Několikrát jsem se tady zmiňoval o gradující absurdnosti místních "reality TV" programů. Chystá se nový, který bude zhruba po vzoru "Bachelorette," tedy že si jedna žena v rámci série televizních programů má elminační metodou vybrat jednoho partnera z 25. Nová verze má další zápletku: po celou dobu budou mít všichni muži na obličeji masku, aby žena hodnotila hlavně podle osobnosti a ne podle vzhledu (tělo mít zakryto nebudou, mimochodem). Hostitelkou bude Monica Lewinski. :-)

Z jiného soudku. Rozbíhá se kampaň před primárními prezidentskými volbami. Zrovna jsme poslouchali v televizi diskusi kandidátů na kandidáta demokratické strany. Musím říct, že jsem celkem potěšen. Dean i Kerry znějí velmi dobře, mají za sebou důvěryhodnou politickou minulost a velmi apelují na to, aby se demokratická strana více profilovala jako protiklad, nejenom protejšek, republikánů.

Z jiného soudku. :-) Uvědomil jsem si, že jsem poslední dobou hodně Ameriku kritizoval. Cítím potřebu zmínit se o pár věcech, které mi tady vyhovují. Z fleku mě napadají dvě: pohled na stáří a pohled na "chybovat je lidské." Stáří tady v mnoha případech (eliminujme případy velmi chudých lidí, kteří nemají našetřeno a budou žít z mrzkého státního důchodu) je období, na které se spousta lidí těší, protože mají téměř neomezené možnosti aktivit - různé kluby, univerzity, atd. Není vůbec neobvyklé, že si někdo v těsně předdůchodovém věku dodělává doktorát a nikdo se nad tím nepozastavuje. Stará babička poprvé v životě skáče s padákem a lidi jí tleskají. Vzpomínám si, když Jana Paulová v Česku založila ve čtyřiceti kapelu a jela na rok do Indie, že se nad tím spousta lidí pozastavovala, "protože je už jí přece čtyřicet." Slyšel jsem lidi, kteří se pozastavovali nad tím, jak strašně pesimisticky je popisováno stáří v Babím létě. Pochopitelně by se dalo argumentovat druhou stranou mince, tedy neuvěřitelným komerčním tlakem na to, aby člověk vypadal mladě (Cher, Madonna, etc.) a vitálně. Ale to je jiná otázka. Další věc, která se mi tady líbí je, že lidé nejsou odsuzováni za to, že dělají chyby. Experimentování je bráno jako naprosto přirozená součást života. Očekává se, že člověk třeba projde mnoha neúspěchy, než se mu podaří dosáhnout toho, po čem touží. Sám jsem byl svědkem toho, když se v práci šéfová obouvala do kolegyně, která udělala chybu. Ta jí na to odpověděla: udělala jsem chybu, tak o co ti jde? Šéfová jí dala za pravdu. Chyby děláme všichni a není na tom nic špatného. I ve školách děti více podporují v tom, aby se vyjadřovaly samy za sebe i za cenu toho, že třeba za půl roku se svými názory vůbec nebudou souhlasit.

Konečně přišla dlouho očekávaná druhá vlna jara. Venku bylo celý den 17 C, svítilo sluníčko. Byli jsme oba strašlivě leniví a po obědě jsme si na pár hodin dáchli. Před setměním jsme se ještě vydali na další průzkum okolí. Tentokrát jsme šli severně a kromě lepší a bližší sámošky jsme našli pár velmi pěkných bloků.

Tahle fotka je speciálně pro moji mámu, která si pořád nejspíš myslí, že žiju v nějakém nebezpečném ghettu. Takže i toto je Harlem...


Střední a západní Harlem je rozmanitá čtvrt, ve které hned vedle krásného bloku udržovaných městských domů najdete blok polorozbožených barabizen zabavených v daňové exekuci. Čtvrt ale prochází pomalým, byť neustále pozorovatelným, rozkvětem. Za pár let to tady bude plné butiků, restaurací a kaváren a nově příchozí budou platit dvojnásobné nájmy než my, kteří jsme se sem přestěhovali včas a zajistili jsme si relativně levný byt s valorizací nájemného regulovanou na 2 % ročně.

