neděle, prosince 11, 2005
Skvělá knížka, ale pod stromeček moc nedoporučuju
Právě jsem dočetl úžasně napsanou ale velmi ponurou knihu, kterou vřele doporučuju, ale raději si ji nechejte pro jinou příležitost než poklidné vánoční lenošení. Jmenuje se We Need to Talk About Kevin a napsala ji Lionel Shriver. V kostce: padesátiletá žena píše dopisy svému bývalému manželovi poté, co jejich šestnáctiletý syn zastřelil ve škole 9 spolužáků.
Udeřila zima
Vždycky jsem se v duchu posmíval lidem, kteří chodili do parku s oblečenými psy. Viki má ale za sebou druhé nachlazení a pořád hýká jako husa. Picasso odmítal chodit ven, jakmile se teplota přiblížila k bodu mrazu. Zatímco Viki a Hynek se zuřivě rozběhli ke dveřím, jakmile jsme si začali oblékat bundy a zachrastili vodítky, Picasso nereagoval ani na přivolání. Když jsme ho šli vyzvednout do pokoje, nadzvedl lenivě hlavu, mírně zakroutil ocasem a pohledem říkal: musím zase do té zimy? Vždyť se přece můžu vyčůrat na hadru na podlaze jako vždycky... Jakmile jsme vyšli před dům, zapřel se předníma a ostenativně se klepal jako osika. Inu, nakonec jsme podlehli a pořídili oblečky. Částečně na radu veterináře. Přece jenom přechod z vytopeného bytu do sychrava není pro malého hladkosrstého psa asi ani nic příjemného, ani nic zdravého. Inu, celkem jim to v té černé sluší, ne?
pátek, října 28, 2005
Novinky č. 2
Tento týden v pondělí nabylo právní moci stavební povolení. Hned tam naběhla zahradnická firma a v zápětí první pracovníci na zemní práce.
Dneska jsme se tam byli podívat na letmou inspekci. Plot je téměř postavený. Kamenná podlaha ve stáji je vykopaná téměř do pracovní hloubky, kameny jsou očištěné a na hromadě. Všechny dřeviny, které měly pryč, jsou vykácené, dřevo je nasekané ve stodole a větve nadrcené. Pár dolíků, které se měly vyrovnat, jsou zasypané a vyhlazené. Místa vysázení stromů a keřů jsou označená. Chystají se na výkop chodníku a příkopů pro nové přípojky plynu, elektřiny a vody, které se začnou příští týden pokládat. Mezitím čekáme v pondělí první nabídku stavební firmy a během týdne ještě další dvě. Počasí nám přeje, tak snad to ještě chvíli vydrží, aby se do zimy zvládlo to, co je třeba udělat před mrazy.
Dneska jsme se tam byli podívat na letmou inspekci. Plot je téměř postavený. Kamenná podlaha ve stáji je vykopaná téměř do pracovní hloubky, kameny jsou očištěné a na hromadě. Všechny dřeviny, které měly pryč, jsou vykácené, dřevo je nasekané ve stodole a větve nadrcené. Pár dolíků, které se měly vyrovnat, jsou zasypané a vyhlazené. Místa vysázení stromů a keřů jsou označená. Chystají se na výkop chodníku a příkopů pro nové přípojky plynu, elektřiny a vody, které se začnou příští týden pokládat. Mezitím čekáme v pondělí první nabídku stavební firmy a během týdne ještě další dvě. Počasí nám přeje, tak snad to ještě chvíli vydrží, aby se do zimy zvládlo to, co je třeba udělat před mrazy.
Novinky č. 1
Měli jsme plné ruce práce, takže jenom stručný přehled, co se u nás děje.
Maruška, Bělinka (dříve paní Levá) a Mates (dosud se nerozhodl, jestli bude slyšet na Matese nebo Jacka) už jsou všichni u nových páníčků. Bělinku potkáváme pravidelně, protože její noví tátové bydlejí pár bloků od nás. Před týdnem ji Albert potkal v parku na Parukářce. Hlásila se k nám a pořádně si vyhrála s Picassem. Viki ji hned začala vychovávat.
Picasso zůstal. Viki odstavování štěňat nechávala více méně bez povšimnutí. Nervózní byl jenom Picasso. Jak se mu vytráceli sourozenci, asi si taky myslel, že půjde do světa. Prvních pár dní se choval jako milius. Vzorně čurá na plenky na zemi - s loužičkami skoro vůbec nemusíme bojovat. Jenom se po pár dnech dobře začlenil do stávající demoliční čety. Až bude hotový Újezd, bude muset náš vinohradský byt podstoupit hloubkovou údržbu.
Picasso si libuje v extrémech vůní. Už dvakrát vlítnul do jezírka v Újezdě a smrděl - inu - jako kompost. Před týdnem si zase hrál v koupelně a zhodil na sebe lahvičku se zbytkem parfému Faconable. Voněl jako parfumérie, hrozně prskal a byl trošku přiopitý, jak si asi fetnul alkoholu. Hynek s Hedvikou se mu vyhýbali na sto honů. Nám voněl celkem hezky - jenom ho uložit mezi prádlo. :-) Už se tedy dvakrát musel koupat, což v tomto věku není ideální, ale nebylo zbytí. Naštěstí se mu velmi líbí fénování, takže nikdy nezůstal dlouho mokrý.
Maruška, Bělinka (dříve paní Levá) a Mates (dosud se nerozhodl, jestli bude slyšet na Matese nebo Jacka) už jsou všichni u nových páníčků. Bělinku potkáváme pravidelně, protože její noví tátové bydlejí pár bloků od nás. Před týdnem ji Albert potkal v parku na Parukářce. Hlásila se k nám a pořádně si vyhrála s Picassem. Viki ji hned začala vychovávat.
Picasso zůstal. Viki odstavování štěňat nechávala více méně bez povšimnutí. Nervózní byl jenom Picasso. Jak se mu vytráceli sourozenci, asi si taky myslel, že půjde do světa. Prvních pár dní se choval jako milius. Vzorně čurá na plenky na zemi - s loužičkami skoro vůbec nemusíme bojovat. Jenom se po pár dnech dobře začlenil do stávající demoliční čety. Až bude hotový Újezd, bude muset náš vinohradský byt podstoupit hloubkovou údržbu.
Picasso si libuje v extrémech vůní. Už dvakrát vlítnul do jezírka v Újezdě a smrděl - inu - jako kompost. Před týdnem si zase hrál v koupelně a zhodil na sebe lahvičku se zbytkem parfému Faconable. Voněl jako parfumérie, hrozně prskal a byl trošku přiopitý, jak si asi fetnul alkoholu. Hynek s Hedvikou se mu vyhýbali na sto honů. Nám voněl celkem hezky - jenom ho uložit mezi prádlo. :-) Už se tedy dvakrát musel koupat, což v tomto věku není ideální, ale nebylo zbytí. Naštěstí se mu velmi líbí fénování, takže nikdy nezůstal dlouho mokrý.
sobota, října 08, 2005
Vyšťavovací víkend
Od bouří před pár týdny se vždycky po příjezdu na statek setkáme se stejným pohledem. Pod jabloněmi je souvislá vrstva napadaných jablek. Původně jsme mysleli, že s nima nic nebudeme letos dělat. Potom jsme opatrně začali zkoumat, jestli v okolí existují nějaké moštovny. Nakonec jsme se rozhodli, že koupíme drtič a lis na ovoce a vyrobíme aspoň trošku džusu pro okamžitou spotřebu a do mrazničky. Dneska jsme zkoušeli první várku a chutnal naprosto fantasticky. S pasterizovaným moštem se to absolutně nedá srovnat. Zítra přijede naše kamarádka Alena a moji rodiče a uspořádáme moštovací odpoledne.
Když jsme lisovali jablíčka, krkavčí matka Vikina zavedla tři zbývající potomky k našemu jezírku ... ehm, zatím žabinci. Picasso tam samozřejmě vlítnul. Je holt vzornou kopií své matky, která ani ne v půl roce vlítla v zimě do napůl zamrzlého jezera ve Stromovce. Třesoucího se smrdutého Picassa jsme umyli v umyvadle teplou vodou, vysušili a zabalili do deky. Měli jsme dost strach, že se nachladí. Ale teď už spokojeně spí s ostatními doma v Praze v kleci.
Když jsme lisovali jablíčka, krkavčí matka Vikina zavedla tři zbývající potomky k našemu jezírku ... ehm, zatím žabinci. Picasso tam samozřejmě vlítnul. Je holt vzornou kopií své matky, která ani ne v půl roce vlítla v zimě do napůl zamrzlého jezera ve Stromovce. Třesoucího se smrdutého Picassa jsme umyli v umyvadle teplou vodou, vysušili a zabalili do deky. Měli jsme dost strach, že se nachladí. Ale teď už spokojeně spí s ostatními doma v Praze v kleci.
