Capturing the Friedmans
Včera jsme si půjčili DVD s výborným dokumentárním filmem Capturing the Friedmans. Jestli se tenhle film někde bude hrát v kině nebo jestli to uvidíte v půjčovně DVD, určitě si ho nenechejte ujít. DVD je možná lepší než kino v tom, že na druhém dévédéčku je spousta materiálu, který do hlavního filmu autoři nezařadili.
Nebudu vám prozrazovat celý děj a zápletku filmu. Řeknu jen, že dokumentární filmař měl v tomto případě neuvěřitelné štěstí, protože narazil na zlatou žílu. Znázorněný příběh je působivý hned na několika rovinách. Jednak je to téměř řecká tragédie z osobního pohledu. Kromě toho popisuje konkrétní stránku 80. let v americké společnosti - masovou hysterii ze "sexuálních spolčení" ve Spojených státech. (Kdo ví, jestli je to relevantní v současných masových případech obvinění katolických kněží???)Taky poukazuje na černou stránku amerického systému "vyjednávání o vině a trestu" (plea bargaining) který, podle mého názoru naštěstí, v kontinentálním právu neexistuje a který v mnoha případech vylučuje možnost spravedlivého procesu. A navíc ... celá dotčená rodina je zvláštním způsobem exhibicionistická a celý svůj život natáčí na videokameru, takže ve výborně sestříhaném dokumentu vidíme spoustu autentického domácího videomateriálu. Musím říct, že ve výpovědích na obou stranách je tolik rozporů, že jsem na konci sám nevěděl, co si přesně myslet. Na emoční reakci to ale nic neubírá.
neděle, února 22, 2004
Tanečník v metru
Stanice metra na Times Square je jako malé podzemní bludiště dlouhých chodeb a malých podzemních náměstí, kterými přecházíte z jedné linky na druhou. Často tam hrají muzikanti a jiní umělci. Tady máte vyfoceného jednoho, který tančil s plastikovou pannou, jejíž nohy měl přilepené na botách.
Stanice metra na Times Square je jako malé podzemní bludiště dlouhých chodeb a malých podzemních náměstí, kterými přecházíte z jedné linky na druhou. Často tam hrají muzikanti a jiní umělci. Tady máte vyfoceného jednoho, který tančil s plastikovou pannou, jejíž nohy měl přilepené na botách.
sobota, února 21, 2004
Zase dlouhá odmlka
Přestože se toho v Americe poslední dobou hodně děje - demokratické primárky se blíží k vrcholu, probíhá zuřivá debata kolem manželství gayů a lesbiček a mnoho dalšího - opět mám čas dění kolem sebe sledovat jenom z rychlíku a ke komentářům se, jak jste zjistili, nedostanu. V podstatě jsem se nehnul od počítače - jsem zavalený prací. No, pracovat je potřeba. Jenom jsem včera večer dostal skoro šok, když jsem si cestou na večeři se známými a na jednu malou vernisáž uvědomil, že jsem od neděle do čtvrtka vůbec nevyšel z bytu...
Zítra jdeme s kamarády na oběd do čínské čtvrti, kde zase nakoupíme spoustu dobrot a večer se na chvíli zastavím na párty u kamarádky Julie. Takže alespoň přes víkend si trošku vorazím. :-)
Jinak vernisáž byla celkem zajímavá. Přítel jednoho Hoangova kamaráda vystavoval svoje malby a kresby v takovém firemně-výstavním prostoru v Chelsea, kde je jedna galerie na druhé. Opět jsem zapomněl foťák. :-( Vernisáže se většinou konají ve čtvrtky a v okolních restauracích není šance sehnat stůl. Takže jsme večeřeli v příjemné německé restauraci kousek na východ na 20. ulici východně od Broadwaye. Jmenuje se Silver Swan. Jestli tam někdo půjdete, doporučuji držet se rady, kterou našim kamarádům dala jedna jejich známá, která píše kritiky restaurací. Držte se stolků kolem baru a objednávejte si z barového menu. Je to tam neformálnější a za úplně stejné jídlo (jenom trošku méně načančané) zaplatíte třetinu než v zadním salónku.
