Přerušené lenošení

Minulý týden jsem krátce přerušil letní odpočinek, protože mi zavolali, abych tlumočil přijetí Carly Fioriny, prezidentky firmy Hewlett Packard, u ministra Grosse.  Říkal jsem si, že takové nabídky se prostě neodmítají.

Tento týden pracuji v Evropském parlamentu v Bruselu, kde probíhá týden výborů.  V Bruselu je krásné počasí, kterého jsem hned využil, protože jsem měl poměrně dlouhou pauzu na oběd.  Zašel jsem si "domů," sundal mundůr a na hodinu se vyvalil na zahrádku, abych si trochu srovnal barvu.  Od prvního výletu v babičce vypadám pořád jako zebra.

Vracím se ve čtvrtek večer a už se těším na další pokračování výletů po okolí Prahy.  Babička je v současnosti v servisu a absolvuje výměnu tlumičů, karburátoru a pár dalších maličkostí.

 

Další babiččina dobrodružství

Tak Babička už je Pražanda.  V pondělí jsem ji přehlásil na inspektorátě a vyzvednul pražské značky.  Původně jsem tam vyrazil už v pátek v nekřesťanských 7:30, protože jsem se dopředu nepodíval na internet a nezjistil, že za a) mají v pátek zavřeno a za b) registr automobilů přesunuli z Kongresové na několik pracovišť po celé Praze.  V pondělí jsem dorazil na registr na Ohradě pět minut před otvírací dobou a než jsem stačil vyplnit lejstra, byl jsem na řadě.  Tam jsem pro změnu zjistil, že si úřednický šiml vymyslel nový úkon - tzv. evidenční kontroly.  I když máte platnou technickou a emise, musíte jít před převodem na stanoviště technické kontroly a nechat si vystavit za dvě kila protokol, že zkontrolovali čísla motoru a bůhví čeho ještě.  Tak jsem jel zpátky tramvají do garáže pro Babičku, přivezl ji na technickou, kde se pánové kochali a pak jsem teprve pořídil nové značky.  I tak jsem ale byl hotový před desátou. 
 
Odpoledne jsem se stavil u rodičů a alespoň kousek je svezl. 


 
Dneska jsem svezl bráchu do Luk pod Medníkem a sešli jsme dolů k Sázavě.  Je tam prastará kolonie srubů a chat, o které jsem už tady psal.  To místo zbožňuju.  Tak se pokochejte alespoň jednou fotkou toho, jak si představuji, že má vypadat chata...
 

 
 
 

Babiččin první výlet

Dneska bylo krásné počasí, tak jsem vyvezl babičku Felícii na první výlet.  Absolvovali jsme trasu, kterou už znám a vřele doporučuji.  Člověk se proplétá klikatou silničkou střídavě lesy a podél Berounky.  Jako stvořené pro důstojnou pomalou jízdu se spuštěnou střechou. :-) 

Vyjeli jsme po strakonické a odbočili na silnici 115 na Karlštejn.  Zastavili jsme se u zámečku (původně křížovnická tvrz) v Dobřichovicích.  Na Karlštejně už jsem byl mockrát, tak jsem pokračoval dál do Srbska, kde jsem odbočil na 116-ku směrem na Svatého Jana pod Skalou.  Tam jsem si dal kafe, babičku odstavil na parkoviště, natáhl jí střechu a vyšplhal se na skálu.  Musím říct, že jsem pěkně z formy, protože jsem nahoře málem vypustil duši.  Dost jsem se zastyděl, když jsem úplně na vrcholu potkal ženu v pokročilém stádiu těhotenství. Potom jsme pokračovali do Loděnice a zpátky do Prahy.    V zápalu jsem se letos poprvé dnes ráno zapomněl namazat krémem na opalování, takže jsem se vrátil dost spálený ... ale spokojený.

