Americký slon v Buckinghamském porcelánu
Včera jsem se koukal na ruské zprávy, kde jsem se dozvěděl kromě vzniku ruského supertrháku superkrváku "Antikiller-Antiterrorist" i o tom, že Bush udělal britské královně bordel v zahradách Buckinghamského paláce. Pobrouzdal jsem po internetu a našel jsem dva články v britském tisku...
Podle prvního článku královnu příliš nepobavil nápad expertů ochranky George Bushe obrnit Buckinghamský palác u příležitosti jeho návštěvy ve Velké Británii. Údajně požadovali posílit zdi a vybavit okna neprůstřelnými skly a závěsy pro případ pumového útoku. Královna nesvolila s tím, že by to vyžadovalo zásahy do historických prvků budovy a že by v případě pumového útoku zesílené zdi a okna stejně nepomohly. Kromě toho údajně nechala seškrtat seznam ochranky, která bydlela s Bushem v paláci.
Ať už je to jakkoli, Bushova ochranka podle druhého článku i tak natropila v zahradách pěknou spoušť. Jeho helikoptéry údajně poškodily stromy a keře, které tam rostou od dob královny Viktorie. Královnino hejno plameňáků bylo údajně přesunem na bezpečné místo tak traumatizováno, že se nejspíš už nikdy do zahrad nevrátí. (předpokládám, že chudáci uletěli) Americká ochranka údajně podupala trávník víc než třicet tisíc hostů každoroční zahradní slavnosti. Navíc údajně poničili růže a vzácné exempláře rostlinné říše, které vysadila Královna Matka (nechť její ginem prosáklá duše odpočívá v pokoji) a pojmenovala je po členech královské rodiny. No a vrcholem všeho je [:-))] že jim všechna ta vysílací technika rušila televizní příjem a v královské televizi to zrnilo. :-)
Je to částečně z bulváru, takže zprávy berte s rezervou. Nicméně to dokonale odpovídá obrazu amerického slona v britském (a jiném) porcelánu. Povzbudivé je, že se nad touto zprávou pozastavoval a rozčiloval i americký tisk (byť pochopitelně ne ten prvoligový).
neděle, listopadu 23, 2003
Kennedyovci na americké veřejnoprávní televizi
Během posledního týdne vysílala americká veřejnoprávní televize zajímavý a myslím dost objektivní několikadílný dokument o této moderní politické dynastii. Internetové stránky pořadu stojí určitě za probrouzdání.
Během posledního týdne vysílala americká veřejnoprávní televize zajímavý a myslím dost objektivní několikadílný dokument o této moderní politické dynastii. Internetové stránky pořadu stojí určitě za probrouzdání.
Přepis projevu Ala Gora
Před nějakou dobu jsem vás upozorňoval na zajímavý projev Ala Gora. Tehdy byl na internetu k dispozici pouze text v podobě, v jaké si projev připravil. Dnes jsem se koukal na stránky moveon.org a našel jsem tam přepis projevu tak, jako zazněl.
Před nějakou dobu jsem vás upozorňoval na zajímavý projev Ala Gora. Tehdy byl na internetu k dispozici pouze text v podobě, v jaké si projev připravil. Dnes jsem se koukal na stránky moveon.org a našel jsem tam přepis projevu tak, jako zazněl.
Super nástroj na dočišťování digitálních fotek
Můj brácha mě před pár dny upozornil na báječný softvérek k dočišťování digitálních fotek. Výborně filtruje artefakty a šumy. Plně funkční demoverze, která se smí používat zadarmo k nekomerčním účelům, se dá stáhnout tady.
Můj brácha mě před pár dny upozornil na báječný softvérek k dočišťování digitálních fotek. Výborně filtruje artefakty a šumy. Plně funkční demoverze, která se smí používat zadarmo k nekomerčním účelům, se dá stáhnout tady.
středa, listopadu 19, 2003
Jak se tady bojuje proti terorismu
Koukali jsme se onehda na zpravodajský pořad 60 minutes... Zpravodajský štáb se i s kamerou dostal přímo k cisternám se smrtelně nebezpečnými chemikáliemi v takovém množství, které by při případném útoku mohlo zasáhnout několik miliónů lidí. Reportér, se kterým spolupracovali, se takovým způsobem dostal do 60 závodů těsně sousedících s velkými městskými konglomeracemi po celých Spojených státech. Na tuto situaci upozorňovali už před rokem, kdy chtěl jeden senátor prosadit zákon, podle kterého by Ministerstvo bezpečnosti mohlo stanovovat chemičkám pravidla bezpečnosti a sledovat jejich dodržování. Podle jeho vlastních slov zákon neprošel kvůli tlaku chemického průmyslu. Tak nejenomže tahle země válčí údajně kvůli tomu, že snad někde měl někdo mít chemické zbraně. Tahle země je má přímo pod nosem a dělá s tím prd...
