Chřipka pokračuje
Bohužel jsem tentokrát neměl pravdu. Teplotu už sice nemám, ale pořád mě bolí v krku a jsem hrozně unavený. Tak snad se nějak vykurýruju alespoň do odletu.

24-hodinový virus

Tak mě včera porazil 24-hodinový virus. Něco podobného mě potkalo už na jaře a druhý den jsem byl v pořádku. Tak snad to dopadne stejně i teď. Ve čtvrtek letím do Prahy a absolvovat zaoceánský let s chřipkou je úděsný zážitek. Snažil jsem se nebrat žádné prášky na horečku a nechat ji virus vysmažit, ale kolem páté ráno jsem vyměkl, protože jsem měl hlavu jako škopek a nemohl jsem spát. Průběh zatím naprosto stejný jako na jaře. Předevčírem jsem začal cítit trošku unavený. Včera po obědě jsem si na chvíli zdřímnul a probudil jsem se s vysokou horečkou a bolel mě celý člověk. Hoang mi uvařil polívku, která ze mě do hodiny vylítla. Dnes ráno jsem se cítil hodně grogy, ale v podstatě jsem v pořádku. Tak to snad mám za sebou.

Po vánocích

Po vánocích tady v Americe vesele pokračuje nakupovací horečka. Ceny ve výprodejích klesají po 25. prosinci ještě níže a vím o mnoha lidech, kteří na celé tohle komerční spiknutí vyzráli tím, že si kupují a dávají dárky až po vánocích.

Dalším specifickým zvykem je výměna dárků. Když vám tady někdo dá dárek, který vám nepřišel vhod, tak ho prostě můžete příští den vrátit v obchodě a vybrat si jiný. Nějak nevím, co bych k tomu dodal...

Muzikanti v metru

Pokaždé, když přesedám z dvojky na Q na Times Square, na peróně sedí stejný ázijec a hraje na elektronický saxofon Ave Maria. Ve všední dny jezdí kvéčko poměrně často, takže většinou slyším jenom jednu písničku, ale včera jezdilo metro podle svátečního jízdního řádu, takže jsme slyšeli delší eklektický recitál - Ave Maria, Oh Suzanna, Jingle Bells. Když jsme se o několik hodin později vraceli domů, vítala nás zase Ave Maria. Občas má na druhém perónu parťáka, se kterým hrajou přes koleje duet.

Na peróně dvojky zpívala černoška. Na velkém odpadkovém koši měla postavený malý kazeťák a vedle něj na zemi malý zesilovač napojený na mikrofon. Zpívala rockovou klasiku, tančila jako na jevišti a byla úžasná! Skvělý hlas, skvělé pohyby, výborné frázování. Někdy tady v metru slyší člověk muzikanty, kteří zpívají líp než hollywoodské hvězdy show businessu. Nekecám. V klobouku na zemi ale mají deset dolarů a ne sto miliónů. Je to nespravedlnost. Tak jsem bank zvýšil na jedenáct.

Pěkný příběh z Indie

Zrovna jsem se dočetl na BBC pěkný příběh. 132-letý indický muslim Habib Miyan, žijící v chudinské čtvrti města Jaipur toužil celý život po tom, aby mohl jet na pouť do Mekky. Pochopitelně si to nikdy nemohl dovolit. V květnu o něm BBC uveřejnilo na svých internetových stránkách krátkou reportáž. Přečetl si ji nějaký podnikatel v Londýně a pouť mu zaplatil. Tak se stařeček chystá na cestu svého života.

