Konec letního lenošení

Tak tento víkend mi definitivně končí lenošení. Mám ale za sebou úžasné léto, takže mi to ani nepřišlo moc líto. Jsem více méně připraven nastoupit na první tlumočení. Začátek pracovní sezóny jsme tento víkend náležitě oslavili. V sobotu jsme byli na oběd u kamarádky Lubici. Vařila její maminka ze Slovenska. Udělala skvělou fazolkovou polévku a hrnec ovocných knedlíků z bramborového těsta. Snědl jsem jich deset. Potom jsme se odvalili na odpoledne do Stromovky a večer si ještě dali u mě šíšu. V sobotu jsem si udělal den sám pro sebe. Dneska ke mně přišli na odpolední jihovýchodněasijskou žranici kamarádi. Uvařil jsem svá čtyři nejoblíbenější thajská a vietnamská jídla a nacpali jsme se k prasknutí. Ani při nejlepším úsilí jsme to všechno nezvládli spořádat, takže jsem ještě naplnil mražák a do pátku nebudu muset vařit. Teď si při zprávách vyžehlím na zítřek oblek a košili a završím to panákem s dalším kamarádem. A zítra hurá do práce...

Tenhle film mě dostal

Dneska večer jsem viděl film Věčná zář neposkvrněné mysli (The Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a opravdu mě dostal. Určitě si na něj zajděte. Ve filmu se prolíná velmi odůvodněně několik časových rovin a děj je trochu složitý, takže nebudu moc prozrazovat. Snad jenom tolik, že muž potká ženu, zamilují se do sebe, vztah nezvládnou a ona si ho nechá vymazat z paměti. On je tím zcela zdrcen a aby se z toho dostal, rozhodne se, že si ji nechá z paměti vymazat taky. Uprostřed zákroku si uvědomí, že to vlastně nechce, ale už je pozdě ... nebo není?

Z filmu pro mě vyplynulo několik poselství, i když si nejsem úplně jistý, že to autoři mysleli zrovna takhle. Potenciální vztahy často abortujeme a vymažeme z paměti, protože je dopředu necháme proběhnout ve své strachem zmanipulované fantazii a "uvidíme jejich konec." Abychom tento proces mohli zvrátit, musíme se pustit do svých nejtemnějších zákoutí - do chvílí největšího ponížení, nejsilnější neukojené potřeby, nejhlubšího zhnusení sama sebou - a zjistit, že právě tato místa manipulují naší fantazií. Když se nám to nepodaří, setkáme se se stejným vztahovým nastavením znovu, protože si prostě nemůžeme pomoct. Amnézie patří mezi nejmocnější obranný arzenál zraněného dítěte. Někdy možná arzenál jediný. Jako děti nevíme, jak strašlivou cenu za jeho použití nejspíš platíme. Jako dospělí na to můžeme přijít...

Den skutků

Dnes jsem se probudil v akční náladě. Měl jsem sraz na snídani s kamarádem v kavárně Louvre a tam ve mně odhodlání dozrálo. Počasí nanic, tak proč neodškrtat pár položek na seznamu. Nejprve jsme byli zkontrolovat, jestli po záplavách funguje Libeňský ostrov a bazary se starým a starožitným nábytkem. Od povodní jsme tam ani jeden nebyli a pochopitelně jsme od té doby neustále meditovali o tom, že bychom se tam měli podívat. S radostí konstatuji, že Libeňák funguje. Potom jsem nasedl do auta a odjel do Malešic, protože už mám několik týdnů chuť na bok choy (taková zelenina - dneska jsem si ji dal na večeři - mňam) a rau muong (taková skvělá vodní rostlinka s dutým stonkem a dlouhými listy - zítra bude na oběd) a navíc mi došla jasmínová rýže. Když už jsem tam byl, vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl zeptat paní, u které kupuji vietnamské potraviny, jestli neví o nějakém učiteli vietnamštiny, na kterou jsem se pochopitelně od začátku léta ani nepodíval. Řekla, že její syn potřebuje pomoct s angličtinou a že mi na oplátku pomůže s vietnamštinou. Vyměnili jsme si číslo na mobil a můžeme začít. U šnečí polévky bun oc jsem se rozhodl, že dost bylo přemítání o tom, jestli mám doma vymalovat nebo ne. Vyrazil jsem tedy koupit barvy. Od návratu z New Yorku pořád povídám o tom, že provedu v bytě několik změn. Dostal jsem od našich starý rodinný jídelní stůl, potřebné přesuny nábytku jsem už provedl minulý týden, tak jsem si řekl, že vyhrnu rukávy a vymaluju aspoň obývák. Nejvíce času zabralo oblepit všechny lišty, zásuvky a barevné přechody a trefit a odzkoušet ten správný odstín. Pak už to byla hračka. První nátěr je hotový. Teď si dávám před spaním šíšu, foukám na mozol na pravé dlani, zítra dopoledne udělám druhý nátěr a uklidím ... a je vymalováno. :-)