Harlem je čtvrt kostelů. V našem bloku jsou tři - jeden veliký baptistický přímo proti našemu domu, potom ještě jeden malý protestantský a malý haitský. Modlí se tady i psi...

Kamarádka Ika mi poslala odkaz na zajímavý blog Filipa Rožánka. Stojí za prohlídnutí.

Momentálně pracuju na překladu jednoho scénáře, takže na fotky nebudu mít v nejbližších dnech nejspíš čas. Mám ze zajímavé překladatelské nabídky velkou radost, protože se tak na chvíli vrátím ke své staré práci a potrápím mozek staro-novým způsobem. Ve čtvrtky večer chodím po práci na vzájemný tlumočnický trénink s jednou ruskou kolegyní, která vloni absolvovala tlumočnickou školu v Paříži a chystá se proniknout na americký trh. Pracuje s ruštinou, angličtinou a francouzštinou. Nejprve si chvíli povídáme rusky a potom tlumočíme z ruštiny do angličtiny buď z listu nebo si vzájemně přednášíme projevy. V létě z Prahy dovezu nějaké nahrávky a budeme trénovat i simultánku. Našel jsem ji na "Craig's List," o kterém jsem se tady už zmiňoval. V podstatě velká česká Annonce.

Hoang se právě rozespalý odplížil koupit kafe, jelikož se nejspíš objevil zádrhel v dodávce kafe přes internet. Před nějakou dobou mu někdo doporučil, aby kupoval kafe přes firmu Tegalia, která v rámci nalákání zákazníků člověku k první nabídce dá kávovar s termoskou v podstatě zadara. Kafe bylo dobré a za přiměřenou cenu, tak jsme další objednávky nezrušili. No a další dávka zatím nedorazila... Stejným způsobem kupujeme víno přes jeden internetový obchod. Organizuje to nějaký vinařský závod, který každý měsíc vybere dvě láhve dobrého vína tak, aby člověk za rok ochutnal co nejširší a nejreprezentativnější vzorek produkce. I s poštovným to vyjde výrazně levněji než v obchodech s alkoholem (tady se v sámoškách dá koupit jenom pivo). Rozbíhá se tady taky veliký internetový obchod s potravinami, který funguje tak, že si člověk zadá objednávku přes internet a oni to potom rozvezou. Od určité výšky celkové útraty je doprava zadarmo. Asi je to dobré pro rodinu, která bydlí daleko od velké a levné sámošky nebo od tržiště - ti potom ušetří a nemusejí se s nákupem tahat. Já ale rád kupuju potraviny po troškách v čínské čtvrti - chodím od obchůdku k obchůdku, vybírám zeleninu, okouknu mořské plody, prostě pohoda. Nedávno jsem objevil v jedné zapadlé uličce malá žlutá manga, která vypadají jako hrušky - jsou naprosto skvostná. Přesně tak, jako jsem nakupoval na Vinohradech. Velké supermarkety mi lezou na nervy.

Konečně se snad má spravit počasí - začátkem týdne sněžilo a od té doby pršelo. Potřebuju si vyjet na kolo. Do posilovny tady nechodím, protože se mi nechce. Pořídili jsme takový jednoduchý domácí systém, který mi celkem vyhovuje, ale slouží jenom k posilování - aerobik to neumí. Po dlouhé zimě bez intenzivního pohybu (v mínus deseti odmítám běhat) mi trochu rostou špeky, tak se těším na jarní vyjížďky. Z domova jedu 18 ulic jižně a jsem na horním okraji Central Parku, kterým se klikatí poměrně dlouhá cyklistická stezka. Cesta do parku, kolem parku a domů mi trvá asi hodinu. Za pár týdnů snad budu víc fit.

