Projev Ala Gora
Al Gore pronesl dnes, myslím, velmi dobrý projev na akci spolupořádané organizací moveon.org.
Poslouchal jsem pozorně a chci věřit, že si americká většina uvědomí alespoň pár věcí, o kterých mluvil. Mimochodem, společných rysů této americké vlády s vládou Nixonovou jsem si všimnul už před nějakou dobou.
Projev si můžete přečíst nebo poslechnout tady. V současnosti tam mají pouze text připraveného projevu. Ve skutečnosti toho řekl podstatně víc a spousta důležitých věcí v textu dostupném v této chvíli na Internetu chybí. Předpokládám ale, že tam časem vytisknou přepis skutečného projevu.
sobota, listopadu 08, 2003
Zprávy z médií
Dnes jsem v médiích zaznamenal tři věci, které mne zaujaly.
Prvním byl rozhovor Marthy Stewart s Barbarou Walters ve zpravodajském pořadu 20/20 stanice ABC. Martha Stewart je, pro ty z Vás, kteří ji neznají, jedním ze zosobnění amerického snu se všemi pozitivními i negativními stránkami. Z majitelky malé cateringové firmy, kterou založila s kamarádkou na malém městě v New Jersey se přes několikaletou kariéru na Wall Street propracovala k majitelce obrovského impéria v oblasti "domácnosti." Uvádí televizní pořad typu "domácí štěstí pro bohaté," má několik časopisů, sortiment produktů prodávaných v síti K-Mart a obrovskou internetovou stránku. Její čistá účetní hodnota byla kolem miliardy dolarů. Před nějakou dobou prodala den před tím, než vyšly najevo zprávy o odmítnutí žádosti o uznání prototypu na lék proti rakovině americkou obdobu SÚKLu, akcie výrobce v hodnotě 40,000 dolarů, což je malý plivanec v moři jejích statků. Znala generálního ředitele té firmy a jeho asistent jí v den prodeje neprozřetelně prozradil, že jeho šéf prodal své akcie. Šéf za to v současnosti sedí v base. Martha Stewart byla obviněna z toho, že se snažila zničit důkazy, které by ji mohly usvědčit ze zneužívání neveřejných obchodních informací. Je z toho tady obrovský skandál. Akcie její společnosti šly do pr..., ona přišla o půlku majetku, ale to není nejdůležitější, protože jí určitě zůstalo dost. Problém je v tom, že jedním šmahem přišlo o obrovský majetek spousta lidí, kteří do akcií její společnosti investovali. Připadne mi absurdní, že by žena, která vybudovala miliardovou firmu tratila čas vymýšlením, jak ušetřit 40 000 dolarů a riskovala tím svobodu, což po letech na Wall Street samozřejmě musela vědět. Je docela možné, že to bylo tak, že prostě učinila jedno z tisíce rychlých instinktivních obchodních rozhodnutí, které ředitel tak velké firmy musí činit každý den. Pak se možná lekla, když praskla celá bublina kolem ředitele inkriminované společnosti a zbytek se ukáže u soudu. Myslím, že celá věc má hluboký "pohlavní" podtext. Média a možná i soudní systém se dost možná nemůžou dočkat toho, až ženu, která si postavila svou značku na tom, že je úspěšná, ale přitom dobrá ženuška, dostane na zadek. Mimochodem, v inkriminovaný den byly prodány tisíce akcií oné firmy. Přestože je mi Martha Stewart tím, co zosobňuje, výrazně nesympatická a přestože nejsem zdaleka tak naivní, abych věřil všemu, co říká v televizním rozhovoru, musím říct, že jsem dnes byl na její straně.