Svatý Jan pod Skalou

Pohled ze skály

 

Zpátky v Praze

Návrat do Prahy byl kapánek dramatický. Piloti nebyli schopni v Avignonu nastartovat letadlo. Nakonec se jim stroj podařilo opravit a vyrazili jsme do Paříže se skoro dvouhodinovým zpožděním. Měl jsem celkem strach, že mi uletí spoj do Prahy, protože jsem se musel přesouvat z letiště Orly na letiště Charles de Gaulle. Pokud tenhle přesun budete absolvovat během ranní nebo večerní dopravní špičky, počítejte, že cesta autobusem může trvat i přes hodinu (a stojí 15 Euro). Autobusy jezdí navíc jenom dvakrát za hodinu a je celkem problém najít jak jejich stanoviště, tak jízdní řád. Měl jsem pocit, že to je dost na těsno, tak jsem trochu zatlačil na transfer desk France Air a nakonec mně zachekovali na let do Prahy a zaplatili mi taxíka, který to nakonec urazil za hodinu, takže jsem spoj v pohodě chytnul. Pokud se dostanete do podobné situace a budete mít méně než dvě hodiny před odletem z druhého letiště, určitě tlačte, aby vám zavolali a zaplatili taxíka a zachekovali vás až do konečné destinace. Na letišti Charlese de Gaulla je ještě jedna matoucí věc - nejprve musíte projít pasovou kontrolou a až potom check-inem. Nikde jinde jsem to takhle neviděl.

Impromptus

Impromptus Sashy Waltz byl uzasny! Asi nejlepsi tanecni predstaveni, ktere jsem tady videl. Scena byla minimalisticka - vlastne jenom dve na sebe navazujici sikme plochy, nad kterymi byl zaveseny veliky preklizkovy nepravidelny ctyruhelnik. Hudba - pozdni dilo Schuberta hrane na koncertni kridlo. Obcas operni zpev. Tanec byl chvili rychly a dynamicky, chvili pomaly, baletni az akrobaticky. Byla tam jedna neuveritelna asi petiminutova sekvence, ve ktere se tela tanecniku a tanecnic pomalicku propletala pomalu s neuveritelnou ladnosti a kontrolou. Jakoby tvorila pomalu se pohybujici sousosi. Jeden tanecnik byl trochu mensiho vzrustu a jedna tanecnice naopak prevysovala vsechny ostatni o pul hlavy, takze mohli pracovat i v parech muz-muz a zena-zena. Navenek pohyby vypadaji ladne az nenucene, ale pritom si clovek uvedomuje, jak obrovskou silu a koncentraci vyzaduji. Neco podobneho jsem videl u Nederlands Dans Theater. Skoro nevim, jak to kratce popsat. V druhe polovine tanecnici cervenou a cernou barvou pokryli sva tela, jeden druheho a nakonec i tanecni plochu. Ke konci zvedli jeden panel, pod kterym se skryvala velka vana, kde se nahe tanecnice vykoupaly za Schubertova klavirniho doprovodu.

Zajimave predstaveni

Tak jsem si rikal, ze budu psat jenom o predstavenich, ktera me opravdu zaujala. Dneska mezi ne urcite patrila "Berta." Predstaveni spocivalo v interakci protagonistky, ktera se krome tance a hrani starala i o vlastni zvukovou techniku, s videozaznamem sebe sama, respektive dvou stran sve osobnosti, ktery bezel na dvou televiznich obrazovkach. Takovy vnitrni trialog vyneseny na povrch technikou. Moc zajimave!

Taky jsem objevil zahrady nad papezskym palacem, ze kterych je uzasny vyhled na mesto a na vzdalene hory. Dalsi predstaveni mam az v deset vecer, takze tam stravim cele odpoledne s knizkou.

Novy hotel

Po dobu festivalu je v Avignonu velky problem sehnat ubytovani. Rezervovali jsme si pokoj dost na posledni chvili, takze v hotelu Magnan, ve kterem jsme bydleli na zacatku, uz meli od 9.7. obsazeno. Tak jsme si pro zbytek pobytu zamluvili pokoj v hotelu Montclar. Jinde uz bylo vsude plno. Je to dost hruza. Hotel je primo vedle nadrazi a koleji, takze je tam desny randal. Uz pred osmou cloveka i pres zavrene okno budi hlaseni o odjezdu vlaku. Hotel mi trosku pripomina dum, ve kterem bydleli hrdinove kresleneho filmu Trio z Belville. Jestli jste ho nahodou jeste nevideli, vrele doporucuji!!!

La chambre d'Isabella

Vcera jsme byli na dalsim predstaveni v ramci oficialni casti programu. Jmenovalo se La chambre d'Isabella (Isabelin pokoj). Zanechalo ve me trochu rozpacity dojem.