Poslední dobou si dávám téměř úplný mediální půst, protože mi už ty nacionalistický žvásty ve zprávách lezou krkem. Zrovna včera jsme se bavili s jednou známou o tom, jak z toho dělají pro americké publikum jedno velké šou. Ona viděla nějaký program, ve kterém vysvětlovali, jak ve snaze vybombardovat bunkry, kde se měl skrývat Sadám, vybombardovali nějakou rezidenční čtvrť. Moderátorka se údajně podivovala nad tím, že místní lidi byli nasraní ... když my jim vlastně pomáháme, že jo... Taky tady neustále omílali příběh nějaké devatenáctileté holky, kterou zajali Iráčani a pak ji Američani osvobodili. Ona údajně vyprázdnila na Iráčany zásobník, než ji zajali. Předkládali to jako heroický čin. Těžko soudit, člověk u toho nebyl, ale když má člověk proti sobě takovou přesilu, tak se mi zdá byt moudřejší neklást odpor a vzdát se a aspoň vyváznout živej. Holka měla štěstí, že ji při přestřelce nezastřelili. Naše kamarádka, která tu kauzu sledovala, tvrdí, že to bylo všechno vykresleno v nadživotní velikosti. Prostě potřebovali vzor, potřebovali americkou hrdinku. Hodiny rozhovorů s jejími rodiči, záběry ... asi to odpoutá pozornost od té hrůzy, která představuje válku.

Tak a dost. Jdu na překlad...

Pořád jsem nebyl schopen dát dohromady fotky do té míry, abych je mohl dát na web. Úprava se mi zatím moc nedaří, asi to chce více cviku. Čekal jsem se záznamy až na fotky, ale pak jsem si říkal, že než se k fotkám dostanu, už to nebude aktuální.

V neděli bylo naštěstí pěkně, tak jsme s Danem Volfem celý den courali po městě. Bydleli maličký kousek od Times Square, což není zrovna nejpříjemnější oblast. Mezi ulicemi lemovanými mrakodrapy se proplétají tisíce turistů s návštěvníky divadla případně pracovníky nedalekých firem, podle toho, ve kterou dobu se tam člověk objeví. V každém případě tam je neustále strašná spousta lidí. Chtěl jsem Danovi ukázat příjemnější části města. Začali jsme ve West Village, což je čtvrt starých cihlových domů, která už má delší dobu stabilizovanou strukturu obyvatelstva. Je tam draho, takže tam většinou bydlí úspěšní lidi. Většina úspěšných spisovatelů žije právě tam. Pak jsme šli pěšky přes Soho (bývalá průmyslová čtvrt, která za posledních deset let nabývá na luxusnosti) do čínské čtvrti, kde jsme se setkali s Hoangem na oběd. Potom jsme sedli na metro a odjeli k bývalému světovému obchodnímu centru. Odtud jsme popojeli metrem do chasidské části Williamsburgu v Brooklynu. Nevím, jestli jsem se o tom tady zmiňoval, ale tahle část města stojí určitě za vidění! Dvě zastávky od dolního konce Manhattanu se najednou dostanete jakoby časovou spirálou do světa chasidských židů. Minimálně pohledem zvenčí se zdá, že se jejich svět za posledních sto let změnil jenom minimálně. Hned na první pohled člověka praští do očí, že tam je podstatně více dětí než na Manhattanu. Často se tam setkáte s velmi mladičce vypadající "zakuklenou" ženou - člověk by řekl hluboce pod dvacet - která už má kočárek se dvěma dětmi. Děti od určitého věku vypadají jako "kloni" dospělých: chlapečci jsou v oblecích s vestou, pejzami, jarmulkou, kloboučkem, jenom vousy jim chybí. Nevšimnul jsem si, od jakého věku mají holčičky taky vyholenou hlavu a nosí paruky a šátky přes ně. Cítil jsem ostych v té části města fotit - byli jsme tam za vetřelce.

Pak jsme zajeli na kafe do East Village, která se za poslední léta stala velmi módní čtvrtí, protože se tam nastěhovala spousta mladých umělců a "alternativních lidí." Je to jedna z mála čtvrtí, kde mají dobré kavárny. S Danem jsme se ale shodli, že "evropská" kavárna v USA se kavárnám v Evropě nevyrovná. Je to jako když se číňani v Praze snaží vyrobit svou kuchyni tak, jak si představují, že ji Češi chtějí jíst. Někdy je to opravdu o detailech, ale v podstatě v každé kavárně jsme byli schopni najít něco, co by tam v Evropě bylo jinak.