Štědrovečerní véča

Tady se vánoce slaví až 25. prosince - zítra jsme pozvaní ke kamarádům na večeři. Dneska jsme jedli doma a musím říct, že se nám papání skvěle vydařilo. Takže se alespoň virtuálně podělím. Nejprve marináda: do cca šesti lžic burákového oleje se zamíchá 8 stroužků česneku roztřených v soli, kůra ze dvou limetek (nebo přinejhorším citrónů,) 3 polévkové lžíce nasekaného čerstvého zázvoru a čtyři lžíce sojové omáčky. 2/3 marinády se potřou kousíčky kuřete, nechají se půl hodiny marinovat a pak se ogrilujou. Do hotových kousků se zamíchá zbytek marinády. Jedli jsme to se salátem - radicchio, takový ten na konci roztřepený křupavý zelený salát, bazalka, maličká rajčátka s dresinkem ze šťávy z té oholené limetky, oliváčem ve kterém máme naložený nasekaný česnek a troškou cukru. Mňam!!!

První šílená kráva

Tak od včerejška mají Spojené státy kromě mnoha šílených volů ve Washingtonu, D.C. i první šílenou krávu - ve státě Washington. Takže ... konec nepropečeným americkým steakům. Pěknej dáreček jim to tady Santa nadělil...

Můj nový filmový oblíbenec

Moji milí, jestli jste dosud neměli to potěšení podívat se na některý z filmů hong-kongského režiséra Wonga Kar-Waie, určitě si ho při nejbližší příležitosti nenechejte ujít.

Půjčili jsme si na DVD dva jeho filmy, o kterých si více můžete přečíst třeba na internetových stránkách jeho fanoušků - Happy Together a In the Mood for Love a musím říct, že jsem byl po delší době zase filmově dokonale unesen... výborné vykreslení mezilidských vztahů, zajímavé příběhy, dobré a dobře otitulkované dialogy a ta kamera... člověk by mohl skoro každé filmové políčko vyvolat jako fotku a pověsit si ji z fleku do obýváku na zeď. H.K.W. pracuje bez scénáře a natáčí filmy asi tak jako když člověk píše knihu ... improvizuje a točí a pak to sestříhá na polovinu. Není to sice nejhospodárnější postup - a párkrát ho prý přivedl na pokraj bankrotu - ale výsledek je skvostný!

Další příběh z metra

Dnes brzy odpoledne jsem jel za kamarádkou Julií do Brooklyn Heights. Na protější lavici ve vagóně metra seděla upravená, dobře udržovaná žena středního věku. Pod rozepnutým černým kabátem měla světlešedý svetr a džíny neposkvrněné břečkou, ve kterou se během dopoledne proměnil noční příděl sněhu. Zpod světle růžové čepice jí vyčnívaly konce miniaturních kudrlinek černých vlasů. Na nohou měla světle hnědé nízké kozačky. Na klíně měla položenou hnědou malou kabelku a pár rudých bíle tečkovaných rukavic. Boty a kabelka a čepice a rukavice se k sobě o pár odstínů nehodily. Tvář měla lehce nalíčenou. Celých třicet minut, kterých trvá jízda z Harlemu do Brooklyn Heights, si nepřetržitě povídala – sama se sebou. Chvílemi šeptem, chvílemi polohlasem, chvílemi jen tak mumlala. Přestože každé druhé slovo bylo sprosté, nepůsobila agresivně. Chvíli vykládala imaginární kamarádce o řediteli nějaké základní školy. Potom si sama sobě vykládala něco střídavě o Ježíši a o Hitlerovi a o tom, jak jsou všichni lidi na sračky. V rozpětí několika vět propukala v hlasitý smích a v usedavý pláč. Jako by v ní úplně rezignoval vnitřní cenzor a umožnil myšlenkám průchod přímo na jazyk tak, jak si poskakovaly v její mysli. Občas zjevně proud jejích myšlenek vyvolal nějaký podnět z jejího bezprostředního okolí – třeba reklama nad dveřmi. Sledoval jsem v tu chvíli její myšlenkové pochody a místy nebyly ani tak absurdní. Jedna myšlenka přecházela volnou asociací v jinou. Její asociace byly překvapivé, ale nebyly dementní. Prostě ze sebe chrlila naprosto nekorigovaný proud myšlenek. Mluvila tak rychle a nepřetržitě, že ani nestačila polykat a občas se jí kolem rtů tvořila pěna ze slin. Její první spolusedící jí nevěnoval žádnou pozornost. Koukal se před sebe a příští stanici vystoupil. Následující pasažér se občas uchichtnul a spiklenecky se na mě pousmál. Za nějakou chvíli vstal, vytáhl z kapsy voňavku ve spreji, vystříkl trošku do vzduchu, řekl „tady to nějak smrdí, ne?“ a odešel do jiného vagónu. Dvě stanice před Brooklyn Heights si vedle ní sedl jiný muž. Chvíli se na ni koukal a pak se s ní pokusil zavést řeč. Paní přestala mumlat, obrátila se k němu a asi půl minuty s ním celkem normálně komunikovala: „Ano, jsem v pořádku. Ne, děkuji, nechci se napít vaší sodovky.“ Pak se najednou zadívala před sebe, tak nějak vystrašeně, jakoby ji napadlo, že kolem sebe má lidi. Schoulila se, objala se vlastními pažemi, kývala se sem a tam a jen bezhlesně pohybovala rty. V obličeji měla výraz trucujícího dítěte, kterého něco bolí a neví, jak má tu bolest přehlušit. Za chvíli přešla v polohlas a postupně se vrátila k původnímu monologu ... dialogu... konferenci, kdoví čemu. Lidí trpících v metru samomluvou jsem tady viděl mnoho. U této paní mě ale nejvíce zaujalo, že její vzhled naprosto neodpovídal předobrazu schizofrenika nebo blázna nebo zfetovaného člověka, který si v metru blábolí sám pro sebe. Myslím, že odpor a zvědavost a touhu navázat kontakt v nás všech spolucestujících vyvolávala právě ta hranice dělící mysl se zábranami od mysli bez zábran. Člověk měl najednou pocit, že ta hranice je tak tenká, jako rozdíl mezi barvami čepice a rukavic oné dámy. Kdyby byly oba kousky jen o pár odstínů jiné, nebily by se spolu...