Pribeh byl velmi zajimavy. Vypravel retrospektivne zivot dnes osmdesatilete slepe archeolozky a etnolozky Isabelly, ktera zije v jednopokojovem byte v Parizi obklopena africkymi artefakty. Jako dite vyrustala na malem ostrove hned u brehu ve vezi s majakem, o ktery se staral jeji otec. Jeji rodice - Arthur a Anna - ji rikali, ze ji adoptovali a ze jejim skutecnym otcem je princ z pouste. Jeji rodice jsou oba alkoholici. Anna zahy zemre, Arthur utece do Parize a zanecha Isabellu s parizskou adresou napsanou na listku. Po mnoha letech se Isabella presune take do Parize, vystuduje Sorbonne a zjisti, ze na adrese, kterou ji otec zanechal na listku, je jednopokojovy byt plny africkych artefaktu. Isabelle se v nem usadi. Ke konci zivota jeste potka otce, ktery ji da dopis a zada ji, aby jej necetla pred jeho smrti. Je uz stary, zivotem a alkoholem zniceny a chce se jeste jednou podivat na stary majak. Kdyz tam dojede, spacha sebevrazdu - utopi se v mori. Isabella otevre zmineny dopis. Jedna z prvnich vet zni: "Princ z pouste neexistuje. Jsem tvuj skutecny otec a tva matka je tva skutecna matka, i kdyz o tom nikdy nevedela." Jeji otec Arthur byl v mladi zamilovany do Anny, ktera ale jeho city neopetovala. Hodne se tim trapil, odjel do Afriky a vratil se s jiz nekolikrat zminenymi artefakty. Jednoho dne videl Annu z okna. Nasledoval jil, povalil ji na zem a kdyz upadla do bezvedomi, znasilnil ji. Pak ho v zoufalstvi napadlo, ze ji odnese ke kasne, pocka az se probudi a bude predstirat, ze ji zachranil a osetril ji rany. Vyslo mu to a prestoze po nem Anna nikdy fyzicky netouzila, mohl alespon vedle ni zit. Arthur ale Annu pri jejich jedinem sexualnim aktu privedl do jineho stavu. Kdyz se narodila Isabella, Anna pozadala Arthura, aby dite zabil. On odnesl Isabellu do klastera. Po nekolika letech chtela Anna adoptovat dite, aby si vytvorila iluzi normalniho rodinneho zivota. Bylo to behem valky. Arthur se vydal do klastera a privedl Isabellu, ktera uz mezitim odrostla a Anna ji nepoznala. Arthur cely zivot nesl brime lzi a tajemstvi a nakonec obe utopil v alkoholu a sebe v mori.

Ve hre byla cela rada zajimavych momentu: napriklad pronikavy rozboru vztahu Isabelly s jejim zenatym milencem Alexandrem. Prestoze mel doma Alexander manzelku a pet deti, chtel si privlastnit i Isabellu. Ta vsak zavislost raznym zpusobem odmitla a pripustila, ze vlastne ani nechce, aby Alexander odesel od manzelky, protoze s nim vlastne nechce zit jako s partnerem a role milenky ji vyhovuje. Dalsi zajimavou veci bylo, ze na scene vystupovalo nekolik postav, ktere zosobnovaly jednotlive casti osobnosti Isabelly - jeji prava a leva mozkova hemisfera, libido, atd. Casove roviny se prolinaly; Isabella mluvila s mrtvym otcem, matkou, milenci, atd.

Zajimavym momentem bylo, kdyz si Isabella zacala jako 69-ti leta se svym 16-ti letym vnukem Frankem. Musim priznat, ze kdyz se zacali na scene divoce libat, pripadlo mi to celkem odporne. Holt, nekterych predsudku se dost tezko zbavuje.

Celkove jsem mel ze hry rozpacity dojem, protoze mi pripadlo, ze ty jednotlive dobre prvky netvorily dobry celek. Nejak se to rozpadalo. Je pravda, ze v modernim divadle se casto deje na scene mnoho veci najednou a kazdy divak si vlastne ma moznost vytvorit svuj pribeh tim, jak zameruje pozornost na urcite veci, protoze vsechno proste neusleudje. Moc se mi ten trend nelibi, ale s tim holt nic neudelam. V tomto pripade se mi ale zdalo, ze polovina vyrazovych prostredku neslouzila zadnemu ucelu, ze se nijak netykaly pribehu. To mi dost lezlo na nervy.