Pak jsme zajeli metrem na procházku do Central Parku. Odtud jsme jeli zpátky do East Village do bizarní indické restaurace na rohu 6. ulice a 1. Avenue. Hned vedle sebe jsou dva téměř navzájem neodlišitelné podniky s jiným majitelem: obě mají podobné ceny, podobný styl, podobný jídelníček. Jsou to velmi malé, protáhlé ale velmi úzké restaurace, kde skoro není k hnutí. Z nízkých stroů visí téměř až k hlavám strávníků vánoční řetězy se svíčkami tvarovanými jako chilli papričky. Hraje indický pop. V úzké uličce mezi stoly na levé a pravé straně poletujou číšníci. Dan prohlásil, že to je teda "divoké."

Včera jsme se koukali na koncert Cher z jejího posledního turné. Teda, musím říct, že to byla show v pravém slova smyslu. Skvělé kostýmy, výborní akrobati, vtipné komentáře Cher ... moc se mi to líbilo. Jenom mi případá, že Cher je takový téměř o dvacet let starší Michael Jackson v ženském. Oba se snaží dosáhnout toho, aby vypadali na dvacet - nejen zjevem, ale i vystupováním, gesty a tak. Nicméně, komu čest, tomu čest.

Včera jsme byli večer s Hoangem, mojim známým Petrem a známým z Prahy a San Franciska Eugenem na Babím létě. Dávali ho na festivalu nových režisérů. Mám ten film moc rád, protože si myslím, že vzhledem k poměrně mladému věku autora se mu velmi dobře podařilo vystihnout stáří. Navíc jsem film viděl poprvé pár dní poté, co si pan Brodský vzal život, což dodalo celému zážitku úplně nový rozměr. Měl jsem velikou radost z toho, že tady lidi Babí léto chápali a velmi se jim líbilo. Film se navíc dostal do americké distribuce, takže ho budou uvádět v kinech. Kromě velmi dobrého hereckého výkonu a dobře prokreslených postav mám Babí léto rád taky proto, že je to podle mně jeden z mála soudobých českých filmů, který je ve svém poselství a zpracování více méně přístupný globálnímu obecenstvu, jinými slovy že není stavěný jenom na vtipnosti české reality a tedy není provinční. Navíc i Hoang, který je většinou při posuzování filmů jako člověk od fochu velmi kritický, byl tentokrát spokojen.

Dneska večer přijel do New Yorku na služební cestu můj kamarád Dan Volf. Byli jsme na večeři a na kafe a zítra ho vytáhneme po městě. Byl to skvělý pocit být /kromě Hoanga/ chvíli s někým, s kým se znám řadu let a velmi dobře. Za pár měsíců - ani s tak velkými přestávkami za pár let - člověk nemůže navázat tak hluboké a blízké vztahy, jaké ho poutají k lidem, se kterými se zná mnoho let.

Z úplně jiného soudku. Newyorská policie nejspíš zacvičuje několik nových koní, protože se často setkávám se scénkou, kdy policajt jede v poměrně hustém provozu na zjevně velmi nervózním a vzpouzejícím se koni. Jinak koňské jednotky většinou jezdí ve větším počtu. Před několika dny jsem na takového koně narazil na Canal Street uprostřed neuvěřitelnýho provozu. Kůň se hodně vzpouzel, tak jsem se klidil z cesty a držel policajtovi palce, aby ho nevyhodil ze sedla. Koně mi taky pochopitelně bylo líto. A taky mi bylo líto, že jsem zatím u sebe nikdy neměl fo'ták, abych to zachytil.

Hraju si s Gimpem a dovoluji si předložit první výtvory. Oba pocházejí z původně dosti zmršené fotky zasněženého Chinatownu. Navíc jsem konečně přišel na to, jak obrázek vložit do textu. Nebylo to vůbec složité. Tak, tady je první pokus:



A tady je druhý pokus.

Ke včerejšímu tématu federálních poprav jsem našel několik článků potvrzující informace, které zazněly v Practice. Tady je jeden z nich.

Dneska jsem byl na obědě s rusko-anglickou tlumočnicí, která loni v létě dostudovala ESIT v Paříži. Domluvili jsme se, že jednou týdně budeme cvičit tlumočení z ruštiny do angličtiny. Před pár týdny jsem dal inzerát na Craig's List, přes který jsem se snažil sehnat někoho, kdo by měl zájem o výměnu hodin ruštiny za hodiny angličtiny (totéž s polštinou a vietnamštinou). A představte si, narazím na kolegu tlumočníka. Myslím, že líp to dopadnout nemohlo.