Koukali jsme se onehda na zpravodajský pořad 60 minutes... Zpravodajský štáb se i s kamerou dostal přímo k cisternám se smrtelně nebezpečnými chemikáliemi v takovém množství, které by při případném útoku mohlo zasáhnout několik miliónů lidí. Reportér, se kterým spolupracovali, se takovým způsobem dostal do 60 závodů těsně sousedících s velkými městskými konglomeracemi po celých Spojených státech. Na tuto situaci upozorňovali už před rokem, kdy chtěl jeden senátor prosadit zákon, podle kterého by Ministerstvo bezpečnosti mohlo stanovovat chemičkám pravidla bezpečnosti a sledovat jejich dodržování. Podle jeho vlastních slov zákon neprošel kvůli tlaku chemického průmyslu. Tak nejenomže tahle země válčí údajně kvůli tomu, že snad někde měl někdo mít chemické zbraně. Tahle země je má přímo pod nosem a dělá s tím prd...
pondělí, listopadu 17, 2003
Mimořádný zážitek na Broadwayi
Jak jsem před týdnem psal, odměnili jsme se s Hoangem k pětiletému výročí lístky na hru "Jsem si sám manželkou." (I am My Own Wife/Ich bin meine eigene Frau) Autor Doug Wright navštívil na začátku 90. let Berlín a náhodou se dostal i do muzea Gruenderzeit, kde potkal jeho správkyni, transvestitu Charlotte von Mahlsdorf. Její příběh mu tak učaroval, že ji po návratu do New Yorku dopisem požádal o sérii rozhovorů, které následně sloužily jako podklad pro divadelní hru, která se po velkém úspěchu v menším divadle mimo Broadway dostala nedávno i na Broadway.
Charlotte se narodila v roce 1928 jako Lothar Berfelde. Používám ženský rod, i když se narodila jako chlapec a nebyla transsexuál, ale transvestita. Během války odcestovala z Berlína s matkou na pruský venkov, což ji na jednu stranu uchránilo před soužitím s otcem, který byl tyran a nacista a na druhou stranu vložilo pod křídla lesbické tety. Nakonec ale byla přece jenom odvlečena do Berlína, kde za tragických okolností zabila vlastního otce, který jí hrozil, že zastřelí nejprve ji a potom i její matku a zbytek rodiny. Odseděla si za to nějakou dobu v polepšovně. O vlásek unikla smrti, když ji chtěli esesáci zastřelit jako chlapce, který nenastoupil do armády. Po postavení berlínské zdi se ocitla na východní straně a stále více propadala své vášni - starožitnostem. Sbírala všechny možné předměty z konce 19. století - gramofony, polyfony, hodiny, nábytek, atd. Když se komunisté rozhodli zrušit a zbořit kabaret, kam chodila berlínská gay a lesbická společnost, s přáteli v předvečer zkázy veškeré zařízení kabaretu přestěhovala do sklepa svého domu v Mahlsdorfu, kde poté třicet let kabaret provozovala. V sedmdesátých letech byla, podle svého tvrzení, donucena podepsat spolupráci se Státní policií. Po pádu berlínské zdi dostala řád za příspěvek k záchraně kulturního dědictví, načež v zápětí vypukl skandál po odtajnění spisů Stasi. Za nějakou dobu napadla muzeum skupina neonácků. Muzeum sama bránila spolu se skupinou lesbiček, poté co vystrašení gayové vzali nohy na ramena. :-) Po tomto útoku se rozhodla přestěhovat a přesunout část muzea do Švédska, kde žila osm let. Nebyla schopna čelit "novému" Berlínu. V roce 2002 se vydala na dovolenou do Berlína a v zahradě muzea dostala infarkt a na místě zemřela.
