Po několika škaredých dnech dnes vylezlo konečně sluníčko a krapet se oteplilo. Kolem páté jsme se vydali na procházku do Central Parku. Každý tam venčil co měl. Já jsem venčil rýmu. Slečna venčila papoucha...
Blog jsem zakládal, když jsem žil v New Yorku, abych hromadně posílal kamarádům zprávy, co se děje za velkou louží. Po mnoha přílivech a odlivech jsem napevno zakotvil v matičce Praze a vybudoval si nový mikrosvět, ze kterého zase občas vyšlu zprávu... Můžete se mi ozvat na michalginter gmail com.
pondělí, dubna 28, 2003
sobota, dubna 26, 2003
Buldozery na cédéčka odpadlíků
Asi před měsícem tady média nafoukla obrovskou bublinu poté, co jedna ze zpěvaček skupiny Dixie Chicks na londýnském koncertě prohlásila, ľe „se stydí, ľe prezident Bush je z Texasu.“ Ta zpěvačka je obecně známá jako velmi bezprostřední osoba, která řekne, co jí na jazyk přijde. Tato konkrétní slova zazněla na pozadí vąech mezinárodních protestů proti válce v Iráku a na pozadí Bushova prohláąení, ľe správný vůdce nenechá „focus groups“ (pojem z průzkumu trhu, který v podstatě znamená, ľe se dá dohromady skupina lidí zastupujících cílový trh a zjią»uje se od nich formou řízené diskuse, jaký mají na vyvíjený výrobek názor) určovat směr zahraniční politiky.
Včera s celou skupinou byl hodinový rozhovor v televizi doplněný pořadem, který se celou záleľitost snaľil – s velmi pochybným úspěchem - rozebírat.
Osobně vidím její výrok jako problematický, protoľe ve své podstatě sleduje stejnou logiku jako lidi, kteří říkají, ľe se někdo chová „neamericky“ kdyľ dělá to nebo ono. Jinými slovy obě skupiny říkají, ľe aby člověk někam „zapadl,“ musí dělat to nebo ono. Ona říká: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Texasan a já se za tebe stydím. Oni říkají: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Američan.
Na druhou stranu chápu frustraci té zpěvačky a zcela bez výhrady uznávám její právo vyjádřit svůj názor a to třeba i neobratně. Myslím, ľe se částečně snaľila distancovat od v Evropě roząířeného pohledu na Texas jako stát buranů a Georgů Bushů. Moľná chtěla ukázat, ľe její fanouąci nejsou takoví burani jako si lidi myslí a paradoxně vyąel najevo pravý opak.
Nedovedete si představit, jakou vlnu medializace jejích slov spustila v jiľních Státech. Některé fanouąky country music to rozlítilo do takové míry, ľe začali volat do rádií a vyľadovali bojkot Dixie Chicks. Přestoľe nejspíą byli v menąině, ozývali se více neľ ostatní a tak to mnohá rádia učinila. Ministerstvo obrany „odloľilo“ plán koncertu této skupiny pro vojáky v Iráku (přestoľe podle průzkumu některých televizních stanic větąinu vojáků její prohláąení neurazilo, jelikoľ v zápětí několikrát prohlásila, ľe podporuje vojáky, kteří dělají svoji práci.) Burani na Jihu dokonce začali organizovat akce, kde snáąeli na hromadu vlastní cédéčka Dixie Chicks a rozjíľděli je buldozery. V televizi ukazovali záběr takové akce, kde stál s rodiči malý chlapeček, mával americkou vlajkou a dupal po cédéčkách. Udělalo se mi blivno.
Dixie Chicks nicméně nezruąily nadcházející koncertní turné, ale musely nechat před vstup do budovy, kde budou vystupovat, nainstalovat kovové detektory, protoľe se objevily první výhruľné telefonáty. Vąechny se velmi obávají o bezpečnost vlastní i svých rodin.
Na druhou stranu: prodej jejich cédéčka, které budou na turné propagovat, sice troąku poklesl, ale propadl se jenom z prvního na třetí místo na ľebříčcích. Vąechny jejich koncerty jsou dopředu vyprodány.
