Blog jsem zakládal, když jsem žil v New Yorku, abych hromadně posílal kamarádům zprávy, co se děje za velkou louží. Po mnoha přílivech a odlivech jsem napevno zakotvil v matičce Praze a vybudoval si nový mikrosvět, ze kterého zase občas vyšlu zprávu... Můžete se mi ozvat na michalginter gmail com.

pondělí, dubna 28, 2008

Proč se střílí do tlumočníků?

Text malého zamyšlení, které si ve zvukové verzi můžete stáhnout z mého podcastu.

V poslední době jsem v médiích zaznamenal několik narážek na ty strašné bruselské tlumočníky. Protože mimo jiné tlumočím i v orgánech Evropské unie, říkal jsem si, že by pro Vás mohlo být zajímavé podívat se mýma očima na věc z druhé strany.

Na jednom z prvních zasedání jedné pracovní skupiny Rady po našem vstupu do Evropské unie jsem si všiml, že když jsem tlumočil z češtiny do angličtiny, slyšel jsem ve svých sluchátkách kromě českého delegáta ze sálu i ozvěnu toho, co jsem anglicky řekl před půl vteřinou. Jak vám to přiblížit? Zkuste si v počítači pustit nahrávací software s příposlechem ve sluchátkách a nastavit si velké echo. Nasaďte si sluchátka a mluvte do mikrofonu. Získáte alespoň přibližnou představu, proč mě to rušilo a místy vyvádělo z konceptu. Považoval jsem to za technický problém a o přestávce jsem se vydal za zvukařem. Ten mi vysvětlil, že pravděpodobně mikrofon řečníka chytá trochu zvuku z nedaleko umístěných sluchátek, na kterých je naladěný anglický kanál. Tak jsem se poprvé seznámil s funkcí porovnávače, kterou jsem z pražských konferencí neznal.

„Porovnávač“ je přezdívka, kterou používám pro člena delegace, který dostal za úkol kontrolovat anglickou verzi vystoupení našeho delegáta. „Porovnávač“ má nezáviděnihodnou práci, i když česká kabina tlumočí do angličtiny. Učím simultánní tlumočení a musím se přiznat, že poslouchat jedním uchem originál a druhým tlumočení některého ze studentů či studentek je občas více vyčerpávající než kdybych sám tlumočil. A to si můj mozek po mnoha letech na tuto jazykově schizofrenní činnost zvykl. O co těžší a nezáviděnihodnější je pozice porovnávače, když česká kabina tlumočí například do francouzštiny a on poslouchá anglickou kabinu, která používá naši francouzštinu jako pilotní jazyk a tím pádem je často o více než větu pozadu.

Porovnávač není specifikem jen českým, nýbrž vyskytuje se ve většině delegací nově přistoupivších členských států. Mezi delegacemi etablovanějších členských států už ho většinou nenajdete. Není ani specifikem posledních dvou rozšíření Evropské unie. Bavil jsem se onehda s anglickou kolegyní, která tlumočí mj. z dánštiny. Z dánštiny složila zkoušku čerstvě po přistoupení Dánska a také byla nějakou dobu pod drobnohledem dánského porovnávače. Občas se ještě vyskytne porovnávač finský, ale stává se ohroženým druhem.