V divadelní hře hraje všechny role jeden herec - Jefferson Mays - a vede si úžasně. Celá hra je složena z autentických rozhovorů, které autor s Charlotte vedl, z jejich korespondence a z jeho korespondence s přáteli v New Yorku. Na samý závěr zní ze starého gramofonu (pochopitelně zvukařským trikem) skutečná páska s jejich prvním rozhovorem a v tu chvíli si člověk uvědomí, že táž slova slyšel na úplném začátku hry v podání herce.
Celé hře dodává další kouzlo právě perspektiva naivního Američana, který, jak sám říká, ani nevěděl, co je to studená válka dokud neskončila. Propadá kouzlu příběhu, bezradně trpí, když se objeví Charlotiny spisy Německé státní policie, strašně chce věřit jejímu příběhu a nakonec tři dny po její smrti dostává obálku, kterou Charlotte poslala pár dní před tím, než umřela, s její fotkou z dětství, kde sedí jako malý chlapeček na lavičce v berlínské ZOO a objímá každou rukou jedno lvíče, které se mu packou opírá o nohy.
Je to hra o dilematech přežití, pro která se jen těžko hledají v západních demokraciích paralely. Pobavila mě a rozesmutnila zároveň. Měl jsem pocit, že se na ni Američané dívají jako na podívanou, ale nepociťují tu hlubokou emocionální reakci a pouto člověka, který žil v prostředí, kde je podobných příběhů přehršel. Tak jako pro nás, na druhou stranu, je Čaroděj ze země Oz jenom pohádka...
Snažil jsem se vysvětlit Hoangovi - myslím, že ne úplně úspěšně - ten pocit ztráty, který člověk cítí s nástupem amerikanizace západní Evropy. Ve hře je to krásně popsáno ve chvíli, kdy Charlotte v devadesátých letech navštivuje západní Berlín a když s ní německá televize typu MTV dělá rozhovor. Shodou okolností jsme byli v neděli na dim sum s jednou kamarádkou, za kterou přijel její kolega z Berlína. Postavu Charlotte znal a říkal, že ji měl rád, že byla "legrační, když seděla jako staromilská dáma, vyprávěla své příběhy a dělala pukrle."
Myslím, že jsme byli za utrpení totality odměněni darem právě takových ryzích příběhů zrozených ve specifických poměrech dané doby a do budoucnosti nejspíš nepřenositelných. Když se člověk prochází po Praze, tak podobné postavičky stále ještě potkává a ze zdí starých domů cítí jejich příběhy. Obávám se ale, že tohle všechno odvál čas a pokud ještě neodvál, tak časem odvane a nahradí příběhy postmoderními. Přesto bych si přál, aby tuhle hru uvedli v Praze. Představuji si, jak by hlavní roli hrál Jaroslav Čejka. A vím, že přestože teď žiju za Oceánem, mé srdce patří staré Praze. Když jsem se poprvé vrátil z New Yorku, hrozně jsem si přál, aby byla Praha trochu jako New York. Časem jsem se ale naučil toužit po ní takové, jaká je a chvíle, kdy začne připomínat New York se naopak hrozit...
Jak jsem před týdnem psal, odměnili jsme se s Hoangem k pětiletému výročí lístky na hru "Jsem si sám manželkou." (I am My Own Wife/Ich bin meine eigene Frau) Autor Doug Wright navštívil na začátku 90. let Berlín a náhodou se dostal i do muzea Gruenderzeit, kde potkal jeho správkyni, transvestitu Charlotte von Mahlsdorf. Její příběh mu tak učaroval, že ji po návratu do New Yorku dopisem požádal o sérii rozhovorů, které následně sloužily jako podklad pro divadelní hru, která se po velkém úspěchu v menším divadle mimo Broadway dostala nedávno i na Broadway.
