čtvrtek, března 02, 2006
Budu psát poslancům
S největší pravděpodobností bude Poslanecká sněmovna příští týden znovu hlasovat o zákonu o registrovaném partnerství. Za předpokladu, že se schůze zúčastní dostatek poslanců, měli by pohodlně prezidentovo veto přehlasovat. Je ale potřeba, aby tam všichni byli! Já se zítra ráno chystám rozeslat všem relevantním poslancům e-mail o tom, jak je důležité, aby se hlasování zúčastnili. Prosím všechny sympatizující, aby učinili totéž. Jestli si nechcete dělat práci se seznamem, ozvěte se, pošlu Vám ho e-mailem.
úterý, února 28, 2006
Brokeback Mountain – Zkrocená hora a černá panenka
O víkendu dorazil v předpremiéře do Prahy film Anga Leeho „Brokeback Mountain,“ nazvaný česky trochu záhadně „Zkrocená hora.“ Když se můj přítel Albert o filmu před několika měsíci poprvé doslechl, stáhnul z internetových stránek New Yorkeru jeho literární předlohu, stejnojmennou povídku od Annie Proulx. Z půlhodiny čtení jsem se vzpamatovával i po dvou panácích a horké vaně celý zbytek odpoledne.
Jsme na ospalém, tmářském americkém venkově a píše se začátek 60. let minulého století. (Mě ještě čeká dalších deset let na houbách.) Jack a Ennis, dva mladí honáci dobytka na mizině, najdou příležitostnou práci pasáků ovcí na hoře Brokeback. Jack má spát ve stanu v údolí, Ennis má nelegálně přespávat u ovcí na pastvině a hlídat je před útoky divé zvěře.
Příběh se line pomalu a poklidně jako proud pasoucích se ovcí. Ennis vysoko ze svahů pozoruje blikající světélko ohně u Jackova stanu v údolí. Jack každé ráno a večer pozoruje pomalinku se přibližující tečku na horizontu, když Ennis sestupuje do údolí, aby se najedl a umyl. Sbližují se stejně pozvolna ale nezadržitelně, až jednou v noci Ennis za ovcemi neodjede. Jack roztočí vír vášně, kterému se oba, byť každý svým vlastním způsobem, oddají. Jsou uprostřed lidupusté divočiny; nemá je kdo soudit. Každé léto ale končí; toto ukončila vysokohorská sněhová vánice už na přelomu července a srpna.
Když Jack odjíždí, Ennis nepřislíbí další setkání. Loučí se nonšalantně, ale za rohem praskne jako přetlakovaný hrnec, ve kterém dusil své vlastní srdce. Vyzvrátí ho na ulici. Pak už se může vrátit domů, oženit se a mít v těsném závěsu dvě děti.
Jack se po návratu domů snaží neúspěšně navázat vztah s mužem, ale časem rezignuje a také se ožení. Po čtyřech letech se Jack a Ennis znovu sejdou a vášeň opět propukne.
Jack a Ennis se následujících patnáct let scházejí na více méně pravidelných rybářských výletech, při kterých udice neopustí kufr jejich auta. Jack sní o společném životě na ranči u svých rodičů, Ennis však nikdy nepřipustí, že si zaslouží více než jen kamaráda, který je mu příležitostným údržbářem. Zoufalý Jack, kterému občasný úlet v horách nestačí, sice nedokáže Jacka opustit, ale po mnoha letech nakonec naváže vztah se ženatým sousedem.
Dvouhodinový film poskytuje více prostoru než dvacetistránková povídka a Ang Lee jej vyplnil vedlejší linií příběhu Jackovy a Ennisovy manželky. Je to pozoruhodné už tím, že spisovatelka – žena se soustředila na příběh dvou mužů a režisér – muž k tomu doplnil příběh jejich dvou žen.
