Od bouří před pár týdny se vždycky po příjezdu na statek setkáme se stejným pohledem. Pod jabloněmi je souvislá vrstva napadaných jablek. Původně jsme mysleli, že s nima nic nebudeme letos dělat. Potom jsme opatrně začali zkoumat, jestli v okolí existují nějaké moštovny. Nakonec jsme se rozhodli, že koupíme drtič a lis na ovoce a vyrobíme aspoň trošku džusu pro okamžitou spotřebu a do mrazničky. Dneska jsme zkoušeli první várku a chutnal naprosto fantasticky. S pasterizovaným moštem se to absolutně nedá srovnat. Zítra přijede naše kamarádka Alena a moji rodiče a uspořádáme moštovací odpoledne.
Když jsme lisovali jablíčka, krkavčí matka Vikina zavedla tři zbývající potomky k našemu jezírku ... ehm, zatím žabinci. Picasso tam samozřejmě vlítnul. Je holt vzornou kopií své matky, která ani ne v půl roce vlítla v zimě do napůl zamrzlého jezera ve Stromovce. Třesoucího se smrdutého Picassa jsme umyli v umyvadle teplou vodou, vysušili a zabalili do deky. Měli jsme dost strach, že se nachladí. Ale teď už spokojeně spí s ostatními doma v Praze v kleci.
sobota, října 08, 2005
Nové domovy
Včera si přišla pro Marušku její nová panička Andulka. Marušku jsme vybavili plínkou, kterou jsme nejprve nechali v naší posteli a potom ji ještě intenzivně otřeli o Hedviku. Ať se jí první den méně stýská. Ráno jsme dostali SMS, že si Maruška celý večer hrála. Noví páníčci odolávali do jedné hodiny v noci a potom se k nim Maruška přestěhovala do postele.
Zítra se vydá do světa Matýsek. Paní levá ještě absolvuje v úterý druhé očkování a páníčci si přijdou ve středu.
Hedvika to zatím snáší velmi dobře. Včera se nijak nevzpouzela a chová se, jako by se nic nedělo.
Zítra se vydá do světa Matýsek. Paní levá ještě absolvuje v úterý druhé očkování a páníčci si přijdou ve středu.
Hedvika to zatím snáší velmi dobře. Včera se nijak nevzpouzela a chová se, jako by se nic nedělo.
pátek, září 09, 2005
Zvláštní chutě našich rozmazlenců
Poslední týden dělají Hynek a Viki hrozné móresy se žrádlem. Jeden den se jim něco uvaří. Sežerou to. Druhý den dostanou to samé a ohrnou nad tím nos. Asi vypozorovali, že my jíme každý den něco jiného a očekávají stejná práva.
Většinu si toho odnesl Albert, protože jsem byl od pondělka do včerejška ve Štrasburku. Mě stačil jenom den na to, abych po Viki začal řvát jako Růžičková kvůli králíkům.
Kdyby naše Viki ještě nekojila, tak jí nasypeme misku granulí a necháme je tam, dokud je do poslední nevyžere. Ona je ale dost tvrdohlavá a navíc špatně zpracovává vápník a už jednou musela na kalciovku, protože dostávala svalové křeče. Tak jsme zkoušeli různé finty, abychom do ní potřebnou dávku živin dostali. Například jsme zjistili, že někdy užírá štěňatům. Tak jsme do jejich misky dali víc a sežrala to. Podruhé to nezabralo. Tak krmení z ruky. To taky příště nezabralo. Tak piškoty...