Z jiného soudku. Druhou záležitostí bylo z mého pohledu naprosto neodpustitelné novinářské faux-pas téže stanice, která ve sledované zpravodajské relaci odvysílala zprávu, že Al Qaeda možná plánuje další útok na USA s využitím dopravních letadel, načež v zápětí řekli, že tato zpráva pochází od jediného zdroje ze zahraničí a nebyla potvrzena z jiného nezávislého zdroje. Neuvěřitelné!!! Jedním ze základních pravidel novinářské etiky je nezveřejňovat zprávy, které nebyly podepřeny alespoň dvěma nezávislými zdroji. Tohle je prachsprosté šíření poplašné zprávy a ABC by za to měli napařit pokutu, až by se ohli přes své nenažrané hamižné břicho. Polovině truhlíků totiž zůstane trčet v paměti pouze první část zprávy, což přidá na notně ochablé legitimitě Bushova válečného tažení. Jsem nasraný!
Třetí věc se týká zajímavého rozhovoru v pořadu Charlie Rose (rozhovory se známými lidmi ve 23 hodin). Dnes byli jeho hosty protagonisté filmu Love, Actually, který se sice zhlédnout nechystám, nicméně herečka Emma Thompson řekla zajímavou věc. A to, že velikou tragédií po 11. září byla promrhaná šance změnit svět k lepšímu. Říkal jsem si, že trefila hřebíček na hlavičku. Myslím, že v určitém pohledu je tato promrhaná šance ještě tragičtější než oběti ve World Trade Center a následné dopady na hospodářství města New York. Je to totiž ztráta globální a objektivním způsobem asi nekvantifikovatelná. Další zajímavá věc, která v tom pořadu zazněla: je škoda, že Tony Blair vyplácal zahraničně-politické karty na válku v Iráku. Po rozsáhlé zahraničněpolitické akci většinou voliči obrací pozornost k domácím problémům a nechtějí vidět další zásadní snahy v zahraničí. V pořadu zaznělo, že by byli raději, kdyby se Tony Blair vepsal do zahraniční politiky bojem s AIDS nebo chudobou v Africe a ne válkou v Iráku. Souhlasím.
Závěr: když se tady člověk dívá na televizi, jde spát s hořkou slinou na jazyku. A ta hořká slina není z nikotinové žvýkačky.
Dnes jsem v médiích zaznamenal tři věci, které mne zaujaly.
Prvním byl rozhovor Marthy Stewart s Barbarou Walters ve zpravodajském pořadu 20/20 stanice ABC. Martha Stewart je, pro ty z Vás, kteří ji neznají, jedním ze zosobnění amerického snu se všemi pozitivními i negativními stránkami. Z majitelky malé cateringové firmy, kterou založila s kamarádkou na malém městě v New Jersey se přes několikaletou kariéru na Wall Street propracovala k majitelce obrovského impéria v oblasti "domácnosti." Uvádí televizní pořad typu "domácí štěstí pro bohaté," má několik časopisů, sortiment produktů prodávaných v síti K-Mart a obrovskou internetovou stránku. Její čistá účetní hodnota byla kolem miliardy dolarů. Před nějakou dobou prodala den před tím, než vyšly najevo zprávy o odmítnutí žádosti o uznání prototypu na lék proti rakovině americkou obdobu SÚKLu, akcie výrobce v hodnotě 40,000 dolarů, což je malý plivanec v moři jejích statků. Znala generálního ředitele té firmy a jeho asistent jí v den prodeje neprozřetelně prozradil, že jeho šéf prodal své akcie. Šéf za to v současnosti sedí v base. Martha Stewart byla obviněna z toho, že se snažila zničit důkazy, které by ji mohly usvědčit ze zneužívání neveřejných obchodních informací. Je z toho tady obrovský skandál. Akcie její společnosti šly do pr..., ona přišla o půlku majetku, ale to není nejdůležitější, protože jí určitě zůstalo dost. Problém je v tom, že jedním šmahem přišlo o obrovský majetek spousta lidí, kteří do akcií její společnosti investovali. Připadne mi absurdní, že by žena, která vybudovala miliardovou firmu tratila čas vymýšlením, jak ušetřit 40 000 dolarů a riskovala tím svobodu, což po letech na Wall Street samozřejmě musela vědět. Je docela možné, že to bylo tak, že prostě učinila jedno z tisíce rychlých instinktivních obchodních rozhodnutí, které ředitel tak velké firmy musí činit každý den. Pak se možná lekla, když praskla celá bublina kolem ředitele inkriminované společnosti a zbytek se ukáže u soudu. Myslím, že celá věc má hluboký "pohlavní" podtext. Média a možná i soudní systém se dost možná nemůžou dočkat toho, až ženu, která si postavila svou značku na tom, že je úspěšná, ale přitom dobrá ženuška, dostane na zadek. Mimochodem, v inkriminovaný den byly prodány tisíce akcií oné firmy. Přestože je mi Martha Stewart tím, co zosobňuje, výrazně nesympatická a přestože nejsem zdaleka tak naivní, abych věřil všemu, co říká v televizním rozhovoru, musím říct, že jsem dnes byl na její straně.