Ale zpátky k vernisáži. Byla to spíš párty než vernisáž - asi se snažili odlišit od konkurence. V jednu chvíli tam měli bubeníky, kteří předvedli číslo, jaké si pamatuji z pražských bubnovacích seancí, na které jsem kdysi chodil. Scházela se na nich spousta lidí. Každý si přinesl něco, na co se dalo bubnovat nebo se s tím dalo štěrchat. Jeden člověk udával rytmus a ostatní se přidávali. Člověk zažíval téměř extázi. Úžasné. Jedna věc, která mi ale na téhle párty vadila bylo, že hudba hrála tak strašně nahlas, že člověk neslyšel vlastního slova. Skoro jako v nějakém klubu. Po dvou hodinách jsem byl hluchý jak pařez a začala mě bolet hlava, tak jsme šli domů.
No, tak to je zatím vše.
Přestože se toho v Americe poslední dobou hodně děje - demokratické primárky se blíží k vrcholu, probíhá zuřivá debata kolem manželství gayů a lesbiček a mnoho dalšího - opět mám čas dění kolem sebe sledovat jenom z rychlíku a ke komentářům se, jak jste zjistili, nedostanu. V podstatě jsem se nehnul od počítače - jsem zavalený prací. No, pracovat je potřeba. Jenom jsem včera večer dostal skoro šok, když jsem si cestou na večeři se známými a na jednu malou vernisáž uvědomil, že jsem od neděle do čtvrtka vůbec nevyšel z bytu...
Zítra jdeme s kamarády na oběd do čínské čtvrti, kde zase nakoupíme spoustu dobrot a večer se na chvíli zastavím na párty u kamarádky Julie. Takže alespoň přes víkend si trošku vorazím. :-)
Jinak vernisáž byla celkem zajímavá. Přítel jednoho Hoangova kamaráda vystavoval svoje malby a kresby v takovém firemně-výstavním prostoru v Chelsea, kde je jedna galerie na druhé. Opět jsem zapomněl foťák. :-( Vernisáže se většinou konají ve čtvrtky a v okolních restauracích není šance sehnat stůl. Takže jsme večeřeli v příjemné německé restauraci kousek na východ na 20. ulici východně od Broadwaye. Jmenuje se Silver Swan. Jestli tam někdo půjdete, doporučuji držet se rady, kterou našim kamarádům dala jedna jejich známá, která píše kritiky restaurací. Držte se stolků kolem baru a objednávejte si z barového menu. Je to tam neformálnější a za úplně stejné jídlo (jenom trošku méně načančané) zaplatíte třetinu než v zadním salónku.
Ale zpátky k vernisáži. Byla to spíš párty než vernisáž - asi se snažili odlišit od konkurence. V jednu chvíli tam měli bubeníky, kteří předvedli číslo, jaké si pamatuji z pražských bubnovacích seancí, na které jsem kdysi chodil. Scházela se na nich spousta lidí. Každý si přinesl něco, na co se dalo bubnovat nebo se s tím dalo štěrchat. Jeden člověk udával rytmus a ostatní se přidávali. Člověk zažíval téměř extázi. Úžasné. Jedna věc, která mi ale na téhle párty vadila bylo, že hudba hrála tak strašně nahlas, že člověk neslyšel vlastního slova. Skoro jako v nějakém klubu. Po dvou hodinách jsem byl hluchý jak pařez a začala mě bolet hlava, tak jsme šli domů.
No, tak to je zatím vše.
čtvrtek, února 12, 2004
Komentář Bushova hodinového rozhovoru v televizi
Jestli máte rychlý internet a rozumíte anglicky, tak si pusťte legrační komentář Bushova nedávného hodinového rozhovoru v televizi. Je to video, takže po dial-upu se to možná bude stahovat trošku dýl.
Jestli máte rychlý internet a rozumíte anglicky, tak si pusťte legrační komentář Bushova nedávného hodinového rozhovoru v televizi. Je to video, takže po dial-upu se to možná bude stahovat trošku dýl.
pondělí, února 09, 2004
Rozdíl v přístupu k věci?
Dneska ranními zprávami problesklo následující: Španělsky mluvící značně zjitřený muž přiběhl k autu, ve kterém seděl příslušník cizinecké policie - mimo službu. Snažil se ho vytáhnout z vozidla. Policista POTENCIÁLNÍHO útočníka zastřelil dvěma ranami do hrudníku. Dosud se vyšetřuje, jestli chtěl zastřelený muž příslušníka unést nebo jestli došlo k nedorozumění kvůli jazykové bariéře.
Zůstal jsem chvíli sedět s otevřenými ústy a potom jsem se začal strašně rozčilovat. Hoang mi na to řekl: A co je na tom divného? Vždyť napadl ozbrojeného policajta. To je jasné, že ho zastřelil. Tak to chodí.
