sobota, ledna 17, 2004
Praha
Od nového roku jsem v Praze a v jednom kole. První dva týdny jsem zase učil simultánní a konsekutivní tlumočení na Euromasters na UK. Od příštího pondělí do pátku od rána do večera tlumočím. V sobotu jedu lyžovat do Hintertuxu. Vrátím se 28.1. a 29.1. se vracím do New Yorku. Mám se krásně, ale pro všechen ten shon o tom nestačím psát... V New Yorku mám vždycky více času.
úterý, prosince 30, 2003
pondělí, prosince 29, 2003
24-hodinový virus
Tak mě včera porazil 24-hodinový virus. Něco podobného mě potkalo už na jaře a druhý den jsem byl v pořádku. Tak snad to dopadne stejně i teď. Ve čtvrtek letím do Prahy a absolvovat zaoceánský let s chřipkou je úděsný zážitek. Snažil jsem se nebrat žádné prášky na horečku a nechat ji virus vysmažit, ale kolem páté ráno jsem vyměkl, protože jsem měl hlavu jako škopek a nemohl jsem spát. Průběh zatím naprosto stejný jako na jaře. Předevčírem jsem začal cítit trošku unavený. Včera po obědě jsem si na chvíli zdřímnul a probudil jsem se s vysokou horečkou a bolel mě celý člověk. Hoang mi uvařil polívku, která ze mě do hodiny vylítla. Dnes ráno jsem se cítil hodně grogy, ale v podstatě jsem v pořádku. Tak to snad mám za sebou.
Tak mě včera porazil 24-hodinový virus. Něco podobného mě potkalo už na jaře a druhý den jsem byl v pořádku. Tak snad to dopadne stejně i teď. Ve čtvrtek letím do Prahy a absolvovat zaoceánský let s chřipkou je úděsný zážitek. Snažil jsem se nebrat žádné prášky na horečku a nechat ji virus vysmažit, ale kolem páté ráno jsem vyměkl, protože jsem měl hlavu jako škopek a nemohl jsem spát. Průběh zatím naprosto stejný jako na jaře. Předevčírem jsem začal cítit trošku unavený. Včera po obědě jsem si na chvíli zdřímnul a probudil jsem se s vysokou horečkou a bolel mě celý člověk. Hoang mi uvařil polívku, která ze mě do hodiny vylítla. Dnes ráno jsem se cítil hodně grogy, ale v podstatě jsem v pořádku. Tak to snad mám za sebou.
pátek, prosince 26, 2003
Po vánocích
Po vánocích tady v Americe vesele pokračuje nakupovací horečka. Ceny ve výprodejích klesají po 25. prosinci ještě níže a vím o mnoha lidech, kteří na celé tohle komerční spiknutí vyzráli tím, že si kupují a dávají dárky až po vánocích.
Dalším specifickým zvykem je výměna dárků. Když vám tady někdo dá dárek, který vám nepřišel vhod, tak ho prostě můžete příští den vrátit v obchodě a vybrat si jiný. Nějak nevím, co bych k tomu dodal...
Po vánocích tady v Americe vesele pokračuje nakupovací horečka. Ceny ve výprodejích klesají po 25. prosinci ještě níže a vím o mnoha lidech, kteří na celé tohle komerční spiknutí vyzráli tím, že si kupují a dávají dárky až po vánocích.
Dalším specifickým zvykem je výměna dárků. Když vám tady někdo dá dárek, který vám nepřišel vhod, tak ho prostě můžete příští den vrátit v obchodě a vybrat si jiný. Nějak nevím, co bych k tomu dodal...
Muzikanti v metru
Pokaždé, když přesedám z dvojky na Q na Times Square, na peróně sedí stejný ázijec a hraje na elektronický saxofon Ave Maria. Ve všední dny jezdí kvéčko poměrně často, takže většinou slyším jenom jednu písničku, ale včera jezdilo metro podle svátečního jízdního řádu, takže jsme slyšeli delší eklektický recitál - Ave Maria, Oh Suzanna, Jingle Bells. Když jsme se o několik hodin později vraceli domů, vítala nás zase Ave Maria. Občas má na druhém perónu parťáka, se kterým hrajou přes koleje duet.
Na peróně dvojky zpívala černoška. Na velkém odpadkovém koši měla postavený malý kazeťák a vedle něj na zemi malý zesilovač napojený na mikrofon. Zpívala rockovou klasiku, tančila jako na jevišti a byla úžasná! Skvělý hlas, skvělé pohyby, výborné frázování. Někdy tady v metru slyší člověk muzikanty, kteří zpívají líp než hollywoodské hvězdy show businessu. Nekecám. V klobouku na zemi ale mají deset dolarů a ne sto miliónů. Je to nespravedlnost. Tak jsem bank zvýšil na jedenáct.
