Pořád jsem nebyl schopen dát dohromady fotky do té míry, abych je mohl dát na web. Úprava se mi zatím moc nedaří, asi to chce více cviku. Čekal jsem se záznamy až na fotky, ale pak jsem si říkal, že než se k fotkám dostanu, už to nebude aktuální.

V neděli bylo naštěstí pěkně, tak jsme s Danem Volfem celý den courali po městě. Bydleli maličký kousek od Times Square, což není zrovna nejpříjemnější oblast. Mezi ulicemi lemovanými mrakodrapy se proplétají tisíce turistů s návštěvníky divadla případně pracovníky nedalekých firem, podle toho, ve kterou dobu se tam člověk objeví. V každém případě tam je neustále strašná spousta lidí. Chtěl jsem Danovi ukázat příjemnější části města. Začali jsme ve West Village, což je čtvrt starých cihlových domů, která už má delší dobu stabilizovanou strukturu obyvatelstva. Je tam draho, takže tam většinou bydlí úspěšní lidi. Většina úspěšných spisovatelů žije právě tam. Pak jsme šli pěšky přes Soho (bývalá průmyslová čtvrt, která za posledních deset let nabývá na luxusnosti) do čínské čtvrti, kde jsme se setkali s Hoangem na oběd. Potom jsme sedli na metro a odjeli k bývalému světovému obchodnímu centru. Odtud jsme popojeli metrem do chasidské části Williamsburgu v Brooklynu. Nevím, jestli jsem se o tom tady zmiňoval, ale tahle část města stojí určitě za vidění! Dvě zastávky od dolního konce Manhattanu se najednou dostanete jakoby časovou spirálou do světa chasidských židů. Minimálně pohledem zvenčí se zdá, že se jejich svět za posledních sto let změnil jenom minimálně. Hned na první pohled člověka praští do očí, že tam je podstatně více dětí než na Manhattanu. Často se tam setkáte s velmi mladičce vypadající "zakuklenou" ženou - člověk by řekl hluboce pod dvacet - která už má kočárek se dvěma dětmi. Děti od určitého věku vypadají jako "kloni" dospělých: chlapečci jsou v oblecích s vestou, pejzami, jarmulkou, kloboučkem, jenom vousy jim chybí. Nevšimnul jsem si, od jakého věku mají holčičky taky vyholenou hlavu a nosí paruky a šátky přes ně. Cítil jsem ostych v té části města fotit - byli jsme tam za vetřelce.

Pak jsme zajeli na kafe do East Village, která se za poslední léta stala velmi módní čtvrtí, protože se tam nastěhovala spousta mladých umělců a "alternativních lidí." Je to jedna z mála čtvrtí, kde mají dobré kavárny. S Danem jsme se ale shodli, že "evropská" kavárna v USA se kavárnám v Evropě nevyrovná. Je to jako když se číňani v Praze snaží vyrobit svou kuchyni tak, jak si představují, že ji Češi chtějí jíst. Někdy je to opravdu o detailech, ale v podstatě v každé kavárně jsme byli schopni najít něco, co by tam v Evropě bylo jinak.

Pak jsme zajeli metrem na procházku do Central Parku. Odtud jsme jeli zpátky do East Village do bizarní indické restaurace na rohu 6. ulice a 1. Avenue. Hned vedle sebe jsou dva téměř navzájem neodlišitelné podniky s jiným majitelem: obě mají podobné ceny, podobný styl, podobný jídelníček. Jsou to velmi malé, protáhlé ale velmi úzké restaurace, kde skoro není k hnutí. Z nízkých stroů visí téměř až k hlavám strávníků vánoční řetězy se svíčkami tvarovanými jako chilli papričky. Hraje indický pop. V úzké uličce mezi stoly na levé a pravé straně poletujou číšníci. Dan prohlásil, že to je teda "divoké."

Včera jsme se koukali na koncert Cher z jejího posledního turné. Teda, musím říct, že to byla show v pravém slova smyslu. Skvělé kostýmy, výborní akrobati, vtipné komentáře Cher ... moc se mi to líbilo. Jenom mi případá, že Cher je takový téměř o dvacet let starší Michael Jackson v ženském. Oba se snaží dosáhnout toho, aby vypadali na dvacet - nejen zjevem, ale i vystupováním, gesty a tak. Nicméně, komu čest, tomu čest.

