pondělí, července 12, 2004
Impromptus
Impromptus Sashy Waltz byl uzasny! Asi nejlepsi tanecni predstaveni, ktere jsem tady videl. Scena byla minimalisticka - vlastne jenom dve na sebe navazujici sikme plochy, nad kterymi byl zaveseny veliky preklizkovy nepravidelny ctyruhelnik. Hudba - pozdni dilo Schuberta hrane na koncertni kridlo. Obcas operni zpev. Tanec byl chvili rychly a dynamicky, chvili pomaly, baletni az akrobaticky. Byla tam jedna neuveritelna asi petiminutova sekvence, ve ktere se tela tanecniku a tanecnic pomalicku propletala pomalu s neuveritelnou ladnosti a kontrolou. Jakoby tvorila pomalu se pohybujici sousosi. Jeden tanecnik byl trochu mensiho vzrustu a jedna tanecnice naopak prevysovala vsechny ostatni o pul hlavy, takze mohli pracovat i v parech muz-muz a zena-zena. Navenek pohyby vypadaji ladne az nenucene, ale pritom si clovek uvedomuje, jak obrovskou silu a koncentraci vyzaduji. Neco podobneho jsem videl u Nederlands Dans Theater. Skoro nevim, jak to kratce popsat. V druhe polovine tanecnici cervenou a cernou barvou pokryli sva tela, jeden druheho a nakonec i tanecni plochu. Ke konci zvedli jeden panel, pod kterym se skryvala velka vana, kde se nahe tanecnice vykoupaly za Schubertova klavirniho doprovodu.
neděle, července 11, 2004
Zajimave predstaveni
Tak jsem si rikal, ze budu psat jenom o predstavenich, ktera me opravdu zaujala. Dneska mezi ne urcite patrila "Berta." Predstaveni spocivalo v interakci protagonistky, ktera se krome tance a hrani starala i o vlastni zvukovou techniku, s videozaznamem sebe sama, respektive dvou stran sve osobnosti, ktery bezel na dvou televiznich obrazovkach. Takovy vnitrni trialog vyneseny na povrch technikou. Moc zajimave!
Taky jsem objevil zahrady nad papezskym palacem, ze kterych je uzasny vyhled na mesto a na vzdalene hory. Dalsi predstaveni mam az v deset vecer, takze tam stravim cele odpoledne s knizkou.
Taky jsem objevil zahrady nad papezskym palacem, ze kterych je uzasny vyhled na mesto a na vzdalene hory. Dalsi predstaveni mam az v deset vecer, takze tam stravim cele odpoledne s knizkou.
sobota, července 10, 2004
Novy hotel
Po dobu festivalu je v Avignonu velky problem sehnat ubytovani. Rezervovali jsme si pokoj dost na posledni chvili, takze v hotelu Magnan, ve kterem jsme bydleli na zacatku, uz meli od 9.7. obsazeno. Tak jsme si pro zbytek pobytu zamluvili pokoj v hotelu Montclar. Jinde uz bylo vsude plno. Je to dost hruza. Hotel je primo vedle nadrazi a koleji, takze je tam desny randal. Uz pred osmou cloveka i pres zavrene okno budi hlaseni o odjezdu vlaku. Hotel mi trosku pripomina dum, ve kterem bydleli hrdinove kresleneho filmu Trio z Belville. Jestli jste ho nahodou jeste nevideli, vrele doporucuji!!!
La chambre d'Isabella
Vcera jsme byli na dalsim predstaveni v ramci oficialni casti programu. Jmenovalo se La chambre d'Isabella (Isabelin pokoj). Zanechalo ve me trochu rozpacity dojem.
