Snem ptaku

Jako nefrankofonni se tady zameruju hlavne na tanecni predstaveni a krome vyjimecnych pripadu planuju cinohru jenom v jazycich, kterym rozumim. Dnes rano jsme byli na "Kde bydlime." Uprimne receno - nic moc. Jedna herecka provadela jakysi tanec se zidli, ktery trval pres pul hodiny a prestoze byl slusne provedeny, zacal jsem se po chvili nudit. Tema se zdalo byt celkem pruhledne - v mestske osamelosti se casto uzavirame do svych bytu a vkladame do nezivych objektu vice nez jim patri. Dobra...

Odpoledne jsme byli na inscenaci motivovane Attarovym dilem Snem ptaku. Prestoze hra nebyla beze slov a slova byla pronasena francouzsky, rikal jsem si, ze mi toho zase tolik neutece, protoze tu knizku celkem dobre znam. A nelitoval jsem. Role vsech triceti ptaku hral jeden herec a byl uchvatny! Prechazel ve velmi rychlych replikach dokonale z jedne role do druhe jakoby spinacem prehazoval osobnosti. Skvele tancil a mel uchvatny prednes.

Zato vecer jsem se trochu vypekl. Chystal jsem se na jednu polskou hru do dosti vzdaleneho divadla a kdyz jsem se tam dostrachal, zjistil jsem, ze ji oproti programu zacinaji uvadet az zitra.

More

Stravili jsme v podstate lenivy den v primorskem mestecku Sete vzdalenem asi hodinu a pul cesty vlakem od Avignonu. Dokonale stredomori. Klikate ulicky, domy s okenicemi, kavarny, pekarny, Vespy, sneci tempo. Prochazkou jsme urazili asi 4 km na plaz. Nekolik hodin jsem si cetl ve stinu slunecniku a spalil si narty, ktere mi vytrcavaly na slunce. V Howardovi Zinnovi jsem se propracoval na stranu 250.

Cestou zpatky na nadrazi me potkaly dva bizarni zazitky. V jednu chvili lemovala primorskou cestu kamenna zed. Mezi kameny byly misty poradne skviry. V jedne z nich jsem uvidel uvizleho ptaka. Kridla mel pripazena a hlavu mirne naklonenou dopredu, jakoby se na nas dival. Kdyz jsem se mu priblizil temer na dosah, abych si ho lepe prohledl, zjistil jsem, ze je v tom vzprimenem posedu mrtvy, ma vyzrana ocka a je mu pres ne videt na kamen, o ktery se mirne opira. Prekvapenim jsem skoro uskocil.

Cestou na nadrazi jsme videli zajimavou podivanou. Na rece se odehravaly rytirske souboje na barkach. Dve motorove barky s posadkou asi deseti chlapcu ve veku tak mezi 15 a 20 lety od sebe nejprve odpluly na nejakych 50 metru a pak se plnou parou rozjely proti sobe. Na vyvysene zadi kazde z nich stal mladik s dlouhym kopi. Kdyz se barky mijely, mladici se snazili jeden druheho kopim shodit do vody. Pockali jsme az se to jednomu povede a pak jsme se vydali dale.



Na nadrazi jsme nejprve cekali skoro pul hodiny v rade na listky, protoze bylo otevreno jenom jedno okynko a vyrizeni jednoho zakaznika trvalo nepredstavitelne dlouho. Na nastupisti jsme nasledne zjistili, ze vlak ma "dosud neurcene zpozdeni." Zpozdeni nakonec trvalo asi hodinu a pul. Nikde nic nehlasili. Julie se nakonec zeptala nejakeho zamestnance drah a dozvedela se, ze kousek pred Avignonem se zasekl oteviraci most a nejde spustit dolu...

Instalace "Asylum"

Krucek po krucku jsme se obezretne sunuli po neopracovane podlaze do nitra tmaveho celestianskeho kostela. Ze tmy vystupovalo devet velkych filmovych platen, na kterych bezely pomale sekvence skupinek lidi provadejicich nejakou rytmickou mechanickou cinnost. Kuchari odnekud z jihovychodni Asie sedeli na konstrukci z kmenu stromu a pomalu trhali polystyrenove obaly na jidlo. Delnici v oranzovych vestach pomalu skladali vzorce z ostnatych dlazdic. Zeny z Indie pomalu eroticky otiraly prach z dlouhych krku drevenych volavek. Cernosi v depozitari bilych antickych soch vytahovali z naprsnich kapes cernych bund kriklave barevne panenky a staveli je na zem. Panenky se kolibavymi pohyby boku pomalu sunuly dopredu. Zeny buhvi odkud vysavacem cistily kameny mezi kaktusy. Jednou za nekolik minut vsichni ustali, zaber presel strihem na postavy sestavene do sboru, ktery zazpival jeden ton a vytvoril s ostatnimi sbory rozlozeny akord.