Ennisova manželka Alma je prostá venkovská žena. Jejímu muži má přijet dávný kamarád. Ennis, oblečený ve své nejlepší košili, přešlapuje jako kočka na horké střeše, kouří jednu cigaretu za druhou a když u domu zaparkuje Jackovo auto, vyběhne jako smyslu zbavený. Ještě v kosti drtícím objetí zatlačí Jacka do průjezdu a začne jej vášnivě líbat. Alma to nechtěně zahlédne. (Žena sedící vedle nás v kině pronese: „Týýý vole!“) Ennis jí oznámí, že jdou na panáka a že se možná vrátí pozdě. Poslední zoufalý pokus: „Ennisi, přivez mi cigarety.“ „Máš ještě jednu krabičku v mojí košili v ložnici“ a Jack s Ennisem se s plynem na podlaze řítí k nejbližšímu motelu. Vrátí se ráno. Jack čeká u auta, Ennis si jde sbalit pár věcí na rybářský výlet. Alma ještě uvidí pick-up mnohokrát zajet za obzor jejího bortícího se světa, než se po letech odhodlá zažádat o rozvod. Ennisovi ale řekne, že o jeho vztahu s Jackem věděla až po několika dalších letech, když už je znovu vdaná. Chce, aby se znovu oženil. Nejspíš nikdy nepochopila, že chyba nebyla v ní…
Lureen – žena, která klofla Jacka v baru a následně si ho vzala – je cílevědomá, sebevědomá jezdkyně rodea z bohaté rodiny. Nejspíš jí zatikaly biologické hodiny. Dokud si Jack nezíská její respekt tím, že se postaví jejímu hrubiánskému otci, chová se k němu jako k atraktivnímu šeku za mateřství. Výhodou pro Jacka je, že mu kromě životního stylu, o kterém mohl dříve jen snít, dává přídavkem i dost svobody. O Jackově „přátelství“ s Ennisem má asi své pochybnosti, ale nevidíme ji ve chvílích, ve kterých je řeší, dokud jí nezatelefonuje Ennis. Pohled, který poslal Jackovi se vrátil opatřen razítkem „adresát nežije.“
Lureen klidným hlasem rytmicky nejspíš po sté opakuje nepravděpodobný příběh Jackova smrtelného úrazu a po tváři jí tečou slzy. Lureen ví, s kým mluví a Jack ví, co se stalo. Než Ennis zavěsí, Lureen mu ještě stačí říct, že si Jack přál, aby byl jeho popel rozprášen na hoře Brokeback. Jejich telefonický rozhovor patří mezi nejpůsobivější momenty celého filmu.
Ennis odjíždí za Jackovými rodiči požádat o popel. Jackův otec mu jej nevydá; chce, aby byl Jack „pohřben“ v rodinném hrobě. Těžko říct, kolik toho ví. Jackova matka nabídne Ennisovi, aby se šel podívat do Jackova bývalého dětského pokoje. Ve skříni za komínem najde ramínko se dvěma do sebe vloženými košilemi, které to první léto nosívali. Ennis košile snese dolů, posunkem se zeptá, jestli si je smí odnést a Jackova matka mu je zabalí do papírového sáčku. Kurva, ještě teď mi tečou slzy, když si na tu scénu vzpomenu. Klobouk dolů, s působivější symbolikou jsem se ještě nesetkal.
Zničený ani ne čtyřicátník Ennis to prostě zabalí. Přežívá někde v přívěsu se vzpomínkami a mučivou představou toho, co mohlo být. Film končí náznakem, že Ennis možná dokáže otevřít své zlomené srdce alespoň své dospělé dceři.
Děkoval jsem nepřebernosti moderní filmové techniky za dlouhé závěrečné titulky, během kterých se mi tíha tohoto filmu posunula dostatečně blízko k těžišti, abych mohl vstát a odejít.
Viděl jsem mnoho filmů o nenaplnění osudové lásky. Přemýšlel jsem, proč na mě tento zapůsobil silněji než jiné. Nacházel jsem spoustu objektivních, estetických důvodů. A potom jsem si vzpomněl na několik let starou zprávu z amerických televizních novin. Někdo vyrobil pro černošské holčičky černou panenku, která jim rozzářila očička více než barbína. Mí známí se tehdy dělili do dvou skupin. Jedni se divili, proč je v dnešní multikulturní společnosti potřeba vyrábět černé panenky. Druzí se divili, proč to někoho nenapadlo dřív.
Ano, ve své univerzální rovině na mě zapůsobí každý dobře napsaný tragický milostný příběh. Tento ale zapůsobí silněji, protože si jako ta černošská holčička nemusím hrát s panenkou, která se mi nepodobá a podobat nemůže. Sedím v kině vedle svého partnera a společně sledujeme tragický příběh dvou mužů, kteří měli menší štěstí než my dva.
Než jsem si přečetl diskusní fórum na internetových stránkách filmu, viděl jsem v Brokeback Mountain tak trochu Romea a Julii – starý tragický příběh, který sice není vzdálen stovky let, ale dnes by jistě nebyl tak bezvýchodný, alespoň ne v našem časoprostoru. Potom jsem se ale začetl do desítek vzkazů, ve kterých muži z dnešní doby psali o svých „Ennisech“ a rozpomněl jsem se.
Ano, v Brokeback Mountain se odehrává příběh, který se mohl stát i mně. Třeba tehdy, když jsem se počátkem devadesátých let chtěl „stát heterosexuálem“ a oženit se. Nebo tehdy, když jsem měl daleko později krátký vztah se ženatým mužem, který jsem rychle opustil možná proto, že jsem otrlejší než Jack, ale určitě taky proto, že jsem věděl, že můžu mít víc.
Zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že býval také ochoten zaprodat sám sebe, aby se zařadil do legitimní většiny. A nebylo to před sto lety.
Jsem rád za tuto „černou panenku.“ Kdybychom ji měli už jako malí kluci, bylo by méně Jacků a Ennisů. A bylo by jich ještě méně, kdyby dnešní Jackové a Ennisové věděli, že jsou sice v menšině, ale můžou si ten svůj statek postavit. Nestačí, že je za to nikdo nezabije. Měli by vědět, že když se Jackovi něco stane, pustí Ennise bez keců do nemocnice. A že když Ennis zemře, Jack nebude muset kromě zármutku řešit i to, že ho ze statku jako nepříbuznou osobu vypakují. A když se přes to všechno nějaký Jack a Ennis rozhodnou, že se raději ožení a budou udržovat frustrující paralelní vztahy, bude mi jich sice trochu líto, ale papírový kapesník kvůli nim v kině nepromáčím.
Jsme na ospalém, tmářském americkém venkově a píše se začátek 60. let minulého století. (Mě ještě čeká dalších deset let na houbách.) Jack a Ennis, dva mladí honáci dobytka na mizině, najdou příležitostnou práci pasáků ovcí na hoře Brokeback. Jack má spát ve stanu v údolí, Ennis má nelegálně přespávat u ovcí na pastvině a hlídat je před útoky divé zvěře.
Příběh se line pomalu a poklidně jako proud pasoucích se ovcí. Ennis vysoko ze svahů pozoruje blikající světélko ohně u Jackova stanu v údolí. Jack každé ráno a večer pozoruje pomalinku se přibližující tečku na horizontu, když Ennis sestupuje do údolí, aby se najedl a umyl. Sbližují se stejně pozvolna ale nezadržitelně, až jednou v noci Ennis za ovcemi neodjede. Jack roztočí vír vášně, kterému se oba, byť každý svým vlastním způsobem, oddají. Jsou uprostřed lidupusté divočiny; nemá je kdo soudit. Každé léto ale končí; toto ukončila vysokohorská sněhová vánice už na přelomu července a srpna.
Když Jack odjíždí, Ennis nepřislíbí další setkání. Loučí se nonšalantně, ale za rohem praskne jako přetlakovaný hrnec, ve kterém dusil své vlastní srdce. Vyzvrátí ho na ulici. Pak už se může vrátit domů, oženit se a mít v těsném závěsu dvě děti.
Jack se po návratu domů snaží neúspěšně navázat vztah s mužem, ale časem rezignuje a také se ožení. Po čtyřech letech se Jack a Ennis znovu sejdou a vášeň opět propukne.
Jack a Ennis se následujících patnáct let scházejí na více méně pravidelných rybářských výletech, při kterých udice neopustí kufr jejich auta. Jack sní o společném životě na ranči u svých rodičů, Ennis však nikdy nepřipustí, že si zaslouží více než jen kamaráda, který je mu příležitostným údržbářem. Zoufalý Jack, kterému občasný úlet v horách nestačí, sice nedokáže Jacka opustit, ale po mnoha letech nakonec naváže vztah se ženatým sousedem.
Dvouhodinový film poskytuje více prostoru než dvacetistránková povídka a Ang Lee jej vyplnil vedlejší linií příběhu Jackovy a Ennisovy manželky. Je to pozoruhodné už tím, že spisovatelka – žena se soustředila na příběh dvou mužů a režisér – muž k tomu doplnil příběh jejich dvou žen.
