Včera jsem se večer koukal u známé na ruské zprávy. Každý den tady na ruském kanále vysílají večer nejprve čtvrthodinu zpráv z Moskvy /přebraných z ruské televize/, potom čtvrthodinu ruských zpráv z Izraele a nakonec čtvrthodinu ruských zpráv z USA. Politiku se mi dnes rozebírat nechce, tak jednu zprávu pro mírně zvrácené pobavení: v Moskvě uspořádali dostihy batolat na 30 metrů (po čtyřech). Absurdní podívaná. Matky lákaly batolata lízátkem nebo oblíbenou hračkou a batolata se batolila k cílové čáře.

Z jiného soudku: Nechal jsem si ujít příležitost na celkem dobrou fotku. Tady se dá v metru za jízdy projít z jednoho vagónu do druhého. Jeden maník takhle přecházel do vedlejšího vagónu a potom se vrátil, zůstal na plošině a zapálil si cigaretu. Bylo ho vidět přes okýnko ve dveřích hned nad nápisem zakazujícím setrvávat za jízdy na plošině mezi vagóny. Nefotil jsem - vagón byl poloprázdnej a měl jsem trošku obavu, aby mi někdo nedal přes hubu...

Každý venčí co má

Po několika škaredých dnech dnes vylezlo konečně sluníčko a krapet se oteplilo. Kolem páté jsme se vydali na procházku do Central Parku. Každý tam venčil co měl. Já jsem venčil rýmu. Slečna venčila papoucha...

Buldozery na cédéčka odpadlíků

Asi před měsícem tady média nafoukla obrovskou bublinu poté, co jedna ze zpěvaček skupiny Dixie Chicks na londýnském koncertě prohlásila, ľe „se stydí, ľe prezident Bush je z Texasu.“ Ta zpěvačka je obecně známá jako velmi bezprostřední osoba, která řekne, co jí na jazyk přijde. Tato konkrétní slova zazněla na pozadí vąech mezinárodních protestů proti válce v Iráku a na pozadí Bushova prohláąení, ľe správný vůdce nenechá „focus groups“ (pojem z průzkumu trhu, který v podstatě znamená, ľe se dá dohromady skupina lidí zastupujících cílový trh a zjią»uje se od nich formou řízené diskuse, jaký mají na vyvíjený výrobek názor) určovat směr zahraniční politiky.

Včera s celou skupinou byl hodinový rozhovor v televizi doplněný pořadem, který se celou záleľitost snaľil – s velmi pochybným úspěchem - rozebírat.

Osobně vidím její výrok jako problematický, protoľe ve své podstatě sleduje stejnou logiku jako lidi, kteří říkají, ľe se někdo chová „neamericky“ kdyľ dělá to nebo ono. Jinými slovy obě skupiny říkají, ľe aby člověk někam „zapadl,“ musí dělat to nebo ono. Ona říká: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Texasan a já se za tebe stydím. Oni říkají: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Američan.

Na druhou stranu chápu frustraci té zpěvačky a zcela bez výhrady uznávám její právo vyjádřit svůj názor a to třeba i neobratně. Myslím, ľe se částečně snaľila distancovat od v Evropě roząířeného pohledu na Texas jako stát buranů a Georgů Bushů. Moľná chtěla ukázat, ľe její fanouąci nejsou takoví burani jako si lidi myslí a paradoxně vyąel najevo pravý opak.

Nedovedete si představit, jakou vlnu medializace jejích slov spustila v jiľních Státech. Některé fanouąky country music to rozlítilo do takové míry, ľe začali volat do rádií a vyľadovali bojkot Dixie Chicks. Přestoľe nejspíą byli v menąině, ozývali se více neľ ostatní a tak to mnohá rádia učinila. Ministerstvo obrany „odloľilo“ plán koncertu této skupiny pro vojáky v Iráku (přestoľe podle průzkumu některých televizních stanic větąinu vojáků její prohláąení neurazilo, jelikoľ v zápětí několikrát prohlásila, ľe podporuje vojáky, kteří dělají svoji práci.) Burani na Jihu dokonce začali organizovat akce, kde snáąeli na hromadu vlastní cédéčka Dixie Chicks a rozjíľděli je buldozery. V televizi ukazovali záběr takové akce, kde stál s rodiči malý chlapeček, mával americkou vlajkou a dupal po cédéčkách. Udělalo se mi blivno.

Dixie Chicks nicméně nezruąily nadcházející koncertní turné, ale musely nechat před vstup do budovy, kde budou vystupovat, nainstalovat kovové detektory, protoľe se objevily první výhruľné telefonáty. Vąechny se velmi obávají o bezpečnost vlastní i svých rodin.

Na druhou stranu: prodej jejich cédéčka, které budou na turné propagovat, sice troąku poklesl, ale propadl se jenom z prvního na třetí místo na ľebříčcích. Vąechny jejich koncerty jsou dopředu vyprodány.