Z jiného soudku. Druhou záležitostí bylo z mého pohledu naprosto neodpustitelné novinářské faux-pas téže stanice, která ve sledované zpravodajské relaci odvysílala zprávu, že Al Qaeda možná plánuje další útok na USA s využitím dopravních letadel, načež v zápětí řekli, že tato zpráva pochází od jediného zdroje ze zahraničí a nebyla potvrzena z jiného nezávislého zdroje. Neuvěřitelné!!! Jedním ze základních pravidel novinářské etiky je nezveřejňovat zprávy, které nebyly podepřeny alespoň dvěma nezávislými zdroji. Tohle je prachsprosté šíření poplašné zprávy a ABC by za to měli napařit pokutu, až by se ohli přes své nenažrané hamižné břicho. Polovině truhlíků totiž zůstane trčet v paměti pouze první část zprávy, což přidá na notně ochablé legitimitě Bushova válečného tažení. Jsem nasraný!
Třetí věc se týká zajímavého rozhovoru v pořadu Charlie Rose (rozhovory se známými lidmi ve 23 hodin). Dnes byli jeho hosty protagonisté filmu Love, Actually, který se sice zhlédnout nechystám, nicméně herečka Emma Thompson řekla zajímavou věc. A to, že velikou tragédií po 11. září byla promrhaná šance změnit svět k lepšímu. Říkal jsem si, že trefila hřebíček na hlavičku. Myslím, že v určitém pohledu je tato promrhaná šance ještě tragičtější než oběti ve World Trade Center a následné dopady na hospodářství města New York. Je to totiž ztráta globální a objektivním způsobem asi nekvantifikovatelná. Další zajímavá věc, která v tom pořadu zazněla: je škoda, že Tony Blair vyplácal zahraničně-politické karty na válku v Iráku. Po rozsáhlé zahraničněpolitické akci většinou voliči obrací pozornost k domácím problémům a nechtějí vidět další zásadní snahy v zahraničí. V pořadu zaznělo, že by byli raději, kdyby se Tony Blair vepsal do zahraniční politiky bojem s AIDS nebo chudobou v Africe a ne válkou v Iráku. Souhlasím.
Závěr: když se tady člověk dívá na televizi, jde spát s hořkou slinou na jazyku. A ta hořká slina není z nikotinové žvýkačky.
středa, listopadu 05, 2003
Metro je ložnice, tělocvična i knihovna
Dnes odpoledne jsem se rozhodl vydat nejprve do East Village a při vodní dýmce pilovat první koncept překladu krátké knížky, na kterém pracuji s jednou kolegyní. Potom jsem se vydal pěšky do čínské čtvrti po nákupech.
V metru obsadil lavici u dveří vedoucího do druhého vagónu bezdomovec. Za dvacet minut stihnul celou odpolední hygienu. Nejprve se vyklubal zpod deky. Protřel si oči, upravil hnízdo a začal cvičit. Nejprve si protahoval ruce, potom se v předklonu snažil dosáhnout co nejvíce ke kotníkům, načež zášvihem protahoval boční svalstvo zad a ramena. Otevřel dveře na přechodní můstek do druhého vagónu, vyšel si na chvilku na čerstvý vzduch a pořád si u toho něco sám pro sebe povídal. Nakonec zašel zpátky, vytáhnul z báglu pouzdro s brýlemi, nasadil si je na nos, rozložil noviny a začal si číst. Než si stihnul dát odpolední kafe, musel jsem na čtrnácté ulici vystoupit.