Včera jsme byli večer s Hoangem, mojim známým Petrem a známým z Prahy a San Franciska Eugenem na Babím létě. Dávali ho na festivalu nových režisérů. Mám ten film moc rád, protože si myslím, že vzhledem k poměrně mladému věku autora se mu velmi dobře podařilo vystihnout stáří. Navíc jsem film viděl poprvé pár dní poté, co si pan Brodský vzal život, což dodalo celému zážitku úplně nový rozměr. Měl jsem velikou radost z toho, že tady lidi Babí léto chápali a velmi se jim líbilo. Film se navíc dostal do americké distribuce, takže ho budou uvádět v kinech. Kromě velmi dobrého hereckého výkonu a dobře prokreslených postav mám Babí léto rád taky proto, že je to podle mně jeden z mála soudobých českých filmů, který je ve svém poselství a zpracování více méně přístupný globálnímu obecenstvu, jinými slovy že není stavěný jenom na vtipnosti české reality a tedy není provinční. Navíc i Hoang, který je většinou při posuzování filmů jako člověk od fochu velmi kritický, byl tentokrát spokojen.

Dneska večer přijel do New Yorku na služební cestu můj kamarád Dan Volf. Byli jsme na večeři a na kafe a zítra ho vytáhneme po městě. Byl to skvělý pocit být /kromě Hoanga/ chvíli s někým, s kým se znám řadu let a velmi dobře. Za pár měsíců - ani s tak velkými přestávkami za pár let - člověk nemůže navázat tak hluboké a blízké vztahy, jaké ho poutají k lidem, se kterými se zná mnoho let.

Z úplně jiného soudku. Newyorská policie nejspíš zacvičuje několik nových koní, protože se často setkávám se scénkou, kdy policajt jede v poměrně hustém provozu na zjevně velmi nervózním a vzpouzejícím se koni. Jinak koňské jednotky většinou jezdí ve větším počtu. Před několika dny jsem na takového koně narazil na Canal Street uprostřed neuvěřitelnýho provozu. Kůň se hodně vzpouzel, tak jsem se klidil z cesty a držel policajtovi palce, aby ho nevyhodil ze sedla. Koně mi taky pochopitelně bylo líto. A taky mi bylo líto, že jsem zatím u sebe nikdy neměl fo'ták, abych to zachytil.

Hraju si s Gimpem a dovoluji si předložit první výtvory. Oba pocházejí z původně dosti zmršené fotky zasněženého Chinatownu. Navíc jsem konečně přišel na to, jak obrázek vložit do textu. Nebylo to vůbec složité. Tak, tady je první pokus:



A tady je druhý pokus.

Ke včerejšímu tématu federálních poprav jsem našel několik článků potvrzující informace, které zazněly v Practice. Tady je jeden z nich.

Dneska jsem byl na obědě s rusko-anglickou tlumočnicí, která loni v létě dostudovala ESIT v Paříži. Domluvili jsme se, že jednou týdně budeme cvičit tlumočení z ruštiny do angličtiny. Před pár týdny jsem dal inzerát na Craig's List, přes který jsem se snažil sehnat někoho, kdo by měl zájem o výměnu hodin ruštiny za hodiny angličtiny (totéž s polštinou a vietnamštinou). A představte si, narazím na kolegu tlumočníka. Myslím, že líp to dopadnout nemohlo.

Craig's List je mimochodem skvělá záležitost. Je to on-line "tržiště inzerátů" přes které se dá sehnat snad úplně všechno . Já jsem přes Craig's list našel náš byt, hodiny Tai Chi, kolegyni tlumočnici a kontakt na lidi, kteří tady dělají Reiki.

Večer jsem byl na první hodině Tai chi. Původně jsem se to chtěl naučit z instruktážní kazety, abych se nemusel nikam trmácet, ale vzdal jsem to, protože kamera neustále měnila úhel, ze kterého zabírala instruktory, což mě nemotoru totálně mátlo. Nicméně, z té kazety jsem se naučil o hodně jednodušší Chi Kung, které cvičím skoro každé ráno. Centrum, kam budu chodit na Taichi, se teprve rozjíždí, takže hodiny nejsou přecpané a předražené. První dojmy jsou velmi pozitivní. První čtvrt hodiny jsem byl totálně zmatený, ale postupně tomu přicházím na kloub a ke konci hodiny už jsem si nepřipadal jako totální nemehlo.