Celá aféra vyvolala veřejnou debatu o svobodě projevu, podstatě vlastenectví, roli umělců apod. Pokud by ta debata nějakým smysluplným způsobem pokračovala, tak je to určitě dobře. Pokud pokračovat nebude, tak to můľe být velmi ponuré znamení nadcházejících časů.

Sám přesně nevím, jak se k agresivní reakci té radikální skupiny Jiľanů postavit. Na jednu stranu si říkám, ľe se nad tím dá mávnout rukou jako nad excesem pár nevzdělaných vidláků, kteří se uľírají nudou a potřebují si vybít frustraci na něčem „vzneąeném,“ jako třeba vlastenectví /podle jejich definice, pochopitelně./ Konec konců, proti válce vystoupilo několik umělců a přestoľe na to kaľdý troąku doplatil, nikoho to nepostihlo tak jako Dixie Chicks a souvislost s posluchači country music je tedy nasnadě.

Na druhou stranu si říkám, ľe je přece jenom dost průser, kdyľ střední proud sdělovacích prostředků v prvních týdnech v podstatě jenom lakonicky konstatuje, ľe rozhlasové stanice bojkotují jejich hudbu a ľe lidi ničí jejich cédéčka a ponechá celou záleľitost jaksi bez komentáře. I ve včerejąím pořadu se zpěvaček moderátorka hlavně ptala, jestli litují toho, co řekly, proč to řekly, jestli si to opravdu myslí, jestli je poslední události rozloľily jako skupinu, atd. Tak troąku bulvár.

Vzpomněl jsem si při této příleľitosti na kníľku, kterou jsem před lety četl. Jmenovala se McJihad, autora si nevzpomenu. Rozebírala dialektický vztah mezi globalizací a tribalismem – tedy jak jeden trend podporuje druhý a přitom ho zároveň neguje. Myslím, ľe to celkem dobře popisuje současný stav věcí.

Závěr? Nejsem si jistý. Z potlačování kritiky a z následné sebecenzury umělců mám hrůzu. Setkal jsem se tady se dvěma protichůdnými názory: jedni lidi z toho nemají příliąný strach, protoľe věří, ľe systém je nastavený tak, aby nakonec porazil síly, které chtějí omezit osobní svobody (McCarthysmus ľil dlouho, ale nakonec byl přece jenom poraľen.) Jiní lidé mají strach, tak jako já, protoľe cítí, ľe jakmile se jednou vzdáme občanských svobod, uľ je nikdy v plné míře nedostaneme zpátky – a kdyľ dostaneme, tak jenom za cenu velikého úsilí neúměrného tomu, které bychom potřebovali k přemoľení oněch sil v současnosti. Moľná na celou záleľitost reaguju přílią citlivě, protoľe znám reálný socialismus. Moľná, na druhou stranu, reaguju správně právně proto, ľe znám reálný socialismus.

Hoang je na večeři s jedním svým známým, tak jsem si po večeři uvařil kafe bez kofeinu a dělám si pražský koncert.

Rozjel jsem to Martou Kubišovou a jejím skvělým albem z koncertu v Ungeltu s Maláskovým úžasným klavírním doprovodem. To cédéčko prostě miluju. No a navázal jsem dvojalbem "Rýmování o životě" Hany Hegerové. Vzpomínám na své jediné setkání s tou pozoruhodnou dámou. Byl jsem kdysi tlumočit něco v České televizi a čekal jsem na Kavkách dole v takové velké hale se stolky a židličkami, kde hostům dávají kafe než jdou do maskérny. U vedlejšího stolku seděla manželka Juraje Kukury, se kterou jsme na něco zavedli řeč. Najednou vejde do místnosti Hana Hegerová a sedne si k vedlejšímu stolku. Přišla s Kukurou natáčet Přesčas /zrovna slavila kulaté narozeniny/. Měla hodně zařizování před tím velkým narozeninovým koncertem a skoro celou dobu telefonovala mobilem s přáteli; prohodili jsme spolu jenom pár vět ... seděl jsem, tetelil se z její přítomnosti a vzpomínal na kamarády, kteří jsou jejími velikými obdivovateli - od jednoho z nich jsem dostal právě tohle album. No, rozvodněnou Vltavou odplynulo trochu vody, já sedím u počítače v New Yorku a z otevřeného okna plyne do hip-hopového Harlemu Žila som správne (na plné pecky). Třeba si kolemjdoucí starousedlíci vzpomenou na doby, kdy se tady hrály šansony a jazz...