Dnes odpoledne jsem se rozhodl vydat nejprve do East Village a při vodní dýmce pilovat první koncept překladu krátké knížky, na kterém pracuji s jednou kolegyní. Potom jsem se vydal pěšky do čínské čtvrti po nákupech.
V metru obsadil lavici u dveří vedoucího do druhého vagónu bezdomovec. Za dvacet minut stihnul celou odpolední hygienu. Nejprve se vyklubal zpod deky. Protřel si oči, upravil hnízdo a začal cvičit. Nejprve si protahoval ruce, potom se v předklonu snažil dosáhnout co nejvíce ke kotníkům, načež zášvihem protahoval boční svalstvo zad a ramena. Otevřel dveře na přechodní můstek do druhého vagónu, vyšel si na chvilku na čerstvý vzduch a pořád si u toho něco sám pro sebe povídal. Nakonec zašel zpátky, vytáhnul z báglu pouzdro s brýlemi, nasadil si je na nos, rozložil noviny a začal si číst. Než si stihnul dát odpolední kafe, musel jsem na čtrnácté ulici vystoupit.
pondělí, listopadu 03, 2003
Venku zuří babí léto
Od pátku minulého týdne je venku kolem 20 stupňů a svítí slunce. Neuvěřitelné! Dokonce jsme si kvůli tomu i nechali ujít každoroční halloweenový průvod a v pátek večer jsme odjeli na venkovském sídle naší známé v Hamptons. Moře bylo plné surferů.
Navíc jsem měl přes víkend skvělý motoristický zážitek. Naše známá chtěla cestou pracovat na notebooku, tak mě požádala, jestli bych neřídil - jejího mercedesího kabrioletího veteránka z roku 1966. No odmítli byste?
Od pátku minulého týdne je venku kolem 20 stupňů a svítí slunce. Neuvěřitelné! Dokonce jsme si kvůli tomu i nechali ujít každoroční halloweenový průvod a v pátek večer jsme odjeli na venkovském sídle naší známé v Hamptons. Moře bylo plné surferů.
Navíc jsem měl přes víkend skvělý motoristický zážitek. Naše známá chtěla cestou pracovat na notebooku, tak mě požádala, jestli bych neřídil - jejího mercedesího kabrioletího veteránka z roku 1966. No odmítli byste?
čtvrtek, října 30, 2003
Týden sovětské kultury
Od práce na překladech a na propagaci mi během posledního týdne poskytly vítanou a příjemnou přestávku dva zážitky sovětské kultury.
Prvním je kniha Moskva 2042 od Vladimíra Vojnoviče. Moje kamarádka ji překládá do češtiny a jestli ji vydají, určitě si ji pořiďte. Je to parádní pseudo-sci-fi o cestě sovětského spisovatele v německé emigraci do budoucnosti - do Moskvy roku 2042 - pravidelným letem Lufthanzy. Moskva roku 2042 je pochopitelně komunistická, ale jak! Vládne jí Genialisimus (geniální generální tajemník a generalisimus) jakožto Bůh, vrchol pětiúhelníku vedení, generální tajemník strany, vrchní velitel vojsk a nositel řady dalších funkcí. Budování reálného komunismu započal Velkou srpnovou revolucí. Pochopitelně nemají obchody a peníze, ale zato se mohou najíst v zakostrách (tedy zařízeních komunistického stravování.) Zdraví se slágen (sláva genialisimovi) a klejí slovy "progena!" Noviny jsou tištěny na toaletní papír, který narozdíl dob reálného socialismu na veřejných záchodech mají v neomezeném množství. Místo křižování se hvězdí. Na konci cípů hvězd pro změnu mají malé kříže. Propracoval jsem se zatím jenom na stranu 150 a královsky se bavím.
