Vloni v létě jsem si po odchodu z obřadní síně Vinohradského hřbitova uvědomil předěl, který existuje mezi dvěma generacemi pražských tlumočníků. Jsou ti, kteří znali Marcelu Sochorovskou-Jílkovou a ti, kteří ji neznali. Počítal jsem se k té "starší generaci." Včera jsem dostal zprávu o úmrtí další krásné ženy, která se pojila s tlumočnickými osudy dvou generací - té před rokem 1968 a té těsně po roce 1990. Jmenovala se - jak divné je použít minulý čas - Zuzana Libichová.
Těm z Vás, kteří ji znali, netřeba připomínat její přínos českému tlumočení. Dovolím se s ní rozloučit vzpomínkou spíše osobní.
Se Zuzankou jsem se poprvé setkal na katedře tlumočení a překladu, kde mě naučila konsekutivní tlumočení. O pár let později se mi stala skvělou kolegyní a mentorem a jak čas plynul i dobrou známou a kamarádkou. Obdivoval jsem její širokou jazykovou kombinaci, její schopnosti a její skromnost. Vážil jsem si jí pro houževnatost, se kterou žila svůj nelehký ale plný život. Cenil jsem si jejího přátelství. Bydlela kousek ode mne, na náměstí Jiřího z Lobkovic. Býval jsem u ní častým hostem.
Se sestrou jsme ji občas navštěvovali i v domově s pečovatelskou službou v Mnichově, kam se uchýlila poté, co u ní zjistili Alzheimerovu chorobu. Vzpomínám si na jeden z jejích posledních lucidních týdnů, kdy jsme ji odvezli na vozíčku na oběd do zahradní restaurace v blízkém parku. Pamatuji si, jak jí chutnal dezert.
Když jsem ji navštívil naposledy, dávala najevo, že mě ráda vidí, i když jsem si nebyl jistý, zda věděla kdo přesně jsem. Její duše už byla jinde, jen se chvilkami vracela mezi nás. Nejvíce reagovala na zmínky o Praze a o tlumočení. Seděl jsem vedle jejího lůžka. Povětšinou jsme oba mlčeli a v pozadí hrála televize. Tušil jsem, že ji vidím naposledy.
Zuzanko, zapálil jsem za Vás svíčku a připíjím Vám archivním francouzským červeným. Vím, že by Vám chutnalo.
pondělí, října 30, 2006
Ďábel nosí Pradu
Jestli chcete vědět, co se mi nelíbilo na New Yorku, zajděte si na film Ďábel nosí Pradu. Je-li něco ve Spojených státech vývar, v New Yorku to bude silný vývar a v korporátním New Yorku z toho vznikne consommé. Jsi-li nový a nezasvěcený a chceš-li to někam dotáhnout ve městě a zemi posedlými úspěchem a celebritami, přetrp nejprve několik let jako osobní asistent - rozuměj otrok - někoho slavného a postupně se ti začnou otevírat dveře.
Kostra příběhu je jednoduchá. Andy je začínající novinářka, která si hledá práci v New Yorku. Shodou okolností dostane nabídku na přijímací pohovor. Uchází se o místo osobní asistentky šéfky velkého módního časopisu Runway, Mirandy Priestley. Miranda je něco mezi Cézarem, Stalinem, Napoleonem a markýzem de Sade. (Každý z nich měl jistě své slabé chvilky, což taky ve filmu uvidíme). Andy chápe, že jestli tu práci dostane a rok to vydrží, budou jí dveře do ostatních redakcí otevřeny. Takže i když ji móda a její svět vůbec nezajímá, zatne zuby a pustí se do práce. Práce ji zahlcuje ale také pohlcuje. Mění se před očima nejen nám, ale i svým kamarádům a svému příteli. Mění se před očima i své šéfové, která v ní začíná vidět kousky sebe sama. Až se jim oběma rozpadne vztah, Andy si uvědomí, že tudy cesta nevede... a dá výpověď.