Charlotte se narodila v roce 1928 jako Lothar Berfelde. Používám ženský rod, i když se narodila jako chlapec a nebyla transsexuál, ale transvestita. Během války odcestovala z Berlína s matkou na pruský venkov, což ji na jednu stranu uchránilo před soužitím s otcem, který byl tyran a nacista a na druhou stranu vložilo pod křídla lesbické tety. Nakonec ale byla přece jenom odvlečena do Berlína, kde za tragických okolností zabila vlastního otce, který jí hrozil, že zastřelí nejprve ji a potom i její matku a zbytek rodiny. Odseděla si za to nějakou dobu v polepšovně. O vlásek unikla smrti, když ji chtěli esesáci zastřelit jako chlapce, který nenastoupil do armády. Po postavení berlínské zdi se ocitla na východní straně a stále více propadala své vášni - starožitnostem. Sbírala všechny možné předměty z konce 19. století - gramofony, polyfony, hodiny, nábytek, atd. Když se komunisté rozhodli zrušit a zbořit kabaret, kam chodila berlínská gay a lesbická společnost, s přáteli v předvečer zkázy veškeré zařízení kabaretu přestěhovala do sklepa svého domu v Mahlsdorfu, kde poté třicet let kabaret provozovala. V sedmdesátých letech byla, podle svého tvrzení, donucena podepsat spolupráci se Státní policií. Po pádu berlínské zdi dostala řád za příspěvek k záchraně kulturního dědictví, načež v zápětí vypukl skandál po odtajnění spisů Stasi. Za nějakou dobu napadla muzeum skupina neonácků. Muzeum sama bránila spolu se skupinou lesbiček, poté co vystrašení gayové vzali nohy na ramena. :-) Po tomto útoku se rozhodla přestěhovat a přesunout část muzea do Švédska, kde žila osm let. Nebyla schopna čelit "novému" Berlínu. V roce 2002 se vydala na dovolenou do Berlína a v zahradě muzea dostala infarkt a na místě zemřela.
V divadelní hře hraje všechny role jeden herec - Jefferson Mays - a vede si úžasně. Celá hra je složena z autentických rozhovorů, které autor s Charlotte vedl, z jejich korespondence a z jeho korespondence s přáteli v New Yorku. Na samý závěr zní ze starého gramofonu (pochopitelně zvukařským trikem) skutečná páska s jejich prvním rozhovorem a v tu chvíli si člověk uvědomí, že táž slova slyšel na úplném začátku hry v podání herce.
Celé hře dodává další kouzlo právě perspektiva naivního Američana, který, jak sám říká, ani nevěděl, co je to studená válka dokud neskončila. Propadá kouzlu příběhu, bezradně trpí, když se objeví Charlotiny spisy Německé státní policie, strašně chce věřit jejímu příběhu a nakonec tři dny po její smrti dostává obálku, kterou Charlotte poslala pár dní před tím, než umřela, s její fotkou z dětství, kde sedí jako malý chlapeček na lavičce v berlínské ZOO a objímá každou rukou jedno lvíče, které se mu packou opírá o nohy.
Je to hra o dilematech přežití, pro která se jen těžko hledají v západních demokraciích paralely. Pobavila mě a rozesmutnila zároveň. Měl jsem pocit, že se na ni Američané dívají jako na podívanou, ale nepociťují tu hlubokou emocionální reakci a pouto člověka, který žil v prostředí, kde je podobných příběhů přehršel. Tak jako pro nás, na druhou stranu, je Čaroděj ze země Oz jenom pohádka...
Snažil jsem se vysvětlit Hoangovi - myslím, že ne úplně úspěšně - ten pocit ztráty, který člověk cítí s nástupem amerikanizace západní Evropy. Ve hře je to krásně popsáno ve chvíli, kdy Charlotte v devadesátých letech navštivuje západní Berlín a když s ní německá televize typu MTV dělá rozhovor. Shodou okolností jsme byli v neděli na dim sum s jednou kamarádkou, za kterou přijel její kolega z Berlína. Postavu Charlotte znal a říkal, že ji měl rád, že byla "legrační, když seděla jako staromilská dáma, vyprávěla své příběhy a dělala pukrle."