Ennisova manželka Alma je prostá venkovská žena. Jejímu muži má přijet dávný kamarád. Ennis, oblečený ve své nejlepší košili, přešlapuje jako kočka na horké střeše, kouří jednu cigaretu za druhou a když u domu zaparkuje Jackovo auto, vyběhne jako smyslu zbavený. Ještě v kosti drtícím objetí zatlačí Jacka do průjezdu a začne jej vášnivě líbat. Alma to nechtěně zahlédne. (Žena sedící vedle nás v kině pronese: „Týýý vole!“) Ennis jí oznámí, že jdou na panáka a že se možná vrátí pozdě. Poslední zoufalý pokus: „Ennisi, přivez mi cigarety.“ „Máš ještě jednu krabičku v mojí košili v ložnici“ a Jack s Ennisem se s plynem na podlaze řítí k nejbližšímu motelu. Vrátí se ráno. Jack čeká u auta, Ennis si jde sbalit pár věcí na rybářský výlet. Alma ještě uvidí pick-up mnohokrát zajet za obzor jejího bortícího se světa, než se po letech odhodlá zažádat o rozvod. Ennisovi ale řekne, že o jeho vztahu s Jackem věděla až po několika dalších letech, když už je znovu vdaná. Chce, aby se znovu oženil. Nejspíš nikdy nepochopila, že chyba nebyla v ní…
Lureen – žena, která klofla Jacka v baru a následně si ho vzala – je cílevědomá, sebevědomá jezdkyně rodea z bohaté rodiny. Nejspíš jí zatikaly biologické hodiny. Dokud si Jack nezíská její respekt tím, že se postaví jejímu hrubiánskému otci, chová se k němu jako k atraktivnímu šeku za mateřství. Výhodou pro Jacka je, že mu kromě životního stylu, o kterém mohl dříve jen snít, dává přídavkem i dost svobody. O Jackově „přátelství“ s Ennisem má asi své pochybnosti, ale nevidíme ji ve chvílích, ve kterých je řeší, dokud jí nezatelefonuje Ennis. Pohled, který poslal Jackovi se vrátil opatřen razítkem „adresát nežije.“
Lureen klidným hlasem rytmicky nejspíš po sté opakuje nepravděpodobný příběh Jackova smrtelného úrazu a po tváři jí tečou slzy. Lureen ví, s kým mluví a Jack ví, co se stalo. Než Ennis zavěsí, Lureen mu ještě stačí říct, že si Jack přál, aby byl jeho popel rozprášen na hoře Brokeback. Jejich telefonický rozhovor patří mezi nejpůsobivější momenty celého filmu.
Ennis odjíždí za Jackovými rodiči požádat o popel. Jackův otec mu jej nevydá; chce, aby byl Jack „pohřben“ v rodinném hrobě. Těžko říct, kolik toho ví. Jackova matka nabídne Ennisovi, aby se šel podívat do Jackova bývalého dětského pokoje. Ve skříni za komínem najde ramínko se dvěma do sebe vloženými košilemi, které to první léto nosívali. Ennis košile snese dolů, posunkem se zeptá, jestli si je smí odnést a Jackova matka mu je zabalí do papírového sáčku. Kurva, ještě teď mi tečou slzy, když si na tu scénu vzpomenu. Klobouk dolů, s působivější symbolikou jsem se ještě nesetkal.
Zničený ani ne čtyřicátník Ennis to prostě zabalí. Přežívá někde v přívěsu se vzpomínkami a mučivou představou toho, co mohlo být. Film končí náznakem, že Ennis možná dokáže otevřít své zlomené srdce alespoň své dospělé dceři.
Děkoval jsem nepřebernosti moderní filmové techniky za dlouhé závěrečné titulky, během kterých se mi tíha tohoto filmu posunula dostatečně blízko k těžišti, abych mohl vstát a odejít.
Viděl jsem mnoho filmů o nenaplnění osudové lásky. Přemýšlel jsem, proč na mě tento zapůsobil silněji než jiné. Nacházel jsem spoustu objektivních, estetických důvodů. A potom jsem si vzpomněl na několik let starou zprávu z amerických televizních novin. Někdo vyrobil pro černošské holčičky černou panenku, která jim rozzářila očička více než barbína. Mí známí se tehdy dělili do dvou skupin. Jedni se divili, proč je v dnešní multikulturní společnosti potřeba vyrábět černé panenky. Druzí se divili, proč to někoho nenapadlo dřív.
Ano, ve své univerzální rovině na mě zapůsobí každý dobře napsaný tragický milostný příběh. Tento ale zapůsobí silněji, protože si jako ta černošská holčička nemusím hrát s panenkou, která se mi nepodobá a podobat nemůže. Sedím v kině vedle svého partnera a společně sledujeme tragický příběh dvou mužů, kteří měli menší štěstí než my dva.
Než jsem si přečetl diskusní fórum na internetových stránkách filmu, viděl jsem v Brokeback Mountain tak trochu Romea a Julii – starý tragický příběh, který sice není vzdálen stovky let, ale dnes by jistě nebyl tak bezvýchodný, alespoň ne v našem časoprostoru. Potom jsem se ale začetl do desítek vzkazů, ve kterých muži z dnešní doby psali o svých „Ennisech“ a rozpomněl jsem se.
Ano, v Brokeback Mountain se odehrává příběh, který se mohl stát i mně. Třeba tehdy, když jsem se počátkem devadesátých let chtěl „stát heterosexuálem“ a oženit se. Nebo tehdy, když jsem měl daleko později krátký vztah se ženatým mužem, který jsem rychle opustil možná proto, že jsem otrlejší než Jack, ale určitě taky proto, že jsem věděl, že můžu mít víc.
Zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že býval také ochoten zaprodat sám sebe, aby se zařadil do legitimní většiny. A nebylo to před sto lety.