Celá aféra vyvolala veřejnou debatu o svobodě projevu, podstatě vlastenectví, roli umělců apod. Pokud by ta debata nějakým smysluplným způsobem pokračovala, tak je to určitě dobře. Pokud pokračovat nebude, tak to můľe být velmi ponuré znamení nadcházejících časů.
Sám přesně nevím, jak se k agresivní reakci té radikální skupiny Jiľanů postavit. Na jednu stranu si říkám, ľe se nad tím dá mávnout rukou jako nad excesem pár nevzdělaných vidláků, kteří se uľírají nudou a potřebují si vybít frustraci na něčem „vzneąeném,“ jako třeba vlastenectví /podle jejich definice, pochopitelně./ Konec konců, proti válce vystoupilo několik umělců a přestoľe na to kaľdý troąku doplatil, nikoho to nepostihlo tak jako Dixie Chicks a souvislost s posluchači country music je tedy nasnadě.
Na druhou stranu si říkám, ľe je přece jenom dost průser, kdyľ střední proud sdělovacích prostředků v prvních týdnech v podstatě jenom lakonicky konstatuje, ľe rozhlasové stanice bojkotují jejich hudbu a ľe lidi ničí jejich cédéčka a ponechá celou záleľitost jaksi bez komentáře. I ve včerejąím pořadu se zpěvaček moderátorka hlavně ptala, jestli litují toho, co řekly, proč to řekly, jestli si to opravdu myslí, jestli je poslední události rozloľily jako skupinu, atd. Tak troąku bulvár.
Vzpomněl jsem si při této příleľitosti na kníľku, kterou jsem před lety četl. Jmenovala se McJihad, autora si nevzpomenu. Rozebírala dialektický vztah mezi globalizací a tribalismem – tedy jak jeden trend podporuje druhý a přitom ho zároveň neguje. Myslím, ľe to celkem dobře popisuje současný stav věcí.
Závěr? Nejsem si jistý. Z potlačování kritiky a z následné sebecenzury umělců mám hrůzu. Setkal jsem se tady se dvěma protichůdnými názory: jedni lidi z toho nemají příliąný strach, protoľe věří, ľe systém je nastavený tak, aby nakonec porazil síly, které chtějí omezit osobní svobody (McCarthysmus ľil dlouho, ale nakonec byl přece jenom poraľen.) Jiní lidé mají strach, tak jako já, protoľe cítí, ľe jakmile se jednou vzdáme občanských svobod, uľ je nikdy v plné míře nedostaneme zpátky – a kdyľ dostaneme, tak jenom za cenu velikého úsilí neúměrného tomu, které bychom potřebovali k přemoľení oněch sil v současnosti. Moľná na celou záleľitost reaguju přílią citlivě, protoľe znám reálný socialismus. Moľná, na druhou stranu, reaguju správně právně proto, ľe znám reálný socialismus.
Asi před měsícem tady média nafoukla obrovskou bublinu poté, co jedna ze zpěvaček skupiny Dixie Chicks na londýnském koncertě prohlásila, ľe „se stydí, ľe prezident Bush je z Texasu.“ Ta zpěvačka je obecně známá jako velmi bezprostřední osoba, která řekne, co jí na jazyk přijde. Tato konkrétní slova zazněla na pozadí vąech mezinárodních protestů proti válce v Iráku a na pozadí Bushova prohláąení, ľe správný vůdce nenechá „focus groups“ (pojem z průzkumu trhu, který v podstatě znamená, ľe se dá dohromady skupina lidí zastupujících cílový trh a zjią»uje se od nich formou řízené diskuse, jaký mají na vyvíjený výrobek názor) určovat směr zahraniční politiky.
Včera s celou skupinou byl hodinový rozhovor v televizi doplněný pořadem, který se celou záleľitost snaľil – s velmi pochybným úspěchem - rozebírat.
Osobně vidím její výrok jako problematický, protoľe ve své podstatě sleduje stejnou logiku jako lidi, kteří říkají, ľe se někdo chová „neamericky“ kdyľ dělá to nebo ono. Jinými slovy obě skupiny říkají, ľe aby člověk někam „zapadl,“ musí dělat to nebo ono. Ona říká: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Texasan a já se za tebe stydím. Oni říkají: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Američan.
Na druhou stranu chápu frustraci té zpěvačky a zcela bez výhrady uznávám její právo vyjádřit svůj názor a to třeba i neobratně. Myslím, ľe se částečně snaľila distancovat od v Evropě roząířeného pohledu na Texas jako stát buranů a Georgů Bushů. Moľná chtěla ukázat, ľe její fanouąci nejsou takoví burani jako si lidi myslí a paradoxně vyąel najevo pravý opak.
Nedovedete si představit, jakou vlnu medializace jejích slov spustila v jiľních Státech. Některé fanouąky country music to rozlítilo do takové míry, ľe začali volat do rádií a vyľadovali bojkot Dixie Chicks. Přestoľe nejspíą byli v menąině, ozývali se více neľ ostatní a tak to mnohá rádia učinila. Ministerstvo obrany „odloľilo“ plán koncertu této skupiny pro vojáky v Iráku (přestoľe podle průzkumu některých televizních stanic větąinu vojáků její prohláąení neurazilo, jelikoľ v zápětí několikrát prohlásila, ľe podporuje vojáky, kteří dělají svoji práci.) Burani na Jihu dokonce začali organizovat akce, kde snáąeli na hromadu vlastní cédéčka Dixie Chicks a rozjíľděli je buldozery. V televizi ukazovali záběr takové akce, kde stál s rodiči malý chlapeček, mával americkou vlajkou a dupal po cédéčkách. Udělalo se mi blivno.
Dixie Chicks nicméně nezruąily nadcházející koncertní turné, ale musely nechat před vstup do budovy, kde budou vystupovat, nainstalovat kovové detektory, protoľe se objevily první výhruľné telefonáty. Vąechny se velmi obávají o bezpečnost vlastní i svých rodin.
Na druhou stranu: prodej jejich cédéčka, které budou na turné propagovat, sice troąku poklesl, ale propadl se jenom z prvního na třetí místo na ľebříčcích. Vąechny jejich koncerty jsou dopředu vyprodány.
Celá aféra vyvolala veřejnou debatu o svobodě projevu, podstatě vlastenectví, roli umělců apod. Pokud by ta debata nějakým smysluplným způsobem pokračovala, tak je to určitě dobře. Pokud pokračovat nebude, tak to můľe být velmi ponuré znamení nadcházejících časů.
Sám přesně nevím, jak se k agresivní reakci té radikální skupiny Jiľanů postavit. Na jednu stranu si říkám, ľe se nad tím dá mávnout rukou jako nad excesem pár nevzdělaných vidláků, kteří se uľírají nudou a potřebují si vybít frustraci na něčem „vzneąeném,“ jako třeba vlastenectví /podle jejich definice, pochopitelně./ Konec konců, proti válce vystoupilo několik umělců a přestoľe na to kaľdý troąku doplatil, nikoho to nepostihlo tak jako Dixie Chicks a souvislost s posluchači country music je tedy nasnadě.
Na druhou stranu si říkám, ľe je přece jenom dost průser, kdyľ střední proud sdělovacích prostředků v prvních týdnech v podstatě jenom lakonicky konstatuje, ľe rozhlasové stanice bojkotují jejich hudbu a ľe lidi ničí jejich cédéčka a ponechá celou záleľitost jaksi bez komentáře. I ve včerejąím pořadu se zpěvaček moderátorka hlavně ptala, jestli litují toho, co řekly, proč to řekly, jestli si to opravdu myslí, jestli je poslední události rozloľily jako skupinu, atd. Tak troąku bulvár.
Vzpomněl jsem si při této příleľitosti na kníľku, kterou jsem před lety četl. Jmenovala se McJihad, autora si nevzpomenu. Rozebírala dialektický vztah mezi globalizací a tribalismem – tedy jak jeden trend podporuje druhý a přitom ho zároveň neguje. Myslím, ľe to celkem dobře popisuje současný stav věcí.