Dneska ráno už jsem se rozčílil. Nasypal jsem do misky granule, nacpal do Viki pro jistotu koňskou dávku vápníkových tablet a odešel na pár hodin do města. Když jsem se vrátil, většina granulí byla sežraná. Radost mě ale přešla v momentě, když jsem zjistil, že jsem zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ti dva pitomci mi vlezli do tašky, vytáhli platíčko nikotinových mikrotablet na odvykání kouření, rozkousali ho a několik jich s největší pravděpodobností sežrali. Naštěstí rozkousali ještě balíček normálních žvýkaček a notnou část toho všeho hned vyzvraceli (samozřejmě do naší postele). Ale nebyl jsem si jistý, jestli v nich něco nezůstalo. Hned jsem volal na veterinu. Náš veterinář řekl, že je třeba jim vyvolat zvracení - hořčicí nebo peroxidem. Hořčici jsme doma neměli, tak jsem do nich nalil pár lžic 3%-ího peroxidu a následující hodinu blili a blili až se vyblili z podoby. Když pookřáli, vrhli se na misky a žrali, až jim za ušima loupalo. Tak uvidíme, jak to půjde dál.
Většinu si toho odnesl Albert, protože jsem byl od pondělka do včerejška ve Štrasburku. Mě stačil jenom den na to, abych po Viki začal řvát jako Růžičková kvůli králíkům.
Kdyby naše Viki ještě nekojila, tak jí nasypeme misku granulí a necháme je tam, dokud je do poslední nevyžere. Ona je ale dost tvrdohlavá a navíc špatně zpracovává vápník a už jednou musela na kalciovku, protože dostávala svalové křeče. Tak jsme zkoušeli různé finty, abychom do ní potřebnou dávku živin dostali. Například jsme zjistili, že někdy užírá štěňatům. Tak jsme do jejich misky dali víc a sežrala to. Podruhé to nezabralo. Tak krmení z ruky. To taky příště nezabralo. Tak piškoty...
Dneska ráno už jsem se rozčílil. Nasypal jsem do misky granule, nacpal do Viki pro jistotu koňskou dávku vápníkových tablet a odešel na pár hodin do města. Když jsem se vrátil, většina granulí byla sežraná. Radost mě ale přešla v momentě, když jsem zjistil, že jsem zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ti dva pitomci mi vlezli do tašky, vytáhli platíčko nikotinových mikrotablet na odvykání kouření, rozkousali ho a několik jich s největší pravděpodobností sežrali. Naštěstí rozkousali ještě balíček normálních žvýkaček a notnou část toho všeho hned vyzvraceli (samozřejmě do naší postele). Ale nebyl jsem si jistý, jestli v nich něco nezůstalo. Hned jsem volal na veterinu. Náš veterinář řekl, že je třeba jim vyvolat zvracení - hořčicí nebo peroxidem. Hořčici jsme doma neměli, tak jsem do nich nalil pár lžic 3%-ího peroxidu a následující hodinu blili a blili až se vyblili z podoby. Když pookřáli, vrhli se na misky a žrali, až jim za ušima loupalo. Tak uvidíme, jak to půjde dál.
čtvrtek, září 01, 2005
Smutné dopoledne
Je to jako z pohádky, kterou napsal Oscar Wilde. Princ a princezna se dlouhá léta protloukali životem a zdolávali jednu překážku za druhou. Když jim bylo kolem čtyřiceti, potkali se, zamilovali se a jestli neumřeli... a v tom je právě ten problém. Princezna dostala rakovinu, rok s ní bojovala a dneska jsem jí šel na pohřeb. Jmenovala se Marcela – jako moje máma.
Oblékl jsem si na pohřeb Albertovu košili. Je mi kapánek velká, ale pod sakem to není vidět. Chtěl jsem ji mít u sebe jako talisman. Vždyť při pohledu na čiré zoufalství člověka, který přišel o svou nejbližší osobu, se ti podlomí kolena.
Když si troufneš pustit druhou bytost hlouběji než kam sahají lidská slova, když máš odvahu záviset, prožiješ si ve chvíli, kdy se za rakví zatahuje opona možná obdobu toho, co jsi cítil jako kojenec, když od tebe poprvé odcházela matka, bez které jsi ještě nedokázal vnímat svět. Nepamatuješ si na to a nemáš pro to slova, ale víš, o čem to je... ten z nitra se deroucí neutišitelný preverbální výkřik.
