http://www.revbilly.com/
Tady nemám vytříbený názor, ale říkám si, když jsou cvoci na jedné straně, proč ne na druhé. Aspoň rozpohybují status quo...
Zrovna měli rozhovor na Nation Radio s Laurou Flanders. Vyhánění zlých duchů z bankovek uložených v pokladnách společnosti Victoria's secret, aby došlo navýšení podílu recyklovanýho papíru v katalozích mě opravdu dostalo...
středa, prosince 20, 2006
Jo, americký aktivismus
http://www.grannypeacebrigade.org/
Kdo ví, kdy se na něco takovýho zmůžou český babky. Nebo se pletu?
Kdo ví, kdy se na něco takovýho zmůžou český babky. Nebo se pletu?
Dost vtipné i bez porozumění francouzskému dialogu
Myslím, že tohle Vás dost pobaví i bez porozumění francouzskému dialogu, který je velmi lakonický... Začíná pochopitelně "máte oheň?"
čtvrtek, listopadu 23, 2006
Jak jsem zaplatil (bývalému) prostitutovi
Včera večer jsem poslal jednomu bývalému americkému prostitutovi přes Paypal 15 amerických dolarů a zároveň jsem napsal e-mail všem svým gay kamarádům, aby udělali totéž. Jmenuje se Mike Jones a tady je jeho na internetu běžně dostupná e-mailová adresa.
Proč?
Protože jak píše autor blogu "Joe My God," dáváme dýško barmanovi, který posune půllitr piva o půl metru a postaví ho před nás na bar, tak bychom měli dát dýško i prostitutovi, který posunul Spojené státy dopředu o daleko větší kus.
Pár dní před volbami "vyoutoval" Teda Haggarda, teď už bývalého předsedu vlivné americké ultrakonzervativní křesťanské lobystické skupiny, člověka, se kterým se pravidelně radil prezident George Bush. Teda Haggarda, který roky srší síru na gaye, totiž uviděl v televizi a poznal v něm svého letitého klienta. Pod tíhou důkazů se Ted Haggard v rámci vnitrocírkevního kárného řízení přiznal k "aktům sexuální zvrácenosti" a dostal padáka.
Tento skandál následoval nedlouho poté, co prasklo, že republikánský kongresman Mark Foley na jednu stranu hlasitě bojoval proti homosexuálům a prosazoval návrhy zákonů, které by chránily nezletilé před "sexuálními predátory" na internetových chatech a na druhou stranu posílal téměř nezletilým kongresovým poslíčkům (mužského pohlaví) přes Instant Messenger zprávy typu "rajcuju tě?" Jeden z těchto poslíčků ho prásknul. Mark Foley dostal padáka.
Jak píše můj oblíbený americký publicista Dan Savage ve svém sloupku otištěném v International Herald Tribune ze čtvrtka 9. listopadu, Haggardové tohoto světa se často obracejí na prostituty, protože se domnívali, že je ochrání princip "vzájemně zaručeného zničení." Jinými slovy, že je prostitut nemůže vyoutovat, aniž by vyoutoval sám sebe.
Mike Jones odvážně poukázal na to, že se člověk nemusí stydět za nejstarší řemeslo na světě, ale měl by se stydět, když licoměrně hřímá proti homosexuálům a přitom si kupuje prostituty. Slovy Dana Savage, Haggardové tohoto světa dostali ultimátum: nemůžete s prostituty spát a zároveň proti nim brojit.
Mike Jones ubral hodně větru z plachet amerických ultrakonzervativních křesťanských mravokárců a homofobů. Po sérii skandálů si totiž lidé ve Spojených státech stále častěji vzpomenou na Shakespearovo "pročpak asi tolik křičí?" (V Čechách bychom asi spíš řekli: potrefená husa nejvíc kejhá.) Výsledek jsme viděli v minulých volbách a jeho "vedlejší dopady" možná pocítíme po celém světě.
