Včera jsme byli na festivalu krátkých filmů, které měly něco do činění s transgender. (Mimochodem, pokud na to ještě někdo nepřišel, tak když je slovo napsáno jinou barvou nebo tučně, tak se na něj dá většinou kliknout myší a prohlédnout si odkaz.) Náš kamarád Sean tam poprvé promítal svůj poslední krátký film.

Všimnul jsem si, že filmy buď natočené transsexuály nebo o transsexuálech - respektive transgender, ono to není jenom o pohlaví ale o společenské roli, což slovo gender vyjadřuje, zatímco slovo pohlaví ne - mají podstatně silnější politický tón než současné filmy o gayích nebo od gay tvůrců a jsou většinou biografické nebo autobiografické. Trans filmy mi připomněly gay tvorbu tak deset let zpátky. Prostě ještě nejsou součástí středního proudu. Je to pochopitelné - trans je méně než gayů, vytvářejí menší politický tlak, je jich méně vidět a mají jako komunita méně peněz (není mezi nimi tolik hollywoodských herců, průmyslníků, atd.) Pochopitelné, ale to neznamená, že je vše v pořádku.

Například tady v USA si drtivá většina transsexuálů musí platit operaci ze svého, byť jim pojiš'tovna zaplatí hormonální léčbu. Pokud vím, tak u nás si platí jenom elektivní plastickou chirurgii obličeje. Zákon, který zakazuje diskriminaci transgender lidí v New Yorku schválili teprve nedávno. V podstatě se čeká na to, až nějaký transsexuál zažaluje pojišťovnu a vyhraje a tak vznikne precedens.

Potom jsem si všimnul, že tady v New Yorku je v transgender komunitě daleko pestřejší škála lidí na stupnici od těch, vypadajících jako tradiční muž až k těm, kteří vypadají jako tradiční žena. Včera jsem napočítal asi tak pět, šest mezitypů. Mám pocit, že v Praze - alespoň jsem to tak vnímal a je možné, že se pletu - máme transvestity a transsexuály a že když se někdo vnímá jako transsexuál, tak se co nejrychleji snaží změnit v biologickou ženu se vším všudy. Tady jsem viděl celou škálu - sám nevím, jestli mám říkat muž nebo žena, tak se mnou mějte trpělivost; pokusím se popsat: muž bez líčidel a paruky v androgynní halence, černé sukni a vysokých kožených botech na třícentimetrovém podpadku - většinou se oblíká jako muž, cítí se zcela jako muž, ale se chce občas oblíct do sukně; muž v mužském oblečení, ale nalíčený a s prsy; muž ve velmi elegantním ženském oblečení, nalíčený, s vlastními "na ženu" učesanými vlasy, ale bez prsou; stará žena, u které by člověka nikdy nenapadlo, že kdysi byla muž; starý muž, u kterého by člověka nikdy nenapadlo, že byl kdysi žena; naprosto "žensky" vypadající člověk s penisem /ne že bych ten penis viděl, ale vím, že ho má a nechce se ho zbavit/ - prostě obrovská škála.

Po filmech byla krátká diskuse, ve které se mluvilo hlavně o následujícím paradoxu: transsexuálové často propadají stejnému binárnímu vnímání muž - žena, které má většinová společnost a následně se snaží, aby "ostatní nepoznali" nebo vytvářejí hierarchie, ve kterých ten, kdo vypadá více jako biologičtí příslušníci jeho vytouženého pohlaví je úspěšnější než třeba ten, který má hlubší hlas. Následně je těžké být autenticky tím, čím se člověk cítí a není dostatek prostoru pro různé odstíny mezi mužem a ženou. Pochopitelně je to taky tlakem většinové společnosti, která transsexuála přijme, až když "nejde poznat, že byl kdysi příslušníkem opačného pohlaví." Vůbec tohle rigidní mužsko-ženské vidění světa sem zavlekli kolonizátoři. Mnohé indiánské kmeny to vnímaly trochu jinak - existuje o tom spousta knih.

Myslím, že většinová společnost o hodně přichází, když se odmítá těmito mezistupni zabývat. Vždy't je to hrozně zajímavé. Na tom shromáždění hovořil jeden muž, který se narodil jako žena. V mládí se nejprve považovala za lesbičku. Pak začala přitvrzovat zevnějšek a považovala se za "butch" lesbičku - nechci říkat mužatku, protože to zní pejorativně, tak budu používat terminologii, kterou používají lesbičky. Následně si uvědomila, že je transsexuál a že se chce stát mužem a podstoupila operaci. Jako muž ale pořád zůstal feministkou a má pro to celou řadu důvodů. Viděl svět z obou stran. Například na vlastní kůži ucítil, že společnost se chová podstatně hůř k tlustým ženám než k tlustým mužům. Nebo zjistil, že když najednou patří k nejmocnější skupině populace /tedy bílý muž spíše než bílá butch lesbička/, lidi se k němu chovají úplně jinak v obchodech. A přitom je to pořád jeden a ten samý člověk.

Abych to uzavřel: po promítání jsme všichni zašli na pozdní večeři a byl to super zážitek.