Závěr? Nejsem si jistý. Z potlačování kritiky a z následné sebecenzury umělců mám hrůzu. Setkal jsem se tady se dvěma protichůdnými názory: jedni lidi z toho nemají příliąný strach, protoľe věří, ľe systém je nastavený tak, aby nakonec porazil síly, které chtějí omezit osobní svobody (McCarthysmus ľil dlouho, ale nakonec byl přece jenom poraľen.) Jiní lidé mají strach, tak jako já, protoľe cítí, ľe jakmile se jednou vzdáme občanských svobod, uľ je nikdy v plné míře nedostaneme zpátky – a kdyľ dostaneme, tak jenom za cenu velikého úsilí neúměrného tomu, které bychom potřebovali k přemoľení oněch sil v současnosti. Moľná na celou záleľitost reaguju přílią citlivě, protoľe znám reálný socialismus. Moľná, na druhou stranu, reaguju správně právně proto, ľe znám reálný socialismus.
čtvrtek, dubna 24, 2003
Hoang je na večeři s jedním svým známým, tak jsem si po večeři uvařil kafe bez kofeinu a dělám si pražský koncert.
Rozjel jsem to Martou Kubišovou a jejím skvělým albem z koncertu v Ungeltu s Maláskovým úžasným klavírním doprovodem. To cédéčko prostě miluju. No a navázal jsem dvojalbem "Rýmování o životě" Hany Hegerové. Vzpomínám na své jediné setkání s tou pozoruhodnou dámou. Byl jsem kdysi tlumočit něco v České televizi a čekal jsem na Kavkách dole v takové velké hale se stolky a židličkami, kde hostům dávají kafe než jdou do maskérny. U vedlejšího stolku seděla manželka Juraje Kukury, se kterou jsme na něco zavedli řeč. Najednou vejde do místnosti Hana Hegerová a sedne si k vedlejšímu stolku. Přišla s Kukurou natáčet Přesčas /zrovna slavila kulaté narozeniny/. Měla hodně zařizování před tím velkým narozeninovým koncertem a skoro celou dobu telefonovala mobilem s přáteli; prohodili jsme spolu jenom pár vět ... seděl jsem, tetelil se z její přítomnosti a vzpomínal na kamarády, kteří jsou jejími velikými obdivovateli - od jednoho z nich jsem dostal právě tohle album. No, rozvodněnou Vltavou odplynulo trochu vody, já sedím u počítače v New Yorku a z otevřeného okna plyne do hip-hopového Harlemu Žila som správne (na plné pecky). Třeba si kolemjdoucí starousedlíci vzpomenou na doby, kdy se tady hrály šansony a jazz...
Rozjel jsem to Martou Kubišovou a jejím skvělým albem z koncertu v Ungeltu s Maláskovým úžasným klavírním doprovodem. To cédéčko prostě miluju. No a navázal jsem dvojalbem "Rýmování o životě" Hany Hegerové. Vzpomínám na své jediné setkání s tou pozoruhodnou dámou. Byl jsem kdysi tlumočit něco v České televizi a čekal jsem na Kavkách dole v takové velké hale se stolky a židličkami, kde hostům dávají kafe než jdou do maskérny. U vedlejšího stolku seděla manželka Juraje Kukury, se kterou jsme na něco zavedli řeč. Najednou vejde do místnosti Hana Hegerová a sedne si k vedlejšímu stolku. Přišla s Kukurou natáčet Přesčas /zrovna slavila kulaté narozeniny/. Měla hodně zařizování před tím velkým narozeninovým koncertem a skoro celou dobu telefonovala mobilem s přáteli; prohodili jsme spolu jenom pár vět ... seděl jsem, tetelil se z její přítomnosti a vzpomínal na kamarády, kteří jsou jejími velikými obdivovateli - od jednoho z nich jsem dostal právě tohle album. No, rozvodněnou Vltavou odplynulo trochu vody, já sedím u počítače v New Yorku a z otevřeného okna plyne do hip-hopového Harlemu Žila som správne (na plné pecky). Třeba si kolemjdoucí starousedlíci vzpomenou na doby, kdy se tady hrály šansony a jazz...
Jedna kuriozita, která tady proběhla zprávami. Na Coney Islandu (pláž na konci Brooklynu) se pořádá každoročně někdy v létě Pochod mořských panen. Nikdy jsem na něm nebyl, ale údajně je to dost divočina - většina lidí na sobě má divoký masky a někteří lidi, pravda, na sobě nemají skoro nic. Loni policajti zabásli jednu mořskou pannu, která se chystala pochodovat jenom v bikinách, nahoře bez a pomalovaná nějakými barvami. Policajti ji nutili oblíct tričko a když odmítla, tak ji zatkli pro něco jako veřejné pohoršování a poslali to k soudu. Soud ji šmahem zbavil obvinění, protože ve státě New York není veřejná nahota trestný čin /v některých jiných státech je tomu naopak/. Ona obratem zažalovala město za nelegální zatčení, emoční utrpení a tak ... nakonec dospěli ke smírnému řešení, v rámci něhož město zaplatí zatčené mořské panně odškodné 10.000 dolarů. K celé záležitosti dodávám, že jenom doufám, že to tomu horlivému magorovi, kterej ji zatkl, strhnou z prémií a že to nezacvaká daňovej poplatník...
Přidávám odkaz na článek v New York Times.
Přidávám odkaz na článek v New York Times.
Posledních pár dní jsem měl v práci šrumec, tak jsem moc nestihl psát.
Pokusím se to odčinit receptem na jednoduchou vietnamskou baštu, kterou si právě dávám k večeři. Jmenuje se to "natřásané hovězí s rýží" /vietnamsky com bo luc lac, ale nemám na počítači diakritiku, bez které vám stejně nikdo nebude rozumět/. Nakrájíte půl kila libového hovězího na maličké kostky /tak 1x1 cm/. V jedné misce smícháte dvě lžíce rybí omáčky /nuoc mam, fish sauce - dá se koupit v asijských obchodech/ s třemi lžícemi šťávy z limetek /zelené citróny/, dvěma lžícemi cukru /třtinový je nejlepší/ a troškou nasekaných chili papriček. V druhé misce smícháte jednu lžíci sojové s jednou lžicí ústřicové omáčky. Kostičky nejprve opatláte rovnoměrně směsí sojové a ústřicové omáčky. Nasekáte si nadrobno tak tři stroužky česneku. Rozpálíte pořádně /až se z toho kouří/ na pánvi /může být placatá, netřeba wok/ trošku oleje, frknete do něho česnek a po pěti vteřinách kostky hovězího. Velmi rychle mícháte nebo natřásáte, pokud jste dostatečně zruční. Rychle, rychle smažíte, až kostičky zhnědnou. (maximálně minutu) Nesmíte jim dát šanci pustit šťávu, protože jinak budou hnusně gumové. Pak rychle plácnete horké kostičky do misky s tou druhou směsí /nuoc mam, limetky, cukr, chili/ a zamícháte. Podává se s rýží a zeleninou. Mňam! Ve vietnamské restauraci, kde si com bo luc lac občas dávám k obědu místo cukru dávají do zálivkové směsi místo cukru tekutej karamel /na pánvi se osmahne třtinovej cukr, zalije se zhruba stejnou dávkou vody, zamíchá a nechá chvíli vařit, až kapku zhoustne. Pak se nechá schládnout a může se skladovat v ledničce./
Ještě poznámku k rejži. Většina lidí ve Vietnamu má elektrickej vařič na rýži. Tady v New Yorku jeden mám, ale v Praze jsou dost drahé, takže tam používám klasickej způsob přípravy. Jeden šálek rýže na osobu se dá do hrnce, natřikrát zalije vodou, promíchá s scedí, aby se odplavil škrob, a potom se zalije jedenapůlnásobkem vody (nebo vývaru, jestli chcete být fajnšmekři). Hladina vody většinou sahá po první článek ukazováčku nad rýži. Hrnec se zakryje pokličkou a rýže se vaří na velmi mírném plamenu, dokud se neodpaří všechna voda.