Navrat do pritomnosti

Odpoledne jsme se vydali na predstaveni argentinske autorky zijici v Berline. Jmenovalo se "Return to the Present" a figurovalo v oficialni casti programu. Odesli jsme po prestavce, ze kterou jsme dekovali bozstvum. Prvni podezreni jsem pojal, kdyz mi Julie zacala cist text rozhovoru s autorkkou vytisteny v programu predstaveni - preintelektualizovana regurgitace na tema "zit v soucasne chvili." Nasledovalo multimedialni herecko-tanecni predstaveni, jehoz smysl mi uniknul a k jehoz emocim jsem nedosahl. Jedinym pozitivnim prvkem, ktery jsem nasel, byla fyzicka pritazlivost hercu. Kdyz vyhlasili prestavku, zeptal jsem se Julie - zbabele rusky, aby nikdo nerozumel - jestli se po prestavce vratime. Obratila oci v sloup. Kdyz jsme vysli z divadla ven, pronesla vetu, ktera shrnuje predstaveni lepe nez tenhle muj blabol: "Nerozumim podstate jedne veci. Ceho presne se dosahne, kdyz se do vysoke umelecke formy zanese nizka kultura?"

Rytmy a nalady

Julie je porad v newyorskem rytmu. Lita z jednoho predstaveni na druhe a nejradeji by sla jeste vecer po vsi slave parit. Ja jsem po pracovne a emocionalne velmi intenzivnim pulroce strasne unaveny. Po dvou predstavenich a prochazkach po meste o pulnoci padnu za vlast a spim jako zarezany do desiti.

Mimochodem, zrovna jsme rozebirali, v cem vezi skvela atmosfera tohoto festivalu. Prestoze je historicke jadro Avignonu dost male a musi tady byt tisice lidi, clovek nema pocit sklicujici prelidnenosti. Vsechno probiha tak stredomorsky pomalu a v pohode. V New Yorku by se na podobnem festivalu lide predhaneli v tom, kdo je vic "cool," zatimco tady si vice mene nikdo na nic nehraje.

Predevcirem jsme zcela nahodou objevili ulicku, kde probiha spousta predstaveni v neoficialni casti festivalu. Jmenuje se rue de Teinturiers. Po strane ji podteka potok, ktery je prerusovane premosten vchody do domu. V prizemi jsou vetsinou kavarny a restaurace. Velmi prijemne posezeni! V neoficialni casti probiha temer 500 predstaveni, takze je hodne propaguji. Po teto ulicce kazdou chvili projde nejaka zvlastni postavicka - nejzabavnejsi byl asi "bebe Charli" - dospely muz prevleceny za cite, ktery jezdil ve velkem kocarku vyrobenem z motokary, mluvil do mikrotofonu napojeneho na zvukove zarizeni, ktere mu zdetstovalo hlas a propagoval sve predstaveni nazvane "to fou or not to fou," neboli "to fuck or not to fuck."

Vecer na ulicich probiha spousta poulicnich predstaveni, takze jsem se nakonec vcera zabavil, i kdyz predstaveni, na ktere jsem se chystal, nevyslo...

Snem ptaku

Jako nefrankofonni se tady zameruju hlavne na tanecni predstaveni a krome vyjimecnych pripadu planuju cinohru jenom v jazycich, kterym rozumim. Dnes rano jsme byli na "Kde bydlime." Uprimne receno - nic moc. Jedna herecka provadela jakysi tanec se zidli, ktery trval pres pul hodiny a prestoze byl slusne provedeny, zacal jsem se po chvili nudit. Tema se zdalo byt celkem pruhledne - v mestske osamelosti se casto uzavirame do svych bytu a vkladame do nezivych objektu vice nez jim patri. Dobra...

Odpoledne jsme byli na inscenaci motivovane Attarovym dilem Snem ptaku. Prestoze hra nebyla beze slov a slova byla pronasena francouzsky, rikal jsem si, ze mi toho zase tolik neutece, protoze tu knizku celkem dobre znam. A nelitoval jsem. Role vsech triceti ptaku hral jeden herec a byl uchvatny! Prechazel ve velmi rychlych replikach dokonale z jedne role do druhe jakoby spinacem prehazoval osobnosti. Skvele tancil a mel uchvatny prednes.

