První velká zpráva

Jak jsem říkal před nějakou dobou, chystala se jedna velká zpráva, o které jsem z pověrčivých důvodů nechtěl mluvit. Dospělo to do fáze, ve které by už se snad nic nemělo pokazit, takže poodhrnu pokličku tajemství.

Právě nám schválili úvěr a podepsali jsme smlouvu o smlouvě budoucí a kupujeme naprosto úžasný statek u Žebráku. Fotek zatím moc nemám, takže si budete muset počkat, až dostaneme klíče a pro tuto chvíli se spokojit s krátkým popisem.

Statek je z poloviny devatenáctého století. Z venku byl postupně a velmi citlivě zrenovovaný. Nová střecha, nové krovy, nová omítka, krásně udržovaná zahrada. Je na vizuálně dobře oddělených 2.500 metrech čtverečních. Na jedné straně je hned za vjezdem dlouhý dům, který za polovinou přechází v kamennou maštal. Proti je místo na garáž, vedle kterého stojí miniaturní domeček s vikýřem, který se kdysi používal jako chlívek, teď tam bude sauna. :-) Mezi dlouhým domem a hranicí pozemku je malá oddělená zahrada. Zbytek mírně svatého pozemku je zatravněný, občas nějaký pěkně udržovaný strom. Na druhé hranici pozemku je krásná stodola (opět s novou střechou a krovy) o rozměru 10 x 15 m. Tam bude bydlet babička Felicie. Vedle stodoly bude maličký hájek, nejspíš březový. Napůl cesty mezi stodolou a domem je jezírko o průměru asi 8 metrů, kde bude přírodní koupališťátko. Z domu je výhled na hrad Točník. Oblast je nádherná a je tam spousta příležitostí k vyjížďkám. Po dálnici jsme za 25 minut na metru. Prostě paráda.

Vnitřek jsme si rozhodli předělat po svém. S dispozicí nám pomáhá architektka Bára Škorpilová, pro kterou kdysi Albert pracoval. Takže to bude dost úžasné. Doufáme, že se nám podaří vnitřní rekonstrukci dodělat do pozdního podzimu, takže od příštího roku budou mít kamarádi kam jezdit... budeme mít hodně prostoru pro hosty.

Zároveň si samozřejmě nechávám byt v Praze, protože si dost dobře nedovedu představit, že bych dokázal existovat jenom na venkově bez městské základny.

Malé nakouknutí pod pokličku Michalova mikrosvěta

Tak vás po dlouhé době zase všechny zdravím. Říkal jsem si, že je na čase, abych vás nechal alespoň trochu nakouknout pod pokličku mikrosvěta, o kterém jsem naposledy psal.

Inu, představuji jeho hlavní protagonisty:

Albert, skvělej chlap a můj partner. Hynek, v současnosti téměř desetiměsíční hrubosrstý Parson Russell teriér. Hedvika, jeho šestiměsíční - vlastně to se ještě uvidí - budoucí manželka nebo kámoška stejné, byť hladkosrsté rasy.




Hynek a Hedvika jsou skvělá dvojka. Po úvodní týdenní nevraživosti - hlavně ze strany staršího Hynka - se sžili a nedají jeden bez druhého ránu. Hrajou si občas dost drsně, ale zatím si neublížili. Parson Russell teriér je foxlík křížený se rtuťovým teploměrem.







Baví mě sledovat, jak se jejich osobnosti pomalu vyvíjejí jiným směrem. Hynek měl jako štěně více přímé interakce s lidmi bez přítomnosti jiných psů, takže je klidnější, poslušnější, separovanější a soustředěnější. Viki je na nás pořád trochu víc závislá a tíž nese, když se jí někdo zrovna nevěnuje. Učí se pomaleji, ale má v sobě více štěněcí bezprostřednosti. Od Hynka se učí rychleji než od nás.

No vidíte, už si připadám trochu jako maminky v parku na lavičce, které si vyměňují zkušenosti o tom, které dítě už jim čůrá do nočníku a kolik mu vypadlo mléčných zubů... Ale je to fajn.

Jinak pořád trochu pendluju mezi Prahou a Bruselem a snažím se metodou pokusu a omylu vychytat, jaká kombinace mně a nám všem nejlépe vyhovuje. Zatím se to vyvíjí tím směrem, že stále více omezuju Brusel a přidávám práce na českém trhu. Do Bruselu asi budu vždycky trochu jezdit, dokud bude potřeba, ale nějak jsem se dostal do stádia, kdy mně je velmi příjemné jet v Praze do práce metrem a ne letadlem a přijet z práce metrem domů a ne do hotelu.

Tak to je prozatím ve stručnosti všechno. Chystá se další velká zpráva, ale zatím nic nebudu psát, protože ji nechci zakřiknout...

Co se děje...

Tak se mě pár známých e-mailem ptalo, proč už jsem tak dlouho do blogu nic nenapsal. Inu, můj osobní život zaznamenal zásadní změnu... nový partner a dvě štěňata. Takže když nepracuju, užívám si intimity tohoto nového mikrosvěta, o jehož podrobnostech se do světa kybernetického vlastně ani nechci moc rozkřikovat.

Štrasburk

Posledních pár týdnů jsem neměl nic co psát. Minulý týden jsem strávil v Komisi v Bruselu a tento týden jsem ještě na plenárce Evropského parlamentu ve Štrasburku. Štrasburk je malebné město, alespoň pokud jsem měl možnost posoudit během přesunů z hotelu do práce. Jinak zatím nebyla příležitost se do města podívat a tentokrát ani nebude. Plenárky jsou dost stresová záležitost. Na týden v měsíci se přesune téměř celý Evropský Parlament z Bruselu do Štrasburku a město praská ve švech. Hotely se musejí rezervovat skoro rok dopředu, jsou přeplněné všechny lety. Plenárka je navíc daleko hektičtější než jiná zasedání, alespoň z hlediska organizace tlumočení. Začátek týdne se nevyvíjel zrovna pohodově. Hned v pondělí ráno, kdy jsem vylítal v 6.50 do Frankfurtu, jsme nabrali hodinové zpoždění, takže nám ujel vlak do Štrasburku (chtěli jsme vyzkoušet tuto trasu). Chytli jsme jiný, ale už nám ve Štrasburku nezbyl čas na odpočinek a museli jsme hned do práce. Potom jsem přišel do hotelu a zjistil, že internetovou rezervační kancelář x-hotels.net, přes kterou jsem si zarezervoval hotely do konce roku vůbec neznají a moji rezervaci neobdrželi, i když jsem měl v ruce potvrzovací e-mail. A že sice mají pokoj na první noc, ale po zbytek týdne mají plno. Jestli se něco uvolní, nechají mě tam, jestli se neuvolní, pokusí se sehnat pokoj někde jinde. Večer jsem se naštěstí dozvěděl, že jim někdo odřekl pokoj, takže jsem se alespoň nemusel stěhovat. Následně jsem se dozvěděl, že mi přidali na středu zasedání od šesti večera, takže nestihnu večerní let. Snažil jsem se hned přebukovat na čtvrtek poledne, ale to už bylo plno a dostal jsem se jenom na čekačku. Až dneska jsem se dozvěděl, že nakonec v poledne odletím a nebudu muset čekat až do večera. A podobných stresujících maličkostí bylo během posledních pár dnů asi tisíc. Naštěstí tady mají úžasné zázemí. U některých sálů jsou za kabinami odpočinkové místnosti s počítači a rozkládacími křesly pro tlumočníky, takže se můžeme mezi zasedáními na chvíli natáhnout, což se zrovna chystám udělat.

Konec letního lenošení

Tak tento víkend mi definitivně končí lenošení. Mám ale za sebou úžasné léto, takže mi to ani nepřišlo moc líto. Jsem více méně připraven nastoupit na první tlumočení. Začátek pracovní sezóny jsme tento víkend náležitě oslavili. V sobotu jsme byli na oběd u kamarádky Lubici. Vařila její maminka ze Slovenska. Udělala skvělou fazolkovou polévku a hrnec ovocných knedlíků z bramborového těsta. Snědl jsem jich deset. Potom jsme se odvalili na odpoledne do Stromovky a večer si ještě dali u mě šíšu. V sobotu jsem si udělal den sám pro sebe. Dneska ke mně přišli na odpolední jihovýchodněasijskou žranici kamarádi. Uvařil jsem svá čtyři nejoblíbenější thajská a vietnamská jídla a nacpali jsme se k prasknutí. Ani při nejlepším úsilí jsme to všechno nezvládli spořádat, takže jsem ještě naplnil mražák a do pátku nebudu muset vařit. Teď si při zprávách vyžehlím na zítřek oblek a košili a završím to panákem s dalším kamarádem. A zítra hurá do práce...

Tenhle film mě dostal

Dneska večer jsem viděl film Věčná zář neposkvrněné mysli (The Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a opravdu mě dostal. Určitě si na něj zajděte. Ve filmu se prolíná velmi odůvodněně několik časových rovin a děj je trochu složitý, takže nebudu moc prozrazovat. Snad jenom tolik, že muž potká ženu, zamilují se do sebe, vztah nezvládnou a ona si ho nechá vymazat z paměti. On je tím zcela zdrcen a aby se z toho dostal, rozhodne se, že si ji nechá z paměti vymazat taky. Uprostřed zákroku si uvědomí, že to vlastně nechce, ale už je pozdě ... nebo není?

