořídil jsem si pro začátek kurz, který je částečně na CD a říkal jsem si, že by bylo fajn si ho občas pustit třeba v metru. A propos k francouzštině. Jako předkrm jsem si nadělil knížku Sixty Million Frenchmen Can't Be Wrong od autorů Jean-Benoit Nadeau a Julie Barlow, která velmi čtivým a inteligentním způsobem rozebírá Francii a Francouze jako fenomén. Ale k věci. Když už mi selhal ten discman, rozhodl jsem se, že si koupím I-pod. Albert nadhodil, že by chtěl jeden taky, tak jsem koupil dva. No a potom jsem na BBC pořád slyšel, že si člověk může stáhnout některé programy formou podcasts. Došlo mi, že to asi budou nějaké programy, které se přehrávají na iPod, ale nebyl jsem si přesně jistý, co to znamená, tak jsem udělal trošku průzkumu na internetu a byl jsem nadšen. Kromě profi podcastů, které kromě rozhlasových stanicí dělá kdekdo, se objevily taky podcasty amatérské. Vrhnul jsem se do jejich oceánu a vylovil jsem jeden z Polska, který se jmenuje Masa krytyczna. A mám další hračku. Polsky alespoň trošku rozumějícím vřele doporučuji! Těm, kteří neumějí polsky, ale zato rozumějí anglicky, doporučuji alespoň cover-verzi nazvanou Another Prick In The Wall.
sobota, července 22, 2006
Újezd
Mnoho lidí se ptá, kdy bude konečně hotový Újezd. Inu, rekonstrukce se opravdu protáhla, protože se také nebývale rozrostla. V této chvíli nám ještě zbývá dodělat střechu (založit izolační vatu a podbít trány), zasadit okna (až přijdou z výroby), nainstalovat krb, následně dodělat v obýváku poslední vrstvu betonu, rozvést elektriku v obýváku a pracovně, položit podlahy a obklady, udělat schody, nainstalovat bílou techniku a pak už snad jenom malby a nátěry. Teoreticky by se to mělo zvládnout do konce září. Kromě toho nás ještě čeká v srpnu dodělání jezírka a potom konečné terénní úpravy na zahradě. To by se také mělo zvládnout do konce září. Tedy, pokud nenastane nějaká katastrofa...
pátek, července 21, 2006
Tajemství slov
Tajemství slov (La Vida Secreta de las Palabras) - tenhle film musíte vidět. Ale hlavně před kinem nečtěte žádné recenze!
Vtipné
Dost dobrý komentář toho, že Bush vetoval zákon o poskytování federálních prostředků na výzkum kmenových buněk. (anglicky)
neděle, června 04, 2006
Jak to vidím po volbách
Na jednu stranu jsem rád, že ODS vládu nesestaví, protože jejich předvolební kampaň mi minimálně v posledních týdnech připadla nechutná a nevkusná. Souhlasím s Paroubkem v tom, že došlo několikrát k porušení volebního zákona. Zpráva obsahující zpravodajské informace sebrané při domovní prohlídce důvodně podezřelého je důvěrná z velmi dobrého důvodu a před prošetřením nemá co dělat na veřejnosti. Nejspíš nemá co dělat ani v Poslanecké sněmovně. Nařknout někoho z pohlavního zneužívání mladistvé osoby čtyři dny před volbami je špinavost, protože se tomu člověk včas nemá jak bránit.
Na druhou stranu si myslím, že i některá prohlášení ČSSD během volební kampaně byla na hraně. Navíc, ČSSD včera večer situaci neustála. Forma Paroubkova projevu byla nepřijatelná. Nechci, aby v civilizované politice platila zásada „na hrubý pytel hrubá záplata.“
Takže jsem rád, že vládu nesestaví ani ODS ani ČSSD. Čeká nás nejspíš úřednická vláda a předčasné volby. To už jsme tady jednou měli a svět se nezbořil.
Otázka ale je, jak z toho ven. Hlavní problém vidím v personalizaci volebních kampaní. Nejen u nás, ale i v mnoha jiných zemích se volby soustřeďují na dvě osobnosti vedoucí dvě největší volební strany, jednu na pravici, druhou na levici. Výsledkem je buď pat nebo volební vítězství o chlup – od desetin procenta do tří procent. To podle mě není mandát!
Stolička nemůže stát na dvou nohách. Ke stabilitě potřebuje alespoň tři. Proto si myslím, že je třeba, aby se lidé přestali bát volit malé strany. Já sám jsem volil zelené a jsem moc rád, že se do Parlamentu dostali. Jsem ale také rád, že nebudou ve vládě. Myslím si, že potřebují nějaký čas na to, aby se v Parlamentu rozkoukali a jako parlamentní strana se trochu usadili. Mám zbožné přání, aby se do Parlamentu při příštích volbách dostali ještě SNK-ED, případně nová US. Taky doufám, že příznivci strany zelených, kteří k volbám nešli, to příště nezopakujou.
Jaký by byl výsledek? Bohatší a stabilnější koalice. ČSSD ani ODS by neměli dostatek mandátů na to, aby sestavili vládu jen s jednou malou stranou. Žádné dvě velké strany by v Parlamentu neměly ústavní většinu. Jazýčkem na vahách by nebyla jen prodejná KDU, čímž by se snížil její neopodstatněně silný vliv na českou politiku. ODS by musela sestavovat vládu se stranami, které mají proevropské smýšlení, podporují občanskou společnost, jsou v sociálních otázkách liberální a soustřeďují se ve svém programu na trvale udržitelný rozvoj. Tím by se nutně obrousily ty nejnebezpečnější hrany programu ODS a jejich vláda by asi neznamenala žádnou katastrofu. ČSSD by musela sestavovat vládu se stranami, které jsou ekonomicky liberálnější. Výsledkem by byl kompromis, který by nejspíš vyhovoval daleko většímu procentu voličů. Tento model by nejspíš donutil i KSČM, aby se pustila do boje se svým nereformovaným křídlem. Tím by se zvýšil jejich koaliční potenciál.
Jaká je druhá alternativa? ČSSD a ODS se svou většinou budou snažit protlačit změnu volebního systému. Většinový systém je podle mě tragický z dvou důvodů. Jednak marginalizuje malé strany tím, že je odsuzuje do opozice. Střídala by se červená a modrá vláda. Červená vláda by upletla pár řad svetru. Pak by ji vystřídala vláda modrá, která by pár řad vypárala a pár upletla. Pak zase červená, která by pár řad vypárala a pár upletla. Šmatlali bychom dopředu krok sun krok. Nakonec bychom se stejně dopracovali tímto cik cakem ke středové politice, ale pouze prostřednictvím následného odstraňování extrémů. Druhým důvodem je, že by výsledná vláda zastupovala maximálně třetinu voličů. Velká část voličů by buď dosmrti volila opozici nebo by se nechala vtáhnout do modročevené volební války. A svět je, alespoň doufám, přece jenom trochu barevnější.
Myslím, že by bylo daleko lepší, aby se středová politika vytvářela organicky v povolebních jednáních. Každá strana by se v jejich rámci musela vzdát extremních částí svých programů, takže by následující vláda nemusela odstraňovat tolik škod a tahle společnost by nikam neulítala.
Na druhou stranu si myslím, že i některá prohlášení ČSSD během volební kampaně byla na hraně. Navíc, ČSSD včera večer situaci neustála. Forma Paroubkova projevu byla nepřijatelná. Nechci, aby v civilizované politice platila zásada „na hrubý pytel hrubá záplata.“
Takže jsem rád, že vládu nesestaví ani ODS ani ČSSD. Čeká nás nejspíš úřednická vláda a předčasné volby. To už jsme tady jednou měli a svět se nezbořil.
Otázka ale je, jak z toho ven. Hlavní problém vidím v personalizaci volebních kampaní. Nejen u nás, ale i v mnoha jiných zemích se volby soustřeďují na dvě osobnosti vedoucí dvě největší volební strany, jednu na pravici, druhou na levici. Výsledkem je buď pat nebo volební vítězství o chlup – od desetin procenta do tří procent. To podle mě není mandát!