Myslím, že jsme byli za utrpení totality odměněni darem právě takových ryzích příběhů zrozených ve specifických poměrech dané doby a do budoucnosti nejspíš nepřenositelných. Když se člověk prochází po Praze, tak podobné postavičky stále ještě potkává a ze zdí starých domů cítí jejich příběhy. Obávám se ale, že tohle všechno odvál čas a pokud ještě neodvál, tak časem odvane a nahradí příběhy postmoderními. Přesto bych si přál, aby tuhle hru uvedli v Praze. Představuji si, jak by hlavní roli hrál Jaroslav Čejka. A vím, že přestože teď žiju za Oceánem, mé srdce patří staré Praze. Když jsem se poprvé vrátil z New Yorku, hrozně jsem si přál, aby byla Praha trochu jako New York. Časem jsem se ale naučil toužit po ní takové, jaká je a chvíle, kdy začne připomínat New York se naopak hrozit...
sobota, listopadu 15, 2003
Letadlo
Na monitoru visícím ze stropu paluby se po mapě pomalu sune figurka našeho letadla. New York na ní vypadá jako profil nosatého plivajícího starce. Na jeho čele leží Bronx, který pomalu přechází ve vystouplé zarostlé obočí, spojující se nad špičkou nosu v Inwoodu a parcích Washington Heights...
(zbytek slíbené povídky si můžete přečíst, když kliknete obrázek) :-)
Na monitoru visícím ze stropu paluby se po mapě pomalu sune figurka našeho letadla. New York na ní vypadá jako profil nosatého plivajícího starce. Na jeho čele leží Bronx, který pomalu přechází ve vystouplé zarostlé obočí, spojující se nad špičkou nosu v Inwoodu a parcích Washington Heights...
(zbytek slíbené povídky si můžete přečíst, když kliknete obrázek) :-)
pátek, listopadu 14, 2003
Litery
Posledních pár dní jsem si dopřával volnější tempo. Konečně jsem se dostal k tomu, abych dal na papír, respektive na obrazovku, myšlenky, které se mi delší dobu honí hlavou. Začala vznikat menší povídka, která tak nějak shrnuje můj vztah k New Yorku a k Praze. Ještě ji nemám úplně dopsanou, ale až bude, vyvěsím ji...
Posledních pár dní jsem si dopřával volnější tempo. Konečně jsem se dostal k tomu, abych dal na papír, respektive na obrazovku, myšlenky, které se mi delší dobu honí hlavou. Začala vznikat menší povídka, která tak nějak shrnuje můj vztah k New Yorku a k Praze. Ještě ji nemám úplně dopsanou, ale až bude, vyvěsím ji...
Vichřice
Podle včerejších večerních zpráv měla New York dnes zasáhnout šílená vichřice dosahující rychlosti přes 100 km/h. Živly měly kulminovat v odpoledních hodinách. Říkal jsem si, bude zábava, půjdu odpoledne ven a celé to nafotím. Ráno jsem šel do obchodu a představoval jsem si, jak budou odpoledne ulicí lítat velké černé igelitové pytle s odpadky, připravené na chodníku k odvozu, nebo jak nám alespoň živel uklidí obě strany ulice najednou.
Pravda, během dne občas dost zafučelo a někde údajně došlo ke slibovaným škodám, ale u nás nahoře vítr tak maximálně rozfoukal listí. No, ale třeba ještě není všem dnům konec... :-)
New York se nenechá ve svém každodenním životě mnoha událostmi vzrušit ani vyrušit. I dnes ráno vyčistili levou stranu naší ulice a auta poslušně přeparkovala do dvouzástupu u pravého chodníku... a když jsem se naposledy díval z okna, byl na naší straně stejný bordel jako ráno.
Podle včerejších večerních zpráv měla New York dnes zasáhnout šílená vichřice dosahující rychlosti přes 100 km/h. Živly měly kulminovat v odpoledních hodinách. Říkal jsem si, bude zábava, půjdu odpoledne ven a celé to nafotím. Ráno jsem šel do obchodu a představoval jsem si, jak budou odpoledne ulicí lítat velké černé igelitové pytle s odpadky, připravené na chodníku k odvozu, nebo jak nám alespoň živel uklidí obě strany ulice najednou.
Pravda, během dne občas dost zafučelo a někde údajně došlo ke slibovaným škodám, ale u nás nahoře vítr tak maximálně rozfoukal listí. No, ale třeba ještě není všem dnům konec... :-)
New York se nenechá ve svém každodenním životě mnoha událostmi vzrušit ani vyrušit. I dnes ráno vyčistili levou stranu naší ulice a auta poslušně přeparkovala do dvouzástupu u pravého chodníku... a když jsem se naposledy díval z okna, byl na naší straně stejný bordel jako ráno.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)