Jsem rád za tuto „černou panenku.“ Kdybychom ji měli už jako malí kluci, bylo by méně Jacků a Ennisů. A bylo by jich ještě méně, kdyby dnešní Jackové a Ennisové věděli, že jsou sice v menšině, ale můžou si ten svůj statek postavit. Nestačí, že je za to nikdo nezabije. Měli by vědět, že když se Jackovi něco stane, pustí Ennise bez keců do nemocnice. A že když Ennis zemře, Jack nebude muset kromě zármutku řešit i to, že ho ze statku jako nepříbuznou osobu vypakují. A když se přes to všechno nějaký Jack a Ennis rozhodnou, že se raději ožení a budou udržovat frustrující paralelní vztahy, bude mi jich sice trochu líto, ale papírový kapesník kvůli nim v kině nepromáčím.
sobota, února 18, 2006
Separační úzkost
Včera jsme dovezli Hynka a Picassa zpět ze psího hotelu; Viki je v poslední fázi hárání, už má po ovulaci, takže už více méně nic nehrozí. Hynkovi sice stále voní a pořád se snaží si ji předbíhat, ale ona ho s vyceněnými zuby odhání.
Hynek s Picassem odloučení snášeli dobře, protože byli ve smečce, ale Viki se poprvé od svých sedmi týdnů ocitla sama a nesla to velmi těžce.
Určité příznaky separační úzkosti jsme u ní už pozorovali dříve, ale protože měla vždycky s sebou doma další psy, neprojevovalo se to nijak drasticky.
Minulý týden jsem ji nechal na čtyři hodiny samotnou a abych zjistil, jak bude reagovat, nechal jsem na stole diktafon nastavený na hlasovou aktivaci. Výsledek? Kazeta plná jejího vřískání a takto dorasované dveře...
Až přestane hárat, začneme na tom trochu pracovat.
Hynek s Picassem odloučení snášeli dobře, protože byli ve smečce, ale Viki se poprvé od svých sedmi týdnů ocitla sama a nesla to velmi těžce.
Určité příznaky separační úzkosti jsme u ní už pozorovali dříve, ale protože měla vždycky s sebou doma další psy, neprojevovalo se to nijak drasticky.
Minulý týden jsem ji nechal na čtyři hodiny samotnou a abych zjistil, jak bude reagovat, nechal jsem na stole diktafon nastavený na hlasovou aktivaci. Výsledek? Kazeta plná jejího vřískání a takto dorasované dveře...
Až přestane hárat, začneme na tom trochu pracovat.
čtvrtek, února 09, 2006
Jsem strejda!
Právě jsem dostal SMS, že se mojí ségře po celodenním martýriu narodil syn Jakub. Nakonec mu museli pomoct císařským řezem, ale naštěstí jsou oba v pořádku. Fotky pochopitelně zatím nemám, ale určitě pošlu link na její stránky, až tam nějaké navěsí.
neděle, ledna 29, 2006
Konstrukce
Kromě destrukce se už začínají některé věci i vytvářet. Zatím jsou to věci do budoucna spíš neviditelné. Například dramatickým způsobem třicetimetrovým jeřábem usadili velikou novou žumpu. Do vjezdu se totiž nevešla a těsně nad ním je elektrické vedení. Takže se zvedala přes dráty a střechu. Nebyl jsem u toho - to možná fotogenické bylo. Další v budoucnu neviditelná stavba jsou základy u stáje. Aby šla stáj odizolovat, musí se v ní dodělat základy. Metr po metru podkopávají zed a dobetonovávají pod ní základy. Následuje izolace střechy - až se trochu zmírní ta Sibiř.
Destrukce
První fáze rekonstrukce mi nepřipadají moc fotogenické a navíc se u nich téměř nevyskytujeme. Je to spíš destrukce než konstrukce. A občas se objeví neočekávaná ztráta. Tady se například vydlabal kus zídky, do kterého se vsadil nový pilíř s elektroměrem. Z druhé strany se zbourala stará kůlna. Stavebníci předpokládali, že zídka vydrží. Nevydržela...
čtvrtek, ledna 26, 2006
Ještě trocha politiky
Tak v Senátu prošel návrh zákona o registrovaném partnerství a to výraznější většinou, než jsem čekal. Senátoři mohou vystupovat a hlasovat daleko nezávisleji na partajní linii než poslanci, takže je dobré sledovat, kdo jak hlasuje. Tady je hlasování o tomto zákoně. A tady je stenozáznam rozpravy. Předpokládám, že si Klaus nedovolí zákon nepodepsat, takže by mělo být vyhráno (alespoň pro nás).