Pilotní jazyk? Máte pravdu … možná bych měl na začátek vysvětlit, jak to vlastně funguje na zasedání, kde se tlumočí třeba do dvaadvaceti jazyků. Na takovém zasedání bude v zásadě dvaadvacet tlumočnických kabin po třech tlumočnících. Jednou z těchto dvaadvaceti kabin bude i kabina česká se třemi tlumočníky. Z nejfrekventovanějších jazyků by měli být schopni tlumočit z těchto tří alespoň dva, protože se může stát, že se tímto jazykem mluví příliš dlouho vkuse na to, aby to mohl bez úplného vyčerpání přetlumočit jeden člověk. Aby se ze všech jazyků mohlo tlumočit do všech jazyků přímo, musela by mít každá kabina ne tři tlumočníky ale podle mého odhadu alespoň sedm – a jistě si dovedete představit, co by to stálo. Podle mého soukromého odhadu se v lepším případě zhruba třetina příspěvků tlumočí přes jiný jazyk – říkáme tomu přes pilotáž. Pilotáž není ze své podstaty ideální, ale při takovémto počtu jazyků je z praktických důvodů nevyhnutelná. A navíc většinou bez problémů funguje. Při používání pilotáže platí, že každý jazyk musí být v každé chvíli pokryt minimálně dvěma lidmi a tlumočení z jakéhokoli jazyka do jakéhokoli jiného jazyka by mělo jít maximálně přes jednu pilotáž, aby nebyla tichá pošta. Dám vám ještě konkrétnější případ. Řekněme, že na konkrétním zasedání je v české kabině tým, který je schopen tlumočit přímo z angličtiny, francouzštiny, polštiny, italštiny, španělštiny a řečtiny. Vystoupí-li dánský řečník, bude do češtiny tlumočen přes jeden z těchto jazyků. Někdy je přímé tlumočení z dánštiny k dispozici ve více než jednom z „našich“ jazyků – třeba ve francouzštině a angličtině. Jindy máme k dispozici pouze jednoho pilota, protože ostatní kabiny, které tlumočí z dánštiny, tlumočí do jazyků, kterým nerozumíme. Jak ale poznáme, že anglická kabina tlumočí z dánštiny přímo? Jednoduše… na svých tlumočnických konzolách máme display, na kterém si navolíme všechny jazyky, ze kterých pracujeme. Pakliže třeba anglická kabina tlumočí z dánštiny přímo, objeví se mi u ní plus. Když sama pracuje z pilotáže, objeví se mi u ní mínus.

Přirozeně platí, že čím déle je stát v Unii a čím déle je jeho jazyk používán na zasedáních, tím více tlumočníků se ho naučí a tím více kabin ho tlumočí přímo. Pakliže se v týmu nenajdou alespoň dvě kabiny, které by byly schopny z nějakého jazyka tlumočit – což je často případ nově přistoupivšich členských států, včetně Česka – tlumočí jeho kabina, v našem případě česká kabina, svého delegáta do některého jiného jazyka. Vraťme se ale k našemu zasedání. Řekněme, že v německé kabině sedí německý kolega, který složil zkoušku z tlumočení z češtiny a bude tedy tlumočit českého delegáta do němčiny. Aby byla splněna zásada, že každý jazyk pokrývají minimálně dva tlumočníci, jeden z českých tlumočníků je pověřen, aby tlumočil z češtiny do jiného jazyka, v tomto případě řekněme do francouzštiny. Ostatní kabiny budou tlumočit do svých jazyků buď z francouzštiny nebo z němčiny. Toto dvojí pokrytí je důležité mimo jiné proto, že by se mohlo stát, že jeden z těchto dvou tlumočníků je na toaletě právě ve chvíli, kdy hovoří česká delegace. Než na toaletu odejde, ujistí se, že kolega pracující z češtiny je v německé kabině přítomen.

Naplánovat správně tlumočnické týmy na všechna zasedání, která v daný den probíhají, je obrovská věda. Často se stane, že když onemocní jeden tlumočník, vyžádá si to lavinovou změnu v několika týmech. Třeba byl totiž jedním ze dvou tlumočníků, kteří pokrývali jeden konkrétní jazyk a jiného tlumočníka se stejnou jazykovou kombinací nemají k dispozici. A následně vás třeba ráno čeká nepříjemné překvapení, když zjistíte, že jste se připravili na zasedání veterinářů a byli jste převeleni na trestní právo, protože některý kolega onemocněl. Nedá se nic dělat – nastoupíte na nové působiště, okopírujete si od kolegů přípravu a snažíte se rychle za pochodu alespoň zběžně přečíst probíraný materiál.