Mike Jones je v tuto chvíli nezaměstnaný a v nejbližší budoucnosti asi i nezaměstnatelný. Souhlasím s autorem blogu Joe My God i s Danem Savagem, že si svým odvážným krokem podkopal živobytí a zaslouží si v této chvíli podporu. Sbírka na jeho finanční podporu se podle zpráv na různých blozích slušně rozjela. Mike Jones tedy nejspíš neskončí na ulici. Celá záležitost snad dodá odvahu jiným Jonesům, kteří obsluhují jiné Haggardy - a třeba nejen ve Spojených státech.
Ano, ve střední a východní Evropě ještě Haggardové a Foleyové nemají - snad s výjimkou Polska - tolik následovníků jako by chtěli. Jejich duchovní spřízněnci ale začínají vystrkovat růžky. Podobnou rétoriku třeba vykazuje Občanský institut. Dejme si pozor, aby jim ty růžky moc nenarostly.
Proč?
Protože jak píše autor blogu "Joe My God," dáváme dýško barmanovi, který posune půllitr piva o půl metru a postaví ho před nás na bar, tak bychom měli dát dýško i prostitutovi, který posunul Spojené státy dopředu o daleko větší kus.
Pár dní před volbami "vyoutoval" Teda Haggarda, teď už bývalého předsedu vlivné americké ultrakonzervativní křesťanské lobystické skupiny, člověka, se kterým se pravidelně radil prezident George Bush. Teda Haggarda, který roky srší síru na gaye, totiž uviděl v televizi a poznal v něm svého letitého klienta. Pod tíhou důkazů se Ted Haggard v rámci vnitrocírkevního kárného řízení přiznal k "aktům sexuální zvrácenosti" a dostal padáka.
Tento skandál následoval nedlouho poté, co prasklo, že republikánský kongresman Mark Foley na jednu stranu hlasitě bojoval proti homosexuálům a prosazoval návrhy zákonů, které by chránily nezletilé před "sexuálními predátory" na internetových chatech a na druhou stranu posílal téměř nezletilým kongresovým poslíčkům (mužského pohlaví) přes Instant Messenger zprávy typu "rajcuju tě?" Jeden z těchto poslíčků ho prásknul. Mark Foley dostal padáka.
Jak píše můj oblíbený americký publicista Dan Savage ve svém sloupku otištěném v International Herald Tribune ze čtvrtka 9. listopadu, Haggardové tohoto světa se často obracejí na prostituty, protože se domnívali, že je ochrání princip "vzájemně zaručeného zničení." Jinými slovy, že je prostitut nemůže vyoutovat, aniž by vyoutoval sám sebe.
Mike Jones odvážně poukázal na to, že se člověk nemusí stydět za nejstarší řemeslo na světě, ale měl by se stydět, když licoměrně hřímá proti homosexuálům a přitom si kupuje prostituty. Slovy Dana Savage, Haggardové tohoto světa dostali ultimátum: nemůžete s prostituty spát a zároveň proti nim brojit.
Mike Jones ubral hodně větru z plachet amerických ultrakonzervativních křesťanských mravokárců a homofobů. Po sérii skandálů si totiž lidé ve Spojených státech stále častěji vzpomenou na Shakespearovo "pročpak asi tolik křičí?" (V Čechách bychom asi spíš řekli: potrefená husa nejvíc kejhá.) Výsledek jsme viděli v minulých volbách a jeho "vedlejší dopady" možná pocítíme po celém světě.
Mike Jones je v tuto chvíli nezaměstnaný a v nejbližší budoucnosti asi i nezaměstnatelný. Souhlasím s autorem blogu Joe My God i s Danem Savagem, že si svým odvážným krokem podkopal živobytí a zaslouží si v této chvíli podporu. Sbírka na jeho finanční podporu se podle zpráv na různých blozích slušně rozjela. Mike Jones tedy nejspíš neskončí na ulici. Celá záležitost snad dodá odvahu jiným Jonesům, kteří obsluhují jiné Haggardy - a třeba nejen ve Spojených státech.