Pokaždé, když přesedám z dvojky na Q na Times Square, na peróně sedí stejný ázijec a hraje na elektronický saxofon Ave Maria. Ve všední dny jezdí kvéčko poměrně často, takže většinou slyším jenom jednu písničku, ale včera jezdilo metro podle svátečního jízdního řádu, takže jsme slyšeli delší eklektický recitál - Ave Maria, Oh Suzanna, Jingle Bells. Když jsme se o několik hodin později vraceli domů, vítala nás zase Ave Maria. Občas má na druhém perónu parťáka, se kterým hrajou přes koleje duet.
Na peróně dvojky zpívala černoška. Na velkém odpadkovém koši měla postavený malý kazeťák a vedle něj na zemi malý zesilovač napojený na mikrofon. Zpívala rockovou klasiku, tančila jako na jevišti a byla úžasná! Skvělý hlas, skvělé pohyby, výborné frázování. Někdy tady v metru slyší člověk muzikanty, kteří zpívají líp než hollywoodské hvězdy show businessu. Nekecám. V klobouku na zemi ale mají deset dolarů a ne sto miliónů. Je to nespravedlnost. Tak jsem bank zvýšil na jedenáct.
čtvrtek, prosince 25, 2003
Pěkný příběh z Indie
Zrovna jsem se dočetl na BBC pěkný příběh. 132-letý indický muslim Habib Miyan, žijící v chudinské čtvrti města Jaipur toužil celý život po tom, aby mohl jet na pouť do Mekky. Pochopitelně si to nikdy nemohl dovolit. V květnu o něm BBC uveřejnilo na svých internetových stránkách krátkou reportáž. Přečetl si ji nějaký podnikatel v Londýně a pouť mu zaplatil. Tak se stařeček chystá na cestu svého života.
Zrovna jsem se dočetl na BBC pěkný příběh. 132-letý indický muslim Habib Miyan, žijící v chudinské čtvrti města Jaipur toužil celý život po tom, aby mohl jet na pouť do Mekky. Pochopitelně si to nikdy nemohl dovolit. V květnu o něm BBC uveřejnilo na svých internetových stránkách krátkou reportáž. Přečetl si ji nějaký podnikatel v Londýně a pouť mu zaplatil. Tak se stařeček chystá na cestu svého života.
Štědrovečerní véča
Tady se vánoce slaví až 25. prosince - zítra jsme pozvaní ke kamarádům na večeři. Dneska jsme jedli doma a musím říct, že se nám papání skvěle vydařilo. Takže se alespoň virtuálně podělím. Nejprve marináda: do cca šesti lžic burákového oleje se zamíchá 8 stroužků česneku roztřených v soli, kůra ze dvou limetek (nebo přinejhorším citrónů,) 3 polévkové lžíce nasekaného čerstvého zázvoru a čtyři lžíce sojové omáčky. 2/3 marinády se potřou kousíčky kuřete, nechají se půl hodiny marinovat a pak se ogrilujou. Do hotových kousků se zamíchá zbytek marinády. Jedli jsme to se salátem - radicchio, takový ten na konci roztřepený křupavý zelený salát, bazalka, maličká rajčátka s dresinkem ze šťávy z té oholené limetky, oliváčem ve kterém máme naložený nasekaný česnek a troškou cukru. Mňam!!!
Tady se vánoce slaví až 25. prosince - zítra jsme pozvaní ke kamarádům na večeři. Dneska jsme jedli doma a musím říct, že se nám papání skvěle vydařilo. Takže se alespoň virtuálně podělím. Nejprve marináda: do cca šesti lžic burákového oleje se zamíchá 8 stroužků česneku roztřených v soli, kůra ze dvou limetek (nebo přinejhorším citrónů,) 3 polévkové lžíce nasekaného čerstvého zázvoru a čtyři lžíce sojové omáčky. 2/3 marinády se potřou kousíčky kuřete, nechají se půl hodiny marinovat a pak se ogrilujou. Do hotových kousků se zamíchá zbytek marinády. Jedli jsme to se salátem - radicchio, takový ten na konci roztřepený křupavý zelený salát, bazalka, maličká rajčátka s dresinkem ze šťávy z té oholené limetky, oliváčem ve kterém máme naložený nasekaný česnek a troškou cukru. Mňam!!!
středa, prosince 24, 2003
sobota, prosince 20, 2003
Můj nový filmový oblíbenec
Moji milí, jestli jste dosud neměli to potěšení podívat se na některý z filmů hong-kongského režiséra Wonga Kar-Waie, určitě si ho při nejbližší příležitosti nenechejte ujít.