Pribeh byl velmi zajimavy. Vypravel retrospektivne zivot dnes osmdesatilete slepe archeolozky a etnolozky Isabelly, ktera zije v jednopokojovem byte v Parizi obklopena africkymi artefakty. Jako dite vyrustala na malem ostrove hned u brehu ve vezi s majakem, o ktery se staral jeji otec. Jeji rodice - Arthur a Anna - ji rikali, ze ji adoptovali a ze jejim skutecnym otcem je princ z pouste. Jeji rodice jsou oba alkoholici. Anna zahy zemre, Arthur utece do Parize a zanecha Isabellu s parizskou adresou napsanou na listku. Po mnoha letech se Isabella presune take do Parize, vystuduje Sorbonne a zjisti, ze na adrese, kterou ji otec zanechal na listku, je jednopokojovy byt plny africkych artefaktu. Isabelle se v nem usadi. Ke konci zivota jeste potka otce, ktery ji da dopis a zada ji, aby jej necetla pred jeho smrti. Je uz stary, zivotem a alkoholem zniceny a chce se jeste jednou podivat na stary majak. Kdyz tam dojede, spacha sebevrazdu - utopi se v mori. Isabella otevre zmineny dopis. Jedna z prvnich vet zni: "Princ z pouste neexistuje. Jsem tvuj skutecny otec a tva matka je tva skutecna matka, i kdyz o tom nikdy nevedela." Jeji otec Arthur byl v mladi zamilovany do Anny, ktera ale jeho city neopetovala. Hodne se tim trapil, odjel do Afriky a vratil se s jiz nekolikrat zminenymi artefakty. Jednoho dne videl Annu z okna. Nasledoval jil, povalil ji na zem a kdyz upadla do bezvedomi, znasilnil ji. Pak ho v zoufalstvi napadlo, ze ji odnese ke kasne, pocka az se probudi a bude predstirat, ze ji zachranil a osetril ji rany. Vyslo mu to a prestoze po nem Anna nikdy fyzicky netouzila, mohl alespon vedle ni zit. Arthur ale Annu pri jejich jedinem sexualnim aktu privedl do jineho stavu. Kdyz se narodila Isabella, Anna pozadala Arthura, aby dite zabil. On odnesl Isabellu do klastera. Po nekolika letech chtela Anna adoptovat dite, aby si vytvorila iluzi normalniho rodinneho zivota. Bylo to behem valky. Arthur se vydal do klastera a privedl Isabellu, ktera uz mezitim odrostla a Anna ji nepoznala. Arthur cely zivot nesl brime lzi a tajemstvi a nakonec obe utopil v alkoholu a sebe v mori.
Ve hre byla cela rada zajimavych momentu: napriklad pronikavy rozboru vztahu Isabelly s jejim zenatym milencem Alexandrem. Prestoze mel doma Alexander manzelku a pet deti, chtel si privlastnit i Isabellu. Ta vsak zavislost raznym zpusobem odmitla a pripustila, ze vlastne ani nechce, aby Alexander odesel od manzelky, protoze s nim vlastne nechce zit jako s partnerem a role milenky ji vyhovuje. Dalsi zajimavou veci bylo, ze na scene vystupovalo nekolik postav, ktere zosobnovaly jednotlive casti osobnosti Isabelly - jeji prava a leva mozkova hemisfera, libido, atd. Casove roviny se prolinaly; Isabella mluvila s mrtvym otcem, matkou, milenci, atd.
Zajimavym momentem bylo, kdyz si Isabella zacala jako 69-ti leta se svym 16-ti letym vnukem Frankem. Musim priznat, ze kdyz se zacali na scene divoce libat, pripadlo mi to celkem odporne. Holt, nekterych predsudku se dost tezko zbavuje.
Celkove jsem mel ze hry rozpacity dojem, protoze mi pripadlo, ze ty jednotlive dobre prvky netvorily dobry celek. Nejak se to rozpadalo. Je pravda, ze v modernim divadle se casto deje na scene mnoho veci najednou a kazdy divak si vlastne ma moznost vytvorit svuj pribeh tim, jak zameruje pozornost na urcite veci, protoze vsechno proste neusleudje. Moc se mi ten trend nelibi, ale s tim holt nic neudelam. V tomto pripade se mi ale zdalo, ze polovina vyrazovych prostredku neslouzila zadnemu ucelu, ze se nijak netykaly pribehu. To mi dost lezlo na nervy.