Nase oci si pomalu zvykaly na pritmi a zacaly rozeznavat obrysy sloupu, zdi a klenby. Z male okrouhle dirky v bedneni jednoho z oken pronikalo dovnitr slunce a vykreslilo doprostred podlahy mesic v uplnku. Kdyz jsem se k nemu postavil v urcitem uhlu, vznikl obraz strapate hlavy se svatozari uprostred zamracene nocni oblohy.
 


Kdyz jsme vysli ven, zacali jsme si o instalaci s Julii povidat. Zjistili jsme, ze na nas pusobila na oba uplne jinak a navic jsme se ani jeden netrefili do zameru umelce. Ja jsem v nem videl meditaci nebo dokonce trans vychazejici z rytmicky opakovane jednoduche cinnosti. Do tohoto stavu se clovek muze dostat mnoha ruznymi zpusoby. Kdyz se do nej dostane, jeho oci si zvyknou na pritmi a najednou vidi obrysy, ktere mu dosud zustavaly ukryty. Julie v dile videla to, ze travime zivot opakovanim nesmyslnych cinnosti, protoze se z jejich zajeti nedokazeme vyprostit. A zamer autora? Studovat stereotypy spojovane se skupinami uprchliku ruznych ras a zemi puvodu...

Zdravim z Avignonu bez hacku a carek

Se svou kamaradkou z New Yorku Julii jsme se domluvili, ze letos pojedeme do Avignonu na mezinarodni divadelni festival. Tak jsem vcera dorazil.... Krome oficialnich festivalovych predstaveni tady jeste probihaji stovky mimofestivalovych predstaveni a akci.

Vcera vecer jsme byli na takove zvlastni multimedialni poulicni akci nazvane KompleXKapharnauM, ktera zacinala na jednom namesti asi pul kilometru od historickeho mesta, do ktereho se potom ubirala pruvodem. Z nekolika mensich vozu promitali na pruceli domu fotografie a videozaznamy obyvatel Avignonu. K tomu stridave hrala hudba, stridave bezely rozhovory z videozaznamu, pripadne nekdo pronasel socialne uvedomele komentare. Asi dvakrat spustili maly ohnostroj. Byla to velmi zajimava podivana. Lide vykukovali jen tak ve spodnim pradle z oken domu, na jejichz pruceli promitali jine lidi.

Pruvod v historickem centru mi trochu pripomnel nocni "stezky odvahy" z dob pionyrskych taboru.

Tematicky se produkce zabyvala socialnimi problemy velkomest a izolovanosti jejich obyvatel. Prislo mi zajimave ... az dialekticke, ze ucinkujici popisovali a kritizovali velkomestskou izolovanost pomoci prostredku, ktere k ni prispivaji: televize, hluk, dav, atd.

Co se politickych poselstvi tyce, prislo mi to jako kazani konvertitum z ust lidi, kteri uz problemy, o kterych kazou, netrpi. Ale jinak to byl vizualne urcite zajimavy experiment ... a zazitek.

V teto chvili leje jako z konve, tak jsme si nasli internetovou kavarnu, hledame Julii zpatecni letenku do New Yorku a vyrizujeme par dalsich zalezitosti. Zitra bychom chteli vyrazit vlakem k mori, jestli nebude prset.

Další cesta - Brusel a Haag

V úterý jsem letěl ranním letem v brutálních 6.50 do Bruselu. Pracoval jsem dva dny pro Evropský parlament. Ve středu večer jsem se vracel. Ve čtvrtek ráno jsem jenom vyřídil pár záležitostí a odpoledne odletěl tlumočit na konferenci předsedů senátů a poslaneckých sněmoven členských států EU a kandidátských zemí do Hágu. Po skončení konference nás v sobotu odpoledne vzali na projížďku výletní lodí po rotterdamském přístavu. V jednu chvíli jsme jeli kolem dvou lodí, které nakládaly kontejnery nezvyklým způsobem. U první lodi se kontejnery naházely do moře a plavoucí se potom vytahovaly jeřábem. Druhá loď se mírně připotopila, nechala na sebe kontejnery naplavat a potom se zase vynořila.

Adopce Afrika

Delší dobu jsem příležitostně prozkoumával charity, které umožňují finančně sponzorovat dítě ve třetím světě. Dlouho jsem narážel jenom na katolické organizace, kterým jsem nechtěl dávat peníze z politických důvodů. Pak jsem našel sekulární Humanistické centrum narovinu, přes které jsem si vybral osmiletou Rosalii Wanjiru. Otec jí zemřel, maminka je chromá a malá Rosalie žije v nějakém opatrovnickém středisku. Tak aspoň bude mít peníze na jídlo a na školu.