Právě jsme se dodívali na "Practice" na ABC - je to kromě Simpsons jediný seriál, který tady v televizi sleduju. Je o právnické firmě v Bostonu, která řeší většinou trestněprávní a občanskoprávní věci - scénář píše bývalý právník. Obecně mám ten seriál rád, protože pojednává zárove'n o zajímavých osobních i právnických dilematech. Člověk se mimo jiné nenásilnou formou dozví pár nových věcí o americkém právním řádu.

V dnešní epizodě se tenhle seriál dostal na další hranu - komentoval současnou vládu a její politiku. Nastíním případ: 19-letý kokainový dealer se cítí ohrožen konkurujícím dealerem, vidí ho na rohu ulice, začne po něm střílet a neš'tastnou náhodou přitom zastřelí ženu, která tam šla s dítětem. Případ jde k soudu a "seriálová právnická firma" je dealerovi přidělena jako advokát. První přelíčení je přerušeno ještě než přivedou obžalovaného. Do místnosti vstoupí úředník, který oznámí, že obžalovaný byl převzat federální vládou a že jej bude soudit federální soud vzhledem k tomu, že vražda měla co do činění s drogami a odehrála se v blízkosti školy. Za chvíli jim dojde proč: v jejich státě neexistuje trest smrti, který však může udělit federální vláda. Za určitých okolností federální vláda ustanoví mimořádnou komisi (v seriálu to bylo popisováno tak, že seženou dohromady pět prokurátorů, nechají si přednést informace a rozhodnou se, občas nad sendvičem) která rozhodne, jestli za předpokladu odsouzení budou požadovat trest smrti nebo ne. Ze seriálu se taky dozvíme, že většinou porota "vyhoví." Taky se dozvíme, že současný ministr spravedlnosti Ashcroft se takto snaží "znovuzavést" trest smrti do států, ve kterých neexistuje. Na konci seriálu se dozvíme, že přestože daná komise v tomto případě rozhodla navrhnout doživotí bez možnosti předčasného propuštění na svobodu, ministr spravedlnosti se rozhodl toto rozhodnutí zvrátit. Ze seriálu se taky dozvíme, že za prvních šest měsíců současné vlády federální vláda žádala více federálních poprav než Clinton za celých osm let své vlády.

Neměl jsem čas si veškeré podrobnosti tohoto systému ověřit, protože seriál právě skončil, ale předpokládám, že to nemůže být vylhané. Kdyby bylo, tak by ministerstvo spravedlnosti okamžitě ABC žalovalo. Pakliže je to pravda a seriál takhle dělá propagaci PROBÍHAJÍCÍ politické záležitosti, tak je to skvělej případ toho, jak tady ve Státech dochází ke stírání rozdílu mezi realitou a showbusinessem - na jednou stranu "reality TV," při kterém Amerika rozhoduje o tom, jestli se dva lidi vezmou nebo ne nebo sleduje 25 žen jak zápasí o jednoho muže či 25 mužů jak zápasí o jednu ženu, na druhou stranu válka jako show, na třetí stranu seriál, který tahkle umně zakomponuje do děje - bůhví, co to je - osvětu? Publicistiku? Já vím, že umění běžně reaguje na politiku a naopak, ale v tomto případě tam cítím rozdíl. Ještě jsem se nesetkal se SERIÁLEM - tedy FIKCÍ, který by kritizoval konkrétní politiku konkrétního ministra, který je u moci ve chvíli, kdy divák onen seriál sleduje.... Kromě toho, celá věc byla skvěle prokreslená a v podstatě shrnula v několika minutách debatu pro a proti trestu smrti, která tady taky pořád vře.

Mimochodem, před tím, než začala Practice jsme zachytili poslední kousek zpráv (nezachytil jsem kde to bylo, ale podle snímků z okolí to nebyl Manhattan - naštěstí): Desetiletý chlapec vylákal tříletého chlapce z knihovny, kde byl se sestrou, "sexuálně ho napadl" a umlátil baseballovou pálkou. Na pohřbu někdo začal křičet po sestře zavražděného chlapce, že za to může i ona. Ona se složila, dvě strany po sobě začaly vřískat a snad tam i někdo zavolal policii. Teda viděl jsem toho hodně a moc věcí mě nepřekvapí, ale do prdele DESETILETÝ kluk sexuálně zneužije T'RÍLETÉHO kluka a umlátí ho baseballovou pálkou??? Tohle bych si nepředstavil ani v blbém filmu...