Pribeh byl velmi zajimavy. Vypravel retrospektivne zivot dnes osmdesatilete slepe archeolozky a etnolozky Isabelly, ktera zije v jednopokojovem byte v Parizi obklopena africkymi artefakty. Jako dite vyrustala na malem ostrove hned u brehu ve vezi s majakem, o ktery se staral jeji otec. Jeji rodice - Arthur a Anna - ji rikali, ze ji adoptovali a ze jejim skutecnym otcem je princ z pouste. Jeji rodice jsou oba alkoholici. Anna zahy zemre, Arthur utece do Parize a zanecha Isabellu s parizskou adresou napsanou na listku. Po mnoha letech se Isabella presune take do Parize, vystuduje Sorbonne a zjisti, ze na adrese, kterou ji otec zanechal na listku, je jednopokojovy byt plny africkych artefaktu. Isabelle se v nem usadi. Ke konci zivota jeste potka otce, ktery ji da dopis a zada ji, aby jej necetla pred jeho smrti. Je uz stary, zivotem a alkoholem zniceny a chce se jeste jednou podivat na stary majak. Kdyz tam dojede, spacha sebevrazdu - utopi se v mori. Isabella otevre zmineny dopis. Jedna z prvnich vet zni: "Princ z pouste neexistuje. Jsem tvuj skutecny otec a tva matka je tva skutecna matka, i kdyz o tom nikdy nevedela." Jeji otec Arthur byl v mladi zamilovany do Anny, ktera ale jeho city neopetovala. Hodne se tim trapil, odjel do Afriky a vratil se s jiz nekolikrat zminenymi artefakty. Jednoho dne videl Annu z okna. Nasledoval jil, povalil ji na zem a kdyz upadla do bezvedomi, znasilnil ji. Pak ho v zoufalstvi napadlo, ze ji odnese ke kasne, pocka az se probudi a bude predstirat, ze ji zachranil a osetril ji rany. Vyslo mu to a prestoze po nem Anna nikdy fyzicky netouzila, mohl alespon vedle ni zit. Arthur ale Annu pri jejich jedinem sexualnim aktu privedl do jineho stavu. Kdyz se narodila Isabella, Anna pozadala Arthura, aby dite zabil. On odnesl Isabellu do klastera. Po nekolika letech chtela Anna adoptovat dite, aby si vytvorila iluzi normalniho rodinneho zivota. Bylo to behem valky. Arthur se vydal do klastera a privedl Isabellu, ktera uz mezitim odrostla a Anna ji nepoznala. Arthur cely zivot nesl brime lzi a tajemstvi a nakonec obe utopil v alkoholu a sebe v mori.
Ve hre byla cela rada zajimavych momentu: napriklad pronikavy rozboru vztahu Isabelly s jejim zenatym milencem Alexandrem. Prestoze mel doma Alexander manzelku a pet deti, chtel si privlastnit i Isabellu. Ta vsak zavislost raznym zpusobem odmitla a pripustila, ze vlastne ani nechce, aby Alexander odesel od manzelky, protoze s nim vlastne nechce zit jako s partnerem a role milenky ji vyhovuje. Dalsi zajimavou veci bylo, ze na scene vystupovalo nekolik postav, ktere zosobnovaly jednotlive casti osobnosti Isabelly - jeji prava a leva mozkova hemisfera, libido, atd. Casove roviny se prolinaly; Isabella mluvila s mrtvym otcem, matkou, milenci, atd.
Zajimavym momentem bylo, kdyz si Isabella zacala jako 69-ti leta se svym 16-ti letym vnukem Frankem. Musim priznat, ze kdyz se zacali na scene divoce libat, pripadlo mi to celkem odporne. Holt, nekterych predsudku se dost tezko zbavuje.
Celkove jsem mel ze hry rozpacity dojem, protoze mi pripadlo, ze ty jednotlive dobre prvky netvorily dobry celek. Nejak se to rozpadalo. Je pravda, ze v modernim divadle se casto deje na scene mnoho veci najednou a kazdy divak si vlastne ma moznost vytvorit svuj pribeh tim, jak zameruje pozornost na urcite veci, protoze vsechno proste neusleudje. Moc se mi ten trend nelibi, ale s tim holt nic neudelam. V tomto pripade se mi ale zdalo, ze polovina vyrazovych prostredku neslouzila zadnemu ucelu, ze se nijak netykaly pribehu. To mi dost lezlo na nervy.
pátek, července 09, 2004
Navrat do pritomnosti
Odpoledne jsme se vydali na predstaveni argentinske autorky zijici v Berline. Jmenovalo se "Return to the Present" a figurovalo v oficialni casti programu. Odesli jsme po prestavce, ze kterou jsme dekovali bozstvum. Prvni podezreni jsem pojal, kdyz mi Julie zacala cist text rozhovoru s autorkkou vytisteny v programu predstaveni - preintelektualizovana regurgitace na tema "zit v soucasne chvili." Nasledovalo multimedialni herecko-tanecni predstaveni, jehoz smysl mi uniknul a k jehoz emocim jsem nedosahl. Jedinym pozitivnim prvkem, ktery jsem nasel, byla fyzicka pritazlivost hercu. Kdyz vyhlasili prestavku, zeptal jsem se Julie - zbabele rusky, aby nikdo nerozumel - jestli se po prestavce vratime. Obratila oci v sloup. Kdyz jsme vysli z divadla ven, pronesla vetu, ktera shrnuje predstaveni lepe nez tenhle muj blabol: "Nerozumim podstate jedne veci. Ceho presne se dosahne, kdyz se do vysoke umelecke formy zanese nizka kultura?"