Odpoledne jsem taky zažil menší dobrodružství, protože babičce vynechal startér. Usilovně jsem se snažil vzpomenout, jak se startuje klikou. Na to, že člověk nesmí podložit palec pod kliku, protože si ho jinak zlomí, jsem naštěstí nezapomněl. Už mi ale nějak ušlo, že se po otočení musí klika okamžitě vytáhnout. Takže se mi roztočila v rukou rychlostí motoru, trošku mi posekala prsty, ale nastartovali jsme. :-) Když jsem doma vyložil barvy a vezl auto do garáže, už jsme zase startovali pěkně moderně, elektricky.

Rodinné album

Přes víkend jsem si půjčil od našich stará rodinná alba. Spoustu fotek jsem si naskenoval a zažil pár nostalgických chvilek. Podělím se o dvě fotky. Na první jsem já a nejsem si moc jistý, kolik mi je let. Na druhé jsem se svými sourozenci a psem Dixim (podle jeho věku odhaduju, že mi bylo tak dvanáct, třináct let).

Východ slunce na Vinohradech

Před pár dny jsem ráno vstával kolem šesté. Takhle brzo ráno se objevuje v mém obýváku krásný úkaz. Slunce se mi přes okno odrazí na stěnu a vytvoří tohle... Budu si muset častěji přivstat...

Vale cigaretám

Úplně jsem se zapomněl pochlubit. Od 30.7. nekouřím. Od té doby jsem jednou ujel a dal si za výjimečné situace jednu cigaretu, ale jinak nic. Zatím žvýkám nikoretky... Tak mi držte palce! Není to bohužel první pokus...

Dneska jsme si vyjeli na hrad Kost. Autíčko začíná nějak prdět do výfuku. Nevím, čím to je. Tak asi půjde k panu doktorovi... :-)

Je pozdě, včera jsem málo spal a už se mi nechce natahovat fotky... Tak příště.

Nevyzpytatelné jsou cesty osudu...

Večer jsem stál na tramvajové zastávce za rohem a chystal jsem se na dvě deci s kamarádem do Medúzy. Mladá žena na neosvětleném kole se čelně střetla s protijedoucím autem, saltem přeletěla kapotu, helmou narazila na silnici, udělala kotrmelec, vstala a po pár vteřinách odešla k chodníku zjevně téměř bez šrámu.

O tři hodiny později jsem dostal e-mail, že jednoho člověka, kterého jsem kdysi znal, včera na jezeře u Mladé Boleslavi přejel rychlý člun. Už není mezi námi.

Mám existenciální chvilku a nějak nevím, co k tomu všemu říct...

Hádanka

Nedávno jsem dostal zajímavou hádanku. Tak ji dávám k dispozici. Předesílám, že hádanka obsahuje všechny informace, které potřebujete k jejímu vyřešení. Zatím znám kromě sebe jenom dva lidi, kteří našli správnou odpověď. Pošlete mi svou odpověď e-mailem a já vám dám vědět, jestli jste měli pravdu a co to znamená. Nebojte se zdánlivě absurdních řešení. Hádanka je, konec konců, pro drsnější povahy:

"Žena potká na pohřbu své matky krásného neznámého muže. Na první pohled se do něj zamiluje, ale ostýchá se na něj promluvit a požádat jej o telefonní číslo. Po pohřbu ho nemůže dohledat. Za čtyři dny zabije svou sestru. Jaký měla motiv k vraždě své sestry?"

