pondělí, srpna 18, 2003
Tuhle petici je třeba podepsat
V Nigérii odsoudili k smrti ukamenováním (!!!) ženu za nemanželský sex. Z toho nemanželského sexu se zrodilo dítě, které musí nejprve několik měsíců odkojit a pak ji zahrabou po krk do hlíny a budou ji kamenovat dokud neumře. Dítě pak dají bůhví kam. Amnesty International už v této souvislosti rozeslala několik petic. V minulosti se jim jinou ženu v podobné situaci podařilo zachránit. V tomto případě to vypadá blbě - má být ukamenována už 27. srpna.
Tady se dá podepsat další petice:
http://www.amnesty.org.au/e-card/petition.asp
V Nigérii odsoudili k smrti ukamenováním (!!!) ženu za nemanželský sex. Z toho nemanželského sexu se zrodilo dítě, které musí nejprve několik měsíců odkojit a pak ji zahrabou po krk do hlíny a budou ji kamenovat dokud neumře. Dítě pak dají bůhví kam. Amnesty International už v této souvislosti rozeslala několik petic. V minulosti se jim jinou ženu v podobné situaci podařilo zachránit. V tomto případě to vypadá blbě - má být ukamenována už 27. srpna.
Tady se dá podepsat další petice:
http://www.amnesty.org.au/e-card/petition.asp
sobota, srpna 09, 2003
Rockquiem
Včera večer jsem se byl podívat v Obecním domě na představení Rockquiem, v jehož produkci pracuje jeden můj kamarád. Jedná se o rockové zpracování Mozartova Requiem se sborem, orchestrem, přerušovanou filmovou projekcí a tanečníky. Na jevišti a na plátně se odehrává příběh člověka, který jede autem, pomalu se noří do mikrospánku a zbývá mu několik vteřin do smrtelné bouračky, ve kterých se mu promítají scény ze života a neobvyklé náboženské motivy. Ńakonec ale neusne, strhne v poslední chvíli volant a pokračuje v cestě. Scéna mi připadla místy přebujelá – se zbytečnými artefakty, podivně zakomponovanou choreografií a nedodělanou projekcí – ale líbil se mi způsob, jakým se prostřednictvím náboženských symbolů naváželi do katolické církve. Říkal jsem si, že jak v hudbě tak ve vizuálním pojetí klidně mohli zajít ještě dále a být odvážnější, ale třeba měli obavu, že by potom na to Češi ani turisti nechodili. Navíc, díky lokalitě měli trošku svázané ruce při stavění scény. Celé to ale bylo velmi dobře odehrané a hudba byla naprosto úchvatná. Určitě si ji pořídím na CD. Mají už jenom pár repríz, tak si pospěšte, jestli na to chcete zajít (pozor – pokud neznáte někoho s přístupem k volňáskům, lístky stojí 1,000). V každém případě doporučuji alespoň to CD.
čtvrtek, srpna 07, 2003
Zpátky v Praze
V sobotu ráno jsem dorazil do Prahy. Po několika letech se mi poštěstilo a v letadle jsem měl k dispozici dvě sedadla, takže jsem se slušně vyspal. Zato jsem ale doma narazil po nájemnících na neskutečný bordel. Někteří lidi jsou prostě prasátka. Nejvíc mě vytočilo, že nejspíš neaktualizovali antivirus, stáhli nějaký zavirovaný mail a vymazali mi kompletně celý harddisk. Pochopitelně mi o tom do podrobností neřekli, jenom se zmínili, že potřebují přeinstalovat Windows. Takže jsem do Prahy dorazil bez instalaček, jenom se zálohami dat na CD, k počítači, na kterém nebylo vůbec nic. Hoang mi instalačky poslal z New Yorku Fedexem za strašné peníze, ale dorazily dneska, takže dokončuji práci na počítači. Přes víkend tady byl brácha z Finska a celá rodina. O volné chvíli jsme si zašli hledat geocache na u letohrádku Hvězda. Byla to zábava. Bohužel jsem špatně zaměřil foťák a fotka nevyšla. Fotila ségra, tak až dodá snímky, pověsím je sem. Prozatím jenom jeden skvělej strom, který jsem tam našel. Jinak jsem trávil poslední dny střídavě prvními setkánimi s kamarády a debordelizací bytu. Zítra se už musím pustit do práce na velkém překladu. Více později.