Rytmy a nalady
Julie je porad v newyorskem rytmu. Lita z jednoho predstaveni na druhe a nejradeji by sla jeste vecer po vsi slave parit. Ja jsem po pracovne a emocionalne velmi intenzivnim pulroce strasne unaveny. Po dvou predstavenich a prochazkach po meste o pulnoci padnu za vlast a spim jako zarezany do desiti.
Mimochodem, zrovna jsme rozebirali, v cem vezi skvela atmosfera tohoto festivalu. Prestoze je historicke jadro Avignonu dost male a musi tady byt tisice lidi, clovek nema pocit sklicujici prelidnenosti. Vsechno probiha tak stredomorsky pomalu a v pohode. V New Yorku by se na podobnem festivalu lide predhaneli v tom, kdo je vic "cool," zatimco tady si vice mene nikdo na nic nehraje.
Predevcirem jsme zcela nahodou objevili ulicku, kde probiha spousta predstaveni v neoficialni casti festivalu. Jmenuje se rue de Teinturiers. Po strane ji podteka potok, ktery je prerusovane premosten vchody do domu. V prizemi jsou vetsinou kavarny a restaurace. Velmi prijemne posezeni! V neoficialni casti probiha temer 500 predstaveni, takze je hodne propaguji. Po teto ulicce kazdou chvili projde nejaka zvlastni postavicka - nejzabavnejsi byl asi "bebe Charli" - dospely muz prevleceny za cite, ktery jezdil ve velkem kocarku vyrobenem z motokary, mluvil do mikrotofonu napojeneho na zvukove zarizeni, ktere mu zdetstovalo hlas a propagoval sve predstaveni nazvane "to fou or not to fou," neboli "to fuck or not to fuck."
Vecer na ulicich probiha spousta poulicnich predstaveni, takze jsem se nakonec vcera zabavil, i kdyz predstaveni, na ktere jsem se chystal, nevyslo...
Mimochodem, zrovna jsme rozebirali, v cem vezi skvela atmosfera tohoto festivalu. Prestoze je historicke jadro Avignonu dost male a musi tady byt tisice lidi, clovek nema pocit sklicujici prelidnenosti. Vsechno probiha tak stredomorsky pomalu a v pohode. V New Yorku by se na podobnem festivalu lide predhaneli v tom, kdo je vic "cool," zatimco tady si vice mene nikdo na nic nehraje.
Predevcirem jsme zcela nahodou objevili ulicku, kde probiha spousta predstaveni v neoficialni casti festivalu. Jmenuje se rue de Teinturiers. Po strane ji podteka potok, ktery je prerusovane premosten vchody do domu. V prizemi jsou vetsinou kavarny a restaurace. Velmi prijemne posezeni! V neoficialni casti probiha temer 500 predstaveni, takze je hodne propaguji. Po teto ulicce kazdou chvili projde nejaka zvlastni postavicka - nejzabavnejsi byl asi "bebe Charli" - dospely muz prevleceny za cite, ktery jezdil ve velkem kocarku vyrobenem z motokary, mluvil do mikrotofonu napojeneho na zvukove zarizeni, ktere mu zdetstovalo hlas a propagoval sve predstaveni nazvane "to fou or not to fou," neboli "to fuck or not to fuck."
Vecer na ulicich probiha spousta poulicnich predstaveni, takze jsem se nakonec vcera zabavil, i kdyz predstaveni, na ktere jsem se chystal, nevyslo...
čtvrtek, července 08, 2004
Snem ptaku
Jako nefrankofonni se tady zameruju hlavne na tanecni predstaveni a krome vyjimecnych pripadu planuju cinohru jenom v jazycich, kterym rozumim. Dnes rano jsme byli na "Kde bydlime." Uprimne receno - nic moc. Jedna herecka provadela jakysi tanec se zidli, ktery trval pres pul hodiny a prestoze byl slusne provedeny, zacal jsem se po chvili nudit. Tema se zdalo byt celkem pruhledne - v mestske osamelosti se casto uzavirame do svych bytu a vkladame do nezivych objektu vice nez jim patri. Dobra...