Druhým zážitkem byla dětská roková opera Davida Tuchmanova "Galuboj ščenok," kterou mi Julie pustila z cédéčka. Goluboj znamená rusky modrý, ale zároveň taky teplý - gay. Pochází ze sedmdesátých let a je napsána formou dětské pohádky, ve které je každé druhé slovo dvojsmyslem. Přesto však prošel cenzurou - konec konců, je to přece pohádka pro děti a kdo si myslí, že má ještě jiný smysl, tak ten se mýlí. Syžet: na jednom normálním ostrově žila normální zvířátka normálním životem. Jedním z nich bylo modré štěně. Ostatní psi si s ním nechtěli hrát. Štěně z toho mělo depku a pořád srdceryvně zpívalo "ach, ach, proč já jsem modrý." Až jednou ostrov napadl zlý pirát, který by zahubil všechny, kteří se neschovali. Modrého teplého psa k sobě nikdo nechtěl vzít. Nakonec zaklepal na dveře černé kočky, která ho pustila dále, ale v zápětí ho zradila a vydala pirátovi, protože měla ráda piráty a nenáviděla psy. Oba se nalodili na pirátovu bárku. Pirát byl zlý a pořád s kočkou přemítal o tom, co by mohl zlého provést. Jeho protikladem byl hodný námořník s operním hlasem, kterého pirát napadl a postupně jeho loď potopil pomocí mečouna, který zpíval, že všechno propíchá a že i jeho matka a babička byly taky píchačky. Hodného námořníka nakonec zatknou, ale modrý a teplý pes ho osvobodí a společně piráta porazí. Zvířátka na ostrově si začnou modrého a teplého psa vážit a vše skončí sborem "ať žije modrý, teplý geroj!" Řehtal jsem se ještě hodinu potom. Uvažoval jsem, že by to v přebásněné formě mohlo osvěžit vystoupení některého z pražských kabaretů.
Od práce na překladech a na propagaci mi během posledního týdne poskytly vítanou a příjemnou přestávku dva zážitky sovětské kultury.
Prvním je kniha Moskva 2042 od Vladimíra Vojnoviče. Moje kamarádka ji překládá do češtiny a jestli ji vydají, určitě si ji pořiďte. Je to parádní pseudo-sci-fi o cestě sovětského spisovatele v německé emigraci do budoucnosti - do Moskvy roku 2042 - pravidelným letem Lufthanzy. Moskva roku 2042 je pochopitelně komunistická, ale jak! Vládne jí Genialisimus (geniální generální tajemník a generalisimus) jakožto Bůh, vrchol pětiúhelníku vedení, generální tajemník strany, vrchní velitel vojsk a nositel řady dalších funkcí. Budování reálného komunismu započal Velkou srpnovou revolucí. Pochopitelně nemají obchody a peníze, ale zato se mohou najíst v zakostrách (tedy zařízeních komunistického stravování.) Zdraví se slágen (sláva genialisimovi) a klejí slovy "progena!" Noviny jsou tištěny na toaletní papír, který narozdíl dob reálného socialismu na veřejných záchodech mají v neomezeném množství. Místo křižování se hvězdí. Na konci cípů hvězd pro změnu mají malé kříže. Propracoval jsem se zatím jenom na stranu 150 a královsky se bavím.