V sobotu ráno jsem dorazil do Prahy. Po několika letech se mi poštěstilo a v letadle jsem měl k dispozici dvě sedadla, takže jsem se slušně vyspal. Zato jsem ale doma narazil po nájemnících na neskutečný bordel. Někteří lidi jsou prostě prasátka. Nejvíc mě vytočilo, že nejspíš neaktualizovali antivirus, stáhli nějaký zavirovaný mail a vymazali mi kompletně celý harddisk. Pochopitelně mi o tom do podrobností neřekli, jenom se zmínili, že potřebují přeinstalovat Windows. Takže jsem do Prahy dorazil bez instalaček, jenom se zálohami dat na CD, k počítači, na kterém nebylo vůbec nic. Hoang mi instalačky poslal z New Yorku Fedexem za strašné peníze, ale dorazily dneska, takže dokončuji práci na počítači. Přes víkend tady byl brácha z Finska a celá rodina. O volné chvíli jsme si zašli hledat geocache na u letohrádku Hvězda. Byla to zábava. Bohužel jsem špatně zaměřil foťák a fotka nevyšla. Fotila ségra, tak až dodá snímky, pověsím je sem. Prozatím jenom jeden skvělej strom, který jsem tam našel. Jinak jsem trávil poslední dny střídavě prvními setkánimi s kamarády a debordelizací bytu. Zítra se už musím pustit do práce na velkém překladu. Více později.
čtvrtek, července 31, 2003
Velmi zajímavá hádanková hra
Jestli umíte anglicky, máte rádi hádanky a máte spoustu času, klikněte sem.
Svět po e-learningu
Po pár měsících přešlapování jsem se včera rozhodl opustit svého zaměstnavatele a živit se i v New Yorku plně překlady a tlumočením. Za rok jsem se ve firmě naučil hodně věcí, s nimiž bych se při tlumočení nebo překladu nedostal do styku. Byla to určitě obohacující zkušenost a vůbec jí nelituju. Hlavní háček byl v tom, že jsem záhy přišel na to, že se naše představy o vedení a rozvoji firmy nekamarádí a kamarádit nebudou. Jsem holt člověk, který dlouhodobě nevydrží spokojeně vykonávat vizi někoho jiného, pokud s ní nejsem intelektuálně a emocionálně sladěn. Na druhou stranu to byl bolestný krok, protože lidi ve vedení firmy i řadové pracovníky mám osobně velmi rád a záleží mi na nich. Naštěstí se to obešlo bez oboustranného hněvu a scén – lidé tady chápou, že člověk chce a má jít za svým snem a jsou ochotni přijmout, že v tom snu nebudou hrát hlavní roli.
Po práci jsem měl sraz s Hoangem a naší kamarádkou Angelikou. Byl jsem po perném dni pěkně vystresovaný, tak jsem se prošel ze SoHo do East Village pěšky. Zašli jsme na večeři to klidné tibetské restaurace (vzpomněl jsem si tam na svého oblíbeného hradčanského Malého Buddhu) a potom vykročení z další křižovatky na mé cestě oslavili v japonském baru.
Zítra odlítám na měsíc domů, tak trošku bilancuju uběhlý rok. Mám za sebou zatím nejdelší pobyt mimo domov a jsem zvědavý, v jaké perspektivě uvidím doma Prahu a New York. Poprvé v životě jsem strávil relativně delší období v zaměstnání a ne na volné noze – byla to tvrdá zkouška; naučil jsem se, že to zvládnu, když bude potřeba, ale že mi to není vlastní. Poprvé žiju s partnerem ve společné domácnosti – není to lehké, ale je to lehčí, než jsem očekával. Poprvé žiju ve čtvrti, v níž je drtivá většina obyvatelstva jiné rasy, přičemž rasa je tady dosti politická záležitost – tohle je naprosto neocenitelná zkušenost. Zatímco v Praze jsem po jedenácti letech na tlumočnickém trhu velmi dobře etablovaný, tady začínám úplně od nuly a musel jsem párkrát přijmout zakázky, nad kterými bych v Praze ohrnul nos – spadnout z oblak bylo dost nepříjemné, ale myslím navýsost užitečné. Cítím, že jsem postoupil o další píď v boji se strachem z nejistoty: myslím, že před pár lety bych v současné – vlastně minulé – práci zůstal kvůli penězům a neustále si stěžoval, jak mě to prudí. New York tlačí člověka k tomu, aby se přestal bát riskovat. V New Yorku je velmi silná koncentrace individualistů, kteří tady setrvávají přes nepohodlnost místního života, protože sem přišli realizovat svůj sen. Třeba se jim nikdy nesplní, ale minimálně se o to snaží – vážím si lidí, kteří roky a roky nastavují tvář neúspěchu či minimálně jeho možnosti. Začínám se tady učit něco, k čemu jsem se v Praze z různých důvodů nedopracoval: nedívat se na lidi optikou toho, co v současnosti dělají a jak jsou v současnosti úspěšní, ale spíš oceňovat jejich vizi, to, jak se jejich vize vyvíjí a jak rostou jako lidské osobnosti. V Praze jsem tyhle věci vnímal trošku jako fráze. Tady začínám cítit jejich obsah.