Craig's List je mimochodem skvělá záležitost. Je to on-line "tržiště inzerátů" přes které se dá sehnat snad úplně všechno . Já jsem přes Craig's list našel náš byt, hodiny Tai Chi, kolegyni tlumočnici a kontakt na lidi, kteří tady dělají Reiki.

Večer jsem byl na první hodině Tai chi. Původně jsem se to chtěl naučit z instruktážní kazety, abych se nemusel nikam trmácet, ale vzdal jsem to, protože kamera neustále měnila úhel, ze kterého zabírala instruktory, což mě nemotoru totálně mátlo. Nicméně, z té kazety jsem se naučil o hodně jednodušší Chi Kung, které cvičím skoro každé ráno. Centrum, kam budu chodit na Taichi, se teprve rozjíždí, takže hodiny nejsou přecpané a předražené. První dojmy jsou velmi pozitivní. První čtvrt hodiny jsem byl totálně zmatený, ale postupně tomu přicházím na kloub a ke konci hodiny už jsem si nepřipadal jako totální nemehlo.

Právě jsme se dodívali na "Practice" na ABC - je to kromě Simpsons jediný seriál, který tady v televizi sleduju. Je o právnické firmě v Bostonu, která řeší většinou trestněprávní a občanskoprávní věci - scénář píše bývalý právník. Obecně mám ten seriál rád, protože pojednává zárove'n o zajímavých osobních i právnických dilematech. Člověk se mimo jiné nenásilnou formou dozví pár nových věcí o americkém právním řádu.

V dnešní epizodě se tenhle seriál dostal na další hranu - komentoval současnou vládu a její politiku. Nastíním případ: 19-letý kokainový dealer se cítí ohrožen konkurujícím dealerem, vidí ho na rohu ulice, začne po něm střílet a neš'tastnou náhodou přitom zastřelí ženu, která tam šla s dítětem. Případ jde k soudu a "seriálová právnická firma" je dealerovi přidělena jako advokát. První přelíčení je přerušeno ještě než přivedou obžalovaného. Do místnosti vstoupí úředník, který oznámí, že obžalovaný byl převzat federální vládou a že jej bude soudit federální soud vzhledem k tomu, že vražda měla co do činění s drogami a odehrála se v blízkosti školy. Za chvíli jim dojde proč: v jejich státě neexistuje trest smrti, který však může udělit federální vláda. Za určitých okolností federální vláda ustanoví mimořádnou komisi (v seriálu to bylo popisováno tak, že seženou dohromady pět prokurátorů, nechají si přednést informace a rozhodnou se, občas nad sendvičem) která rozhodne, jestli za předpokladu odsouzení budou požadovat trest smrti nebo ne. Ze seriálu se taky dozvíme, že většinou porota "vyhoví." Taky se dozvíme, že současný ministr spravedlnosti Ashcroft se takto snaží "znovuzavést" trest smrti do států, ve kterých neexistuje. Na konci seriálu se dozvíme, že přestože daná komise v tomto případě rozhodla navrhnout doživotí bez možnosti předčasného propuštění na svobodu, ministr spravedlnosti se rozhodl toto rozhodnutí zvrátit. Ze seriálu se taky dozvíme, že za prvních šest měsíců současné vlády federální vláda žádala více federálních poprav než Clinton za celých osm let své vlády.