Hraju si s foťákem a učím se GIMP, program na upravování digitálních fotek.

Včera jsme chtěli jít na japonský animovaný film, který se tady uvádí jako "Spirited Away." Před kinem jsme měli sraz s kamarádkou na pozdní snídani. Už když jsem odcházel z domova, tušil jsem, že něco nebude v pořádku. Venku bylo sychravo a zima. Nakonec jsme se probojovali k restauraci, kde jsme se měli s tou kamarádkou sejít, a zjistili jsme, že tam je půlhodinová řada na stůl. Prostě nával jako v nočním klubu a hroznej hluk. Nakonec jsme dostali stůl, ale byl hned vedle "shromaždiště" lidí, kteří čekali, až se uvolní stůl i pro ně. Cítili jsme se stísněně, neslyšeli jsme vlastního slova a jídlo nestálo za nic. Pak jsme dorazili do kina a zjistili, že je vyprodáno. Hoang dostal vynadáno za špatné plánování, protože jsme mu s tou kamarádkou říkali,ž e máme jít na oběd někde blízko toho kina a koupit lístky před tím, než půjdeme jíst. On tvrdil, že ten film nebude vyprodanej. Nakonec jsme šli do jinýho kina na iránský film "Deset." Úžasně zajímavá montáž deseti rozhovorů, natočených malou digitální kamerou namontovanou do palubní desky auta jedné teheránské ženy. Film mě zaujal jak umělecky, tak sociologicky. Vypadalo to, že se atmosféra v Iránu hodně uvolňuje. Ženy měly jenom minimální závoj přes vlasy a nosily make-up, hovořily otevřeně o rozvodu a postavení žen, ve filmu se objevila prostitutka, řidička hlasitě nadávala muži, který špatně parkoval, apod. Protagonisti improvizovali podle osnovy režiséra a film působí naprosto reálně. Hádka matky s náctiletým synem, který je na ni rozzužený, protože se rozvedla s jeho otcem a vzala si někoho jiného, je udělaná n aprosto úchvatně. Rozhodně doporučuju na Deset zajít.

Hraju si s novým foťákem. Tady jsou první výsledky:
- co jsme měli dneska k obědu
- pohled na sídliště, které začíná kousek od nás přes ulici. Jsou tam městem subvencované byty s nižším nájemným.
- váza, kterou jsme koupili na bambusy, ale nějak se jim v ní nelíbilo.
- obrázek, kterej Hoangovi namaloval na vejšce jeho kamarád John.
- fotka jiné kytky s vyšším rozlišením - tahle je myslím celkem dobrá.

Minolta dorazila a jsem úplně nadšenej. Taková malá věcička je to, vleze se do kapsy od košile a tolik toho umí! :-) Teprve se ji učím ovládat, takže na fotky musíte počkat minimálně do zítřka. :-)

Kolem poledne jsem se byl na hodinu projet na kole kolem Central Parku. Svítilo sluníčko, teplo tak akorát, lidi klusali po běžeckých stezkách místo oběda. Krása.

Odpoledne jsem si zašel na šíšu do své oblíbené marocké kavárny. Starosta New Yorku prosadil velmi přísný protikuřácký zákon, na který s největší pravděpodobností dojedou i arabské restaurace a kavárny, které podávají vodní dýmky. Snaží se žádat o výjimky, ale dost pochybuju, že se jim to povede. Asi mi nezbyde než si šíšu koupit a kouřit ji na střeše našeho domu.

Večer mi zavolala dávná kamarádka Nica Treadwell, která teď žije v Jižní Karolíně a chystá se stěhovat do D.C.. Kecali jsme skoro tři hodiny a bylo to moc příjemné. Je dobré vybalancovat nová přátelství v New Yorku rozhovorem s někým, se kterým se znám dlouho, vím přesně jak funguje, atd. Blízká kamarádství mi tady chybí a vždycky se těším na návštěvu z domova jako malej kluk. Příští týden přijede pracovně kamarád Eugen a pár dní po něm - dají li bohové - kamarád Dan Volf. Už se na oba moc těším.