úterý, ledna 03, 2006
Další pobavení z Polska
Tak jsem se dnes opět pobavil u našich severních sousedů. V Gazecie Wyborciej vyšel článek, podle kterého v Polsku zjistili z nahrávky z diktafonu, který zoufalá matka vložila do školní tašky své netušící dceři, že její učitelka s dvacetiletou praxí prvňáčkům tvrdila, že
- Kryštof Kolumbus byl znamenitý polský vědec, kterému se podařilo obeplout zeměkouli
- velryba je ryba
- mezi vodní sportovce patří kajakař, střemhlavý bombardér (vzniklo tím, že z "nurek," což je potápěč, udělala "nurkowiec," slovo, na které jsem se musel podívat do slovníku a zjistil, že znamená bombardovací letadlo uzpůsobené ke střemhlavému letu) a hasič.
Tato učitelka navíc děti nutila, aby při vyučování seděly s rukama za zády (starší asi zavzpomínají). Po nástupu do první třídy se pochopitelně psychický stav holčičky poněkud zhoršil. Její matka šla k psychologovi, s vyjádřením psychologa k řediteli školy, kde se nedozvěděla nic konkrétního a jen vyvolala to, že paní učitelka přišla domů zkontrolovat, jestli se dítě učí ve správných podmínkách. Protože holčička nechtěla o výuce mluvit, nakonec matka nastražila už zmíněný diktafon. Ředitel předvolal učitelku na kobereček, kde mírně změnila názor na Kolumba s tím, že prý to byl Američan nebo Angličan. Potom ji vyhodili...
Ale abych neryl jenom do našich horních sousedů. Kdo ví, co by se dozvěděl mnohý český rodič, kdyby si vypůjčil nápad důvtipné polské matky a nastražil odposlouchávání. Já si třeba pamatuju, že nám jedna matematikářka na střední škole v Ostravě nakázala, "že to mame vydělit osmimami." :-)
- Kryštof Kolumbus byl znamenitý polský vědec, kterému se podařilo obeplout zeměkouli
- velryba je ryba
- mezi vodní sportovce patří kajakař, střemhlavý bombardér (vzniklo tím, že z "nurek," což je potápěč, udělala "nurkowiec," slovo, na které jsem se musel podívat do slovníku a zjistil, že znamená bombardovací letadlo uzpůsobené ke střemhlavému letu) a hasič.
Tato učitelka navíc děti nutila, aby při vyučování seděly s rukama za zády (starší asi zavzpomínají). Po nástupu do první třídy se pochopitelně psychický stav holčičky poněkud zhoršil. Její matka šla k psychologovi, s vyjádřením psychologa k řediteli školy, kde se nedozvěděla nic konkrétního a jen vyvolala to, že paní učitelka přišla domů zkontrolovat, jestli se dítě učí ve správných podmínkách. Protože holčička nechtěla o výuce mluvit, nakonec matka nastražila už zmíněný diktafon. Ředitel předvolal učitelku na kobereček, kde mírně změnila názor na Kolumba s tím, že prý to byl Američan nebo Angličan. Potom ji vyhodili...
Ale abych neryl jenom do našich horních sousedů. Kdo ví, co by se dozvěděl mnohý český rodič, kdyby si vypůjčil nápad důvtipné polské matky a nastražil odposlouchávání. Já si třeba pamatuju, že nám jedna matematikářka na střední škole v Ostravě nakázala, "že to mame vydělit osmimami." :-)
neděle, ledna 01, 2006
Šťastný Supervolební rok!
Dnes byl jediný volný den, kdy jsme se poměrně hodně dívali na televizi. Nějak se nám nechtělo nic jiného dělat. Venku panovalo téměř kavkovské ponuro a my jsme byli po ránu takoví nedospalí. Nechali jsme totiž psy spát s námi v posteli, aby celou noc neštěkali na rachejtle, což sice neštěkali, ale vrtěli se jako na obrtlíku. Inu, ve 12 jsme zapnuli ČT1, protože byl v Otázkách avizován Václav Havel. Netrpím k němu nekritickým obdivem, ale jeho myšlenkám jsem spokojeně přikyvoval. Potom nastoupil Paroubek a Topolánek. Po patnácti minutách stříkajícího testosteronu jsem uvítal, že vidím Václava Klause. A to je co říct... Když po patnácti minutách zase nastoupili ti dva, šel jsem raději ohřívat oběd. Sdělovací prostředky slibují, že se podobné duely teprve rozjíždějí, takže se máme na co těšit.
Potud dlouhý úvod k mým třem novoročním předsevzetím. První: opět se pokusím nekouřit. Druhé: dám si větší pozor na rovnováhu ve svém životě, budu víc cvičit a žít život s větším zájmem. Třetí: přestanu být připostraný z toho, že můj hlas v parlamentních volbách "propadne" a nebudu volit ČSSD, i když pro mě mezi parlamentními stranami pořád představuje nejmenší zlo.
