Paní Osvícenost - Stará vražda?

Včera jsme se byli na filmovém festivalu v Tribece podívat na film Soldier’s Girl (Vojákova holka). Film byl natočen kabelovou společností Showtime.

Nejprve krátce zrekapituluji dějovou osnovu. Film popisuje pravdivý příběh Barryho Winchella, jednadvacetiletého amerického výsadkáře ve výcviku, který se zamiluje do transsexuální travesti umělkyně Calpernie Addams. Barryho labilní spolubydlící Justin Fisher, který s největší pravděpodobností sám po Barrym touží, byť si toho možná ani není vědom, začne žárlit. Různými pletichami pomalu rozdmýchává nenávist k Barrymu v sedmnáctiletém psychopatovi Calvinovi Gloverovi, který byl právě převelen do jejich jednotky. Ten nakonec Barryho umlátí ve spánku baseballovou pálkou. Glover je odsouzen za vraždu na doživotí, Fisher dostává dvanáct let.

Promítání se kromě režiséra, scénáristy a představitelů hlavních rolí zúčastnila i skutečná Calpernie. Samotný film měl své silné i slabé stránky, které tady nebudu rozebírat – nemělo by to smysl pro ty z vás, kteří jej neuvidí a umenšilo by to zážitek těm z vás, kteří film uvidí. Chtěl bych se spíše podělit o pár myšlenek, které tento film vyvolal.

Nejprve k otázce přístupu armád k homosexualitě obecně. Musím předeslat, že se tento film podle mého názoru dotýká otázky homosexuality v armádě pouze druhoplánově prostřednictvím vrahů spíše než oběti. Barry se zamiloval do Calpernie jako muž do ženy (za kterou se transsexuál považuje a my nemáme právo jí toto právo odmítat). Podle mě se tedy jedná o heterosexuální vztah.

Nicméně, celá kauza byla pojata z pohledu přístupu armády k homosexualitě, což je samo o sobě zajímavé téma.

Prezident Clinton zaujal během své vlády k otázce homosexuálů v americké armádě kontroverzní postoj, který se dá shrnout do jím prosazeného pravidla „neptej se a nesděluj.“ Jinými slovy, homosexuál může sloužit v americké armádě, pakliže veřejně neprojevuje svou sexuální orientaci; jeho nadřízení se ho na jeho sexuální orientaci nesmějí přímo zeptat. Tento přístup na jednu stranu znamenal pokrok proti předchozímu úplnému zákazu, ale na druhou stranu byl kritizován jako polovičatý a licoměrný. Od zavedení této politiky se tu a tam objeví případ člověka, který se ke své homosexualitě přihlásil a byl z armády propuštěn. Také se objevily případy propuštěných vojáků, kteří si stěžovali, že došlo k porušení touto politikou zaváděných pravidel. Zásadní kontroverzi ale způsobily až dva případy nenávistných vražed. Kauze Winchella totiž předcházela v roce 1992 brutální vražda Allena Schindlera, cvičence amerického námořnictva v Japonsku.

Část armády strkala hlavu do písku. Konec konců, v kauze Winchella byli odsouzeni pouze dva přímí pachatelé, přestože ze soudní dokumentace vyplývalo, že členové jednotky napadali Winchella několik měsíců před vraždou za tiché nečinnosti (a místy údajně součinnosti) nadřízených. Bushova administrativa dokonce po pár letech uvažovala o povýšení velicího důstojníka této jednotky, od čehož naštěstí nakonec ustoupila.

Na druhou stranu americké ministerstvo obrany ještě za Clintona ihned v roce 1999 vydalo směrnici bojující proti zastrašování a obtěžování vojáků kvůli jejich homosexualitě.

Otázka homosexuality v armádě se řešila i v Evropě, byť u nás nedošlo k tak drastickým případům. Na internetu se o tom dá najít poměrně dosti materiálu. V květnu 2000 byl na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva znovu přijat do služeb britského královského námořnictva propuštěný gay námořník. K podobnému případu došlo i v Německu. Francie se rozhodla při přijímacím pohovoru otázku sexuální orientace neřešit. U nás je tomu taktéž.

Přese všechno školení zde ve Spojených státech však bylo stále možné, že ještě v roce 1999 (alespoň podle filmu) velitel nechal při výcviku jednotku běhat výsadkářů běhat zpívaje píseň nevybíravým způsobem napadající „buzeranty.“ Podle vyjádření představitelů armády je stále homofobie v jednotkách běžná.