Půjčili jsme si na DVD dva jeho filmy, o kterých si více můžete přečíst třeba na internetových stránkách jeho fanoušků - Happy Together a In the Mood for Love a musím říct, že jsem byl po delší době zase filmově dokonale unesen... výborné vykreslení mezilidských vztahů, zajímavé příběhy, dobré a dobře otitulkované dialogy a ta kamera... člověk by mohl skoro každé filmové políčko vyvolat jako fotku a pověsit si ji z fleku do obýváku na zeď. H.K.W. pracuje bez scénáře a natáčí filmy asi tak jako když člověk píše knihu ... improvizuje a točí a pak to sestříhá na polovinu. Není to sice nejhospodárnější postup - a párkrát ho prý přivedl na pokraj bankrotu - ale výsledek je skvostný!
Moji milí, jestli jste dosud neměli to potěšení podívat se na některý z filmů hong-kongského režiséra Wonga Kar-Waie, určitě si ho při nejbližší příležitosti nenechejte ujít.
Půjčili jsme si na DVD dva jeho filmy, o kterých si více můžete přečíst třeba na internetových stránkách jeho fanoušků - Happy Together a In the Mood for Love a musím říct, že jsem byl po delší době zase filmově dokonale unesen... výborné vykreslení mezilidských vztahů, zajímavé příběhy, dobré a dobře otitulkované dialogy a ta kamera... člověk by mohl skoro každé filmové políčko vyvolat jako fotku a pověsit si ji z fleku do obýváku na zeď. H.K.W. pracuje bez scénáře a natáčí filmy asi tak jako když člověk píše knihu ... improvizuje a točí a pak to sestříhá na polovinu. Není to sice nejhospodárnější postup - a párkrát ho prý přivedl na pokraj bankrotu - ale výsledek je skvostný!
pondělí, prosince 15, 2003
Další příběh z metra
Dnes brzy odpoledne jsem jel za kamarádkou Julií do Brooklyn Heights. Na protější lavici ve vagóně metra seděla upravená, dobře udržovaná žena středního věku. Pod rozepnutým černým kabátem měla světlešedý svetr a džíny neposkvrněné břečkou, ve kterou se během dopoledne proměnil noční příděl sněhu. Zpod světle růžové čepice jí vyčnívaly konce miniaturních kudrlinek černých vlasů. Na nohou měla světle hnědé nízké kozačky. Na klíně měla položenou hnědou malou kabelku a pár rudých bíle tečkovaných rukavic. Boty a kabelka a čepice a rukavice se k sobě o pár odstínů nehodily. Tvář měla lehce nalíčenou. Celých třicet minut, kterých trvá jízda z Harlemu do Brooklyn Heights, si nepřetržitě povídala – sama se sebou. Chvílemi šeptem, chvílemi polohlasem, chvílemi jen tak mumlala. Přestože každé druhé slovo bylo sprosté, nepůsobila agresivně. Chvíli vykládala imaginární kamarádce o řediteli nějaké základní školy. Potom si sama sobě vykládala něco střídavě o Ježíši a o Hitlerovi a o tom, jak jsou všichni lidi na sračky. V rozpětí několika vět propukala v hlasitý smích a v usedavý pláč. Jako by v ní úplně rezignoval vnitřní cenzor a umožnil myšlenkám průchod přímo na jazyk tak, jak si poskakovaly v její mysli. Občas zjevně proud jejích myšlenek vyvolal nějaký podnět z jejího bezprostředního okolí – třeba reklama nad dveřmi. Sledoval jsem v tu chvíli její myšlenkové pochody a místy nebyly ani tak absurdní. Jedna myšlenka přecházela volnou asociací v jinou. Její asociace byly překvapivé, ale nebyly dementní. Prostě ze sebe chrlila naprosto nekorigovaný proud myšlenek. Mluvila tak rychle a nepřetržitě, že ani nestačila polykat a občas se jí kolem rtů tvořila pěna ze slin. Její první spolusedící jí nevěnoval žádnou pozornost. Koukal se před sebe a příští stanici vystoupil. Následující pasažér se občas uchichtnul a spiklenecky se na mě pousmál. Za nějakou chvíli vstal, vytáhl z kapsy voňavku ve spreji, vystříkl trošku do vzduchu, řekl „tady to nějak smrdí, ne?“ a odešel do jiného vagónu. Dvě stanice před Brooklyn Heights si vedle ní sedl jiný muž. Chvíli se na ni koukal a pak se s ní pokusil zavést řeč. Paní přestala mumlat, obrátila se k němu a asi půl minuty s ním celkem normálně komunikovala: „Ano, jsem v pořádku. Ne, děkuji, nechci se napít vaší sodovky.“ Pak se najednou zadívala před sebe, tak nějak vystrašeně, jakoby ji napadlo, že kolem sebe má lidi. Schoulila se, objala se vlastními pažemi, kývala se sem a tam a jen bezhlesně pohybovala rty. V obličeji měla výraz trucujícího dítěte, kterého něco bolí a neví, jak má tu bolest přehlušit. Za chvíli přešla v polohlas a postupně se vrátila k původnímu monologu ... dialogu... konferenci, kdoví čemu. Lidí trpících v metru samomluvou jsem tady viděl mnoho. U této paní mě ale nejvíce zaujalo, že její vzhled naprosto neodpovídal předobrazu schizofrenika nebo blázna nebo zfetovaného člověka, který si v metru blábolí sám pro sebe. Myslím, že odpor a zvědavost a touhu navázat kontakt v nás všech spolucestujících vyvolávala právě ta hranice dělící mysl se zábranami od mysli bez zábran. Člověk měl najednou pocit, že ta hranice je tak tenká, jako rozdíl mezi barvami čepice a rukavic oné dámy. Kdyby byly oba kousky jen o pár odstínů jiné, nebily by se spolu...