Zato vecer jsem se trochu vypekl. Chystal jsem se na jednu polskou hru do dosti vzdaleneho divadla a kdyz jsem se tam dostrachal, zjistil jsem, ze ji oproti programu zacinaji uvadet az zitra.

More

Stravili jsme v podstate lenivy den v primorskem mestecku Sete vzdalenem asi hodinu a pul cesty vlakem od Avignonu. Dokonale stredomori. Klikate ulicky, domy s okenicemi, kavarny, pekarny, Vespy, sneci tempo. Prochazkou jsme urazili asi 4 km na plaz. Nekolik hodin jsem si cetl ve stinu slunecniku a spalil si narty, ktere mi vytrcavaly na slunce. V Howardovi Zinnovi jsem se propracoval na stranu 250.

Cestou zpatky na nadrazi me potkaly dva bizarni zazitky. V jednu chvili lemovala primorskou cestu kamenna zed. Mezi kameny byly misty poradne skviry. V jedne z nich jsem uvidel uvizleho ptaka. Kridla mel pripazena a hlavu mirne naklonenou dopredu, jakoby se na nas dival. Kdyz jsem se mu priblizil temer na dosah, abych si ho lepe prohledl, zjistil jsem, ze je v tom vzprimenem posedu mrtvy, ma vyzrana ocka a je mu pres ne videt na kamen, o ktery se mirne opira. Prekvapenim jsem skoro uskocil.

Cestou na nadrazi jsme videli zajimavou podivanou. Na rece se odehravaly rytirske souboje na barkach. Dve motorove barky s posadkou asi deseti chlapcu ve veku tak mezi 15 a 20 lety od sebe nejprve odpluly na nejakych 50 metru a pak se plnou parou rozjely proti sobe. Na vyvysene zadi kazde z nich stal mladik s dlouhym kopi. Kdyz se barky mijely, mladici se snazili jeden druheho kopim shodit do vody. Pockali jsme az se to jednomu povede a pak jsme se vydali dale.



Na nadrazi jsme nejprve cekali skoro pul hodiny v rade na listky, protoze bylo otevreno jenom jedno okynko a vyrizeni jednoho zakaznika trvalo nepredstavitelne dlouho. Na nastupisti jsme nasledne zjistili, ze vlak ma "dosud neurcene zpozdeni." Zpozdeni nakonec trvalo asi hodinu a pul. Nikde nic nehlasili. Julie se nakonec zeptala nejakeho zamestnance drah a dozvedela se, ze kousek pred Avignonem se zasekl oteviraci most a nejde spustit dolu...

Instalace "Asylum"

Krucek po krucku jsme se obezretne sunuli po neopracovane podlaze do nitra tmaveho celestianskeho kostela. Ze tmy vystupovalo devet velkych filmovych platen, na kterych bezely pomale sekvence skupinek lidi provadejicich nejakou rytmickou mechanickou cinnost. Kuchari odnekud z jihovychodni Asie sedeli na konstrukci z kmenu stromu a pomalu trhali polystyrenove obaly na jidlo. Delnici v oranzovych vestach pomalu skladali vzorce z ostnatych dlazdic. Zeny z Indie pomalu eroticky otiraly prach z dlouhych krku drevenych volavek. Cernosi v depozitari bilych antickych soch vytahovali z naprsnich kapes cernych bund kriklave barevne panenky a staveli je na zem. Panenky se kolibavymi pohyby boku pomalu sunuly dopredu. Zeny buhvi odkud vysavacem cistily kameny mezi kaktusy. Jednou za nekolik minut vsichni ustali, zaber presel strihem na postavy sestavene do sboru, ktery zazpival jeden ton a vytvoril s ostatnimi sbory rozlozeny akord.

Nase oci si pomalu zvykaly na pritmi a zacaly rozeznavat obrysy sloupu, zdi a klenby. Z male okrouhle dirky v bedneni jednoho z oken pronikalo dovnitr slunce a vykreslilo doprostred podlahy mesic v uplnku. Kdyz jsem se k nemu postavil v urcitem uhlu, vznikl obraz strapate hlavy se svatozari uprostred zamracene nocni oblohy.
 