Ale zpátky k porovnávačům. Jak jsem řekl, porovnávač se většinou – dle mého pozorování – vyskytuje v evropské Radě v delegacích nedávno přistoupivších členských států. Zpočátku bývali funkcí porovnávače pověřování I asistenti poslanců evropského parlamentu, ale poslední dobou se mi zdá, že už mají na práci něco důležitějšího. Vidím pro to několik důvodů. Tím nejprozaičtějším možná bude poznání, že se čeština netlumočí jen do angličtiny nebo jen přes angličtinu. Dojde-li tedy ke kiksu při tlumočení do angličtiny, nemusí to ještě vůbec znamenat, že tentýž kiks byl replikován do dalších jazyků nebo že se ho dopustil český tlumočník. Druhý důvod je asi spíše psychologický a váže se k pocitu, že evropský poslanec působí ve svém domácím prostředí, jehož součástí jsou I tlumočníci. Tento důvod má druhotnou souvislost s daleko menší rozšířeností porovnávačů na konferencích pořádaných v Praze, byť na těchto konferencí často v Praze vystupují stejní nebo srovnatelní úředníci jako v Bruselu a tlumočí na nich stejní nebo srovnatelní tlumočníci. V Praze má totiž česká strana pocit, že si tlumočníky vybrala a najala sama a že má tedy tlumočení pod kontrolou. Zatímco když přijede na jednání do Bruselu, tlumočníky jí tam najal a vybral někdo jiný. Už to může vyvolávat apriorní nedůvěru a dal by se tím vysvětlit neporovnatelně vyšší výskyt porovnávačů v Bruselu oproti Praze. A je-li daný činitel Euroskeptikem, což je v případě České republiky nezřídka pravda, jeho apriorní nedůvěra k „bruselskému“ tlumočníkovi se může ještě prohloubit – vnímá ho jako pěšáka z druhé strany barikády – navíc na té druhé straně barikády stojí ten Brusel, ta Evropská unie, která nám něco nařizuje a před kterou musíme bránit své národní zájmy. Pozoruhodným příkladem je osobní zkušenost, že tentýž činitel se chová úplně jinak ke stejnému či srovnatelnému tlumočníkovi na zasedání v Bruselu a na kontrolní misi v Praze, byť v obou případech byl tento tlumočník najat z Bruselu.

Dobrá, tím bych si mohl vysvětlit rozdílný přístup k tlumočení do češtiny v Praze a v Bruselu, přestože toto tlumočení často obstarávají stejní lidé a přestože je dle mého nejlepšího vědomí a svědomí co do kvality srovnatelné. Ale proč je přítomnost porovnávačů a ohnivá kritika tlumočení specifikem nových členských států? Napadá mě, že možná proto, že delegace z etablovanějších členských států – podobně jako Europoslanci - nevnímají Brusel jako něco externího, jako druhou stranu barikády. Zvykli si vnímat své působení v Bruselu jako přirozenou další vrstvu svého působení ve svém hlavním městě. Brusel pro ně není cizím a nepřátelským prostředím – cítí se tam v pohodě a doma. Vnímáte to z jejich nenuceného, volného vystupování – mluví z patra, improvizují, vtipkují a už si vlastně ani nepamatují, že během prvních let tam nikoho neznali, křečovitě četli doma připravená stanoviska a vedle nich seděl porovnávač. Přijali vnitřně způsob komunikace, který v orgánech Evropské unie funguje a jehož je tlumočení součástí. Oprostili se od původních představ, že by to mělo všechno běžet v angličtině, protože by se přece všichni nějak domluvili. Ono se totiž stává, že i když mluvíte jedním jazykem, ne vždy si hned napoprvé rozumíte. I když mluvíte svou mateřštinou, natož pak cizím jazykem. Zvykli si, že když dojde k nedorozumění – ať už proto, že se špatně vyjádřili, nebo že špatně rozuměli nebo že se něco nepovedlo jejich tlumočníkům – nic se neděje. Prostě se to vysvětlí, řekne se to ještě jednou a jede se dál. Platí to i pro jejich tlumočníky – nejsou v defenzívě, netrvají na své neomylnosti a v prostředí vzájemné důvěry a tolerance se jim pracuje ve větší pohodě. Tato vzájemná důvěra a pohoda se nedá naordinovat nebo nadirigovat. Je výsledkem letitých zkušeností – dobrých I horších – ale hlavně zkušeností toho, že není prohlášení, které by se nedalo dovysvětlit či vzít zpět a hlavně, že Evropská unie není pole, které zaminoval nějaký neviditelný protivník v očekávání vašeho prvního chybného kroku.

