Ve stars
Hlás
úterý, května 13, 2003
Letusák v metru
Ve starsích vozech newyorského metra nemají zabudováno automatické hlásení, takze kazdou stanici znuděně oznamuje průvodčí z takové kukaně. Dnes ráno jsem jel podruhé metrem, jehoz průvodčí se nejspís chtěl kdysi stát pilotem nebo letusákem. Nastoupil jsem do expresu na stopětadvacáté a kolem osmdesáté ulice se ozval vysoky´, téměř pistivy´ hlas s francouzsky´m přízvukem: "Dobré ráno, dámy a pánové. Doufám, ze se vsichni dneska ráno máte dobře. Dovolte, abych v této chvíli přivítal vsechny na palubě metra A ve směru Dolní Manhattan. Nase přístí zastávka bude 59. ulice. Je právě 8:30. Přeji vám vsem krásny´ den ... chvíli ticho ... tutů." Větsina lidí pozvedla soustředěně zamračené obličeje od novin, knízek či podlahy před jejich nohami a usmála se.
Hlásení na čtyřicáté druhé uz jsem neslysel, protoze se souprava pokazila. Musel jsem přesednout na jinou linku, kde uz zaznělo standardní: "čtyřicátá druhá... přístí třicátá čtvrtá... ustupte od zavírají ... ří ... POSTUPTE si dál do ...zu."
Ve stars
Hlás
pondělí, května 12, 2003
Tony má slavného jmenovce
Před nějakou dobou jsem se tady zamýšlel nad rozmazanou hranicí mezi skutečností a zábavou v americké televizi. Dnes se ukázalo, že zatímco v televizi máme "reality show," v novinách jsme z pera jednoho novináře posledních sedm měsíců četli fikci. Přímo ze stránek New York Times (díky za upřímnost) jsme se dozvěděli, že jeden z jejich redaktorů, sedmadvacetiletý Jayson Blair, rezignoval poté, co se ukázalo, že si vymýšlel a přikrášloval zprávy. Psal o událostech, které se nikdy nestaly a když se redakce začala o věc zajímat, vytvářel falešné e-mailové adresy fiktivních kontaktů a dokonce i falešné internetové stránky. Materiály tiskových agentur a konkurenčních novin vydával za své. Udělal reportáž o nedávném sériovém vrahovi ve Washingtonu přímo od svého stolu v New Yorku - včetně rozhovorů. Lidem připadne neuvěřitelné, jak se mu to mohlo podařit... a pochopitelně pořád nechápeme, proč to vlastně udělal.
Před nějakou dobou jsem se tady zamýšlel nad rozmazanou hranicí mezi skutečností a zábavou v americké televizi. Dnes se ukázalo, že zatímco v televizi máme "reality show," v novinách jsme z pera jednoho novináře posledních sedm měsíců četli fikci. Přímo ze stránek New York Times (díky za upřímnost) jsme se dozvěděli, že jeden z jejich redaktorů, sedmadvacetiletý Jayson Blair, rezignoval poté, co se ukázalo, že si vymýšlel a přikrášloval zprávy. Psal o událostech, které se nikdy nestaly a když se redakce začala o věc zajímat, vytvářel falešné e-mailové adresy fiktivních kontaktů a dokonce i falešné internetové stránky. Materiály tiskových agentur a konkurenčních novin vydával za své. Udělal reportáž o nedávném sériovém vrahovi ve Washingtonu přímo od svého stolu v New Yorku - včetně rozhovorů. Lidem připadne neuvěřitelné, jak se mu to mohlo podařit... a pochopitelně pořád nechápeme, proč to vlastně udělal.
neděle, května 11, 2003
Paní Osvícenost - Stará vražda?
Včera jsme se byli na filmovém festivalu v Tribece podívat na film Soldier’s Girl (Vojákova holka). Film byl natočen kabelovou společností Showtime.