Odpoledne jsme byli na inscenaci motivovane Attarovym dilem Snem ptaku. Prestoze hra nebyla beze slov a slova byla pronasena francouzsky, rikal jsem si, ze mi toho zase tolik neutece, protoze tu knizku celkem dobre znam. A nelitoval jsem. Role vsech triceti ptaku hral jeden herec a byl uchvatny! Prechazel ve velmi rychlych replikach dokonale z jedne role do druhe jakoby spinacem prehazoval osobnosti. Skvele tancil a mel uchvatny prednes.
Zato vecer jsem se trochu vypekl. Chystal jsem se na jednu polskou hru do dosti vzdaleneho divadla a kdyz jsem se tam dostrachal, zjistil jsem, ze ji oproti programu zacinaji uvadet az zitra.
Odpoledne jsme byli na inscenaci motivovane Attarovym dilem Snem ptaku. Prestoze hra nebyla beze slov a slova byla pronasena francouzsky, rikal jsem si, ze mi toho zase tolik neutece, protoze tu knizku celkem dobre znam. A nelitoval jsem. Role vsech triceti ptaku hral jeden herec a byl uchvatny! Prechazel ve velmi rychlych replikach dokonale z jedne role do druhe jakoby spinacem prehazoval osobnosti. Skvele tancil a mel uchvatny prednes.
Zato vecer jsem se trochu vypekl. Chystal jsem se na jednu polskou hru do dosti vzdaleneho divadla a kdyz jsem se tam dostrachal, zjistil jsem, ze ji oproti programu zacinaji uvadet az zitra.
středa, července 07, 2004
More
Stravili jsme v podstate lenivy den v primorskem mestecku Sete vzdalenem asi hodinu a pul cesty vlakem od Avignonu. Dokonale stredomori. Klikate ulicky, domy s okenicemi, kavarny, pekarny, Vespy, sneci tempo. Prochazkou jsme urazili asi 4 km na plaz. Nekolik hodin jsem si cetl ve stinu slunecniku a spalil si narty, ktere mi vytrcavaly na slunce. V Howardovi Zinnovi jsem se propracoval na stranu 250.
Cestou zpatky na nadrazi me potkaly dva bizarni zazitky. V jednu chvili lemovala primorskou cestu kamenna zed. Mezi kameny byly misty poradne skviry. V jedne z nich jsem uvidel uvizleho ptaka. Kridla mel pripazena a hlavu mirne naklonenou dopredu, jakoby se na nas dival. Kdyz jsem se mu priblizil temer na dosah, abych si ho lepe prohledl, zjistil jsem, ze je v tom vzprimenem posedu mrtvy, ma vyzrana ocka a je mu pres ne videt na kamen, o ktery se mirne opira. Prekvapenim jsem skoro uskocil.
Cestou na nadrazi jsme videli zajimavou podivanou. Na rece se odehravaly rytirske souboje na barkach. Dve motorove barky s posadkou asi deseti chlapcu ve veku tak mezi 15 a 20 lety od sebe nejprve odpluly na nejakych 50 metru a pak se plnou parou rozjely proti sobe. Na vyvysene zadi kazde z nich stal mladik s dlouhym kopi. Kdyz se barky mijely, mladici se snazili jeden druheho kopim shodit do vody. Pockali jsme az se to jednomu povede a pak jsme se vydali dale.
Na nadrazi jsme nejprve cekali skoro pul hodiny v rade na listky, protoze bylo otevreno jenom jedno okynko a vyrizeni jednoho zakaznika trvalo nepredstavitelne dlouho. Na nastupisti jsme nasledne zjistili, ze vlak ma "dosud neurcene zpozdeni." Zpozdeni nakonec trvalo asi hodinu a pul. Nikde nic nehlasili. Julie se nakonec zeptala nejakeho zamestnance drah a dozvedela se, ze kousek pred Avignonem se zasekl oteviraci most a nejde spustit dolu...
