Zpátky v New Yorku

V pátek jsem se vrátil po pěti týdnech do New Yorku. Navazovala hned návštěva dvou kamarádů z Prahy, ze které jsem měl radost a díky které jsem si udělal po příletu pár dní volna a neměl jsem hned pocit, že se musím vrhnout do té spousty práce, která mě tady čeká a na kterou jsem dost natěšený.

Několik kamarádů mi říkalo, že jejich první cesta domů po odstěhování do New Yorku byla dost klíčová, protože si během ní z nadhledu prozkoumali svůj život tady i tam a viděli obě města v novém světle. Před odletem z New Yorku do Prahy mě trošku šimralo v břiše a nebyl jsem si úplně jistý, jestli to bylo tím, že jsem si už tady vytvořil domov do větší míry, než jsem si uvědomoval a nebo jestli to bylo obavou z nastávající cesty. Po příletu do Prahy jsem měl intenzivní pocit uvolnění a radosti z toho, že jsem zase doma, přestože jsem po nájemnících našel byt v dosti strašném stavu a týden jsem všechno dával do pořádku a přestože jsem v Praze měl program podstatně našlapanější než tady v New Yorku. Pět týdnů uteklo nesmírně rychle a ke konci pobytu jsem si vůbec nedokázal představit, že za pár dní už Prahu zase na několik měsíců neuvidím. Nakonec jsem přišel na jedno podobenství, které mi odjezd ulehčilo. Praha je pro mě kolébka a New York je pro mě kočárek. Praha je mateřská energie, New York je otcovská energie. Praha je to jisté, samozřejmé útočiště, které na mě vždycky bude čekat, o které už nemusím bojovat. New York mě nutí tlačit na hranice zón svého pohodlí, překonávat znovu předsudky, nacházet nové překážky. Během prvních devíti měsíců tady v New Yorku jsem se, ve zpětném pohledu, tak trošku snažil napasovat na kolíbku kolečka a rozčiloval jsem se, že to nejde. Uvidím jak se budu cítit teď tváří v tvář novým výzvám, když budu vědět, že za čtyři měsíce na mě čeká moje "kolébka," do které se zase na chvíli vrátím ke svému známému životu a kde nová dobrodružství uvidím v jiném světle a budu mít možnost je ve známém prostředí zreflektovat.

Když už jsem tady

tak jsem si říkal, že ještě poinformuji o pár podnicích, které jsem v Praze objevil, případně neobjevil.

1. La Bodaguita Del Medio (aneb prostřední obchůdek) je kubánská restaurace a bar v Kaprovce. Jídlo je předražené a kamarádi hlásili, že má do skvostnosti daleko, ale mají tam skvělá mochita. Původní LBDM proslavil E. Hemingway tím, že si tam v Havaně právě mochitka dával. Takže pokud nemáte morální problém s tím, že část prostředků půjde na financování Fidelova režimu, tak si dejte do nosu. Konec konců - rovnováha má být a když už financujeme imperialisty, tak proč by taky nemělo trošku ukápnout chudým rolnickým revolucionářům a jejich bohatému vůdci, že jo...

2. Green Leaf v Myslíkově - na místě, kde kdysi stála ruská hospoda je teď zvláštní thajsko-evropské krmidlo a napájedlo. Mezi střední cenovou kategorií tam mají podle mého názoru nejlepší thajské jídlo v Praze. Dal jsem si tam jednou bazalkové kuře a pak lahb gai, o kterém už jsem tady jednou básnil. Moje jídlo bylo dobré, ale Hoang tam byl jednou s námi, dal si kokosovou polívku a Pad Thai a moc se jim to nepovedlo. Tak asi podle toho, jaký má kuchař den...

3. Sklep - nikdy si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje ta ulice, po které jezdí tramvaje z Hlavního nádraží na Olšanské náměstí a která vede pod Domem odborářů a VŠE. No, tak na té ulici, kousíček za VŠE je dobrá česká hospoda s pár východoasijskými dobrotami na menu. Měl jsem masovou směs v bramboráků a pivo - moc mi to chutnalo a peněženka si taky nestěžovala.