Vnímám ještě jeden důvod, na který mne trochu bolestně upozornila jedna kolegyně a známá. Není odtud, ale nějakou dobu v Praze žila, umí velmi dobře česky a z češtiny tlumočí. Bavili jsme se o jednom článku o českých tlumočnících a ona mi říkala: víš, já mám Čechy strašně ráda, ale pořád mě překvapuje nepřejícnost, podezíravost a agresivní nekonstruktivní kritika, se kterou jsem se tam setkala. Takové to „ať sousedovi zdechne koza.“ Trochu se mě zabolelo, že tuhle větu zná a už už jsem se chystal říct, že v její zemi jsou přece lidi určitě taky nepřejícní, podezíraví a ve své kritice agresivně nekonstruktivní. Kousnul jsem se do jazyka a na chvíli jsem se zamyslel. Víš, řekl jsem jí, u nás za totality lidi měli takovou zkušenost, že se na dobře placená a privilegovaná místa dostávali lidé většinou protekcí a ne na základě svých schopností. Takže dodnes možná předpokládají, že když je někdo úspěšný nebo dobře ohodnocený, není to jeho zásluhou. A máš pravdu, že ses u nás už jako dítě velmi rychle naučila, že chyba a nedokonalost je nepřijatelný projev slabosti, který může být kdykoli cílem zničujícího útoku. A tak než poukáže někdo na tvou vlastní nedokonalost, musíš rychle zaútočit na nedokonalost někoho jiného, abys tím odvedla pozornost od vlastní nedokonalosti.

Tohle je michodem věc, kterou myslím máme velmi hluboko v sobě. Když jsem se přestěhoval do Spojených států, brzo jsem si všimnul, s jakou samozřejmostí průměrný Američan – třeba můj partner nebo moji kamarádi – řekne: promiň, udělal jsem chybu. Konec diskuse, jede se dále. Dnes po letech na tento kontrast narážím I doma – můj přítel se sice narodil českým rodičům, ale v Kanadě, kde také vyrostl. V samozřejmém přijímání nedokonalosti – vlastní i cizí – vidím hlubokou civilizační propast mezi mnou a jím, ale také třeba mezi ním a jeho rodiči. Svádím s ní každodenní boj, ve kterém každodenně vítězím i prohrávám. Třeba to máte taky tak.

Mimochodem, onehda jsem slyšel jednoho českého novináře okomentovat karambol skvělého jezdce Lewise Hamiltona slovy: no jo, Hamilton neumí řídit.

Ale zpátky k tématu. Z toho, co jsem vypozoroval, nás tato propast dělí nejen od Spojených států, ale i od mnohých evropských zemí, které leží od nás na Západ. A tak se teď sebevědomě obleču do západoevropského kabátu a prohlásím: kdo tvrdí, že dělá vždy svou práci dokonale, buď vědomě lže nebo mu chybí schopnost sebereflexe.

Pravda, celou dobu dneska trochu paušalizuju, protože si v tomto případě bez této berličky nevystačím. Chtěl bych to částečně napravit nedávným zážitkem z jedné schůze jedné pracovní skupiny Rady v Bruselu. Česká delegace sedívá vedle delegací švédské a francouzské. Ve skupince nenuceně konverzující před začátkem jednání před těmito místy jsme nebyli z dálky schopni vizuálně identifikovat našince. Před tabulku Česká republika nakonec usedla mladá dáma. Pokývla našim směrem a nasadila si sluchátka. O přestávce za námi přišla – to je príma, říká, že to můžu poslouchat česky. Zatím jsme tady češtinu nemívali. Díky, jde Vám to pěkně. Jenom abyste věděli – tomuhle jsme zvyklí říkat takhle a ne takhle. Aha, děkujeme za radu – my na to - když už jsme u toho: nevíte, jak se odborně česky říká tomuhle? Zamyslela se a říká: počkejte, sami jsme si to ještě úplně nevyjasnili. Ale říkejte tomu takhle. Poděkovali jsme jí a popřáli jsme si pěkný zbytek dne. A po té přestávce se nám tak hezky pracovalo.

Archiv blogu