Ano, ve střední a východní Evropě ještě Haggardové a Foleyové nemají - snad s výjimkou Polska - tolik následovníků jako by chtěli. Jejich duchovní spřízněnci ale začínají vystrkovat růžky. Podobnou rétoriku třeba vykazuje Občanský institut. Dejme si pozor, aby jim ty růžky moc nenarostly.
středa, listopadu 22, 2006
úterý, listopadu 21, 2006
Nevěříme v čajovou konvici
"Většina z nás nevěří ve většinu bohů, které lidé uctívali. Někteří z nás jen udělali o krok víc."
neděle, listopadu 19, 2006
Catherine Tate
Kamarádka Angela Rogner mě právě upozornila na skvělou britskou komičku. Tak se hned dělím o pár ukázek...
Borat
Postava Borata je výjimečná a průkopnická.
V recenzích (a také v diplomatických nótách a několika žalobách) Sachu Barona Cohena napadají z toho, že očerňuje Kazachstán a propaguje antisemitské, homofobní a mysogynní názory. Tyto názory jsou podle mě velmi prvoplánové a na postavu Borata se prvoplánově dívat nelze.
Borat především ukazuje, že se ve Spojených státech našlo mnoho lidí, které vůbec nenapadlo, že si z nich Cohen/Borat dělá legraci. Vůbec nezapochybovali a uvěřili, že je Kazachstán takový, jak jej Borat představoval. To samo je pro Spojené státy větší trapas než pro Kazachstán. Kladu si otázku, jak by Sacha Cohen pochodil s podobným experimentem u nás... Odpovědí si nejsem úplně jistý.
Borat předstírá, že je vyslancem zaostalé kultury, který se přijíždí do Spojených států učit. Brnká tak na dychtivě čekající strunu civilizovatele a mnohý Američan zazpívá to, co by si před svými soukmenovci nemohl dovolit říct nahlas.
Ukazuje Ameriku v její rozmanitosti prostřednictvím jejího přístupu k rozmanitosti. Někteří lidé se proti jeho nehorázným prohlášením ohradí či dokonce znechuceně odejdou. Jiní v něm vidí potenciálního klienta, přikyvují, ale myslí si svoje. Někteří s nim souhlasí - konečně se našel někdo, kdo řekl na plnou pusu, co si oni myslí.
Musím se ale přiznat, že se mi postava Borata líbila daleko více v krátkých scénkách, které najdete na youtoube. (Většina je z Cohenova pořadu Da Ali G. Show) Mnohé scénky, které jsem považoval za nejpovedenější, se do filmu nedostaly. Například ta, ve které donutí na přímou otázku jednoho amerického politika přiznat, že věří, že Židé půjdou do pekla. Nebo ta, ve které doprovází republikánského kandidáta do Kongresu při kampani od dveří ke dveřím a donutí ho k vyjádření o potratech, které by z něho žádná americká televizní stanice nedostala. Nebo ta, ve které skupinka buranů v jižanském baru tleská a zpívá s ním "hoďte žida do studně, ať je má země svobodná."
Měl jsem pocit, že tento celovečerní film tak trochu splácali dohromady, aby získali širší publikum pro krátké komediální pořady, o kterých by bez tohoto filmu mnoho lidí nevědělo a přitom rozhodně stojí zato. Ano, určitě si na ten film zajděte. Budete se místy popadat za břicho a místy nebudete věřit vlastním očím a uším. Ale ještě spíš si zajděte na youtoube.com, zadejte si do vyhledávače Borat nebo "Sacha Cohen" a prohlédněte si sérii jeho několikaminutových klipů.
Nebo se na ně podívejte tady:
V recenzích (a také v diplomatických nótách a několika žalobách) Sachu Barona Cohena napadají z toho, že očerňuje Kazachstán a propaguje antisemitské, homofobní a mysogynní názory. Tyto názory jsou podle mě velmi prvoplánové a na postavu Borata se prvoplánově dívat nelze.
Borat především ukazuje, že se ve Spojených státech našlo mnoho lidí, které vůbec nenapadlo, že si z nich Cohen/Borat dělá legraci. Vůbec nezapochybovali a uvěřili, že je Kazachstán takový, jak jej Borat představoval. To samo je pro Spojené státy větší trapas než pro Kazachstán. Kladu si otázku, jak by Sacha Cohen pochodil s podobným experimentem u nás... Odpovědí si nejsem úplně jistý.