Druhým zážitkem byla dětská roková opera Davida Tuchmanova "Galuboj ščenok," kterou mi Julie pustila z cédéčka. Goluboj znamená rusky modrý, ale zároveň taky teplý - gay. Pochází ze sedmdesátých let a je napsána formou dětské pohádky, ve které je každé druhé slovo dvojsmyslem. Přesto však prošel cenzurou - konec konců, je to přece pohádka pro děti a kdo si myslí, že má ještě jiný smysl, tak ten se mýlí. Syžet: na jednom normálním ostrově žila normální zvířátka normálním životem. Jedním z nich bylo modré štěně. Ostatní psi si s ním nechtěli hrát. Štěně z toho mělo depku a pořád srdceryvně zpívalo "ach, ach, proč já jsem modrý." Až jednou ostrov napadl zlý pirát, který by zahubil všechny, kteří se neschovali. Modrého teplého psa k sobě nikdo nechtěl vzít. Nakonec zaklepal na dveře černé kočky, která ho pustila dále, ale v zápětí ho zradila a vydala pirátovi, protože měla ráda piráty a nenáviděla psy. Oba se nalodili na pirátovu bárku. Pirát byl zlý a pořád s kočkou přemítal o tom, co by mohl zlého provést. Jeho protikladem byl hodný námořník s operním hlasem, kterého pirát napadl a postupně jeho loď potopil pomocí mečouna, který zpíval, že všechno propíchá a že i jeho matka a babička byly taky píchačky. Hodného námořníka nakonec zatknou, ale modrý a teplý pes ho osvobodí a společně piráta porazí. Zvířátka na ostrově si začnou modrého a teplého psa vážit a vše skončí sborem "ať žije modrý, teplý geroj!" Řehtal jsem se ještě hodinu potom. Uvažoval jsem, že by to v přebásněné formě mohlo osvěžit vystoupení některého z pražských kabaretů.
neděle, října 26, 2003
Konečně film, který se mi líbil
Station Agent. Roztomilý film s dobrým příběhem, dobře zahraný. Moc dobře jsem se bavil! Konečně film, u kterého se mi po první půlce nechtělo zvednout a odejít z kina.
Station Agent. Roztomilý film s dobrým příběhem, dobře zahraný. Moc dobře jsem se bavil! Konečně film, u kterého se mi po první půlce nechtělo zvednout a odejít z kina.
pátek, října 24, 2003
Zelená stezka kolem Manhattanu
Po celém týdnu stráveném u počítače jsem se dnes před obědem rozhodl, že si vyjedu ven na kole, abych úplně nepropásnul krásný newyorský podzim. Většinou jezdívám do Central Parku, ale tentokrát jsem se rozhodl, že prozkoumám tzv. zelenou stezku. Respektive, že se tak jmenuje jsem zjistil až cestou a následně z internetu. Věděl jsem, že se dá podél řeky Hudson dojet z Upper West Side do Chinatownu, protože jsem to jednou kdysi absolvoval. Věděl jsem, že Riverside park se táhne až dolů k 72. ulici a že jeho severní část postupně přechází v Riverbank State Park a potom ve Fort Washington Park, který se táhne až na úplný sever Manhattanu do Inwoodu. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli se to dá celé projet na kole. Kdybych se dopředu podíval na internet, tak bych věděl. Ani mě to ale nenapadlo, takže jsem se nejspíš podvědomě nechtěl řídit mapou. Cestou na sever jsem nějak propásl nájezd a tak jsem jel po Riverside Drive a koukal se z výšky dolů na řeku, kolem které se táhne železnice a hned vedle ní Riverside Park, ve kterém jsem zahlédl cyklistickou stezku, ale neměl jsem se k ní jak dostat. Podařilo se mi to až ve Washington Heights na 181. ulici. Pak jsem po ní dojel až k dalšímu přerušení těsně před Inwoodem a rozhodl se pomalu vrátit. Zpátky jsem už jel podél řeky a byla to nádhera až zhruba do 145 ulice, odkud je zelená stezka zase přerušena až do 125. ulice. Mezi 145. a 135. ulicí zřídilo město dočasnou cyklistickou stezku - poměrně nevábnou - kolem čističky vod, ale bylo to pořád lepší než bojovat s provozem na silnici. Celkem jsem byl venku hodinu a půl a dorazil jsem domů skvěle občerstvený. Dal jsem si k obědu špagety, uvařil si kafe, dokoukal se asi podesáté na kazetu se svými oblíbenými Tales of the City Armisteada Maupina a za doprovodu Haničky Hegerové se pouštím znovu do práce.