Nové domovy
Včera si přišla pro Marušku její nová panička Andulka. Marušku jsme vybavili plínkou, kterou jsme nejprve nechali v naší posteli a potom ji ještě intenzivně otřeli o Hedviku. Ať se jí první den méně stýská. Ráno jsme dostali SMS, že si Maruška celý večer hrála. Noví páníčci odolávali do jedné hodiny v noci a potom se k nim Maruška přestěhovala do postele.
Zítra se vydá do světa Matýsek. Paní levá ještě absolvuje v úterý druhé očkování a páníčci si přijdou ve středu.
Hedvika to zatím snáší velmi dobře. Včera se nijak nevzpouzela a chová se, jako by se nic nedělo.
Zítra se vydá do světa Matýsek. Paní levá ještě absolvuje v úterý druhé očkování a páníčci si přijdou ve středu.
Hedvika to zatím snáší velmi dobře. Včera se nijak nevzpouzela a chová se, jako by se nic nedělo.
pátek, září 09, 2005
Zvláštní chutě našich rozmazlenců
Poslední týden dělají Hynek a Viki hrozné móresy se žrádlem. Jeden den se jim něco uvaří. Sežerou to. Druhý den dostanou to samé a ohrnou nad tím nos. Asi vypozorovali, že my jíme každý den něco jiného a očekávají stejná práva.
Většinu si toho odnesl Albert, protože jsem byl od pondělka do včerejška ve Štrasburku. Mě stačil jenom den na to, abych po Viki začal řvát jako Růžičková kvůli králíkům.
Kdyby naše Viki ještě nekojila, tak jí nasypeme misku granulí a necháme je tam, dokud je do poslední nevyžere. Ona je ale dost tvrdohlavá a navíc špatně zpracovává vápník a už jednou musela na kalciovku, protože dostávala svalové křeče. Tak jsme zkoušeli různé finty, abychom do ní potřebnou dávku živin dostali. Například jsme zjistili, že někdy užírá štěňatům. Tak jsme do jejich misky dali víc a sežrala to. Podruhé to nezabralo. Tak krmení z ruky. To taky příště nezabralo. Tak piškoty...
Dneska ráno už jsem se rozčílil. Nasypal jsem do misky granule, nacpal do Viki pro jistotu koňskou dávku vápníkových tablet a odešel na pár hodin do města. Když jsem se vrátil, většina granulí byla sežraná. Radost mě ale přešla v momentě, když jsem zjistil, že jsem zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ti dva pitomci mi vlezli do tašky, vytáhli platíčko nikotinových mikrotablet na odvykání kouření, rozkousali ho a několik jich s největší pravděpodobností sežrali. Naštěstí rozkousali ještě balíček normálních žvýkaček a notnou část toho všeho hned vyzvraceli (samozřejmě do naší postele). Ale nebyl jsem si jistý, jestli v nich něco nezůstalo. Hned jsem volal na veterinu. Náš veterinář řekl, že je třeba jim vyvolat zvracení - hořčicí nebo peroxidem. Hořčici jsme doma neměli, tak jsem do nich nalil pár lžic 3%-ího peroxidu a následující hodinu blili a blili až se vyblili z podoby. Když pookřáli, vrhli se na misky a žrali, až jim za ušima loupalo. Tak uvidíme, jak to půjde dál.
Většinu si toho odnesl Albert, protože jsem byl od pondělka do včerejška ve Štrasburku. Mě stačil jenom den na to, abych po Viki začal řvát jako Růžičková kvůli králíkům.
Kdyby naše Viki ještě nekojila, tak jí nasypeme misku granulí a necháme je tam, dokud je do poslední nevyžere. Ona je ale dost tvrdohlavá a navíc špatně zpracovává vápník a už jednou musela na kalciovku, protože dostávala svalové křeče. Tak jsme zkoušeli různé finty, abychom do ní potřebnou dávku živin dostali. Například jsme zjistili, že někdy užírá štěňatům. Tak jsme do jejich misky dali víc a sežrala to. Podruhé to nezabralo. Tak krmení z ruky. To taky příště nezabralo. Tak piškoty...