Po pár měsících přešlapování jsem se včera rozhodl opustit svého zaměstnavatele a živit se i v New Yorku plně překlady a tlumočením. Za rok jsem se ve firmě naučil hodně věcí, s nimiž bych se při tlumočení nebo překladu nedostal do styku. Byla to určitě obohacující zkušenost a vůbec jí nelituju. Hlavní háček byl v tom, že jsem záhy přišel na to, že se naše představy o vedení a rozvoji firmy nekamarádí a kamarádit nebudou. Jsem holt člověk, který dlouhodobě nevydrží spokojeně vykonávat vizi někoho jiného, pokud s ní nejsem intelektuálně a emocionálně sladěn. Na druhou stranu to byl bolestný krok, protože lidi ve vedení firmy i řadové pracovníky mám osobně velmi rád a záleží mi na nich. Naštěstí se to obešlo bez oboustranného hněvu a scén – lidé tady chápou, že člověk chce a má jít za svým snem a jsou ochotni přijmout, že v tom snu nebudou hrát hlavní roli.
Po práci jsem měl sraz s Hoangem a naší kamarádkou Angelikou. Byl jsem po perném dni pěkně vystresovaný, tak jsem se prošel ze SoHo do East Village pěšky. Zašli jsme na večeři to klidné tibetské restaurace (vzpomněl jsem si tam na svého oblíbeného hradčanského Malého Buddhu) a potom vykročení z další křižovatky na mé cestě oslavili v japonském baru.
Zítra odlítám na měsíc domů, tak trošku bilancuju uběhlý rok. Mám za sebou zatím nejdelší pobyt mimo domov a jsem zvědavý, v jaké perspektivě uvidím doma Prahu a New York. Poprvé v životě jsem strávil relativně delší období v zaměstnání a ne na volné noze – byla to tvrdá zkouška; naučil jsem se, že to zvládnu, když bude potřeba, ale že mi to není vlastní. Poprvé žiju s partnerem ve společné domácnosti – není to lehké, ale je to lehčí, než jsem očekával. Poprvé žiju ve čtvrti, v níž je drtivá většina obyvatelstva jiné rasy, přičemž rasa je tady dosti politická záležitost – tohle je naprosto neocenitelná zkušenost. Zatímco v Praze jsem po jedenácti letech na tlumočnickém trhu velmi dobře etablovaný, tady začínám úplně od nuly a musel jsem párkrát přijmout zakázky, nad kterými bych v Praze ohrnul nos – spadnout z oblak bylo dost nepříjemné, ale myslím navýsost užitečné. Cítím, že jsem postoupil o další píď v boji se strachem z nejistoty: myslím, že před pár lety bych v současné – vlastně minulé – práci zůstal kvůli penězům a neustále si stěžoval, jak mě to prudí. New York tlačí člověka k tomu, aby se přestal bát riskovat. V New Yorku je velmi silná koncentrace individualistů, kteří tady setrvávají přes nepohodlnost místního života, protože sem přišli realizovat svůj sen. Třeba se jim nikdy nesplní, ale minimálně se o to snaží – vážím si lidí, kteří roky a roky nastavují tvář neúspěchu či minimálně jeho možnosti. Začínám se tady učit něco, k čemu jsem se v Praze z různých důvodů nedopracoval: nedívat se na lidi optikou toho, co v současnosti dělají a jak jsou v současnosti úspěšní, ale spíš oceňovat jejich vizi, to, jak se jejich vize vyvíjí a jak rostou jako lidské osobnosti. V Praze jsem tyhle věci vnímal trošku jako fráze. Tady začínám cítit jejich obsah.