Mimochodem, její písničku "Bože můj, já chci zpět" miluju. Pouštím si ji, když se mi stýská po Praze, běhá mi při ní mráz po zádech a občas i slzím. :-) I když, přísně řečeno, bych při ní měl myslet na Ostravu, protože, alespoň pro mě, je ta píseň spíš o dětství než o prvním dospělém domově. Zatím jsem se k tomu ale nedopracoval. Domov v Praze mě prostě napadá první a když si na něj vzpomenu, šimrá mě v břiše. Třeba až budu starší, budu sentimentálně vzpomínat na dětství v Ostravě... kdo ví.
Po celém týdnu stráveném u počítače jsem se dnes před obědem rozhodl, že si vyjedu ven na kole, abych úplně nepropásnul krásný newyorský podzim. Většinou jezdívám do Central Parku, ale tentokrát jsem se rozhodl, že prozkoumám tzv. zelenou stezku. Respektive, že se tak jmenuje jsem zjistil až cestou a následně z internetu. Věděl jsem, že se dá podél řeky Hudson dojet z Upper West Side do Chinatownu, protože jsem to jednou kdysi absolvoval. Věděl jsem, že Riverside park se táhne až dolů k 72. ulici a že jeho severní část postupně přechází v Riverbank State Park a potom ve Fort Washington Park, který se táhne až na úplný sever Manhattanu do Inwoodu. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli se to dá celé projet na kole. Kdybych se dopředu podíval na internet, tak bych věděl. Ani mě to ale nenapadlo, takže jsem se nejspíš podvědomě nechtěl řídit mapou. Cestou na sever jsem nějak propásl nájezd a tak jsem jel po Riverside Drive a koukal se z výšky dolů na řeku, kolem které se táhne železnice a hned vedle ní Riverside Park, ve kterém jsem zahlédl cyklistickou stezku, ale neměl jsem se k ní jak dostat. Podařilo se mi to až ve Washington Heights na 181. ulici. Pak jsem po ní dojel až k dalšímu přerušení těsně před Inwoodem a rozhodl se pomalu vrátit. Zpátky jsem už jel podél řeky a byla to nádhera až zhruba do 145 ulice, odkud je zelená stezka zase přerušena až do 125. ulice. Mezi 145. a 135. ulicí zřídilo město dočasnou cyklistickou stezku - poměrně nevábnou - kolem čističky vod, ale bylo to pořád lepší než bojovat s provozem na silnici. Celkem jsem byl venku hodinu a půl a dorazil jsem domů skvěle občerstvený. Dal jsem si k obědu špagety, uvařil si kafe, dokoukal se asi podesáté na kazetu se svými oblíbenými Tales of the City Armisteada Maupina a za doprovodu Haničky Hegerové se pouštím znovu do práce.
Mimochodem, její písničku "Bože můj, já chci zpět" miluju. Pouštím si ji, když se mi stýská po Praze, běhá mi při ní mráz po zádech a občas i slzím. :-) I když, přísně řečeno, bych při ní měl myslet na Ostravu, protože, alespoň pro mě, je ta píseň spíš o dětství než o prvním dospělém domově. Zatím jsem se k tomu ale nedopracoval. Domov v Praze mě prostě napadá první a když si na něj vzpomenu, šimrá mě v břiše. Třeba až budu starší, budu sentimentálně vzpomínat na dětství v Ostravě... kdo ví.
středa, října 22, 2003
Když prší, tak leje ... jak se tady říká
Minulý týden jsem se věnoval jenom propagaci. Pořád dolaďuju stránky, dopracovávám databázi kontaktů, chystáme se s Julií na velkou rozesílací akci, která proběhne tento víkend. Na žádný překlad jsem v podstatě ani nešáhl.
