Fotky nového domu

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych dal na web pár fotek našeho nového domu. Včera jsme dostali výpis z katastru, podle kterého nám oficiálně patří. Klíče dostaneme v neděli. Fotky najdete tady.

Hedvičina háratelna

Hynek měl minulý týden první narozeniny a dostal dáreček, který bohužel nebude moct rozbalit... Vikina začala před pár dny hárat.

Původně jsme uvažovali, že ji během ovulace pošleme do lázní, tedy do sekce pro háravé feny v chovné stanici, kde se narodila. Potom jsme uvažovali o hormonální antikoncepci. Nakonec jsem celou věc konzultoval s kolegyní, která chová salučí mezinárodní šampióny a rozhodli jsme se, že na její radu koupíme Vikině háratelnu - výstavní klec, do které ji v kritických dnech budeme muset zavřít, když nebudeme doma. Klec má asi 1.20 x 0.8 x 0.8 metrů, takže tam je dost prostoru.

Klec jsem nakonec koupil od písecké firmy Tommi, jejíž přístup k zákazníkům mě pozitivně naprosto ohromil. Volal jsem tam ve čtvrtek, že bych chtěl koupit klec, protože mi právě začíná hárat fenka. Na stránkách byli uváděni jako velkoobchod, tak jsem se vlastně chtěl jenom zeptat, do kterých obchodů v Praze dodávají zboží. Řekli, že klec můžou vyexpedovat do tří dní a potom ji do 24 hodin dostaneme na dobírku. Druhý den v půl osmé ráno mi volala zasilatelská firma, že došel balík s klecí.

Dneska je venku škaredě, tak jsme pejsky nejprve trošku otrimovali (zvláštní způsob odstraňování horní vrstvy srsti u hrubosrstých teriérů) a potom jsme klec složili a dali do ní deku s hračkami. Vikinka si ji zvědavě prohlížela a občas si na chvíli vleze dovnitř. Necháme ji pár dní otevřenou, ať si na ni zvykne. Jsem zvědav, jak se bude tvářit, když ji tam budeme muset zavřít. Kolegyně mi ale říkala, že si na to fenka velmi rychle zvykne a naopak to bere jako výsadu, že ona má domeček, do kterého on nesmí. Jako děti. Tak uvidíme.

Zároveň jsme pořídili nějaký sprej, který má přebít pach z hárání. Hynek ji dneska ráno dost otravoval, tak jsme ji nastříkali a skutečně se od ní drží dále. Pravda, kdykoli jí tam čichne, tak se po něm Hedvika ožene. Takže nevím, co ho odrazuje víc.

Koupání

Sazava 2
Originally uploaded by Michal Ginter.

Zatím jsme v podstatě všechny víkendy trávili na výletech se psy. Minulý týden se nám nikomu nechtělo na žádnou velkou tůru, protože bylo hrozné horko. Tak jsme vzali psy vykoupat k Sázavě. Našli jsme poloopuštěné místo s velkými kameny. Viky i Hynek skákali z jednoho na druhý jako žáby.

Nové fotky

Vytvořil jsem si stránky na FLICKRu a natáhnul jsem tam nějaké fotky...

Újezd tam pořád není nafocený, protože jsme se k tomu zatím nedostali. Teď tam jedeme v sobotu se ségrou, tak jestli bude pěkně, pár obrázků pořídíme a zveřejníme. :-)

První velká zpráva

Jak jsem říkal před nějakou dobou, chystala se jedna velká zpráva, o které jsem z pověrčivých důvodů nechtěl mluvit. Dospělo to do fáze, ve které by už se snad nic nemělo pokazit, takže poodhrnu pokličku tajemství.

Právě nám schválili úvěr a podepsali jsme smlouvu o smlouvě budoucí a kupujeme naprosto úžasný statek u Žebráku. Fotek zatím moc nemám, takže si budete muset počkat, až dostaneme klíče a pro tuto chvíli se spokojit s krátkým popisem.

Statek je z poloviny devatenáctého století. Z venku byl postupně a velmi citlivě zrenovovaný. Nová střecha, nové krovy, nová omítka, krásně udržovaná zahrada. Je na vizuálně dobře oddělených 2.500 metrech čtverečních. Na jedné straně je hned za vjezdem dlouhý dům, který za polovinou přechází v kamennou maštal. Proti je místo na garáž, vedle kterého stojí miniaturní domeček s vikýřem, který se kdysi používal jako chlívek, teď tam bude sauna. :-) Mezi dlouhým domem a hranicí pozemku je malá oddělená zahrada. Zbytek mírně svatého pozemku je zatravněný, občas nějaký pěkně udržovaný strom. Na druhé hranici pozemku je krásná stodola (opět s novou střechou a krovy) o rozměru 10 x 15 m. Tam bude bydlet babička Felicie. Vedle stodoly bude maličký hájek, nejspíš březový. Napůl cesty mezi stodolou a domem je jezírko o průměru asi 8 metrů, kde bude přírodní koupališťátko. Z domu je výhled na hrad Točník. Oblast je nádherná a je tam spousta příležitostí k vyjížďkám. Po dálnici jsme za 25 minut na metru. Prostě paráda.