Plný týden

Tak jsem skoro týden nic nenapsal. Měl jsem hodně překladů a v podstatě od rána do večera jsem seděl u počítače a pracoval. Ani jsem se nestačil kouknout na zprávy v televizi. Abych pravdu řekl, už se těším na velmi rozmanitý pracovní i soukromý program, který mě čeká v lednu v Praze.

Sněží

Tak nás dnes postihla obrovská sněhová vánice. Kolem jedenácté mi volal Hoang z práce z Midtownu, že venku hustě sněží. Tady nahoře v Harlemu se občas něco před oknem mihlo, ale vzhledem k hustotě spádu to taky klidně mohlo být racčí hovno. Když jsem se kolem jedné chystal do Chinatownu na nákupy (pro výtečnou vietnamskou zeleninu "rau muong" kterou jsme si dali na véču) a na oběd s bývalou kolegyní z práce, už se i nad Harlemem roztrhla duchna. Než jsem se vrátil kolem půl čtvrté domů, na ulici už bylo deset centimetrů sněhu. A mrzne až praští!

Jedna moje kamarádka zatoužila po víkendovém lyžování. Nemá auto a nemá s kým jet, tak odpověděla na inzerát na Craigs Listu, což je něco jako místní anonce vynásobeno deseti. Včera jsme řešili, jestli je rozumné jet na hory s chlapem, kterého nikdy předtím neviděla. Nakonec jsme došli k závěru, že proč ne, ale že si s sebou určitě musí vzít mobil. Druhý den se dozvěděla, že onen mladík chtěl jet až do Vermontu (což je minimálně pět hodin cesty autem tam a pět zpět), tak to odřekla. Odpověděla na jiný inzerát a jedou někam blíž. Chtěl jsem jí doporučit, ať si kromě mobilu dá do kapsy zavírací nůž, ale držel jsem jazyk za zuby, ať jí to nekazím. Člověk tady ve městě osmi miliónů bublin, v každé z nichž se skrývá jeden člověk, občas propadne stihomamu a za vším hledá nekalý záměr. Koneců konců, ten člověk po ní nechtěl fotku a v inzerátu měl napsáno, že se nemusí nutně jednat o ženu. Tak snad bude všechno v pohodě.