Nejprve krátce zrekapituluji dějovou osnovu. Film popisuje pravdivý příběh Barryho Winchella, jednadvacetiletého amerického výsadkáře ve výcviku, který se zamiluje do transsexuální travesti umělkyně Calpernie Addams. Barryho labilní spolubydlící Justin Fisher, který s největší pravděpodobností sám po Barrym touží, byť si toho možná ani není vědom, začne žárlit. Různými pletichami pomalu rozdmýchává nenávist k Barrymu v sedmnáctiletém psychopatovi Calvinovi Gloverovi, který byl právě převelen do jejich jednotky. Ten nakonec Barryho umlátí ve spánku baseballovou pálkou. Glover je odsouzen za vraždu na doživotí, Fisher dostává dvanáct let.
Promítání se kromě režiséra, scénáristy a představitelů hlavních rolí zúčastnila i skutečná Calpernie. Samotný film měl své silné i slabé stránky, které tady nebudu rozebírat – nemělo by to smysl pro ty z vás, kteří jej neuvidí a umenšilo by to zážitek těm z vás, kteří film uvidí. Chtěl bych se spíše podělit o pár myšlenek, které tento film vyvolal.
Nejprve k otázce přístupu armád k homosexualitě obecně. Musím předeslat, že se tento film podle mého názoru dotýká otázky homosexuality v armádě pouze druhoplánově prostřednictvím vrahů spíše než oběti. Barry se zamiloval do Calpernie jako muž do ženy (za kterou se transsexuál považuje a my nemáme právo jí toto právo odmítat). Podle mě se tedy jedná o heterosexuální vztah.
Nicméně, celá kauza byla pojata z pohledu přístupu armády k homosexualitě, což je samo o sobě zajímavé téma.
Prezident Clinton zaujal během své vlády k otázce homosexuálů v americké armádě kontroverzní postoj, který se dá shrnout do jím prosazeného pravidla „neptej se a nesděluj.“ Jinými slovy, homosexuál může sloužit v americké armádě, pakliže veřejně neprojevuje svou sexuální orientaci; jeho nadřízení se ho na jeho sexuální orientaci nesmějí přímo zeptat. Tento přístup na jednu stranu znamenal pokrok proti předchozímu úplnému zákazu, ale na druhou stranu byl kritizován jako polovičatý a licoměrný. Od zavedení této politiky se tu a tam objeví případ člověka, který se ke své homosexualitě přihlásil a byl z armády propuštěn. Také se objevily případy propuštěných vojáků, kteří si stěžovali, že došlo k porušení touto politikou zaváděných pravidel. Zásadní kontroverzi ale způsobily až dva případy nenávistných vražed. Kauze Winchella totiž předcházela v roce 1992 brutální vražda Allena Schindlera, cvičence amerického námořnictva v Japonsku.
Část armády strkala hlavu do písku. Konec konců, v kauze Winchella byli odsouzeni pouze dva přímí pachatelé, přestože ze soudní dokumentace vyplývalo, že členové jednotky napadali Winchella několik měsíců před vraždou za tiché nečinnosti (a místy údajně součinnosti) nadřízených. Bushova administrativa dokonce po pár letech uvažovala o povýšení velicího důstojníka této jednotky, od čehož naštěstí nakonec ustoupila.
Na druhou stranu americké ministerstvo obrany ještě za Clintona ihned v roce 1999 vydalo směrnici bojující proti zastrašování a obtěžování vojáků kvůli jejich homosexualitě.
Otázka homosexuality v armádě se řešila i v Evropě, byť u nás nedošlo k tak drastickým případům. Na internetu se o tom dá najít poměrně dosti materiálu. V květnu 2000 byl na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva znovu přijat do služeb britského královského námořnictva propuštěný gay námořník. K podobnému případu došlo i v Německu. Francie se rozhodla při přijímacím pohovoru otázku sexuální orientace neřešit. U nás je tomu taktéž.
Přese všechno školení zde ve Spojených státech však bylo stále možné, že ještě v roce 1999 (alespoň podle filmu) velitel nechal při výcviku jednotku běhat výsadkářů běhat zpívaje píseň nevybíravým způsobem napadající „buzeranty.“ Podle vyjádření představitelů armády je stále homofobie v jednotkách běžná.