Borat předstírá, že je vyslancem zaostalé kultury, který se přijíždí do Spojených států učit. Brnká tak na dychtivě čekající strunu civilizovatele a mnohý Američan zazpívá to, co by si před svými soukmenovci nemohl dovolit říct nahlas.
Ukazuje Ameriku v její rozmanitosti prostřednictvím jejího přístupu k rozmanitosti. Někteří lidé se proti jeho nehorázným prohlášením ohradí či dokonce znechuceně odejdou. Jiní v něm vidí potenciálního klienta, přikyvují, ale myslí si svoje. Někteří s nim souhlasí - konečně se našel někdo, kdo řekl na plnou pusu, co si oni myslí.
Musím se ale přiznat, že se mi postava Borata líbila daleko více v krátkých scénkách, které najdete na youtoube. (Většina je z Cohenova pořadu Da Ali G. Show) Mnohé scénky, které jsem považoval za nejpovedenější, se do filmu nedostaly. Například ta, ve které donutí na přímou otázku jednoho amerického politika přiznat, že věří, že Židé půjdou do pekla. Nebo ta, ve které doprovází republikánského kandidáta do Kongresu při kampani od dveří ke dveřím a donutí ho k vyjádření o potratech, které by z něho žádná americká televizní stanice nedostala. Nebo ta, ve které skupinka buranů v jižanském baru tleská a zpívá s ním "hoďte žida do studně, ať je má země svobodná."
Měl jsem pocit, že tento celovečerní film tak trochu splácali dohromady, aby získali širší publikum pro krátké komediální pořady, o kterých by bez tohoto filmu mnoho lidí nevědělo a přitom rozhodně stojí zato. Ano, určitě si na ten film zajděte. Budete se místy popadat za břicho a místy nebudete věřit vlastním očím a uším. Ale ještě spíš si zajděte na youtoube.com, zadejte si do vyhledávače Borat nebo "Sacha Cohen" a prohlédněte si sérii jeho několikaminutových klipů.
Nebo se na ně podívejte tady:
pondělí, října 30, 2006
Zemřela vzácná žena
Vloni v létě jsem si po odchodu z obřadní síně Vinohradského hřbitova uvědomil předěl, který existuje mezi dvěma generacemi pražských tlumočníků. Jsou ti, kteří znali Marcelu Sochorovskou-Jílkovou a ti, kteří ji neznali. Počítal jsem se k té "starší generaci." Včera jsem dostal zprávu o úmrtí další krásné ženy, která se pojila s tlumočnickými osudy dvou generací - té před rokem 1968 a té těsně po roce 1990. Jmenovala se - jak divné je použít minulý čas - Zuzana Libichová.
Těm z Vás, kteří ji znali, netřeba připomínat její přínos českému tlumočení. Dovolím se s ní rozloučit vzpomínkou spíše osobní.
Se Zuzankou jsem se poprvé setkal na katedře tlumočení a překladu, kde mě naučila konsekutivní tlumočení. O pár let později se mi stala skvělou kolegyní a mentorem a jak čas plynul i dobrou známou a kamarádkou. Obdivoval jsem její širokou jazykovou kombinaci, její schopnosti a její skromnost. Vážil jsem si jí pro houževnatost, se kterou žila svůj nelehký ale plný život. Cenil jsem si jejího přátelství. Bydlela kousek ode mne, na náměstí Jiřího z Lobkovic. Býval jsem u ní častým hostem.
Se sestrou jsme ji občas navštěvovali i v domově s pečovatelskou službou v Mnichově, kam se uchýlila poté, co u ní zjistili Alzheimerovu chorobu. Vzpomínám si na jeden z jejích posledních lucidních týdnů, kdy jsme ji odvezli na vozíčku na oběd do zahradní restaurace v blízkém parku. Pamatuji si, jak jí chutnal dezert.