Jedna kuriozita, která tady proběhla zprávami. Na Coney Islandu (pláž na konci Brooklynu) se pořádá každoročně někdy v létě Pochod mořských panen. Nikdy jsem na něm nebyl, ale údajně je to dost divočina - většina lidí na sobě má divoký masky a někteří lidi, pravda, na sobě nemají skoro nic. Loni policajti zabásli jednu mořskou pannu, která se chystala pochodovat jenom v bikinách, nahoře bez a pomalovaná nějakými barvami. Policajti ji nutili oblíct tričko a když odmítla, tak ji zatkli pro něco jako veřejné pohoršování a poslali to k soudu. Soud ji šmahem zbavil obvinění, protože ve státě New York není veřejná nahota trestný čin /v některých jiných státech je tomu naopak/. Ona obratem zažalovala město za nelegální zatčení, emoční utrpení a tak ... nakonec dospěli ke smírnému řešení, v rámci něhož město zaplatí zatčené mořské panně odškodné 10.000 dolarů. K celé záležitosti dodávám, že jenom doufám, že to tomu horlivému magorovi, kterej ji zatkl, strhnou z prémií a že to nezacvaká daňovej poplatník...

Přidávám odkaz na článek v New York Times.

Posledních pár dní jsem měl v práci šrumec, tak jsem moc nestihl psát.

Pokusím se to odčinit receptem na jednoduchou vietnamskou baštu, kterou si právě dávám k večeři. Jmenuje se to "natřásané hovězí s rýží" /vietnamsky com bo luc lac, ale nemám na počítači diakritiku, bez které vám stejně nikdo nebude rozumět/. Nakrájíte půl kila libového hovězího na maličké kostky /tak 1x1 cm/. V jedné misce smícháte dvě lžíce rybí omáčky /nuoc mam, fish sauce - dá se koupit v asijských obchodech/ s třemi lžícemi šťávy z limetek /zelené citróny/, dvěma lžícemi cukru /třtinový je nejlepší/ a troškou nasekaných chili papriček. V druhé misce smícháte jednu lžíci sojové s jednou lžicí ústřicové omáčky. Kostičky nejprve opatláte rovnoměrně směsí sojové a ústřicové omáčky. Nasekáte si nadrobno tak tři stroužky česneku. Rozpálíte pořádně /až se z toho kouří/ na pánvi /může být placatá, netřeba wok/ trošku oleje, frknete do něho česnek a po pěti vteřinách kostky hovězího. Velmi rychle mícháte nebo natřásáte, pokud jste dostatečně zruční. Rychle, rychle smažíte, až kostičky zhnědnou. (maximálně minutu) Nesmíte jim dát šanci pustit šťávu, protože jinak budou hnusně gumové. Pak rychle plácnete horké kostičky do misky s tou druhou směsí /nuoc mam, limetky, cukr, chili/ a zamícháte. Podává se s rýží a zeleninou. Mňam! Ve vietnamské restauraci, kde si com bo luc lac občas dávám k obědu místo cukru dávají do zálivkové směsi místo cukru tekutej karamel /na pánvi se osmahne třtinovej cukr, zalije se zhruba stejnou dávkou vody, zamíchá a nechá chvíli vařit, až kapku zhoustne. Pak se nechá schládnout a může se skladovat v ledničce./

Ještě poznámku k rejži. Většina lidí ve Vietnamu má elektrickej vařič na rýži. Tady v New Yorku jeden mám, ale v Praze jsou dost drahé, takže tam používám klasickej způsob přípravy. Jeden šálek rýže na osobu se dá do hrnce, natřikrát zalije vodou, promíchá s scedí, aby se odplavil škrob, a potom se zalije jedenapůlnásobkem vody (nebo vývaru, jestli chcete být fajnšmekři). Hladina vody většinou sahá po první článek ukazováčku nad rýži. Hrnec se zakryje pokličkou a rýže se vaří na velmi mírném plamenu, dokud se neodpaří všechna voda.

Kvetou stromy! Odpoledne, poté, co jsem dokončil poslední úpravy překladu, jsem se vydal na kole do Central Parku. Po cestě jsem si všimnul, že začaly kvést stromy na Lennox Avenue. Jaký strom to je, bohužel nepoznám. Jaké stromy to máme před domem a kdy pokvetou i ony, to taky nevím. Ale kvetou stromy!

A navíc nás v pátek pustili z práce o dvě hodiny dřív. Vy se doma asi všichni chechtáte, protože jste beztak dostali volno už ve čtvrtek a neděláte ani v pondělí. My jdeme pochopitelně v pondělí do kanclu. Tady je svátků jenom pár a navíc i během nich nedávají volno všechny firmy. Dovolené je tady PODSTATN'E méně než v Evropě (většinou 10 pracovních dní, které si v mnoha firmách ani nemůžete vybrat najednou. Opět to ale všechno závisí na dané společnosti.) Narozdíl od Evropy totiž v USA nepraktikují rozšíření platnosti kolektivních smluv na odborově neorganizované. Pěstujte si odbory, drahoušci.

Jedna kolegyně v pátek poznamenala, že se letos podstatně více odkazuje k náboženské povaze probíhajících svátků /ať už židovských nebo křes'tanských./ Možná je to kvůli válce, možná je to souhrou války a větší náboženské angažovanosti sočuasného prezidenta a jeho vlády.