Myslím, že je namístě zamyslet se nad stavem armády a „civilního dohledu“ nad ní v širším kontextu, protože takovéto případy dodávají rozšířeným vtipům na téma „zelených mozků“ děsivý rozměr.
Jak je vůbec možné, že je k výsadkářům přijat nezletilý Glover, jehož papíry podepsali rodiče a který se chvástal tím, že před přijetím do armády vyloupil banku. Jak je možné, že se do struktury nižšího velení dostane psychicky labilní Fischer, který v armádě jede v prášcích bez povšimnutí velení a je mu svěřena střelná zbraň!? Jak je možné, že v armádě Spojených států nadále běžně funguje šikana? Jak asi vypadá psychologické profilování adeptů? A jak je možné, že z toho nejsou vyvozovány dalekosáhlé důsledky s následnou přísnou a důslednou inspekcí, když armáda každého demokratického státu má být pod „civilním dohledem?“
Nikdy jsem nebyl schopen citově přijmout mentalitu člověka, který se chce dobrovolně podrobit výcviku v těchto elitních jednotkách. Snažím se je neodsuzovat a dokonce je do jisté míry i chápu, ale velmi těžko v sobě nacházím schopnost soucítit. Ano, znám lidi, kterým disciplína vojenského výcviku pomohla dát si vlastní život do pořádku, ale pořád si myslím, že psycholog by odvedl lepší práci a že by armáda neměla sloužit části vojáků jako mentální rehabilitační středisko, respektive jako prostředí, které legitimizuje jejich nevyřešená témata projevující se násilnickými sklony. Zastávám názor, že střelná zbraň může být svěřena do rukou pouze mimořádně vyzrálé osobnosti prosté nerozpoznaných a nevyřešených násilnických témat. Na druhou stranu – spekuluji – kde by našli dostatek vyrovnaných lidí, kteří – nejspíš z vlasteneckých důvodů – chtějí zabíjet a pokládat život za obranu své vlasti. A dostáváme se opět do začarovaného kruhu kompromisů a jejich následků, jedním z nichž byla brutální vražda Barryho Winchella.
Co s tím? Dovedu si představit několik možných kroků politického vedení, které by přispěly k řešení situace. Politické vedení je ale učiní až tehdy, když ucítí dostatečný tlak voličů. Jak zmobilizovat veřejnost? V současném světě toho jsou s-to nejspíš pouze hromadné sdělovací prostředky a film. Tím se ale dostáváme ke kontroverznímu tématu „politického umění“ a sociálního inženýrství. Ta je natolik složitá, že se do ní tady nebudu pouštět. Přesto, většině jistě dojde, jaké názory v této oblasti zastávám. Omezím se tedy pouze na dva body.
Na jednu stranu je jasné, že gayové a jejich život se stává součástí středního proudu americké televize a kinematografie, což jistě podporuje rostoucí přijímání homosexuality jako běžné součásti života společnosti – zatímco rostoucí přijímání homosexuality jako běžné součásti života společnosti pomáhá běžným homosexuálním příběhům do středního proudu showbusinessu. Seriál Will and Grace patři mezi velmi oblíbené (hlavní hrdina je gay Will a jeho spolubydlící heterosexuální žena Grace); gay Dan Savage patří mezi nejoblíbenější autory sloupků podávajících rady o sexu, které vycházejí každý týden v šestnácti novinách po celých USA. Existují desítky dalších.
Pravdivé a nečernobílé zobrazení transsexuálů v kinematografii je ale spíše výjimkou než pravidlem a proto tento film vnímám jako velmi užitečný krok správným směrem.
Na druhou stranu se, slovy Calpernie, stále většina lidí na americkém venkově spíše než na Vojákovu holku dívá na Jerryho Springera (pro ty z vás, kteří neznáte: show, ve které veřejně pere špinavé prádlo – omlouvám se za hrubý výraz – společenská spodina.)
