Blog jsem zakládal, když jsem žil v New Yorku, abych hromadně posílal kamarádům zprávy, co se děje za velkou louží. Po mnoha přílivech a odlivech jsem napevno zakotvil v matičce Praze a vybudoval si nový mikrosvět, ze kterého zase občas vyšlu zprávu... Můžete se mi ozvat na michalginter gmail com.

pondělí, listopadu 17, 2003

Mimořádný zážitek na Broadwayi

Jak jsem před týdnem psal, odměnili jsme se s Hoangem k pětiletému výročí lístky na hru "Jsem si sám manželkou." (I am My Own Wife/Ich bin meine eigene Frau) Autor Doug Wright navštívil na začátku 90. let Berlín a náhodou se dostal i do muzea Gruenderzeit, kde potkal jeho správkyni, transvestitu Charlotte von Mahlsdorf. Její příběh mu tak učaroval, že ji po návratu do New Yorku dopisem požádal o sérii rozhovorů, které následně sloužily jako podklad pro divadelní hru, která se po velkém úspěchu v menším divadle mimo Broadway dostala nedávno i na Broadway.

Charlotte se narodila v roce 1928 jako Lothar Berfelde. Používám ženský rod, i když se narodila jako chlapec a nebyla transsexuál, ale transvestita. Během války odcestovala z Berlína s matkou na pruský venkov, což ji na jednu stranu uchránilo před soužitím s otcem, který byl tyran a nacista a na druhou stranu vložilo pod křídla lesbické tety. Nakonec ale byla přece jenom odvlečena do Berlína, kde za tragických okolností zabila vlastního otce, který jí hrozil, že zastřelí nejprve ji a potom i její matku a zbytek rodiny. Odseděla si za to nějakou dobu v polepšovně. O vlásek unikla smrti, když ji chtěli esesáci zastřelit jako chlapce, který nenastoupil do armády. Po postavení berlínské zdi se ocitla na východní straně a stále více propadala své vášni - starožitnostem. Sbírala všechny možné předměty z konce 19. století - gramofony, polyfony, hodiny, nábytek, atd. Když se komunisté rozhodli zrušit a zbořit kabaret, kam chodila berlínská gay a lesbická společnost, s přáteli v předvečer zkázy veškeré zařízení kabaretu přestěhovala do sklepa svého domu v Mahlsdorfu, kde poté třicet let kabaret provozovala. V sedmdesátých letech byla, podle svého tvrzení, donucena podepsat spolupráci se Státní policií. Po pádu berlínské zdi dostala řád za příspěvek k záchraně kulturního dědictví, načež v zápětí vypukl skandál po odtajnění spisů Stasi. Za nějakou dobu napadla muzeum skupina neonácků. Muzeum sama bránila spolu se skupinou lesbiček, poté co vystrašení gayové vzali nohy na ramena. :-) Po tomto útoku se rozhodla přestěhovat a přesunout část muzea do Švédska, kde žila osm let. Nebyla schopna čelit "novému" Berlínu. V roce 2002 se vydala na dovolenou do Berlína a v zahradě muzea dostala infarkt a na místě zemřela.

V divadelní hře hraje všechny role jeden herec - Jefferson Mays - a vede si úžasně. Celá hra je složena z autentických rozhovorů, které autor s Charlotte vedl, z jejich korespondence a z jeho korespondence s přáteli v New Yorku. Na samý závěr zní ze starého gramofonu (pochopitelně zvukařským trikem) skutečná páska s jejich prvním rozhovorem a v tu chvíli si člověk uvědomí, že táž slova slyšel na úplném začátku hry v podání herce.

Celé hře dodává další kouzlo právě perspektiva naivního Američana, který, jak sám říká, ani nevěděl, co je to studená válka dokud neskončila. Propadá kouzlu příběhu, bezradně trpí, když se objeví Charlotiny spisy Německé státní policie, strašně chce věřit jejímu příběhu a nakonec tři dny po její smrti dostává obálku, kterou Charlotte poslala pár dní před tím, než umřela, s její fotkou z dětství, kde sedí jako malý chlapeček na lavičce v berlínské ZOO a objímá každou rukou jedno lvíče, které se mu packou opírá o nohy.

Je to hra o dilematech přežití, pro která se jen těžko hledají v západních demokraciích paralely. Pobavila mě a rozesmutnila zároveň. Měl jsem pocit, že se na ni Američané dívají jako na podívanou, ale nepociťují tu hlubokou emocionální reakci a pouto člověka, který žil v prostředí, kde je podobných příběhů přehršel. Tak jako pro nás, na druhou stranu, je Čaroděj ze země Oz jenom pohádka...

Snažil jsem se vysvětlit Hoangovi - myslím, že ne úplně úspěšně - ten pocit ztráty, který člověk cítí s nástupem amerikanizace západní Evropy. Ve hře je to krásně popsáno ve chvíli, kdy Charlotte v devadesátých letech navštivuje západní Berlín a když s ní německá televize typu MTV dělá rozhovor. Shodou okolností jsme byli v neděli na dim sum s jednou kamarádkou, za kterou přijel její kolega z Berlína. Postavu Charlotte znal a říkal, že ji měl rád, že byla "legrační, když seděla jako staromilská dáma, vyprávěla své příběhy a dělala pukrle."

Myslím, že jsme byli za utrpení totality odměněni darem právě takových ryzích příběhů zrozených ve specifických poměrech dané doby a do budoucnosti nejspíš nepřenositelných. Když se člověk prochází po Praze, tak podobné postavičky stále ještě potkává a ze zdí starých domů cítí jejich příběhy. Obávám se ale, že tohle všechno odvál čas a pokud ještě neodvál, tak časem odvane a nahradí příběhy postmoderními. Přesto bych si přál, aby tuhle hru uvedli v Praze. Představuji si, jak by hlavní roli hrál Jaroslav Čejka. A vím, že přestože teď žiju za Oceánem, mé srdce patří staré Praze. Když jsem se poprvé vrátil z New Yorku, hrozně jsem si přál, aby byla Praha trochu jako New York. Časem jsem se ale naučil toužit po ní takové, jaká je a chvíle, kdy začne připomínat New York se naopak hrozit...

Archiv blogu