Vnitřek jsme si rozhodli předělat po svém. S dispozicí nám pomáhá architektka Bára Škorpilová, pro kterou kdysi Albert pracoval. Takže to bude dost úžasné. Doufáme, že se nám podaří vnitřní rekonstrukci dodělat do pozdního podzimu, takže od příštího roku budou mít kamarádi kam jezdit... budeme mít hodně prostoru pro hosty.

Zároveň si samozřejmě nechávám byt v Praze, protože si dost dobře nedovedu představit, že bych dokázal existovat jenom na venkově bez městské základny.

Malé nakouknutí pod pokličku Michalova mikrosvěta

Tak vás po dlouhé době zase všechny zdravím. Říkal jsem si, že je na čase, abych vás nechal alespoň trochu nakouknout pod pokličku mikrosvěta, o kterém jsem naposledy psal.

Inu, představuji jeho hlavní protagonisty:

Albert, skvělej chlap a můj partner. Hynek, v současnosti téměř desetiměsíční hrubosrstý Parson Russell teriér. Hedvika, jeho šestiměsíční - vlastně to se ještě uvidí - budoucí manželka nebo kámoška stejné, byť hladkosrsté rasy.




Hynek a Hedvika jsou skvělá dvojka. Po úvodní týdenní nevraživosti - hlavně ze strany staršího Hynka - se sžili a nedají jeden bez druhého ránu. Hrajou si občas dost drsně, ale zatím si neublížili. Parson Russell teriér je foxlík křížený se rtuťovým teploměrem.







Baví mě sledovat, jak se jejich osobnosti pomalu vyvíjejí jiným směrem. Hynek měl jako štěně více přímé interakce s lidmi bez přítomnosti jiných psů, takže je klidnější, poslušnější, separovanější a soustředěnější. Viki je na nás pořád trochu víc závislá a tíž nese, když se jí někdo zrovna nevěnuje. Učí se pomaleji, ale má v sobě více štěněcí bezprostřednosti. Od Hynka se učí rychleji než od nás.

No vidíte, už si připadám trochu jako maminky v parku na lavičce, které si vyměňují zkušenosti o tom, které dítě už jim čůrá do nočníku a kolik mu vypadlo mléčných zubů... Ale je to fajn.

Jinak pořád trochu pendluju mezi Prahou a Bruselem a snažím se metodou pokusu a omylu vychytat, jaká kombinace mně a nám všem nejlépe vyhovuje. Zatím se to vyvíjí tím směrem, že stále více omezuju Brusel a přidávám práce na českém trhu. Do Bruselu asi budu vždycky trochu jezdit, dokud bude potřeba, ale nějak jsem se dostal do stádia, kdy mně je velmi příjemné jet v Praze do práce metrem a ne letadlem a přijet z práce metrem domů a ne do hotelu.

Tak to je prozatím ve stručnosti všechno. Chystá se další velká zpráva, ale zatím nic nebudu psát, protože ji nechci zakřiknout...

Co se děje...

Tak se mě pár známých e-mailem ptalo, proč už jsem tak dlouho do blogu nic nenapsal. Inu, můj osobní život zaznamenal zásadní změnu... nový partner a dvě štěňata. Takže když nepracuju, užívám si intimity tohoto nového mikrosvěta, o jehož podrobnostech se do světa kybernetického vlastně ani nechci moc rozkřikovat.

