Charlie and the Chocolate Factory

Cestou k našim sedadlům jsem s radostí a možná i trochu úlevou zaznamenal a v zápětí i polohlasem poznamenal, že nejsme jediní infantilové v sále. Albert opáčil, že je na svou infantilnost hrdý.

Při reklamách na dvacet nových disneyovek jsem se rychle doprolétal výcucem z tisku, který si stahuju přes AvantGo do Palmtopu. Zahradil se v první analýze zamýšlí nad tím, že gesto Němcům bylo nesmyslné. Předpokládám, že sudentským... nečetl jsem to. Druhou analýzu [sic] Topolánka o tom, že sice máme socialistickou vládu ale sociálně neprostupný systém školství, jsem vypnul po pěti řádcích a uvědomil jsem si, proč chodím tak rád na filmy pro děti.

Podívaná začala.

Krásné výtvarné zpracování. Adaptaci literární přílohy nijak zásadně neposrali, tedy první úspěch. Inu, ponořil jsem se do příběhu jako prst do rozpuštěné čokolády. Byla sladká, hladká a hřála mě u srdíčka. Pravda, časem se tam objevilo pár hrudek a trochu mi podráždily hltan, který si už od Ameriky trochu odvyknul. Oni totiž nemohou nechat dobrý příběh jen tak ležet a běžet. Musejí jej aktualizovat a obohatit prvky reálného amerikanismu. Úžasně hrající Johny Depp alias Willy Wonka tedy vypadá, mluví a gestikuluje jako Michael Jackson. Pravda, podoba těch dvou příběhu je možná i trochu více než prvoplánová, ale to mě nemůže napadnout samotného. Musejí mi to naservírovat v celofánu. Když však člověk tenhle kousek vyplivne jako cvičená veverka shnilý ořech, zbytek bonboniéry chutná skvěle. A pokud mi nerozumíte, jděte se na to kouknout!