Zajímavá přednáška o historii berlínské zdi

Včera jsem byl na zajímavé akci Klubu přátel svobodné berlínské univerzity. Ve starém klubu německé hudby (klub působil velmi bavorsky) na Upper East Side (která taky působí bavorsky, alespoň na mne) přednášela Hope Harrison (která pro změnu bavorsky nepůsobila) o své knize, ve které shrnuje výsledky svého dlouholetého výzkumu v německých a ruských archívech, kde studovala dokumenty o pozadí vztyčení berlínské zdi. (doufám, že vás moje odbočky v závorkách dosud nepřivedly k šílenství.)

Velmi často si uvědomuju své hluboce nedostatečné znalosti dějepisu. Nemám ale čas číst bezpochyby fascinujících 370 stran, tak jsem si říkal, že si alespoň poslechnu (zadarmo) krátké shrnutí a hlavní myšlenky. Konec konců, v knihovničce už půl roku stojí dosud neotevřená knížka o historii spojených států očima menšin, kterou si s sebou vezmu v lednu do Prahy.

Přiznám se, že jsem dosud předpokládal, že Němci postavili zeď pod nátlakem Rusů. Na přednášce jsem se dozvěděl, že z několika archivních dokumentů zcela jasně vyplývá, že se Chruščov osm let bránil usilovnému nátlaku Ulbrichta až nakonec svolil. Po smrti Stalina dokonce poslalo sovětské ministerstvo zahraničí do Berlína dokument, ve kterém uvádělo důvody politické nepřípustnosti zdi a nabádalo východní Německo aby zmírnilo výstavbu socialismu a zabývalo se blahem svého obyvatelstva, které následně bude cíti menší potřebu zdrhat do Západního Berlína, což byla jediná možnost, jak se mezi roky 1952 a 1961 dostat z východního Německa do Německa západního. Taky se hodně mluvilo o tom, jak nesmírně důležitý byl Berlín pro Sovětský svaz i Spojené státy. Jak se obě strany snažily z Berlína vytvořit "výstavku úspěchů národního hospodářství." A jak Ulbricht tvrdě tlačil na Chruščova, aby poskytl Německu více hospodářské pomoci a vyrovnal tak protiváhu Marshalova plánu. A jak Kennedy na jednu stranu řekl "Jsem Berlíňan," ale na druhou stranu řekl "lepší zeď než válka" (v angličtině z toho vznikne aliterace s rozdílem dvou posledních písmen). A jak i dnes stále probíhá v Německu kontroverze, co udělat s pozůstatky zdi. A jestli existuje jakási paralela mezi berlínskou zdí a zdí, kterou se chystají postavit v Izraeli (dilema supervelmoci a jejího vztahu k důležitému regionálnímu satelitu versus veřejnému mínění a třeba i vlastnímu národu). Probrouzdejte se po internetu, určitě o té knížce najdete spoustu dalších informací.

Americké komediální seriály, které česká komerční televize nevysílá

Tak abych pořád jenom nekritizoval. :-) V Praze jsem i já patřil mezi lidi, kteří považovali americké televizní seriály za něco naprosto dementního. V Americe jsem si ale uvědomil, že v Česku člověku naše soukromé televize servírují jenom určitý výřez z tohoto druhu televizní tvorby - podle mého názoru ten podprůměrný.

Takže bych se podělil o tři pořady, které více méně sleduji.