Štrasburk

Posledních pár týdnů jsem neměl nic co psát. Minulý týden jsem strávil v Komisi v Bruselu a tento týden jsem ještě na plenárce Evropského parlamentu ve Štrasburku. Štrasburk je malebné město, alespoň pokud jsem měl možnost posoudit během přesunů z hotelu do práce. Jinak zatím nebyla příležitost se do města podívat a tentokrát ani nebude. Plenárky jsou dost stresová záležitost. Na týden v měsíci se přesune téměř celý Evropský Parlament z Bruselu do Štrasburku a město praská ve švech. Hotely se musejí rezervovat skoro rok dopředu, jsou přeplněné všechny lety. Plenárka je navíc daleko hektičtější než jiná zasedání, alespoň z hlediska organizace tlumočení. Začátek týdne se nevyvíjel zrovna pohodově. Hned v pondělí ráno, kdy jsem vylítal v 6.50 do Frankfurtu, jsme nabrali hodinové zpoždění, takže nám ujel vlak do Štrasburku (chtěli jsme vyzkoušet tuto trasu). Chytli jsme jiný, ale už nám ve Štrasburku nezbyl čas na odpočinek a museli jsme hned do práce. Potom jsem přišel do hotelu a zjistil, že internetovou rezervační kancelář x-hotels.net, přes kterou jsem si zarezervoval hotely do konce roku vůbec neznají a moji rezervaci neobdrželi, i když jsem měl v ruce potvrzovací e-mail. A že sice mají pokoj na první noc, ale po zbytek týdne mají plno. Jestli se něco uvolní, nechají mě tam, jestli se neuvolní, pokusí se sehnat pokoj někde jinde. Večer jsem se naštěstí dozvěděl, že jim někdo odřekl pokoj, takže jsem se alespoň nemusel stěhovat. Následně jsem se dozvěděl, že mi přidali na středu zasedání od šesti večera, takže nestihnu večerní let. Snažil jsem se hned přebukovat na čtvrtek poledne, ale to už bylo plno a dostal jsem se jenom na čekačku. Až dneska jsem se dozvěděl, že nakonec v poledne odletím a nebudu muset čekat až do večera. A podobných stresujících maličkostí bylo během posledních pár dnů asi tisíc. Naštěstí tady mají úžasné zázemí. U některých sálů jsou za kabinami odpočinkové místnosti s počítači a rozkládacími křesly pro tlumočníky, takže se můžeme mezi zasedáními na chvíli natáhnout, což se zrovna chystám udělat.

Konec letního lenošení

Tak tento víkend mi definitivně končí lenošení. Mám ale za sebou úžasné léto, takže mi to ani nepřišlo moc líto. Jsem více méně připraven nastoupit na první tlumočení. Začátek pracovní sezóny jsme tento víkend náležitě oslavili. V sobotu jsme byli na oběd u kamarádky Lubici. Vařila její maminka ze Slovenska. Udělala skvělou fazolkovou polévku a hrnec ovocných knedlíků z bramborového těsta. Snědl jsem jich deset. Potom jsme se odvalili na odpoledne do Stromovky a večer si ještě dali u mě šíšu. V sobotu jsem si udělal den sám pro sebe. Dneska ke mně přišli na odpolední jihovýchodněasijskou žranici kamarádi. Uvařil jsem svá čtyři nejoblíbenější thajská a vietnamská jídla a nacpali jsme se k prasknutí. Ani při nejlepším úsilí jsme to všechno nezvládli spořádat, takže jsem ještě naplnil mražák a do pátku nebudu muset vařit. Teď si při zprávách vyžehlím na zítřek oblek a košili a završím to panákem s dalším kamarádem. A zítra hurá do práce...

Tenhle film mě dostal

Dneska večer jsem viděl film Věčná zář neposkvrněné mysli (The Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a opravdu mě dostal. Určitě si na něj zajděte. Ve filmu se prolíná velmi odůvodněně několik časových rovin a děj je trochu složitý, takže nebudu moc prozrazovat. Snad jenom tolik, že muž potká ženu, zamilují se do sebe, vztah nezvládnou a ona si ho nechá vymazat z paměti. On je tím zcela zdrcen a aby se z toho dostal, rozhodne se, že si ji nechá z paměti vymazat taky. Uprostřed zákroku si uvědomí, že to vlastně nechce, ale už je pozdě ... nebo není?

Z filmu pro mě vyplynulo několik poselství, i když si nejsem úplně jistý, že to autoři mysleli zrovna takhle. Potenciální vztahy často abortujeme a vymažeme z paměti, protože je dopředu necháme proběhnout ve své strachem zmanipulované fantazii a "uvidíme jejich konec." Abychom tento proces mohli zvrátit, musíme se pustit do svých nejtemnějších zákoutí - do chvílí největšího ponížení, nejsilnější neukojené potřeby, nejhlubšího zhnusení sama sebou - a zjistit, že právě tato místa manipulují naší fantazií. Když se nám to nepodaří, setkáme se se stejným vztahovým nastavením znovu, protože si prostě nemůžeme pomoct. Amnézie patří mezi nejmocnější obranný arzenál zraněného dítěte. Někdy možná arzenál jediný. Jako děti nevíme, jak strašlivou cenu za jeho použití nejspíš platíme. Jako dospělí na to můžeme přijít...