Co nakonec zvítězí? Těžko říct. Možná i tyto otázky zapadají do rozboru dialektického vztahu mezi tribalismem a globalizací, o kterém jsem se už tady zmiňoval. Možná jsme zatím nepřišli na model rozvoje společnosti, který by byl životaschopnou alternativou současnému neustálému přetahování pokrokových a reakčních sil.
Včera jsme se byli na filmovém festivalu v Tribece podívat na film Soldier’s Girl (Vojákova holka). Film byl natočen kabelovou společností Showtime.
Nejprve krátce zrekapituluji dějovou osnovu. Film popisuje pravdivý příběh Barryho Winchella, jednadvacetiletého amerického výsadkáře ve výcviku, který se zamiluje do transsexuální travesti umělkyně Calpernie Addams. Barryho labilní spolubydlící Justin Fisher, který s největší pravděpodobností sám po Barrym touží, byť si toho možná ani není vědom, začne žárlit. Různými pletichami pomalu rozdmýchává nenávist k Barrymu v sedmnáctiletém psychopatovi Calvinovi Gloverovi, který byl právě převelen do jejich jednotky. Ten nakonec Barryho umlátí ve spánku baseballovou pálkou. Glover je odsouzen za vraždu na doživotí, Fisher dostává dvanáct let.
Promítání se kromě režiséra, scénáristy a představitelů hlavních rolí zúčastnila i skutečná Calpernie. Samotný film měl své silné i slabé stránky, které tady nebudu rozebírat – nemělo by to smysl pro ty z vás, kteří jej neuvidí a umenšilo by to zážitek těm z vás, kteří film uvidí. Chtěl bych se spíše podělit o pár myšlenek, které tento film vyvolal.
Nejprve k otázce přístupu armád k homosexualitě obecně. Musím předeslat, že se tento film podle mého názoru dotýká otázky homosexuality v armádě pouze druhoplánově prostřednictvím vrahů spíše než oběti. Barry se zamiloval do Calpernie jako muž do ženy (za kterou se transsexuál považuje a my nemáme právo jí toto právo odmítat). Podle mě se tedy jedná o heterosexuální vztah.
Nicméně, celá kauza byla pojata z pohledu přístupu armády k homosexualitě, což je samo o sobě zajímavé téma.
Prezident Clinton zaujal během své vlády k otázce homosexuálů v americké armádě kontroverzní postoj, který se dá shrnout do jím prosazeného pravidla „neptej se a nesděluj.“ Jinými slovy, homosexuál může sloužit v americké armádě, pakliže veřejně neprojevuje svou sexuální orientaci; jeho nadřízení se ho na jeho sexuální orientaci nesmějí přímo zeptat. Tento přístup na jednu stranu znamenal pokrok proti předchozímu úplnému zákazu, ale na druhou stranu byl kritizován jako polovičatý a licoměrný. Od zavedení této politiky se tu a tam objeví případ člověka, který se ke své homosexualitě přihlásil a byl z armády propuštěn. Také se objevily případy propuštěných vojáků, kteří si stěžovali, že došlo k porušení touto politikou zaváděných pravidel. Zásadní kontroverzi ale způsobily až dva případy nenávistných vražed. Kauze Winchella totiž předcházela v roce 1992 brutální vražda Allena Schindlera, cvičence amerického námořnictva v Japonsku.
Část armády strkala hlavu do písku. Konec konců, v kauze Winchella byli odsouzeni pouze dva přímí pachatelé, přestože ze soudní dokumentace vyplývalo, že členové jednotky napadali Winchella několik měsíců před vraždou za tiché nečinnosti (a místy údajně součinnosti) nadřízených. Bushova administrativa dokonce po pár letech uvažovala o povýšení velicího důstojníka této jednotky, od čehož naštěstí nakonec ustoupila.
Na druhou stranu americké ministerstvo obrany ještě za Clintona ihned v roce 1999 vydalo směrnici bojující proti zastrašování a obtěžování vojáků kvůli jejich homosexualitě.