Dnes brzy odpoledne jsem jel za kamarádkou Julií do Brooklyn Heights. Na protější lavici ve vagóně metra seděla upravená, dobře udržovaná žena středního věku. Pod rozepnutým černým kabátem měla světlešedý svetr a džíny neposkvrněné břečkou, ve kterou se během dopoledne proměnil noční příděl sněhu. Zpod světle růžové čepice jí vyčnívaly konce miniaturních kudrlinek černých vlasů. Na nohou měla světle hnědé nízké kozačky. Na klíně měla položenou hnědou malou kabelku a pár rudých bíle tečkovaných rukavic. Boty a kabelka a čepice a rukavice se k sobě o pár odstínů nehodily. Tvář měla lehce nalíčenou. Celých třicet minut, kterých trvá jízda z Harlemu do Brooklyn Heights, si nepřetržitě povídala – sama se sebou. Chvílemi šeptem, chvílemi polohlasem, chvílemi jen tak mumlala. Přestože každé druhé slovo bylo sprosté, nepůsobila agresivně. Chvíli vykládala imaginární kamarádce o řediteli nějaké základní školy. Potom si sama sobě vykládala něco střídavě o Ježíši a o Hitlerovi a o tom, jak jsou všichni lidi na sračky. V rozpětí několika vět propukala v hlasitý smích a v usedavý pláč. Jako by v ní úplně rezignoval vnitřní cenzor a umožnil myšlenkám průchod přímo na jazyk tak, jak si poskakovaly v její mysli. Občas zjevně proud jejích myšlenek vyvolal nějaký podnět z jejího bezprostředního okolí – třeba reklama nad dveřmi. Sledoval jsem v tu chvíli její myšlenkové pochody a místy nebyly ani tak absurdní. Jedna myšlenka přecházela volnou asociací v jinou. Její asociace byly překvapivé, ale nebyly dementní. Prostě ze sebe chrlila naprosto nekorigovaný proud myšlenek. Mluvila tak rychle a nepřetržitě, že ani nestačila polykat a občas se jí kolem rtů tvořila pěna ze slin. Její první spolusedící jí nevěnoval žádnou pozornost. Koukal se před sebe a příští stanici vystoupil. Následující pasažér se občas uchichtnul a spiklenecky se na mě pousmál. Za nějakou chvíli vstal, vytáhl z kapsy voňavku ve spreji, vystříkl trošku do vzduchu, řekl „tady to nějak smrdí, ne?“ a odešel do jiného vagónu. Dvě stanice před Brooklyn Heights si vedle ní sedl jiný muž. Chvíli se na ni koukal a pak se s ní pokusil zavést řeč. Paní přestala mumlat, obrátila se k němu a asi půl minuty s ním celkem normálně komunikovala: „Ano, jsem v pořádku. Ne, děkuji, nechci se napít vaší sodovky.“ Pak se najednou zadívala před sebe, tak nějak vystrašeně, jakoby ji napadlo, že kolem sebe má lidi. Schoulila se, objala se vlastními pažemi, kývala se sem a tam a jen bezhlesně pohybovala rty. V obličeji měla výraz trucujícího dítěte, kterého něco bolí a neví, jak má tu bolest přehlušit. Za chvíli přešla v polohlas a postupně se vrátila k původnímu monologu ... dialogu... konferenci, kdoví čemu. Lidí trpících v metru samomluvou jsem tady viděl mnoho. U této paní mě ale nejvíce zaujalo, že její vzhled naprosto neodpovídal předobrazu schizofrenika nebo blázna nebo zfetovaného člověka, který si v metru blábolí sám pro sebe. Myslím, že odpor a zvědavost a touhu navázat kontakt v nás všech spolucestujících vyvolávala právě ta hranice dělící mysl se zábranami od mysli bez zábran. Člověk měl najednou pocit, že ta hranice je tak tenká, jako rozdíl mezi barvami čepice a rukavic oné dámy. Kdyby byly oba kousky jen o pár odstínů jiné, nebily by se spolu...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)