Will and Grace je již delší dobu etablovaný seriál. Spolubydlící z vysoké školy jsou po mnoha letech stále spolubydlícími. Grace byla na samém začátku trošku zabouchlá do Willa, který je ale gay. Dnes jsou z nich nejlepší přátelé. Další dvě postavy jsou Jack, naprostý šílenec, který před lety uvedl Willa do gay světa a Karen, manželka starého tlustého milionáře, která dělá Grace sekretářku, protože nemá nic jiného na práci. Ze začátku se mi tenhle seriál hodně líbil, ale teď už začíná být podle mého názoru trochu zvětralý. Holt, zdá se, že se téma vyčerpalo. Zdroj humoru vychází hlavně z toho, že všechny čtyři postavy jsou typičtí newyorští neurotici. Nicméně, i poslední sezóny jsou o několik tříd výše než Friends. (díky bohům, že je po nich)

Druhý seriál, The Practice (Advokátní kancelář), je zatím můj nejoblíbenější. Podle mého názoru se mu výborně daří držet obsahovou vyváženost dramat mezilidských vztahů v rámci advokátní kanceláře a fascinujících právnických kauz, které kancelář řeší. Autorem je bývalý právník. Současné díly jsou dost politicky aktuální - někdy je to ku prospěchu věci, jindy je to dost prvoplánové. Nicméně, je to jediný pořad, který nahráváme na video, když náhodou během vysílání nejsme doma. Už jsem o něm myslím tady psal. Asi o dvacet řádů výše než Ally McBeal, nebo jak se to jmenovalo.

Třetí seriál se jmenuje It's All Relative (Všechno je relativní) a právě opakují prvních devět dílů. Dnes jsem viděl první díl a moc se mi líbil. Zápletka: Mladá žena se seznámí s mladým mužem (který je, mimochodem, k sežrání) a po nějaké době se tajně zasnoubí. Je jim jasné, že nastal čas seznámit jejich rodiče. Zatímco mladého muže vychovali dva skalně katoličtí Irové - otec vlastní bar v Bostonu a matka v něm pracuje, mladá žena má dva otce - intelektuály (jeden vlastní galerii, druhý pracuje jako učitel). Dva odlišnější světy si v rámci Spojených států asi těžko představit... nu, humorného materiálu požehnaně...

Tak, jenom abyste si jako kdysi já nemysleli, že tady na všech tisících kanálech kabelové televize běží ty americké sračky, které se dostanou do televize v Česku. :-)

První mrazy

Dnes poprvé klesla během dne teplota pod nulu. Když se tady vydaří zimní den, člověk se kouká z okna na prosluněnou modrou oblohu a ani by neřekl, že je prosinec. Zimní obloha je sice o odstín studenější barvy než na podzim a lidé jsou celí zachumlaní, ale ulice vypadá z okna krásně. Jenom listí ze stromů už opadalo. Ani jsem si nevšiml kdy.

Mimochodem, další dobrá zpráva ... telefon konečně funguje!

Gončarův Oblomov v Michalkově adaptaci

Místní státní univerzita (City University of New York) tady provozuje vlastní televizní kanál. Nedávno jsem zjistil, že na něm jednou týdně promítají klasický kousek ze světové kinematografie. Minulý týden to byl Oblomov, kterého podle Gončarovova románu zpracoval v roce 1979 Michalkov. Úžasný kousek! Mám to nahrané na videu, takže tímto kamarády zvu na lednový večírek ruského filmu.

Film plyne dvě a půl hodiny pozvolným ruským tempem. Hlavní postava, Oblomov, je archetyp staroruského melancholického fatalisty. Jeho protipólem je Stoltz, napůl Rus a napůl Němec - kosmopolita, podnikatel, světák - který se snaží Oblomova vytrhnout z letargie. Trojúhelník doplňuje Olga, mladá půvabná žena, kamarádka Stoltze, který odjel do zahraničí a Oblomov ho měl následovat. Oblomov se do ní zamiluje a ona ho chvíli udržuje v činnosti. Překonají první krizi, během které se Oblomov rozhodne, že ho Olga nemůže milovat, protože pro ni není dost dobrý a že proto odjede pryč. Napíše jí dopis. Druhý den ji ale sleduje, když v lese čte jeho dopis a pláče. Ona ho uvidí ho a hrozně se rozčílí. Uvědomí si, že ten dopis vlastně napsal, aby ji viděl utrápenou a že ji chce stáhnout s sebou dolů. Oblomov se sebere a probudí se k činorodosti. Když se ale vrátí Stoltz, ustoupí z cesty, odjede do města, postupně přeruší s Olgou styky. Ona si vezme Stoltze, on si vezme svou bytnou. On za pár let zemře na mrtvici.