Stolička nemůže stát na dvou nohách. Ke stabilitě potřebuje alespoň tři. Proto si myslím, že je třeba, aby se lidé přestali bát volit malé strany. Já sám jsem volil zelené a jsem moc rád, že se do Parlamentu dostali. Jsem ale také rád, že nebudou ve vládě. Myslím si, že potřebují nějaký čas na to, aby se v Parlamentu rozkoukali a jako parlamentní strana se trochu usadili. Mám zbožné přání, aby se do Parlamentu při příštích volbách dostali ještě SNK-ED, případně nová US. Taky doufám, že příznivci strany zelených, kteří k volbám nešli, to příště nezopakujou.
Jaký by byl výsledek? Bohatší a stabilnější koalice. ČSSD ani ODS by neměli dostatek mandátů na to, aby sestavili vládu jen s jednou malou stranou. Žádné dvě velké strany by v Parlamentu neměly ústavní většinu. Jazýčkem na vahách by nebyla jen prodejná KDU, čímž by se snížil její neopodstatněně silný vliv na českou politiku. ODS by musela sestavovat vládu se stranami, které mají proevropské smýšlení, podporují občanskou společnost, jsou v sociálních otázkách liberální a soustřeďují se ve svém programu na trvale udržitelný rozvoj. Tím by se nutně obrousily ty nejnebezpečnější hrany programu ODS a jejich vláda by asi neznamenala žádnou katastrofu. ČSSD by musela sestavovat vládu se stranami, které jsou ekonomicky liberálnější. Výsledkem by byl kompromis, který by nejspíš vyhovoval daleko většímu procentu voličů. Tento model by nejspíš donutil i KSČM, aby se pustila do boje se svým nereformovaným křídlem. Tím by se zvýšil jejich koaliční potenciál.
Jaká je druhá alternativa? ČSSD a ODS se svou většinou budou snažit protlačit změnu volebního systému. Většinový systém je podle mě tragický z dvou důvodů. Jednak marginalizuje malé strany tím, že je odsuzuje do opozice. Střídala by se červená a modrá vláda. Červená vláda by upletla pár řad svetru. Pak by ji vystřídala vláda modrá, která by pár řad vypárala a pár upletla. Pak zase červená, která by pár řad vypárala a pár upletla. Šmatlali bychom dopředu krok sun krok. Nakonec bychom se stejně dopracovali tímto cik cakem ke středové politice, ale pouze prostřednictvím následného odstraňování extrémů. Druhým důvodem je, že by výsledná vláda zastupovala maximálně třetinu voličů. Velká část voličů by buď dosmrti volila opozici nebo by se nechala vtáhnout do modročevené volební války. A svět je, alespoň doufám, přece jenom trochu barevnější.
Myslím, že by bylo daleko lepší, aby se středová politika vytvářela organicky v povolebních jednáních. Každá strana by se v jejich rámci musela vzdát extremních částí svých programů, takže by následující vláda nemusela odstraňovat tolik škod a tahle společnost by nikam neulítala.
pondělí, května 29, 2006
Ralsko
Posledních několik víkendů věnujeme prozkoumávaní bývalého vojenského prostoru Ralsko. Kromě nádherných starých bukových lesů nacházíme sice i skličující produktivní monokultury, ale hlavně nenarážíme na žádné lidi. Při několika pětihodinových výletech jsme potkali dohromady asi tři lidi. Jestli máte dobrou mapu a GPS, vřele doporučuji! Značených stezek tam zatím moc není (a nejspíš díky tomu chybí masy turistů) a menší cestičky občas nesedí i na podrobné turistické mapě, ale je to tam naprosto ÚŽASNÉ!!!
Literární noviny
Po dlouhé pauze jsem si dneska cestou do práce koupil Literární noviny. Čekalo na mne velmi příjemné překvapení ve formě opravdu kvalitní publicistiky sociálně liberálního zaměření. Mám z toho velikou radost!
středa, května 10, 2006
Velmi zajímavá hypotéza
o tom, proč se ultrapravici ve Spojených státech (a zajisté i jinde) daří získávat hlasy "středových" voličů. Anglicky. Tady je link.
pondělí, května 01, 2006
Kateřina Jacques ze Strany zelených zmlácena policií
Kromě zpráv z tisku jsem dostal osobní svědectví ing. Karla Jecha, který byl události osobně přítomen. Přetiskuji níže. Znám i několik dalších osob, které celý incident viděly. Dost síla. Doufám, že příslušný policajt přijde minimálně o místo.
K brutálnímu zásahu Policie proti Zeleným
Po skončení demonstrace proti fašismu na Palackého náměstí odcházela
skupina anarchistů a dalších mladých lidí za vydatné asistence Policie
přes most na smíchovskou stranu. Skupina Národního odporu vyrazila, také
za asistence Policie, po tramvajovém tělese směrem na Moráň a Karlovo
náměstí.
Skupina cca 20 Zelených následovala v klidu průvod Národního odporu. Obě
skupiny byly odděleny kordony Policie, a to jak zásahovou jednotkou, tak
i pořádkovými policisty. Tempo pochodu bylo velmi klidné a pomalé, k
žádným střetům nedocházelo. Cca 100 m pod křižovatkou na Karlově náměstí
skupinku Zelených, kteří nesli transparent s nápisem Zelení proti
neonacismu, Policie zaregistrovala a kordón zásahové jednotky nám přehradil
cestu. Slyšel jsem komunikaci mezi velením zásahu a policisty, kteří stáli
vedle mne. Zřejmě s podobnou ?komplikací? policejní scénáře nepočítaly. V
klidu jsme stáli a po chvilce nás policejní těžkooděnci odvedli na chodník
vlevo (směrem ke Karlovu náměstí). Za několik minut začal shánět
velitel zásahu 10 uniformovaných (pořádkových) policistů k vystřídání
těžkooděnců. ?Tak chlapi, potřebuju 10 dobrovolníků! Kdo se hlásí?!? A tak
se těžkooděnci vystřídali s uniformovanými policisty. Pořád jsme v klidu
stáli na chodníku, Kateřina Jacques držela pravou stranu transparenu,
Michal Uhl levou. Hned po střídání začal jeden z pořádkových policistů
řvát, ať zmizíme, že jim přiděláváme práci a stupňoval své výroky až k
vulgaritě. Kateřina se pokoušela s ním komunikovat, ptala se kudy můžeme
jít, jak dlouho nás chtějí zadržoval. Zařval: ?Jménem zákona?? a vytáhl ji
z našeho hloučku. I když se nebránila, začal jí bít tonfou. Ostatní
policisté nám zabránili jí pomoci. Ten policista, který nebyl označen
služebním číslem, evidentně ztratil sebekontrolu a pokračoval v bití
Kateřiny i když nekladla žádný odpor a ležela na zemi.
Skupina Národního odporu již dávno zmizela za rohem Karlova náměstí a celý
kordón se posunul až na křižovatku k Faustovu domu. Zde jsem znovu viděl
Kateřinu. Stála na rohu u parku, na rukou měla pouta a stejný policista jí
surově pouta kroutil tak, aby působil co největší bolest. Žádal jsem
uniformované policisty o přivolání velitele zásahu. Nebylo mi vyhověno.
Žádal jsem opakovaně okolo přihlížející policisty, aby zabránili kontaktu
tohoto zuřivého a nekontrolujícího se policisty s Kateřinou. Konkrétně
jsem žádal o zásah policistu č. 308 430. Upozorňoval jsem ho na
nepřípustné násilí a psychický stav zasahujícího policisty. Bez odezvy. V
brutálním násilí, údery tonfou i kopy vůči Kateřině pokračoval onen
anonymní policista i po příjezdu služebního vozu. Znovu ji povalil
bezdůvodně na zem a zaklekl na ni i když žádnou snahu o odpor neprojevila.
Ani nemohla. Přes křik ostatních Zelených a jejich snahu Kateřině pomoci
nikdo z okolo stojících policistů vůči kolegovi nezasáhl ani slovně.
Onen vzteklý policista nakládal Kateřinu do auta údery obuškem a nikdo z
okolních policistů i když jsem je o to opakovaně žádal, nezabránil tomu,
aby si sedl vedle Kateřiny na zadní sedadlo vozu. Co se dělo dále ve voze
se mohu jen domýšlet, ale podle výrazu policisty a křiku z auta násilí
pokračovalo.
Vůči ostatním Zeleným policisté zasáhli také i když s menší intenzitou.
Jejich jednání bylo sice tvrdé, ale tito policisté, podle mého názoru,
alespoň kontrolovali své jednání.