4. Nevím, co se stalo, ale když jsem chtěl jít do staré čajovny na Boršov, vypadala zavřeně, opuštěně - bez kliky, klepátka, vývěsního štítu... Tak doufám, že ji nezavřeli úplně. Nevíte někdo? To by byla nehoráznost.

Konečně trochu volněji

Poslední týdny byly naprosto bláznivé. Kromě velmi příjemných káviček, večeří a skleniček s kamarády jsem totiž musel absolvovat spoustu papírování a zařizování a odpředkládal jsem 80 stran a 400 powerpointových diáků. Dneska jsem to konečně všechno odeslal a trochu si oddechnul. Všichni říkají, že lidi v New Yorku mají bláznivý životní styl, ale mně připadá, že blázinec vždycky začne až když se vrátím do Prahy...

kdepak asi před tou bábovkou seděla...

kdepak asi p?ed tou bábovkou sed?la...

Tuhle petici je třeba podepsat

V Nigérii odsoudili k smrti ukamenováním (!!!) ženu za nemanželský sex. Z toho nemanželského sexu se zrodilo dítě, které musí nejprve několik měsíců odkojit a pak ji zahrabou po krk do hlíny a budou ji kamenovat dokud neumře. Dítě pak dají bůhví kam. Amnesty International už v této souvislosti rozeslala několik petic. V minulosti se jim jinou ženu v podobné situaci podařilo zachránit. V tomto případě to vypadá blbě - má být ukamenována už 27. srpna.

Tady se dá podepsat další petice:

http://www.amnesty.org.au/e-card/petition.asp

Rockquiem

Včera večer jsem se byl podívat v Obecním domě na představení Rockquiem, v jehož produkci pracuje jeden můj kamarád. Jedná se o rockové zpracování Mozartova Requiem se sborem, orchestrem, přerušovanou filmovou projekcí a tanečníky. Na jevišti a na plátně se odehrává příběh člověka, který jede autem, pomalu se noří do mikrospánku a zbývá mu několik vteřin do smrtelné bouračky, ve kterých se mu promítají scény ze života a neobvyklé náboženské motivy. Ńakonec ale neusne, strhne v poslední chvíli volant a pokračuje v cestě. Scéna mi připadla místy přebujelá – se zbytečnými artefakty, podivně zakomponovanou choreografií a nedodělanou projekcí – ale líbil se mi způsob, jakým se prostřednictvím náboženských symbolů naváželi do katolické církve. Říkal jsem si, že jak v hudbě tak ve vizuálním pojetí klidně mohli zajít ještě dále a být odvážnější, ale třeba měli obavu, že by potom na to Češi ani turisti nechodili. Navíc, díky lokalitě měli trošku svázané ruce při stavění scény. Celé to ale bylo velmi dobře odehrané a hudba byla naprosto úchvatná. Určitě si ji pořídím na CD. Mají už jenom pár repríz, tak si pospěšte, jestli na to chcete zajít (pozor – pokud neznáte někoho s přístupem k volňáskům, lístky stojí 1,000). V každém případě doporučuji alespoň to CD.

Zpátky v Praze

V sobotu ráno jsem dorazil do Prahy. Po několika letech se mi poštěstilo a v letadle jsem měl k dispozici dvě sedadla, takže jsem se slušně vyspal. Zato jsem ale doma narazil po nájemnících na neskutečný bordel. Někteří lidi jsou prostě prasátka. Nejvíc mě vytočilo, že nejspíš neaktualizovali antivirus, stáhli nějaký zavirovaný mail a vymazali mi kompletně celý harddisk. Pochopitelně mi o tom do podrobností neřekli, jenom se zmínili, že potřebují přeinstalovat Windows. Takže jsem do Prahy dorazil bez instalaček, jenom se zálohami dat na CD, k počítači, na kterém nebylo vůbec nic. Hoang mi instalačky poslal z New Yorku Fedexem za strašné peníze, ale dorazily dneska, takže dokončuji práci na počítači. Přes víkend tady byl brácha z Finska a celá rodina. O volné chvíli jsme si zašli hledat geocache na u letohrádku Hvězda. Byla to zábava. Bohužel jsem špatně zaměřil foťák a fotka nevyšla. Fotila ségra, tak až dodá snímky, pověsím je sem. Prozatím jenom jeden skvělej strom, který jsem tam našel. Jinak jsem trávil poslední dny střídavě prvními setkánimi s kamarády a debordelizací bytu. Zítra se už musím pustit do práce na velkém překladu. Více později.