neděle, července 27, 2003
Den svaté Julie
Včera jsme byli na oslavě svátku mojí kamarádky Julie. Anglosasové jmeniny nemají, ale Slované si tady nedají ujít příležitost uspořádat večírek. V pozvánce byl předepsán "andělský úbor," protože jmeniny jsou svátkem našeho patrona, našeho strážného anděla. Někteří lidé to pojali doslovně, jiní symbolicky, ostatní přišli v neandělském civilu.
Já jsem strávil část odpoledne tím, že jsem se snažil v New Yorku sehnat slušně vypadající tričko s nápisem Los Angeles, ale nepovedlo se. Tak jsme projeli šatníky a nakonec přišli na kombinaci triček s andělskou filmovou hádankou. Hoang měl na sobě tričko s hlavními představitelkami původní verze "Charlieho andílků" a já jsem si oblékl tričko s nápisem Berlín, zeleným semaforovým panáčkem vpředu a červeným vzadu (symbolizujícím Checkpoint Charlie - tedy bývalý přechod mezi západním a východním Berlínem).
Na oslavě bylo něco málo přes dvacet lidí, z nichž jenom tři byli rodilí Američani. Jídlo bylo převážně ruské a výborné. Nejvíce mě zaujaly kyselou smetanou zalité vypeckované švestky plněné mletými vlašskými ořechy s velmi mírným nádechem česneku. Naprosto úžasné! Holky taky připravily skvělý kompot a melounový punč. Dobře jsme se poměli...
Včera jsme byli na oslavě svátku mojí kamarádky Julie. Anglosasové jmeniny nemají, ale Slované si tady nedají ujít příležitost uspořádat večírek. V pozvánce byl předepsán "andělský úbor," protože jmeniny jsou svátkem našeho patrona, našeho strážného anděla. Někteří lidé to pojali doslovně, jiní symbolicky, ostatní přišli v neandělském civilu.
Já jsem strávil část odpoledne tím, že jsem se snažil v New Yorku sehnat slušně vypadající tričko s nápisem Los Angeles, ale nepovedlo se. Tak jsme projeli šatníky a nakonec přišli na kombinaci triček s andělskou filmovou hádankou. Hoang měl na sobě tričko s hlavními představitelkami původní verze "Charlieho andílků" a já jsem si oblékl tričko s nápisem Berlín, zeleným semaforovým panáčkem vpředu a červeným vzadu (symbolizujícím Checkpoint Charlie - tedy bývalý přechod mezi západním a východním Berlínem).
Na oslavě bylo něco málo přes dvacet lidí, z nichž jenom tři byli rodilí Američani. Jídlo bylo převážně ruské a výborné. Nejvíce mě zaujaly kyselou smetanou zalité vypeckované švestky plněné mletými vlašskými ořechy s velmi mírným nádechem česneku. Naprosto úžasné! Holky taky připravily skvělý kompot a melounový punč. Dobře jsme se poměli...
sobota, července 26, 2003
Na newyorské radnici se střílelo
Ve středu se ozbrojený muž dostal přes ochranku na newyorské radnici a zastřelil jednoho radního. Chvíli na to střelce zastřelil policista. Vrah se v minulosti dopustil několika násilných činů. Radní byl ve svém obvodě nesmírně populární (podle televize). Vrah den před tím, než radního zastřelil, zavolal policii a tvrdil, že mu radní nabídl úplatek, fiktivní místo na radnici a prodej nemovitosti v Brooklynu za nominální cenu výměnou za to, že proti němu nebude kandidovat v místních volbách. Dva dny po smrti radního jeho bratr, který nemá absolutně žádné politické zkušenosti, oznámí, že bude kandidovat na místo jeho bratra a pokračovat v jeho misi "dokud potluče jeho srdce" (nebo něco podobně trapně patetického). Očekává se, že pro něj bude hlasovat spousta lidí z pocitu sounáležitosti. Zdá se, že celá věc je velmi komplikovaná, takže si na to nedělám názor.