Ještěd a Český Ráj

S Filipem a Laurou jsme absolvovali koncem minulého týdne další výlet. Trasa byla moc pěkná. Opět doporučuju!! Začali jsme na Ještědu. Vyjeli jsme na Tetřeví sedlo, odkud jsme vystoupali na vrchol. Určitě stojí za to jít prudší stezkou a ne po silnici. Jestli si pospíšíte, určitě kolem stezky najdete takovou spoustu borůvek jako my.

Pokračovali jsme dolů po 278-ce do Smržova k Čertově zdi. (těsně před obcí je hnojník, u kterého je třeba nechat auto a vydat se lesní cestou. pozor - špatně značeno!) Čertova zeď je zajímavý přírodní útvar, který vypadá jako člověkem (respektive čertem) postavená zeď dlouhá přes 20 kilometrů. K jejímu vzniku se váže pohádka, kterou asi znáte. Dnes je už zeď hodně přerušovaná, částečně proto, že kdysi kdosi kus zdi rozebral a materiál použil na stavbu silnice.



Po 278-ce jsme jeli až do Českého Dubu, kde jsme odbočili na silnici 277 směr Mnichovo Hradiště. Tam jsme se vydali 610-kou a v Hoškovicích odbočili na Dneboh. Kousek za Dnebohem je jedno z nejkrásnějších a nejzajímavějších míst, na které jsme zatím na výletech narazili. Jmenuje se Drábské světničky. Drábské světničky jsou pískovcové kopce se soustavou vytesaných chodeb a světniček. První osídlení se datuje už do staroslovanských dob. Později tam měli hrad loupežníci (drábové). Ještě později byl na skále kolem světniček dobudován dřevěný hrad (dnes už neexistující.) Na vzdálenějším kopci se dá ještě jít po červené kousek dál a potom prudce dolů zpátky k parkovišti.


Potom jsme pokračovali do Zásadek a z nich nahoru na Mužský. Jednak tam byla cache, druhak tam byl nádherný výlet.

Odtud jsme se vrátili na mladoboleslavskou dálnici a jeli domů.

Kokořínsko a dál na sever

Poslední týden se v Praze sešla celá nukleární rodina. Ségra přijela ze Slovinska a brácha se svou přítelkyní Laurou z Finska. Přes víkend a počátek týdne jsem vždycky jenom přijel babičkou k našim do Hovorčovic a v podstatě jsme zůstali tam. Dnes jsme ale s mámou, Filipem a Laurou vyrazili na výlet. Vydali jsme se plně naloženi po dosti klikaté trase plné prudkých klesání a stoupání malinkými bočními silnicemi přes Křivoklát a Housku na Bezděz. Nádherná krajina! Babička zvládla zkoušku ohněm, i když v určitých chvílích při dlouhých stoupáních supěla a když jsem ji párkrát tlačil do pro ni nedůstojných otáček, dala najevo nevoli a uprdla si benzínu do výfuku. Jinak ale klobouk dolů ... s novým karbutátorem a tlumiči jela jen předla. Na Housce a Bezdězu jsme také ulovili dvě geocache (o geocachingu jsem tady už psal.) Kousek za křivoklátem jsme také navštívili Pokličky, což je velmi zajímavý pískovcový útvar. Odbočka z cesty je dosti špatně značená, takže je v podstatě třeba odpočítávat serpentýny, pokud máte dosti podrobnou mapu. Z Housky je krásný výhled až na Říp a určitě stojí za vystoupání. Cestou na Bezděz si určitě nenechejte ujít vesničku Doksy-Kruh, která je postavená celá z roubených chalup. Také nádhera! Hrdinně jsme vystoupali svižným tempem i na Bezděz. Potom jsme obrátili a jeli kratší cestou domů.

Jak vidíte, výlet jsme pojali stylově: