sobota, března 11, 2006
Ještě k Lucemburku
Moje kamarádka, od které jsem tu informaci dostal, mezitím uveřejnila komentář na svých internetových stránkách. Tady je odkaz na dva články, které k tomu vyšly (Lidovky a lucemburský tisk). V rubrice komentáře k tomu napsala velmi dobrý vlastní komentář.
pátek, března 10, 2006
Otázky Václava Moravce
Přestože je mi Ráth veskrze nesympatický, musím uznat, že včerejší diskusi zvládnul brilantně. Mluvil věcně, stručně, více méně se nenechal k ničemu vyprovokovat a adresné útoky si nechal na nejvhodnější chvíli.
Bursík působil z počátku trochu váhavě, ale druhou půlku debaty zvládl velmi dobře. Dostal 13 % hlasů, což je úspěch. Ten pocit váhavosti ale může vycházet z toho, že nechtěl sebevědomě blábolit a vyhýbat se otázkám.
Svoboda ulítnul návrhem, že by policajti měli nosit uniformy i mimo službu. Místy působil komicky.
Beneš byl často nesrozumitelný a některé jeho reakce byly mimo mísu.
Topolánek na mě opět působil jako venkovský hokynář. Kůůůpte si rohlíky, máme je čerstvější než vedle (byť odebíráme od stejného pekaře). Naprosto mě ale ohromil reakcí na příslušníka českého Práva a spravedlnosti (které se, jak jsem zjistil z jejich internetových stránek od polského jmenovce programem moc neliší). Mluvil o polském PiSu jako o svých "polských přátelích" a řekl, že doufá, že přesvědčí český PiS aby volili ODS. Tak nejen Klaus... Inu, je jasné, o čí hlasy se ucházejí. Jen nevěřím, že těch hlasů je opravdu přes 40 % - tolik dostal v SMSkovém hlasování. Přestože kandiduje za Prahu, řekl že o problému metro vs. povrchová dráha na letiště nic neví. Taky se snažil poučovat Bursíka, že návrh zelených o ekologickém rozrůznění DPH je v souladu s rovnou daní ODS, protože "ekologická daň" je nepřímá spotřební daň... úsměvné.
Moje hlasování: tuhle debatu by vyhrál Rath, v těsném závěsu Bursík, za ním s odstupem Svoboda, potom dlouho nic, potom kupka hnoje a nakonec Beneš a Topolánek.
Bursík působil z počátku trochu váhavě, ale druhou půlku debaty zvládl velmi dobře. Dostal 13 % hlasů, což je úspěch. Ten pocit váhavosti ale může vycházet z toho, že nechtěl sebevědomě blábolit a vyhýbat se otázkám.
Svoboda ulítnul návrhem, že by policajti měli nosit uniformy i mimo službu. Místy působil komicky.
Beneš byl často nesrozumitelný a některé jeho reakce byly mimo mísu.
Topolánek na mě opět působil jako venkovský hokynář. Kůůůpte si rohlíky, máme je čerstvější než vedle (byť odebíráme od stejného pekaře). Naprosto mě ale ohromil reakcí na příslušníka českého Práva a spravedlnosti (které se, jak jsem zjistil z jejich internetových stránek od polského jmenovce programem moc neliší). Mluvil o polském PiSu jako o svých "polských přátelích" a řekl, že doufá, že přesvědčí český PiS aby volili ODS. Tak nejen Klaus... Inu, je jasné, o čí hlasy se ucházejí. Jen nevěřím, že těch hlasů je opravdu přes 40 % - tolik dostal v SMSkovém hlasování. Přestože kandiduje za Prahu, řekl že o problému metro vs. povrchová dráha na letiště nic neví. Taky se snažil poučovat Bursíka, že návrh zelených o ekologickém rozrůznění DPH je v souladu s rovnou daní ODS, protože "ekologická daň" je nepřímá spotřební daň... úsměvné.
Moje hlasování: tuhle debatu by vyhrál Rath, v těsném závěsu Bursík, za ním s odstupem Svoboda, potom dlouho nic, potom kupka hnoje a nakonec Beneš a Topolánek.
čtvrtek, března 09, 2006
Další nehorázné vyjádření Václava Klause
Od známých, kteří seděli na přednášce Václava Klause během státní návštěvy v Lucemburku jsem se dozvěděl, že Klaus během diskuse prohlásil doslova toto:
"I want a Europe without feminism, without homosexualism, without false internationalism."
Pro neanglofony: "Chci Evropu bez feminismu, bez homosexualismu, bez falešného internacionalismu."
Už jeho samotný úvodní projev byl naprosto nehorázný. Dokonce si ho pompézně nalepil na svoje internetové stránky www.klaus.cz.
"I want a Europe without feminism, without homosexualism, without false internationalism."
Pro neanglofony: "Chci Evropu bez feminismu, bez homosexualismu, bez falešného internacionalismu."
Už jeho samotný úvodní projev byl naprosto nehorázný. Dokonce si ho pompézně nalepil na svoje internetové stránky www.klaus.cz.
úterý, března 07, 2006
Princezna D
Včera večer jsem zažil, jaké to je sedět na zadním sedadle auta řítícího se tunelem městského okruhu rychlostí 140 km/h. Větrací šachty dělají uí, uí, uí. Jen to nebylo v Paříži, ale v Bruselu a narozdíl od princezny Diany jsem to i přežil.
Jel jsem na večeři za známými, kteří bydlí na okraji města. Cesta tam mi trvala hromadnou dopravou skoro hodinu a končili jsme dost pozdě, tak jsem si zavolal taxíka. Přijel se dvacetiminutovým zpožděním, protože adresu nemohl najít. Francouzsky se omluvil, že jsem musel čekat, anglicky jsem odpověděl, že to je v pohodě. Tak tady komunikuju...
Zeptal se už anglicky, jestli chci jet po avenue té nebo té. Řekl jsem, ať jede tou rychlejší cestou. Vzal to doslova...
Měl jsem trochu strach a připoutal jsem se, když auto na svahu mírně nadskočilo, ale nic jsem neříkal, protože bylo vidět, že má řízení dokonale v ruce. Před semafory se z těch 140 dostal na nulu během pár vteřin kombinací podřazování a brždění bez toho, aby to se mnou cuklo. Řekl jsem si, že tak nejede poprvé a zjevně žije, tak budu důvěřovat a nechám se vést.
Když jsme dojeli už podstatně pomaleji po městských ulicích k hotelu, řekl jsem mu, že dobře řídí. Odpověděl, že jel rychle, protože jsem musel čekat a protože jsem jeho poslední zákazník. Zeptal se, jestli znám nějakého XY (jméno si nepamatuju.) Řekl jsem, že ne. On prý, že je to nejlepší závodník na motorkách z Itálie, jeho rodák. A že taky miluje motorky. Zaplatil jsem, dal mu dýško a šel spát.
Zvláštní kombinace pocitů. Na jednu stranu jsem si říkal, že je dobře, že mám životní pojistku. Cítil jsem nepřístojnost takového rizika a nutkání říct mu, ať jede pomalu. Ale taky jsem si zcela nezodpovědně užíval let...
Jel jsem na večeři za známými, kteří bydlí na okraji města. Cesta tam mi trvala hromadnou dopravou skoro hodinu a končili jsme dost pozdě, tak jsem si zavolal taxíka. Přijel se dvacetiminutovým zpožděním, protože adresu nemohl najít. Francouzsky se omluvil, že jsem musel čekat, anglicky jsem odpověděl, že to je v pohodě. Tak tady komunikuju...
Zeptal se už anglicky, jestli chci jet po avenue té nebo té. Řekl jsem, ať jede tou rychlejší cestou. Vzal to doslova...
Měl jsem trochu strach a připoutal jsem se, když auto na svahu mírně nadskočilo, ale nic jsem neříkal, protože bylo vidět, že má řízení dokonale v ruce. Před semafory se z těch 140 dostal na nulu během pár vteřin kombinací podřazování a brždění bez toho, aby to se mnou cuklo. Řekl jsem si, že tak nejede poprvé a zjevně žije, tak budu důvěřovat a nechám se vést.
Když jsme dojeli už podstatně pomaleji po městských ulicích k hotelu, řekl jsem mu, že dobře řídí. Odpověděl, že jel rychle, protože jsem musel čekat a protože jsem jeho poslední zákazník. Zeptal se, jestli znám nějakého XY (jméno si nepamatuju.) Řekl jsem, že ne. On prý, že je to nejlepší závodník na motorkách z Itálie, jeho rodák. A že taky miluje motorky. Zaplatil jsem, dal mu dýško a šel spát.
Zvláštní kombinace pocitů. Na jednu stranu jsem si říkal, že je dobře, že mám životní pojistku. Cítil jsem nepřístojnost takového rizika a nutkání říct mu, ať jede pomalu. Ale taky jsem si zcela nezodpovědně užíval let...
čtvrtek, března 02, 2006
Budu psát poslancům
S největší pravděpodobností bude Poslanecká sněmovna příští týden znovu hlasovat o zákonu o registrovaném partnerství. Za předpokladu, že se schůze zúčastní dostatek poslanců, měli by pohodlně prezidentovo veto přehlasovat. Je ale potřeba, aby tam všichni byli! Já se zítra ráno chystám rozeslat všem relevantním poslancům e-mail o tom, jak je důležité, aby se hlasování zúčastnili. Prosím všechny sympatizující, aby učinili totéž. Jestli si nechcete dělat práci se seznamem, ozvěte se, pošlu Vám ho e-mailem.
úterý, února 28, 2006
Brokeback Mountain – Zkrocená hora a černá panenka
O víkendu dorazil v předpremiéře do Prahy film Anga Leeho „Brokeback Mountain,“ nazvaný česky trochu záhadně „Zkrocená hora.“ Když se můj přítel Albert o filmu před několika měsíci poprvé doslechl, stáhnul z internetových stránek New Yorkeru jeho literární předlohu, stejnojmennou povídku od Annie Proulx. Z půlhodiny čtení jsem se vzpamatovával i po dvou panácích a horké vaně celý zbytek odpoledne.
Jsme na ospalém, tmářském americkém venkově a píše se začátek 60. let minulého století. (Mě ještě čeká dalších deset let na houbách.) Jack a Ennis, dva mladí honáci dobytka na mizině, najdou příležitostnou práci pasáků ovcí na hoře Brokeback. Jack má spát ve stanu v údolí, Ennis má nelegálně přespávat u ovcí na pastvině a hlídat je před útoky divé zvěře.
Příběh se line pomalu a poklidně jako proud pasoucích se ovcí. Ennis vysoko ze svahů pozoruje blikající světélko ohně u Jackova stanu v údolí. Jack každé ráno a večer pozoruje pomalinku se přibližující tečku na horizontu, když Ennis sestupuje do údolí, aby se najedl a umyl. Sbližují se stejně pozvolna ale nezadržitelně, až jednou v noci Ennis za ovcemi neodjede. Jack roztočí vír vášně, kterému se oba, byť každý svým vlastním způsobem, oddají. Jsou uprostřed lidupusté divočiny; nemá je kdo soudit. Každé léto ale končí; toto ukončila vysokohorská sněhová vánice už na přelomu července a srpna.
Když Jack odjíždí, Ennis nepřislíbí další setkání. Loučí se nonšalantně, ale za rohem praskne jako přetlakovaný hrnec, ve kterém dusil své vlastní srdce. Vyzvrátí ho na ulici. Pak už se může vrátit domů, oženit se a mít v těsném závěsu dvě děti.
Jack se po návratu domů snaží neúspěšně navázat vztah s mužem, ale časem rezignuje a také se ožení. Po čtyřech letech se Jack a Ennis znovu sejdou a vášeň opět propukne.
Jack a Ennis se následujících patnáct let scházejí na více méně pravidelných rybářských výletech, při kterých udice neopustí kufr jejich auta. Jack sní o společném životě na ranči u svých rodičů, Ennis však nikdy nepřipustí, že si zaslouží více než jen kamaráda, který je mu příležitostným údržbářem. Zoufalý Jack, kterému občasný úlet v horách nestačí, sice nedokáže Jacka opustit, ale po mnoha letech nakonec naváže vztah se ženatým sousedem.
Dvouhodinový film poskytuje více prostoru než dvacetistránková povídka a Ang Lee jej vyplnil vedlejší linií příběhu Jackovy a Ennisovy manželky. Je to pozoruhodné už tím, že spisovatelka – žena se soustředila na příběh dvou mužů a režisér – muž k tomu doplnil příběh jejich dvou žen.
Ennisova manželka Alma je prostá venkovská žena. Jejímu muži má přijet dávný kamarád. Ennis, oblečený ve své nejlepší košili, přešlapuje jako kočka na horké střeše, kouří jednu cigaretu za druhou a když u domu zaparkuje Jackovo auto, vyběhne jako smyslu zbavený. Ještě v kosti drtícím objetí zatlačí Jacka do průjezdu a začne jej vášnivě líbat. Alma to nechtěně zahlédne. (Žena sedící vedle nás v kině pronese: „Týýý vole!“) Ennis jí oznámí, že jdou na panáka a že se možná vrátí pozdě. Poslední zoufalý pokus: „Ennisi, přivez mi cigarety.“ „Máš ještě jednu krabičku v mojí košili v ložnici“ a Jack s Ennisem se s plynem na podlaze řítí k nejbližšímu motelu. Vrátí se ráno. Jack čeká u auta, Ennis si jde sbalit pár věcí na rybářský výlet. Alma ještě uvidí pick-up mnohokrát zajet za obzor jejího bortícího se světa, než se po letech odhodlá zažádat o rozvod. Ennisovi ale řekne, že o jeho vztahu s Jackem věděla až po několika dalších letech, když už je znovu vdaná. Chce, aby se znovu oženil. Nejspíš nikdy nepochopila, že chyba nebyla v ní…
Lureen – žena, která klofla Jacka v baru a následně si ho vzala – je cílevědomá, sebevědomá jezdkyně rodea z bohaté rodiny. Nejspíš jí zatikaly biologické hodiny. Dokud si Jack nezíská její respekt tím, že se postaví jejímu hrubiánskému otci, chová se k němu jako k atraktivnímu šeku za mateřství. Výhodou pro Jacka je, že mu kromě životního stylu, o kterém mohl dříve jen snít, dává přídavkem i dost svobody. O Jackově „přátelství“ s Ennisem má asi své pochybnosti, ale nevidíme ji ve chvílích, ve kterých je řeší, dokud jí nezatelefonuje Ennis. Pohled, který poslal Jackovi se vrátil opatřen razítkem „adresát nežije.“
Lureen klidným hlasem rytmicky nejspíš po sté opakuje nepravděpodobný příběh Jackova smrtelného úrazu a po tváři jí tečou slzy. Lureen ví, s kým mluví a Jack ví, co se stalo. Než Ennis zavěsí, Lureen mu ještě stačí říct, že si Jack přál, aby byl jeho popel rozprášen na hoře Brokeback. Jejich telefonický rozhovor patří mezi nejpůsobivější momenty celého filmu.
Ennis odjíždí za Jackovými rodiči požádat o popel. Jackův otec mu jej nevydá; chce, aby byl Jack „pohřben“ v rodinném hrobě. Těžko říct, kolik toho ví. Jackova matka nabídne Ennisovi, aby se šel podívat do Jackova bývalého dětského pokoje. Ve skříni za komínem najde ramínko se dvěma do sebe vloženými košilemi, které to první léto nosívali. Ennis košile snese dolů, posunkem se zeptá, jestli si je smí odnést a Jackova matka mu je zabalí do papírového sáčku. Kurva, ještě teď mi tečou slzy, když si na tu scénu vzpomenu. Klobouk dolů, s působivější symbolikou jsem se ještě nesetkal.
Zničený ani ne čtyřicátník Ennis to prostě zabalí. Přežívá někde v přívěsu se vzpomínkami a mučivou představou toho, co mohlo být. Film končí náznakem, že Ennis možná dokáže otevřít své zlomené srdce alespoň své dospělé dceři.
Děkoval jsem nepřebernosti moderní filmové techniky za dlouhé závěrečné titulky, během kterých se mi tíha tohoto filmu posunula dostatečně blízko k těžišti, abych mohl vstát a odejít.
Viděl jsem mnoho filmů o nenaplnění osudové lásky. Přemýšlel jsem, proč na mě tento zapůsobil silněji než jiné. Nacházel jsem spoustu objektivních, estetických důvodů. A potom jsem si vzpomněl na několik let starou zprávu z amerických televizních novin. Někdo vyrobil pro černošské holčičky černou panenku, která jim rozzářila očička více než barbína. Mí známí se tehdy dělili do dvou skupin. Jedni se divili, proč je v dnešní multikulturní společnosti potřeba vyrábět černé panenky. Druzí se divili, proč to někoho nenapadlo dřív.
Ano, ve své univerzální rovině na mě zapůsobí každý dobře napsaný tragický milostný příběh. Tento ale zapůsobí silněji, protože si jako ta černošská holčička nemusím hrát s panenkou, která se mi nepodobá a podobat nemůže. Sedím v kině vedle svého partnera a společně sledujeme tragický příběh dvou mužů, kteří měli menší štěstí než my dva.
Než jsem si přečetl diskusní fórum na internetových stránkách filmu, viděl jsem v Brokeback Mountain tak trochu Romea a Julii – starý tragický příběh, který sice není vzdálen stovky let, ale dnes by jistě nebyl tak bezvýchodný, alespoň ne v našem časoprostoru. Potom jsem se ale začetl do desítek vzkazů, ve kterých muži z dnešní doby psali o svých „Ennisech“ a rozpomněl jsem se.
Ano, v Brokeback Mountain se odehrává příběh, který se mohl stát i mně. Třeba tehdy, když jsem se počátkem devadesátých let chtěl „stát heterosexuálem“ a oženit se. Nebo tehdy, když jsem měl daleko později krátký vztah se ženatým mužem, který jsem rychle opustil možná proto, že jsem otrlejší než Jack, ale určitě taky proto, že jsem věděl, že můžu mít víc.
Zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že býval také ochoten zaprodat sám sebe, aby se zařadil do legitimní většiny. A nebylo to před sto lety.
Jsem rád za tuto „černou panenku.“ Kdybychom ji měli už jako malí kluci, bylo by méně Jacků a Ennisů. A bylo by jich ještě méně, kdyby dnešní Jackové a Ennisové věděli, že jsou sice v menšině, ale můžou si ten svůj statek postavit. Nestačí, že je za to nikdo nezabije. Měli by vědět, že když se Jackovi něco stane, pustí Ennise bez keců do nemocnice. A že když Ennis zemře, Jack nebude muset kromě zármutku řešit i to, že ho ze statku jako nepříbuznou osobu vypakují. A když se přes to všechno nějaký Jack a Ennis rozhodnou, že se raději ožení a budou udržovat frustrující paralelní vztahy, bude mi jich sice trochu líto, ale papírový kapesník kvůli nim v kině nepromáčím.
Jsme na ospalém, tmářském americkém venkově a píše se začátek 60. let minulého století. (Mě ještě čeká dalších deset let na houbách.) Jack a Ennis, dva mladí honáci dobytka na mizině, najdou příležitostnou práci pasáků ovcí na hoře Brokeback. Jack má spát ve stanu v údolí, Ennis má nelegálně přespávat u ovcí na pastvině a hlídat je před útoky divé zvěře.
Příběh se line pomalu a poklidně jako proud pasoucích se ovcí. Ennis vysoko ze svahů pozoruje blikající světélko ohně u Jackova stanu v údolí. Jack každé ráno a večer pozoruje pomalinku se přibližující tečku na horizontu, když Ennis sestupuje do údolí, aby se najedl a umyl. Sbližují se stejně pozvolna ale nezadržitelně, až jednou v noci Ennis za ovcemi neodjede. Jack roztočí vír vášně, kterému se oba, byť každý svým vlastním způsobem, oddají. Jsou uprostřed lidupusté divočiny; nemá je kdo soudit. Každé léto ale končí; toto ukončila vysokohorská sněhová vánice už na přelomu července a srpna.
Když Jack odjíždí, Ennis nepřislíbí další setkání. Loučí se nonšalantně, ale za rohem praskne jako přetlakovaný hrnec, ve kterém dusil své vlastní srdce. Vyzvrátí ho na ulici. Pak už se může vrátit domů, oženit se a mít v těsném závěsu dvě děti.
Jack se po návratu domů snaží neúspěšně navázat vztah s mužem, ale časem rezignuje a také se ožení. Po čtyřech letech se Jack a Ennis znovu sejdou a vášeň opět propukne.
Jack a Ennis se následujících patnáct let scházejí na více méně pravidelných rybářských výletech, při kterých udice neopustí kufr jejich auta. Jack sní o společném životě na ranči u svých rodičů, Ennis však nikdy nepřipustí, že si zaslouží více než jen kamaráda, který je mu příležitostným údržbářem. Zoufalý Jack, kterému občasný úlet v horách nestačí, sice nedokáže Jacka opustit, ale po mnoha letech nakonec naváže vztah se ženatým sousedem.
Dvouhodinový film poskytuje více prostoru než dvacetistránková povídka a Ang Lee jej vyplnil vedlejší linií příběhu Jackovy a Ennisovy manželky. Je to pozoruhodné už tím, že spisovatelka – žena se soustředila na příběh dvou mužů a režisér – muž k tomu doplnil příběh jejich dvou žen.
Ennisova manželka Alma je prostá venkovská žena. Jejímu muži má přijet dávný kamarád. Ennis, oblečený ve své nejlepší košili, přešlapuje jako kočka na horké střeše, kouří jednu cigaretu za druhou a když u domu zaparkuje Jackovo auto, vyběhne jako smyslu zbavený. Ještě v kosti drtícím objetí zatlačí Jacka do průjezdu a začne jej vášnivě líbat. Alma to nechtěně zahlédne. (Žena sedící vedle nás v kině pronese: „Týýý vole!“) Ennis jí oznámí, že jdou na panáka a že se možná vrátí pozdě. Poslední zoufalý pokus: „Ennisi, přivez mi cigarety.“ „Máš ještě jednu krabičku v mojí košili v ložnici“ a Jack s Ennisem se s plynem na podlaze řítí k nejbližšímu motelu. Vrátí se ráno. Jack čeká u auta, Ennis si jde sbalit pár věcí na rybářský výlet. Alma ještě uvidí pick-up mnohokrát zajet za obzor jejího bortícího se světa, než se po letech odhodlá zažádat o rozvod. Ennisovi ale řekne, že o jeho vztahu s Jackem věděla až po několika dalších letech, když už je znovu vdaná. Chce, aby se znovu oženil. Nejspíš nikdy nepochopila, že chyba nebyla v ní…
Lureen – žena, která klofla Jacka v baru a následně si ho vzala – je cílevědomá, sebevědomá jezdkyně rodea z bohaté rodiny. Nejspíš jí zatikaly biologické hodiny. Dokud si Jack nezíská její respekt tím, že se postaví jejímu hrubiánskému otci, chová se k němu jako k atraktivnímu šeku za mateřství. Výhodou pro Jacka je, že mu kromě životního stylu, o kterém mohl dříve jen snít, dává přídavkem i dost svobody. O Jackově „přátelství“ s Ennisem má asi své pochybnosti, ale nevidíme ji ve chvílích, ve kterých je řeší, dokud jí nezatelefonuje Ennis. Pohled, který poslal Jackovi se vrátil opatřen razítkem „adresát nežije.“
Lureen klidným hlasem rytmicky nejspíš po sté opakuje nepravděpodobný příběh Jackova smrtelného úrazu a po tváři jí tečou slzy. Lureen ví, s kým mluví a Jack ví, co se stalo. Než Ennis zavěsí, Lureen mu ještě stačí říct, že si Jack přál, aby byl jeho popel rozprášen na hoře Brokeback. Jejich telefonický rozhovor patří mezi nejpůsobivější momenty celého filmu.
Ennis odjíždí za Jackovými rodiči požádat o popel. Jackův otec mu jej nevydá; chce, aby byl Jack „pohřben“ v rodinném hrobě. Těžko říct, kolik toho ví. Jackova matka nabídne Ennisovi, aby se šel podívat do Jackova bývalého dětského pokoje. Ve skříni za komínem najde ramínko se dvěma do sebe vloženými košilemi, které to první léto nosívali. Ennis košile snese dolů, posunkem se zeptá, jestli si je smí odnést a Jackova matka mu je zabalí do papírového sáčku. Kurva, ještě teď mi tečou slzy, když si na tu scénu vzpomenu. Klobouk dolů, s působivější symbolikou jsem se ještě nesetkal.
Zničený ani ne čtyřicátník Ennis to prostě zabalí. Přežívá někde v přívěsu se vzpomínkami a mučivou představou toho, co mohlo být. Film končí náznakem, že Ennis možná dokáže otevřít své zlomené srdce alespoň své dospělé dceři.
Děkoval jsem nepřebernosti moderní filmové techniky za dlouhé závěrečné titulky, během kterých se mi tíha tohoto filmu posunula dostatečně blízko k těžišti, abych mohl vstát a odejít.
Viděl jsem mnoho filmů o nenaplnění osudové lásky. Přemýšlel jsem, proč na mě tento zapůsobil silněji než jiné. Nacházel jsem spoustu objektivních, estetických důvodů. A potom jsem si vzpomněl na několik let starou zprávu z amerických televizních novin. Někdo vyrobil pro černošské holčičky černou panenku, která jim rozzářila očička více než barbína. Mí známí se tehdy dělili do dvou skupin. Jedni se divili, proč je v dnešní multikulturní společnosti potřeba vyrábět černé panenky. Druzí se divili, proč to někoho nenapadlo dřív.
Ano, ve své univerzální rovině na mě zapůsobí každý dobře napsaný tragický milostný příběh. Tento ale zapůsobí silněji, protože si jako ta černošská holčička nemusím hrát s panenkou, která se mi nepodobá a podobat nemůže. Sedím v kině vedle svého partnera a společně sledujeme tragický příběh dvou mužů, kteří měli menší štěstí než my dva.
Než jsem si přečetl diskusní fórum na internetových stránkách filmu, viděl jsem v Brokeback Mountain tak trochu Romea a Julii – starý tragický příběh, který sice není vzdálen stovky let, ale dnes by jistě nebyl tak bezvýchodný, alespoň ne v našem časoprostoru. Potom jsem se ale začetl do desítek vzkazů, ve kterých muži z dnešní doby psali o svých „Ennisech“ a rozpomněl jsem se.
Ano, v Brokeback Mountain se odehrává příběh, který se mohl stát i mně. Třeba tehdy, když jsem se počátkem devadesátých let chtěl „stát heterosexuálem“ a oženit se. Nebo tehdy, když jsem měl daleko později krátký vztah se ženatým mužem, který jsem rychle opustil možná proto, že jsem otrlejší než Jack, ale určitě taky proto, že jsem věděl, že můžu mít víc.
Zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že býval také ochoten zaprodat sám sebe, aby se zařadil do legitimní většiny. A nebylo to před sto lety.
Jsem rád za tuto „černou panenku.“ Kdybychom ji měli už jako malí kluci, bylo by méně Jacků a Ennisů. A bylo by jich ještě méně, kdyby dnešní Jackové a Ennisové věděli, že jsou sice v menšině, ale můžou si ten svůj statek postavit. Nestačí, že je za to nikdo nezabije. Měli by vědět, že když se Jackovi něco stane, pustí Ennise bez keců do nemocnice. A že když Ennis zemře, Jack nebude muset kromě zármutku řešit i to, že ho ze statku jako nepříbuznou osobu vypakují. A když se přes to všechno nějaký Jack a Ennis rozhodnou, že se raději ožení a budou udržovat frustrující paralelní vztahy, bude mi jich sice trochu líto, ale papírový kapesník kvůli nim v kině nepromáčím.
sobota, února 18, 2006
Separační úzkost
Včera jsme dovezli Hynka a Picassa zpět ze psího hotelu; Viki je v poslední fázi hárání, už má po ovulaci, takže už více méně nic nehrozí. Hynkovi sice stále voní a pořád se snaží si ji předbíhat, ale ona ho s vyceněnými zuby odhání.
Hynek s Picassem odloučení snášeli dobře, protože byli ve smečce, ale Viki se poprvé od svých sedmi týdnů ocitla sama a nesla to velmi těžce.
Určité příznaky separační úzkosti jsme u ní už pozorovali dříve, ale protože měla vždycky s sebou doma další psy, neprojevovalo se to nijak drasticky.
Minulý týden jsem ji nechal na čtyři hodiny samotnou a abych zjistil, jak bude reagovat, nechal jsem na stole diktafon nastavený na hlasovou aktivaci. Výsledek? Kazeta plná jejího vřískání a takto dorasované dveře...
Až přestane hárat, začneme na tom trochu pracovat.
Hynek s Picassem odloučení snášeli dobře, protože byli ve smečce, ale Viki se poprvé od svých sedmi týdnů ocitla sama a nesla to velmi těžce.
Určité příznaky separační úzkosti jsme u ní už pozorovali dříve, ale protože měla vždycky s sebou doma další psy, neprojevovalo se to nijak drasticky.
Minulý týden jsem ji nechal na čtyři hodiny samotnou a abych zjistil, jak bude reagovat, nechal jsem na stole diktafon nastavený na hlasovou aktivaci. Výsledek? Kazeta plná jejího vřískání a takto dorasované dveře...
Až přestane hárat, začneme na tom trochu pracovat.
čtvrtek, února 09, 2006
Jsem strejda!
Právě jsem dostal SMS, že se mojí ségře po celodenním martýriu narodil syn Jakub. Nakonec mu museli pomoct císařským řezem, ale naštěstí jsou oba v pořádku. Fotky pochopitelně zatím nemám, ale určitě pošlu link na její stránky, až tam nějaké navěsí.
neděle, ledna 29, 2006
Konstrukce
Kromě destrukce se už začínají některé věci i vytvářet. Zatím jsou to věci do budoucna spíš neviditelné. Například dramatickým způsobem třicetimetrovým jeřábem usadili velikou novou žumpu. Do vjezdu se totiž nevešla a těsně nad ním je elektrické vedení. Takže se zvedala přes dráty a střechu. Nebyl jsem u toho - to možná fotogenické bylo. Další v budoucnu neviditelná stavba jsou základy u stáje. Aby šla stáj odizolovat, musí se v ní dodělat základy. Metr po metru podkopávají zed a dobetonovávají pod ní základy. Následuje izolace střechy - až se trochu zmírní ta Sibiř.
Destrukce
První fáze rekonstrukce mi nepřipadají moc fotogenické a navíc se u nich téměř nevyskytujeme. Je to spíš destrukce než konstrukce. A občas se objeví neočekávaná ztráta. Tady se například vydlabal kus zídky, do kterého se vsadil nový pilíř s elektroměrem. Z druhé strany se zbourala stará kůlna. Stavebníci předpokládali, že zídka vydrží. Nevydržela...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)