Všimnul jsem si spíše, že tady v New Yorku lidé reagují na smrt - především násilnou - se zdánlivým pocitem obrovské fascinace. Je to něco, co je nutí k činu, nutí je k to k vyjádření, k demonstraci více, než jinde na světě, kde jsem podobné věci pozoroval. Možná je to důsledek útoků na Světové obchodní centrum a války proti terorismu... a náhlého zvědomění pocitu smrtelnosti, náhodnosti smrti, nebezpečí a na druhou stranu triumfu, že já jsem přežil... kdo ví. Ještě to nemám moc rozebrané - spíš si toho začínám všímat.
Ve středu se ozbrojený muž dostal přes ochranku na newyorské radnici a zastřelil jednoho radního. Chvíli na to střelce zastřelil policista. Vrah se v minulosti dopustil několika násilných činů. Radní byl ve svém obvodě nesmírně populární (podle televize). Vrah den před tím, než radního zastřelil, zavolal policii a tvrdil, že mu radní nabídl úplatek, fiktivní místo na radnici a prodej nemovitosti v Brooklynu za nominální cenu výměnou za to, že proti němu nebude kandidovat v místních volbách. Dva dny po smrti radního jeho bratr, který nemá absolutně žádné politické zkušenosti, oznámí, že bude kandidovat na místo jeho bratra a pokračovat v jeho misi "dokud potluče jeho srdce" (nebo něco podobně trapně patetického). Očekává se, že pro něj bude hlasovat spousta lidí z pocitu sounáležitosti. Zdá se, že celá věc je velmi komplikovaná, takže si na to nedělám názor.
Všimnul jsem si spíše, že tady v New Yorku lidé reagují na smrt - především násilnou - se zdánlivým pocitem obrovské fascinace. Je to něco, co je nutí k činu, nutí je k to k vyjádření, k demonstraci více, než jinde na světě, kde jsem podobné věci pozoroval. Možná je to důsledek útoků na Světové obchodní centrum a války proti terorismu... a náhlého zvědomění pocitu smrtelnosti, náhodnosti smrti, nebezpečí a na druhou stranu triumfu, že já jsem přežil... kdo ví. Ještě to nemám moc rozebrané - spíš si toho začínám všímat.
Pořad Queer Eye
Tak jsem se ze zvědavosti podíval na první epizodu pořadu Queer Eye. Pořad se odehrává v New Yorku a probíhá asi takto. Na tzv. "úžasnou pětku" (módní návrhář, bytový architekt, vizážista, kulinář a kulturolog - všichni gayové) se obrátí jeden tesař (heterosexuál), který je zároveň umělec a chystá se na vernisáž své výstavy v nějaké malé galerii. Pětka dorazí do jeho bytu - on vypadá jako vidlák, říká si "Butch" (něco jako "řízek") a jeho doupě je vskutku nechutné. Jejich cílem je vytvořit z něj za den tzv. "metrosexuála" - to znamená kultivovaného heterosexuálního obyvatele velkého města. Úžasná pětka celý proces koření více či méně jízlivými hláškami. (módní návrhář vybírá Butchova ušmudlaná trička ze skříně salátovými kleštěmi a hází je do koše a prohlašuje "ó má hnusoto") Všichni protagonisté jsou naprosto stereotypičtí a protiklad těch stereotypů je na jednu stranu komický a na druhou stranu obnažuje plytkost i všudypřítomnost stereotypů. Myslím, že boj se stereotypy prostřednictvím vtipu a zlehčení je účinnější než agresivní konfrontace člověka s jeho vlastními stereotypy. Módní návrhář je týpek, jaké v Praze uvidíte v Mecce a v New Yorku jich máme celou čtvrt (přeháním, samozřejmě.) "Kulturolog" omezí svou lekci na triviality účinného pokrytí davu na recepci. Kadeřník a bytový architekt na druhou stranu odvedli výbornou práci. Kuchař byl průměrný.
Co jsem se z toho naučil: všimnul jsem si, že jsem se v první chvílí naprosto instinktivně bránil stereotypům té teplé pětky, která mě prudila, ne-li urážela. Až jsem si rozebral, že to jsou jenom stereotypy, kterých i já mám na hluboké, instinktivní úrovni spoustu, mohl jsem se celé věci zasmát. A věčné téma - beru sám sebe moc vážně...
