Tenhle film mě dostal

Dneska večer jsem viděl film Věčná zář neposkvrněné mysli (The Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a opravdu mě dostal. Určitě si na něj zajděte. Ve filmu se prolíná velmi odůvodněně několik časových rovin a děj je trochu složitý, takže nebudu moc prozrazovat. Snad jenom tolik, že muž potká ženu, zamilují se do sebe, vztah nezvládnou a ona si ho nechá vymazat z paměti. On je tím zcela zdrcen a aby se z toho dostal, rozhodne se, že si ji nechá z paměti vymazat taky. Uprostřed zákroku si uvědomí, že to vlastně nechce, ale už je pozdě ... nebo není?

Z filmu pro mě vyplynulo několik poselství, i když si nejsem úplně jistý, že to autoři mysleli zrovna takhle. Potenciální vztahy často abortujeme a vymažeme z paměti, protože je dopředu necháme proběhnout ve své strachem zmanipulované fantazii a "uvidíme jejich konec." Abychom tento proces mohli zvrátit, musíme se pustit do svých nejtemnějších zákoutí - do chvílí největšího ponížení, nejsilnější neukojené potřeby, nejhlubšího zhnusení sama sebou - a zjistit, že právě tato místa manipulují naší fantazií. Když se nám to nepodaří, setkáme se se stejným vztahovým nastavením znovu, protože si prostě nemůžeme pomoct. Amnézie patří mezi nejmocnější obranný arzenál zraněného dítěte. Někdy možná arzenál jediný. Jako děti nevíme, jak strašlivou cenu za jeho použití nejspíš platíme. Jako dospělí na to můžeme přijít...