Zrovna běží v televizi, že baseballisti na nějaké oslavě Baseballové haly slávy bojkotovali původně plánovaný film o baseballu "Bull Durham" s Timem Robbinsem a zrušili mu pozvánku na oslavu, protože kritizoval válku. Už jste asi slyšeli o Dixie Chicks, které některé texaské rozhlasové stanice bojkotovaly a na shromáždění traktory rozjížděli jejich cédéčka kvůli tomu, že jedna z nich někde prohlásila, že se stydí za to, že je Bush z Texasu. V posledním díle soutěže pěveckých talentů "American Idol" účastníci zakončili sborovým zpěvem country-písničky "Jsem pyšný, že jsem Američan." Je to celkem průšvih. Příští týden má být v telce rozhovor s Madonnou a údajně bude právě kritizovat tyto záležitosti.

Pocasi se zblaznilo. Dneska mame cervencove pocasi - venku pari slunko a je tam 30 stupnu C. Predpoved na zitrek je spis unorovo-breznova: dest a 5 stupnu C. Propad 25 stupnu. Cpeme vitaminy a snazime se nedostat chripku.

Zjistil jsem, že vícero lidem se neobjevují exportované poznámky v grafické verzi dokumentu o Malaysii ve své úplnosti, tak jsem grafickou verzi stáhnul. Platí pouze odkaz na textovou verzi.

Taky jsem opravil původní fotku architektonického dialogu - omylem jsem včera pod odkaz uložil špatnou verzi.

Dneska jsem v práci trošku studoval o Malajsii a vzhledem k tomu, že výsledek neobsahuje nic tajného, dávám ho k dispozici. Tady najdete grafickou podobu a tady textová verze pro ty z vás, kteří raději osnovu. Kromě toho jsem si všimnul, že Mindmaps, ve které jsem dělal grafickou verzi, často exportují poznámky (které se objeví, když člověk najede na větev myšlenkového stromu myší) neúplně. Ptal jsem se technické podpory, v čem to vězí a oni mi odpověděli, že to záleží na prohlížeči. Tak nevím. Nefunguje mi to ani na PC ani na Macu. Dejte vědět, jestli vám poznámky jdou přečíst. Není to nic převratného, jenom pár zajímavých údajů. Abych nezapomněl - je to anglicky. :-(

Ještě než půjdu spát, tak jsem se chtěl podělit o jednu věc. Některé části New Yorku jsou architektonicky naprostej miš-maš. Občas se ale najde "dialog" budov podle mého vkusu. Tady je příklad. Pravda, trošku jsem si pohrál s fotkou v GIMPu.


Tady je původní fotka. :-)

Několikrát jsem se tady zmiňoval o gradující absurdnosti místních "reality TV" programů. Chystá se nový, který bude zhruba po vzoru "Bachelorette," tedy že si jedna žena v rámci série televizních programů má elminační metodou vybrat jednoho partnera z 25. Nová verze má další zápletku: po celou dobu budou mít všichni muži na obličeji masku, aby žena hodnotila hlavně podle osobnosti a ne podle vzhledu (tělo mít zakryto nebudou, mimochodem). Hostitelkou bude Monica Lewinski. :-)

Z jiného soudku. Rozbíhá se kampaň před primárními prezidentskými volbami. Zrovna jsme poslouchali v televizi diskusi kandidátů na kandidáta demokratické strany. Musím říct, že jsem celkem potěšen. Dean i Kerry znějí velmi dobře, mají za sebou důvěryhodnou politickou minulost a velmi apelují na to, aby se demokratická strana více profilovala jako protiklad, nejenom protejšek, republikánů.

Z jiného soudku. :-) Uvědomil jsem si, že jsem poslední dobou hodně Ameriku kritizoval. Cítím potřebu zmínit se o pár věcech, které mi tady vyhovují. Z fleku mě napadají dvě: pohled na stáří a pohled na "chybovat je lidské." Stáří tady v mnoha případech (eliminujme případy velmi chudých lidí, kteří nemají našetřeno a budou žít z mrzkého státního důchodu) je období, na které se spousta lidí těší, protože mají téměř neomezené možnosti aktivit - různé kluby, univerzity, atd. Není vůbec neobvyklé, že si někdo v těsně předdůchodovém věku dodělává doktorát a nikdo se nad tím nepozastavuje. Stará babička poprvé v životě skáče s padákem a lidi jí tleskají. Vzpomínám si, když Jana Paulová v Česku založila ve čtyřiceti kapelu a jela na rok do Indie, že se nad tím spousta lidí pozastavovala, "protože je už jí přece čtyřicet." Slyšel jsem lidi, kteří se pozastavovali nad tím, jak strašně pesimisticky je popisováno stáří v Babím létě. Pochopitelně by se dalo argumentovat druhou stranou mince, tedy neuvěřitelným komerčním tlakem na to, aby člověk vypadal mladě (Cher, Madonna, etc.) a vitálně. Ale to je jiná otázka. Další věc, která se mi tady líbí je, že lidé nejsou odsuzováni za to, že dělají chyby. Experimentování je bráno jako naprosto přirozená součást života. Očekává se, že člověk třeba projde mnoha neúspěchy, než se mu podaří dosáhnout toho, po čem touží. Sám jsem byl svědkem toho, když se v práci šéfová obouvala do kolegyně, která udělala chybu. Ta jí na to odpověděla: udělala jsem chybu, tak o co ti jde? Šéfová jí dala za pravdu. Chyby děláme všichni a není na tom nic špatného. I ve školách děti více podporují v tom, aby se vyjadřovaly samy za sebe i za cenu toho, že třeba za půl roku se svými názory vůbec nebudou souhlasit.