Proti jednání neoznačeného policisty, jehož tvář je však zachycena na
fotografiích a jistě bude i na záznamech bezpečnostních kamer a
videozáznamech Policie, podám dne 2. 5. 2006 stížnost na Inspekci ministra
vnitra. Stejnou stížnost podám i na další policisty, kteří brutální
jednání svého kolegy viděli, které jsem upozorňoval a žádal je o zásah
proti zneužívání pravomoci veřejného činitele, a kteří nic neudělali.
O brutálním jednání Policie vůči neozbrojené a klidně se chovající ženě
mohou podat svědectví také:
Kateřina Jechová, Michal Uhl, Petr Slunéčko, děti Kateřiny Jacques, Petr
Hrdina, Miroslav Punčochář a další.
K brutálnímu zásahu Policie proti Zeleným
Po skončení demonstrace proti fašismu na Palackého náměstí odcházela
skupina anarchistů a dalších mladých lidí za vydatné asistence Policie
přes most na smíchovskou stranu. Skupina Národního odporu vyrazila, také
za asistence Policie, po tramvajovém tělese směrem na Moráň a Karlovo
náměstí.
Skupina cca 20 Zelených následovala v klidu průvod Národního odporu. Obě
skupiny byly odděleny kordony Policie, a to jak zásahovou jednotkou, tak
i pořádkovými policisty. Tempo pochodu bylo velmi klidné a pomalé, k
žádným střetům nedocházelo. Cca 100 m pod křižovatkou na Karlově náměstí
skupinku Zelených, kteří nesli transparent s nápisem Zelení proti
neonacismu, Policie zaregistrovala a kordón zásahové jednotky nám přehradil
cestu. Slyšel jsem komunikaci mezi velením zásahu a policisty, kteří stáli
vedle mne. Zřejmě s podobnou ?komplikací? policejní scénáře nepočítaly. V
klidu jsme stáli a po chvilce nás policejní těžkooděnci odvedli na chodník
vlevo (směrem ke Karlovu náměstí). Za několik minut začal shánět
velitel zásahu 10 uniformovaných (pořádkových) policistů k vystřídání
těžkooděnců. ?Tak chlapi, potřebuju 10 dobrovolníků! Kdo se hlásí?!? A tak
se těžkooděnci vystřídali s uniformovanými policisty. Pořád jsme v klidu
stáli na chodníku, Kateřina Jacques držela pravou stranu transparenu,
Michal Uhl levou. Hned po střídání začal jeden z pořádkových policistů
řvát, ať zmizíme, že jim přiděláváme práci a stupňoval své výroky až k
vulgaritě. Kateřina se pokoušela s ním komunikovat, ptala se kudy můžeme
jít, jak dlouho nás chtějí zadržoval. Zařval: ?Jménem zákona?? a vytáhl ji
z našeho hloučku. I když se nebránila, začal jí bít tonfou. Ostatní
policisté nám zabránili jí pomoci. Ten policista, který nebyl označen
služebním číslem, evidentně ztratil sebekontrolu a pokračoval v bití
Kateřiny i když nekladla žádný odpor a ležela na zemi.
Skupina Národního odporu již dávno zmizela za rohem Karlova náměstí a celý
kordón se posunul až na křižovatku k Faustovu domu. Zde jsem znovu viděl
Kateřinu. Stála na rohu u parku, na rukou měla pouta a stejný policista jí
surově pouta kroutil tak, aby působil co největší bolest. Žádal jsem
uniformované policisty o přivolání velitele zásahu. Nebylo mi vyhověno.
Žádal jsem opakovaně okolo přihlížející policisty, aby zabránili kontaktu
tohoto zuřivého a nekontrolujícího se policisty s Kateřinou. Konkrétně
jsem žádal o zásah policistu č. 308 430. Upozorňoval jsem ho na
nepřípustné násilí a psychický stav zasahujícího policisty. Bez odezvy. V
brutálním násilí, údery tonfou i kopy vůči Kateřině pokračoval onen
anonymní policista i po příjezdu služebního vozu. Znovu ji povalil
bezdůvodně na zem a zaklekl na ni i když žádnou snahu o odpor neprojevila.
Ani nemohla. Přes křik ostatních Zelených a jejich snahu Kateřině pomoci
nikdo z okolo stojících policistů vůči kolegovi nezasáhl ani slovně.
Onen vzteklý policista nakládal Kateřinu do auta údery obuškem a nikdo z
okolních policistů i když jsem je o to opakovaně žádal, nezabránil tomu,
aby si sedl vedle Kateřiny na zadní sedadlo vozu. Co se dělo dále ve voze
se mohu jen domýšlet, ale podle výrazu policisty a křiku z auta násilí
pokračovalo.
Vůči ostatním Zeleným policisté zasáhli také i když s menší intenzitou.
Jejich jednání bylo sice tvrdé, ale tito policisté, podle mého názoru,
alespoň kontrolovali své jednání.
Proti jednání neoznačeného policisty, jehož tvář je však zachycena na
fotografiích a jistě bude i na záznamech bezpečnostních kamer a
videozáznamech Policie, podám dne 2. 5. 2006 stížnost na Inspekci ministra
vnitra. Stejnou stížnost podám i na další policisty, kteří brutální
jednání svého kolegy viděli, které jsem upozorňoval a žádal je o zásah
proti zneužívání pravomoci veřejného činitele, a kteří nic neudělali.
O brutálním jednání Policie vůči neozbrojené a klidně se chovající ženě
mohou podat svědectví také:
Kateřina Jechová, Michal Uhl, Petr Slunéčko, děti Kateřiny Jacques, Petr
Hrdina, Miroslav Punčochář a další.
sobota, dubna 15, 2006
Dva dobré klipy
Tak tohle už je klasika. Bush a Blair zpívají duet "My Love."
Tady je nedávný výtvor polské skupiny Big Cyc (ano, cyc je cecek neboli koza). Písnička se jmenuje Moherowe berety (něco jako "černokabátníci") a dělá si legraci - no - z polských černokabátníků.
Tady je nedávný výtvor polské skupiny Big Cyc (ano, cyc je cecek neboli koza). Písnička se jmenuje Moherowe berety (něco jako "černokabátníci") a dělá si legraci - no - z polských černokabátníků.
pondělí, dubna 03, 2006
Co prosím?
Podle tohoto pár dní starého článku na IHNED prohlásil Mirek Topolánek, který zastupoval Českou republiku na mezinárodním semináři na téma "lidská práva a svoboda slova v éře boje proti terorismu" konaném na půdě Ministerstva zahraničí tohle:
"Největším problémem uvnitř Evropy je zavádění skupinových práv, která podle mého vytvořila podhoubí pro terorismus a neshody mezi kulturami a náboženstvími."
Inu, co na to říct, kromě toho, že šlo nejspíš o hloupý vtip. Přemýšlel jsem o tomto prohlášení dost dlouho a prostě jsem nebyl schopen přijít na to, o která skupinová práva Topolánkovi šlo. Napadaly mě pouze absurdní nebo zcela nehorázné výklady. Je s podivem, že ho novinář Hospodářských novin jednoduše odcituje, nezeptá se ho, co tím myslí a nechá to prostě bez komentáře.
"Největším problémem uvnitř Evropy je zavádění skupinových práv, která podle mého vytvořila podhoubí pro terorismus a neshody mezi kulturami a náboženstvími."
Inu, co na to říct, kromě toho, že šlo nejspíš o hloupý vtip. Přemýšlel jsem o tomto prohlášení dost dlouho a prostě jsem nebyl schopen přijít na to, o která skupinová práva Topolánkovi šlo. Napadaly mě pouze absurdní nebo zcela nehorázné výklady. Je s podivem, že ho novinář Hospodářských novin jednoduše odcituje, nezeptá se ho, co tím myslí a nechá to prostě bez komentáře.
sobota, března 11, 2006
Ještě k Lucemburku
Moje kamarádka, od které jsem tu informaci dostal, mezitím uveřejnila komentář na svých internetových stránkách. Tady je odkaz na dva články, které k tomu vyšly (Lidovky a lucemburský tisk). V rubrice komentáře k tomu napsala velmi dobrý vlastní komentář.
pátek, března 10, 2006
Otázky Václava Moravce
Přestože je mi Ráth veskrze nesympatický, musím uznat, že včerejší diskusi zvládnul brilantně. Mluvil věcně, stručně, více méně se nenechal k ničemu vyprovokovat a adresné útoky si nechal na nejvhodnější chvíli.