Paní Madrigal z Maupinových „Tales of the City“ řekla, že s věkem ztráta není o nic lehčí, jen povědomější...
Oblékl jsem si na pohřeb Albertovu košili. Je mi kapánek velká, ale pod sakem to není vidět. Chtěl jsem ji mít u sebe jako talisman. Vždyť při pohledu na čiré zoufalství člověka, který přišel o svou nejbližší osobu, se ti podlomí kolena.
Když si troufneš pustit druhou bytost hlouběji než kam sahají lidská slova, když máš odvahu záviset, prožiješ si ve chvíli, kdy se za rakví zatahuje opona možná obdobu toho, co jsi cítil jako kojenec, když od tebe poprvé odcházela matka, bez které jsi ještě nedokázal vnímat svět. Nepamatuješ si na to a nemáš pro to slova, ale víš, o čem to je... ten z nitra se deroucí neutišitelný preverbální výkřik.
Paní Madrigal z Maupinových „Tales of the City“ řekla, že s věkem ztráta není o nic lehčí, jen povědomější...
pondělí, srpna 29, 2005
Kilatiny
Dvacet dní budou mít štěňata až zítra, takže místo kulatin dostala dárek ke kilatinám: první z nich, pochopitelně Mates, dnes přesáhl magickou hranici jednoho kilogramu.
Všechna už začínají čile lozit, takže jsem vyrazil do obchodu, koupil malooké pletivo a spojovacími plastovými plátky na kabely ho připevnil ke šprušlím staré dětské ohrádky, kterou jsem minulý týden koupil na Libeňském ostrově. Tu jsem přikurtoval k boční straně výstavní klece, ve které zatím štěňata bydlela, a máme nové bydlení. Viki ho právě kolauduje. Přední dvířka jsou zatarasena do výšky, kterou štěňata nepřelezou ale Viki přeskočí. Boční vrátka jsou otevřena do ohrádka, takže můžou lézt do výběhu a postupně se učit čurat na jedno místo. Až se jim zoubky vyklubou ještě kousek více, zavěsím shora na špagát hračky, aby se prcci nenudili.
Všechna už začínají čile lozit, takže jsem vyrazil do obchodu, koupil malooké pletivo a spojovacími plastovými plátky na kabely ho připevnil ke šprušlím staré dětské ohrádky, kterou jsem minulý týden koupil na Libeňském ostrově. Tu jsem přikurtoval k boční straně výstavní klece, ve které zatím štěňata bydlela, a máme nové bydlení. Viki ho právě kolauduje. Přední dvířka jsou zatarasena do výšky, kterou štěňata nepřelezou ale Viki přeskočí. Boční vrátka jsou otevřena do ohrádka, takže můžou lézt do výběhu a postupně se učit čurat na jedno místo. Až se jim zoubky vyklubou ještě kousek více, zavěsím shora na špagát hračky, aby se prcci nenudili.
čtvrtek, srpna 25, 2005
Krok sun krok
Tak už se nám to všechno batolí a koulí čerstvě vyloupnutýma očkama. Pořád po malých kouscích a dost neohrabaně, ale přece. Žádný nezdar se neobejde bez hlasitého komentáře postiženého a případných náhodně přitlápnutých nebo zavalených.
Začal třetí týden a tak jsem si řekl, že by bylo dobré štěňata pomalu učit přilepšovat si i z něčeho jiného než jenom z mámina prsu. Udělal jsem jim trochu psího sunaru, namáčel do něho prst a přistrkoval jim ho k čumáku. Než se stačili zorientovat, Viki dala rázně najevo, že o krmení tady rozhoduje ona. Všechen sunar jim z misky bleskově snědla, vlezla za nimi do klece a nastavila cecky...