Při minulých volbách jsem se na poslední chvíli rozhodl pro jedno z těch sdružení nezávislých, na jejichž kandidátce jsem znal pár lidí. Pak jsem o celé věci hodně přemýšlel a došel jsem k závěru, že do Poslanecké sněmovny tentokrát budu volit přece jenom politickou stranu. Z několika důvodů jsem si vybral Stranu zelených.
Za prvé si myslím, že jsou jednou z neparlamentních stran, které mají šanci se do Sněmovny dostat. Za druhé se mi líbí většina jejich programu. Nesouhlasím s některými body jejich energetické politiky a to hlavně proto, že se domnívám (a možná mylně) že stávající technologie produkuje energii z obnovitelných zdrojů strašně neefektivně a že často energie, kterou dané zařízení vyrobí za svůj produktivní život ani nepokryje energetický vstup do jeho výroby. Ale asi nemůžu očekávat, že se mi na nějaké politické straně bude líbit všechno.
Líbila se mi jejich myšlenka sestavení indexu kvality života, který by se měl zveřejňovat spolu s údajích o hospodářském růstu. Na jednom Fóru 2000 jsem si na to téma vyslechl zajímavou přednášku - tady je odkaz na její autory.
Líbí se mi jejich zaměření na podporu občanské společnosti (možnost asignace 1 % daní a převod 1 % z výnosů privatizací do fondů podporujících občanskou společnost).
Líbí se mi jejich snaha podpořit roli Senátu tím, že by jej mohla Poslanecká sněmovna přehlasovat jen ústavní a nikoli prostou většinou.
Líbí se mi, že se hlásí k duševnímu dědictví emancipačních hnutí a k neodemokratismu (který definují jako stav, v němž jsou lidé především občany a jejich spotřebitelské chování je odvozenou součástí jejich chování občanského.)
Líbí se mi jejich snaha o změnu přistěhovalecké politiky, koncepce státního občanství, zjednodušení možnosti získat povolení k trvalému pobytu pro životního partnera ze zahraničí, snadnější povolování pobytu zahraničním studentům, zmírnění azylového řízení a podporu řízené migrace.
Samozřejmě jsem vděčný za jejich podporu registrovaného partnerství, u které věřím, že je od srdce a že v ní budou pokračovat i nad rámec stávajícího jistě do určité míry polovičatého zákona (byť... díky bohům za něj)
Líbí se mi jejich postoj k sudetoněmecké a romské otázce.
Je mi jasné, že nebudou všechno schopni prosadit. Ale líbí se mi myšlenka, že tam bude třeba sedět pár lidí, kteří se na tyto otázky dívají podobně jako já. A myslím, že by bylo dobře mít tento názorový proud v Parlamentu zastoupený.
Inu, tímto pro mne končí předvolební kampaň...
Potud dlouhý úvod k mým třem novoročním předsevzetím. První: opět se pokusím nekouřit. Druhé: dám si větší pozor na rovnováhu ve svém životě, budu víc cvičit a žít život s větším zájmem. Třetí: přestanu být připostraný z toho, že můj hlas v parlamentních volbách "propadne" a nebudu volit ČSSD, i když pro mě mezi parlamentními stranami pořád představuje nejmenší zlo.
Při minulých volbách jsem se na poslední chvíli rozhodl pro jedno z těch sdružení nezávislých, na jejichž kandidátce jsem znal pár lidí. Pak jsem o celé věci hodně přemýšlel a došel jsem k závěru, že do Poslanecké sněmovny tentokrát budu volit přece jenom politickou stranu. Z několika důvodů jsem si vybral Stranu zelených.
Za prvé si myslím, že jsou jednou z neparlamentních stran, které mají šanci se do Sněmovny dostat. Za druhé se mi líbí většina jejich programu. Nesouhlasím s některými body jejich energetické politiky a to hlavně proto, že se domnívám (a možná mylně) že stávající technologie produkuje energii z obnovitelných zdrojů strašně neefektivně a že často energie, kterou dané zařízení vyrobí za svůj produktivní život ani nepokryje energetický vstup do jeho výroby. Ale asi nemůžu očekávat, že se mi na nějaké politické straně bude líbit všechno.
Líbila se mi jejich myšlenka sestavení indexu kvality života, který by se měl zveřejňovat spolu s údajích o hospodářském růstu. Na jednom Fóru 2000 jsem si na to téma vyslechl zajímavou přednášku - tady je odkaz na její autory.