Kdyz jsme vysli ven, zacali jsme si o instalaci s Julii povidat. Zjistili jsme, ze na nas pusobila na oba uplne jinak a navic jsme se ani jeden netrefili do zameru umelce. Ja jsem v nem videl meditaci nebo dokonce trans vychazejici z rytmicky opakovane jednoduche cinnosti. Do tohoto stavu se clovek muze dostat mnoha ruznymi zpusoby. Kdyz se do nej dostane, jeho oci si zvyknou na pritmi a najednou vidi obrysy, ktere mu dosud zustavaly ukryty. Julie v dile videla to, ze travime zivot opakovanim nesmyslnych cinnosti, protoze se z jejich zajeti nedokazeme vyprostit. A zamer autora? Studovat stereotypy spojovane se skupinami uprchliku ruznych ras a zemi puvodu...

Zdravim z Avignonu bez hacku a carek

Se svou kamaradkou z New Yorku Julii jsme se domluvili, ze letos pojedeme do Avignonu na mezinarodni divadelni festival. Tak jsem vcera dorazil.... Krome oficialnich festivalovych predstaveni tady jeste probihaji stovky mimofestivalovych predstaveni a akci.

Vcera vecer jsme byli na takove zvlastni multimedialni poulicni akci nazvane KompleXKapharnauM, ktera zacinala na jednom namesti asi pul kilometru od historickeho mesta, do ktereho se potom ubirala pruvodem. Z nekolika mensich vozu promitali na pruceli domu fotografie a videozaznamy obyvatel Avignonu. K tomu stridave hrala hudba, stridave bezely rozhovory z videozaznamu, pripadne nekdo pronasel socialne uvedomele komentare. Asi dvakrat spustili maly ohnostroj. Byla to velmi zajimava podivana. Lide vykukovali jen tak ve spodnim pradle z oken domu, na jejichz pruceli promitali jine lidi.

Pruvod v historickem centru mi trochu pripomnel nocni "stezky odvahy" z dob pionyrskych taboru.

Tematicky se produkce zabyvala socialnimi problemy velkomest a izolovanosti jejich obyvatel. Prislo mi zajimave ... az dialekticke, ze ucinkujici popisovali a kritizovali velkomestskou izolovanost pomoci prostredku, ktere k ni prispivaji: televize, hluk, dav, atd.

Co se politickych poselstvi tyce, prislo mi to jako kazani konvertitum z ust lidi, kteri uz problemy, o kterych kazou, netrpi. Ale jinak to byl vizualne urcite zajimavy experiment ... a zazitek.

V teto chvili leje jako z konve, tak jsme si nasli internetovou kavarnu, hledame Julii zpatecni letenku do New Yorku a vyrizujeme par dalsich zalezitosti. Zitra bychom chteli vyrazit vlakem k mori, jestli nebude prset.

Další cesta - Brusel a Haag

V úterý jsem letěl ranním letem v brutálních 6.50 do Bruselu. Pracoval jsem dva dny pro Evropský parlament. Ve středu večer jsem se vracel. Ve čtvrtek ráno jsem jenom vyřídil pár záležitostí a odpoledne odletěl tlumočit na konferenci předsedů senátů a poslaneckých sněmoven členských států EU a kandidátských zemí do Hágu. Po skončení konference nás v sobotu odpoledne vzali na projížďku výletní lodí po rotterdamském přístavu. V jednu chvíli jsme jeli kolem dvou lodí, které nakládaly kontejnery nezvyklým způsobem. U první lodi se kontejnery naházely do moře a plavoucí se potom vytahovaly jeřábem. Druhá loď se mírně připotopila, nechala na sebe kontejnery naplavat a potom se zase vynořila.

Adopce Afrika

Delší dobu jsem příležitostně prozkoumával charity, které umožňují finančně sponzorovat dítě ve třetím světě. Dlouho jsem narážel jenom na katolické organizace, kterým jsem nechtěl dávat peníze z politických důvodů. Pak jsem našel sekulární Humanistické centrum narovinu, přes které jsem si vybral osmiletou Rosalii Wanjiru. Otec jí zemřel, maminka je chromá a malá Rosalie žije v nějakém opatrovnickém středisku. Tak aspoň bude mít peníze na jídlo a na školu.