Na fenečku s maskou přes pravé oko, které jsme dříve říkali paní Pravá, se už přišla podívat budoucí panička a dala jí jméno Maruška.
Fenečku s maskou přes levé oko si už předběžně zamluvili jedni Albertovi známí, ale ještě se s konečnou platností nerozhodli a neřekli nám jméno, tak se pořád jmenuje paní Levá.
Potácejícímu pejskovi s levým černým očičkem, černým tahem štětce nad ním a baretem na pravé straně jsme začali říkat pan Picasso. Asi mu už to zůstane. Neprozraďte mu to, aby nezpychl, ale je to náš favorit a skoro určitě si ho necháme.
Největšímu pejskovi s černo-hnědou hlavou a bílou čárou mezi očima zatím říkáme Mates. Taky je už předběžně zadaný, ale uvidíme. Je to takový buclík, pořád se cpe, klade nášlapné miny obdivuhodných rozměrů a všechno hlasitě komentuje, jako ten prcek ve filmu S tebou mě baví svět.
Začal třetí týden a tak jsem si řekl, že by bylo dobré štěňata pomalu učit přilepšovat si i z něčeho jiného než jenom z mámina prsu. Udělal jsem jim trochu psího sunaru, namáčel do něho prst a přistrkoval jim ho k čumáku. Než se stačili zorientovat, Viki dala rázně najevo, že o krmení tady rozhoduje ona. Všechen sunar jim z misky bleskově snědla, vlezla za nimi do klece a nastavila cecky...
Na fenečku s maskou přes pravé oko, které jsme dříve říkali paní Pravá, se už přišla podívat budoucí panička a dala jí jméno Maruška.
Fenečku s maskou přes levé oko si už předběžně zamluvili jedni Albertovi známí, ale ještě se s konečnou platností nerozhodli a neřekli nám jméno, tak se pořád jmenuje paní Levá.
Potácejícímu pejskovi s levým černým očičkem, černým tahem štětce nad ním a baretem na pravé straně jsme začali říkat pan Picasso. Asi mu už to zůstane. Neprozraďte mu to, aby nezpychl, ale je to náš favorit a skoro určitě si ho necháme.
Největšímu pejskovi s černo-hnědou hlavou a bílou čárou mezi očima zatím říkáme Mates. Taky je už předběžně zadaný, ale uvidíme. Je to takový buclík, pořád se cpe, klade nášlapné miny obdivuhodných rozměrů a všechno hlasitě komentuje, jako ten prcek ve filmu S tebou mě baví svět.
neděle, srpna 21, 2005
Od slov k praktickým krokům
nemusí být daleko. Dnes večer už se všichni čtyři prckové snaží zvedat na všechny čtyři a chodit. Pravda, mají trochu potíže zvednout svá nacpaná panděra. :-) Většinou se svalí už po dvou krocích, ale ty dva kroky jsou přece jenom první kroky a sledujeme je s patřičnou hrdostí. :-)
Super vychytávky na Googlu
Spoustě z Vás asi neříkám žádnou novinu, ale včera jsem kliknul na google na "more" a našel jsem tam spoustu super vychytávek.
Například tam jsou velmi podrobné satelitní mapy. Tady je naše ulice.
Taky se tam dají vyhledávat různé obrázky případně text v knihách nebo vědeckých časopisech.
Vřele doporučuju jejich desktop search i picasu. Picasa je dokonalý prohlížeč a jednoduchý editor fotek. Desktop search prohledává váš počítač stejným způsobem jako google prohledává internet.
Například tam jsou velmi podrobné satelitní mapy. Tady je naše ulice.
Taky se tam dají vyhledávat různé obrázky případně text v knihách nebo vědeckých časopisech.