Pokusím se to odčinit receptem na jednoduchou vietnamskou baštu, kterou si právě dávám k večeři. Jmenuje se to "natřásané hovězí s rýží" /vietnamsky com bo luc lac, ale nemám na počítači diakritiku, bez které vám stejně nikdo nebude rozumět/. Nakrájíte půl kila libového hovězího na maličké kostky /tak 1x1 cm/. V jedné misce smícháte dvě lžíce rybí omáčky /nuoc mam, fish sauce - dá se koupit v asijských obchodech/ s třemi lžícemi šťávy z limetek /zelené citróny/, dvěma lžícemi cukru /třtinový je nejlepší/ a troškou nasekaných chili papriček. V druhé misce smícháte jednu lžíci sojové s jednou lžicí ústřicové omáčky. Kostičky nejprve opatláte rovnoměrně směsí sojové a ústřicové omáčky. Nasekáte si nadrobno tak tři stroužky česneku. Rozpálíte pořádně /až se z toho kouří/ na pánvi /může být placatá, netřeba wok/ trošku oleje, frknete do něho česnek a po pěti vteřinách kostky hovězího. Velmi rychle mícháte nebo natřásáte, pokud jste dostatečně zruční. Rychle, rychle smažíte, až kostičky zhnědnou. (maximálně minutu) Nesmíte jim dát šanci pustit šťávu, protože jinak budou hnusně gumové. Pak rychle plácnete horké kostičky do misky s tou druhou směsí /nuoc mam, limetky, cukr, chili/ a zamícháte. Podává se s rýží a zeleninou. Mňam! Ve vietnamské restauraci, kde si com bo luc lac občas dávám k obědu místo cukru dávají do zálivkové směsi místo cukru tekutej karamel /na pánvi se osmahne třtinovej cukr, zalije se zhruba stejnou dávkou vody, zamíchá a nechá chvíli vařit, až kapku zhoustne. Pak se nechá schládnout a může se skladovat v ledničce./
Ještě poznámku k rejži. Většina lidí ve Vietnamu má elektrickej vařič na rýži. Tady v New Yorku jeden mám, ale v Praze jsou dost drahé, takže tam používám klasickej způsob přípravy. Jeden šálek rýže na osobu se dá do hrnce, natřikrát zalije vodou, promíchá s scedí, aby se odplavil škrob, a potom se zalije jedenapůlnásobkem vody (nebo vývaru, jestli chcete být fajnšmekři). Hladina vody většinou sahá po první článek ukazováčku nad rýži. Hrnec se zakryje pokličkou a rýže se vaří na velmi mírném plamenu, dokud se neodpaří všechna voda.
neděle, dubna 20, 2003
Kvetou stromy! Odpoledne, poté, co jsem dokončil poslední úpravy překladu, jsem se vydal na kole do Central Parku. Po cestě jsem si všimnul, že začaly kvést stromy na Lennox Avenue. Jaký strom to je, bohužel nepoznám. Jaké stromy to máme před domem a kdy pokvetou i ony, to taky nevím. Ale kvetou stromy!
A navíc nás v pátek pustili z práce o dvě hodiny dřív. Vy se doma asi všichni chechtáte, protože jste beztak dostali volno už ve čtvrtek a neděláte ani v pondělí. My jdeme pochopitelně v pondělí do kanclu. Tady je svátků jenom pár a navíc i během nich nedávají volno všechny firmy. Dovolené je tady PODSTATN'E méně než v Evropě (většinou 10 pracovních dní, které si v mnoha firmách ani nemůžete vybrat najednou. Opět to ale všechno závisí na dané společnosti.) Narozdíl od Evropy totiž v USA nepraktikují rozšíření platnosti kolektivních smluv na odborově neorganizované. Pěstujte si odbory, drahoušci.
Jedna kolegyně v pátek poznamenala, že se letos podstatně více odkazuje k náboženské povaze probíhajících svátků /ať už židovských nebo křes'tanských./ Možná je to kvůli válce, možná je to souhrou války a větší náboženské angažovanosti sočuasného prezidenta a jeho vlády.