Když jsem ji navštívil naposledy, dávala najevo, že mě ráda vidí, i když jsem si nebyl jistý, zda věděla kdo přesně jsem. Její duše už byla jinde, jen se chvilkami vracela mezi nás. Nejvíce reagovala na zmínky o Praze a o tlumočení. Seděl jsem vedle jejího lůžka. Povětšinou jsme oba mlčeli a v pozadí hrála televize. Tušil jsem, že ji vidím naposledy.
Zuzanko, zapálil jsem za Vás svíčku a připíjím Vám archivním francouzským červeným. Vím, že by Vám chutnalo.
Těm z Vás, kteří ji znali, netřeba připomínat její přínos českému tlumočení. Dovolím se s ní rozloučit vzpomínkou spíše osobní.
Se Zuzankou jsem se poprvé setkal na katedře tlumočení a překladu, kde mě naučila konsekutivní tlumočení. O pár let později se mi stala skvělou kolegyní a mentorem a jak čas plynul i dobrou známou a kamarádkou. Obdivoval jsem její širokou jazykovou kombinaci, její schopnosti a její skromnost. Vážil jsem si jí pro houževnatost, se kterou žila svůj nelehký ale plný život. Cenil jsem si jejího přátelství. Bydlela kousek ode mne, na náměstí Jiřího z Lobkovic. Býval jsem u ní častým hostem.
Se sestrou jsme ji občas navštěvovali i v domově s pečovatelskou službou v Mnichově, kam se uchýlila poté, co u ní zjistili Alzheimerovu chorobu. Vzpomínám si na jeden z jejích posledních lucidních týdnů, kdy jsme ji odvezli na vozíčku na oběd do zahradní restaurace v blízkém parku. Pamatuji si, jak jí chutnal dezert.
Když jsem ji navštívil naposledy, dávala najevo, že mě ráda vidí, i když jsem si nebyl jistý, zda věděla kdo přesně jsem. Její duše už byla jinde, jen se chvilkami vracela mezi nás. Nejvíce reagovala na zmínky o Praze a o tlumočení. Seděl jsem vedle jejího lůžka. Povětšinou jsme oba mlčeli a v pozadí hrála televize. Tušil jsem, že ji vidím naposledy.
Zuzanko, zapálil jsem za Vás svíčku a připíjím Vám archivním francouzským červeným. Vím, že by Vám chutnalo.
Ďábel nosí Pradu
Jestli chcete vědět, co se mi nelíbilo na New Yorku, zajděte si na film Ďábel nosí Pradu. Je-li něco ve Spojených státech vývar, v New Yorku to bude silný vývar a v korporátním New Yorku z toho vznikne consommé. Jsi-li nový a nezasvěcený a chceš-li to někam dotáhnout ve městě a zemi posedlými úspěchem a celebritami, přetrp nejprve několik let jako osobní asistent - rozuměj otrok - někoho slavného a postupně se ti začnou otevírat dveře.
Kostra příběhu je jednoduchá. Andy je začínající novinářka, která si hledá práci v New Yorku. Shodou okolností dostane nabídku na přijímací pohovor. Uchází se o místo osobní asistentky šéfky velkého módního časopisu Runway, Mirandy Priestley. Miranda je něco mezi Cézarem, Stalinem, Napoleonem a markýzem de Sade. (Každý z nich měl jistě své slabé chvilky, což taky ve filmu uvidíme). Andy chápe, že jestli tu práci dostane a rok to vydrží, budou jí dveře do ostatních redakcí otevřeny. Takže i když ji móda a její svět vůbec nezajímá, zatne zuby a pustí se do práce. Práce ji zahlcuje ale také pohlcuje. Mění se před očima nejen nám, ale i svým kamarádům a svému příteli. Mění se před očima i své šéfové, která v ní začíná vidět kousky sebe sama. Až se jim oběma rozpadne vztah, Andy si uvědomí, že tudy cesta nevede... a dá výpověď.