Nicméně, na druhý díl už bych se nedíval. Proč? Chybí tomu zápletka. Jeden člověk se naprosto pasivně podřizuje názorům a vůli skupiny lidí. Asi by bylo zajímavější, kdyby se přinejmenším trošku bránil, kdyby se ty dva stereotypy střetávaly více vyrovnaně.
Podstatně zajímavější premisu má chystaný pořad "Boy Meets Boy" (parodie na Boy Meets Girl), další přidavek do skupiny pořadů "reality TV," ve kterých skupina nápadníků soupeří o přízeň jednoho člověka. Zápletky v předchozích případech spočívaly většinou v protikladu "lásky" a peněz. V případě Boy Meets Boy se bude 15 chlapů ucházet o jednoho chlapa, který je bude v několika kolech vyřazovat ze hry. Zápletka spočívá v tom, že mezi těmi 15 chlapy bude "nasazeno" pár heterosexuálů, takže se teoreticky může stát, že si hlavní protagonista nakonec zvolí partnera, který je s ním v této zásadní oblasti nekompatibilní a jejich vztah bude následně nerealizovatelný (alespoň předpokládám...)
Tak jsem se ze zvědavosti podíval na první epizodu pořadu Queer Eye. Pořad se odehrává v New Yorku a probíhá asi takto. Na tzv. "úžasnou pětku" (módní návrhář, bytový architekt, vizážista, kulinář a kulturolog - všichni gayové) se obrátí jeden tesař (heterosexuál), který je zároveň umělec a chystá se na vernisáž své výstavy v nějaké malé galerii. Pětka dorazí do jeho bytu - on vypadá jako vidlák, říká si "Butch" (něco jako "řízek") a jeho doupě je vskutku nechutné. Jejich cílem je vytvořit z něj za den tzv. "metrosexuála" - to znamená kultivovaného heterosexuálního obyvatele velkého města. Úžasná pětka celý proces koření více či méně jízlivými hláškami. (módní návrhář vybírá Butchova ušmudlaná trička ze skříně salátovými kleštěmi a hází je do koše a prohlašuje "ó má hnusoto") Všichni protagonisté jsou naprosto stereotypičtí a protiklad těch stereotypů je na jednu stranu komický a na druhou stranu obnažuje plytkost i všudypřítomnost stereotypů. Myslím, že boj se stereotypy prostřednictvím vtipu a zlehčení je účinnější než agresivní konfrontace člověka s jeho vlastními stereotypy. Módní návrhář je týpek, jaké v Praze uvidíte v Mecce a v New Yorku jich máme celou čtvrt (přeháním, samozřejmě.) "Kulturolog" omezí svou lekci na triviality účinného pokrytí davu na recepci. Kadeřník a bytový architekt na druhou stranu odvedli výbornou práci. Kuchař byl průměrný.
Co jsem se z toho naučil: všimnul jsem si, že jsem se v první chvílí naprosto instinktivně bránil stereotypům té teplé pětky, která mě prudila, ne-li urážela. Až jsem si rozebral, že to jsou jenom stereotypy, kterých i já mám na hluboké, instinktivní úrovni spoustu, mohl jsem se celé věci zasmát. A věčné téma - beru sám sebe moc vážně...
Nicméně, na druhý díl už bych se nedíval. Proč? Chybí tomu zápletka. Jeden člověk se naprosto pasivně podřizuje názorům a vůli skupiny lidí. Asi by bylo zajímavější, kdyby se přinejmenším trošku bránil, kdyby se ty dva stereotypy střetávaly více vyrovnaně.
Podstatně zajímavější premisu má chystaný pořad "Boy Meets Boy" (parodie na Boy Meets Girl), další přidavek do skupiny pořadů "reality TV," ve kterých skupina nápadníků soupeří o přízeň jednoho člověka. Zápletky v předchozích případech spočívaly většinou v protikladu "lásky" a peněz. V případě Boy Meets Boy se bude 15 chlapů ucházet o jednoho chlapa, který je bude v několika kolech vyřazovat ze hry. Zápletka spočívá v tom, že mezi těmi 15 chlapy bude "nasazeno" pár heterosexuálů, takže se teoreticky může stát, že si hlavní protagonista nakonec zvolí partnera, který je s ním v této zásadní oblasti nekompatibilní a jejich vztah bude následně nerealizovatelný (alespoň předpokládám...)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)