Otázka homosexuality v armádě se řešila i v Evropě, byť u nás nedošlo k tak drastickým případům. Na internetu se o tom dá najít poměrně dosti materiálu. V květnu 2000 byl na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva znovu přijat do služeb britského královského námořnictva propuštěný gay námořník. K podobnému případu došlo i v Německu. Francie se rozhodla při přijímacím pohovoru otázku sexuální orientace neřešit. U nás je tomu taktéž.
Přese všechno školení zde ve Spojených státech však bylo stále možné, že ještě v roce 1999 (alespoň podle filmu) velitel nechal při výcviku jednotku běhat výsadkářů běhat zpívaje píseň nevybíravým způsobem napadající „buzeranty.“ Podle vyjádření představitelů armády je stále homofobie v jednotkách běžná.
Myslím, že je namístě zamyslet se nad stavem armády a „civilního dohledu“ nad ní v širším kontextu, protože takovéto případy dodávají rozšířeným vtipům na téma „zelených mozků“ děsivý rozměr.
Jak je vůbec možné, že je k výsadkářům přijat nezletilý Glover, jehož papíry podepsali rodiče a který se chvástal tím, že před přijetím do armády vyloupil banku. Jak je možné, že se do struktury nižšího velení dostane psychicky labilní Fischer, který v armádě jede v prášcích bez povšimnutí velení a je mu svěřena střelná zbraň!? Jak je možné, že v armádě Spojených států nadále běžně funguje šikana? Jak asi vypadá psychologické profilování adeptů? A jak je možné, že z toho nejsou vyvozovány dalekosáhlé důsledky s následnou přísnou a důslednou inspekcí, když armáda každého demokratického státu má být pod „civilním dohledem?“
Nikdy jsem nebyl schopen citově přijmout mentalitu člověka, který se chce dobrovolně podrobit výcviku v těchto elitních jednotkách. Snažím se je neodsuzovat a dokonce je do jisté míry i chápu, ale velmi těžko v sobě nacházím schopnost soucítit. Ano, znám lidi, kterým disciplína vojenského výcviku pomohla dát si vlastní život do pořádku, ale pořád si myslím, že psycholog by odvedl lepší práci a že by armáda neměla sloužit části vojáků jako mentální rehabilitační středisko, respektive jako prostředí, které legitimizuje jejich nevyřešená témata projevující se násilnickými sklony. Zastávám názor, že střelná zbraň může být svěřena do rukou pouze mimořádně vyzrálé osobnosti prosté nerozpoznaných a nevyřešených násilnických témat. Na druhou stranu – spekuluji – kde by našli dostatek vyrovnaných lidí, kteří – nejspíš z vlasteneckých důvodů – chtějí zabíjet a pokládat život za obranu své vlasti. A dostáváme se opět do začarovaného kruhu kompromisů a jejich následků, jedním z nichž byla brutální vražda Barryho Winchella.
Co s tím? Dovedu si představit několik možných kroků politického vedení, které by přispěly k řešení situace. Politické vedení je ale učiní až tehdy, když ucítí dostatečný tlak voličů. Jak zmobilizovat veřejnost? V současném světě toho jsou s-to nejspíš pouze hromadné sdělovací prostředky a film. Tím se ale dostáváme ke kontroverznímu tématu „politického umění“ a sociálního inženýrství. Ta je natolik složitá, že se do ní tady nebudu pouštět. Přesto, většině jistě dojde, jaké názory v této oblasti zastávám. Omezím se tedy pouze na dva body.
Na jednu stranu je jasné, že gayové a jejich život se stává součástí středního proudu americké televize a kinematografie, což jistě podporuje rostoucí přijímání homosexuality jako běžné součásti života společnosti – zatímco rostoucí přijímání homosexuality jako běžné součásti života společnosti pomáhá běžným homosexuálním příběhům do středního proudu showbusinessu. Seriál Will and Grace patři mezi velmi oblíbené (hlavní hrdina je gay Will a jeho spolubydlící heterosexuální žena Grace); gay Dan Savage patří mezi nejoblíbenější autory sloupků podávajících rady o sexu, které vycházejí každý týden v šestnácti novinách po celých USA. Existují desítky dalších.