Myslím, že je namístě zamyslet se nad stavem armády a „civilního dohledu“ nad ní v širším kontextu, protože takovéto případy dodávají rozšířeným vtipům na téma „zelených mozků“ děsivý rozměr.

Jak je vůbec možné, že je k výsadkářům přijat nezletilý Glover, jehož papíry podepsali rodiče a který se chvástal tím, že před přijetím do armády vyloupil banku. Jak je možné, že se do struktury nižšího velení dostane psychicky labilní Fischer, který v armádě jede v prášcích bez povšimnutí velení a je mu svěřena střelná zbraň!? Jak je možné, že v armádě Spojených států nadále běžně funguje šikana? Jak asi vypadá psychologické profilování adeptů? A jak je možné, že z toho nejsou vyvozovány dalekosáhlé důsledky s následnou přísnou a důslednou inspekcí, když armáda každého demokratického státu má být pod „civilním dohledem?“

Nikdy jsem nebyl schopen citově přijmout mentalitu člověka, který se chce dobrovolně podrobit výcviku v těchto elitních jednotkách. Snažím se je neodsuzovat a dokonce je do jisté míry i chápu, ale velmi těžko v sobě nacházím schopnost soucítit. Ano, znám lidi, kterým disciplína vojenského výcviku pomohla dát si vlastní život do pořádku, ale pořád si myslím, že psycholog by odvedl lepší práci a že by armáda neměla sloužit části vojáků jako mentální rehabilitační středisko, respektive jako prostředí, které legitimizuje jejich nevyřešená témata projevující se násilnickými sklony. Zastávám názor, že střelná zbraň může být svěřena do rukou pouze mimořádně vyzrálé osobnosti prosté nerozpoznaných a nevyřešených násilnických témat. Na druhou stranu – spekuluji – kde by našli dostatek vyrovnaných lidí, kteří – nejspíš z vlasteneckých důvodů – chtějí zabíjet a pokládat život za obranu své vlasti. A dostáváme se opět do začarovaného kruhu kompromisů a jejich následků, jedním z nichž byla brutální vražda Barryho Winchella.

Co s tím? Dovedu si představit několik možných kroků politického vedení, které by přispěly k řešení situace. Politické vedení je ale učiní až tehdy, když ucítí dostatečný tlak voličů. Jak zmobilizovat veřejnost? V současném světě toho jsou s-to nejspíš pouze hromadné sdělovací prostředky a film. Tím se ale dostáváme ke kontroverznímu tématu „politického umění“ a sociálního inženýrství. Ta je natolik složitá, že se do ní tady nebudu pouštět. Přesto, většině jistě dojde, jaké názory v této oblasti zastávám. Omezím se tedy pouze na dva body.

Na jednu stranu je jasné, že gayové a jejich život se stává součástí středního proudu americké televize a kinematografie, což jistě podporuje rostoucí přijímání homosexuality jako běžné součásti života společnosti – zatímco rostoucí přijímání homosexuality jako běžné součásti života společnosti pomáhá běžným homosexuálním příběhům do středního proudu showbusinessu. Seriál Will and Grace patři mezi velmi oblíbené (hlavní hrdina je gay Will a jeho spolubydlící heterosexuální žena Grace); gay Dan Savage patří mezi nejoblíbenější autory sloupků podávajících rady o sexu, které vycházejí každý týden v šestnácti novinách po celých USA. Existují desítky dalších.

Pravdivé a nečernobílé zobrazení transsexuálů v kinematografii je ale spíše výjimkou než pravidlem a proto tento film vnímám jako velmi užitečný krok správným směrem.

Na druhou stranu se, slovy Calpernie, stále většina lidí na americkém venkově spíše než na Vojákovu holku dívá na Jerryho Springera (pro ty z vás, kteří neznáte: show, ve které veřejně pere špinavé prádlo – omlouvám se za hrubý výraz – společenská spodina.)

Co nakonec zvítězí? Těžko říct. Možná i tyto otázky zapadají do rozboru dialektického vztahu mezi tribalismem a globalizací, o kterém jsem se už tady zmiňoval. Možná jsme zatím nepřišli na model rozvoje společnosti, který by byl životaschopnou alternativou současnému neustálému přetahování pokrokových a reakčních sil.