Blog jsem zakládal, když jsem žil v New Yorku, abych hromadně posílal kamarádům zprávy, co se děje za velkou louží. Po mnoha přílivech a odlivech jsem napevno zakotvil v matičce Praze a vybudoval si nový mikrosvět, ze kterého zase občas vyšlu zprávu... Můžete se mi ozvat na michalginter gmail com.

úterý, února 28, 2006

Brokeback Mountain – Zkrocená hora a černá panenka

O víkendu dorazil v předpremiéře do Prahy film Anga Leeho „Brokeback Mountain,“ nazvaný česky trochu záhadně „Zkrocená hora.“ Když se můj přítel Albert o filmu před několika měsíci poprvé doslechl, stáhnul z internetových stránek New Yorkeru jeho literární předlohu, stejnojmennou povídku od Annie Proulx. Z půlhodiny čtení jsem se vzpamatovával i po dvou panácích a horké vaně celý zbytek odpoledne.

Jsme na ospalém, tmářském americkém venkově a píše se začátek 60. let minulého století. (Mě ještě čeká dalších deset let na houbách.) Jack a Ennis, dva mladí honáci dobytka na mizině, najdou příležitostnou práci pasáků ovcí na hoře Brokeback. Jack má spát ve stanu v údolí, Ennis má nelegálně přespávat u ovcí na pastvině a hlídat je před útoky divé zvěře.

Příběh se line pomalu a poklidně jako proud pasoucích se ovcí. Ennis vysoko ze svahů pozoruje blikající světélko ohně u Jackova stanu v údolí. Jack každé ráno a večer pozoruje pomalinku se přibližující tečku na horizontu, když Ennis sestupuje do údolí, aby se najedl a umyl. Sbližují se stejně pozvolna ale nezadržitelně, až jednou v noci Ennis za ovcemi neodjede. Jack roztočí vír vášně, kterému se oba, byť každý svým vlastním způsobem, oddají. Jsou uprostřed lidupusté divočiny; nemá je kdo soudit. Každé léto ale končí; toto ukončila vysokohorská sněhová vánice už na přelomu července a srpna.

Když Jack odjíždí, Ennis nepřislíbí další setkání. Loučí se nonšalantně, ale za rohem praskne jako přetlakovaný hrnec, ve kterém dusil své vlastní srdce. Vyzvrátí ho na ulici. Pak už se může vrátit domů, oženit se a mít v těsném závěsu dvě děti.

Jack se po návratu domů snaží neúspěšně navázat vztah s mužem, ale časem rezignuje a také se ožení. Po čtyřech letech se Jack a Ennis znovu sejdou a vášeň opět propukne.

Jack a Ennis se následujících patnáct let scházejí na více méně pravidelných rybářských výletech, při kterých udice neopustí kufr jejich auta. Jack sní o společném životě na ranči u svých rodičů, Ennis však nikdy nepřipustí, že si zaslouží více než jen kamaráda, který je mu příležitostným údržbářem. Zoufalý Jack, kterému občasný úlet v horách nestačí, sice nedokáže Jacka opustit, ale po mnoha letech nakonec naváže vztah se ženatým sousedem.

Dvouhodinový film poskytuje více prostoru než dvacetistránková povídka a Ang Lee jej vyplnil vedlejší linií příběhu Jackovy a Ennisovy manželky. Je to pozoruhodné už tím, že spisovatelka – žena se soustředila na příběh dvou mužů a režisér – muž k tomu doplnil příběh jejich dvou žen.