Některé věci už ani nemám chuť komentovat.
Dneska ranními zprávami problesklo následující: Španělsky mluvící značně zjitřený muž přiběhl k autu, ve kterém seděl příslušník cizinecké policie - mimo službu. Snažil se ho vytáhnout z vozidla. Policista POTENCIÁLNÍHO útočníka zastřelil dvěma ranami do hrudníku. Dosud se vyšetřuje, jestli chtěl zastřelený muž příslušníka unést nebo jestli došlo k nedorozumění kvůli jazykové bariéře.
Zůstal jsem chvíli sedět s otevřenými ústy a potom jsem se začal strašně rozčilovat. Hoang mi na to řekl: A co je na tom divného? Vždyť napadl ozbrojeného policajta. To je jasné, že ho zastřelil. Tak to chodí.
Některé věci už ani nemám chuť komentovat.
pátek, února 06, 2004
Sním nebo bdím?
Na Superbowl (finále poháru v americkém fotbalu) jsem se nedíval. Pustil jsem si ale později zprávy, ze kterých jsem se dozvěděl, že v poločase, který bývá dějištěm velké zábavné show, měl Justin Timberlake strhnout Janet Jackson svršky a nějak se to vymklo kontroly a strhl jí i část podprsenky. To je toho, řekl by si Evropan. V Americe je však z toho škandál, který může mít daleko širší dopady než si mnoho lidí uvědomuje. Věčně usměvavá televizní hlasatelka oznámila rozhodnutí Federální komunikační komise vysílat příští velký přímý přenos (Grammy Awards, myslím) s ještě větším zpožděním. Dosud se vysílalo s pětivteřinovým zpožděním, které umožnilo cenzorům "vypípat" sprostá slova, ale nedalo jim dost času vymazat celé "urážlivé" scény. S tím, že "urážlivé" nebylo dále specifikováno. Nyní bude přenos zpožděn ještě více, aby se cenzoři případně mohli vyřádit. Tady přestává legrace, moji milí! A národ dále sedí, žere kukuřičné chipsy se salsou a pije coca-colu...
Mezitím, na Manhattanu umrzla další bezdomovkyně. Dnes ráno jsem vykouknul z okna a viděl mladého bezdomovce, odhadem tak pětadvacetiletého, vybírat z popelnice plechovky od coca-coly, které jsou zálohované asi pěti centy.
Na Superbowl (finále poháru v americkém fotbalu) jsem se nedíval. Pustil jsem si ale později zprávy, ze kterých jsem se dozvěděl, že v poločase, který bývá dějištěm velké zábavné show, měl Justin Timberlake strhnout Janet Jackson svršky a nějak se to vymklo kontroly a strhl jí i část podprsenky. To je toho, řekl by si Evropan. V Americe je však z toho škandál, který může mít daleko širší dopady než si mnoho lidí uvědomuje. Věčně usměvavá televizní hlasatelka oznámila rozhodnutí Federální komunikační komise vysílat příští velký přímý přenos (Grammy Awards, myslím) s ještě větším zpožděním. Dosud se vysílalo s pětivteřinovým zpožděním, které umožnilo cenzorům "vypípat" sprostá slova, ale nedalo jim dost času vymazat celé "urážlivé" scény. S tím, že "urážlivé" nebylo dále specifikováno. Nyní bude přenos zpožděn ještě více, aby se cenzoři případně mohli vyřádit. Tady přestává legrace, moji milí! A národ dále sedí, žere kukuřičné chipsy se salsou a pije coca-colu...
Mezitím, na Manhattanu umrzla další bezdomovkyně. Dnes ráno jsem vykouknul z okna a viděl mladého bezdomovce, odhadem tak pětadvacetiletého, vybírat z popelnice plechovky od coca-coly, které jsou zálohované asi pěti centy.
čtvrtek, února 05, 2004
Začátek týdne opět u počítače
Právě jsem dotitulkoval jeden starý hollywoodský film. Byla to celkem zábava, i když prachy nic moc na to, že mi to trvalo skoro dva dny.
Hoang musí do konce příštího týdne poslat scénář se všemi podklady do jedné soutěže. Nějak nestíhá, tak jsem mu slíbil, že mu napíšu "treatment." Nevím přesně, jak se tomu říká česky, ale je to vlastně podrobný prozaický popis scénáře. Taková filmová povídka. Výtvor bude muset mít alespoň deset stran, takže mám do pátku co dělat.
