Čtrnáctidenní kontrakt pro evropské instituce

Jak jsem správně odhadl, z profesního hlediska byl začátek května nejlepší dobou pro návrat do Evropy, protože tlumočnické služby Evropské komise a Evropského parlamentu začaly bojovat s nedostatkem tlumočníků, kteří složili evropské zkoušky v jazycích nových členských zemí. V podstatě bych pro ně mohl pracovat 20 dní v měsíci, kdybych chtěl. Kromě pár lidí, které nabrali do zaměstnaneckého poměru, v současnosti v evropských institucích tlumočí asi 40 Čechů "na volné noze." Systém funguje tak, že přes internetové rozhraní označíme v kalendáři, kdy máme čas a chuť pro evropské instituce pracovat a oni nám následně nabízejí týdenní kontrakty. Internetový kalendář má zatím jenom SCIC (tlumočnická služba obsluhující Komisi, Radu a několik dalších organizací). Parlament objednává klasicky telefonem. Do konce roku by měli uvést do provozu meziinstituční kalendář, v rámci kterého budou zadávat práci všechny tlumočnické služby.

"Nové jazyky" se tlumočí většinou přes anglickou a francouzskou pilotáž. To znamená, že když hovoří Čech, tlumočí se přímo do angličtiny, němčiny nebo francouzštiny a z té se potom tlumočí do všech ostatních jazyků. Zatím ve více případech tlumočí do západních jazyků Češi, ale už existuje v západoevropských kabinách několik kolegů, kteří si dodělali češtinu do té míry, že z ní mohou tlumočit. Ihned po vstupu jsem se dočetl v tisku, že snad vzniklo nějaké jazykové zmatení. Jestli tomu tak bylo na začátku, tak v současnosti je všechno více méně vyřešené. Zasedání Rady probíhalo v devatenácti jazycích celkem hladce. Systém je nastavený tak, že vidíte před sebou na displeji, které jazyky jsou tlumočeny přímo a které přes pilotáž, takže se dá vyhnout situaci, kdy by vznikala "tichá pošta" tím, že by se třeba tlumočilo přes dva pilotní jazyky (třeba že by Fina tlumočil do francouzštiny Francouz, kterého by poslouchal do angličtiny tlumočící Angličan, kterého by poslouchal do estonštiny tlumočící Estonec). Středoevropští tlumočníci jsou navíc na pilotáž zvyklí ze svých domácích trhů, takže když jsem poslouchal kolegyni tlumočící ze španělštiny do češtiny přes francouzštinu a srovnával to ve sluchátkách s polskou kolegyní, která tlumočila ze španělštiny přímo do polštiny, necítil jsem ve výsledku žádný rozdíl. Sestavit týmy tak, aby bylo pokryto v rámci omezených možností co nejvíce kombinací musí být celkem věda.

Kuriozitou současného jazykového systému je, že když mluví Slovák slovensky, česká kabina musí tlumočit do češtiny. Ne že by to potřeboval delegát, ale čeština musí být nepřetržitě k dispozici kvůli zvukovému záznamu. Kromě toho čeština může sloužit jako pilotní jazyk třeba pro německého kolegu, který pracuje z češtiny ale ne ze slovenštiny. Ten potom tlumočí slovenštinu do němčiny přes rodilou češtinu. Ze slovenštiny do češtiny jsem tlumočil pochopitelně poprvé v životě. Ze začátku mi to paradoxně připadlo skoro těžší než z angličtiny, protože jsem cítil mezi slovenštinou a češtinou velmi silnou interferenci a musel jsem si dávat veliký pozor, abych neměl v češtině slovakismy. Ale nakonec se do toho člověk nějak vpravil.