Ennisova manželka Alma je prostá venkovská žena. Jejímu muži má přijet dávný kamarád. Ennis, oblečený ve své nejlepší košili, přešlapuje jako kočka na horké střeše, kouří jednu cigaretu za druhou a když u domu zaparkuje Jackovo auto, vyběhne jako smyslu zbavený. Ještě v kosti drtícím objetí zatlačí Jacka do průjezdu a začne jej vášnivě líbat. Alma to nechtěně zahlédne. (Žena sedící vedle nás v kině pronese: „Týýý vole!“) Ennis jí oznámí, že jdou na panáka a že se možná vrátí pozdě. Poslední zoufalý pokus: „Ennisi, přivez mi cigarety.“ „Máš ještě jednu krabičku v mojí košili v ložnici“ a Jack s Ennisem se s plynem na podlaze řítí k nejbližšímu motelu. Vrátí se ráno. Jack čeká u auta, Ennis si jde sbalit pár věcí na rybářský výlet. Alma ještě uvidí pick-up mnohokrát zajet za obzor jejího bortícího se světa, než se po letech odhodlá zažádat o rozvod. Ennisovi ale řekne, že o jeho vztahu s Jackem věděla až po několika dalších letech, když už je znovu vdaná. Chce, aby se znovu oženil. Nejspíš nikdy nepochopila, že chyba nebyla v ní…

Lureen – žena, která klofla Jacka v baru a následně si ho vzala – je cílevědomá, sebevědomá jezdkyně rodea z bohaté rodiny. Nejspíš jí zatikaly biologické hodiny. Dokud si Jack nezíská její respekt tím, že se postaví jejímu hrubiánskému otci, chová se k němu jako k atraktivnímu šeku za mateřství. Výhodou pro Jacka je, že mu kromě životního stylu, o kterém mohl dříve jen snít, dává přídavkem i dost svobody. O Jackově „přátelství“ s Ennisem má asi své pochybnosti, ale nevidíme ji ve chvílích, ve kterých je řeší, dokud jí nezatelefonuje Ennis. Pohled, který poslal Jackovi se vrátil opatřen razítkem „adresát nežije.“

Lureen klidným hlasem rytmicky nejspíš po sté opakuje nepravděpodobný příběh Jackova smrtelného úrazu a po tváři jí tečou slzy. Lureen ví, s kým mluví a Jack ví, co se stalo. Než Ennis zavěsí, Lureen mu ještě stačí říct, že si Jack přál, aby byl jeho popel rozprášen na hoře Brokeback. Jejich telefonický rozhovor patří mezi nejpůsobivější momenty celého filmu.

Ennis odjíždí za Jackovými rodiči požádat o popel. Jackův otec mu jej nevydá; chce, aby byl Jack „pohřben“ v rodinném hrobě. Těžko říct, kolik toho ví. Jackova matka nabídne Ennisovi, aby se šel podívat do Jackova bývalého dětského pokoje. Ve skříni za komínem najde ramínko se dvěma do sebe vloženými košilemi, které to první léto nosívali. Ennis košile snese dolů, posunkem se zeptá, jestli si je smí odnést a Jackova matka mu je zabalí do papírového sáčku. Kurva, ještě teď mi tečou slzy, když si na tu scénu vzpomenu. Klobouk dolů, s působivější symbolikou jsem se ještě nesetkal.

Zničený ani ne čtyřicátník Ennis to prostě zabalí. Přežívá někde v přívěsu se vzpomínkami a mučivou představou toho, co mohlo být. Film končí náznakem, že Ennis možná dokáže otevřít své zlomené srdce alespoň své dospělé dceři.

Děkoval jsem nepřebernosti moderní filmové techniky za dlouhé závěrečné titulky, během kterých se mi tíha tohoto filmu posunula dostatečně blízko k těžišti, abych mohl vstát a odejít.

Viděl jsem mnoho filmů o nenaplnění osudové lásky. Přemýšlel jsem, proč na mě tento zapůsobil silněji než jiné. Nacházel jsem spoustu objektivních, estetických důvodů. A potom jsem si vzpomněl na několik let starou zprávu z amerických televizních novin. Někdo vyrobil pro černošské holčičky černou panenku, která jim rozzářila očička více než barbína. Mí známí se tehdy dělili do dvou skupin. Jedni se divili, proč je v dnešní multikulturní společnosti potřeba vyrábět černé panenky. Druzí se divili, proč to někoho nenapadlo dřív.