Bursík působil z počátku trochu váhavě, ale druhou půlku debaty zvládl velmi dobře. Dostal 13 % hlasů, což je úspěch. Ten pocit váhavosti ale může vycházet z toho, že nechtěl sebevědomě blábolit a vyhýbat se otázkám.
Svoboda ulítnul návrhem, že by policajti měli nosit uniformy i mimo službu. Místy působil komicky.
Beneš byl často nesrozumitelný a některé jeho reakce byly mimo mísu.
Topolánek na mě opět působil jako venkovský hokynář. Kůůůpte si rohlíky, máme je čerstvější než vedle (byť odebíráme od stejného pekaře). Naprosto mě ale ohromil reakcí na příslušníka českého Práva a spravedlnosti (které se, jak jsem zjistil z jejich internetových stránek od polského jmenovce programem moc neliší). Mluvil o polském PiSu jako o svých "polských přátelích" a řekl, že doufá, že přesvědčí český PiS aby volili ODS. Tak nejen Klaus... Inu, je jasné, o čí hlasy se ucházejí. Jen nevěřím, že těch hlasů je opravdu přes 40 % - tolik dostal v SMSkovém hlasování. Přestože kandiduje za Prahu, řekl že o problému metro vs. povrchová dráha na letiště nic neví. Taky se snažil poučovat Bursíka, že návrh zelených o ekologickém rozrůznění DPH je v souladu s rovnou daní ODS, protože "ekologická daň" je nepřímá spotřební daň... úsměvné.
Moje hlasování: tuhle debatu by vyhrál Rath, v těsném závěsu Bursík, za ním s odstupem Svoboda, potom dlouho nic, potom kupka hnoje a nakonec Beneš a Topolánek.
Bursík působil z počátku trochu váhavě, ale druhou půlku debaty zvládl velmi dobře. Dostal 13 % hlasů, což je úspěch. Ten pocit váhavosti ale může vycházet z toho, že nechtěl sebevědomě blábolit a vyhýbat se otázkám.
Svoboda ulítnul návrhem, že by policajti měli nosit uniformy i mimo službu. Místy působil komicky.
Beneš byl často nesrozumitelný a některé jeho reakce byly mimo mísu.
Topolánek na mě opět působil jako venkovský hokynář. Kůůůpte si rohlíky, máme je čerstvější než vedle (byť odebíráme od stejného pekaře). Naprosto mě ale ohromil reakcí na příslušníka českého Práva a spravedlnosti (které se, jak jsem zjistil z jejich internetových stránek od polského jmenovce programem moc neliší). Mluvil o polském PiSu jako o svých "polských přátelích" a řekl, že doufá, že přesvědčí český PiS aby volili ODS. Tak nejen Klaus... Inu, je jasné, o čí hlasy se ucházejí. Jen nevěřím, že těch hlasů je opravdu přes 40 % - tolik dostal v SMSkovém hlasování. Přestože kandiduje za Prahu, řekl že o problému metro vs. povrchová dráha na letiště nic neví. Taky se snažil poučovat Bursíka, že návrh zelených o ekologickém rozrůznění DPH je v souladu s rovnou daní ODS, protože "ekologická daň" je nepřímá spotřební daň... úsměvné.
Moje hlasování: tuhle debatu by vyhrál Rath, v těsném závěsu Bursík, za ním s odstupem Svoboda, potom dlouho nic, potom kupka hnoje a nakonec Beneš a Topolánek.
čtvrtek, března 09, 2006
Další nehorázné vyjádření Václava Klause
Od známých, kteří seděli na přednášce Václava Klause během státní návštěvy v Lucemburku jsem se dozvěděl, že Klaus během diskuse prohlásil doslova toto:
"I want a Europe without feminism, without homosexualism, without false internationalism."
Pro neanglofony: "Chci Evropu bez feminismu, bez homosexualismu, bez falešného internacionalismu."
Už jeho samotný úvodní projev byl naprosto nehorázný. Dokonce si ho pompézně nalepil na svoje internetové stránky www.klaus.cz.
"I want a Europe without feminism, without homosexualism, without false internationalism."
Pro neanglofony: "Chci Evropu bez feminismu, bez homosexualismu, bez falešného internacionalismu."
Už jeho samotný úvodní projev byl naprosto nehorázný. Dokonce si ho pompézně nalepil na svoje internetové stránky www.klaus.cz.
úterý, března 07, 2006
Princezna D
Včera večer jsem zažil, jaké to je sedět na zadním sedadle auta řítícího se tunelem městského okruhu rychlostí 140 km/h. Větrací šachty dělají uí, uí, uí. Jen to nebylo v Paříži, ale v Bruselu a narozdíl od princezny Diany jsem to i přežil.
Jel jsem na večeři za známými, kteří bydlí na okraji města. Cesta tam mi trvala hromadnou dopravou skoro hodinu a končili jsme dost pozdě, tak jsem si zavolal taxíka. Přijel se dvacetiminutovým zpožděním, protože adresu nemohl najít. Francouzsky se omluvil, že jsem musel čekat, anglicky jsem odpověděl, že to je v pohodě. Tak tady komunikuju...
Zeptal se už anglicky, jestli chci jet po avenue té nebo té. Řekl jsem, ať jede tou rychlejší cestou. Vzal to doslova...
Měl jsem trochu strach a připoutal jsem se, když auto na svahu mírně nadskočilo, ale nic jsem neříkal, protože bylo vidět, že má řízení dokonale v ruce. Před semafory se z těch 140 dostal na nulu během pár vteřin kombinací podřazování a brždění bez toho, aby to se mnou cuklo. Řekl jsem si, že tak nejede poprvé a zjevně žije, tak budu důvěřovat a nechám se vést.
Když jsme dojeli už podstatně pomaleji po městských ulicích k hotelu, řekl jsem mu, že dobře řídí. Odpověděl, že jel rychle, protože jsem musel čekat a protože jsem jeho poslední zákazník. Zeptal se, jestli znám nějakého XY (jméno si nepamatuju.) Řekl jsem, že ne. On prý, že je to nejlepší závodník na motorkách z Itálie, jeho rodák. A že taky miluje motorky. Zaplatil jsem, dal mu dýško a šel spát.
Zvláštní kombinace pocitů. Na jednu stranu jsem si říkal, že je dobře, že mám životní pojistku. Cítil jsem nepřístojnost takového rizika a nutkání říct mu, ať jede pomalu. Ale taky jsem si zcela nezodpovědně užíval let...
Jel jsem na večeři za známými, kteří bydlí na okraji města. Cesta tam mi trvala hromadnou dopravou skoro hodinu a končili jsme dost pozdě, tak jsem si zavolal taxíka. Přijel se dvacetiminutovým zpožděním, protože adresu nemohl najít. Francouzsky se omluvil, že jsem musel čekat, anglicky jsem odpověděl, že to je v pohodě. Tak tady komunikuju...
Zeptal se už anglicky, jestli chci jet po avenue té nebo té. Řekl jsem, ať jede tou rychlejší cestou. Vzal to doslova...
Měl jsem trochu strach a připoutal jsem se, když auto na svahu mírně nadskočilo, ale nic jsem neříkal, protože bylo vidět, že má řízení dokonale v ruce. Před semafory se z těch 140 dostal na nulu během pár vteřin kombinací podřazování a brždění bez toho, aby to se mnou cuklo. Řekl jsem si, že tak nejede poprvé a zjevně žije, tak budu důvěřovat a nechám se vést.
Když jsme dojeli už podstatně pomaleji po městských ulicích k hotelu, řekl jsem mu, že dobře řídí. Odpověděl, že jel rychle, protože jsem musel čekat a protože jsem jeho poslední zákazník. Zeptal se, jestli znám nějakého XY (jméno si nepamatuju.) Řekl jsem, že ne. On prý, že je to nejlepší závodník na motorkách z Itálie, jeho rodák. A že taky miluje motorky. Zaplatil jsem, dal mu dýško a šel spát.
Zvláštní kombinace pocitů. Na jednu stranu jsem si říkal, že je dobře, že mám životní pojistku. Cítil jsem nepřístojnost takového rizika a nutkání říct mu, ať jede pomalu. Ale taky jsem si zcela nezodpovědně užíval let...