Konečně přišla dlouho očekávaná druhá vlna jara. Venku bylo celý den 17 C, svítilo sluníčko. Byli jsme oba strašlivě leniví a po obědě jsme si na pár hodin dáchli. Před setměním jsme se ještě vydali na další průzkum okolí. Tentokrát jsme šli severně a kromě lepší a bližší sámošky jsme našli pár velmi pěkných bloků.

Tahle fotka je speciálně pro moji mámu, která si pořád nejspíš myslí, že žiju v nějakém nebezpečném ghettu. Takže i toto je Harlem...


Střední a západní Harlem je rozmanitá čtvrt, ve které hned vedle krásného bloku udržovaných městských domů najdete blok polorozbožených barabizen zabavených v daňové exekuci. Čtvrt ale prochází pomalým, byť neustále pozorovatelným, rozkvětem. Za pár let to tady bude plné butiků, restaurací a kaváren a nově příchozí budou platit dvojnásobné nájmy než my, kteří jsme se sem přestěhovali včas a zajistili jsme si relativně levný byt s valorizací nájemného regulovanou na 2 % ročně.

Harlem je čtvrt kostelů. V našem bloku jsou tři - jeden veliký baptistický přímo proti našemu domu, potom ještě jeden malý protestantský a malý haitský. Modlí se tady i psi...

Kamarádka Ika mi poslala odkaz na zajímavý blog Filipa Rožánka. Stojí za prohlídnutí.

Momentálně pracuju na překladu jednoho scénáře, takže na fotky nebudu mít v nejbližších dnech nejspíš čas. Mám ze zajímavé překladatelské nabídky velkou radost, protože se tak na chvíli vrátím ke své staré práci a potrápím mozek staro-novým způsobem. Ve čtvrtky večer chodím po práci na vzájemný tlumočnický trénink s jednou ruskou kolegyní, která vloni absolvovala tlumočnickou školu v Paříži a chystá se proniknout na americký trh. Pracuje s ruštinou, angličtinou a francouzštinou. Nejprve si chvíli povídáme rusky a potom tlumočíme z ruštiny do angličtiny buď z listu nebo si vzájemně přednášíme projevy. V létě z Prahy dovezu nějaké nahrávky a budeme trénovat i simultánku. Našel jsem ji na "Craig's List," o kterém jsem se tady už zmiňoval. V podstatě velká česká Annonce.

Hoang se právě rozespalý odplížil koupit kafe, jelikož se nejspíš objevil zádrhel v dodávce kafe přes internet. Před nějakou dobou mu někdo doporučil, aby kupoval kafe přes firmu Tegalia, která v rámci nalákání zákazníků člověku k první nabídce dá kávovar s termoskou v podstatě zadara. Kafe bylo dobré a za přiměřenou cenu, tak jsme další objednávky nezrušili. No a další dávka zatím nedorazila... Stejným způsobem kupujeme víno přes jeden internetový obchod. Organizuje to nějaký vinařský závod, který každý měsíc vybere dvě láhve dobrého vína tak, aby člověk za rok ochutnal co nejširší a nejreprezentativnější vzorek produkce. I s poštovným to vyjde výrazně levněji než v obchodech s alkoholem (tady se v sámoškách dá koupit jenom pivo). Rozbíhá se tady taky veliký internetový obchod s potravinami, který funguje tak, že si člověk zadá objednávku přes internet a oni to potom rozvezou. Od určité výšky celkové útraty je doprava zadarmo. Asi je to dobré pro rodinu, která bydlí daleko od velké a levné sámošky nebo od tržiště - ti potom ušetří a nemusejí se s nákupem tahat. Já ale rád kupuju potraviny po troškách v čínské čtvrti - chodím od obchůdku k obchůdku, vybírám zeleninu, okouknu mořské plody, prostě pohoda. Nedávno jsem objevil v jedné zapadlé uličce malá žlutá manga, která vypadají jako hrušky - jsou naprosto skvostná. Přesně tak, jako jsem nakupoval na Vinohradech. Velké supermarkety mi lezou na nervy.

Konečně se snad má spravit počasí - začátkem týdne sněžilo a od té doby pršelo. Potřebuju si vyjet na kolo. Do posilovny tady nechodím, protože se mi nechce. Pořídili jsme takový jednoduchý domácí systém, který mi celkem vyhovuje, ale slouží jenom k posilování - aerobik to neumí. Po dlouhé zimě bez intenzivního pohybu (v mínus deseti odmítám běhat) mi trochu rostou špeky, tak se těším na jarní vyjížďky. Z domova jedu 18 ulic jižně a jsem na horním okraji Central Parku, kterým se klikatí poměrně dlouhá cyklistická stezka. Cesta do parku, kolem parku a domů mi trvá asi hodinu. Za pár týdnů snad budu víc fit.