Neměl jsem čas si veškeré podrobnosti tohoto systému ověřit, protože seriál právě skončil, ale předpokládám, že to nemůže být vylhané. Kdyby bylo, tak by ministerstvo spravedlnosti okamžitě ABC žalovalo. Pakliže je to pravda a seriál takhle dělá propagaci PROBÍHAJÍCÍ politické záležitosti, tak je to skvělej případ toho, jak tady ve Státech dochází ke stírání rozdílu mezi realitou a showbusinessem - na jednou stranu "reality TV," při kterém Amerika rozhoduje o tom, jestli se dva lidi vezmou nebo ne nebo sleduje 25 žen jak zápasí o jednoho muže či 25 mužů jak zápasí o jednu ženu, na druhou stranu válka jako show, na třetí stranu seriál, který tahkle umně zakomponuje do děje - bůhví, co to je - osvětu? Publicistiku? Já vím, že umění běžně reaguje na politiku a naopak, ale v tomto případě tam cítím rozdíl. Ještě jsem se nesetkal se SERIÁLEM - tedy FIKCÍ, který by kritizoval konkrétní politiku konkrétního ministra, který je u moci ve chvíli, kdy divák onen seriál sleduje.... Kromě toho, celá věc byla skvěle prokreslená a v podstatě shrnula v několika minutách debatu pro a proti trestu smrti, která tady taky pořád vře.

Mimochodem, před tím, než začala Practice jsme zachytili poslední kousek zpráv (nezachytil jsem kde to bylo, ale podle snímků z okolí to nebyl Manhattan - naštěstí): Desetiletý chlapec vylákal tříletého chlapce z knihovny, kde byl se sestrou, "sexuálně ho napadl" a umlátil baseballovou pálkou. Na pohřbu někdo začal křičet po sestře zavražděného chlapce, že za to může i ona. Ona se složila, dvě strany po sobě začaly vřískat a snad tam i někdo zavolal policii. Teda viděl jsem toho hodně a moc věcí mě nepřekvapí, ale do prdele DESETILETÝ kluk sexuálně zneužije T'RÍLETÉHO kluka a umlátí ho baseballovou pálkou??? Tohle bych si nepředstavil ani v blbém filmu...

Hraju si s foťákem a učím se GIMP, program na upravování digitálních fotek.

Včera jsme chtěli jít na japonský animovaný film, který se tady uvádí jako "Spirited Away." Před kinem jsme měli sraz s kamarádkou na pozdní snídani. Už když jsem odcházel z domova, tušil jsem, že něco nebude v pořádku. Venku bylo sychravo a zima. Nakonec jsme se probojovali k restauraci, kde jsme se měli s tou kamarádkou sejít, a zjistili jsme, že tam je půlhodinová řada na stůl. Prostě nával jako v nočním klubu a hroznej hluk. Nakonec jsme dostali stůl, ale byl hned vedle "shromaždiště" lidí, kteří čekali, až se uvolní stůl i pro ně. Cítili jsme se stísněně, neslyšeli jsme vlastního slova a jídlo nestálo za nic. Pak jsme dorazili do kina a zjistili, že je vyprodáno. Hoang dostal vynadáno za špatné plánování, protože jsme mu s tou kamarádkou říkali,ž e máme jít na oběd někde blízko toho kina a koupit lístky před tím, než půjdeme jíst. On tvrdil, že ten film nebude vyprodanej. Nakonec jsme šli do jinýho kina na iránský film "Deset." Úžasně zajímavá montáž deseti rozhovorů, natočených malou digitální kamerou namontovanou do palubní desky auta jedné teheránské ženy. Film mě zaujal jak umělecky, tak sociologicky. Vypadalo to, že se atmosféra v Iránu hodně uvolňuje. Ženy měly jenom minimální závoj přes vlasy a nosily make-up, hovořily otevřeně o rozvodu a postavení žen, ve filmu se objevila prostitutka, řidička hlasitě nadávala muži, který špatně parkoval, apod. Protagonisti improvizovali podle osnovy režiséra a film působí naprosto reálně. Hádka matky s náctiletým synem, který je na ni rozzužený, protože se rozvedla s jeho otcem a vzala si někoho jiného, je udělaná n aprosto úchvatně. Rozhodně doporučuju na Deset zajít.

Hraju si s novým foťákem. Tady jsou první výsledky:
- co jsme měli dneska k obědu
- pohled na sídliště, které začíná kousek od nás přes ulici. Jsou tam městem subvencované byty s nižším nájemným.
- váza, kterou jsme koupili na bambusy, ale nějak se jim v ní nelíbilo.
- obrázek, kterej Hoangovi namaloval na vejšce jeho kamarád John.
- fotka jiné kytky s vyšším rozlišením - tahle je myslím celkem dobrá.