čtvrtek, března 02, 2006
Budu psát poslancům
S největší pravděpodobností bude Poslanecká sněmovna příští týden znovu hlasovat o zákonu o registrovaném partnerství. Za předpokladu, že se schůze zúčastní dostatek poslanců, měli by pohodlně prezidentovo veto přehlasovat. Je ale potřeba, aby tam všichni byli! Já se zítra ráno chystám rozeslat všem relevantním poslancům e-mail o tom, jak je důležité, aby se hlasování zúčastnili. Prosím všechny sympatizující, aby učinili totéž. Jestli si nechcete dělat práci se seznamem, ozvěte se, pošlu Vám ho e-mailem.
úterý, února 28, 2006
Brokeback Mountain – Zkrocená hora a černá panenka
O víkendu dorazil v předpremiéře do Prahy film Anga Leeho „Brokeback Mountain,“ nazvaný česky trochu záhadně „Zkrocená hora.“ Když se můj přítel Albert o filmu před několika měsíci poprvé doslechl, stáhnul z internetových stránek New Yorkeru jeho literární předlohu, stejnojmennou povídku od Annie Proulx. Z půlhodiny čtení jsem se vzpamatovával i po dvou panácích a horké vaně celý zbytek odpoledne.
Jsme na ospalém, tmářském americkém venkově a píše se začátek 60. let minulého století. (Mě ještě čeká dalších deset let na houbách.) Jack a Ennis, dva mladí honáci dobytka na mizině, najdou příležitostnou práci pasáků ovcí na hoře Brokeback. Jack má spát ve stanu v údolí, Ennis má nelegálně přespávat u ovcí na pastvině a hlídat je před útoky divé zvěře.
Příběh se line pomalu a poklidně jako proud pasoucích se ovcí. Ennis vysoko ze svahů pozoruje blikající světélko ohně u Jackova stanu v údolí. Jack každé ráno a večer pozoruje pomalinku se přibližující tečku na horizontu, když Ennis sestupuje do údolí, aby se najedl a umyl. Sbližují se stejně pozvolna ale nezadržitelně, až jednou v noci Ennis za ovcemi neodjede. Jack roztočí vír vášně, kterému se oba, byť každý svým vlastním způsobem, oddají. Jsou uprostřed lidupusté divočiny; nemá je kdo soudit. Každé léto ale končí; toto ukončila vysokohorská sněhová vánice už na přelomu července a srpna.
Když Jack odjíždí, Ennis nepřislíbí další setkání. Loučí se nonšalantně, ale za rohem praskne jako přetlakovaný hrnec, ve kterém dusil své vlastní srdce. Vyzvrátí ho na ulici. Pak už se může vrátit domů, oženit se a mít v těsném závěsu dvě děti.
Jack se po návratu domů snaží neúspěšně navázat vztah s mužem, ale časem rezignuje a také se ožení. Po čtyřech letech se Jack a Ennis znovu sejdou a vášeň opět propukne.
Jack a Ennis se následujících patnáct let scházejí na více méně pravidelných rybářských výletech, při kterých udice neopustí kufr jejich auta. Jack sní o společném životě na ranči u svých rodičů, Ennis však nikdy nepřipustí, že si zaslouží více než jen kamaráda, který je mu příležitostným údržbářem. Zoufalý Jack, kterému občasný úlet v horách nestačí, sice nedokáže Jacka opustit, ale po mnoha letech nakonec naváže vztah se ženatým sousedem.
Dvouhodinový film poskytuje více prostoru než dvacetistránková povídka a Ang Lee jej vyplnil vedlejší linií příběhu Jackovy a Ennisovy manželky. Je to pozoruhodné už tím, že spisovatelka – žena se soustředila na příběh dvou mužů a režisér – muž k tomu doplnil příběh jejich dvou žen.
Ennisova manželka Alma je prostá venkovská žena. Jejímu muži má přijet dávný kamarád. Ennis, oblečený ve své nejlepší košili, přešlapuje jako kočka na horké střeše, kouří jednu cigaretu za druhou a když u domu zaparkuje Jackovo auto, vyběhne jako smyslu zbavený. Ještě v kosti drtícím objetí zatlačí Jacka do průjezdu a začne jej vášnivě líbat. Alma to nechtěně zahlédne. (Žena sedící vedle nás v kině pronese: „Týýý vole!“) Ennis jí oznámí, že jdou na panáka a že se možná vrátí pozdě. Poslední zoufalý pokus: „Ennisi, přivez mi cigarety.“ „Máš ještě jednu krabičku v mojí košili v ložnici“ a Jack s Ennisem se s plynem na podlaze řítí k nejbližšímu motelu. Vrátí se ráno. Jack čeká u auta, Ennis si jde sbalit pár věcí na rybářský výlet. Alma ještě uvidí pick-up mnohokrát zajet za obzor jejího bortícího se světa, než se po letech odhodlá zažádat o rozvod. Ennisovi ale řekne, že o jeho vztahu s Jackem věděla až po několika dalších letech, když už je znovu vdaná. Chce, aby se znovu oženil. Nejspíš nikdy nepochopila, že chyba nebyla v ní…
Lureen – žena, která klofla Jacka v baru a následně si ho vzala – je cílevědomá, sebevědomá jezdkyně rodea z bohaté rodiny. Nejspíš jí zatikaly biologické hodiny. Dokud si Jack nezíská její respekt tím, že se postaví jejímu hrubiánskému otci, chová se k němu jako k atraktivnímu šeku za mateřství. Výhodou pro Jacka je, že mu kromě životního stylu, o kterém mohl dříve jen snít, dává přídavkem i dost svobody. O Jackově „přátelství“ s Ennisem má asi své pochybnosti, ale nevidíme ji ve chvílích, ve kterých je řeší, dokud jí nezatelefonuje Ennis. Pohled, který poslal Jackovi se vrátil opatřen razítkem „adresát nežije.“
Lureen klidným hlasem rytmicky nejspíš po sté opakuje nepravděpodobný příběh Jackova smrtelného úrazu a po tváři jí tečou slzy. Lureen ví, s kým mluví a Jack ví, co se stalo. Než Ennis zavěsí, Lureen mu ještě stačí říct, že si Jack přál, aby byl jeho popel rozprášen na hoře Brokeback. Jejich telefonický rozhovor patří mezi nejpůsobivější momenty celého filmu.
Ennis odjíždí za Jackovými rodiči požádat o popel. Jackův otec mu jej nevydá; chce, aby byl Jack „pohřben“ v rodinném hrobě. Těžko říct, kolik toho ví. Jackova matka nabídne Ennisovi, aby se šel podívat do Jackova bývalého dětského pokoje. Ve skříni za komínem najde ramínko se dvěma do sebe vloženými košilemi, které to první léto nosívali. Ennis košile snese dolů, posunkem se zeptá, jestli si je smí odnést a Jackova matka mu je zabalí do papírového sáčku. Kurva, ještě teď mi tečou slzy, když si na tu scénu vzpomenu. Klobouk dolů, s působivější symbolikou jsem se ještě nesetkal.
Zničený ani ne čtyřicátník Ennis to prostě zabalí. Přežívá někde v přívěsu se vzpomínkami a mučivou představou toho, co mohlo být. Film končí náznakem, že Ennis možná dokáže otevřít své zlomené srdce alespoň své dospělé dceři.
Děkoval jsem nepřebernosti moderní filmové techniky za dlouhé závěrečné titulky, během kterých se mi tíha tohoto filmu posunula dostatečně blízko k těžišti, abych mohl vstát a odejít.
Viděl jsem mnoho filmů o nenaplnění osudové lásky. Přemýšlel jsem, proč na mě tento zapůsobil silněji než jiné. Nacházel jsem spoustu objektivních, estetických důvodů. A potom jsem si vzpomněl na několik let starou zprávu z amerických televizních novin. Někdo vyrobil pro černošské holčičky černou panenku, která jim rozzářila očička více než barbína. Mí známí se tehdy dělili do dvou skupin. Jedni se divili, proč je v dnešní multikulturní společnosti potřeba vyrábět černé panenky. Druzí se divili, proč to někoho nenapadlo dřív.
Ano, ve své univerzální rovině na mě zapůsobí každý dobře napsaný tragický milostný příběh. Tento ale zapůsobí silněji, protože si jako ta černošská holčička nemusím hrát s panenkou, která se mi nepodobá a podobat nemůže. Sedím v kině vedle svého partnera a společně sledujeme tragický příběh dvou mužů, kteří měli menší štěstí než my dva.
