Zvláštní chutě našich rozmazlenců

Poslední týden dělají Hynek a Viki hrozné móresy se žrádlem. Jeden den se jim něco uvaří. Sežerou to. Druhý den dostanou to samé a ohrnou nad tím nos. Asi vypozorovali, že my jíme každý den něco jiného a očekávají stejná práva.

Většinu si toho odnesl Albert, protože jsem byl od pondělka do včerejška ve Štrasburku. Mě stačil jenom den na to, abych po Viki začal řvát jako Růžičková kvůli králíkům.

Kdyby naše Viki ještě nekojila, tak jí nasypeme misku granulí a necháme je tam, dokud je do poslední nevyžere. Ona je ale dost tvrdohlavá a navíc špatně zpracovává vápník a už jednou musela na kalciovku, protože dostávala svalové křeče. Tak jsme zkoušeli různé finty, abychom do ní potřebnou dávku živin dostali. Například jsme zjistili, že někdy užírá štěňatům. Tak jsme do jejich misky dali víc a sežrala to. Podruhé to nezabralo. Tak krmení z ruky. To taky příště nezabralo. Tak piškoty...

Dneska ráno už jsem se rozčílil. Nasypal jsem do misky granule, nacpal do Viki pro jistotu koňskou dávku vápníkových tablet a odešel na pár hodin do města. Když jsem se vrátil, většina granulí byla sežraná. Radost mě ale přešla v momentě, když jsem zjistil, že jsem zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ti dva pitomci mi vlezli do tašky, vytáhli platíčko nikotinových mikrotablet na odvykání kouření, rozkousali ho a několik jich s největší pravděpodobností sežrali. Naštěstí rozkousali ještě balíček normálních žvýkaček a notnou část toho všeho hned vyzvraceli (samozřejmě do naší postele). Ale nebyl jsem si jistý, jestli v nich něco nezůstalo. Hned jsem volal na veterinu. Náš veterinář řekl, že je třeba jim vyvolat zvracení - hořčicí nebo peroxidem. Hořčici jsme doma neměli, tak jsem do nich nalil pár lžic 3%-ího peroxidu a následující hodinu blili a blili až se vyblili z podoby. Když pookřáli, vrhli se na misky a žrali, až jim za ušima loupalo. Tak uvidíme, jak to půjde dál.

Smutné dopoledne

Je to jako z pohádky, kterou napsal Oscar Wilde. Princ a princezna se dlouhá léta protloukali životem a zdolávali jednu překážku za druhou. Když jim bylo kolem čtyřiceti, potkali se, zamilovali se a jestli neumřeli... a v tom je právě ten problém. Princezna dostala rakovinu, rok s ní bojovala a dneska jsem jí šel na pohřeb. Jmenovala se Marcela – jako moje máma.

Oblékl jsem si na pohřeb Albertovu košili. Je mi kapánek velká, ale pod sakem to není vidět. Chtěl jsem ji mít u sebe jako talisman. Vždyť při pohledu na čiré zoufalství člověka, který přišel o svou nejbližší osobu, se ti podlomí kolena.

Když si troufneš pustit druhou bytost hlouběji než kam sahají lidská slova, když máš odvahu záviset, prožiješ si ve chvíli, kdy se za rakví zatahuje opona možná obdobu toho, co jsi cítil jako kojenec, když od tebe poprvé odcházela matka, bez které jsi ještě nedokázal vnímat svět. Nepamatuješ si na to a nemáš pro to slova, ale víš, o čem to je... ten z nitra se deroucí neutišitelný preverbální výkřik.

Paní Madrigal z Maupinových „Tales of the City“ řekla, že s věkem ztráta není o nic lehčí, jen povědomější...