Poslední dobou si dávám téměř úplný mediální půst, protože mi už ty nacionalistický žvásty ve zprávách lezou krkem. Zrovna včera jsme se bavili s jednou známou o tom, jak z toho dělají pro americké publikum jedno velké šou. Ona viděla nějaký program, ve kterém vysvětlovali, jak ve snaze vybombardovat bunkry, kde se měl skrývat Sadám, vybombardovali nějakou rezidenční čtvrť. Moderátorka se údajně podivovala nad tím, že místní lidi byli nasraní ... když my jim vlastně pomáháme, že jo... Taky tady neustále omílali příběh nějaké devatenáctileté holky, kterou zajali Iráčani a pak ji Američani osvobodili. Ona údajně vyprázdnila na Iráčany zásobník, než ji zajali. Předkládali to jako heroický čin. Těžko soudit, člověk u toho nebyl, ale když má člověk proti sobě takovou přesilu, tak se mi zdá byt moudřejší neklást odpor a vzdát se a aspoň vyváznout živej. Holka měla štěstí, že ji při přestřelce nezastřelili. Naše kamarádka, která tu kauzu sledovala, tvrdí, že to bylo všechno vykresleno v nadživotní velikosti. Prostě potřebovali vzor, potřebovali americkou hrdinku. Hodiny rozhovorů s jejími rodiči, záběry ... asi to odpoutá pozornost od té hrůzy, která představuje válku.

Tak a dost. Jdu na překlad...

Pořád jsem nebyl schopen dát dohromady fotky do té míry, abych je mohl dát na web. Úprava se mi zatím moc nedaří, asi to chce více cviku. Čekal jsem se záznamy až na fotky, ale pak jsem si říkal, že než se k fotkám dostanu, už to nebude aktuální.

V neděli bylo naštěstí pěkně, tak jsme s Danem Volfem celý den courali po městě. Bydleli maličký kousek od Times Square, což není zrovna nejpříjemnější oblast. Mezi ulicemi lemovanými mrakodrapy se proplétají tisíce turistů s návštěvníky divadla případně pracovníky nedalekých firem, podle toho, ve kterou dobu se tam člověk objeví. V každém případě tam je neustále strašná spousta lidí. Chtěl jsem Danovi ukázat příjemnější části města. Začali jsme ve West Village, což je čtvrt starých cihlových domů, která už má delší dobu stabilizovanou strukturu obyvatelstva. Je tam draho, takže tam většinou bydlí úspěšní lidi. Většina úspěšných spisovatelů žije právě tam. Pak jsme šli pěšky přes Soho (bývalá průmyslová čtvrt, která za posledních deset let nabývá na luxusnosti) do čínské čtvrti, kde jsme se setkali s Hoangem na oběd. Potom jsme sedli na metro a odjeli k bývalému světovému obchodnímu centru. Odtud jsme popojeli metrem do chasidské části Williamsburgu v Brooklynu. Nevím, jestli jsem se o tom tady zmiňoval, ale tahle část města stojí určitě za vidění! Dvě zastávky od dolního konce Manhattanu se najednou dostanete jakoby časovou spirálou do světa chasidských židů. Minimálně pohledem zvenčí se zdá, že se jejich svět za posledních sto let změnil jenom minimálně. Hned na první pohled člověka praští do očí, že tam je podstatně více dětí než na Manhattanu. Často se tam setkáte s velmi mladičce vypadající "zakuklenou" ženou - člověk by řekl hluboce pod dvacet - která už má kočárek se dvěma dětmi. Děti od určitého věku vypadají jako "kloni" dospělých: chlapečci jsou v oblecích s vestou, pejzami, jarmulkou, kloboučkem, jenom vousy jim chybí. Nevšimnul jsem si, od jakého věku mají holčičky taky vyholenou hlavu a nosí paruky a šátky přes ně. Cítil jsem ostych v té části města fotit - byli jsme tam za vetřelce.

Pak jsme zajeli na kafe do East Village, která se za poslední léta stala velmi módní čtvrtí, protože se tam nastěhovala spousta mladých umělců a "alternativních lidí." Je to jedna z mála čtvrtí, kde mají dobré kavárny. S Danem jsme se ale shodli, že "evropská" kavárna v USA se kavárnám v Evropě nevyrovná. Je to jako když se číňani v Praze snaží vyrobit svou kuchyni tak, jak si představují, že ji Češi chtějí jíst. Někdy je to opravdu o detailech, ale v podstatě v každé kavárně jsme byli schopni najít něco, co by tam v Evropě bylo jinak.