Než jsem si přečetl diskusní fórum na internetových stránkách filmu, viděl jsem v Brokeback Mountain tak trochu Romea a Julii – starý tragický příběh, který sice není vzdálen stovky let, ale dnes by jistě nebyl tak bezvýchodný, alespoň ne v našem časoprostoru. Potom jsem se ale začetl do desítek vzkazů, ve kterých muži z dnešní doby psali o svých „Ennisech“ a rozpomněl jsem se.
Ano, v Brokeback Mountain se odehrává příběh, který se mohl stát i mně. Třeba tehdy, když jsem se počátkem devadesátých let chtěl „stát heterosexuálem“ a oženit se. Nebo tehdy, když jsem měl daleko později krátký vztah se ženatým mužem, který jsem rychle opustil možná proto, že jsem otrlejší než Jack, ale určitě taky proto, že jsem věděl, že můžu mít víc.
Zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že býval také ochoten zaprodat sám sebe, aby se zařadil do legitimní většiny. A nebylo to před sto lety.
Jsem rád za tuto „černou panenku.“ Kdybychom ji měli už jako malí kluci, bylo by méně Jacků a Ennisů. A bylo by jich ještě méně, kdyby dnešní Jackové a Ennisové věděli, že jsou sice v menšině, ale můžou si ten svůj statek postavit. Nestačí, že je za to nikdo nezabije. Měli by vědět, že když se Jackovi něco stane, pustí Ennise bez keců do nemocnice. A že když Ennis zemře, Jack nebude muset kromě zármutku řešit i to, že ho ze statku jako nepříbuznou osobu vypakují. A když se přes to všechno nějaký Jack a Ennis rozhodnou, že se raději ožení a budou udržovat frustrující paralelní vztahy, bude mi jich sice trochu líto, ale papírový kapesník kvůli nim v kině nepromáčím.
Jsme na ospalém, tmářském americkém venkově a píše se začátek 60. let minulého století. (Mě ještě čeká dalších deset let na houbách.) Jack a Ennis, dva mladí honáci dobytka na mizině, najdou příležitostnou práci pasáků ovcí na hoře Brokeback. Jack má spát ve stanu v údolí, Ennis má nelegálně přespávat u ovcí na pastvině a hlídat je před útoky divé zvěře.
Příběh se line pomalu a poklidně jako proud pasoucích se ovcí. Ennis vysoko ze svahů pozoruje blikající světélko ohně u Jackova stanu v údolí. Jack každé ráno a večer pozoruje pomalinku se přibližující tečku na horizontu, když Ennis sestupuje do údolí, aby se najedl a umyl. Sbližují se stejně pozvolna ale nezadržitelně, až jednou v noci Ennis za ovcemi neodjede. Jack roztočí vír vášně, kterému se oba, byť každý svým vlastním způsobem, oddají. Jsou uprostřed lidupusté divočiny; nemá je kdo soudit. Každé léto ale končí; toto ukončila vysokohorská sněhová vánice už na přelomu července a srpna.
Když Jack odjíždí, Ennis nepřislíbí další setkání. Loučí se nonšalantně, ale za rohem praskne jako přetlakovaný hrnec, ve kterém dusil své vlastní srdce. Vyzvrátí ho na ulici. Pak už se může vrátit domů, oženit se a mít v těsném závěsu dvě děti.
Jack se po návratu domů snaží neúspěšně navázat vztah s mužem, ale časem rezignuje a také se ožení. Po čtyřech letech se Jack a Ennis znovu sejdou a vášeň opět propukne.
Jack a Ennis se následujících patnáct let scházejí na více méně pravidelných rybářských výletech, při kterých udice neopustí kufr jejich auta. Jack sní o společném životě na ranči u svých rodičů, Ennis však nikdy nepřipustí, že si zaslouží více než jen kamaráda, který je mu příležitostným údržbářem. Zoufalý Jack, kterému občasný úlet v horách nestačí, sice nedokáže Jacka opustit, ale po mnoha letech nakonec naváže vztah se ženatým sousedem.
Dvouhodinový film poskytuje více prostoru než dvacetistránková povídka a Ang Lee jej vyplnil vedlejší linií příběhu Jackovy a Ennisovy manželky. Je to pozoruhodné už tím, že spisovatelka – žena se soustředila na příběh dvou mužů a režisér – muž k tomu doplnil příběh jejich dvou žen.
Ennisova manželka Alma je prostá venkovská žena. Jejímu muži má přijet dávný kamarád. Ennis, oblečený ve své nejlepší košili, přešlapuje jako kočka na horké střeše, kouří jednu cigaretu za druhou a když u domu zaparkuje Jackovo auto, vyběhne jako smyslu zbavený. Ještě v kosti drtícím objetí zatlačí Jacka do průjezdu a začne jej vášnivě líbat. Alma to nechtěně zahlédne. (Žena sedící vedle nás v kině pronese: „Týýý vole!“) Ennis jí oznámí, že jdou na panáka a že se možná vrátí pozdě. Poslední zoufalý pokus: „Ennisi, přivez mi cigarety.“ „Máš ještě jednu krabičku v mojí košili v ložnici“ a Jack s Ennisem se s plynem na podlaze řítí k nejbližšímu motelu. Vrátí se ráno. Jack čeká u auta, Ennis si jde sbalit pár věcí na rybářský výlet. Alma ještě uvidí pick-up mnohokrát zajet za obzor jejího bortícího se světa, než se po letech odhodlá zažádat o rozvod. Ennisovi ale řekne, že o jeho vztahu s Jackem věděla až po několika dalších letech, když už je znovu vdaná. Chce, aby se znovu oženil. Nejspíš nikdy nepochopila, že chyba nebyla v ní…
Lureen – žena, která klofla Jacka v baru a následně si ho vzala – je cílevědomá, sebevědomá jezdkyně rodea z bohaté rodiny. Nejspíš jí zatikaly biologické hodiny. Dokud si Jack nezíská její respekt tím, že se postaví jejímu hrubiánskému otci, chová se k němu jako k atraktivnímu šeku za mateřství. Výhodou pro Jacka je, že mu kromě životního stylu, o kterém mohl dříve jen snít, dává přídavkem i dost svobody. O Jackově „přátelství“ s Ennisem má asi své pochybnosti, ale nevidíme ji ve chvílích, ve kterých je řeší, dokud jí nezatelefonuje Ennis. Pohled, který poslal Jackovi se vrátil opatřen razítkem „adresát nežije.“
Lureen klidným hlasem rytmicky nejspíš po sté opakuje nepravděpodobný příběh Jackova smrtelného úrazu a po tváři jí tečou slzy. Lureen ví, s kým mluví a Jack ví, co se stalo. Než Ennis zavěsí, Lureen mu ještě stačí říct, že si Jack přál, aby byl jeho popel rozprášen na hoře Brokeback. Jejich telefonický rozhovor patří mezi nejpůsobivější momenty celého filmu.
Ennis odjíždí za Jackovými rodiči požádat o popel. Jackův otec mu jej nevydá; chce, aby byl Jack „pohřben“ v rodinném hrobě. Těžko říct, kolik toho ví. Jackova matka nabídne Ennisovi, aby se šel podívat do Jackova bývalého dětského pokoje. Ve skříni za komínem najde ramínko se dvěma do sebe vloženými košilemi, které to první léto nosívali. Ennis košile snese dolů, posunkem se zeptá, jestli si je smí odnést a Jackova matka mu je zabalí do papírového sáčku. Kurva, ještě teď mi tečou slzy, když si na tu scénu vzpomenu. Klobouk dolů, s působivější symbolikou jsem se ještě nesetkal.
Zničený ani ne čtyřicátník Ennis to prostě zabalí. Přežívá někde v přívěsu se vzpomínkami a mučivou představou toho, co mohlo být. Film končí náznakem, že Ennis možná dokáže otevřít své zlomené srdce alespoň své dospělé dceři.
Děkoval jsem nepřebernosti moderní filmové techniky za dlouhé závěrečné titulky, během kterých se mi tíha tohoto filmu posunula dostatečně blízko k těžišti, abych mohl vstát a odejít.
Viděl jsem mnoho filmů o nenaplnění osudové lásky. Přemýšlel jsem, proč na mě tento zapůsobil silněji než jiné. Nacházel jsem spoustu objektivních, estetických důvodů. A potom jsem si vzpomněl na několik let starou zprávu z amerických televizních novin. Někdo vyrobil pro černošské holčičky černou panenku, která jim rozzářila očička více než barbína. Mí známí se tehdy dělili do dvou skupin. Jedni se divili, proč je v dnešní multikulturní společnosti potřeba vyrábět černé panenky. Druzí se divili, proč to někoho nenapadlo dřív.