Kromě posledního týdne v červnu, kdy budu dva dny pracovat pro Parlament, jsem vzal dva na sebe navazující týdenní kontrakty pro SCIC. Původně jsem myslel, že budu vždy od pondělí do pátku v Bruselu a přes víkend si zajedu do Paříže, ale to jsem se panečku přepočítal. Do Bruselu jsem dorazil minulou neděli. V pondělí jsem pracoval v Bruselu pro komisi v anglické kabině a večer odjížděl vlakem do Lucemburku, kde jsem byl v úterý na zasedání Rady. Večer jsem se vracel zase do Bruselu, kde jsem měl ve středu tlumočnickou pohotovost. (Pro případ, že se někomu něco stane nebo že vznikne najednou neplánovaná potřeba, je vždy v Bruselu o pár tlumočníků více než by bylo nutné k pokrytí plánovaných jednání. Pracovní vytížení je plánováno poměrně spravedlivě. Když má člověk pohotovost, musí být na mobilu a musí být schopen se dostavit do půl hodiny na jednání) Ve středu večer jsem opět přejel vlakem do Lucemburku, kde jsem pracoval na dalším zasedání Rady ve čtvrtek a pátek s tím, že v pátek bylo večerní zasedání. V pondělí a úterý mám další zasedání Rady v Lucemburku, takže jsem přes víkend rozhodl zůstat v Lucemburku. V úterý večer se přesouvám zpět do Bruselu, kde budu pracovat ve středu pro Komisi a ve čtvrtek a pátek budu tlumočit Summit Rady. Pokud se všechno podaří, tak odletím zpět do Prahy v pátek večer. Pokud se v pátek jednání protáhne, poletím až v sobotu ráno.

Od přesunu do New Yorku jsem vlastně teď jel do Bruselu poprvé. V době, kdy se hodnotil soulad českého práva s právem komunitárním, jsme sem jezdili hodně často. Na konkrétních jednáních o vstupních podmínkách se tlumočilo jen v rámci některých kapitol. Od dojednání smlouvy o vstupu jsme pro "Brusel" pracovali jen občas v Praze. Přestože bych v Bruselu nechtěl žít nastálo, mám ho více méně rád. Ve městě se vyznám, je tady spousta zajímavých akcí a mám tady i několik známých a kamarádů, takže se po práci nenudím. Ve středu, kdy jsem byl v Bruselu na pohotovosti, jsem si odpoledne po vyřízení řady pracovních formalit zašel do muzea autoveteránů Autoworld v Parku padesátiletí kousek nad místním "kulaťákem" Schumanem. Kochal jsem se spoustou exemplářů, které navíc byly velmi přehledně a logicky uspořádány. Udělal jsem spoustu fotek, které ale raději nebudu na internet věšet - nejspíš je to zakázané. Tak se aspoň podívejte na jejich stránky.

Vzhledem k tomu, že podle smlouvy zasedá Rada tři měsíce v roce v Lucemburku, budu se nejspíš občas vyskytovat i tam. Lucemburk jsem navštívil letos poprvé a musím říct, že si k němu budu hledat vztah dost těžko. Je to malé, ospalé provinční město. Centrum je celkem malebné, ale takové nemastné neslané. Včera jsem si ho celé prošel a když jsem se dnes ráno probudil, necítil jsem žádnou nutkavou potřebu se tam vracet. Všechny evropské instituce jsou soustředěny v odpudivě skličující čtvrti Kirchberg, kde jsem si naneštěstí nechal na prvních pár dní zarezervovat hotel, protože jsem netušil, do čeho jdu. Když jsem dorazil do sterilního Novotelu uprostřed železo-betonovo-skleněné džungle, rozhodl jsem se, že víkend v tomto prostředí by mě stál duševní zdraví, tak jsem se na druhou půlku nechal přesunout do celkem slušného hotelu President hned naproti nádraží. Po parném a slunečném pracovním týdnu se výrazně pokazilo počasí, takže víkend není žádná slast. Dnes jsem se rozhodl zůstat více méně v hotelu, číst si, připravit se trošku na zítřejší zasedání a dohnat spánkový deficit.

Včera jsem byl na obědě u dobré kamarádky a kolegyně Angely Rogner, která se před nějakou dobu přesunula do Lucemburku a začala pracovat v německé kabině pro Evropský soudní dvůr. Moc rád jsem ji po dlouhé době viděl. Její manžel udržuje velmi užitečné stránky pro Čechy v Luxu a na dálku se podílí na ochraně zvířat.

Přestože francouzštinu k práci nepotřebuju, při obecném fungování v Bruselu a Lucemburku cítím její nedostatečnou znalost jako dost silný deficit. Základním věcem alespoň rozumím, takže v restauracích a jinde komunikace funguje tak, že oni na mě mluví francouzsky a já na ně anglicky. Zatím to více méně fungovalo, ale říkal jsem si, že bych se časem měl pustit do nějakého krátkého intenzivního kurzu francouzštiny, abych zvládal alespoň základní konverzaci.