Vřele doporučuju jejich desktop search i picasu. Picasa je dokonalý prohlížeč a jednoduchý editor fotek. Desktop search prohledává váš počítač stejným způsobem jako google prohledává internet.
veni, vidi, vici
Dnes ráno se prckům začala rozlepovat očička, takže si budu muset dávat větší pozor a nefotit s bleskem. Za pár dní by měli začít chodit, tak jim začátkem týdne pořídíme dětskou ohrádku, ať mají více průzkumného prostoru.
sobota, srpna 20, 2005
Charlie and the Chocolate Factory
Cestou k našim sedadlům jsem s radostí a možná i trochu úlevou zaznamenal a v zápětí i polohlasem poznamenal, že nejsme jediní infantilové v sále. Albert opáčil, že je na svou infantilnost hrdý.
Při reklamách na dvacet nových disneyovek jsem se rychle doprolétal výcucem z tisku, který si stahuju přes AvantGo do Palmtopu. Zahradil se v první analýze zamýšlí nad tím, že gesto Němcům bylo nesmyslné. Předpokládám, že sudentským... nečetl jsem to. Druhou analýzu [sic] Topolánka o tom, že sice máme socialistickou vládu ale sociálně neprostupný systém školství, jsem vypnul po pěti řádcích a uvědomil jsem si, proč chodím tak rád na filmy pro děti.
Podívaná začala.
Krásné výtvarné zpracování. Adaptaci literární přílohy nijak zásadně neposrali, tedy první úspěch. Inu, ponořil jsem se do příběhu jako prst do rozpuštěné čokolády. Byla sladká, hladká a hřála mě u srdíčka. Pravda, časem se tam objevilo pár hrudek a trochu mi podráždily hltan, který si už od Ameriky trochu odvyknul. Oni totiž nemohou nechat dobrý příběh jen tak ležet a běžet. Musejí jej aktualizovat a obohatit prvky reálného amerikanismu. Úžasně hrající Johny Depp alias Willy Wonka tedy vypadá, mluví a gestikuluje jako Michael Jackson. Pravda, podoba těch dvou příběhu je možná i trochu více než prvoplánová, ale to mě nemůže napadnout samotného. Musejí mi to naservírovat v celofánu. Když však člověk tenhle kousek vyplivne jako cvičená veverka shnilý ořech, zbytek bonboniéry chutná skvěle. A pokud mi nerozumíte, jděte se na to kouknout!
Při reklamách na dvacet nových disneyovek jsem se rychle doprolétal výcucem z tisku, který si stahuju přes AvantGo do Palmtopu. Zahradil se v první analýze zamýšlí nad tím, že gesto Němcům bylo nesmyslné. Předpokládám, že sudentským... nečetl jsem to. Druhou analýzu [sic] Topolánka o tom, že sice máme socialistickou vládu ale sociálně neprostupný systém školství, jsem vypnul po pěti řádcích a uvědomil jsem si, proč chodím tak rád na filmy pro děti.
Podívaná začala.
Krásné výtvarné zpracování. Adaptaci literární přílohy nijak zásadně neposrali, tedy první úspěch. Inu, ponořil jsem se do příběhu jako prst do rozpuštěné čokolády. Byla sladká, hladká a hřála mě u srdíčka. Pravda, časem se tam objevilo pár hrudek a trochu mi podráždily hltan, který si už od Ameriky trochu odvyknul. Oni totiž nemohou nechat dobrý příběh jen tak ležet a běžet. Musejí jej aktualizovat a obohatit prvky reálného amerikanismu. Úžasně hrající Johny Depp alias Willy Wonka tedy vypadá, mluví a gestikuluje jako Michael Jackson. Pravda, podoba těch dvou příběhu je možná i trochu více než prvoplánová, ale to mě nemůže napadnout samotného. Musejí mi to naservírovat v celofánu. Když však člověk tenhle kousek vyplivne jako cvičená veverka shnilý ořech, zbytek bonboniéry chutná skvěle. A pokud mi nerozumíte, jděte se na to kouknout!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)