Smutné dopoledne

Je to jako z pohádky, kterou napsal Oscar Wilde. Princ a princezna se dlouhá léta protloukali životem a zdolávali jednu překážku za druhou. Když jim bylo kolem čtyřiceti, potkali se, zamilovali se a jestli neumřeli... a v tom je právě ten problém. Princezna dostala rakovinu, rok s ní bojovala a dneska jsem jí šel na pohřeb. Jmenovala se Marcela – jako moje máma.

Oblékl jsem si na pohřeb Albertovu košili. Je mi kapánek velká, ale pod sakem to není vidět. Chtěl jsem ji mít u sebe jako talisman. Vždyť při pohledu na čiré zoufalství člověka, který přišel o svou nejbližší osobu, se ti podlomí kolena.

Když si troufneš pustit druhou bytost hlouběji než kam sahají lidská slova, když máš odvahu záviset, prožiješ si ve chvíli, kdy se za rakví zatahuje opona možná obdobu toho, co jsi cítil jako kojenec, když od tebe poprvé odcházela matka, bez které jsi ještě nedokázal vnímat svět. Nepamatuješ si na to a nemáš pro to slova, ale víš, o čem to je... ten z nitra se deroucí neutišitelný preverbální výkřik.

Paní Madrigal z Maupinových „Tales of the City“ řekla, že s věkem ztráta není o nic lehčí, jen povědomější...