Cestou zpatky na nadrazi me potkaly dva bizarni zazitky. V jednu chvili lemovala primorskou cestu kamenna zed. Mezi kameny byly misty poradne skviry. V jedne z nich jsem uvidel uvizleho ptaka. Kridla mel pripazena a hlavu mirne naklonenou dopredu, jakoby se na nas dival. Kdyz jsem se mu priblizil temer na dosah, abych si ho lepe prohledl, zjistil jsem, ze je v tom vzprimenem posedu mrtvy, ma vyzrana ocka a je mu pres ne videt na kamen, o ktery se mirne opira. Prekvapenim jsem skoro uskocil.
Cestou na nadrazi jsme videli zajimavou podivanou. Na rece se odehravaly rytirske souboje na barkach. Dve motorove barky s posadkou asi deseti chlapcu ve veku tak mezi 15 a 20 lety od sebe nejprve odpluly na nejakych 50 metru a pak se plnou parou rozjely proti sobe. Na vyvysene zadi kazde z nich stal mladik s dlouhym kopi. Kdyz se barky mijely, mladici se snazili jeden druheho kopim shodit do vody. Pockali jsme az se to jednomu povede a pak jsme se vydali dale.
Na nadrazi jsme nejprve cekali skoro pul hodiny v rade na listky, protoze bylo otevreno jenom jedno okynko a vyrizeni jednoho zakaznika trvalo nepredstavitelne dlouho. Na nastupisti jsme nasledne zjistili, ze vlak ma "dosud neurcene zpozdeni." Zpozdeni nakonec trvalo asi hodinu a pul. Nikde nic nehlasili. Julie se nakonec zeptala nejakeho zamestnance drah a dozvedela se, ze kousek pred Avignonem se zasekl oteviraci most a nejde spustit dolu...
úterý, července 06, 2004
Instalace "Asylum"
Krucek po krucku jsme se obezretne sunuli po neopracovane podlaze do nitra tmaveho celestianskeho kostela. Ze tmy vystupovalo devet velkych filmovych platen, na kterych bezely pomale sekvence skupinek lidi provadejicich nejakou rytmickou mechanickou cinnost. Kuchari odnekud z jihovychodni Asie sedeli na konstrukci z kmenu stromu a pomalu trhali polystyrenove obaly na jidlo. Delnici v oranzovych vestach pomalu skladali vzorce z ostnatych dlazdic. Zeny z Indie pomalu eroticky otiraly prach z dlouhych krku drevenych volavek. Cernosi v depozitari bilych antickych soch vytahovali z naprsnich kapes cernych bund kriklave barevne panenky a staveli je na zem. Panenky se kolibavymi pohyby boku pomalu sunuly dopredu. Zeny buhvi odkud vysavacem cistily kameny mezi kaktusy. Jednou za nekolik minut vsichni ustali, zaber presel strihem na postavy sestavene do sboru, ktery zazpival jeden ton a vytvoril s ostatnimi sbory rozlozeny akord.
Nase oci si pomalu zvykaly na pritmi a zacaly rozeznavat obrysy sloupu, zdi a klenby. Z male okrouhle dirky v bedneni jednoho z oken pronikalo dovnitr slunce a vykreslilo doprostred podlahy mesic v uplnku. Kdyz jsem se k nemu postavil v urcitem uhlu, vznikl obraz strapate hlavy se svatozari uprostred zamracene nocni oblohy.
Kdyz jsme vysli ven, zacali jsme si o instalaci s Julii povidat. Zjistili jsme, ze na nas pusobila na oba uplne jinak a navic jsme se ani jeden netrefili do zameru umelce. Ja jsem v nem videl meditaci nebo dokonce trans vychazejici z rytmicky opakovane jednoduche cinnosti. Do tohoto stavu se clovek muze dostat mnoha ruznymi zpusoby. Kdyz se do nej dostane, jeho oci si zvyknou na pritmi a najednou vidi obrysy, ktere mu dosud zustavaly ukryty. Julie v dile videla to, ze travime zivot opakovanim nesmyslnych cinnosti, protoze se z jejich zajeti nedokazeme vyprostit. A zamer autora? Studovat stereotypy spojovane se skupinami uprchliku ruznych ras a zemi puvodu...
Nase oci si pomalu zvykaly na pritmi a zacaly rozeznavat obrysy sloupu, zdi a klenby. Z male okrouhle dirky v bedneni jednoho z oken pronikalo dovnitr slunce a vykreslilo doprostred podlahy mesic v uplnku. Kdyz jsem se k nemu postavil v urcitem uhlu, vznikl obraz strapate hlavy se svatozari uprostred zamracene nocni oblohy.