Ano, ve své univerzální rovině na mě zapůsobí každý dobře napsaný tragický milostný příběh. Tento ale zapůsobí silněji, protože si jako ta černošská holčička nemusím hrát s panenkou, která se mi nepodobá a podobat nemůže. Sedím v kině vedle svého partnera a společně sledujeme tragický příběh dvou mužů, kteří měli menší štěstí než my dva.

Než jsem si přečetl diskusní fórum na internetových stránkách filmu, viděl jsem v Brokeback Mountain tak trochu Romea a Julii – starý tragický příběh, který sice není vzdálen stovky let, ale dnes by jistě nebyl tak bezvýchodný, alespoň ne v našem časoprostoru. Potom jsem se ale začetl do desítek vzkazů, ve kterých muži z dnešní doby psali o svých „Ennisech“ a rozpomněl jsem se.

Ano, v Brokeback Mountain se odehrává příběh, který se mohl stát i mně. Třeba tehdy, když jsem se počátkem devadesátých let chtěl „stát heterosexuálem“ a oženit se. Nebo tehdy, když jsem měl daleko později krátký vztah se ženatým mužem, který jsem rychle opustil možná proto, že jsem otrlejší než Jack, ale určitě taky proto, že jsem věděl, že můžu mít víc.

Zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že býval také ochoten zaprodat sám sebe, aby se zařadil do legitimní většiny. A nebylo to před sto lety.

Jsem rád za tuto „černou panenku.“ Kdybychom ji měli už jako malí kluci, bylo by méně Jacků a Ennisů. A bylo by jich ještě méně, kdyby dnešní Jackové a Ennisové věděli, že jsou sice v menšině, ale můžou si ten svůj statek postavit. Nestačí, že je za to nikdo nezabije. Měli by vědět, že když se Jackovi něco stane, pustí Ennise bez keců do nemocnice. A že když Ennis zemře, Jack nebude muset kromě zármutku řešit i to, že ho ze statku jako nepříbuznou osobu vypakují. A když se přes to všechno nějaký Jack a Ennis rozhodnou, že se raději ožení a budou udržovat frustrující paralelní vztahy, bude mi jich sice trochu líto, ale papírový kapesník kvůli nim v kině nepromáčím.

sobota, února 18, 2006

Separační úzkost


downholstery.JPG
Originally uploaded by Michal Ginter.
Včera jsme dovezli Hynka a Picassa zpět ze psího hotelu; Viki je v poslední fázi hárání, už má po ovulaci, takže už více méně nic nehrozí. Hynkovi sice stále voní a pořád se snaží si ji předbíhat, ale ona ho s vyceněnými zuby odhání.

Hynek s Picassem odloučení snášeli dobře, protože byli ve smečce, ale Viki se poprvé od svých sedmi týdnů ocitla sama a nesla to velmi těžce.

Určité příznaky separační úzkosti jsme u ní už pozorovali dříve, ale protože měla vždycky s sebou doma další psy, neprojevovalo se to nijak drasticky.

Minulý týden jsem ji nechal na čtyři hodiny samotnou a abych zjistil, jak bude reagovat, nechal jsem na stole diktafon nastavený na hlasovou aktivaci. Výsledek? Kazeta plná jejího vřískání a takto dorasované dveře...

Až přestane hárat, začneme na tom trochu pracovat.

čtvrtek, února 09, 2006

Jsem strejda!

Právě jsem dostal SMS, že se mojí ségře po celodenním martýriu narodil syn Jakub. Nakonec mu museli pomoct císařským řezem, ale naštěstí jsou oba v pořádku. Fotky pochopitelně zatím nemám, ale určitě pošlu link na její stránky, až tam nějaké navěsí.

Archiv blogu