Tento týden jsem pro změnu zavalen překlady. Včera jsem dělal zakázku odtud a začal pomalu pracovat na velké zakázce z Prahy. Dnes odpoledne jsem do toho dostal velikou urgentní zakázku, kterou jsem právě dodělal. Do konce týdne mám ještě dva velké překlady. Takže do sobotního rána se nehnu z domova. Ale díky bohu za to - peněz tady není nikdy dost...
Minulý týden jsem se věnoval jenom propagaci. Pořád dolaďuju stránky, dopracovávám databázi kontaktů, chystáme se s Julií na velkou rozesílací akci, která proběhne tento víkend. Na žádný překlad jsem v podstatě ani nešáhl.
Tento týden jsem pro změnu zavalen překlady. Včera jsem dělal zakázku odtud a začal pomalu pracovat na velké zakázce z Prahy. Dnes odpoledne jsem do toho dostal velikou urgentní zakázku, kterou jsem právě dodělal. Do konce týdne mám ještě dva velké překlady. Takže do sobotního rána se nehnu z domova. Ale díky bohu za to - peněz tady není nikdy dost...
Joe milionář vyrazil do světa aneb podejte mi kýbl, budu zvracet
V americké televizi proběhlo několik variací na první soutěž Joe Milionář, ve které se x žen ucházelo o jednoho chlapa, o kterém jim producenti show řekli, že je milionář a on nebyl. Zápletkou bylo, jestli s ním dívka zůstane i když se dozví, že je to traktorista bůhví odkud a vydělává tak na chleba. Když zůstane, dostanou myslím milión dolarů dohromady. Tak to nějak bylo. Chyták byl v tom, že celý pořad byl předtočený, takže účastnice údajně opravdu nevěděly, která bije.
Inu, teď už jim v Americe na špek nikdo neskočí, tak se vydali do Evropy. V létě jsem v hospodě v Praze potkal Američana, který pracoval pro casting "nějaké reality TV show" a odmítal říct které, tak jsem si říkal, že se musím podívat na první díl.
No neskutečné! Vybrali dokonalou karikaturu ignorantského burana, který pracuje jako koboj někde v Texasu. Blbej jak pučto! Pronajali vilu v Toskánsku a do ní nalákali x dívek a žen, z nichž myslím 4 jsou Češky, aby se o něj ucházely. Už do prvního dílu zapracovali snad všechny existující stereotypy panujících o Evropanech v USA a naopak. V určitých místech jsem si říkal, že to snad nemůžou myslet ani vážně. No, evidentně myslej.
Na další díly se dívat nebudu ale chtěl jsem vám alespoň dát vědět, o co přicházíte. Tady je jeden z mnoha odkazů.
V americké televizi proběhlo několik variací na první soutěž Joe Milionář, ve které se x žen ucházelo o jednoho chlapa, o kterém jim producenti show řekli, že je milionář a on nebyl. Zápletkou bylo, jestli s ním dívka zůstane i když se dozví, že je to traktorista bůhví odkud a vydělává tak na chleba. Když zůstane, dostanou myslím milión dolarů dohromady. Tak to nějak bylo. Chyták byl v tom, že celý pořad byl předtočený, takže účastnice údajně opravdu nevěděly, která bije.
Inu, teď už jim v Americe na špek nikdo neskočí, tak se vydali do Evropy. V létě jsem v hospodě v Praze potkal Američana, který pracoval pro casting "nějaké reality TV show" a odmítal říct které, tak jsem si říkal, že se musím podívat na první díl.
No neskutečné! Vybrali dokonalou karikaturu ignorantského burana, který pracuje jako koboj někde v Texasu. Blbej jak pučto! Pronajali vilu v Toskánsku a do ní nalákali x dívek a žen, z nichž myslím 4 jsou Češky, aby se o něj ucházely. Už do prvního dílu zapracovali snad všechny existující stereotypy panujících o Evropanech v USA a naopak. V určitých místech jsem si říkal, že to snad nemůžou myslet ani vážně. No, evidentně myslej.
Na další díly se dívat nebudu ale chtěl jsem vám alespoň dát vědět, o co přicházíte. Tady je jeden z mnoha odkazů.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)