Velmi zajímavá hádanková hra

Jestli umíte anglicky, máte rádi hádanky a máte spoustu času, klikněte sem.

Svět po e-learningu

Po pár měsících přešlapování jsem se včera rozhodl opustit svého zaměstnavatele a živit se i v New Yorku plně překlady a tlumočením. Za rok jsem se ve firmě naučil hodně věcí, s nimiž bych se při tlumočení nebo překladu nedostal do styku. Byla to určitě obohacující zkušenost a vůbec jí nelituju. Hlavní háček byl v tom, že jsem záhy přišel na to, že se naše představy o vedení a rozvoji firmy nekamarádí a kamarádit nebudou. Jsem holt člověk, který dlouhodobě nevydrží spokojeně vykonávat vizi někoho jiného, pokud s ní nejsem intelektuálně a emocionálně sladěn. Na druhou stranu to byl bolestný krok, protože lidi ve vedení firmy i řadové pracovníky mám osobně velmi rád a záleží mi na nich. Naštěstí se to obešlo bez oboustranného hněvu a scén – lidé tady chápou, že člověk chce a má jít za svým snem a jsou ochotni přijmout, že v tom snu nebudou hrát hlavní roli.

Po práci jsem měl sraz s Hoangem a naší kamarádkou Angelikou. Byl jsem po perném dni pěkně vystresovaný, tak jsem se prošel ze SoHo do East Village pěšky. Zašli jsme na večeři to klidné tibetské restaurace (vzpomněl jsem si tam na svého oblíbeného hradčanského Malého Buddhu) a potom vykročení z další křižovatky na mé cestě oslavili v japonském baru.



Zítra odlítám na měsíc domů, tak trošku bilancuju uběhlý rok. Mám za sebou zatím nejdelší pobyt mimo domov a jsem zvědavý, v jaké perspektivě uvidím doma Prahu a New York. Poprvé v životě jsem strávil relativně delší období v zaměstnání a ne na volné noze – byla to tvrdá zkouška; naučil jsem se, že to zvládnu, když bude potřeba, ale že mi to není vlastní. Poprvé žiju s partnerem ve společné domácnosti – není to lehké, ale je to lehčí, než jsem očekával. Poprvé žiju ve čtvrti, v níž je drtivá většina obyvatelstva jiné rasy, přičemž rasa je tady dosti politická záležitost – tohle je naprosto neocenitelná zkušenost. Zatímco v Praze jsem po jedenácti letech na tlumočnickém trhu velmi dobře etablovaný, tady začínám úplně od nuly a musel jsem párkrát přijmout zakázky, nad kterými bych v Praze ohrnul nos – spadnout z oblak bylo dost nepříjemné, ale myslím navýsost užitečné. Cítím, že jsem postoupil o další píď v boji se strachem z nejistoty: myslím, že před pár lety bych v současné – vlastně minulé – práci zůstal kvůli penězům a neustále si stěžoval, jak mě to prudí. New York tlačí člověka k tomu, aby se přestal bát riskovat. V New Yorku je velmi silná koncentrace individualistů, kteří tady setrvávají přes nepohodlnost místního života, protože sem přišli realizovat svůj sen. Třeba se jim nikdy nesplní, ale minimálně se o to snaží – vážím si lidí, kteří roky a roky nastavují tvář neúspěchu či minimálně jeho možnosti. Začínám se tady učit něco, k čemu jsem se v Praze z různých důvodů nedopracoval: nedívat se na lidi optikou toho, co v současnosti dělají a jak jsou v současnosti úspěšní, ale spíš oceňovat jejich vizi, to, jak se jejich vize vyvíjí a jak rostou jako lidské osobnosti. V Praze jsem tyhle věci vnímal trošku jako fráze. Tady začínám cítit jejich obsah.