Po návratu z arktických teplot na rakouském ledovci do mírnějšího podnebí jsem naprosto absurdně dostal téměř okamžitě kašel a rýmu. Tak se u počítače kurýruju horkým čajem s medem.
Právě jsem dotitulkoval jeden starý hollywoodský film. Byla to celkem zábava, i když prachy nic moc na to, že mi to trvalo skoro dva dny.
Hoang musí do konce příštího týdne poslat scénář se všemi podklady do jedné soutěže. Nějak nestíhá, tak jsem mu slíbil, že mu napíšu "treatment." Nevím přesně, jak se tomu říká česky, ale je to vlastně podrobný prozaický popis scénáře. Taková filmová povídka. Výtvor bude muset mít alespoň deset stran, takže mám do pátku co dělat.
Po návratu z arktických teplot na rakouském ledovci do mírnějšího podnebí jsem naprosto absurdně dostal téměř okamžitě kašel a rýmu. Tak se u počítače kurýruju horkým čajem s medem.
neděle, února 01, 2004
Novoroční průvod v čínské čtvrti
Vždycky, když si s sebou nevezmu foťák se stane něco, co bych býval rád zdokumentoval. Tak třeba dneska. Vyrazili jsme s kamarády do čínské čtvrti na "dim sum," o kterém jsem tady už psal. Na ulicích byl úžasný rumraj, protože jimi procházelo několik maskovaných průvodů oslavujících nástup roku opice, ke kterému došlo minulý týden. Průvod vždycky vedly dvě masky draka, pod jehož dlouhým tělem se schovalo několik lidí. Drak se zastavoval v obchodech, procházel restauracemi, klaněl se a zdravil osazenstvo u příležitosti nového roku a potom otevíral tlamu, do které mu lidi vkládali peníze v červených obálkách. Za drakem šli bubeníci a činelisti a ty následoval zbytek průvodu. Spousta hluku a jásání a velmi příjemný vizuální zážitek, za jehož nezprostředkování se tímto ještě jednou omlouvám.
Vždycky, když si s sebou nevezmu foťák se stane něco, co bych býval rád zdokumentoval. Tak třeba dneska. Vyrazili jsme s kamarády do čínské čtvrti na "dim sum," o kterém jsem tady už psal. Na ulicích byl úžasný rumraj, protože jimi procházelo několik maskovaných průvodů oslavujících nástup roku opice, ke kterému došlo minulý týden. Průvod vždycky vedly dvě masky draka, pod jehož dlouhým tělem se schovalo několik lidí. Drak se zastavoval v obchodech, procházel restauracemi, klaněl se a zdravil osazenstvo u příležitosti nového roku a potom otevíral tlamu, do které mu lidi vkládali peníze v červených obálkách. Za drakem šli bubeníci a činelisti a ty následoval zbytek průvodu. Spousta hluku a jásání a velmi příjemný vizuální zážitek, za jehož nezprostředkování se tímto ještě jednou omlouvám.
pátek, ledna 30, 2004
Zase za oceánem
Tak jsem zase za oceánem. Musím se přiznat, že tentokrát jsem Prahu opouštěl ještě méně ochotně než v létě. Přestože jsem měl, jak jsem už psal, velmi nabitý program a nakonec jsem zdaleka nestihnul všechno, co jsem chtěl, cítil jsem se v Praze plný života a energie způsobem, který jsem zatím v New Yorku nenašel. Stovky malých příběhů a radostí mi připomínaly rozmanitost a bohatství Prahy, skryté kousíček pod povrchem, ale o to ryzejší ... a propastné rozdíly v životním stylu těchto dvou měst.
Z předodjezdové depky mi výrazně pomohly čtyři dny lyžování na ledovci Hintertux v tyrolských Alpách, kam jsem vyrazil se ségrou a kamarády. Lyžovali jsme dost na doraz, takže když jsem se vrátil kolem páté ze svahu, byl jsem strhanej jako štěně. Člověk se akorát vysprchoval, namasíroval si nohy, dal něco k jídlu a po pár hodinách povídání u vína upadal kolem 10 večer do bezvědomí. Miluju ten pocit naprostého fyzična, kdy člověk nemusí myslet na nic jiného než na to, kde vytočí příští oblouk ... a boj se živly, když je venku skoro -20, vítr vám žene sníh do obličeje a nevidíte víc než na pár metrů ... nebo půl metru čerstvého prašanu, kterým musíte jet lehce jako pírko, abyste se nepropadli a ono se to vždycky nepovede a pak dole pod kopcem sledujete tu svou jedinou stopu protínající netknuté pole ... a ten slastný pocit lehkosti, když si člověk po dlouhém dni sundá lyžáky a nohy se mu začnou vznášet.