Haleluja, babička je na světě

Tak do třetice všeho dobrého! Sborově přivítejme nového člena mé domácnosti! Je to babička, narodila se v roce 1960 a ještě nemá jméno (vítám nápady). Získal jsem ji za mohutného přispění svého automechanika Valdemara Vašundy, na jehož stránky jsem dal odkaz v minulém článečku. Odvezl mě (ne poprvé) na místo, auto prohlédl, vyhodnotil, upozornil na kosmetické vady, které by mému netrénovanému oku utekly, usmlouval cenu o deset litrů níž, jel za mnou až do Prahy a hned si autíčko nechal do neděle na seřízení a doladění. Vrátili jsme se v 11 večer. Je to světec!

První jízdu máme tedy za sebou. A abych vás dál nenapínal, tady jsou fotky. Jedna s pevnou střechou, druhá s plátěnou.

Další putování za Felícií

Jak už jsem psal dříve, snažím se koupit starou Felícii z roku 1960 (kabrioletka). První pokus jsem už popisoval - nakonec nevyšel, protože tam byl nějaký zádrhel s papíry. Včera jsem se ráno vydal autobusem do Jeseníku prohlédnout kousek číslo 2. Nebyla k němu žádná fotodokumentace, takže jsem bral prodávajícího za slovo v tom, že auto je před šesti lety renovované. Můj automechanik Valdemar Vašenda, který je shodou okolností původně také z Jeseníku, zajistil, že mě na nádraží vyzvedl jeho aut znalý bratr a exponát se mnou prohlédl a poradil. To jsou služby! Pomoc jsem opravdu oceňoval, protože na spoustu skrytějších věcí bych vůbec nepřišel. Ve dvě už jsem seděl v autobusu zpátky do Prahy. Deset hodin jízdy autobusem za jeden den dá člověku zabrat, ale projížďka Orlickými horami a Jeseníky byla velmi příjemná. Musím se tam někdy zase vydat, doufejme že už se spuštěnou střechou. :-)

Dneska odpoledne vyjíždíme do Jižních Čech (naštěstí jenom 120 km od Prahy) prohlédnout kousek číslo 3. K tomu mám kompletní fotodokumentaci, tak nás snad nečekají žádná překvapení. Opět je to tak trochu akce kulový blesk - zítra ráno odlítám v nekřesťanských 6.50 do Bruselu.

Dobrý článek v dnešních lidovkách

V letadle jsem si přečetl lidovky, ve kterých byl velmi zajímavý článek o studiu agrese u paviánů. Napadá mě spousta aplikací pro lidskou společnost...

Jak se schvaloval návrh ústavní smlouvy EU

Závěr mého dvoutýdenního pobytu v Bruselu a Lucemburku byl mimořádně zajímavý. Tlumočil jsem na summitu Rady, tj. setkání prezidentů a předsedů vlád členských států EU, který se tentokrát týkal hlavně návrhu ústavní smlouvy EU a nominace příštího předsedy Evropské komise. Tisk už dopředu oznamoval, že jednání bude velmi dramatické, protože v obou hlavních bodech panuje mezi delegacemi dost zásadních neshod. Drama probíhalo dost kulantně, ale mezi řádky bylo místy cítit silné napětí. Kromě samotného jednání jsem byl také nasazen na pracovní večeři premiérů a prezidentů, kde se projednávalo právě jmenování budoucího předsedy EK. Seděl jsem v anglické kabině a tlumočil jenom českou delegaci do angličtiny, takže jsem měl dost prostoru k tomu, abych vnímal celkovou atmosféru. Po třech hodinách diskuse u stolu se ke shodě neschylovalo, takže předsednictví vyhlásilo hodinu a půl na bilaterální jednání. Pokračovalo se o půl dvanácté večer. Skončili jsme tiskovkou v jednu v noci ... bez dosažení shody. Druhý den se jednalo o ústavní smlouvě, což je nesmírně obsažný a místy velmi složitý dokument. Po obědě následoval stejný postup. Plenární jednání se zastavilo a delegace jednaly mnoho hodin bilaterálně. Společně zasedly opět až kolem půl desáté večer. Na předsedovi komise se jim nepodařilo domluvit, ale na textu návrhu ústavní smlouvy se v potu tváře dohodli. Takže jsme během bilaterálek nic nedělali. Počítač a knížku jsem nechal "doma," takže po pár hodinách povídání s kolegy jsme se všichni začali tvrdě nudit a upadat do stále hloubějšího stavu demoralizace. A pak v půl jedenácté najednou hukot, do pěti minut jsme začínali a irský předseda šíleně překotným tempem oddrmolil závěry. To jsem se panečku zapotil! No, do hotelu jsem dorazil v půl jedné ráno a v šest jsem vstával, abych chytil ranní letadlo. Bohužel se o pozadí jednání moc nemůžu rozepisovat, protože bylo uzavřené. A veřejné části tady určitě dávali v televizi.