Film krásně kontrastuje staroruskou šlechtu s novou kosmopolitní šlechtou (19. století), ruskost s německostí (možná dnes americkostí). Ukazuje obě skupiny z obou stran. Naprosto výjimečná je scéna, ve které je mladý Stoltz po studiích svým německým otcem vyexpedován do světa. Otec se s nim rozloučí chlapácky. Mladý Stoltz nasedne na koně a až po nějaké chvíli ho přivolá zpět matka a služebnictvo, se kterými se dlouze a slzavě po rusky loučí. Film je také popisem - a možná i kritikou - instituce sluhů. Krásně ukazuje ruskou oslavu Matky Rusi. Nádherná kamera... výborné herecké výkony. Prostě jsem se tetelil - "naslaždal," jak říkají v Rusku.

Anabáze s místním telekomem pokračuje

Inu, už jedenáctý den nám nefunguje telefon. Místní poskytoval pevných telefonních linek Verizon si vskutku nezadá ani z bývalým Serekomem za totality. Krátká rekapitulace celé anabáze: Problém jsme nahlásili okamžitě přes internet. Technici vyjíždějí pochopitelně pouze během pracovní doby a dají člověku rozpětí 4, někdy i 8 hodin. Na první den nám přidělili termín odpoledne, ale nikdo nepřijel. Druhý den jsme tam zavolali a opravu urgovali. Na ústředně slíbili, že technici zavolají před příjezdem, abychom se náhodou neminuli, když si na chvíli odskočím ven. Technici pochopitelně nevolali a následně mi řekli, že zavolat nemůžou, protože jim společnost nedala mobilní telefony a mohou volat jen z budek Verizonu, kterou tady v okolí nemáme. Vystřídaly se tady postupně čtyři týmy - vždy po neskutečném uhánění. Scénka byla vždy vystřižena ze stejné grotesky. Přijdou dva technici, kteří nemají ani páru o tom, v čem je problém, jak dlouho je linka pokažená a kdy byl proveden poslední servisní zásah. (Dneska mi technik polovtipem řekl: Vědět dopředu, že tady byl někdo před námi? A vy si myslíte, že Verizon je slušně fungující a organizovaná společnost?) Jeden stojí a čumí, druhý se v něčem povrtá. Následně se dušují, že teď už to musejí jen na ústředně znovu zapojit a do dvou hodin zase uslyšíme vytáčecí tón. Do dvou hodin pochopitelně neslyšíme nic. Voláme zpět. Za dva dny pošlou někoho jiného a tak pořád dokola. Pochopitelně pokaždé musíme zařídit, aby tady v tu dobu byl správce nebo si alespoň od něho vyzvednout klíče od sklepa. Když člověk volá na jejich zákaznickou linku, neprobije se přes operátorku, která mu není ochotná dát číslo na nadřízeného ani na nikoho, kdo by mu mohl dát více informací. Až dneska jsme od technika dostali číslo na jeho nadřízeného. Volal jsem tam krátce po páté a už tam pochopitelně nikdo nebyl. Takže zítra budeme pokračovat. Jsem už vytočený do vývrtky. Vzhledem k tomu, že mají přirozený monopol na infrastrukturu, napadlo mě včera, že je tím pádem musí regulovat nějaký státní úřad. A vskutku. Zjistil jsem, že úřad veřejných služeb v současnosti provádí audit na základě podnětů o nedostatečnosti zákaznických služeb této firmy. Tak připravujeme masivní stížnost. Uvažujeme o tom, že přejdeme k nějaké společnosti, která nabízí telefonní hovory přes náš kabelový internet. Jenom ještě musím zjistit, jestli bychom si mohli nechat svoje číslo. Jinak bych totiž všem pracovním kontaktům musel hlásit změnu. Nejsem si jistý, že by to stálo za ten opruz.