Dneska ráno už jsem se rozčílil. Nasypal jsem do misky granule, nacpal do Viki pro jistotu koňskou dávku vápníkových tablet a odešel na pár hodin do města. Když jsem se vrátil, většina granulí byla sežraná. Radost mě ale přešla v momentě, když jsem zjistil, že jsem zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ti dva pitomci mi vlezli do tašky, vytáhli platíčko nikotinových mikrotablet na odvykání kouření, rozkousali ho a několik jich s největší pravděpodobností sežrali. Naštěstí rozkousali ještě balíček normálních žvýkaček a notnou část toho všeho hned vyzvraceli (samozřejmě do naší postele). Ale nebyl jsem si jistý, jestli v nich něco nezůstalo. Hned jsem volal na veterinu. Náš veterinář řekl, že je třeba jim vyvolat zvracení - hořčicí nebo peroxidem. Hořčici jsme doma neměli, tak jsem do nich nalil pár lžic 3%-ího peroxidu a následující hodinu blili a blili až se vyblili z podoby. Když pookřáli, vrhli se na misky a žrali, až jim za ušima loupalo. Tak uvidíme, jak to půjde dál.
čtvrtek, září 01, 2005
Smutné dopoledne
Je to jako z pohádky, kterou napsal Oscar Wilde. Princ a princezna se dlouhá léta protloukali životem a zdolávali jednu překážku za druhou. Když jim bylo kolem čtyřiceti, potkali se, zamilovali se a jestli neumřeli... a v tom je právě ten problém. Princezna dostala rakovinu, rok s ní bojovala a dneska jsem jí šel na pohřeb. Jmenovala se Marcela – jako moje máma.
Oblékl jsem si na pohřeb Albertovu košili. Je mi kapánek velká, ale pod sakem to není vidět. Chtěl jsem ji mít u sebe jako talisman. Vždyť při pohledu na čiré zoufalství člověka, který přišel o svou nejbližší osobu, se ti podlomí kolena.
Když si troufneš pustit druhou bytost hlouběji než kam sahají lidská slova, když máš odvahu záviset, prožiješ si ve chvíli, kdy se za rakví zatahuje opona možná obdobu toho, co jsi cítil jako kojenec, když od tebe poprvé odcházela matka, bez které jsi ještě nedokázal vnímat svět. Nepamatuješ si na to a nemáš pro to slova, ale víš, o čem to je... ten z nitra se deroucí neutišitelný preverbální výkřik.
Paní Madrigal z Maupinových „Tales of the City“ řekla, že s věkem ztráta není o nic lehčí, jen povědomější...
Oblékl jsem si na pohřeb Albertovu košili. Je mi kapánek velká, ale pod sakem to není vidět. Chtěl jsem ji mít u sebe jako talisman. Vždyť při pohledu na čiré zoufalství člověka, který přišel o svou nejbližší osobu, se ti podlomí kolena.
Když si troufneš pustit druhou bytost hlouběji než kam sahají lidská slova, když máš odvahu záviset, prožiješ si ve chvíli, kdy se za rakví zatahuje opona možná obdobu toho, co jsi cítil jako kojenec, když od tebe poprvé odcházela matka, bez které jsi ještě nedokázal vnímat svět. Nepamatuješ si na to a nemáš pro to slova, ale víš, o čem to je... ten z nitra se deroucí neutišitelný preverbální výkřik.
Paní Madrigal z Maupinových „Tales of the City“ řekla, že s věkem ztráta není o nic lehčí, jen povědomější...
pondělí, srpna 29, 2005
Kilatiny
Dvacet dní budou mít štěňata až zítra, takže místo kulatin dostala dárek ke kilatinám: první z nich, pochopitelně Mates, dnes přesáhl magickou hranici jednoho kilogramu.
Všechna už začínají čile lozit, takže jsem vyrazil do obchodu, koupil malooké pletivo a spojovacími plastovými plátky na kabely ho připevnil ke šprušlím staré dětské ohrádky, kterou jsem minulý týden koupil na Libeňském ostrově. Tu jsem přikurtoval k boční straně výstavní klece, ve které zatím štěňata bydlela, a máme nové bydlení. Viki ho právě kolauduje. Přední dvířka jsou zatarasena do výšky, kterou štěňata nepřelezou ale Viki přeskočí. Boční vrátka jsou otevřena do ohrádka, takže můžou lézt do výběhu a postupně se učit čurat na jedno místo. Až se jim zoubky vyklubou ještě kousek více, zavěsím shora na špagát hračky, aby se prcci nenudili.