Líbí se mi jejich zaměření na podporu občanské společnosti (možnost asignace 1 % daní a převod 1 % z výnosů privatizací do fondů podporujících občanskou společnost).
Líbí se mi jejich snaha podpořit roli Senátu tím, že by jej mohla Poslanecká sněmovna přehlasovat jen ústavní a nikoli prostou většinou.
Líbí se mi, že se hlásí k duševnímu dědictví emancipačních hnutí a k neodemokratismu (který definují jako stav, v němž jsou lidé především občany a jejich spotřebitelské chování je odvozenou součástí jejich chování občanského.)
Líbí se mi jejich snaha o změnu přistěhovalecké politiky, koncepce státního občanství, zjednodušení možnosti získat povolení k trvalému pobytu pro životního partnera ze zahraničí, snadnější povolování pobytu zahraničním studentům, zmírnění azylového řízení a podporu řízené migrace.
Samozřejmě jsem vděčný za jejich podporu registrovaného partnerství, u které věřím, že je od srdce a že v ní budou pokračovat i nad rámec stávajícího jistě do určité míry polovičatého zákona (byť... díky bohům za něj)
Líbí se mi jejich postoj k sudetoněmecké a romské otázce.
Je mi jasné, že nebudou všechno schopni prosadit. Ale líbí se mi myšlenka, že tam bude třeba sedět pár lidí, kteří se na tyto otázky dívají podobně jako já. A myslím, že by bylo dobře mít tento názorový proud v Parlamentu zastoupený.
Inu, tímto pro mne končí předvolební kampaň...
pátek, prosince 23, 2005
To jsem se pobavil
Inu, k registrovanému partnerství jenom krátce. Tedy: Konečně!... a ... Dobrý začátek! ... Hanba černokabátníkům! Apropos, mohli bychom na tom být daleko hůř, co se těch černokabátníků týče. U nás je s trochou nadsázky mohu považovat za exoty, kterým se díky politickému hokynaření umožněnému rozložením politických sil ve Sněmovně daří tvářit, že mají daleko větší váhu než by jim podle výsledků voleb příslušela. To chudáci naši severní sousedi! Tam v Poznani nedávno policie poměrně brutálně rozehnala nepovolenou (ano, tam takové věci mohou zakázat) demonstraci homosexuálů, kteří se chtěli zasadit za svá práva. To mě nepobavilo a přidal jsem se k protestní petici polskému velvyslanci. (pro zájemce - http://www.partnerstvi.cz/gll-dokumenty/2005-11-20-protest-net.phtml) Pobavil jsem se až dnes dopoledne, kdy jsem se od své polské lektorky, se kterou mám pravidelné hodiny konverzace, dozvěděl, že se ultrakonzervativní (slabé slovo) katolická rozhlasová stanice Radio Maryja, která je na polském venkově velmi vlivná a jako fenomén by si zasloužila dlouhou esej, pustila do boje s Harrym Potterem! Podíval jsem se na jejich internetové stránky a věru, rubrika “pedagog a psycholog radí” se zaskvěla článkem (odkaz tady: http://www.radiomaryja.pl/archiwum/porady/dane/01222002.htm), který se nese zhruba v tomto duchu: Harry Potter vyvolal mezi mládeží takovou odezvu, protože se odehrává ve světě magie a kouzel, která mládeži umožní odreagovat se od nudné všední reality. Bylo by v pořádku, kdyby kouzla sehrávala stejnou roli jako v pohádkách, které známe z dětství. Ta kouzla ale vypadají tak reálně, že si je náctiletí chtějí zažít na vlastní kůži. Jeden školák se vyjádřil, že by se chtěl naučit mučivé kouzlo, které by obrátil proti znesvářenému učiteli. A rodiče? Ti to bagatelizují, říkají, že se jedná o svět fantazie a vůbec nechápou, že kdyby černá magie neexistovala, Bůh by ji v Bibli tolikrát nezakazoval. Přehršel citátů z Bible. Následuje varování, že jestli se budeme i nadále chovat k černokněžnictví jako k výmyslu, můžeme se nám stát, že brzo děti nebudou číst Bibli ale Knihu kouzel. :-) Následuje výpověď školáka, který řekl, že věřil všemu, co se naučil v nedělní škole, dokud mu Harry Potter neukázal, že kouzla jsou něco, co se může naučit a může používat. Pak si uvědomil, že Bible je nuda. A nakonec vážně míněné varování z úst předsedy Mezinárodní asociace vymýtačů ďábla: “za horečkou potterománie se skrývá rukopis Krále Temnot, tedy Ďábla.” Ta bába, co to napsala, se dokonce honosí titulem Dr. :-) Inu, v tomto srovnání jsou zpomalení Švejci opravdu celkem terno!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)