Pak jsme zajeli metrem na procházku do Central Parku. Odtud jsme jeli zpátky do East Village do bizarní indické restaurace na rohu 6. ulice a 1. Avenue. Hned vedle sebe jsou dva téměř navzájem neodlišitelné podniky s jiným majitelem: obě mají podobné ceny, podobný styl, podobný jídelníček. Jsou to velmi malé, protáhlé ale velmi úzké restaurace, kde skoro není k hnutí. Z nízkých stroů visí téměř až k hlavám strávníků vánoční řetězy se svíčkami tvarovanými jako chilli papričky. Hraje indický pop. V úzké uličce mezi stoly na levé a pravé straně poletujou číšníci. Dan prohlásil, že to je teda "divoké."

Včera jsme se koukali na koncert Cher z jejího posledního turné. Teda, musím říct, že to byla show v pravém slova smyslu. Skvělé kostýmy, výborní akrobati, vtipné komentáře Cher ... moc se mi to líbilo. Jenom mi případá, že Cher je takový téměř o dvacet let starší Michael Jackson v ženském. Oba se snaží dosáhnout toho, aby vypadali na dvacet - nejen zjevem, ale i vystupováním, gesty a tak. Nicméně, komu čest, tomu čest.

Včera jsme byli večer s Hoangem, mojim známým Petrem a známým z Prahy a San Franciska Eugenem na Babím létě. Dávali ho na festivalu nových režisérů. Mám ten film moc rád, protože si myslím, že vzhledem k poměrně mladému věku autora se mu velmi dobře podařilo vystihnout stáří. Navíc jsem film viděl poprvé pár dní poté, co si pan Brodský vzal život, což dodalo celému zážitku úplně nový rozměr. Měl jsem velikou radost z toho, že tady lidi Babí léto chápali a velmi se jim líbilo. Film se navíc dostal do americké distribuce, takže ho budou uvádět v kinech. Kromě velmi dobrého hereckého výkonu a dobře prokreslených postav mám Babí léto rád taky proto, že je to podle mně jeden z mála soudobých českých filmů, který je ve svém poselství a zpracování více méně přístupný globálnímu obecenstvu, jinými slovy že není stavěný jenom na vtipnosti české reality a tedy není provinční. Navíc i Hoang, který je většinou při posuzování filmů jako člověk od fochu velmi kritický, byl tentokrát spokojen.

Dneska večer přijel do New Yorku na služební cestu můj kamarád Dan Volf. Byli jsme na večeři a na kafe a zítra ho vytáhneme po městě. Byl to skvělý pocit být /kromě Hoanga/ chvíli s někým, s kým se znám řadu let a velmi dobře. Za pár měsíců - ani s tak velkými přestávkami za pár let - člověk nemůže navázat tak hluboké a blízké vztahy, jaké ho poutají k lidem, se kterými se zná mnoho let.

Z úplně jiného soudku. Newyorská policie nejspíš zacvičuje několik nových koní, protože se často setkávám se scénkou, kdy policajt jede v poměrně hustém provozu na zjevně velmi nervózním a vzpouzejícím se koni. Jinak koňské jednotky většinou jezdí ve větším počtu. Před několika dny jsem na takového koně narazil na Canal Street uprostřed neuvěřitelnýho provozu. Kůň se hodně vzpouzel, tak jsem se klidil z cesty a držel policajtovi palce, aby ho nevyhodil ze sedla. Koně mi taky pochopitelně bylo líto. A taky mi bylo líto, že jsem zatím u sebe nikdy neměl fo'ták, abych to zachytil.

Hraju si s Gimpem a dovoluji si předložit první výtvory. Oba pocházejí z původně dosti zmršené fotky zasněženého Chinatownu. Navíc jsem konečně přišel na to, jak obrázek vložit do textu. Nebylo to vůbec složité. Tak, tady je první pokus:



A tady je druhý pokus.

Ke včerejšímu tématu federálních poprav jsem našel několik článků potvrzující informace, které zazněly v Practice. Tady je jeden z nich.

Dneska jsem byl na obědě s rusko-anglickou tlumočnicí, která loni v létě dostudovala ESIT v Paříži. Domluvili jsme se, že jednou týdně budeme cvičit tlumočení z ruštiny do angličtiny. Před pár týdny jsem dal inzerát na Craig's List, přes který jsem se snažil sehnat někoho, kdo by měl zájem o výměnu hodin ruštiny za hodiny angličtiny (totéž s polštinou a vietnamštinou). A představte si, narazím na kolegu tlumočníka. Myslím, že líp to dopadnout nemohlo.

Craig's List je mimochodem skvělá záležitost. Je to on-line "tržiště inzerátů" přes které se dá sehnat snad úplně všechno . Já jsem přes Craig's list našel náš byt, hodiny Tai Chi, kolegyni tlumočnici a kontakt na lidi, kteří tady dělají Reiki.