Všechna už začínají čile lozit, takže jsem vyrazil do obchodu, koupil malooké pletivo a spojovacími plastovými plátky na kabely ho připevnil ke šprušlím staré dětské ohrádky, kterou jsem minulý týden koupil na Libeňském ostrově. Tu jsem přikurtoval k boční straně výstavní klece, ve které zatím štěňata bydlela, a máme nové bydlení. Viki ho právě kolauduje. Přední dvířka jsou zatarasena do výšky, kterou štěňata nepřelezou ale Viki přeskočí. Boční vrátka jsou otevřena do ohrádka, takže můžou lézt do výběhu a postupně se učit čurat na jedno místo. Až se jim zoubky vyklubou ještě kousek více, zavěsím shora na špagát hračky, aby se prcci nenudili.
čtvrtek, srpna 25, 2005
Krok sun krok
Tak už se nám to všechno batolí a koulí čerstvě vyloupnutýma očkama. Pořád po malých kouscích a dost neohrabaně, ale přece. Žádný nezdar se neobejde bez hlasitého komentáře postiženého a případných náhodně přitlápnutých nebo zavalených.
Začal třetí týden a tak jsem si řekl, že by bylo dobré štěňata pomalu učit přilepšovat si i z něčeho jiného než jenom z mámina prsu. Udělal jsem jim trochu psího sunaru, namáčel do něho prst a přistrkoval jim ho k čumáku. Než se stačili zorientovat, Viki dala rázně najevo, že o krmení tady rozhoduje ona. Všechen sunar jim z misky bleskově snědla, vlezla za nimi do klece a nastavila cecky...
Na fenečku s maskou přes pravé oko, které jsme dříve říkali paní Pravá, se už přišla podívat budoucí panička a dala jí jméno Maruška.
Fenečku s maskou přes levé oko si už předběžně zamluvili jedni Albertovi známí, ale ještě se s konečnou platností nerozhodli a neřekli nám jméno, tak se pořád jmenuje paní Levá.
Potácejícímu pejskovi s levým černým očičkem, černým tahem štětce nad ním a baretem na pravé straně jsme začali říkat pan Picasso. Asi mu už to zůstane. Neprozraďte mu to, aby nezpychl, ale je to náš favorit a skoro určitě si ho necháme.
Největšímu pejskovi s černo-hnědou hlavou a bílou čárou mezi očima zatím říkáme Mates. Taky je už předběžně zadaný, ale uvidíme. Je to takový buclík, pořád se cpe, klade nášlapné miny obdivuhodných rozměrů a všechno hlasitě komentuje, jako ten prcek ve filmu S tebou mě baví svět.
Začal třetí týden a tak jsem si řekl, že by bylo dobré štěňata pomalu učit přilepšovat si i z něčeho jiného než jenom z mámina prsu. Udělal jsem jim trochu psího sunaru, namáčel do něho prst a přistrkoval jim ho k čumáku. Než se stačili zorientovat, Viki dala rázně najevo, že o krmení tady rozhoduje ona. Všechen sunar jim z misky bleskově snědla, vlezla za nimi do klece a nastavila cecky...
Na fenečku s maskou přes pravé oko, které jsme dříve říkali paní Pravá, se už přišla podívat budoucí panička a dala jí jméno Maruška.
Fenečku s maskou přes levé oko si už předběžně zamluvili jedni Albertovi známí, ale ještě se s konečnou platností nerozhodli a neřekli nám jméno, tak se pořád jmenuje paní Levá.
Potácejícímu pejskovi s levým černým očičkem, černým tahem štětce nad ním a baretem na pravé straně jsme začali říkat pan Picasso. Asi mu už to zůstane. Neprozraďte mu to, aby nezpychl, ale je to náš favorit a skoro určitě si ho necháme.
Největšímu pejskovi s černo-hnědou hlavou a bílou čárou mezi očima zatím říkáme Mates. Taky je už předběžně zadaný, ale uvidíme. Je to takový buclík, pořád se cpe, klade nášlapné miny obdivuhodných rozměrů a všechno hlasitě komentuje, jako ten prcek ve filmu S tebou mě baví svět.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)