Pravdivé a nečernobílé zobrazení transsexuálů v kinematografii je ale spíše výjimkou než pravidlem a proto tento film vnímám jako velmi užitečný krok správným směrem.
Na druhou stranu se, slovy Calpernie, stále většina lidí na americkém venkově spíše než na Vojákovu holku dívá na Jerryho Springera (pro ty z vás, kteří neznáte: show, ve které veřejně pere špinavé prádlo – omlouvám se za hrubý výraz – společenská spodina.)
Co nakonec zvítězí? Těžko říct. Možná i tyto otázky zapadají do rozboru dialektického vztahu mezi tribalismem a globalizací, o kterém jsem se už tady zmiňoval. Možná jsme zatím nepřišli na model rozvoje společnosti, který by byl životaschopnou alternativou současnému neustálému přetahování pokrokových a reakčních sil.
úterý, května 06, 2003
Dneska jsem cestou do práce spatřil další scénku, kterou bych si býval rád vyfotil, ale neměl jsem odvahu. Na Canal Street prodává spousta trhovců nelegálně kopírovaná cédéčka. Viděl jsem takhle dva, kteří stáli pod obrovským slunečníkem-deštníkem, na kterém bylo napsáno "další důkaz, že kriminalita v New Yorku poklesla o 20 procent." Policie na ně občas dělá zátah. Hudební průmysl si najímá agentury, které posílají mezi prodejce agenty pod krytím. Tak jsem nechtěl fotit, aby si to třeba špatně nevysvětlili. Věc přenechávám vaší obrazotvornosti...
Bracha Filip mi poslal zpravu o novem konicku, do ktereho se pustili s pritelkyni Laurou. Ziskav jeho svoleni, pretiskuji:
Vcera jsme byli s Laurou pokladat geocache. Pujcili jsme si od Laurina
otce GPS (satelitni navigace). Princip spociva v tom, ze najdes nejake
hezke misto, na ktere schovas krabicku s log-bookem a par blbostma -
privesek na klice, ceska dvacetikoruna, a tak. To misto pak zameris GPS
a presne souradnice das na net. Je na to centralni celosvetovy server.
No, a ostatni, ktere tyhle veci bavi, si
najdou ty souradnice a vydaji se tu cache hledat. V idealnim pripade te
to zavede plus minus par metru. A pak uz jenom hledas ve vsech moznych
skulinach a tak. Nejakou blbost si z cache vezmes, nejakou blbost do ni
das, a zapises se do log-booku. Zatim jsme s Laurou zacatecnici. Laura
nasla 4 cache zatimco jsem byl v Ostrave, jednu jsme pak nasli v Turku
spolecne, a jednu jsme ted zalozili. Je to docela sranda a dostanes se
na zajimava mista. Obvykle se cache uklada na nejake hezke zajimave
misto.
Vcera jsme byli s Laurou pokladat geocache. Pujcili jsme si od Laurina
otce GPS (satelitni navigace). Princip spociva v tom, ze najdes nejake
hezke misto, na ktere schovas krabicku s log-bookem a par blbostma -
privesek na klice, ceska dvacetikoruna, a tak. To misto pak zameris GPS
a presne souradnice das na net. Je na to centralni celosvetovy server.
No, a ostatni, ktere tyhle veci bavi, si
najdou ty souradnice a vydaji se tu cache hledat. V idealnim pripade te
to zavede plus minus par metru. A pak uz jenom hledas ve vsech moznych
skulinach a tak. Nejakou blbost si z cache vezmes, nejakou blbost do ni
das, a zapises se do log-booku. Zatim jsme s Laurou zacatecnici. Laura
nasla 4 cache zatimco jsem byl v Ostrave, jednu jsme pak nasli v Turku
spolecne, a jednu jsme ted zalozili. Je to docela sranda a dostanes se
na zajimava mista. Obvykle se cache uklada na nejake hezke zajimave
misto.
sobota, května 03, 2003
Jo, ještě jsem chtěl připomenout jednu možnost jak se dozvědět, že jsem do bloku něco připsal.