Ano, ve své univerzální rovině na mě zapůsobí každý dobře napsaný tragický milostný příběh. Tento ale zapůsobí silněji, protože si jako ta černošská holčička nemusím hrát s panenkou, která se mi nepodobá a podobat nemůže. Sedím v kině vedle svého partnera a společně sledujeme tragický příběh dvou mužů, kteří měli menší štěstí než my dva.
Než jsem si přečetl diskusní fórum na internetových stránkách filmu, viděl jsem v Brokeback Mountain tak trochu Romea a Julii – starý tragický příběh, který sice není vzdálen stovky let, ale dnes by jistě nebyl tak bezvýchodný, alespoň ne v našem časoprostoru. Potom jsem se ale začetl do desítek vzkazů, ve kterých muži z dnešní doby psali o svých „Ennisech“ a rozpomněl jsem se.
Ano, v Brokeback Mountain se odehrává příběh, který se mohl stát i mně. Třeba tehdy, když jsem se počátkem devadesátých let chtěl „stát heterosexuálem“ a oženit se. Nebo tehdy, když jsem měl daleko později krátký vztah se ženatým mužem, který jsem rychle opustil možná proto, že jsem otrlejší než Jack, ale určitě taky proto, že jsem věděl, že můžu mít víc.
Zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že býval také ochoten zaprodat sám sebe, aby se zařadil do legitimní většiny. A nebylo to před sto lety.
Jsem rád za tuto „černou panenku.“ Kdybychom ji měli už jako malí kluci, bylo by méně Jacků a Ennisů. A bylo by jich ještě méně, kdyby dnešní Jackové a Ennisové věděli, že jsou sice v menšině, ale můžou si ten svůj statek postavit. Nestačí, že je za to nikdo nezabije. Měli by vědět, že když se Jackovi něco stane, pustí Ennise bez keců do nemocnice. A že když Ennis zemře, Jack nebude muset kromě zármutku řešit i to, že ho ze statku jako nepříbuznou osobu vypakují. A když se přes to všechno nějaký Jack a Ennis rozhodnou, že se raději ožení a budou udržovat frustrující paralelní vztahy, bude mi jich sice trochu líto, ale papírový kapesník kvůli nim v kině nepromáčím.
sobota, února 18, 2006
Separační úzkost
Včera jsme dovezli Hynka a Picassa zpět ze psího hotelu; Viki je v poslední fázi hárání, už má po ovulaci, takže už více méně nic nehrozí. Hynkovi sice stále voní a pořád se snaží si ji předbíhat, ale ona ho s vyceněnými zuby odhání.
Hynek s Picassem odloučení snášeli dobře, protože byli ve smečce, ale Viki se poprvé od svých sedmi týdnů ocitla sama a nesla to velmi těžce.
Určité příznaky separační úzkosti jsme u ní už pozorovali dříve, ale protože měla vždycky s sebou doma další psy, neprojevovalo se to nijak drasticky.
Minulý týden jsem ji nechal na čtyři hodiny samotnou a abych zjistil, jak bude reagovat, nechal jsem na stole diktafon nastavený na hlasovou aktivaci. Výsledek? Kazeta plná jejího vřískání a takto dorasované dveře...
Až přestane hárat, začneme na tom trochu pracovat.
Hynek s Picassem odloučení snášeli dobře, protože byli ve smečce, ale Viki se poprvé od svých sedmi týdnů ocitla sama a nesla to velmi těžce.
Určité příznaky separační úzkosti jsme u ní už pozorovali dříve, ale protože měla vždycky s sebou doma další psy, neprojevovalo se to nijak drasticky.
Minulý týden jsem ji nechal na čtyři hodiny samotnou a abych zjistil, jak bude reagovat, nechal jsem na stole diktafon nastavený na hlasovou aktivaci. Výsledek? Kazeta plná jejího vřískání a takto dorasované dveře...
Až přestane hárat, začneme na tom trochu pracovat.
čtvrtek, února 09, 2006
Jsem strejda!
Právě jsem dostal SMS, že se mojí ségře po celodenním martýriu narodil syn Jakub. Nakonec mu museli pomoct císařským řezem, ale naštěstí jsou oba v pořádku. Fotky pochopitelně zatím nemám, ale určitě pošlu link na její stránky, až tam nějaké navěsí.
neděle, ledna 29, 2006
Konstrukce
Kromě destrukce se už začínají některé věci i vytvářet. Zatím jsou to věci do budoucna spíš neviditelné. Například dramatickým způsobem třicetimetrovým jeřábem usadili velikou novou žumpu. Do vjezdu se totiž nevešla a těsně nad ním je elektrické vedení. Takže se zvedala přes dráty a střechu. Nebyl jsem u toho - to možná fotogenické bylo. Další v budoucnu neviditelná stavba jsou základy u stáje. Aby šla stáj odizolovat, musí se v ní dodělat základy. Metr po metru podkopávají zed a dobetonovávají pod ní základy. Následuje izolace střechy - až se trochu zmírní ta Sibiř.
Destrukce
První fáze rekonstrukce mi nepřipadají moc fotogenické a navíc se u nich téměř nevyskytujeme. Je to spíš destrukce než konstrukce. A občas se objeví neočekávaná ztráta. Tady se například vydlabal kus zídky, do kterého se vsadil nový pilíř s elektroměrem. Z druhé strany se zbourala stará kůlna. Stavebníci předpokládali, že zídka vydrží. Nevydržela...
čtvrtek, ledna 26, 2006
Ještě trocha politiky
Tak v Senátu prošel návrh zákona o registrovaném partnerství a to výraznější většinou, než jsem čekal. Senátoři mohou vystupovat a hlasovat daleko nezávisleji na partajní linii než poslanci, takže je dobré sledovat, kdo jak hlasuje. Tady je hlasování o tomto zákoně. A tady je stenozáznam rozpravy. Předpokládám, že si Klaus nedovolí zákon nepodepsat, takže by mělo být vyhráno (alespoň pro nás).
úterý, ledna 03, 2006
Další pobavení z Polska
Tak jsem se dnes opět pobavil u našich severních sousedů. V Gazecie Wyborciej vyšel článek, podle kterého v Polsku zjistili z nahrávky z diktafonu, který zoufalá matka vložila do školní tašky své netušící dceři, že její učitelka s dvacetiletou praxí prvňáčkům tvrdila, že
- Kryštof Kolumbus byl znamenitý polský vědec, kterému se podařilo obeplout zeměkouli
- velryba je ryba
- mezi vodní sportovce patří kajakař, střemhlavý bombardér (vzniklo tím, že z "nurek," což je potápěč, udělala "nurkowiec," slovo, na které jsem se musel podívat do slovníku a zjistil, že znamená bombardovací letadlo uzpůsobené ke střemhlavému letu) a hasič.
Tato učitelka navíc děti nutila, aby při vyučování seděly s rukama za zády (starší asi zavzpomínají). Po nástupu do první třídy se pochopitelně psychický stav holčičky poněkud zhoršil. Její matka šla k psychologovi, s vyjádřením psychologa k řediteli školy, kde se nedozvěděla nic konkrétního a jen vyvolala to, že paní učitelka přišla domů zkontrolovat, jestli se dítě učí ve správných podmínkách. Protože holčička nechtěla o výuce mluvit, nakonec matka nastražila už zmíněný diktafon. Ředitel předvolal učitelku na kobereček, kde mírně změnila názor na Kolumba s tím, že prý to byl Američan nebo Angličan. Potom ji vyhodili...
Ale abych neryl jenom do našich horních sousedů. Kdo ví, co by se dozvěděl mnohý český rodič, kdyby si vypůjčil nápad důvtipné polské matky a nastražil odposlouchávání. Já si třeba pamatuju, že nám jedna matematikářka na střední škole v Ostravě nakázala, "že to mame vydělit osmimami." :-)
- Kryštof Kolumbus byl znamenitý polský vědec, kterému se podařilo obeplout zeměkouli
- velryba je ryba
- mezi vodní sportovce patří kajakař, střemhlavý bombardér (vzniklo tím, že z "nurek," což je potápěč, udělala "nurkowiec," slovo, na které jsem se musel podívat do slovníku a zjistil, že znamená bombardovací letadlo uzpůsobené ke střemhlavému letu) a hasič.