Zrovna běží v televizi, že baseballisti na nějaké oslavě Baseballové haly slávy bojkotovali původně plánovaný film o baseballu "Bull Durham" s Timem Robbinsem a zrušili mu pozvánku na oslavu, protože kritizoval válku. Už jste asi slyšeli o Dixie Chicks, které některé texaské rozhlasové stanice bojkotovaly a na shromáždění traktory rozjížděli jejich cédéčka kvůli tomu, že jedna z nich někde prohlásila, že se stydí za to, že je Bush z Texasu. V posledním díle soutěže pěveckých talentů "American Idol" účastníci zakončili sborovým zpěvem country-písničky "Jsem pyšný, že jsem Američan." Je to celkem průšvih. Příští týden má být v telce rozhovor s Madonnou a údajně bude právě kritizovat tyto záležitosti.
A navíc nás v pátek pustili z práce o dvě hodiny dřív. Vy se doma asi všichni chechtáte, protože jste beztak dostali volno už ve čtvrtek a neděláte ani v pondělí. My jdeme pochopitelně v pondělí do kanclu. Tady je svátků jenom pár a navíc i během nich nedávají volno všechny firmy. Dovolené je tady PODSTATN'E méně než v Evropě (většinou 10 pracovních dní, které si v mnoha firmách ani nemůžete vybrat najednou. Opět to ale všechno závisí na dané společnosti.) Narozdíl od Evropy totiž v USA nepraktikují rozšíření platnosti kolektivních smluv na odborově neorganizované. Pěstujte si odbory, drahoušci.
Jedna kolegyně v pátek poznamenala, že se letos podstatně více odkazuje k náboženské povaze probíhajících svátků /ať už židovských nebo křes'tanských./ Možná je to kvůli válce, možná je to souhrou války a větší náboženské angažovanosti sočuasného prezidenta a jeho vlády.
Zrovna běží v televizi, že baseballisti na nějaké oslavě Baseballové haly slávy bojkotovali původně plánovaný film o baseballu "Bull Durham" s Timem Robbinsem a zrušili mu pozvánku na oslavu, protože kritizoval válku. Už jste asi slyšeli o Dixie Chicks, které některé texaské rozhlasové stanice bojkotovaly a na shromáždění traktory rozjížděli jejich cédéčka kvůli tomu, že jedna z nich někde prohlásila, že se stydí za to, že je Bush z Texasu. V posledním díle soutěže pěveckých talentů "American Idol" účastníci zakončili sborovým zpěvem country-písničky "Jsem pyšný, že jsem Američan." Je to celkem průšvih. Příští týden má být v telce rozhovor s Madonnou a údajně bude právě kritizovat tyto záležitosti.
středa, dubna 16, 2003
Zjistil jsem, že vícero lidem se neobjevují exportované poznámky v grafické verzi dokumentu o Malaysii ve své úplnosti, tak jsem grafickou verzi stáhnul. Platí pouze odkaz na textovou verzi.
Taky jsem opravil původní fotku architektonického dialogu - omylem jsem včera pod odkaz uložil špatnou verzi.
Taky jsem opravil původní fotku architektonického dialogu - omylem jsem včera pod odkaz uložil špatnou verzi.
úterý, dubna 15, 2003
Dneska jsem v práci trošku studoval o Malajsii a vzhledem k tomu, že výsledek neobsahuje nic tajného, dávám ho k dispozici. Tady najdete grafickou podobu a tady textová verze pro ty z vás, kteří raději osnovu. Kromě toho jsem si všimnul, že Mindmaps, ve které jsem dělal grafickou verzi, často exportují poznámky (které se objeví, když člověk najede na větev myšlenkového stromu myší) neúplně. Ptal jsem se technické podpory, v čem to vězí a oni mi odpověděli, že to záleží na prohlížeči. Tak nevím. Nefunguje mi to ani na PC ani na Macu. Dejte vědět, jestli vám poznámky jdou přečíst. Není to nic převratného, jenom pár zajímavých údajů. Abych nezapomněl - je to anglicky. :-(
pondělí, dubna 14, 2003
Ještě než půjdu spát, tak jsem se chtěl podělit o jednu věc. Některé části New Yorku jsou architektonicky naprostej miš-maš. Občas se ale najde "dialog" budov podle mého vkusu. Tady je příklad. Pravda, trošku jsem si pohrál s fotkou v GIMPu.
Tady je původní fotka. :-)
Tady je původní fotka. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)