Když se zadarmo přihlásíte na stránce www.watchthatpage.com, můžete si zadat zdejší URL (www.volny.cz/michalginter/blogger.html) do svého profilu spolu s dalšími webovými stránkami, které pravidelně sledujete. Jakmile se na nějaké z těch stránek něco změní, systém vám pošle e-mail s textovou verzí té změny.
Když se zadarmo přihlásíte na stránce www.watchthatpage.com, můžete si zadat zdejší URL (www.volny.cz/michalginter/blogger.html) do svého profilu spolu s dalšími webovými stránkami, které pravidelně sledujete. Jakmile se na nějaké z těch stránek něco změní, systém vám pošle e-mail s textovou verzí té změny.
Hoang patří k tisícům zdravotně nepojištěných. Viklající stolička ho donutila koupit členství v programu, který zajišťuje slevy, ale přitom neposkytuje pojištění. Funguje to jednoduše: zaplatíte 10 dolarů měsíčně a máte garantováno, že když půjdete k "jejich doktorovi," ošetří vás za stanovenou cenu. "Svým" doktorům posílají spoustu zákazníků a ti jim zato poskytnou množstevní slevu. Za zdravotní pojištění pokrývající i stomatologii byste zaplatili několik set dolarů měsíčně.
Takže Hoang šel k zubaři a zjistil, že má lokalizovaný zánět dásně, který spolu s úbytkem kosti a ústupem dásně rozviklal paní stoličku. Zubař mu očistil a ohladil kořeny v postiženém kvadrantu a ořezal část dásňové tkáně, kterou už nešlo zachránit. Bylo to hotovo za dvacet minut a stálo to přes třista dolarů. Hoanga ještě čeká očištění a ohlazení kořenů v dalších třech kvadrantech a vytržení jedné osmičky, která mu dělá v puse paseku. Za všechno dohromady vyplázne devět set dolarů (to už je jako se slevou). Lidičky, važte si evropského polostátního zdravotnictví.
A používejte zubní niť. :-) Hoang nesmí tři dny kousat, takže baští kojeneckou stravu. Včera jsme mu rozmixovali zbytek uvařené rýže s hovězí polévkou a tofu. Okořenili jsme to, takže výsledek chutnal slušně, ale vzhledově si to nejspíš dokážete představit... Já jsem využil této příležitosti a usmažil jsem si kupu bramboráků, na které jsem měl už delší dobu strašnou chuť a Hoang je nemá rád. Bohužel tady neexistuje polohrubá mouka. Ta jejich se spíš podobá hladké, takže výsledek nebyl úplně dokonalý, ale dalo se...
Takže Hoang šel k zubaři a zjistil, že má lokalizovaný zánět dásně, který spolu s úbytkem kosti a ústupem dásně rozviklal paní stoličku. Zubař mu očistil a ohladil kořeny v postiženém kvadrantu a ořezal část dásňové tkáně, kterou už nešlo zachránit. Bylo to hotovo za dvacet minut a stálo to přes třista dolarů. Hoanga ještě čeká očištění a ohlazení kořenů v dalších třech kvadrantech a vytržení jedné osmičky, která mu dělá v puse paseku. Za všechno dohromady vyplázne devět set dolarů (to už je jako se slevou). Lidičky, važte si evropského polostátního zdravotnictví.
A používejte zubní niť. :-) Hoang nesmí tři dny kousat, takže baští kojeneckou stravu. Včera jsme mu rozmixovali zbytek uvařené rýže s hovězí polévkou a tofu. Okořenili jsme to, takže výsledek chutnal slušně, ale vzhledově si to nejspíš dokážete představit... Já jsem využil této příležitosti a usmažil jsem si kupu bramboráků, na které jsem měl už delší dobu strašnou chuť a Hoang je nemá rád. Bohužel tady neexistuje polohrubá mouka. Ta jejich se spíš podobá hladké, takže výsledek nebyl úplně dokonalý, ale dalo se...