V New Yorku pokračují protiválečné akce. Předpokládám, že Česká televize mlčí jako dosud, tak o tom píšu. Dneska skupina lidí zorganizovala ve středu města na 5. Avenue nepovolenou akci, které se říká "die in" - to znamená, že si lehnou vedle sebe na ulici a zablokují dopravu. Včera měli demonstraci (nepovolenou) v části města, kde je soustředěno několik velkých televizních společností. Obrovská kontroverze taky panuje kolem protiválečných prohlášení při udělování Oskarů. Před Oskary se povídalo, že byl na všechny vyvíjen nátlak, aby neříkali nic proti válce. Pět lidí to přesto učinilo - někteří inteligentněji než jiní. Michael Moore, který natočil údajně velmi dobrý dokument o zbraních v americké společnosti, přednesl velmi emotivní a za daných okolností dosti nepřístojný a navíc nepříliš inteligentní projev. Brody, představitel klavíristy, na druhou stranu vystoupil velmi sofistikovaně a přesvědčivě. Dost se tady o tom mluví.

Snažím se pořád sehnat někoho, kdo by mi pomohl s vietnamštinou. Hoang nemá dost trpělivosti s mou prasáckou výslovností. Včera jsem byl na obědě v Nha Trangu a naproti mě u stolu seděly dvě Vietnamky. Objednal jsem si Vietnamsky, což upoutalo jejich pozornost a začali jsme se bavit (anglicky). Řekl jsem jim, že se učím vietnamsky a že hledám někoho, kdo by mi s tím pomohl výměnou za lekce angličtiny. Vypadala, že ji to nadchlo a vyměnili jsme si telefonní čísla. Pro jistotu jsem hned zmínil, že můj přítel je Vietnamec. Ukázalo se ale, že nějak nepostřehla rozdíl mezi přítel a kamarád. Dneska mi volala a zvala mě na rande. :-) Zjevně neznala slovo "gay," tak jsem jí to musel velmi pomalu a zřetelně vysvětlit. :-))) Nechci to bagatelizovat, ale nejspíš si říkala, že když si narazí "Američana," tak se třeba vdá a dostane trvalý pobyt. Sňatky za účelem získání trvalého pobytu jsou tady ještě častější než doma...

Foťák zatím nedorazil. Sleduju zásilku přes internet a trčí na dispečinku v Newarku.

Sedím v kanclu a baštím čínské gumítky. Mňam.

Včera večer nejspíš změnili letový koridor k letišti La Guardia, takže co pět minut nad našim barákem přelétlo pekelně nízko letadlo. Vylezl jsem oknem na požární schodiště a koukal. Bylo mi líto, že jsem to nemohl vyfotit, ale můj foťák odešel do věčných lovišť. Tak jsem si řekl, že nastala chvíle pro přechod k digitálu. Jeden známý nám vloni v létě ukazoval fantastickej kapesní digitální fo'táček, kterej má 3 optické zoomy, několik kvalit ostrosti a dokonce na něj jde nahrát asi půlminutové video. Udělal jsem si průzkum na internetu a nakonec jsem ho koupil. Ten zázrak se jmenuje Minolta Dimage X a vycáloval jsem za něho i s poštovným a daní 300 dolarů, což je pořád míň než kdybych ho měl kupovat v obchodě. Když už jsme u obchodů s fotopotřebami: v tomto oboru je tady téměř legendou obchod B and H Photo na 34. ulici a 9. Avenue. Vlastní ho a pracují v něm téměř výhradně chasidští židé. Mají vypracovaný dokonalý systém s běžícím pásem, po kterém jim jezdí objednané zboží k pokladně. V každé sekci mají několik prodavačů. 'Clověk si stoupne do fronty a jako na poště mu blikají čísla volných prodavačů. Prodávají úžasně a navíc nejsou tak drazí. Já jsem tam nakonec nekoupil, protože měli jenom novější typ s větší pamětí za 400 a říkal jsem si, že ten za 300 stačí, protože stejně nevyfotím za den tolik fotek, abych zaplnil paměťovou kartu. Nového technomiláčka očekávám během několika dní. Jeho příchod určitě poznáte, protože budu fotit jak z řetězu urvanej.