Z filmu pro mě vyplynulo několik poselství, i když si nejsem úplně jistý, že to autoři mysleli zrovna takhle. Potenciální vztahy často abortujeme a vymažeme z paměti, protože je dopředu necháme proběhnout ve své strachem zmanipulované fantazii a "uvidíme jejich konec." Abychom tento proces mohli zvrátit, musíme se pustit do svých nejtemnějších zákoutí - do chvílí největšího ponížení, nejsilnější neukojené potřeby, nejhlubšího zhnusení sama sebou - a zjistit, že právě tato místa manipulují naší fantazií. Když se nám to nepodaří, setkáme se se stejným vztahovým nastavením znovu, protože si prostě nemůžeme pomoct. Amnézie patří mezi nejmocnější obranný arzenál zraněného dítěte. Někdy možná arzenál jediný. Jako děti nevíme, jak strašlivou cenu za jeho použití nejspíš platíme. Jako dospělí na to můžeme přijít...

Den skutků

Dnes jsem se probudil v akční náladě. Měl jsem sraz na snídani s kamarádem v kavárně Louvre a tam ve mně odhodlání dozrálo. Počasí nanic, tak proč neodškrtat pár položek na seznamu. Nejprve jsme byli zkontrolovat, jestli po záplavách funguje Libeňský ostrov a bazary se starým a starožitným nábytkem. Od povodní jsme tam ani jeden nebyli a pochopitelně jsme od té doby neustále meditovali o tom, že bychom se tam měli podívat. S radostí konstatuji, že Libeňák funguje. Potom jsem nasedl do auta a odjel do Malešic, protože už mám několik týdnů chuť na bok choy (taková zelenina - dneska jsem si ji dal na večeři - mňam) a rau muong (taková skvělá vodní rostlinka s dutým stonkem a dlouhými listy - zítra bude na oběd) a navíc mi došla jasmínová rýže. Když už jsem tam byl, vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl zeptat paní, u které kupuji vietnamské potraviny, jestli neví o nějakém učiteli vietnamštiny, na kterou jsem se pochopitelně od začátku léta ani nepodíval. Řekla, že její syn potřebuje pomoct s angličtinou a že mi na oplátku pomůže s vietnamštinou. Vyměnili jsme si číslo na mobil a můžeme začít. U šnečí polévky bun oc jsem se rozhodl, že dost bylo přemítání o tom, jestli mám doma vymalovat nebo ne. Vyrazil jsem tedy koupit barvy. Od návratu z New Yorku pořád povídám o tom, že provedu v bytě několik změn. Dostal jsem od našich starý rodinný jídelní stůl, potřebné přesuny nábytku jsem už provedl minulý týden, tak jsem si řekl, že vyhrnu rukávy a vymaluju aspoň obývák. Nejvíce času zabralo oblepit všechny lišty, zásuvky a barevné přechody a trefit a odzkoušet ten správný odstín. Pak už to byla hračka. První nátěr je hotový. Teď si dávám před spaním šíšu, foukám na mozol na pravé dlani, zítra dopoledne udělám druhý nátěr a uklidím ... a je vymalováno. :-)

Odpoledne jsem taky zažil menší dobrodružství, protože babičce vynechal startér. Usilovně jsem se snažil vzpomenout, jak se startuje klikou. Na to, že člověk nesmí podložit palec pod kliku, protože si ho jinak zlomí, jsem naštěstí nezapomněl. Už mi ale nějak ušlo, že se po otočení musí klika okamžitě vytáhnout. Takže se mi roztočila v rukou rychlostí motoru, trošku mi posekala prsty, ale nastartovali jsme. :-) Když jsem doma vyložil barvy a vezl auto do garáže, už jsme zase startovali pěkně moderně, elektricky.

Rodinné album

Přes víkend jsem si půjčil od našich stará rodinná alba. Spoustu fotek jsem si naskenoval a zažil pár nostalgických chvilek. Podělím se o dvě fotky. Na první jsem já a nejsem si moc jistý, kolik mi je let. Na druhé jsem se svými sourozenci a psem Dixim (podle jeho věku odhaduju, že mi bylo tak dvanáct, třináct let).

Východ slunce na Vinohradech

Před pár dny jsem ráno vstával kolem šesté. Takhle brzo ráno se objevuje v mém obýváku krásný úkaz. Slunce se mi přes okno odrazí na stěnu a vytvoří tohle... Budu si muset častěji přivstat...

Vale cigaretám

Úplně jsem se zapomněl pochlubit. Od 30.7. nekouřím. Od té doby jsem jednou ujel a dal si za výjimečné situace jednu cigaretu, ale jinak nic. Zatím žvýkám nikoretky... Tak mi držte palce! Není to bohužel první pokus...

Dneska jsme si vyjeli na hrad Kost. Autíčko začíná nějak prdět do výfuku. Nevím, čím to je. Tak asi půjde k panu doktorovi... :-)

Je pozdě, včera jsem málo spal a už se mi nechce natahovat fotky... Tak příště.