Film je propracovaný do posledního detailu. Výborně napsaný příběh, hluboce prokreslené postavy, nenucené dialogy, přirozené herecké výkony, reálný základ (film vychází z knihy bývalé asistentky šéfky Vogue). Slabší odvar Andy a Mirandy jsem v New Yorku viděl na vlastní oči, o trochu silnějších odvarech jsem tam slyšel od svých známých.
Byl jsem nadšen postavou Nigela, který nám celý film ukazoval, že přesně ví, která bije. Že prostě přistoupil na pravidla korporátní hry. Asistenti totiž nejsou naivní využívané chudinky. Nekupují zajíce v pytli. Vědí, že jim zvučné jméno v životopise opravdu otevře dveře do lepších zaměstnání.
Film výborně popisuje ikony velkých korporací, pro které je každý člověk (snad kromě osobního asistenta bez ambicí) potenciálním nepřítelem. Lidí s podobnými schopnostmi by se jistě našlo hodně, zvláště pokud bychom jim dali stejnou podporu a stejný rozpočet. Do své pozice se dostali - minimálně v přeneseném slova smyslu - přes mrtvoly. Aby dokazovali svému okolí a sobě sama svou důležitost a nenahraditelnost, vytvářejí si auru kaprice a chovají se ke svým asistentům jako k otrokům. Využívají toho, že každý aspirující otrok ví, že se o jeho místo porve deset dalších, takže si mohou dovolit prakticky cokoli.
Pochopitelně existují vrcholoví manažeři, kteří k životu přistupují úplně jinak. Ale o nich tento film není.
Kostra příběhu je jednoduchá. Andy je začínající novinářka, která si hledá práci v New Yorku. Shodou okolností dostane nabídku na přijímací pohovor. Uchází se o místo osobní asistentky šéfky velkého módního časopisu Runway, Mirandy Priestley. Miranda je něco mezi Cézarem, Stalinem, Napoleonem a markýzem de Sade. (Každý z nich měl jistě své slabé chvilky, což taky ve filmu uvidíme). Andy chápe, že jestli tu práci dostane a rok to vydrží, budou jí dveře do ostatních redakcí otevřeny. Takže i když ji móda a její svět vůbec nezajímá, zatne zuby a pustí se do práce. Práce ji zahlcuje ale také pohlcuje. Mění se před očima nejen nám, ale i svým kamarádům a svému příteli. Mění se před očima i své šéfové, která v ní začíná vidět kousky sebe sama. Až se jim oběma rozpadne vztah, Andy si uvědomí, že tudy cesta nevede... a dá výpověď.
Film je propracovaný do posledního detailu. Výborně napsaný příběh, hluboce prokreslené postavy, nenucené dialogy, přirozené herecké výkony, reálný základ (film vychází z knihy bývalé asistentky šéfky Vogue). Slabší odvar Andy a Mirandy jsem v New Yorku viděl na vlastní oči, o trochu silnějších odvarech jsem tam slyšel od svých známých.
Byl jsem nadšen postavou Nigela, který nám celý film ukazoval, že přesně ví, která bije. Že prostě přistoupil na pravidla korporátní hry. Asistenti totiž nejsou naivní využívané chudinky. Nekupují zajíce v pytli. Vědí, že jim zvučné jméno v životopise opravdu otevře dveře do lepších zaměstnání.
Film výborně popisuje ikony velkých korporací, pro které je každý člověk (snad kromě osobního asistenta bez ambicí) potenciálním nepřítelem. Lidí s podobnými schopnostmi by se jistě našlo hodně, zvláště pokud bychom jim dali stejnou podporu a stejný rozpočet. Do své pozice se dostali - minimálně v přeneseném slova smyslu - přes mrtvoly. Aby dokazovali svému okolí a sobě sama svou důležitost a nenahraditelnost, vytvářejí si auru kaprice a chovají se ke svým asistentům jako k otrokům. Využívají toho, že každý aspirující otrok ví, že se o jeho místo porve deset dalších, takže si mohou dovolit prakticky cokoli.
Pochopitelně existují vrcholoví manažeři, kteří k životu přistupují úplně jinak. Ale o nich tento film není.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)