Tato učitelka navíc děti nutila, aby při vyučování seděly s rukama za zády (starší asi zavzpomínají). Po nástupu do první třídy se pochopitelně psychický stav holčičky poněkud zhoršil. Její matka šla k psychologovi, s vyjádřením psychologa k řediteli školy, kde se nedozvěděla nic konkrétního a jen vyvolala to, že paní učitelka přišla domů zkontrolovat, jestli se dítě učí ve správných podmínkách. Protože holčička nechtěla o výuce mluvit, nakonec matka nastražila už zmíněný diktafon. Ředitel předvolal učitelku na kobereček, kde mírně změnila názor na Kolumba s tím, že prý to byl Američan nebo Angličan. Potom ji vyhodili...
Ale abych neryl jenom do našich horních sousedů. Kdo ví, co by se dozvěděl mnohý český rodič, kdyby si vypůjčil nápad důvtipné polské matky a nastražil odposlouchávání. Já si třeba pamatuju, že nám jedna matematikářka na střední škole v Ostravě nakázala, "že to mame vydělit osmimami." :-)
neděle, ledna 01, 2006
Šťastný Supervolební rok!
Dnes byl jediný volný den, kdy jsme se poměrně hodně dívali na televizi. Nějak se nám nechtělo nic jiného dělat. Venku panovalo téměř kavkovské ponuro a my jsme byli po ránu takoví nedospalí. Nechali jsme totiž psy spát s námi v posteli, aby celou noc neštěkali na rachejtle, což sice neštěkali, ale vrtěli se jako na obrtlíku. Inu, ve 12 jsme zapnuli ČT1, protože byl v Otázkách avizován Václav Havel. Netrpím k němu nekritickým obdivem, ale jeho myšlenkám jsem spokojeně přikyvoval. Potom nastoupil Paroubek a Topolánek. Po patnácti minutách stříkajícího testosteronu jsem uvítal, že vidím Václava Klause. A to je co říct... Když po patnácti minutách zase nastoupili ti dva, šel jsem raději ohřívat oběd. Sdělovací prostředky slibují, že se podobné duely teprve rozjíždějí, takže se máme na co těšit.
Potud dlouhý úvod k mým třem novoročním předsevzetím. První: opět se pokusím nekouřit. Druhé: dám si větší pozor na rovnováhu ve svém životě, budu víc cvičit a žít život s větším zájmem. Třetí: přestanu být připostraný z toho, že můj hlas v parlamentních volbách "propadne" a nebudu volit ČSSD, i když pro mě mezi parlamentními stranami pořád představuje nejmenší zlo.
Při minulých volbách jsem se na poslední chvíli rozhodl pro jedno z těch sdružení nezávislých, na jejichž kandidátce jsem znal pár lidí. Pak jsem o celé věci hodně přemýšlel a došel jsem k závěru, že do Poslanecké sněmovny tentokrát budu volit přece jenom politickou stranu. Z několika důvodů jsem si vybral Stranu zelených.
Za prvé si myslím, že jsou jednou z neparlamentních stran, které mají šanci se do Sněmovny dostat. Za druhé se mi líbí většina jejich programu. Nesouhlasím s některými body jejich energetické politiky a to hlavně proto, že se domnívám (a možná mylně) že stávající technologie produkuje energii z obnovitelných zdrojů strašně neefektivně a že často energie, kterou dané zařízení vyrobí za svůj produktivní život ani nepokryje energetický vstup do jeho výroby. Ale asi nemůžu očekávat, že se mi na nějaké politické straně bude líbit všechno.
Líbila se mi jejich myšlenka sestavení indexu kvality života, který by se měl zveřejňovat spolu s údajích o hospodářském růstu. Na jednom Fóru 2000 jsem si na to téma vyslechl zajímavou přednášku - tady je odkaz na její autory.
Líbí se mi jejich zaměření na podporu občanské společnosti (možnost asignace 1 % daní a převod 1 % z výnosů privatizací do fondů podporujících občanskou společnost).
Líbí se mi jejich snaha podpořit roli Senátu tím, že by jej mohla Poslanecká sněmovna přehlasovat jen ústavní a nikoli prostou většinou.
Líbí se mi, že se hlásí k duševnímu dědictví emancipačních hnutí a k neodemokratismu (který definují jako stav, v němž jsou lidé především občany a jejich spotřebitelské chování je odvozenou součástí jejich chování občanského.)
Líbí se mi jejich snaha o změnu přistěhovalecké politiky, koncepce státního občanství, zjednodušení možnosti získat povolení k trvalému pobytu pro životního partnera ze zahraničí, snadnější povolování pobytu zahraničním studentům, zmírnění azylového řízení a podporu řízené migrace.
Samozřejmě jsem vděčný za jejich podporu registrovaného partnerství, u které věřím, že je od srdce a že v ní budou pokračovat i nad rámec stávajícího jistě do určité míry polovičatého zákona (byť... díky bohům za něj)
Líbí se mi jejich postoj k sudetoněmecké a romské otázce.
Je mi jasné, že nebudou všechno schopni prosadit. Ale líbí se mi myšlenka, že tam bude třeba sedět pár lidí, kteří se na tyto otázky dívají podobně jako já. A myslím, že by bylo dobře mít tento názorový proud v Parlamentu zastoupený.
Inu, tímto pro mne končí předvolební kampaň...
Potud dlouhý úvod k mým třem novoročním předsevzetím. První: opět se pokusím nekouřit. Druhé: dám si větší pozor na rovnováhu ve svém životě, budu víc cvičit a žít život s větším zájmem. Třetí: přestanu být připostraný z toho, že můj hlas v parlamentních volbách "propadne" a nebudu volit ČSSD, i když pro mě mezi parlamentními stranami pořád představuje nejmenší zlo.
Při minulých volbách jsem se na poslední chvíli rozhodl pro jedno z těch sdružení nezávislých, na jejichž kandidátce jsem znal pár lidí. Pak jsem o celé věci hodně přemýšlel a došel jsem k závěru, že do Poslanecké sněmovny tentokrát budu volit přece jenom politickou stranu. Z několika důvodů jsem si vybral Stranu zelených.
Za prvé si myslím, že jsou jednou z neparlamentních stran, které mají šanci se do Sněmovny dostat. Za druhé se mi líbí většina jejich programu. Nesouhlasím s některými body jejich energetické politiky a to hlavně proto, že se domnívám (a možná mylně) že stávající technologie produkuje energii z obnovitelných zdrojů strašně neefektivně a že často energie, kterou dané zařízení vyrobí za svůj produktivní život ani nepokryje energetický vstup do jeho výroby. Ale asi nemůžu očekávat, že se mi na nějaké politické straně bude líbit všechno.
Líbila se mi jejich myšlenka sestavení indexu kvality života, který by se měl zveřejňovat spolu s údajích o hospodářském růstu. Na jednom Fóru 2000 jsem si na to téma vyslechl zajímavou přednášku - tady je odkaz na její autory.
Líbí se mi jejich zaměření na podporu občanské společnosti (možnost asignace 1 % daní a převod 1 % z výnosů privatizací do fondů podporujících občanskou společnost).
Líbí se mi jejich snaha podpořit roli Senátu tím, že by jej mohla Poslanecká sněmovna přehlasovat jen ústavní a nikoli prostou většinou.
Líbí se mi, že se hlásí k duševnímu dědictví emancipačních hnutí a k neodemokratismu (který definují jako stav, v němž jsou lidé především občany a jejich spotřebitelské chování je odvozenou součástí jejich chování občanského.)
Líbí se mi jejich snaha o změnu přistěhovalecké politiky, koncepce státního občanství, zjednodušení možnosti získat povolení k trvalému pobytu pro životního partnera ze zahraničí, snadnější povolování pobytu zahraničním studentům, zmírnění azylového řízení a podporu řízené migrace.
Samozřejmě jsem vděčný za jejich podporu registrovaného partnerství, u které věřím, že je od srdce a že v ní budou pokračovat i nad rámec stávajícího jistě do určité míry polovičatého zákona (byť... díky bohům za něj)
Líbí se mi jejich postoj k sudetoněmecké a romské otázce.
Je mi jasné, že nebudou všechno schopni prosadit. Ale líbí se mi myšlenka, že tam bude třeba sedět pár lidí, kteří se na tyto otázky dívají podobně jako já. A myslím, že by bylo dobře mít tento názorový proud v Parlamentu zastoupený.
Inu, tímto pro mne končí předvolební kampaň...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)