Pořád se mi ještě nechce rozebírat politiku ani místní média, zvláště ne poslední Bushův projev. Nějak jsem zlenivěl - dneska se koná další protiválečný pochod a mě už se prostě nikam nechce.
Lenivým stromům na naší ulici konečně vypučely listy. Kamarádka Gábina mi napsala, že když jí pošlu fotku listu a stromu, řekne mi, co je ten strom zač. Já z listnatých stromů poznám podle listu jenom javor. U ostatních potřebuji k identifikaci plody. Jsem v téhle oblasti úplný ignorant. Kdysi jsem se jako dítě účastnil nějaké přírodovědné soutěže a dostal jsem se až na národní soustředění, ale pak jsem pohořel na rostlinné říši. Vzpomínám, že jsem si zaboha nemohl zapamatovat třezalku tečkovanou a tak jsem s jedním jejím exemplářem spal ve spacáku. Nepomohlo. Po letech jsem si jiným exemplářem téže rostliny léčil depresi, což sice pomohlo, ale dodnes bych tu kytku na poli nepoznal.
Lenivým stromům na naší ulici konečně vypučely listy. Kamarádka Gábina mi napsala, že když jí pošlu fotku listu a stromu, řekne mi, co je ten strom zač. Já z listnatých stromů poznám podle listu jenom javor. U ostatních potřebuji k identifikaci plody. Jsem v téhle oblasti úplný ignorant. Kdysi jsem se jako dítě účastnil nějaké přírodovědné soutěže a dostal jsem se až na národní soustředění, ale pak jsem pohořel na rostlinné říši. Vzpomínám, že jsem si zaboha nemohl zapamatovat třezalku tečkovanou a tak jsem s jedním jejím exemplářem spal ve spacáku. Nepomohlo. Po letech jsem si jiným exemplářem téže rostliny léčil depresi, což sice pomohlo, ale dodnes bych tu kytku na poli nepoznal.
středa, dubna 30, 2003
Včera jsem se večer koukal u známé na ruské zprávy. Každý den tady na ruském kanále vysílají večer nejprve čtvrthodinu zpráv z Moskvy /přebraných z ruské televize/, potom čtvrthodinu ruských zpráv z Izraele a nakonec čtvrthodinu ruských zpráv z USA. Politiku se mi dnes rozebírat nechce, tak jednu zprávu pro mírně zvrácené pobavení: v Moskvě uspořádali dostihy batolat na 30 metrů (po čtyřech). Absurdní podívaná. Matky lákaly batolata lízátkem nebo oblíbenou hračkou a batolata se batolila k cílové čáře.
Z jiného soudku: Nechal jsem si ujít příležitost na celkem dobrou fotku. Tady se dá v metru za jízdy projít z jednoho vagónu do druhého. Jeden maník takhle přecházel do vedlejšího vagónu a potom se vrátil, zůstal na plošině a zapálil si cigaretu. Bylo ho vidět přes okýnko ve dveřích hned nad nápisem zakazujícím setrvávat za jízdy na plošině mezi vagóny. Nefotil jsem - vagón byl poloprázdnej a měl jsem trošku obavu, aby mi někdo nedal přes hubu...
Z jiného soudku: Nechal jsem si ujít příležitost na celkem dobrou fotku. Tady se dá v metru za jízdy projít z jednoho vagónu do druhého. Jeden maník takhle přecházel do vedlejšího vagónu a potom se vrátil, zůstal na plošině a zapálil si cigaretu. Bylo ho vidět přes okýnko ve dveřích hned nad nápisem zakazujícím setrvávat za jízdy na plošině mezi vagóny. Nefotil jsem - vagón byl poloprázdnej a měl jsem trošku obavu, aby mi někdo nedal přes hubu...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)