Film je propracovaný do posledního detailu. Výborně napsaný příběh, hluboce prokreslené postavy, nenucené dialogy, přirozené herecké výkony, reálný základ (film vychází z knihy bývalé asistentky šéfky Vogue). Slabší odvar Andy a Mirandy jsem v New Yorku viděl na vlastní oči, o trochu silnějších odvarech jsem tam slyšel od svých známých.
Byl jsem nadšen postavou Nigela, který nám celý film ukazoval, že přesně ví, která bije. Že prostě přistoupil na pravidla korporátní hry. Asistenti totiž nejsou naivní využívané chudinky. Nekupují zajíce v pytli. Vědí, že jim zvučné jméno v životopise opravdu otevře dveře do lepších zaměstnání.
Film výborně popisuje ikony velkých korporací, pro které je každý člověk (snad kromě osobního asistenta bez ambicí) potenciálním nepřítelem. Lidí s podobnými schopnostmi by se jistě našlo hodně, zvláště pokud bychom jim dali stejnou podporu a stejný rozpočet. Do své pozice se dostali - minimálně v přeneseném slova smyslu - přes mrtvoly. Aby dokazovali svému okolí a sobě sama svou důležitost a nenahraditelnost, vytvářejí si auru kaprice a chovají se ke svým asistentům jako k otrokům. Využívají toho, že každý aspirující otrok ví, že se o jeho místo porve deset dalších, takže si mohou dovolit prakticky cokoli.
Pochopitelně existují vrcholoví manažeři, kteří k životu přistupují úplně jinak. Ale o nich tento film není.
Kostra příběhu je jednoduchá. Andy je začínající novinářka, která si hledá práci v New Yorku. Shodou okolností dostane nabídku na přijímací pohovor. Uchází se o místo osobní asistentky šéfky velkého módního časopisu Runway, Mirandy Priestley. Miranda je něco mezi Cézarem, Stalinem, Napoleonem a markýzem de Sade. (Každý z nich měl jistě své slabé chvilky, což taky ve filmu uvidíme). Andy chápe, že jestli tu práci dostane a rok to vydrží, budou jí dveře do ostatních redakcí otevřeny. Takže i když ji móda a její svět vůbec nezajímá, zatne zuby a pustí se do práce. Práce ji zahlcuje ale také pohlcuje. Mění se před očima nejen nám, ale i svým kamarádům a svému příteli. Mění se před očima i své šéfové, která v ní začíná vidět kousky sebe sama. Až se jim oběma rozpadne vztah, Andy si uvědomí, že tudy cesta nevede... a dá výpověď.
Film je propracovaný do posledního detailu. Výborně napsaný příběh, hluboce prokreslené postavy, nenucené dialogy, přirozené herecké výkony, reálný základ (film vychází z knihy bývalé asistentky šéfky Vogue). Slabší odvar Andy a Mirandy jsem v New Yorku viděl na vlastní oči, o trochu silnějších odvarech jsem tam slyšel od svých známých.
Byl jsem nadšen postavou Nigela, který nám celý film ukazoval, že přesně ví, která bije. Že prostě přistoupil na pravidla korporátní hry. Asistenti totiž nejsou naivní využívané chudinky. Nekupují zajíce v pytli. Vědí, že jim zvučné jméno v životopise opravdu otevře dveře do lepších zaměstnání.
Film výborně popisuje ikony velkých korporací, pro které je každý člověk (snad kromě osobního asistenta bez ambicí) potenciálním nepřítelem. Lidí s podobnými schopnostmi by se jistě našlo hodně, zvláště pokud bychom jim dali stejnou podporu a stejný rozpočet. Do své pozice se dostali - minimálně v přeneseném slova smyslu - přes mrtvoly. Aby dokazovali svému okolí a sobě sama svou důležitost a nenahraditelnost, vytvářejí si auru kaprice a chovají se ke svým asistentům jako k otrokům. Využívají toho, že každý aspirující otrok ví, že se o jeho místo porve deset dalších, takže si mohou dovolit prakticky cokoli.
Pochopitelně existují vrcholoví manažeři, kteří k životu přistupují úplně jinak. Ale o nich tento film není.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)