Před pár lety jsem si pořídil carvingové lyže. Dá se na nich sice celkem v pohodě (a s podstatně menším vypětím) jezdit klasicky, ale přesto jsem se rozhodl, že se začnu učit i nový styl, kterým se jezdí slalom od zavedení vykrojených lyží. Připadal jsem si, jako kdyby mi najednou v rodné řeči někdo zcela převrátil pravidla gramatiky a dal slovům opačné významy. Nohy se zatěžují jinak, do oblouku se najíždí horní lyží, člověk do sebe nezapasovává kolena, ale spíš tak nějak pod sebou překládá nohy z jedné strany na druhou, kolena jsou víc od sebe ... prostě všechno je jinak. Ale skvěle jsem se bavil a někdy se děsně rozčiloval, protože holt starého psa novým kouskům těžko učíš.
No, ale zpátky do reality. Nakupila se mi tady za ten měsíc spousta papírů a malých úkolů, tak se hned pouštím do práce.
Tak jsem zase za oceánem. Musím se přiznat, že tentokrát jsem Prahu opouštěl ještě méně ochotně než v létě. Přestože jsem měl, jak jsem už psal, velmi nabitý program a nakonec jsem zdaleka nestihnul všechno, co jsem chtěl, cítil jsem se v Praze plný života a energie způsobem, který jsem zatím v New Yorku nenašel. Stovky malých příběhů a radostí mi připomínaly rozmanitost a bohatství Prahy, skryté kousíček pod povrchem, ale o to ryzejší ... a propastné rozdíly v životním stylu těchto dvou měst.
Z předodjezdové depky mi výrazně pomohly čtyři dny lyžování na ledovci Hintertux v tyrolských Alpách, kam jsem vyrazil se ségrou a kamarády. Lyžovali jsme dost na doraz, takže když jsem se vrátil kolem páté ze svahu, byl jsem strhanej jako štěně. Člověk se akorát vysprchoval, namasíroval si nohy, dal něco k jídlu a po pár hodinách povídání u vína upadal kolem 10 večer do bezvědomí. Miluju ten pocit naprostého fyzična, kdy člověk nemusí myslet na nic jiného než na to, kde vytočí příští oblouk ... a boj se živly, když je venku skoro -20, vítr vám žene sníh do obličeje a nevidíte víc než na pár metrů ... nebo půl metru čerstvého prašanu, kterým musíte jet lehce jako pírko, abyste se nepropadli a ono se to vždycky nepovede a pak dole pod kopcem sledujete tu svou jedinou stopu protínající netknuté pole ... a ten slastný pocit lehkosti, když si člověk po dlouhém dni sundá lyžáky a nohy se mu začnou vznášet.
Před pár lety jsem si pořídil carvingové lyže. Dá se na nich sice celkem v pohodě (a s podstatně menším vypětím) jezdit klasicky, ale přesto jsem se rozhodl, že se začnu učit i nový styl, kterým se jezdí slalom od zavedení vykrojených lyží. Připadal jsem si, jako kdyby mi najednou v rodné řeči někdo zcela převrátil pravidla gramatiky a dal slovům opačné významy. Nohy se zatěžují jinak, do oblouku se najíždí horní lyží, člověk do sebe nezapasovává kolena, ale spíš tak nějak pod sebou překládá nohy z jedné strany na druhou, kolena jsou víc od sebe ... prostě všechno je jinak. Ale skvěle jsem se bavil a někdy se děsně rozčiloval, protože holt starého psa novým kouskům těžko učíš.
No, ale zpátky do reality. Nakupila se mi tady za ten měsíc spousta papírů a malých úkolů, tak se hned pouštím do práce.
sobota, ledna 17, 2004
Praha
Od nového roku jsem v Praze a v jednom kole. První dva týdny jsem zase učil simultánní a konsekutivní tlumočení na Euromasters na UK. Od příštího pondělí do pátku od rána do večera tlumočím. V sobotu jedu lyžovat do Hintertuxu. Vrátím se 28.1. a 29.1. se vracím do New Yorku. Mám se krásně, ale pro všechen ten shon o tom nestačím psát... V New Yorku mám vždycky více času.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)