Kdyz jsme vysli ven, zacali jsme si o instalaci s Julii povidat. Zjistili jsme, ze na nas pusobila na oba uplne jinak a navic jsme se ani jeden netrefili do zameru umelce. Ja jsem v nem videl meditaci nebo dokonce trans vychazejici z rytmicky opakovane jednoduche cinnosti. Do tohoto stavu se clovek muze dostat mnoha ruznymi zpusoby. Kdyz se do nej dostane, jeho oci si zvyknou na pritmi a najednou vidi obrysy, ktere mu dosud zustavaly ukryty. Julie v dile videla to, ze travime zivot opakovanim nesmyslnych cinnosti, protoze se z jejich zajeti nedokazeme vyprostit. A zamer autora? Studovat stereotypy spojovane se skupinami uprchliku ruznych ras a zemi puvodu...
Zdravim z Avignonu bez hacku a carek
Se svou kamaradkou z New Yorku Julii jsme se domluvili, ze letos pojedeme do Avignonu na mezinarodni divadelni festival. Tak jsem vcera dorazil.... Krome oficialnich festivalovych predstaveni tady jeste probihaji stovky mimofestivalovych predstaveni a akci.
Vcera vecer jsme byli na takove zvlastni multimedialni poulicni akci nazvane KompleXKapharnauM, ktera zacinala na jednom namesti asi pul kilometru od historickeho mesta, do ktereho se potom ubirala pruvodem. Z nekolika mensich vozu promitali na pruceli domu fotografie a videozaznamy obyvatel Avignonu. K tomu stridave hrala hudba, stridave bezely rozhovory z videozaznamu, pripadne nekdo pronasel socialne uvedomele komentare. Asi dvakrat spustili maly ohnostroj. Byla to velmi zajimava podivana. Lide vykukovali jen tak ve spodnim pradle z oken domu, na jejichz pruceli promitali jine lidi.
Pruvod v historickem centru mi trochu pripomnel nocni "stezky odvahy" z dob pionyrskych taboru.
Tematicky se produkce zabyvala socialnimi problemy velkomest a izolovanosti jejich obyvatel. Prislo mi zajimave ... az dialekticke, ze ucinkujici popisovali a kritizovali velkomestskou izolovanost pomoci prostredku, ktere k ni prispivaji: televize, hluk, dav, atd.
Co se politickych poselstvi tyce, prislo mi to jako kazani konvertitum z ust lidi, kteri uz problemy, o kterych kazou, netrpi. Ale jinak to byl vizualne urcite zajimavy experiment ... a zazitek.
V teto chvili leje jako z konve, tak jsme si nasli internetovou kavarnu, hledame Julii zpatecni letenku do New Yorku a vyrizujeme par dalsich zalezitosti. Zitra bychom chteli vyrazit vlakem k mori, jestli nebude prset.
Vcera vecer jsme byli na takove zvlastni multimedialni poulicni akci nazvane KompleXKapharnauM, ktera zacinala na jednom namesti asi pul kilometru od historickeho mesta, do ktereho se potom ubirala pruvodem. Z nekolika mensich vozu promitali na pruceli domu fotografie a videozaznamy obyvatel Avignonu. K tomu stridave hrala hudba, stridave bezely rozhovory z videozaznamu, pripadne nekdo pronasel socialne uvedomele komentare. Asi dvakrat spustili maly ohnostroj. Byla to velmi zajimava podivana. Lide vykukovali jen tak ve spodnim pradle z oken domu, na jejichz pruceli promitali jine lidi.
Pruvod v historickem centru mi trochu pripomnel nocni "stezky odvahy" z dob pionyrskych taboru.
Tematicky se produkce zabyvala socialnimi problemy velkomest a izolovanosti jejich obyvatel. Prislo mi zajimave ... az dialekticke, ze ucinkujici popisovali a kritizovali velkomestskou izolovanost pomoci prostredku, ktere k ni prispivaji: televize, hluk, dav, atd.
Co se politickych poselstvi tyce, prislo mi to jako kazani konvertitum z ust lidi, kteri uz problemy, o kterych kazou, netrpi. Ale jinak to byl vizualne urcite zajimavy experiment ... a zazitek.
V teto chvili leje jako z konve, tak jsme si nasli internetovou kavarnu, hledame Julii zpatecni letenku do New Yorku a vyrizujeme par dalsich zalezitosti. Zitra bychom chteli vyrazit vlakem k mori, jestli nebude prset.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)