Večer jsem byl na první hodině Tai chi. Původně jsem se to chtěl naučit z instruktážní kazety, abych se nemusel nikam trmácet, ale vzdal jsem to, protože kamera neustále měnila úhel, ze kterého zabírala instruktory, což mě nemotoru totálně mátlo. Nicméně, z té kazety jsem se naučil o hodně jednodušší Chi Kung, které cvičím skoro každé ráno. Centrum, kam budu chodit na Taichi, se teprve rozjíždí, takže hodiny nejsou přecpané a předražené. První dojmy jsou velmi pozitivní. První čtvrt hodiny jsem byl totálně zmatený, ale postupně tomu přicházím na kloub a ke konci hodiny už jsem si nepřipadal jako totální nemehlo.

Právě jsme se dodívali na "Practice" na ABC - je to kromě Simpsons jediný seriál, který tady v televizi sleduju. Je o právnické firmě v Bostonu, která řeší většinou trestněprávní a občanskoprávní věci - scénář píše bývalý právník. Obecně mám ten seriál rád, protože pojednává zárove'n o zajímavých osobních i právnických dilematech. Člověk se mimo jiné nenásilnou formou dozví pár nových věcí o americkém právním řádu.

V dnešní epizodě se tenhle seriál dostal na další hranu - komentoval současnou vládu a její politiku. Nastíním případ: 19-letý kokainový dealer se cítí ohrožen konkurujícím dealerem, vidí ho na rohu ulice, začne po něm střílet a neš'tastnou náhodou přitom zastřelí ženu, která tam šla s dítětem. Případ jde k soudu a "seriálová právnická firma" je dealerovi přidělena jako advokát. První přelíčení je přerušeno ještě než přivedou obžalovaného. Do místnosti vstoupí úředník, který oznámí, že obžalovaný byl převzat federální vládou a že jej bude soudit federální soud vzhledem k tomu, že vražda měla co do činění s drogami a odehrála se v blízkosti školy. Za chvíli jim dojde proč: v jejich státě neexistuje trest smrti, který však může udělit federální vláda. Za určitých okolností federální vláda ustanoví mimořádnou komisi (v seriálu to bylo popisováno tak, že seženou dohromady pět prokurátorů, nechají si přednést informace a rozhodnou se, občas nad sendvičem) která rozhodne, jestli za předpokladu odsouzení budou požadovat trest smrti nebo ne. Ze seriálu se taky dozvíme, že většinou porota "vyhoví." Taky se dozvíme, že současný ministr spravedlnosti Ashcroft se takto snaží "znovuzavést" trest smrti do států, ve kterých neexistuje. Na konci seriálu se dozvíme, že přestože daná komise v tomto případě rozhodla navrhnout doživotí bez možnosti předčasného propuštění na svobodu, ministr spravedlnosti se rozhodl toto rozhodnutí zvrátit. Ze seriálu se taky dozvíme, že za prvních šest měsíců současné vlády federální vláda žádala více federálních poprav než Clinton za celých osm let své vlády.

Neměl jsem čas si veškeré podrobnosti tohoto systému ověřit, protože seriál právě skončil, ale předpokládám, že to nemůže být vylhané. Kdyby bylo, tak by ministerstvo spravedlnosti okamžitě ABC žalovalo. Pakliže je to pravda a seriál takhle dělá propagaci PROBÍHAJÍCÍ politické záležitosti, tak je to skvělej případ toho, jak tady ve Státech dochází ke stírání rozdílu mezi realitou a showbusinessem - na jednou stranu "reality TV," při kterém Amerika rozhoduje o tom, jestli se dva lidi vezmou nebo ne nebo sleduje 25 žen jak zápasí o jednoho muže či 25 mužů jak zápasí o jednu ženu, na druhou stranu válka jako show, na třetí stranu seriál, který tahkle umně zakomponuje do děje - bůhví, co to je - osvětu? Publicistiku? Já vím, že umění běžně reaguje na politiku a naopak, ale v tomto případě tam cítím rozdíl. Ještě jsem se nesetkal se SERIÁLEM - tedy FIKCÍ, který by kritizoval konkrétní politiku konkrétního ministra, který je u moci ve chvíli, kdy divák onen seriál sleduje.... Kromě toho, celá věc byla skvěle prokreslená a v podstatě shrnula v několika minutách debatu pro a proti trestu smrti, která tady taky pořád vře.

Mimochodem, před tím, než začala Practice jsme zachytili poslední kousek zpráv (nezachytil jsem kde to bylo, ale podle snímků z okolí to nebyl Manhattan - naštěstí): Desetiletý chlapec vylákal tříletého chlapce z knihovny, kde byl se sestrou, "sexuálně ho napadl" a umlátil baseballovou pálkou. Na pohřbu někdo začal křičet po sestře zavražděného chlapce, že za to může i ona. Ona se složila, dvě strany po sobě začaly vřískat a snad tam i někdo zavolal policii. Teda viděl jsem toho hodně a moc věcí mě nepřekvapí, ale do prdele DESETILETÝ kluk sexuálně zneužije T'RÍLETÉHO kluka a umlátí ho baseballovou pálkou??? Tohle bych si nepředstavil ani v blbém filmu...